Phillip

Phillip

Vandenberg

Král z Luxoru

15. BŘEZNA 1939

Samozřejmě cestou do Soho pršelo.

„Jako vždycky v tuhle roční dobu,“ omluvně pronesl taxikář a letmo pohlédl okénkem na zadní sedadlo. Ta stará dáma byla pěstěná, zámožná, nikoli však bohatá, prostě taková, že se od ní mohlo očekávat slušné spropitné. Bohatí lidé se spropitným skrblí, to je stará zkušenost. A po dvaceti letech za volantem mu nikdo nemohl nic předstírat.

„Ale to nemá s roční dobou nic společného,“ opravila stará dáma řidiče. „V Notting Hill je počasí mnohem lepší.

To musí být tím Soho.“

„Vy nemáte Soho ráda, madame?“ pobaveně se zeptal šofér. „Proč bych neměla mít ráda Soho!“ rozhořčovala se dáma. „Jenom si myslím, že v Soho prší častěji než kdekoli jinde.“

Taxikář zatím při tom zůstal a jeho zákaznice se věnovala pozorování obrovských pestrých plakátů kin a divadel na zdech. V kině Leicester Square naposledy promítali Frankensteinova syna s Borisem Karloffem v titulní roli. V divadle Haymarket Theater spolu stáli na scéně Rex Harrison a Diana Wynyardová ve hře Design for Living a naproti hotelu Regent Paláce na Piccadilly zářili Mackenzie Ward a Eileen Peelová v kuse French without Tears.

Jako vždy v tuto odpolední hodinu byly ulice kolem Piccadilly Circus ucpané, řidič se však propletl několika postranními uličkami a náhle, pro starou dámu zcela neočekávaně, zastavil před vchodem do hotelu.

„Prosím, Ritz,“ zvolal vesele, „pět šilinků, madame!“

Nespletl se, neboť lady mu dala šest a vystoupila, když jí portýr v červené livreji otevřel dvířka.

V hale hotelu Ritz působila nejisté a ani se nesnažila nejistotu skrýt. Lehce pokyvovala hlavou do všech stran a odpovídala tak na uctivé pozdravy personálu. Nakonec krátkými kroky energicky zamířila k důstojně vypadajícímu pánovi ve fraku, který se na ni usmíval s rukama založenýma za zády.

Řídké, stříbřitě šedivé vlasy měl brilantinou přihlazené k oválu hlavy a vypadal na více než padesát. Přesto ho stará dáma oslovila: „Mladý muži, zaveďte mě do čajovny.“ – Pokud jde o „mladého muže“, říkala tak každému muži, který nebyl starší než ona.

„Do čajovny, jak madame ráčí,“ uklonil se oslovený a přitom učinil rozmáchlé gesto, jako by chtěl před břichem opsat půlkruh.

„Ale pomalu,“ nabádala ho rezolutní dáma a holí se těžce opírala o koberec. Měla v sobě něco z drsné krásy, jakou do tváře vtiskne dlouhý život a která starým dámám propůjčuje zvláštní půvab. Na hlavě jí seděl staromódní klobouk, v němž působila nepřístupně, oblečená byla do vypasovaného zeleného kostýmu se sukní sahající téměř ke kotníkům. V hale módního hotelu nepochybně vypadala poněkud nemoderně.

Ze skleněných dveří vedoucích do čajovny, na niž upozorňovala i naleštěná mosazná tabulka, jí vyšel vstříc vrchní číšník v žaketu a se sladkovodní perlou v plastronové jehlici. Kromě toho byl pozoruhodný i jeho výraz, neboť větší vážnost a přísnost dávají delší dobu najevo už jen konzervativci v parlamentu.

„Mladý muži,“ promluvila dříve, než se přísný vrchní stačil zeptat, „mám tady schůzku s lady Evelynou Beauchampovou. Jsem tu asi příliš brzy, že?“

V rozporu s veškerým očekáváním se tvář vrchního rozjasnila a v návalu nadšení, jakého by se u něj nikdo nenadál a už vůbec by od něj nečekal, odpověděl: „Ale nikoli, madame, dámy jsou už zde. Ráčila byste mě, prosím, následovat?“

V čajovně se leskl tmavý nábytek a místnost se nořila do rozptýleného světla šířícího se od lamp se žlutými stínítky z ovčí kůže. Z pološera se vyloupla postava. V

ústrety jim šla lady Evelyna.

Dvouřadový šedý kostým s jemným světlým proužkem jí báječně slušel a kastrůlkovitý klobouček, který měla vtisknutý hluboko do světle nalíčené tváře, jí dodával mladistvý, vyzývavý vzhled.

„Paní Jonesová!“ zvolala lady a vztáhla paže ke staré ženě. „To je báječné, že jste přijela.“

„Slečna Jonesová, mylady!“ opravila ji důrazně dáma.

„Slečna Jonesová. Nikdy jsem nebyla vdaná a na stará kolena se ani nesnažím budit zdání, že jsem byla. Zůstaňme tedy u slečny Jonesová.“

Když stály proti sobě, bylo patrné, že lady je dobře o hlavu menší než slečna Jonesová, což nebylo způsobeno nadměrným vzrůstem slečny Jonesové, nýbrž tím, že lady Evelyna byla opravdu malá.

Lady Evelyna dovedla slečnu Jonesovou k rohovému stolu. Tam už čekala Phyllis Walkerová, právě o polovinu mladší než slečna Jonesová. Přestože si oblékla široké, šedivé kalhoty a přiléhavý kabátek v dandyovském stylu, vypadala dobře. Na hlavě měla baskickou čapku. Pod ní se draly ven tmavé kudrny, gelem přilepené na čelo – v Soho nic neobyčejného, avšak v Ritzu nepochybně poněkud odvážné.

Před deseti dny se všechny tři ženy zúčastnily velmi zvláštního pohřbu v Putney. Přehlédnout se nemohly, protože společnost pozůstalých čítala jen osm truchlících, včetně vikáře, a to byl i navzdory uctivému nekrologu v London Times přece jen smutný konec nejslavnějšího archeologa světa, Howarda Cartera.

Nápad setkat se v Ritzu vzešel od lady Evelyny Beauchampové a vznikl z podnětu drobné, okrajové události. Když vycházely ze hřbitova v Putney, lady Evelyna se ještě jednou ohlédla a všimla si přitom jednoho tuláka, jací v této roční době po stovkách zalidňují teplá nástupiště podzemní dráhy. Muž se na okamžik zastavil, vhodil do otevřeného hrobu malý balíček a odkulhal pryč.

Na otázku, kdo byl ten muž a co znamenalo jeho zvláštní chování, neuměl odpovědět nikdo. Jen Phyllis Walkerová měla pocit, že toho tuláka zná. Rozhodně jí připomínal muže, jenž v životě Howarda Cartera hrál dvojznačnou roli.

Tou poznámkou vzbudila zvědavost obou dalších žen, zvláště

když se každá z nich domnívala, že o Carterovi ví všechno, a tak se rozhodly, že se onoho 15. března 1939 setkají v hotelu Ritz na čaji a vymění si zkušenosti.

Rozhovor zpočátku vázl, což mohlo být způsobeno jednak rozdílem věku a stavu dam, jednak tím, že se sotva znaly, avšak byl tu Howard Carter, k němuž byla každá z nich svým způsobem vázána. Na to, aby se k tomu veřejně přiznala, bylo třeba určitého přemáhání.

„Co myslíte, dámy,“ začala lady Evelyna, aby překlenula trapné mlčení, „bude válka?“

Phyllis pokrčila rameny. Neuměla odpovědět.

Zato slečna Jonesová se rozhorlila: „Noviny jsou plné zpráv o manévrech flotily v Atlantiku a pohybech vojsk v celé Evropě. Král a královna každý den navštěvují některou z továren na letadla, dnes byli v Birminghamu, zítra jedou do Rochesteru. Nedávno jsem četla, že si lidé mají připravit zásoby na dva měsíce. Mylady, to doslova páchne válkou!“

„Jsem zcela vašeho názoru, madame,“ odpověděla Evelyna. „Když propukla poslední válka, byla jsem sice ještě malá a můj otec, lord Carnarvon, byl toho mínění, že se mám raději zabývat hudbou a uměním než politikou, ale ještě si dobře pamatuji, že tehdejší poměry se navlas podobaly dnešním.“

„Howard byl nepolitický člověk,“ poznamenala Phyllis a konečně se tak dotkla tématu.

„Ale pouze pokud šlo o hádky stran,“ protestovala lady.

„Howard byl samotář, i ve svých politických názorech.

Jeden den podporoval labouristickou stranu, druhý den hájil torie. Jeho rozkolísanost přiváděla otce k šílenství. Někdy jsem měla pocit, jako kdyby Howardovi činilo ďábelské potěšení měnit svůj názor ze dne na den.“

„Kdy jste se s Howardem seznámila?“ optala se slečna Jonesová. Z tónu hlasu bylo zřejmé, že s tvrzením lady Evelyny nesouhlasí.

„Ach, to jsem byla ještě holčička. Bylo to ještě před válkou. Poprvé jsem otce provázela do Egypta. Ale tenkrát si mě ještě vůbec nevšiml – myslím jako ženy. Já se však do Cartera zamilovala už jako dítě. Byl velký, měl husté, tmavé vlasy, vousek nad horním rtem mu dodával rys divokosti.

Pro mě byl Carter dobrodruh a pohádkový hledač pokladů, který jednoho dne potká svou princeznu. A tou princeznou jsem já.“

„Zvláštní,“ poznamenala Phyllis Walkerová zamyšleně, „já jsem k Howardovi chovala stejné pocity. Pro mě byl rovněž mimořádným zjevem, scestovalým dobrodruhem a úspěšným hledačem pokladů, k němuž jsem vzhlížela.

Howard mi vždycky říkal, že jsem jeho princezna. A já se tak v jeho přítomnosti cítila – alespoň na začátku.“

„A vy, slečno Jonesová?“ Lady Evelyna se pokusila vlídným úsměvem přimět starou dámu k řeči. Avšak ta byla zřejmě myšlenkami velmi daleko a jenom se tiše usmívala, jako by se setkala s událostí dávno uplynulých dní.

„A vy,“ opakovala lady Evelyna, „co jste pociťovala vůči Carterovi vy?“

„Já?“ slečna Jonesová se vytrhla z myšlenek. „Ne, jako princezna jsem se s Howardem necítila nikdy. Tomu bránil už věkový rozdíl. Uvědomte si, že když jsme se s Howardem poprvé setkali, bylo mi osmadvacet a jemu patnáct. Byla jsem jeho učitelkou. Přesto – Howard byl největší láska mého života.“

Phyllis a lady Evelyna na sebe mnohoznačně pohlédly, Phyllis dokonce projevila rozhořčení, rozhodně však nedokázala skrýt překvapení, když se zeptala: „Chcete tím říci, že jste s Howardem…“ Dál se nedostala.

Slečna Jonesová sklopila oči a pohlédla na sebe.

„Zapomínáte, slečno Walkerová, že i já jsem kdysi byla mladá. Léty nad námi všemi vítězí zemská přitažlivost a stáváme se trochu ošuntělými.“

„Promiňte, madame, tak to nebylo myšleno. Jenom jsem si myslela, že mi Howard vyprávěl všechno. Když mluvil o svém mládí, vždycky se zmiňoval jenom o jednom jménu a tvrdil, že ta žena byla jeho největší láska.“

„To mohu potvrdit,“ dodala lady Evelyna. „Když jsme poprvé mluvili o lásce, tvrdil, že stále ještě bojuje se vzpomínkou. A přitom vyslovil jedno jméno.“

„Jaké jméno?“ zeptala se slečna Jonesová, teď už mnohem méně sebevědomá než před chvilkou.

„Sára,“ odpověděla lady Evelyna. A Phyllis přisvědčila: „Ano, Sára!“

„Já jsem Sára. Sára Jonesová.“ Po tváři ženy přelétl hrdý úsměv, potom téměř se studem odvrátila pohled stranou a pravila: „Ano, přiznávám, že náš vztah byl neobvyklý, ale mohu říci, že to nebyl omyl. Na několik měsíců jsem byla nejšťastnějším člověkem na světě. Někteří lidé potřebují polovinu života na to, aby poznali, co je štěstí…“

Na několik okamžiků jako kdyby se v čajovně zastavil čas. Phyllis a lady Evelyna, dosud přesvědčené, že v Carterově životě hrály hlavní roli ony, najednou musely uznat, že jim tuto roli upřela mocná konkurentka. Teď byly nesmírně zvědavé na začátky Carterova života, protože obě ho koneckonců poznaly až v pokročilém, mužném věku.

Sára Jonesová naopak planula zvědavostí na bližší okolnosti, jež Cartera dovedly k úspěchu. Po celá ta léta sbírala každý výstřižek novin, kde se o něm psalo.

Láskyplně každý z nich nalepila do alba a se slzami v očích je četla tak často, že je uměla nazpaměť. A mnohokrát si nahlas spílala: Sáro, ty jsi blázen.

Odvahu jít na pohřeb Sára Jonesová sebrala až když četla nekrolog v London Times. Končil větou: He was unmarried – nebyl ženatý. To samozřejmě o ničem nesvědčilo. Nebo snad přece? Teď doufala i ona, že se dozví víc.

Čím déle se Sára Jonesová, lady Evelyna a Phyllis Walkerová bavily, tím rychleji mizela původní vzájemná nedůvěra, tím jasněji dospívaly k závěru, že osud jedné je spjat s osudy druhých dvou.

Tři ženy zapomněly na čas. Každá z nich vyprávěla o své minulosti, a tak ještě jednou oživily muže, jenž byl nazýván králem z Luxoru.

K cestě z Ipswiche ve východním Suffolku do Swaffhamu člověk tehdy, na konci devatenáctého století, potřeboval půl dne a dobré nervy.

„V Norwichi přestupte na směr King’s Lynn!“

vštěpoval jí prodavač jízdenek. „Ale rychle, máte jen deset minut!“

Kupodivu Sára Jonesová ten úkol zvládla a chytila vlak do Swaffhamu, což bylo spojeno – jak ještě uslyšíme – s určitými komplikacemi. Teď seděla sama v kupé a dívala se z okna, kde kolem ubíhala krajina, plochá a přerušovaná pouze kamennými valy táhnoucími tmavé čáry po pastvinách a vyznačujícími hranice pozemků.

Jaro už začalo. Kraj pokrývala obstojná zeleň, jistě ne tak zelená jako v Sussexu, kde je domovem nejzelenější zelená, nepochybně však barevně intenzivnější než pustina kolem Ipswiche.

Sára Jonesová pocházela z Ipswiche, kde byl její otec přístavním dělníkem a většinou nosil pytle s obilím. Matka zemřela hned při porodu a kdyby se Sáry neujala jedna žena ze sousedství, jistě by skončila v sirotčinci města St. Albans nebo bůhvíkde.

Sára rozhodně nebyla hloupá, ale na docházku do drahé latinské školy, kam chodily děti obchodníků s uhlím či cukrem, majitelů skladišť a rejdařů, otci chyběly peníze.

Musela u otce dlouho škemrat, aby jí dovolil chodit do Rodinné školy poblíž sídla Christchurch, kde se dívky jako ona učily číst a psát a vystřihovat papírové šaty.

Po ukončení školy absolvovala ještě jeden rok učení a sama se stala učitelkou na Rodinné škole. Pak jí zemřel otec na následky těžkého úrazu. Zřítil se přístavní jeřáb a pohřbil ho pod sebou. Od toho dne Sáru neopustila myšlenka, že ji v Ipswichi pronásleduje neštěstí. A tak se rozhodla, že z města odjede. Reverendovi, který naposledy požehnal jejímu otci, se Sára Jonesová svěřila se svým trápením a on pochopil, že si přeje odjet z Ipswiche. Dokonce jí slíbil, že jí obstará místo učitelky. Ve Swaffhamu, v hrabství Norfolk, prý hledají pomocnou sílu do tamější Rodinné školy. Může se odvolat na něj.

Všechno, co tehdy měla, se vešlo do hnědého, hnědou plachtovinou potaženého kufru, který kdysi přinesla do manželství matka a který teď ležel na dřevěné lavici proti ní.

Od různých ostatních zavazadel se lišil tím, že vzhledem ke své šířce neměl uprostřed držadlo, které by silnému člověku umožnilo, aby jej sám nesl. Ne. Kufr měl pouze dvě držadla po stranách, a protože jeho šíře přesahovala normální rozpětí paží, nebylo možné, aby zavazadlo nesl jeden.

Naštěstí na nádraží v Norwichi bylo hodně lidí a Sára vypadala velmi pěkně, takže nemusela dlouho vyhlížet ochotné pomocníky, kteří jí zavazadlo odnesli do vlaku na Swaffham.

Teď Sára s napětím kodrcala vstříc budoucnosti, cestou přerušovanou nespočetnými stanicemi na nádražích, jež se jaksi podobala jedno druhému, s domečky z rudohnědých pálených cihel. Některé byly tak maličké, že uvnitř měly jenom jednu místnost. Po hodině a půl dospěla k cíli a výpravčí, který vykřikoval jméno zastávky, jí dokonce pomohl s nemotorným zavazadlem.

Každý ví, jaký je to pocit, když se člověk poprvé blíží k cizímu městu. Buď je to radostné očekávání, nebo předtucha spojená s nechutí. U Sáry – jediného cestujícího, který vystoupil – nechuť výrazně převažovala nad nadšením.

Bezradně stála před nádražní budovou, vedle sebe velký kufr, který nebyla schopna zvednout, a široko daleko ani človíčka. Nebýt slepičího kvokání, vypadalo by městečko jako po vymření.

V místě, odkud přijížděla, v Ipswichi, se v tuto dobu před nádražím handrkovali drožkáři o nejlepší místo k čekání, prodavači novin vykřikovali novinky a nosičů bylo kolem dost a dost.

Ve Swaffhamu nic podobného nebylo. Kdyby tenkrát, když bezmocně stála před nádražím, přijel vlak z protisměru, byla by nastoupila a vrátila se do Ipswiche. Ale žádný vlak nejel.

Bledé jarní sluníčko už stálo nízko na obloze, když se na protější straně ulice objevil vysoký chlapec. Měl tmavé vlasy, byl bledý, v levé ruce nesl síťku na motýly a přes pravé rameno měl botanickou brašnu. Velkými kroky, které jeho chůzi propůjčovaly komický ráz, s pohledem upřeným přímo před sebe se pokoušel proklouznout kolem Sáry Jonesové a jejího osudu. „Hej, ty!“ zvolala Sára bezmocně a zoufale, „hej, ty, nemohl bys mi pomoci? Nebudeš škodný!“

Chlapec se zastavil, okamžik si prohlížel cizí ženu, potom přešel ulici a beze slova chytil kufr za pravé držadlo.

Sára se chopila levého. Aniž se vůbec zeptal, kam s tím zavazadlem, šli kousek cesty mlčky, až Sára přerušila trapné mlčení mladíka, stále upřeně hledícího před sebe. „Cožpak vůbec nechceš vědět, kam chci jít?“

Chlapec se usmál, aniž se na ni podíval. Potom tiše a s nepřirozeně protahovanými samohláskami, jak je v Norfolku zvykem, odpověděl: „Kam byste, slečno, asi šla jinam, než k panu Hazelfordovi na tržiště. Jemu patří hotel George Commerzial a jiný tady v okolí není.“

Sára jen stěží stačila chlapcovým dlouhým krokům a téměř neměla možnost nenápadně si ho prohlédnout. V

paměti jí zůstala jen výrazná hlava s protaženým trojúhelníkovitým obličejem, delší nos a špičatá brada.

Navzdory své výšce nevypadal moc silně, proto bylo těžké odhadnout jeho věk.

„To všichni lidé ve Swaffhamu tolik mluví?“ zeptala se Sára po delší chvíli chůze, kdy oba mlčeli.

Chlapec se opět usmál a poprvé se podíval Sáře do očí.

„Víte, slečno, s tím se budete muset smířit. Ve Swaffhamu je každý, kdo promluví více než pět vět, považován za ukecaného. Odkud jste, slečno, přijela?“

„Z Ipswiche,“ odpověděla – a teď byla strohá ona.

Mladík tiše hvízdl, což si Sára vysvětlila jako obdiv, ovšem zmýlila se, neboť vzápětí její průvodce prohlásil: „Já jsem z Londýna. Pocházím z Londýna. Z Bromptonu, jestli to tam znáte.“

„Ne,“ přiznala zmateně. „Ještě nikdy jsem v Londýně nebyla. Jenom jednou v Sussexu. Myslíš, že jsem o něco přišla?“

„Hm,“ naklonil chlapec hlavu ke straně a mlčky pokračoval v cestě.

V dálce se objevila mohutná kostelní věž s vysokými okny do všech stran a na každé z nich ukazovaly čas jedny hodiny.

„Svatý Petr a Pavel,“ ukázal chlapec, který si všiml Sářina zvědavého pohledu. „A co vás, slečno, zaválo do Swaffhamu?“

Sára neviděla důvod, proč tajit účel svého příjezdu.

Nemohla tušit, co její odpověď způsobí. A tak bez přemýšlení odpověděla: „Na zdejší Rodinné škole je jedno volné místo. Já jsem učitelka.“

Sotva dopověděla, chlapec, jako by ho zasáhl blesk, pustil kufr a rozběhl se směrem, odkud přišli. Sára nechápala, co se děje.

Z postranní ulice přicházel ohnutý muž. Neodvážila se ho oslovit, prostě se jí zdál příliš slabý na to, aby jí pomohl nést zavazadlo. Stařec však k ní přistoupil, pozvedl zrak a nucené se usmál, přičemž odhalil dvě nebo tři černé mezery po zubech.

„Kam s tou almarou chcete, slečno?“ zeptal se se zdůrazněnou zdvořilostí.

„Je to ještě daleko do hotelu George CommercialT1

odpověděla otázkou.

„Ale kdepak,“ prohodil muž s děravým chrupem a ukázal směrem k velké věži. „Ani ne pět minut.“

„Byl byste tak hodný a na tu chvíli mi pohlídal kufr?“

zeptala se Sára. „Půjdu do hotelu a pošlu sem nějakého posluhu s károu.“

Stařec přikývl a opět ukázal směrem ke kostelní věži.

Hledání hotelu trvalo déle, protože nebyl u věže svatého Petra a Pavla, jak muž tvrdil, ale naproti, přímo na tržišti, což se Sára dozvěděla od místní pradleny. Pan Hazelford, majitel hotelu, byl velmi ochotný a když mu popsala místo, kde zůstal hnědý kufr, hned vyslal syna Owena s károu.

Její pokoj měl okno na tržiště a bylo vidět Butter Cross, jakýsi pavilon sestávající z kopule na sedmi sloupech, i kostel svatého Petra a Pavla. Pokoj byl útulný a levný a záhy dorazil i Sářin kufr. Ovšem Owen Hazelford jí vrátil i penny, který mu dala pro starce. Tvrdil, že u kufru nikdo nebyl.

Nejprve Sára to sdělení nebrala nijak vážně, ovšem už v nejbližším okamžiku se v ní vynořilo strašné podezření a pohled na zámek kufru potvrdil její temné tušení. Zámek byl vylomený.

To snad nemůže být pravda, prolétlo jí hlavou a nejraději by vyslala k nebi modlitbu, což jinak nebývalo jejím zvykem. Spěšně otevřela kufr, vyhazovala z něj prádlo a šaty a přitom si všimla, že zavazadlo někdo prohrabal.

Konečně držela kabát. Jako smyslů zbavená ho vytáhla z kufru a sáhla do vnitřní kapsy. Kapsa byla prázdná.

Po tomto zjištění byla Sára jako omráčená. Klekla si před prázdným kufrem, zabořila tvář do paží a plakala jako dítě. Někdo jí ukradl všechny úspory: sedmdesát šest liber a pět šilinků.

Hostinský, jemuž se svěřila, vyrozuměl policii, policisté jí však vyčetli její lehkomyslnost a dali jen nepatrnou naději na to, že svoje úspory ještě někdy dostane zpátky.

Tu noc v hotelu George Commercial Sára ani nezamhouřila oči a poprvé se zabývala myšlenkou na dobrovolný odchod ze života. Mnoha věcí se vzdala a tvrdě spořila svoje malé jmění, a teď tady, v cizím městě, stojí úplně bez prostředků. Co bude dál?

Druhý den ráno – ohlašoval se zářivý jarní den – šla do Rodinné školy, pochmurné cihlové stavby se zamřížovanými okny a mohutnou dřevěnou bránou vchodu. Dvoupatrová budova měla dvě křídla, levé a pravé, a mnoho místností, z nichž se používala jen malá část, protože ve škole byly pouze dvě třídy a v každé tucet žaček. Když se nevyučovalo a budova byla prázdná, měl starý dům v sobě cosi tajemného a Sára Jonesová přemítala, zda se tu někdy bude moci cítit jako doma. Gertruda von Schell, přestože byla německého původu, se podobala královně Viktorii, jako by jí z oka vypadla. Stejně jako ona nosila pouze černé šaty a pěšinku uprostřed vlasů přísně sčesaných dozadu a za královnou nezaostávala ani věkem, ani bigotností stavěnou na odiv.

Rovněž jen zřídka opomněla v nějaké větě zmínit svého zesnulého chotě, barona von Schell, jenž všechno – jak zdůraznila, dělal lépe, chytřeji a s větší důstojností a v životě poznal velmi mnoho. Po každé dokončené větě silně přimhouřila oči a aby řeči dodala důrazu, vždy končila otázkou: „Rozuměla jste mi?“

Působila proto prusky a panovačně a Sára už první den pochybovala, zda s touto ženou dlouho vydrží – zvláště když jí ředitelka hned při prvním setkání, skoro jako varování, odříkala jména šesti předchůdkyň a dobu, jakou u ní setrvaly.

V podkroví jí baronka – měla ráda, když ji lidé oslovovali německým šlechtickým titulem – ukázala komoru, jejíž nájemné chtěla Sáře strhávat přímo z poměrně slušné mzdy. Sáře nezbývalo než přijmout.

Baronka a Sára Jonesová byly jediné učitelky v Rodinné škole ve Swaffhamu. Úředníci, řemeslníci a obchodníci sem posílali své osmi až osmnáctileté dcery, aby je vybavili skromným vzděláním.

Další den Gertruda von Schell uvedla novou učitelku do vyšší třídy. Sára začala zapisovat jména žaček do třídní knihy a náhle se zarazila. V poslední řadě na pravém okraji uviděla chlapce, kterého potkala po příjezdu na nádraží.

„Jméno?“ zeptala se zdánlivě nezúčastněně, stejně jako všech dívek.

Chlapec vstal a narovnal se: „Howard Carter.“

Sára cítila, že se na ni upírají oči všech děvčat. Dívky čekaly na nějakou reakci. Jak to, že je zpola dospělý výrostek v Rodinné škole‘! V nečekané situaci se Sára nechala strhnout k poznámce, která ji velmi mrzela, jakmile ji vyřkla: „No ne, jeden kohout na dvoře…“

Děvčata se chichotala, pár si jich drželo ruku před pusou, dvě dokonce schovaly hlavu pod lavici, aby nebylo vidět jejich posměšný výraz. Sára rozpačitě zírala na chlapce, který zrudl studem a statečně jejímu pohledu odolával, jako by chtěl říci: no, jen do toho, jen mě ponižuj, já jsem na to zvyklý.

Co teď, po takovém uklouznutí, dělat? Sára jen stěží skrývala vlastní stud, protože si okamžitě uvědomila, že žádný chlapec v tomto věku nenavštěvuje Rodinnou školu dobrovolně. Snadno si dovedla představit, jak velmi ji v tom okamžiku nenávidí.

„Tak jsem to nemyslela, Cartere,“ omluvila se.

Howardovi se v tváři nepohnul ani sval.

Po vyučování se slečna Jonesová baronky vyčítavě zeptala, proč ji nepřipravila na přítomnost chlapce v dívčí třídě. Nečekané setkání ji uvedlo do trapné situace.

Gertruda von Schell se zhluboka nadechla a přitom se jí krk nadul jako vepřový měchýř. Pak tiše, avšak hlasem, v němž se chvělo napětí, pravila: „Slečno Jonesová, nepřísluší vám, abyste mě jakýmkoli způsobem kritizovala. A pokud se na svůj úkol necítíte zralá, pak vás žádám, abyste mi to okamžitě sdělila a já se poohlédnu po jiné učitelce.

Rozuměla jste mi, slečno Jonesová?“

„Jenom mě to velmi překvapilo,“ zajíkla se Sára, „nečekala jsem, že se v dívčí třídě setkám s chlapcem a v úžasu jsem se nechala strhnout k poznámce, které mi pak bylo líto. To přece musíte pochopit.“

„Nemusím pochopit vůbec nic,“ odsekla stroze baronka.

„Vidím jen, že jste se v první zatěžkávací zkoušce neosvědčila, slečno Jonesová. Ještě jednou něco takového a můžete si u mě vyzvednout svoje papíry. Rozuměla jste mi?“

V té chvíli si Sára zahrávala s myšlenkou, že té panovačné stařeně hodí třídní knihu pod nohy a odpoví: to není třeba, půjdu už teď. Potom si však uvědomila svou situaci. Je bez prostředků, baronka neplatí špatně a ona teď potřebuje každý penny. Sára tedy spolkla vztek, i když se cítila ponížená jako málokdy dříve.

Po několika dnech vyučování bylo Sáře Jonesové jasné, jak těžké postavení mladý Carter v dívčí třídě má. Pravda, nikdo se mu neposmíval ani ho neškádlil, na to byl Howard příliš silná osobnost, děvčata ho prostě nechávala stranou, nezajímala se o něj, i když se občas dojemně pokoušel navázat s nimi kontakt.

Na druhé straně si Sára všimla, že se jí Howard očividně vyhýbá. Vypadalo to, jako by vycítil, že Sára má naléhavou potřebu promluvit s ním několik slov přesahujících hranice rozhovoru učitelky s žákem.

Příležitost se naskytla nečekaně. Sára využívala prvních teplých, dubnových dnů k poznávání krajiny, dó níž ji osud zavál.

Tři míle severně od Swaffhamu, poblíž cesty do Fakenhamu, stojí zřícenina starého kláštera, Castle Acre.

Opuštěný klášter pochází z normanských dob a lidé v okolí říkají, že byl postaven na zděných základech římského hradu.

Sáře trosky nad řekou Nar připomínaly staré obrazy od Williama Turnéra. Užasle se zastavila a po chvíli se vydala prozkoumat vnitřek zakleté stavby. Nikde se nic nepohnulo, jenom mezi zdmi se rozléhalo pronikavé ptačí švitoření.

Zamyšleně hleděla na úzký, vysoký okenní otvor a polekala se, když uslyšela, že se k ní zezadu blíží rychlé kroky. Sára se zrovna chtěla přikrčit do zděného výklenku, když se ode zdi vynořila postava a jedním skokem se vrhla na zem, jako by měla chytit nějaké hbité zvíře.

Sára okamžitě poznala mladého Cartera, který z dlaní vytvořil malý prostůrek a ležel na levém boku na travnaté zemi. Opatrně sebral cosi živého a v tu chvíli si všiml ženy stojící kousek od něj.

„Ach, slečna Jonesová!“ zvolal radostně a přistoupil k ní s dlaněmi pořád ještě uzavřenými kolem čehosi. Bradou ukázal na ruce a hrdě oznámil: „Chytil jsem ještěrku. Chcete se podívat?“

Slečna Jonesová prudce zavrtěla hlavou: „Raději ne.

Říká se, že ještěrky přijdou o ocásek, jakmile se jich dotkne člověk.“

„To není pravda, slečno Jonesová!“ odporoval Howard.

„To salamandři odhodí ocas, jakmile se cítí lidmi ohroženi.

O ještěrkách to neplatí. Jen se podívejte!“

Mladý Carter opatrně pootevřel klícku ze svých dlaní, ve kterých držel ještěrku. Ale ještě než se oba mohli přesvědčit o tom, že zelenavě se třpytící plaz je nepoškozený, vyklouzla ještěrka vzniklým otvorem, padla na zem a okamžitě zmizela v jedné z nespočetných škvír ve zdivu. Ale bylo jasně vidět, že svůj ocásek vleče nepoškozený za sebou.

„Je mi líto, Howarde,“ omluvně poznamenala Sára.

Ale Howard mávl rukou: „Chytím si jinou. Stejně byla pro mé účely moc malá.“

Sára se na okamžik zamyslela, co asi chtěl se zvířátkem dělat a soudila, že na klukoviny je už přece jen dost starý.

Carter, jako by její myšlenky uhodl, odpověděl dříve, než se stačila zeptat:

„Jistě teď chcete vědět, proč chytám ještěrky. Počkejte, slečno Jonesová.“

Aniž čekal na její reakci, zmizel za zdí. Když se vrátil, ukazoval jí skicák. „Víte, rostliny a zvířata jsou moje vášeň.“

V bloku bylo určitě více než dva tucty uměleckých náčrtů keřů a květin, ptáků a motýlů.

„Jak se vám ty obrázky líbí?“ pohlédl na ni vyčkávavě.

Slečna Jonesová nejprve ani nemohla uvěřit, že všechno namaloval chlapec sám. Především nemohla uvěřit, že tento chlapec je stejný Howard Carter, který v Rodinné škole sedí v poslední řadě a většinou je duchem nepřítomný. Zvědavě si prohlížela šelmovský úsměv na rtech, rozesmáté, šťastné oči a vysokou postavu. Howard teď mluvil úplně jinak než ve škole, přirozeně a bez zábran. Sára na něj zamyšleně hleděla.

„Tak mi povězte, co říkáte mým obrázkům?“ opakoval naléhavě.

„Dobré. Dokonce velmi dobré,“ odpověděla zmateně.

„Odkud máš takový talent?“

Howard pokrčil rameny. „Po otci. Asi je to v rodině.“

„Už nežije?“

Chlapec jí vzal blok z ruky. „Kdo to řekl?“ zeptal se a svraštil čelo.

„Paní von Schell něco naznačila. Říkala, že tě přijaly za vlastního dvě tety.“

„No ano, když to říká paní von Schell!“

„Není to snad pravda?“

Carter se obrátil a učinil několik kroků ke zdem. Přitom zvolal tak hlasitě, až z trosek zazněla ozvěna: „Ne, to není pravda, slečno Jonesová!“ Zastavil se, otočil se k ní a vrátil se. Tiše pokračoval: „Můj otec žije v Londýně. Moje matka také. Denně od rána do večera deklamuje Shakespeara.

Přestože přivedla na svět už jedenáct dětí, pořád je posedlá myšlenkou, že se stane slavnou herečkou. Tak na to jedenácté samozřejmě už nebyl čas.“

„To jsem nevěděla,“ zašeptala Sára omluvně. „Jak byste také mohla,“ poznamenal trpce Carter, „jak byste mohla, slečno Jonesová.“ A po malé odmlce dodal: „ Ale nechci si stěžovat. Fanny a Kate, otcovy sestry, jsou pro mě opravdu náhradou rodičů. Zodpověděl jsem tak všechny otázky?“

Howard polkl.

Sáře neušlo, jak velmi svou situací trpí, ale nedokázala překonat zábrany a říci mu něco potěšujícího. A když se konečně dopracovala k odpovědi, okamžitě jí bylo jasné, že promluvila špatně a pošetile. Sára s ohledem na vlastní minulost řekla: „Není snadné vyrůstat bez otce a matky…“

Chlapec se na ni dlouze a zkoumavě zadíval, jako byl chtěl vypátrat, zda její poznámka byla vyslovena jenom tak, nebo myšlena vážně, potom ze sebe vypravil: „Nemohu říci, že by se matka nebo otec o mě někdy opravdu starali. Dlouho jsem hledal důvod, proč tomu tak je. Když mi bylo dvanáct, četl jsem v časopise Peddleťs Magazíne příběh, ve kterém jsem se nějak poznal.“

„Tenhle pokleslý časopis rozhodně není vhodné čtení pro dvanáctileté dítě!“ projevila Sára rozhořčení větší, než ve skutečnosti pociťovala. „Co myslíš tím, že ses v tom příběhu poznal?“

Po Howardově tváři přelétl stydlivý úsměv: „Ten příběh se jmenoval Střízlík a byl o chlapci z Middlesexu, který se cítil nemilovaný a nepochopený. Rodiče se o něj skoro nestarali a on nejraději žil na ulici. John, tak se ten chlapec jmenoval, trpěl jako pes a přemýšlel, proč ho rodiče strkají od jedné chůvy k druhé, z jednoho dětského domova do druhého. Připadal si malý jako střízlík, navíc hloupý a ošklivý. Od hokynářky se jednoho dne dozvěděl, že jeho matka už žádné dítě nechtěla a dělala všechno možné, aby se ho zbavila už před porodem. Dokonce skočila před vůz…“

„Neměl bys číst takové věci, Howarde,“ přerušila ho slečna Jonesová. „A už vůbec ne v mládí.“

Ale Carter se nedal ve vyprávění zastavit. „Jen počkejte,“ pokračoval zapáleně, „počkejte, jak ten příběh skončí.“

Tak poslouchala dál.

„John nebyl moc chytrý, měl však jednu schopnost, která vyvolávala obdiv ostatních chlapců na ulici. Po železné rouře vodovodu, který byl tehdy v Middlesexu budován, chodil a balancoval tak šikovně, že ho všichni obdivovali. Když jednou ve městě hostovala skupina provazolezců, zeptal se jich, zda by mohl své umění předvést. Bez obav vylezl na lano a s tyčí v ruce klidně vyšel na kostelní věž. Toho dne se John stal provazochodcem a se skupinou cestoval po celé Anglii, dokonce se dostal i do Ameriky…“

„A ty se také cítíš jako takový střízlík?“

Howard si všiml, že si ho slečna Jonesová prohlíží od hlavy k patě. „Víte, byl jsem malý a hubený. Všechny veřejné školy mě odmítaly přijmout. To byl také důvod, proč jsem skončil v Rodinné škole uprostřed dost protivných holek, které se tam naučí tak nanejvýš velkou násobilku a střihy šatů z papíru. Vyrostl jsem až v posledních letech.“

„Trpíš tou školou?“

Carter rozpačitě pohlédl stranou. „Lhal bych, kdybych tvrdil, že tam chodím rád. Ale co mi zbývá?“

„Vzdal ses svého snu stát se provazochodcem? Myslím tím, že i ty máš jeden velký talent!“

„Myslíte tohle?“ Zvolna mezi palcem a ukazováčkem propouštěl listy bloku. „Ze by to stačilo ke slávě?“

„Musíš v to věřit!“ zdůraznila Sára.

Dlouze se na ni zadíval a Sára si nedovedla jeho zamyšlený pohled vysvětlit.

Zvedl se vítr a Sára prohlásila, že se chce vrátit domů než se ochladí, jestli ji doprovodí.

Howard zavrtěl hlavou a jen zamumlal, že si raději ještě chytí jednu ještěrku. Na to musí být sám. A hned také bez pozdravu zmizel opačným směrem.

Při zpáteční cestě se Sáře honily hlavou podivné myšlenky. Cítila se nějak spjata s oním chlapcem a jeho osudem. Byla jedináček, ale v žádném případě jí tato okolnost nezajistila lepší život než jedenáctému v kupě dětí.

Od chvíle, kdy dokázala myslet, vždycky pociťovala svou existenci jako rušení jiných lidí, jako rušení otcova vdovského života, jako rušení sousedky, která se jí ujala a jíž musela děkovat za každé hnutí ruky, jako rušení života na Rodinné škole v Ipswichi, kde si musela vyžebrat stálé zaměstnání.

Sáru Jonesovou udivovala uvážlivá vyrovnanost, s níž mladý

Carter mluvil o svém osudu. Sebelítost a bezmocný vztek, zcela přiměřené chlapci v jeho věku a situaci, mu zřejmě byly cizí. Dokonce to vypadalo, že právě těžký úděl ho posílil. Howardovi bylo patnáct a vlastně byl ještě dítě, v jeho projevu však Sára objevila určitou přirozenou autoritu, jakou si občas sama přála mít.

II

Pro Sáru Jonesovou znamenala ztráta úspor katastrofu, neboť nyní byla vydaná na pospas náladám baronky von Schell. Vyučování v Rodinné škole pro ni nebylo snadné.

Přestože byla z Ipswiche na leccos zvyklá, zdejší dívky se chovaly vzdorovitě, byly protivné a projevovaly jen malý zájem o výuku.

Sára měla za sebou právě první čtyři týdny, když si ji baronka pozvala do svého pokoje na konci dlouhé chodby v patře. Na bílé emailové tabulce nad dvoukřídlými, černě natřenými dveřmi stál nápis Ředitelna.

Od svého nástupu Sára do této místnosti vkročila jen jednou a stejně jako poprvé ji zamrazilo při pohledu na tmavý nábytek a těžké, zaprášené závěsy, které vyvolávaly dojem, že místnost nebyla po desetiletí obývána.

Gertruda von Schell nehybně, jako vosková figurína z panoptika madame Tussaudové, seděla za psacím stolem, sešlým monstrem na černých nohách zakončených lvími tlapami, které nepochybně sloužilo už za krále Jiřího – podotýkáme, že Třetího! Nad hlavou jí visel zasedlý portrét královny Viktorie v masivním černém rámu.

Když Sára přistoupila blíž, viděla, že baronka je velmi rozrušená. Tvář jí purpurově žhnula a jemné žilky protkávající tváře zmodraly.

„Posaďte se, slečno Jonesová!“ řekla rozkazovačně a jen stěží potlačovala vzrušení.

Sára si sedla na jedinou židli stojící před psacím stolem a čekala jako delikventka na rozsudek.

Gertruda von Schell probírala nějaké papíry. Nakonec jeden z nich rozprostřela na stole. „Víte, co to je?-To je dopis jednoho otce, který si stěžuje na nedostatečnou výchovu své dcery. Je možné, že váš úkol přerůstá vaše síly, slečno Jonesová?“

Přerůstá, ale kdepak, chtěla odpovědět Sára. Jen se podívejte na moje vysvědčení. Jsou výborná. Co už je vaše směšná Rodinná škola proti té v Ipswichi! chtěla říci. Ale zaraženě mlčela.

Baronka sevřela vyzáblou pravou ruku v pěst a klouby klepala do tvrdé dubové desky. „Pan McAllen si stěžuje na nedostatečnou autoritu nové učitelky. Píše, že obě jeho dcery potřebují silnou ruku a nikoli ručku. Pan McAllen je jedním z nejdůležitějších sponzorů naší školy, slečno Jonesová. Víte, co by znamenalo, kdyby své dcery od nás vzal a zastavil platby? Pak jsme vy i já bez práce. Rozuměla jste mi?“

Sára souhlasně přikývla, přestože si, pokud šlo o její práci, neměla co vyčítat. V Ipswichi sklízela jen chválu za svůj otevřený, přátelský přístup k dívkám. Rozhodně byla daleka tomu, aby vzdělání zprostředkovávala rákoskou.

Samozřejmě si baronka Sářino mlčení vysvětlila jako přiznání viny, dokonce pohrozila, že ji vyhodí na ulici. Pak ať kouká, kde se usadí.

„A teď jděte!“ ukončila rázně rozhovor. Přitom mávla rukou do vzduchu.

Se slzami v očích vycházela Sára Jonesová po příkrém schodišti ke své komůrce. Se vzlykáním se vrhla na postel.

Ruce se jí třásly vzteky a oči upírala do prázdna.

Když byla zase schopná přemýšlet, rozhodla se: chce pryč ze Swaffhamu a je jedno kam. Někam, kde se ještě dá dýchat, kde není ovzduší otráveno nedůvěrou, zlobou a nenávistí.

Ale jak to může ve své situaci udělat?

V Howardu Carterovi zanechalo setkání se slečnou Jonesovou menší dojem, než jak tomu bylo obráceně. Před ní zažil už dvě učitelky a žádná na něj neučinila ani nejmenší dojem. Rodinná škola tu beztak nebyla k tomu, aby zušlechťovala srdce a charakter.

Howardovo srdce nepochybně bylo příliš měkké, zato však rozum měl střízlivý a tvrdý. Dávno se už smířil s poznáním, že jeho budoucnost nebude růžová. Howard se chtěl stát malířem jako jeho starší bratři Samuel, Vernet a William. Nic jiného pro něj nepřicházelo v úvahu. Malíři jsou samotáři. Potud se jeho vášeň přizpůsobovala charakteru.

Jiní by životem samotáře trpěli už při myšlence, že stráví celá odpoledne na hustě zarostlých březích říčky Nar, kde je možné pozorovat poletující vážky a žáby velké jako pěst. Když Howard kreslil a maloval, měl přitom hodně času na přemýšlení. Cítil, že jeho dětství se chýlí ke konci, že začíná být dospělý.

Jednoho dne Howardův otec Samuel v dopise ohlásil, že přijede, aby dohlédl, zdaje všechno v pořádku, a promluvil se svým nejmladším o jeho budoucnosti.

Dům Carterových stojící na cestě do Sporle, kousek za Swaffhamem, se ničím nelišil od tisíců jiných domů v okolí.

Nedůvěřivě, téměř ustrašeně se skrýval za hustými keři, takže bylo nemožné nahlédnout dovnitř příčkovými okny bez záclon, jaká tu byla obvyklá. Howardova matka Marta, rozená Sandsová, dcera zdejšího stavitele, přinesla nemovitost do manželství a porodila tu všech jedenáct dětí, což jedenácté rádo zamlčovalo. Chlapec se vždycky označoval za Londýňana, protože první roky života strávil s rodiči ve čtvrti Brompton, kde žili vznešení lidé, kde však byly i řady malých domků s dílnami a krámky v přízemí.

Fanny a Kate, otcovy sestry, které si byly k nerozeznání podobné, si oblékly sváteční oděv, dlouhé, tmavé sukně a bílé blůzy s volánky. Usedly po obou stranách krbu a vypadaly jako porcelánoví psi z Chelsea nebo jako staffordshirové hlídající vstupní haly velkolepých domů. K

tomu nasadily přísný výraz tváře. Howard jen stěží zachoval vážnost, když však uviděl otce, ozvala se v něm zlověstná předtucha.

Otec, muž s plnovousem a vlnitými šedivými vlasy, na první pohled vypadal spíše jako profesor filozofie z Oxfordu než jako malíř zvířat na volné noze, a rozhodně nebyl tak starý, jak se zdálo. Postavil se před Howarda s rukama založenýma za zády, jako by chtěl na nejmladšího začít hromovat, spustil však klidně: „Můj milý synu Howarde.

Právě před týdnem jsi oslavil patnácté narozeniny a pro mě to je podnět zamyslet se nad tvou budoucností.“

Fanny a Kate, které chovaly k bratrovi hlubokou úctu, souhlasně přikyvovaly jako jeptišky na nedělní vycházce.

Vypadalo to, jako by znaly řeč Samuela Cartera předem.

„V tvém věku,“ pokračoval otec, „člověk ještě neví, jakou cestou se jednou vydá. Skutečností však je, že nemohu zaplatit moc peněz na tvá studia. Kráčíme do nejistých časů.

Naše vláda chce dokonce zašantročit Helgoland ve prospěch Němců. To je výprodej britského království.“

Fanny a Kate rozhořčeně vrtěly hlavami, jako by bratr oznámil něco strašlivého.

Ten pokračoval: „Dobře tomu, kdo v takových časech má pevný příjem. Poohlédl jsem se po několika vhodných místech pro tebe, ale všechno bylo marné. Ano, hledají se horníci ve střední Anglii, nebo čističi vnitřností v londýnských jatkách za dva šilinky týdně, také nosiči pytlů v docích za jeden šilink a šest pencí, ale to není nic pro tebe, Howarde! Nakonec jsem se poptal po příbuzenstvu. Harold, synovec tvé matky v Harwichi, vede v přístavu celní kancelář. Je ochoten přijmout tě za dva šilinky týdně jako poslíčka, k tomu byt a stravu. Jistě, není to mnoho a na první pohled to ani neslibuje žádnou závratnou kariéru. Ale Harold se domnívá, že by ses mohl za několik let vypracovat na vedoucího kanceláře. Slíbil jsem mu, že až skončí školní rok, nastoupíš u něj.“

„Jako poslíček,“ zašeptal Howard. Cítil se jako ochromený, neschopný vyskočit a vykřičet svůj protest, ba nebyl ani s to rozplakat se, přestože by to nejraději udělal.

Jeho vztek na otcovu moc nevýslovně vzrostl. Poslíček za dva šilinky týdně! V hlavě mu bušilo: ne, ne, ne!

„Doufám, že s mým rozhodnutím souhlasíš,“ dodal Samuel Carter. Znělo to téměř jako omluva, protože mu synova reakce nezůstala skryta. „Tak už něco řekni!“

Howard se zadíval z okna. Mlčel. Zdálo se, že na východě se večerní nebe zbarvuje do ruda. Na východě?

Howard vstal a otevřel okno. „Hoří!“ zvolal vzrušeně.

„Naproti ve Sporle!“ Potom vyběhl z domu.

Vesnice byla vzdálena necelou míli, ale už z dálky Howard viděl kouř stoupající z prostředka řady domků.

Howard se rozběhl. Sám nevěděl, proč ho oheň tak přitahuje.

Čím více se blížil k ohnisku požáru, tím více lidí potkával. „Požár!“ křičeli. „Hoří! Hoří!“

Ve Sporle stálo v plamenech provaznictví, malý, bíle natřený dům se střechou, která nízké stavení div nerozdrtila.

Ze střechy vyrážely žluté a namodralé plameny.

Howard uchváceně sledoval děsivou podívanou, pozoroval lidi, kteří zdánlivě bezcílně pobíhali kolem a vzrušeně volali po stříkačce. Do křiku se mísily z dálky znějící zvony od svatého Petra a Pavla. Plameny se vzpínaly do stále větší výšky. A jak se chlapec tak polekaně díval na celou scénu, všiml si, že prasklo okénko ve vikýři.

Howard si nejprve pomyslel, že sklo puklo žárem ohně, potom však v okénku zahlédl ruce s nějakou věcí a obličej, ano, v dýmu rozeznal tvář děvčátka, které s pusou dokořán lapalo po dechu. Holčička nevolala o pomoc, jen zoufale bojovala o vzduch. Howard se rozhlédl, nikdo si však zřejmě děvčátka v tísni nevšiml.

Odvaha jistě nepatřila k výrazným vlastnostem mladého Cartera, avšak v této nečekané situaci náhle projevil smělost, která později, když bylo po všem, jeho samotného udivila.

Hasiči v helmách stavěli stříkačku, která mezitím dorazila, a Howard vytrhl jednomu muži s páskou přes oko kbelík s vodou, nalil si jeho obsah na hlavu a bez rozmýšlení, aniž ho někdo mohl zadržet, se vrhl do hořícího domu.

Trvalo nekonečné vteřiny, než se zorientoval.

Instinktivně zabořil ústa a nos do mokrého rukávu. Opatrně tápal dusivým kouřem nahoru po úzkém schodišti hned vedle vchodu. Přestože rozeznával pouze obrysy, měl v hlavě přesně daný směr, a tak se na odpočívadle obrátil a obezřele spěchal na druhou stranu. Nečekaně narazil hlavou do stěny a musel se vzdát ochrany mokrého předloktí, protože potřeboval obě ruce, aby mohl pokračovat. Přece to děvčátko musí být někde tady. Howard už skoro nemohl dýchat.

V syčení a praskání najednou uslyšel dávivý kašel. Tady musí venými lomovými kameny, která v návštěvníkovi budila respekt před takovým blahobytem.

U vchodu přijal Howarda komorník a s přehnanou zdvořilostí se ho zeptal, co si přeje a koho smí ohlásit. Po chvilce se vrátil a sdělil Carterovi, že lituje, ale že mladý pán, jak se vyjádřil, není doma a že pro něj může zanechat zprávu.

Howard zavrtěl hlavou a obrátil se. Nevěřil komorníkovi ani slovo. Před bránou potkal zahradníka a zeptal se ho, jestli neví, kam Robert Spink šel.

Právě před chvilkou tudy šel, sdělil mu zahradník, nemůže být daleko.

Carter předstíral, že odchází, neměl však v úmyslu se vzdát. A tak o kus dál, kam nebylo z domu vidět, přelezl přes zeď obklopující celý pozemek a blížil se k domu ze strany terasy, kde mu Robert Spink přímo vběhl do cesty.

Pro oba bylo setkání tak nečekané, že chvilku beze slova stáli proti sobě, oba asi stejně vysocí, Robert Spink však překypoval silou a zdravím, zatímco Howard Carter byl hubený a vypadal neduživě. To, co následovalo, zřejmě ani jeden nečekal: Carter se rozmáchl a vrazil Spinkovi facku jen to plesklo.

Odvaha slabšího musela Spinka tak překvapit, že se vůbec nebránil a zaraženě klopil oči jako dítě přistižené při lži.

„Proč jsi to udělal?“ zeptal se Howard tiše a v očích mu blýskal neskrývaný vztek.

Robert se zřejmě vzpamatoval ze šoku, protože náhle nasadil cynický úsměv a pohrdavě se zeptal: „Ty snad pochybuješ o tom, že bych byl schopen zachránit z hořícího domu děvčátko?“

„Tak proč jsi to neudělal?“ Howard zvýšil hlas.

„Vždyť jsem to udělal! Můžeš si o tom přečíst ve všech novinách.“

„Ty moc dobře víš, že to je lež! Jsi mizerný lhář!“

„To tvrdíš jenom ty, Cartere!“

„Ano, to tvrdím já.“

„Nikdo ti neuvěří, nikdo, slyšíš, nikdo!“

Howard si přejel dlaní přes obličej. Ten kluk má pravdu.

Opravdu mu nikdo neuvěří. A vůbec ne teď, když už od události uplynul týden.

Ze Spinkovy tváře zmizel nestydatý úšklebek. „Něco ti navrhnu, Cartere. Ty ode mě dostaneš dva sovereigny a na celou věc zapomeneme. Souhlasíš?“

A ještě než mohl Howard odpovědět, než si uvědomil, jak pokořující je to nabídka, vtiskl mu Spink do ruky dva sovereigny. Pak se obrátil a chystal se odejít. Nakonec se ještě jednou otočil, namířil na Cartera ukazováčkem a zvolal: „A pokud ti můžu něco poradit, už se nikdy nepokoušej vztáhnout na mě ruku. Už nikdy, slyšíš!“

Carter zaraženě hleděl na dva sovereigny v dlani a mířil ke vstupní bráně. Dvě libry bylo pro chlapce jako on hodně peněz. Ale už v příštím okamžiku ho napadlo: Howarde, cožpak nemáš vůbec žádnou hrdost? Pravda není na prodej.

V polovině cesty potkal zahradníka. Ten na něho vlídně kývnul.

Carter se zastavil, vtiskl mu do ruky dva sovereigny a řekl: „Vyřiď mladému pánovi, že Carter se nedá koupit. Ze Spink si ho koupit nemůže.“

S prvním platem, který jí Gertruda von Schell korektně a přesně vyplatila, zašla slečna Jonesová za majitelem hotelu Georg Commercial, aby zaplatila dluh za nocleh.

Pan Hazelford, mužík se lstivým pohledem a přemírou vlídnosti se zeptal, zda už si ve Swaffhamu zvykla a zda ještě není po zloději peněz nějaká stopa.

„Než si zvyknu, bude to ještě nějakou chvíli trvat,“

odpověděla slečna Jonesová se zdůrazněnou laskavostí. „A o policii jsem už dva týdny nic neslyšela. Doufám jen, že pátrání nevzdali.“

Hazelford horlivě přikyvoval, potom si odkašlal, jako by chtěl něco říci a nakonec zavolal do chodby vedoucí na dvůr: „Owene, je tu slečna Jonesová!“ Pak se znovu obrátil k Sáře: „Nevím, jestli vás to bude, slečno, zajímat, ale Owen si všiml něčeho zajímavého. Ať vám to řekne sám.“

Syn hostinského byl postavou pravým opakem otce, vysoký, šlachovitý a přitom nevzbuzoval nejpříznivější dojem.

„Tak řekni slečně, co jsi tenkrát viděl,“ přikázal Hazelford, když se Owen konečně objevil.

„No jo,“ začal mladík a rozpačitě upíral oči na podlahu.

„To bylo tenkrát tak. Když jsem na to místo, co jste mi popsala, přijel, už se stmívalo. A když jsem u toho kufru nikoho neviděl, tak jsem se samozřejmě rozhlédl, protože jste říkala, že tam nějaký stařec váš kufr hlídá.“

Otec Hazelford syna netrpělivě šťouchl do boku: „No a dál? Tak už to řekni. Co jsi tenkrát viděl?“

Owen pokrčil rameny. „Já to říkám nerad, protože samozřejmě nemůžu nic dokázat. Říkám to, slečno, jenom proto, že na mě taky padá určité podezření. Ale já jsem to, slečno, nebyl. Věřte mi.“

Sára Jonesová přikývla. Pomalu začínala být také netrpělivá.

„Takže to bylo tak,“ nadýchl se syn hostinského. „Když jsem se rozhlédl, kde by mohl být ten starý muž, uviděl jsem před domem lékárníka, necelých padesát yardů od sebe, vysokého, hubeného kluka. Myslím, že to byl mladý Carter.“

„Howard Carter?“ Sářin hlas teď zněl vzrušeně.

„Ano, ten. Ale tím nechci říct, že on… však mi rozumíte.“

„A řekl jsi to při výslechu na policii?“

„Teda ne tak přímo, slečno Jonesová. Já si na to totiž vzpomněl až teď. A tenkrát se mi zdálo, že to nemá žádný význam.“

„Ale mohlo to mít velký význam!“

„Já vím.“ Owen rozpačitě pokrčil rameny. Otec souhlasně přikyvoval.

Sára rychle zaplatila dlužnou částku, krátce se rozloučila a vyšla z hotelu.

Cestou domů jív hlavě vířily divoké myšlenky. Že by se v mladém Carterovi tak spletla? Jistě, byl to samotář, ale prostě se nedokázala smířit s představou, že by to byl zákeřný zloděj. Proč Owen Hazelford zamlčel, co viděl?

Druhý den si Sára Jonesová měřila mladého Cartera kritickým pohledem, aniž vnímala, zda si on toho všímá.

Slečna Jonesová se cítila zle při pomyšlení, že by ji Howard připravil o její těžce našetřené úspory. Přitom si znovu vzpomínala na podrobnosti svého příjezdu. Ale nevzpomínala si, že by chlapci při krátkém setkání nějak naznačila, že v tom těžkém kufru má celý svůj uspořený majetek. Nakonec se rozhodla, že Howardovi poskytne příležitost, aby jí mohl peníze tajně a nepozorovaně vrátit.

Po vyučování zdržela slečna Jonesová Howarda pod záminkou, že potřebuje pomoci při nalepování mapy. Když dívky odešly ze třídy, Carter přišel dopředu. Zadíval se na Sáru Jonesovou přimhouřenýma očima a skoro domýšlivě se zeptal: „Myslíte, že jsem si nevšiml, jak jste na mě celou dobu zírala?“

Carter se změnil. Od chvíle, kdy mu někdo jiný upřel záchranu provazníkovy dcery z hořícího domu, se choval vzdorovitě, vzpurně a nevraživě. Jako kdyby se jeho jemná povaha náhle proměnila v pravý opak. Pro slečnu Jonesovou bylo těžké najít v této situaci správná slova. Nakonec řekla: „Přemýšlela jsem o tobě, Howarde. A kladla jsem si otázku, zda jsem se v tobě opravdu tak zmýlila.“

„Nerozumím vám,“ bezradně poznamenal Carter a nespouštěl ze slečny Jonesové oči. Uhnula, přistoupila k oknu a zahleděla se na hranatou věž svatého Petra a Pavla.

Na Cartera se už nepodívala a pokračovala: „Ty víš, že když jsem přijela do Swaffhamu, někdo mi ukradl všechny moje peníze.“

„Vím. Je to zlé. Ale já je nemám!“

Slečna Jonesová se teď k němu obrátila. „Byl jsi však viděn v blízkosti mého kufru.“

„A kdo mě viděl?“

„Owen Hazelford, když pro zavazadlo přišel.“

Howard se utrápeně usmál. „Aha, ten. Mladý Hazelford si už dávno prochlastal mozek. Neumí ani číst a psát. A jemu chcete věřit?“

Sára popošla k Howardovi: „Proč jsi tenkrát utekl?“

„Bylo mi to trapné.“

„Co ti bylo trapné?“

„Řekla jste, že jste nová učitelka na Rodinné škole a mně bylo trapné přiznat, že jsem váš žák. Tak jsem utekl.

Možná to ode mě byla hloupost.“

„A kam jsi utekl?“

„Kam, kam! Prostě pryč. Ale z dálky jsem vás pozoroval.“

„Takže měl Owen Hazelford přece jen pravdu.“

Carter zaváhal. Nakonec rozpačitě prohlásil: „Takto viděno ano. Ale proto jsem ještě nevykradl váš kufr! Nebo si to vážně myslíte?“

„Nejsem o tom přesvědčená. Ale přece jen jsi tu možnost měl.“

„Já?“ Howard vykřikl, jako by mu hruď probodl nůž.

„Já že bych vás okradl, slečno Jonesová? Tak tedy jděte na policii a udejte mě! Ohlaste, že máte ve škole takové zanedbané individuum bez rodičů. Chudáka, který neví, jak příští měsíc zaplatí stravu a byt. Nikdo jiný ty peníze ukrást nemohl!“

Sára Jonesová ještě slyšela, jak rozzlobený Carter za sebou práskl dveřmi. Pak se podívala z okna a viděla Howarda, který jako beze smyslů utíkal ze školní budovy směrem na tržiště.

III

Dvakrát v roce se tržiště ve Swaffhamu proměnilo ve vzrušující panoptikum. Pokud paměť sahala, dělo se tak na jaře a na podzim, kdy jindy poklidné náměstí s pavilonem uprostřed zabraly stánky a budky, parní kolotoč a další atrakce, takže se sem sjížděli návštěvníci z daleka široka, z Thetfordu, King’s Lynn a Downham Market, aby se tu pobavili. Dokonce mezi nimi byli i vznešení lidé z okolních venkovských sídel, kteří do Swaffhamu jinak zabloudili jen málokdy, ale přitáhli i všelijací povaleči, žebráci a mrzáci, které ruch na tržišti přitahoval jako magnet, protože jen zřídka se dalo za den přijít k tolika almužnám jako v tuto dobu.

Jako neviditelná houba se nad městečkem vznášela vůně pečeného hovězího, mandlového pečiva a pálenky. Zápach bečících ovcí a mečících koz s vemeny jako pytel cukru se mísil s vůní domácích bylinek a indického koření. Handlíři s velkým hlasovým nasazením vychvalovali přednosti zvířat, která prodávali, a nabízeli, že na přání zvíře před očima zákazníka zabijí a vykuchají.

Ve stanech a za stěnami z plátna napnutého mezi kůly se odehrávaly nejrůznější radovánky. Za šestipenci bylo možné okukovat pod širým nebem pětinohého býka nebo přistoupit blíž k nejtlustší ženě světa, která jedla k svačině skleněné střepy, jako by to byly sušenky, a byla schopna pohazováním prsou porazit dospělého muže. Před vchodem se hrálo na parní varhany velké jako cirkusová maringotka a stejně barevně pomalované. Nad nimi se v polokruhu vzpínal nápis „Největší podívaná světa“. Stříbrné píšfaly, každá vždy vyšší než předchozí, byly orámovány čtyřmi dřevěnými, polooděnými vílami v životní velikosti. Jejich zahnuté paže, jako kdyby jimi pohybovala neviditelná ruka, tloukly do bubínků a trianglů. Přitom se jim hlavy s naducanými tvářemi trhaně pohybovaly a skleněné oči neustále jezdily zprava doleva a zpátky, bez ohledu na takt hlasité hudby, většinou pochodů a polek. A leckteré
děvče, které dosud nevidělo pohyblivé umělé figuríny, si při pohledu na ten technický zázrak zakrývalo tvář dlaněmi a křičelo jako o čaromocné noci.

Na kulatém pódiu postaveném před parními varhanami a pomalovaném červenými a modrými ratolestmi jako velký buben vychvaloval velmi vznešený ředitel varieté v žaketu a šedivém, polovysokém cylindru, přednosti a jedinečnost svého podniku, přičemž jeho knír, stočený na koncích v pravém úhlu nahoru, se občas povážlivě zahýbal: „Toto je, dámy

a

pánové,

nejsenzačnější

podívaná

mezi

Novosibirskem a Aljaškou, Špicberky a Ohňovou zemí. A dokonce v Americe, kde neexistuje nic, co by neexistovalo, psali ve všech novinách o tomto programu jako o největší podívané světa. Ukazujeme se pouze v největších světových velkoměstech, v Ixmdýně, New Yorku, Římě a Berlíně, kde má znalé obecenstvo dostatek uměleckého vkusu. Jen výjimečně a díky šťastným okolnostem jsme dneska zde, ve…“

„Swaffhamu!“ ozval se výkřik z řad posluchačů.

„…jsme dneska zde, ve Swaffhamu, protože se proslýchá, že tu čeká publikum umělecky tak náročné, jako nikde jinde ve Spojeném království.“

Diváci výskali a potěšené tleskali. A ředitel vyvolával dál: „Račte vstoupit, račte vstoupit. Taková příležitost se už nikdy nenaskytne! Jen račte vstoupit!“

Ta řeč se neminula účinkem. Mladí i staří se drali vchodem, vedle kterého visela tabulka: Hledají se spolucestující!, do podniku osvětleného petrolejovými lampami. Mezi nimi i Sára Jonesová v doprovodu Charlese Chamberse, učitele hudby a varhaníka od svatého Petra a Pavla.

Chambers, malý, bodrý muž s kudrnatými šedivými vlasy, se slečně Jonesové dvořil hned od jejího příjezdu do Swaffhamu, nosil jí květiny, zval na procházky a i jinak se vyznačoval tak vybraným chováním, že by se hodil do minulého století. Tento dojem byl posilován jeho staromódním oblečením, kterému se děti ve škole posmívaly, když se v hodinách hudby objevil v kalhotách pod kolena a sametovém kabátci.

Náklonnost, jakou Charles ke slečně Jonesové choval, byla upřímná a vyvolenou těšila, nebyla však v žádném případě opětovaná, protože Sára si jen těžko dovedla představit, že Charles by vůbec byl schopen uctívat nějakou ženu tak jako Hándela a Haydna. Tak hovořili spíše o hudbě než o citech, což pro Sáru nepostrádalo půvab, ovšem ani nepřispělo k prohloubení jejich vztahu.

Sára musela na Charlesovi vymámit slib, že s ní půjde na jarmark, a z jeho tváře mohla vyčíst, jak nedobře se v tomto prostředí cítí.

„Půjdeme?“ zeptala se Sára. „Vidím vám na nose, jak velmi tady trpíte!“

Charles předstíral rozhořčení: „Ale kdepak! Ve vaší společnosti je pro mě každá vycházka potěšením.“ Ale navzdory slovům se mu nedařilo skrýt své skutečné mínění.

Sára na něj zkoumavě pohlédla a Charles zrozpačitěl.

„Tak dobrá, abych učinil pravdě zadost, na jarmarcích se spíše nudím než bavím.“

„Tak půjdeme někam jinam…,“ zarazila se. Necelých sedm metrů od nich uviděla Owena Hazelforda a Roberta Spinka v doprovodu McAllenových dcer. Všichni čtyři divoce gestikulovali a mluvili jeden přes druhého a zdálo se, jako by je okolní atrakce vůbec nezajímaly.

Sára zatlačila Chamberse za vůz potažený plachtou.

„Co to má znamenat?“ zeptal se muzikus zvědavě. „Je vám snad nepříjemné, že nás lidé vidí spolu?“

„Ale ne, věřte mi, že to má jiný důvod.“ Sára se dívala na ty čtyři mladé.

Chambers naklonil hlavu na stranu a dotčeně pokračoval: „Samozřejmě na vás nemám žádné právo, ale myslím si, že stydět se za mě nemusíte.“

„Ne, to jistě ne!“ těšila Sára citlivého muže a položila mu ruku na hruď. „Prozradím vám důvod té schovávané.

Pak mě jistě pochopíte.“

Sářino malé, jemné gesto vyvolalo u Chamberse nadšení a vůbec už nebylo třeba vysvětlení, které slečna Jonesová přidala: „Jak už jsem vám řekla, při příjezdu do Swaffhamu mi byla ukradena celá moje hotovost. Včera mi Owen Hazelford, hoteliérův syn, který mi jel pro kufr, řekl, že poblíž mého kufru zahlédl mladého Cartera.“

„To není špatné upozornění! Znám toho chlapce. Je to samotář, trochu zvláštní.“

„To je možné. Také jsem byla nejdříve přesvědčená, že je to zásadní upozornění. Ale čím více o tom přemýšlím, tím nepravděpodobnější se mi to zdá.“

„Proč? Je tu svědek, který ho viděl…“

„Ano, viděl ho, ale nic víc.“

„A co mluví proti výpovědi mladého Hazelforda?

Nerozumím vám.“

Sára vzala Chamberse za ruku. „Pojďte!“ Při chůzi pokračovala: „Nezdá se vám také divné, že při výslechu Owen Hazelford tvrdil, že široko daleko neviděl ani človíčka? A o týdny později si najednou vzpomene na Howarda Cartera.“

„Jistě, je to zvláštní, nikoli však nemožné! Víte přece, slečno Jonesová, že v hlavách těch mladých lidí se dneska odehrávají neuvěřitelné věci. Dovolte mi však otázku: Proč před mladým Hazelfordem utíkáte?“

„Nevěděla jsem, že kamarádí s Robertem Spinkem. A nerada bych, aby zjistil, že to vím. Myslím, že Owen je ťulpas a určitě žádná společnost pro Spinka. Ten se obklopuje jenom sobě rovnými, například McAllenovými dcerami. Ale že by se stýkal s Hazelfordem? Myslím, že v Owenovi vidí jenom užitečného pitomce a zneužívá ho pro své účely.“

„Myslíte, že Spink chce s Hazelfordovou pomocí tu krádež hodit na Cartera? Prosím vás, jaký důvod by k tomu mohl mít?“

Sára pokrčila rameny. „Je to jen takový pocit. Carter a Spink se nenávidí jako mor od té doby, co mu Spink ukradl záchranu provazníkovy dcery z hořícího domu. Carter tvrdí, že to děvče zachránil on a že Spink je vzal do náručí až před domem.“

„A vy Carterovi věříte?“

„Proč bych mu neměla věřit?“

„Snaha uplatnit se. Získat slávu. Ješitnost. Bylo by hodně důvodů, slečno Jonesová.“

„Jistě, to nelze vyloučit. Nepřipsal byste však většinu těchto vlastností spíše Spinkovi než Carterovi?“

Chambers se zastavil. Trochu se už vzdálili od jarmarečního ruchu, ale hlasité tóny parních varhan zaléhaly až sem. „Vy máte mladého Cartera ráda, že?“

„Myslím, že jsem k němu byla nespravedlivá, když jsem ho konfrontovala s Hazelfordovou výpovědí.“

„Ne, vy jste mu to řekla? Jak na to reagoval?“

„Utekl. Myslím, že plakal.“

„To může znamenat leccos,“ poznamenal Charles Chambers odmítavě. Pozoroval asi desetiletého chlapce, který stál na kraji silnice a vypadal, že se nudí.

„Hej ty, pojď sem!“ zavolal na něj Chambers.

Chlapec líně a s nechutí poslechl.

„Proč nejsi na jarmarku?“ zeptal se Chambers.

Chlapec se ušklíbl, strčil ruce do kapes kalhot sahajících pod kolena a vytáhl jen podšívku. „S čím, pane?“

Chambers se k chlapci sehnul a zašeptal mu do ucha: „Můžeš si vydělat šest pencí. Hledám kalkanta.“

„Šest pencí, pane? Za to udělám, co si budete přát. A co to bude?“

„Budeš šlapat měchy u varhan v kostele svatého Petra a Pavla.“

„Dobře, pane.“

Chambers se obrátil k Sáře: „Rád bych vám zahrál dostaveníčko, jestli dovolíte.“ Přitom pravicí naznačil směr ke kostelu.

Sára zrudla. „Dostaveníčko na kostelní varhany?

Charlesi, uvádíte mě do rozpaků.“

V kostele Sára usedla do poslední řady lavic a Chambers s chlapcem zmizeli na schodech ke kůru. Než začali, Charles se naklonil přes zábradlí a tiše zavolal: „Z

Traviaty od Verdiho, árie Ach, láska je ohromná, kouzelná moc!“

Když Charles skončil, bylo v kostele svatého Petra a Pavla ticho. Dal chlapci šest pencí a ten rychle vyběhl ven.

Jakmile přišel Charles dolů, hledal Sáru Jonesovou.

Místo, kde předtím seděla, bylo prázdné.

Když v pondělí ráno začala škola, Sára si okamžitě všimla, že Howard Carter chybí. Měla nedobrý pocit a vyčítala si, že Carterovi řekla o tom, jak ho Hazelford obvinil. A poté, co viděla Spinka a Hazelforda spolu, bylo jí jasné, že Spink hraje předem domluvenou, nečistou hru.

Prostě nevěřila, že by ji Howard Carter okradl.

Sára se nemohla soustředit, přeříkávala se, zadrhávala a po jedné vyučovací hodině poslala dívky ze své třídy domů.

Prohlásila, že jí není dobře.

Vydala se však na cestu k ulici Sporle-Road, kde Howard žil s tetami Fanny a Kate. Zastihla obě před vchodem do domu ponořené do živého rozhovoru, jako by soutěžily se štěbetáním vrabců na stromech.

„Jsem Sára Jonesová z Rodinné školy. Kde je Howard?“

zvolala už z dálky.

Fanny, starší ze sester, vyšla nečekané návštěvě několik kroků vstříc. Setkání jí bylo zjevně trapné, vypadalo to, že plakala.

„Vždycky jsem bratrovi říkala, že nemá Howarda stále napomínat. Howard je citlivý chlapec. My ho známe lépe.“

Fanny kývla na sestru a představila Sáru: „To je Howardova učitelka. Tedy byla.“

„Jak to, byla?“ pohlédla Sára zkoumavě na Fanny.

Ta posunkem vyzvala Kate, která vytáhla z kapsy široké sukně složený papír a podala ho Sáře.

„Je pryč,“ prohlásila Fanny, když Kate mlčela. „Ten lístek ležel dneska ráno na stole. Přečtěte si ho, slečno Jonesová.“

Sára papírek rozložila: „Nedělejte si starosti a především žádné výčitky. Až toto budete číst, budu už za horami. Chci začít nový život – musí to tak být. Pokuste se pochopit mě a nehledejte mě, nebo bude všechno ještě horší.

Howard.“

„Kdy jste ten lístek našly?“ zeptala se rozrušeně Sára.

Fanny pohlédla na Kate. „Dneska ráno, chvíli před šestou.“

„To znamená, že Howard zmizel uprostřed noci. Co má s sebou?“

„Pár věcí na sebe a otrhaný cestovní vak.“

„A tušíte, kam by mohl jet? Možná do Londýna za otcem?“ Tu se Kate náhle probrala a zvolala: „ Do Londýna? To určitě ne, slečno. A za otcem už vůbec ne.

Právě s ním se nepohodl.“

„Kvůli čemu?“

Fanny vpadla sestře do řeči. Zřejmě jí vůbec nebylo vhod, že to Kate prozradila. „Náš bratr Samuel,“ začala tiše, „Howardovi oznámil, že už není ochoten platit na něj výživné a školné. Koneckonců je mu patnáct. V tom věku už jiní nosí domů dva šilinky týdně. Ale když Samuel synovi sdělil, že se stane poslíčkem v Harwichi, Howard se rozzuřil.“

„Poslíčkem v Harwichi?“ opakovala udiveně Sára.

„Howard má umělecké nadání. Mohl by z něj být úspěšný malíř.“

„Tak jako jeho bratři Samuel, Vernet a William!“

ušklíbla se Kate. „Ti jsou rádi, když přijde nějaký chovatel ovcí, aby si dal namalovat portrét. Potom si mohou koupit uhlí na zimu. Přestaňte s umělci! Umění je něco pro bohaté lidi.“

Sára tázavě pohlédla na Kate: „A vy si myslíte, že utekl z tohoto důvodu?“

Kate pokrčila rameny: „Jaký jiný důvod by měl? Ale člověk samozřejmě do takového kluka nevidí. Ne, určitě to bylo kvůli roztržce s otcem. Jenom aby se mu nic nestalo,“

rychle se pokřižovala.

Ať už chlapcovo rozhodnutí ovlivnilo cokoli, Sára cítila spoluvinu. A když přemýšlela, jak a kudy mohl Howard odejít ze Swaffhamu, vzpomněla si na kejklíře, kteří včera večer složili stany a za úsvitu odjeli z města. A vzpomněla si na tabulku u vchodu k „Největší podívané světa“, kde se hledali spolucestující.

Ve Swaffhamu měl Howard sotva nějaké přátele, kteří by mu pomohli. Sára Jonesová nepochybovala, že chlapec se připojil k jedné z kejklířských skupin.

Je známo, že komedianti táhnou z jednoho jarmarku na druhý a včera Sára zaslechla, že nejbližším cílem světských je Oxford, vzdálený necelých padesát mil.

„Přivedu chlapce zpátky,“ křikla na obě staré dámy už na odchodu. „Myslím, že vím, kde se Howard zdržuje!“

Fanny a Kate se na sebe tázavě podívaly.

Kolem poledne jezdila koňská pošta do Thetfordu. Sára si sbalila to nejnutnější do plátěné tašky.

Deset mil vedla cesta širou krajinou na jih. S ní v kočáře seděl starý muž s rezavými licousy. Jel ze severu, o moc víc jí neřekl. A tak Sáře zbýval čas přemýšlet o událostech posledních dnů.

Bylo jí líto, že předchozího dne utekla před Chambersem z kostela, a s očima upřenýma na zdánlivě nekonečné louky a pole přemítala, co jí na něm vadí. Úplně přesně na tu otázku odpovědět nedokázala. Věděla jen, že Charles není ten pravý. Jistě, byl zdvořilý a pozorný, jeho dostaveníčko na varhany v kostele svatého Petra a Pavla v sobě mělo něco dojemného, nevzbuzovala však právě Chambersova nesmělost v Sáře pochybnosti, zda by toho muže někdy dokázala milovat?

Budeli upřímná, sama neví, jak by měl vypadat muž, do něhož by se mohla zamilovat. Měla za sebou trpkou zkušenost starou tři roky, která ji také podstatně ovlivnila v rozhodnutí odjet po otcově smrti z Ipswiche. Jmenoval se Sam, měl plavé vlasy a byl to urostlý chlap. Vlastnil obchod s potravinami a zásoboval posádky nákladních lodí v ipswichském přístavu. Poznala jej prostřednictvím otce, jenž by to spojení viděl docela rád, protože Sam byl šikovný a vydělal si už malé jmění. Bydlel na starém nákladním jeřábu, kde měl i svůj krám. Prodával tam brambory a zeleninu, uzené maso a rybí konzervy, pivo a pálenku.

Jejich vztah zničil Sam ještě dříve, než vážně začal. Rád pil. Pil hodně, protože věděl, že hodně snese. Jednoho chladného zimního večera, několik dní před Vánocemi, Sára navštívila Sama na jeho jeřábu. Železná kamínka v jeho kajutě žhnula. Sam byl opilý. Tak ho ještě neviděla. Těžkým jazykem začal blábolit, nazval ji prudérní jeptiškou, protože s ním ještě nespala, a proto musí svoje těžce vydřené peníze nosit k přístavním děvkám. Od toho dne pociťovala Sára k Samovi odpor a druhý den mu poslala dopis na rozloučenou končící slovy: Už Tě nechci nikdy vidět…

A tomu prohlášení zůstala Sára věrná. Zážitek však natolik zranil její nitro, že od té doby se musela velmi přemáhat, aby opětovala jakoukoli náklonnost, kterou k ní nějaký muž cítil.

Dokonce v ní pozvolna rostl strach, že by se její city mohly proměnit v úplné odmítání mužů.

Možná byla k Chambersovi nespravedlivá. Možná by Chambers byl obětavý, oddaný manžel. Necítila však k němu nic. O lásce nemohlo být ani řeči, o vášni už vůbec ne.

To mu bude muset při nejbližší příležitosti naznačit.

Když spřežení dojelo do Mundfordu a zabočilo na rovnou silnici vedoucí přes Thetford Forest, zrzoun v kočáře usnul. Koně klusali po měkké cestě a světle zelené stromy, které ji lemovaly, jen letěly kolem oken. Do Thetfordu to bylo ještě osm mil.

Proč se vydala na tak obtížnou cestu? Proč, přemítala Sára Jonesová, proč se tak namáhá? Proč se stará o výrostka, který ji možná – vyloučit to nemůže – dokonce připravil o její majetek? Sára nenacházela odpověď.

V Thetfordu nastoupila do vlaku a odpoledne dojela do Cambridge. Mladík v železničářské uniformě jí vysvětlil cestu k backs. Tam na břehu řeky Cam se koná velký jarmark.

Každý Angličan zná Cambridge z doslechu a také Sára Jonesová hodně slyšela o starém univerzitním městě s pitoreskními kolejemi a romantickými mosty, vznešenými hotely a elegantními obchody, nečekala však, že město je tak krásné. Na rozdíl od Ipswiche tu nebyly továrny a kouřící, špinavě červené komíny tyčící se k nebi. I omítky nejstarších domů působily vlídně a vybízely člověka, aby vešel dovnitř. Hrázděné domy byly nazdobené, jako by každý den byly narozeniny královny Viktorie.

Na cestě z nádraží na východě města k backs na druhém břehu Camu potkala Sára mnoho studentů a žáků z kolejí, kteří se vyznačovali veselostí a různými školními uniformami.

Kejklíři, kterých zatím do backs, říčních lučin mezi líně tekoucí Cam a Queens’Road, dorazilo jen málo, se v tomto vznešeném, solidním světě vyjímali cize a exoticky a Sára si nedělala velké naděje, že tu Howarda najde. Potom však pod jedním stromem uviděla vůz zakrytý plachtou s nápisem „Největší podívaná světa“ a vedle něj dvě bíle natřené maringotky.

Před jednou hořel oheň a žena v otrhaných šatech něco míchala v kotlíku visícím na trojnožce nad ohništěm. Když přistoupila blíž, poznala muže v holínkách, který s klením mával bičem a vypřahal koně.

„Znám vás ze Swaffhamu!“ zavolala Sára Jonesová na vousatého muže. Dojem, který vzbuzoval tady, rozhodně nebyl vznešený.

„Ale já neznám vás. A Swaffham už vůbec ne!“ odsekl a stejně nevlídně dodal: „Řekněte, co chcete, nebo zmizte.“

A pokračoval v odstrojování koní.

„Hledám jednoho chlapce,“ začala Sára. „Je mu patnáct, ale vypadá skoro na osmnáct, je vysoký, štíhlý a má tmavé vlasy.“

Muž vůbec nezareagoval a pokračoval v práci. Neuznal Sáru za hodnu jediného pohledu. Nakonec pověsil postroje na hák na vnější stěně maringotky a dost hrubě se zeptal: „No a?“ – „Ve Swaffhamu jsem viděla, že máte na voze tabulku Hledají se spolucestující! Myslela jsem, že ten chlapec, jmenuje se Howard, možná…“

„Proč? On něco proved?“

„Ne, jenom utekl z domova a je mu teprve patnáct.“

Ještě mluvili a od řeky se blížil mladík. Táhl dva kbelíky s vodou. Sára se otočila – a poznala Cartera.

„Ta slečna tvrdí, že je ti teprve patnáct!“ vyjel na něj muž. „Řekni, že lže!“ A obrátil se na Sáru: „A kdo vlastně jste? Jeho sestra nebo teta?“

Ještě než Sára stačila odpovědět, Howard na ni vztekle vykřikl: „Slečno Jonesová, proč mě nenecháte na pokoji?

Nemáte právo mě špehovat.“

„Jsem Howardova učitelka,“ odpověděla na mužovu otázku. A otočila se ke Carterovi: „Samozřejmě nemám právo přivést tě zpátky, Howarde. Jenom jsem ti chtěla říci, že je mi líto, že jsem tě podezírala.“

„Takže zloděje už našli?“

„Ne, ještě ne. Ale myslím, že vím, kdo mi peníze ukradl. Jenom to nemohu dokázat.“

Ředitel varieté nechápavě sledoval rozhovor. Nakonec vztekle zvolal: „Jestli tomu dobře rozumím, tak ten kluk ukradl peníze?“ Přitom Howardovi zahrozil bičem.

„To není pravda!“ skočila mu do řeči Sára. „To druzí na něj svalili podezření. Můžete být klidný.“

To muže prozatím uklidnilo. „Nenutil jsem ho, aby s námi jel,“ začal vysvětlovat. „Můžete si ho kdykoli odvést domů, slečno. Stejně není moc silný.“

Howard vztekle řval: „Tady to máte, slečno Jonesová.

To jste si dobře vymyslela. Nenávidím vás!“

„Howarde,“ uklidňovala ho Sára, „vůbec nic jsem si nevymyslela. Jenom se domnívám, že bys měl dokončit školní rok. Máš talent a neměl bys svou budoucnost vidět v práci pacholka nebo jarmarečního vyvolavače.“

Ta slova ředitele varieté přivedla do ráže. Osopil se na Sáru: „Slyšela jste, ne? Nechce s vámi jít, nenávidí vás. Tak co tady ještě chcete, slečno? Nechte nás na pokoji!“

„Ano, nechte nás na pokoji!“ opakoval Carter. A když k němu Sára přistoupila o pár kroků blíž, aby mu domluvila, vzal Howard jeden kbelík a vychrstl na ni vodu.

Vlahý jarní vítr jí vysušil šaty dříve než čekala. A cestou na nádraží si Sára řekla: co jsi to za hloupou husu.

Dobře ti tak. To opravdu není tvoje věc.

Po návratu do Swaffhamu našla Sára baronku velmi rozčilenou.

„Bez mého svolení jste odešla z vyučování a poslala dívky domů. To nemohu strpět, slečno Jonesová!“

Sára už dávno pochopila, že jednala nepředložené a zbrkle. Teď se pokusila své chování alespoň vysvětlit: „Baronko, šlo o mladého Cartera. V noci utekl s komediantskou společností. Myslela jsem, že ho musím přivést zpátky.“

„Tak, to jste si myslela. A kde je teď? Přivezla jste ho?“

Sára sklopila hlavu. „Našla jsem ho. Ale nedokázala jsem ho přimět k návratu.“

„Kvůli tomu jste nechala svou třídu na holičkách, slečno Jonesová. To bylo nezodpovědné. Varovala jsem vás. Jste propuštěna! Dávám vám tři dny. Pak už vás tady nechci vidět. Rozuměla jste mi?“

Sára Jonesová se na Gertrudu von Schell nechápavě zadívala. „Myslela jsem to dobře…“

„Ano, opravdu?“ Na baronce bylo patrné rozčilení, přestože se velmi snažila zůstat klidná, nedařilo se jí to. „Od prvního dne jsem měla dojem, že na svůj úkol nestačíte.“ V

očích staré dámy zle blýskalo.

Sára měla vztek, takový vztek, že krátce pomýšlela i na to, že protivné stařeně plivne pod nohy a řekne: A já měla od prvního dne dojem, že jste nesnesitelná ropucha, paní Gertrudo von Schell! Ale potom si vzpomněla, že její největší zbraní je zdvořilost, poklonila se a odpověděla: „Jak myslíte, paní baronko.“ Zdánlivě klidně vycházela z místnosti. Ve dveřích se ještě jednou otočila: „Ostatně jsem stejně měla v úmyslu dát výpověď.“

Ve skutečnosti výpověď Sáru hluboce zasáhla.

Budoucnost před ní ležela jako neproniknutelná mlha. Žádné peníze, žádné zaměstnání, žádný byt. Ve zlých chvílích má člověk sklon k neobvyklé zbožnosti. Sára se naopak zavřela ve svém pokojíku, s pažemi založenými pod hlavou zírala na strop a přemýšlela.

Cambridge, to vzrušující město na Camu, s bezpočetnými kolejemi a školami, jí nešlo z hlavy. Možná je i tam Rodinná škola, která hledá učitelku. Pevně se rozhodla.

Následující den nečekaně získal pro Sáru zvláštní význam, přestože podnět byl spíše smutný. Sára později říkávala, že to byl osudový den, protože osud je beztak vynalézavější než člověk.

Gertruda von Schell byla známa neúprosnou přísností, s jakou jednala se svěřenými dívkami. Přísnost, říkala, je vychovatel štěstí. To odporovalo představám slečny Jonesové a několikrát se pohádaly, protože Sára se zdráhala užít prut. Baronka byla toho názoru, že prut ještě žádné dívce neuškodil.

Ve Swaffhamu to bylo známo. Šuškalo se, že dívky bohatých rodičů – jako McAllenovy dcery – ještě nikdy nepoznaly barončin prut, zatímco ty chudší, jejichž rodiče platili menší školné, často na vlastní kůži pocítily její nelibost.

K takovým patřila Ireen. Byla malá, křehká a vypadala jako dítě, přestože jí bylo šestnáct. Její matka – otec před několika lety zemřel na lepru, kterou si přivezl z cesty do Indie – vedla hokynářství na tržišti, které živilo ji i dceru.

Peníze na Rodinnou školu pozřely její veškeré úspory. Z

důvodů, které nikdo nedokázal vysvětlit, říkaly spolužačky Ireen „Kytinka“.

Slabá dívka, křehká jako kytinka, neměla nepřátele, protože na její straně byl vždycky soucit – zvláště když na sebe ve škole neupozornila ani dobrými, ani špatnými výsledky. Oproti tomu baronka von Schell, její učitelka, si nenechala ujít žádnou příležitost, jak Kytinku před třídou pokořovat, vysmívat se jí a několikrát dívku sešlehala prutem.

Naposledy Kytinka před přísnou baronkou utekla a ze strachu před dalším bitím a ze studu před ostatními děvčaty se tři dny zdráhala do školy vrátit. To se stalo před půl rokem.

Nyní, za jasného jarního dne, kdy do třídy otevřenými okny pronikal zpěv ptáků, byl na rozvrhu dějepis.

„Kdo mi vyjmenuje panovníky z rodu Tudorovců?“

Barončin hlas zněl výhrůžné. Žádná z dívek se neodvážila vzhlédnout. „Ireen?“

Dívka sebou škubla.

„Který byl první král z rodu Tudorovců?“ opakovala paní von Schell otázku.

„Eduard IV.?“ odpověděla nejisté Kytinka.

„Špatně. Byl to Jindřich VII. A kdo následoval po Jindřichu VII.?“

Ireen měla sklopenou hlavu a ustrašeně upírala oči na lavici. „Tak ty to nevíš. Ty ani nevíš, že po Jindřichu VII.

následoval Jindřich VIII.!“

Ostatní dívky se chichotaly. Nevšimly si, že Kytinka se třese po celém těle.

Dunivým krokem zamířila Gertruda von Schell k prastaré knihovně u zadní stěny třídy. Všichni věděli, co bude následovat. Na knihovně ležel prut z tmavého, ušlechtilého dřeva, dlouhý necelý loket a silný jako dívčí prst.

V příštím okamžiku baronka Kytinku vyzve, aby si obnažila levou paži a nastavila ruku dlaní nahoru, potom prut začne s tichým svištěním dopadat na ruku, jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát. A jestli dívka ucukne a baronka cíl mine, vykřikne: to už podruhé neuděláš! A nasadí veškerou sílu svých sedmdesáti nebo ještě více let, aby další rána byla ještě tvrdší. K tomu však nedošlo.

Ještě když Gertruda von Schell na skříni lovila obávaný prut, Ireen náhle vyskočila, pozvedla si dlouhou sukni, vyskočila na lavici a odtamtud na okenní římsu.

Baronka s prutem v pravici stála jako ochromená. Ještě zahlédla, jak dívčina postava zmizela z okenního rámu.

Zdánlivě nekonečný okamžik nebylo slyšet nic než ptačí zpěv. Potom tupý náraz.

Jedna dívka ve třídě začala tiše naříkat, druhá náhle pronikavě vykřikla, některé žačky se rozplakaly, jiné seděly jako zkamenělé a zíraly na baronku s očima dokořán.

IV

Kytinka zemřela 31. května, ve slunném jaru, dva dny před svými šestnáctými narozeninami. Při skoku z okna si přivodila vnitřní zranění.

Když se Kytinčina matka dozvěděla o smrti svého dítěte, beze slova se zhroutila a trvalo několik hodin, než přišla k sobě. Doktor, kterého přivolali na pomoc, učinil strašlivou diagnózu: Kytinčina matka oněměla.

Zpráva o dívčině smrti a jejích osudných následcích se rozšířila jako požár a roznítila vztek swaffhamských obyvatel. Mrtvé tělo dívky leželo na márách v postranní kapli kostela a rozzuřený dav se shromažďoval před školní budovou. „Vražedkyně dětí!“ volali někteří. Jiní hrozili: „Zabijeme tě! Jen vylez ven!“ Bylo slyšet výkřiky: „Německá bestie!“ a „Zločin!“ či „Aristokratická mrcho!“

K večeru se před školou shromáždilo už na sto lidí.

Muži byli ozbrojeni tyčemi, jeden mával nad hlavou malorážkou, ženy proklínaly nectnou ženskou.

Sára Jonesová pohotově zavřela těžké železné vstupní dveře, nebylo však jasné, jak dlouho budou odolávat útokům rozzuřených swaffhamských občanů. Sára doufala, že až se setmí, dav se rozejde, ale mýlila se. Před vchod do školy se tlačilo stále více lidí vyzbrojených lampami a pochodněmi.

Mezi ně se vmísilo několik opilců, řvali a kleli a Sára se obávala, že by některého z nich mohlo napadnout školní budovu zapálit.

Sára sledovala dění před Rodinnou školou oknem na schodišti, kde si mohla být jista, že ji zvenčí nebude vidět, a baronka se zamkla ve své místnosti. Přestože Sára nenesla na situaci vůbec žádnou vinu, musela se obávat, že hněv davu se obrátí i proti ní. Co dělat? Na útěk nebylo ani pomyšlení. Dokonce i zadní vchod byl obležený.

Sára se lekla. Cítila, že za ní někdo stojí.

„Slečno Jonesová!“ Byla to Gertruda von Schell. Byl na ni smutný pohled. Jindy napudrovaná a pěstěná žena se proměnila v odpudivě ošklivé stvoření. Oči jí zapadly tak hluboko, že málem zmizely v hranaté lebce potažené vrásčitou kůží. Vlasy, jindy přísně rozdělené pěšinkou a svázané v týle do uzlu, jí visely v pramenech na ramena. I její jindy elegantní oblečení vypadalo nepořádně a otrhaně.

V Sáře však vzbudila hrůzu pistole, kterou Gertruda von Schell držela v pravici.

„Slečno Jonesová,“ opakovala baronka hluše. „Mám strach.“ Při těch slovech se jí rty chvěly jako v horečce.

Kdyby Sáru netrápil neklid a tíseň, dokonce by měla ze strachu vepsaného v tváři paní von Schell škodolibou radost.

Teď však pistoli v barončině ruce nespouštěla z očí a ustoupila o krok stranou, když k ní baronka ruku s pistolí vztáhla.

„Patřila baronu von Schell. Je nabitá. Vezměte si ji. Já s ní neumím zacházet.“

Sára instinktivně a jen proto, aby vzala nebezpečnou zbraň z barončiny roztřesené ruky, po pistoli sáhla. Zděšeně však zvolala: „A co s ní mám dělat já?“

„Střílet!“ Barončin výkřik zazněl schodištěm jako volání o pomoc. „Ta lůza vás i mě zabije. Tak přece něco udělejte, slečno Jonesová!“

Ve strachu Gertruda von Schell zřejmě ztratila veškerý smysl pro realitu. A Sářina nečinnost její hysterii ještě stupňovala. Někde praskla okenní tabulka, krátce poté druhá. Baronka jako smyslů zbavená se hnala do prvního patra k přístěnku na smetáky. S půltuctem košťat a smetáků pod paží klopýtala dolů ke vchodu a hekticky začala podpírat dveře a kliku násadami. Bez dechu se zase hnala nahoru a vrhla na Sáru šílený pohled. Sára ještě slyšela, jak za baronkou zapadly dveře jejího pokoje a jak se klíč dvakrát otočil v zámku.

Co má teď udělat? Vzhledem k davu řádícímu před vchodem do školy by zřejmě nebylo správné prostě se vydat spádu událostí a čekat, až dav vezme dům útokem.

Rozzuření lidé neušetří ani ji.

Pak dostala nápad. Okamžitě se rozhodla, že vyjde před dům a s obyvateli Swaffhamu promluví. Musí jen najít správná slova a přesvědčit je, že nikomu nepomůže, když starou baronku zlynčují, že bezpráví nemůže být spláceno bezprávím a že bude lepší postavit Gertrudu von Schell před soud.

Sára stále ještě držela v ruce pistoli a když se na zbraň dívala, vzrůstaly v ní pochybnosti, zda v sobě najde odvahu otevřít vstupní dveře a předstoupit před rozlícený zástup. A tu se stalo něco zvláštního.

Jako kdyby dirigovala neviditelná ruka, výkřiky utichly.

V okamžiku se řev proměnil v nevysvětlitelné šuškání a šeptání. Pak nějaká stará žena vykřikla: „Zázrak!“

Sára Jonesová si tajemnou událost nedokázala vysvětlit.

A když první lidé zamířili ke kostelu svatého Petra a Pavla, když se zdálo, že vztek a pomstychtivost ze srdcí lidí vymizely, skryla Sára pistoli do kapsy sukně, seběhla dolů, odstranila zátarasy, které baronka vybudovala, a otevřela bránu.

To, co ještě před několika minutami bylo cílem nenávisti a vražedných choutek, teď už zřejmě nikoho nezajímalo. Sára vyšla mezi lidi a nikdo si ji ani nevšiml.

Nakonec sebrala všechnu svou odvahu a zeptala se muže, kterého znala od vidění, co se stalo.

„Zázrak!“ odpověděl, aniž se na Sáru podíval. „Ta mrtvá dívka žije. V rakvi otevřela oči. Je to zázrak.“

Ta zpráva Sáře vyrazila dech. Vždyť na vlastní oči viděla to děvče ležet mrtvé na dlažbě. Pramínek krve jí vytékal z úst a z nosu a shromažďoval se v temné kaluži – na ten děsivý pohled celý život nezapomene.

Sára, aby se sama přesvědčila o zázraku, se vmísila do zástupu valícího se ke kapli, kde dívka ležela na márách.

Lidé, kteří ještě před chvilkou zuřivě požadovali pomstu, teď v posvátné úctě ztichli. Až když se dav dostal před bránu kostela, znovu začala vřava. Každý chtěl být první, kdo ten zázrak uvidí na vlastní oči.

Z kostela vanul chlad a Sára Jonesová pocítila, jak jí strachy na těle vyráží ledový pot. Prve, při pohledu na zuřící smečku, měla menší strach než teď, kdy měla stanout před údajně mrtvou dívkou.

Bylo nemožné protlačit se do postranní kaple, kde Kytinka ležela. Nejistota, co s dívkou skutečně je, v sobě skrývala spíše ryzí touhu po senzaci než účast a ozývaly se vzteklé výkřiky.

„Tak řekněte, jestli žije!“ – „Chci ji vidět!“

Nakonec se začaly množit rozhořčené hlasy: „Všechno byl podvod!“ – „Kytinka je mrtvá!“ – „Mizerná kouzla!“

Ale ještě než se nálada mohla zvrátit, vylezl vikář na kostelní lavici a oslovil zvědavce.

„Bratři a sestry!“ začal pateticky a pokoušel se gesty rukou uklidnit své posluchače. „Bratři a sestry. Dnes jsme se stali svědkem zázraku. Zlé okolnosti vytrhly naši sestru Ireen, naši Kytinku, z jejího mladého života…“

„Tak je mrtvá nebo ne?“ křičeli lidé z posledních řad vedle vchodu. „Ano nebo ne?“ opakovali ostatní čumilové.

Vikář rozpřáhl ruce a nevrle zavrtěl hlavou. „Smrt ji vyrvala z jejího mladého života,“ opakoval duchovní, „a nikdo, kdo to ubohé stvoření viděl, o tom nepochyboval. Ale potom, šest hodin poté, co byla uložena na máry ve zdejší kapli, otevřela Ireen oči a začala pohybovat rty. Já a ještě tucet jiných jsme to na vlastní oči viděli. Přitom zřetelně vyslovila nepochopitelná slova: Jindřich VII., Jindřich VIII.

– Jindřich VII., Jindřich VIII. Potom zavřela oči navěky.

Ireen je mrtvá. Doktor právě bodnutím do paty nezpochybnitelně potvrdil smrt.“

Mezi posluchači se rozšířilo zklamání. Doufali, že se stanou svědky zázraku. Zázrak je však minul, většina to dokonce považovala za potvrzení svého názoru, že zázraky vůbec neexistují. A ve Swaffhamu už vůbec ne.

Zmatená a zklamaná Sára Jonesová se vrátila zpátky.

Školní budova byla osiřelá. Jen několik obušků a vyhořelých pochodní připomínalo rebelii. Sára se zavřela do svého pokoje a právě se svlékala, když na dveře zdráhavě zaklepala baronka.

Sára otevřela a Gertruda von Schell jí s pláčem padla kolem krku: „Slečno Jonesová, to jste udělala skvěle!“

vzlykala. Sára byla přesvědčená, že baronka je žena, která nezná slzy. Tvrdá a neúprosná k jiným i k sobě samé. Teď však se stará dáma v slzách zajíkala: „Jak jen vám mám poděkovat, slečno Jonesová! Odpusťte, že jsem k vám byla nespravedlivá!“

Vypadalo to, jako by si Gertruda von Schell náhle uvědomila všechny přehmaty a špatné kroky, kterých se za svého dlouhého života dopustila, jako by chtěla napravit všechnu zlobu a zákeřnost, s jakou vůči ostatním vystupovala. Sáře však bylo baroncino nečekané pokání spíše nepříjemné. Ještě vnitřně nezpracovala události posledních hodin a prostě se necítila schopna stařeně vysvětlit, že ústup rozzuřeného davu nezpůsobila ona, nýbrž malý, nenadálý zázrak.

„To je v pořádku, baronko,“ odpověděla Sára, jakmile se osvobodila z nepříjemného objetí. „Zítra si sbalím kufr a každá z nás si druhou zachová ve vzpomínkách tak, jak jí bude libo.“

Gertruda von Schell těžce usedla na postel. Nesouhlasně zavrtěla hlavou ave svitu petrolejové lampy se zatvářila, jako by ji vyřčená slova bolela. „Měla byste mě, slečno Jonesová, vyslechnout dříve, než učiníte nesprávné rozhodnutí.“

„Dobrá, poslouchám.“ Sářina odpověď zněla úsečně.

„Nemohu odčinit, co se stalo,“ začala baronka zlomeně, „přestože bych dala všechno za to, kdyby se to nestalo, věřte mi, slečno Jonesová. Nevím, jak to půjde dál. Rodinná škola je moje životní dílo. Vidím, že všechno, co jsem vytvořila, se rozpadne – přiznávám, je to moje vina…“

Na okamžik obě ženy mlčely. Potom Gertruda von Schell pokračovala: „Vidím pouze jedinou možnost, jak svou školu zachránit, slečno Jonesová. Vedení školy převezmete vy.“

„Já?“ Barončin návrh přišel tak nečekaně a náhle, že nebyla schopna odpovědět. Ještě před dvěma dny jí baronka dala výpověď a vmetla jí do tváře, že nestačí na svůj úkol učitelky, a teď by měla převzít dokonce vedení Rodinné školy. „Vy myslíte, že já…“ Sára si ukazováčkem zaťukala na hruď.

Paní von Schell přikývla. „Po dnešní události se budou rodiče zdráhat posílat dcery na tuto školu. A já jim to ani nemohu mít za zlé. Dokud je to moje škola, bude na ní lpět skvrna dneška.

Vy, slečno Jonesová, jste ve Swaffhamu nepopsaný list.

Vám nemůže nikdo nic vyčítat a vy můžete na to místo nastoupit bez výčitek svědomí.“

Sára nevěřila svým uším a také pohled na baronku, která před ní seděla na posteli, zničená a zhroucená, v ní vyvolával pochybnosti, zda je to tatáž žena, kterou znala od svého příjezdu do Swaffhamu: tvrdá, bezohledná a pyšná.

Její řeči najednou chyběl panovačně školometský tón, pedantské nabádání, dokonce se změnila v pravý opak a Sáře div nezačalo být té staré ženy líto.

„Poslyšte, Sáro,“ začala znovu baronka – dosud ji ještě nikdy nenazvala křestním jménem – „já nemám žádné dědice, děti zůstaly baronovi a mně byly odepřeny, přeji si, abyste se stala mou dědičkou. Je toho právě tolik, abyste o sobě nemusela říkat, že jste chudá. Prosím vás, řekněte ano.“

Z kostelní věže odbíjela půlnoc a Sářiny myšlenky začaly divoce vířit, což jí znemožňovalo jakoukoli odpověď.

Jen nevěřícně vrtěla hlavou a přemítala, jestli to všechno není jenom sen, jestli ji vzrušení uplynulých dnů nezmohlo a to všechno se jí jenom nezdá. – Gertruda von Schell se pomalu a vrávoravě zvedla a když procházela kolem Sáry, krátce jí položila ruku na rameno. Přitom pokývala hlavou. „Nechte si tu věc projít hlavou. Do zítřka do rána máte čas. Déle ne. Dobrou noc, slečno Jonesová.“

Ve dveřích se ještě jednou obrátila. „Prosím vás, tu pistoli mi vraťte.“

Sára se ulekla. Zbraň měla pořád ještě v kapse sukně.

Beze slova ji baronce podala. „Dobrou noc, baronko.“

Tu noc strávila Sára v polospánku. Dívčina smrt a nečekané dědictví i okolnosti s tím spojené ji zcela zaměstnávaly. I když Kytinčina smrt – a zvláště vina na té smrti – by každým člověkem hluboce otřásla, barončina podivná proměna jí připadala zvláštní, ba nevěrohodná. Co bylo příčinou té náhlé náklonnosti?

Měsíc zalil její pokojík v podkroví mdlým, sedavým světlem. Přestože bylo ticho, pořád měla v uších křik rozzuřeného davu před školou, výkřiky požadující barončinu smrt a zvuk rozbíjených okenních tabulek. V záři pochodně se po stěnách pohybovaly stíny, mrtvá dívka v bílém rubáši pronásledovaná baronkou zahalující svoje hubené tělo do černého závoje. Vztahovala kostnaté ruce, jako by chtěla Kytinku chytit. Ve skutečnosti však byla sama pronásledovaná. Muži s tyčemi, obušky a vidlemi ji štvali skoro k smrti, ale nedokázali ji dostihnout.

Protože jakmile se jí dotkli, Gertruda von Schell zmizela jako přelud. Vypadalo to, že se rozplynula ve vzduchu. Pak padl výstřel a všechny snové výjevy se rozptýlily. Sára se probudila zbrocená potem.

Potom, už když se rozednívalo a ozval se uklidňující zpěv ptáků, Sára přece ještě usnula. Probudil ji hluk. Hodiny ukazovaly, že je krátce po sedmé.

Sára si přes sebe přehodila šaty a podívala se z okna.

Před vchodem stáli tři vznešeně oblečení pánové. Měli na sobě tmavé kabáty a buřinky, což se vůbec nehodilo k místu a ročnímu období, a jeden z nich, když uviděl Sáru, zvolal, že jsou ze školní rady v Norwichi a chtěli by dovnitř.

Sára poslechla a za okamžik stála tváří v tvář třem mužům strohého chování, z nichž první byl ve službách tohoto úřadu zřejmě už půl století a druzí dva skrývali své mládí za pracně pěstovanými licousy.

„Baronka von Schell?“ zeptal se vedoucí komise odměřeně.

„Nahoře,“ odpověděla stejným tónem Sára a ukázala na schodiště. Šla napřed, pánové ji následovali, nejprve ten starší, za ním stejným krokem oba druzí. Před černými dveřmi s bílou tabulkou Ředitelna na konci chodby se Sára zastavila a zaklepala. Když se nic neozvalo, opatrně otevřela. Muži sňali buřinky a odsunuli ji stranou.

Gertruda von Schell seděla opřená v židli za psacím stolem. Levá ruka jí visela přes opěradlo. V pravé držela pistoli, kterou jí Sára vrátila. Vypadalo to, že barončiny oči si vetřelce prohlížejí. Ale to se jen na první pohled zdálo.

Když přistoupili blíž, uviděli pramének zaschlé krve sahající od spánku, přes pravou tvář po límec noblesních šatů.

Baronka byla mrtvá.

Ani Sáru, ani školní inspektory nečekaný pohled příliš nezděsil. Sára se přistihla při myšlence, že Gertruda von Schell mrtvá vypadá mnohem lépe než předchozí noci živá.

Nalíčila se a napudrovala, na smrt si oblékla sváteční šaty.

„Pánové, přišli jsme pozdě,“ poznamenal nejstarší inspektor a když baronku obešel a stáhl tvář odporem, jako by se pohledu na ni štítil, nezúčastněně dodal: „Tato okolnost nám ušetří spoustu práce, pánové.“

Před Gertrudou von Schell leželo v řadě několik klíčů a dopis, který napsala zřejmě těsně před smrtí. Jeden z komisařů se nad ni nahnul a aniž vzal lístek do ruky, četl, co na něm stálo:

„Beze smutku a z vlastní vůle odcházím ze života. Celý svůj majetek odkazuji slečně Sáře Jonesové s tím, aby Rodinnou školu vedla dále v mém duchu.

Gertruda baronka von Schell.“

Jen zvolna se do Swaffhamu vracel všední den. Kytinka a baronka von Schell byly pohřbeny v různé dny. A zatímco na dívčině pohřbu bylo celé město, u barončina hrobu se sešli pouze dva lidé: Sára Jonesová a Charles Chambers.

Charles Chambers také Sáře stál po boku v té neobvyklé a složité situaci. Dosud v životě jen přijímala a plnila rozkazy, nyní musela rozhodovat, a přitom se Charles projevil jako vítaný druh. Posiloval ji v předsevzetí vést školu dál a přizpůsobit ji době.

Pokud šlo o dědictví, ukázalo se, že finanční situace Rodinné školy je mnohem lepší, než by se dalo soudit podle školného ve výši půl šilinku a neustálých barončiných stížností. Jen v trezoru skrytém v ředitelně za obrazem našla Sára více než deset tisíc liber v bankovkách a státní obligace v hodnotě ještě vyšší. Nebylo pochyb, Sára Jonesová byla bohatá žena, avšak okolnosti jí nedovolily, aby se z toho radovala.

Peníze ostatně nebyly jediným tajemstvím, které trezor skrýval. Klíč s přívěskem ve tvaru srdce vzbudil Sářinu velkou pozornost, protože v celém domě nebyl zámek, do kterého by se hodil. Chambers byl toho názoru, že klíče časem ztrácejí svůj význam a člověk si je ponechává jen jako vzpomínku. S tím se Sára nechtěla spokojit. Klíč zamčený v trezoru nemůže odbýt jako bezvýznamnou vzpomínku.

Samozřejmě, cizí domy v sobě skrývají mnohá tajemství, v tomto případě se však hromadily pozoruhodné věci. Sára Jonesová měla prvních osm dní po barončině smrti

dojem,

že

slyší

odbíjet

hodiny

zvukem

westminsterského zvonu. V celém domě však nebyly žádné hodiny, které by čas ohlašovaly takovým tónem. Sára na pokraji zoufalství zavolala na pomoc Charlese Chamberse.

Když se však druhý den chtěl na vlastní uši o bití hodin přesvědčit, bylo ticho.

Týden po Kytinčině smrti Sára opět zahájila vyučování na Rodinné škole. Školský úřad v Norwichi poslal do Swaffhamu dvě síly na výpomoc, slečnu Campbellovou, rezolutní, ale sympatickou šedesátnici, která se už smířila se svým penzionováním, a Zuzanu Mellerovou, pro niž bylo místo v Rodinné škole prvním zaměstnáním.

Když Sára Jonesová vešla do třídy, okamžitě uviděla chlapce v poslední řadě: Howarda Cartera. Sára předstírala, že si ho nevšimla. Připravila si vhodná slova, kterými chtěla žákyním vysvětlit novou situaci. Nepřátelství, se kterým počítala, se však neprojevilo a nevěřila svým očím, když jí jedna z McAllenových dcer předala kytici.

Když vyučování skončilo, všechny žákyně odešly a Sára si skládala svoje knížky, Carter k ní přistoupil a prostě řekl: „Tak jsem zase tady.“

„Ano,“ odpověděla Sára a nevzhlédla od práce.

„Je mi to líto, slečno Jonesová, opravdu.“

„A co Největší podívaná světa? Jak se bez tebe obejdou?“

„Děláte si ze mě legraci!“

„A ty se divíš?“

Carter rozpačitě sklopil oči. „Vlastně ne. Udělal jsem chybu.“

„Hlavně, že jsi to pochopil! A co chceš dělat teď?“

„Dokončit školní rok, slečno Jonesová. Potom uvidím.

Vždyť víte, jak to se mnou vypadá.“

Sára Jonesová se snažila potlačit soucit, který náhle k chlapci pocítila, a Howardovi neušlo, že svoje knížky už přerovnává podruhé.

Náhle se zeptal: „Pro vás je asi těžké truchlit?“ Sára se zarazila. Poprvé pohlédla Howardovi do tváře: „Každý člověk truchlí po svém,“ odpověděla chladně.

Howard rozpačitě odkašlal: „Rozumějte mi dobře, slečno Jonesová, žádný člověk nemůže žádat, abyste nad barončinou smrtí propukala v pláč. Rozhodně nebyla milá.

Ale její pozůstalost prý byla dost značná, říká se ve Swaffhamu.“

„Tak, to se říká?“ Poprvé si Sára uvědomila, že si jí veřejnost všímá, a poprvé si položila otázku, zda její dřívější, nenápadný život nebyl lepší.

„To vás nemůže udivovat, slečno Jonesová,“ smál se Carter. „V celém hrabství Norfolk se nikdo nepamatuje, že by se podobný případ stal. Dokonce i Daily Telegraph vyslal do Swaffhamu dopisovatele. Jistě si s vámi přijde popovídat.“

„Proboha, jen to ne!“

„Ale proč ne, slečno Jonesová? Vy si přece nemáte co vyčítat. Když si tak představím váš obrázek v novinách, celý Swaffham by na vás byl hrdý…“

„Raději ne. Lidem, kteří jsou v novinách, je málokdy co závidět. A teď mám práci.“ S tím slečna Jonesová ukončila rozhovor, vzala svoje knížky a zamířila ke dveřím.

„A odpustíte mi moje chování v Cambridgi?“ dožadoval se Carter, který se pořád držel vedle ní. Sára přikývla: „Na to už jsem zapomněla. A teď už jdi domů.“

V následujících dnech se Howard dojemně snažil, aby si získal zpět náklonnost slečny Jonesové. Sára se však chovala zdrženlivě. Někdy se mu zdálo, že jí z očí září srdečné teplo, s jakým se na něj dívala dříve. Ale potom, po slibném okamžiku, se k němu opět chovala s vlídnou lhostejností jako ke všem děvčatům ve třídě. Co by dal za to, kdyby k roztržce v backs v Cambridgi nedošlo. To však nebylo možné. Celé noci se Howard převaloval v posteli a přemýšlel, co by mohl udělat. K Fanny a Kate se choval stále podrážděněji.

Když svou návštěvu ohlásil Harold Sands, představený celní kanceláře z Harwiche, jenž si chtěl Howarda prohlédnout a zjistit, zda se hodí na povolání kancelářského poslíčka, které pro něj bylo vybráno, došlo mezi chlapcem a starými dámami k prudké hádce a Howard pohrozil, že jestli se tady pan přednosta celní kanceláře ukáže, bude po něm házet kameny. A pokud jde o jeho další život, po ukončení školního roku si bude vydělávat jako malíř zvířat.

S úmyslem dodat svému plánu důraz zadal Howard Carter v místních novinách inzerát následujícího obsahu: „Známý a oblíbený malíř zvířat zvěční Vašeho miláčka – koně, psa nebo kočku – na papíře či plátně. Od dvou šilinků.

Carter, Swaffham, Sporle-Road.“

Nejprve se nestalo nic s výjimkou toho, že se mu na Rodinné škole několik děvčat vysmívalo a pokřikovaly na něj „malíř psů“ a Fanny i Kate krčily nosy a prohlašovaly, jak je dobře, že panu přednostovi celní kanceláře Sandsovi neodřekly. Ale potom, v polovině června, se ohlásil ovčák Killroy a objednal si u Howarda olejový portrét svého vlčáka. Jistá paní Gallagherová mu zadala obraz papouška a stavitel Wheatley chtěl vymalovat svého statného indického kohouta s péry jako volavka. Za necelé dva týdny měl Howard zakázky na půl roku.

Za své první vydělané peníze si dopřál jízdní kolo značky Rover, černé se zlatým pruhem a lesklými kovovými součástkami, dopravní prostředek vhodný k tomu, aby vyvolal závist chlapců a obdiv dívek. Na kole Howard prozkoumával bližší i vzdálenější okolí Swaffhamu a výlety po osamělých cestách ho vedly do Wattonu, Gaytonu a Finchhamu.

Tehdy bylo příjemné léto, rododendrony kvetly naplno a Carter využíval výjezdů do opuštěných míst, aby přemýšlel o sobě a svém životě. Často sedával na zídce u cesty, kolo opřené vedle sebe, a pozoroval motýly, kterých toho roku bylo tolik, jako už dlouho ne. Především baboček admirálů, černočervených motýlů pohybujících se lehce jako pírka nad rozkvetlými loukami, bylo obrovské množství a Howard přemítal, jaký vynález by asi umožnil vznášet se ve vzduchu se stejnou lehkostí.

Na kontinentu dospěli vědci k závěru, že člověk by mohl s pomocí křídel poháněných šlapáním nohou vynést do vzduchu právě tak polovinu váhy svého těla. Psalo se o tom v novinách a časopisech a dobrodružné obrázky ukazovaly fantastické výjevy, v nichž i tlustí lidé budou jednoho dne moci doletět z Londýna do Southamptonu, možná dokonce do Birminghamu. A hubení?

Motýli nebyli Howardovi cizí. Už mnoho různých pochytal, prohlédl si je a nakreslil a podle něj nebylo tvora, jenž by člověku mohl lépe předvést létání než právě motýl: tělo s hlavou uprostřed a po každé straně pohyblivé křídlo.

Proboha, nemůže přece být tak těžké vznést se do vzduchu!

Howard věděl, že geniální nápady se vyznačují jednoduchostí. A tak ho jednoho dne napadlo, že zkonstruuje stonásobně velkého motýla, který tedy bude mít rozpětí křídel nikoli pět centimetrů, nýbrž pět metrů. To mu také, jak logicky vyvodil, dodá schopnost unést stonásobek.

Ve spojení s jízdním kolem a patřičně dlouhým rozběhem se přece musí podařit vzlétnout. Howard ve své fantazii už viděl Cambridge shora a také věže King’s Lynn.

Ze dne na den přestal s výlety na kole. Obstaral si dřevěné latě, bambusovou třtinu a tenké plátno a každý den zmizel v kůlně za domem ve Sporle-Road, kde setrvával až do setmění. Na dotěrné otázky, jaké neplechy v kůlně vyvádí, neodpovídal. Strach obou sester ještě vzrostl, když chlapec málem úplně přestal jíst a zakrátko tak zhubl, že na něm šaty visely jako prapory na žerdi po bouři.

Dokonce i slečnu Jonesovou, kterou dámy ve strachu povolaly na pomoc, Howard odbyl a nedovolil jí nahlédnout do kůlny. Naznačil pouze, že James Watt pracoval na vynálezu parního stroje pětadvacet let. Tak jeho ať laskavě všichni nechají na pokoji alespoň tři týdny. Pak bude lidstvo překvapeno.

Jedné neděle, krátce po východu slunce, naložil na velocipéd leteckou konstrukci. S velkými obtížemi připevnil po obou stranách obrovská motýlí křídla – pro jezdce už nezbylo místo –a podivné vozidlo vytlačil z kůlny. Přes louky, které se táhly na sever a na nichž v této ranní hodině ještě ležela rosa, dopravil svůj cenný náklad na úzkou pěšinu vedoucí z Little Dunhamu do Castle Acre. V troskách kláštera se zatím cítil v bezpečí před zvědavými pohledy a otázkami.

Na sestavení letounu počítal čtyři až pět hodin, avšak práce se nekonečně protahovala, což způsobila jednak komplikovanost techniky, jakou byl obrovský motýl sesazován, jednak vzrušení, které rostlo s každou namontovanou součástí. To práci brzdilo.

Carter ani na okamžik nezapochyboval o letové schopnosti svého motýla, vždyť to byla věrná kopie přírody – když nebral v úvahu bicykl, který nahrazoval šest tenkých noh hmyzu. Nikoli. Jediná otázka, kterou se teď vynálezce zabýval, byla, zda jeho tělo, které v uplynulých třech týdnech o podstatnou váhu zredukoval, dostojí požadavkům létání.

Na nosný rám kola už připevnil křídla, teď následoval nejsložitější úkol: s pomocí dvou dodatečných pedálů, které namontoval na přední osu kola a z nichž každý byl tyčí spojen s křídlem, musel být napodoben pohyb křídel – což byl záměr, který vypadá složitě a nepochopitelně nejen při popisu. Carter rozhodně usiloval o to, aby se vznesl ze země pohyby křídel tím rychlejšími, čím rychleji kolo pojede.

Aby zvýšil startovní rychlost obrovského motýla, vybral si kopec Castle Acre, jehož terén znal. Teď už nebylo cesty zpátky. Carter se zhluboka nadechl a rozjel se.

Jak tiše a elegantně se pohybují motýli v přírodě!

Carterův obrovský hmyz drncal, poskakoval, neobratně se kýval a řinčel na celé údolí a i kdyby Howard chtěl, už by nedokázal pokus přerušit. Protože se však motýl pořád ještě nechtěl vznést, o to usilovněji šlapal do pedálů.

Nerovnost půdy, které by si někdo, kdo se nevyzná v letectví, ani nevšiml, jej nadchla, protože letoun se odlepil od země a o celý okamžik déle, než by se čekalo u běžného skoku, zůstal ve vzduchu – jaké štěstí pro průkopníka!

Ale štěstí a bolest chodívají spolu a Carterovo nadšení trvalo jen vteřinku, protože když obrovský motýl uposlechl zákon přírody a opět dopadl na zem, učinil to tak prudce, že spoje křídel se zlomily jako sirky a ani pohonné tyče nad pedály nevydržely takový náraz. Howard si právě tak ještě stačil všimnout lidí na nedělní procházce, kteří se s křikem rozutekli, protože mu selhaly brzdy nebo rozum. Saltem přeletěl řídítka a tvrdě dopadl na trávu, zatím s pocitem, že se mu nic nestalo. Potom se na něj snesla mléčná mlha.

Když Howard Carter přišel k sobě, uviděl polekaný obličej slečny Jonesové. Vedle ní si všiml Charlese Chamberse. Nepozorováni sledovali na nedělní procházce jeho pokusy vzlétnout.

„Bolí tě něco?“ ptala se starostlivě slečna Jonesová.

Přestože měl pocit, jako by ho právě přivedla zpátky do života, přestože se třásl po celém těle a v hlavě mu tepalo a bušilo, jako kdyby tam měl parní kladivo, přestože mu bylo k pláči, možná bolestí, možná vzteky, možná obojím, pokusil se Carter nehodu zlehčit. „To nic není!“ odpověděl a vynutil na rtech úsměv.

Beze svědků by ho nepodařené dobrodružství bolelo mnohem méně, teď trpěl tím, že jeho nezdar musela vidět zrovna slečna Jonesová v doprovodu toho muzikuse.

A když mu Sára pomáhala při pokusu vstát z trosek vznášedla, nohy se mu podlomily a klesl jí do náručí.

Stalo se to zcela nezáměrně, avšak náhle se v něm zvrátily všechny pocity: ještě před okamžikem vnímal svůj neúspěch jako pokoření, teď se jeho pocit v jediné vteřince změnil v blažené štěstí. Pod naškrobenými volánky blůzy cítil Howard Sářina měkká ňadra, která se pod jeho vahou stlačila. Instinktivně využil návalu slabosti a vychutnával ten nádherný pocit déle, než situace vyžadovala. Nevzpomínal si, že by ho někdy nějaká žena vzala do náručí, ani matka, ani Fanny nebo Kate. Teď věděl, že to je krásné, nepopsatelně krásné.

Konečně se slečně Jonesové podařilo chlapce postavit.

Zřejmě si změny jeho pocitů nevšimla a Howard byl rád.

Naštěstí bylo jeho kolo až na ohnutá řídítka v pořádku, a tak všichni tři, Chambers, Carter a slečna Jonesová, sbírali všude se povalující části vznášedla a nakládali je na kolo.

Sára Jonesová projevila zájem o důvtipnou konstrukci, prohlížela si jednotlivé díly a neustále vrtěla hlavou, jako by chtěla říci: co to je za blázna. Nakonec promluvila: „Pro začátek to není špatné. Ale zapomněl jsi, že člověk je s to přírodu pouze napodobovat, nikoli kopírovat!“

Carter se zarazil a s údivem na ni pohlédl. Myslel si, že ho pokárá, teď ho však ještě podpořila v jeho plánech létání.

Nevěřícně se zeptal: „Jak to myslíte, slečno Jonesová?“

Odpověď ho podnítila k zamyšlení. „Postavil jsi obrovského motýla…“

„Ano, stokrát většího, než je v přírodě!“

„Správně. Ale nikoli ze stejného materiálu, z jakého jsou motýli.“

Tázavě se na ni podíval: „Myslíte, že moje vznášedlo bylo příliš těžké?“

„Samozřejmě.“

„Myslel jsem, že stokrát větší motýl také stokrát víc unese. Není to tak?“

Sára se rozesmála: „To v žádném případě není dokázáno. A i kdyby tomu tak bylo, tak počítej. Motýl váží sotva tři gramy. Nesměl bys tedy vážit více než tři sta gramů, asi tolik, jako holoubě. Ostatně motýli při létání nemají bicykl.“

Howard se styděl. Připadal si pošetilý a hloupý.

„Myslím, že motýli jsou špatný vzor pro létání. Chytří lidé, kteří se tím tématem zabývali, si všímají spíše ptáků.

Jejich let se dá napodobit snáze.“

„Myslíte, že jsem si počínal jako hlupák.“

„Ale ne. Létání je neprobádaná záležitost. V knihovně Rodinné školy je několik knih na toto téma. Měl by sis je přečíst.“

„Děkuji, slečno Jonesová,“ nadšeně přijal Carter, který stěží dokázal uvěřit svému štěstí, že se mu naskytla příležitost být učitelce nablízku.

V

Harold Sands, synovec Howardovy matky Marty, byl mimořádný zjev a přednosta celní kanceláře v Harwichi.

Když den po Howardově pokusu o létání přijel do Swaffhamu, měl na sobě, přestože to počasí ani nevyžadovalo, dlouhý, světlý cestovní plášť a kostkovanou balonovou čepici. Huňatý vousek nad horním rtem mu stříbrně prokvétal a dodával mu vznešenosti, jakou se jinak v hrabství Norfolk vyznačovala jen venkovská šlechta. Jeho zevnějšek nepochybně vyzařoval jistou autoritu. Ta se však vytratila, jakmile otevřel ústa, protože měl hodně vysoký hlas.

Harold přijel v doprovodu manželky Nancy, která vypadala spíše nenápadně, nejen vzrůstem, ale i svým skromným oblečením, které se v žádném ohledu nevyrovnalo manželovu oděvu.

Tak vznešení lidé jako Harold a Nancy Sandsovi samozřejmě vůbec neuvažovali o tom, že by se ubytovali u Carterů ve Sporle-Road, naopak si v hotelu George Commercial najali nejhezčí pokoj s vyhlídkou na tržiště, jaký jim pan Hazelford mohl nabídnout. Až odpoledne navštívili Kate a Fanny, aby si prohlédli Howarda, zda se hodí na místo poslíčka celní kanceláře.

Obě staré dámy záměrně Howardovi neoznámily, že bratranec přijede, protože se obávaly, že by se setkání vyhnul, jak už jednou vyhrožoval. Když však Howard konečně přišel a Kate a Fanny se připravovaly na nejhorší, setkání se odehrálo jinak, než očekávaly.

Sands byl nadšen Howardovými obrazy zvířat a zeptal se, zda by se chlapec s takovým nadáním raději neměl stát malířem než poslíčkem v celní kanceláři. A ani Katina a Fannyina námitka, že z rodiny vzešli už čtyři malíři, jím nepohnula a prohlásil, že Anglie je dost velká, aby uživila dalšího malíře, především tak vynikajícího.

Nečekaná chvála z úst muže, jehož v duchu proklínal, Cartera připravila o řeč, a když ho Harold Sands vyzval, aby, až mu jeho časový plán dovolí, přijel do Harwiche a namaloval jejich kocoura Gladstona, Howard potlačoval slzy a tiskl Sandsovi ruce. Ten mu nakonec zašeptal tak, aby to nikdo jiný neslyšel, že být přednostou celní kanceláře je sice zaměstnání, které muže uživí, avšak rozhodně to není splnění jeho snů. Od mládí snil, že chce být slavným pěvcem, kontratenorem, který bude zpívat Bacha a Hándela, byl však nucen učit se „něco řádného“ – jak se vyjádřili rodiče. Jen ať Howard trvá na tom, že se naučí „něco neřádného“. A tak by návštěva přednosty celní kanceláře skončila ke spokojenosti všech, kdyby Sands a jeho žena při návratu do hotelu neobjevili něco trapného. Jejich zavazadla a skříň na šaty někdo prohrabal a v komodě byly zásuvky otevřené. Vypadalo to, jako by zloději byl i při loupeži vyrušeni a překotně utekli.

Nikoli bezdůvodně zamířil Howard Sands ke skříni, kde visel jeho tmavočervený župan, bez kterého nikdy necestoval. Ano, lpěl na tom kusu oblečení, přestože hedvábí už bylo léty poněkud odřené, zvláště na manžetách, které však skrývaly jedno tajemství. V manžetách na rukávech Sands přechovával svoje peníze na cestu.

Samozřejmě by Sands nikdy nepoužil výraz peníze na cestu, protože přednosta celní kanceláře vždycky přesně věděl, jakou částku má s sebou, a toho dne to bylo šest guinejí a dva šilinky. Peníze byly pryč.

Anglie není špatná země pro kriminalisty, mnozí dokonce vážně tvrdí, že toto povolání zde bylo vynalezeno.

Přednosta celní kanceláře sice nebyl kriminalista, avšak každodenní styk s pašeráky, lumpy a překupníky ho vybavil takovými zkušenostmi, že k případu – a případ to nepochybně byl – přistupoval jinak, než by se čekalo.

Sands rozhodně nezavolal policii, ale večer vešel s manželkou do restaurace na lehkou večeři a tvářili se, jako by se nic nestalo. Jeho zájem však více poutalo několik zdejších hostů než skromné jídlo a když dával panu Hazelfordovi dobrou noc, zcela mimochodem ho požádal, zda by mu dvacet šilinků, které měl v kapse, vyměnil za librovou bankovku. Pan Hazelford mu ochotně vyhověl a nevšiml si, jak bedlivě host celou věc sleduje.

Při snídani druhého dne roznášel čaj Hazelfordův syn Owen. Sands překvapivě položil na stůl librovou bankovku, kterou předchozího večera vyměnil, a řekl: „Myslím, že tato bankovka je padělaná. Člověk teď tolik slyší o padělaných penězích. Máte nějakou librovou bankovku pro porovnání?“

„Ale ano, sire,“ odpověděl zdvořile Owen a vytáhl z kapsy kalhot svazek bankovek, z nichž pět položil vedle sebe na stůl pro porovnání.

Přednosta celní kanceláře srovnal bankovky tak, aby podobizna královny Viktorie byla navrchu. Pak si přimhouřenýma očima prohlížel každou jednotlivou bankovku, potom vstal a hlasitě, vysokým hlasem vykřikl: „Policii! Okamžitě zavolejte policii!“

Starost o dobrou pověst domu okamžitě přivolala na místo pana Hazelforda, který se Sandse pokusil uklidnit.

„Co se stalo?“ šeptal udýchaně. „Všechno uvedu do pořádku, sire.“

Sands prstem ukázal na Owena: „Tento mladík mě okradl a vzal mi všechny mé peníze, které jsem měl na cestu, přesně šest guinejí a dva šilinky,“ odpověděl rozčileně.

„To je pomluva, pane. To si nenechám líbit!“ ohradil se Owen a vrhl na otce pohled žadonící o pomoc.

Pan Hazelford vypadal nejisté: „Sire, budete své obvinění muset dokázat. Při jaké příležitosti se to mělo stát?“

„Včera, když jsme se vrátili do pokoje, viděli jsme, že někdo prohrabal naše zavazadla a oblečení. Moje peníze, které schovávám v tajné kapse jedné části oděvu byly ukradeny.“

„A to v mém domě!“ sepjal pan Hazelford ruce jako při modlitbě. „Jak jen se to mohlo stát! Lupiči v mém domě!“

Sands zavrtěl hlavou: „To je spíše nepravděpodobné.

Dveře do pokoje byly při našem návratu zamčené a nikoli poškozené. Lupiči by zanechali stopy.“

Hazelford se zamračil. „Jestli vám dobře rozumím, sire, obviňujete z krádeže mého syna Owena.“

„Přesně tak, pane Hazelforde. A mohu to dokázat.“

Owen složil paže na hrudi, jako by chtěl říci: no to jsem tedy zvědavý. Když však Sands začal vysvětlovat, paže mu klesly a tvář se mu protahovala.

„Jak už jsem řekl, přednosta celní kanceláře se ve svém povolání setká s různými lumpy. I když jsou opovrženíhodní, lze se od nich i leccos naučit. V těchto kruzích je zvykem peníze, které člověk nosí v kapse, označit nějakou inkoustovou čárkou, číslem nebo jediným písmenkem. Tak se bankovka z osobního vlastnictví nikdy nemůže ztratit v anonymní mase bezejmenných bankovek.

Tuto gaunerskou zvyklost jsem si osvojil. Podívejte se, pane Hazelforde, těchto šest bankovek váš syn Owen právě vytáhl z kapsy. Všech šest má na dolním pravém rohu písmeno S.

Je třeba ještě dalšího vysvětlování?“

Hazelford byl o dobrou hlavu menší než jeho syn Owen, ale po vysvětlení Harolda Sandse to vypadalo, jako by podsaditý muž syna náhle o hlavu přerostl. Tvář mu zrudla až do modra a na spáncích vystoupily tmavé žíly. Chytil chlapce za vlasy, mával s ním jako s moučným pytlem a přidušeně volal: „Ty mizero, ty ses odvážil otcovu dobrou pověst takhle zatáhnout do špíny? Okrádáš hosty, jako kdybys trpěl nouzí? Cožpak jsem ti nesplnil každé přání, nedal ti všechno, co ti zpříjemňovalo dětství? Nežiješ lépe a bezstarostněji než jiní ve tvém věku? Ty zatracený mizero!“

Po každé větě stáhl Hazelford synovu hlavu k sobě dolů, až mladík bolestí vykřikl, pak ho konečně pustil.

„Sire, upřímně vás prosím za odpuštění!“ obrátil se zajíkavě na Harolda Sandse. „Ale člověk si nemůže syny vybírat.“

Náhle se Hazelford zarazil. Pohrdavě pohlédl na syna, který se před ním zkroušeně hrbil. Potom se ho tiše, výhrůžným tónem zeptal: „Je možné, že můj nadějný pan syn ukradl i peníze slečny Jonesové?“

„Ne!“ vykřikl Owen. „Ne, s tím nemám nic společného, opravdu ne!“

Ale už pleskla pravice malého muže o chlapcovu tvář. A podruhé a potřetí.

„Ano, byl jsem to já,“ zvolal nakonec mladík. „Já jsem vzal peníze slečny Jonesové. Ale neudělal jsem to pro sebe.“

„A pro koho pak?“ opět na Owenovu tvář dopadla hlasitá facka. „Pro koho?“ opakoval Hazelford rozzuřeně.

„Pro Spinka!“ vypravil ze sebe Owen a brečel jako malý kluk. „Robert Spink chtěl, abych ty peníze pro něj ukradl.“

„Proč? Vždyť jeho rodina je nejbohatšíve Swaffhamu!“

„Nevím. Určitě je nepotřeboval. Spink považuje každé přestoupení zákona za zábavu, že to prý podráždí nervy.“

„A ty jsi byl tak hloupý a poslouchal toho gaunera!“

Owen pokrčil rameny. „Nadával mi, že jsem onuce a hrozil, že mě před ostatními zesměšní. Bál jsem se.“

Hazelford úkosem pohlédl na Sandse. „Co na to říct?

Postavu jak almara a mozek jako chroust. Sire, samozřejmě teď můžete podat oznámení na policii. Ale vroucně vás prosím, abyste si uvědomil, že mě tím zruinujete.“ Pak se narovnal a nakonec se před přednostou celní kanceláře uklonil jako sluha v Buckinghamském paláci.

Sands sbíral peníze, šest librových bankovek se značkou S v pravém dolním rohu. „Chybějí ještě dva šilinky,“

poznamenal suše, aniž zvedl oči.

Hazelford se přehraboval v kapse a položil na stůl dva šilinky. Sands je vzal a spolu s librami uložil do kapsy saka.

Spíše na okraj poznamenal: „Já mám své peníze zpátky, tím je pro mě záležitost vyřízená.“ A protože Sands byl zvyklý zachovat chladnou hlavu, kdykoli šlo o peníze, dodal: „Doufám, že smím předpokládat, že dnešní noc jsme manželka a já byli vašimi hosty.“

Hazelford se uklonil ještě dvakrát a hlouběji než prve a vybraně zdvořile odpověděl: „Sire, bylo mi velkou ctí.“

Tak tedy Spink, ten zatracený Robert Spink!

Když se Howard Carter dozvěděl o té události a o tom, že za krádeží úspor slečny Jonesové vězí Spink, začal přemýšlet o pomstě. Z peněz mohl Owen vrátit už jen šedesát liber. Zbytek uhradil pan Hazelford. Spink, jak se dalo čekat, popřel jakoukoli svou účast na té zavrženíhodné klukovině. Tvrdil, že Owena skoro ani nezná, ostatně se nestýká s nějakými kluky z výčepu a jinou spodinou.

Nehoda s obřím motýlem dle vlastní konstrukce nezanechala na Howardovi žádné stopy, nehledě na to, že od té doby ho naplňovalo přání ještě jednou tak upadnout a probrat se v náručí slečny Jonesové. Při vyučování nemyslel na nic jiného než na její ňadra, na teplo, které z nich vycházelo, a na to, jak asi vypadají pod blůzou s volánky.

Takovou ženskou anatomii znal jenom z vyobrazení v Geographic Magazíne, kde jednou byly k vidění černošské ženy ze Zanzibaru úplně bez šatů, a z knihy o Louvrů ukazující nahé ženské postavy pocházející ze 17. a 18.

století. Bylo to už dávno a u slečny Jonesové je určitě všechno jinak.

Její nabídka studovat v knihovně Rodinné školy vědecké články o letectví přišla Howardovi vhod, neboť skýtala možnost setkat se se slečnou Jonesovou i mimo vyučovací hodiny.

Knihovna v druhém patře budovy měla jenom jedno vysoké okno a bylo v ní dokonce i v létě tak šero, že ke čtení bylo nutné rozsvítit lampu. Baron musel být opravdu dobrodruh, protože tu shromáždil knihy z různých zemí a v mnoha jazycích. Byly tu knihy téměř ze všech oblastí vědy, některé dokonce s tak choulostivým obsahem, že je, jak Carter věděl, prodávali jenom v některých knihkupectvích a jenom pod pultem.

K tématu letectví našel četné tlusté svazky, většinou starší než dvacet let, jako ten od jistého pana Springfellowa, jenž zkonstruoval letadlo či jakéhosi draka. Pomocí vrtule poháněl lehce nakloněnou plochu, a tak byl drak udržován ve vzduchu. Jiný muž, Ital jménem Forlanini, sestavil vznášedlo a tvrdil, že jeho létací stroj poháněný malým parním strojem a vodorovně namontovanou vrtulí se zvedl třináct metrů od země. A jeden Němec, Otto Lilienthal, považoval let ptáka za základ umění létat a plachtil jako oškubaný páv z kopce asi dvacet metrů, měl však pouze dva svědky, kteří to potvrdili.

Létání, ujasnil si Howard velmi rychle při studiu moudrých knih, je skutečně věda a čím více se tím tématem zabýval, tím více docházel k názoru, že umění létat se mimo jiné vzhledem ke svým skromným prostředkům nikdy nenaučí a měl by takové plány vzdát.

Před slečnou Jonesovou však tento názor tajil, protože by se připravil o možnost strávit dlouhá odpoledne s vědomím její blízkosti, když už ne přímo v její společnosti.

Howarda knihy náhle podivně přitahovaly: otevíral je, začal listovat, číst a byl lapen. Knihy ho unášely do neznámého, cizího světa, do světa ležícího daleko za rovným obzorem Brecklandu.

Knihy, které Carter bral z polic sahajících od země po strop, vířily prach a každého druhého by zbavily chuti číst, Howarda však právě tyto nepříznivé podmínky těšily. A co více, zprvu povrchní zvyk se rychle prohloubil v pravidelnou žádostivost. A z té se stala náruživost. Howard prahl po pachu zaprášených, starých knih, protože mu připomínaly blízkost slečny Jonesové.

Při svých poutích světem knih, který měl v jeho případě sotva tři krát šest metrů, Carter jednoho dne narazil asi ve výšce hlavy na knihu, kterou nebylo možné z police vyjmout. Byla těžká jako olovo a její titulní stránka byla nalepená ke stěně police, takže ztroskotaly všechny pokusy prohlédnout si ji. Na hřbetu knihy nebyl psán název ani autor díla. To v Howardovi probudilo průzkumnického ducha.

Aby se o té kuriozitě dozvěděl více, vytáhl z police několik sousedních knih. Pak zjistil, že se zadní strana podivné knížky dá otevřít. Ale místo potištěných stránek papíru byl v knize dutý prostor, který však neskrýval žádný cenný poklad, nýbrž malou dřevěnou páčku, sotva větší než prádelní kolík a drženou pérkem.

Opatrně, ale aniž pomyslel, co může jeho zvědavost způsobit, Carter natáhl páčku, přičemž musel vynaložit dost síly. Byl natolik zaujat, že si nevšiml, jak se náhle police s knihami dala do pohybu. Až vrzání prastarých, zatuhlých stěžejek ho upozornilo, že se knihovna otevírá jako velká brána.

Chystal se ji zabrzdit, avšak zvědavost ho přiměla, aby se za bránu z knih podíval. Howard sám nevěděl, co očekával, ale byl zklamaný, když uviděl jen jednoduché, šedivou barvou natřené dřevěné dveře. V každém případě polici s knihami zase přitiskl na původní místo.

Jestlipak slečna Jonesová o tom podivném mechanismu ví?

Carter přemýšlel. Co asi mohou šedivé dveře za knihami skrývat? Je snad ve staré školní budově místnost, o které nikdo neví? Otevřel okno a podíval se vlevo na vnější zeď. Byla tu čtyři okna, Howardovi se však nepodařilo přiřadit je k jednotlivým místnostem.

Když se ohlédl, stála před ním slečna Jonesová. V očích měla údiv.

„Slečno Jonesová,“ zajíkl se zmateně Howard.

„Vylekala jsem tě?“

„Vylekala? Ne, tedy ano. Právě jsem totiž něco objevil.“

„Jsi tedy na stopě tajemství létání.“

„Ne, s tím to nemá nic společného.“

„Howarde, vzbuzuješ ve mně zvědavost. Tak o co jde?“

Mnohem raději by si Carter ponechal tajemství pro sebe, koneckonců musí teď počítat s tím, že ho slečna Jonesová pokárá, protože čmuchal ve věcech, do kterých mu nic není. Ale když už se prořekl, nezbývalo mu než jí o svém objevu povědět.

„Slečno Jonesová,“ začal zdráhavě, „víte o tajných dveřích tady v knihovně?“

„Tajné dveře tady?“ zasmála se. „Možná že v Oxburgh Hall nebo v Didlington Hall něco takového je, ale určitě ne v Rodinné škole baronky von Schell.“

„Když vám to říkám!“ Howard přistoupil k polici s knihami a obsluhoval tajemný mechanismus.

Sára Jonesová, když se před ní se skřípěním otevřela stěna z knih, o krok ustoupila a tiše vykřikla. „Howarde!“

Víc ze sebe nevypravila.

Howard odsunul polici úplně stranou a s pohledem dobyvatele se obrátil k Sáře: „Přejete si, abych ty dveře otevřel?“

Slečna Jonesová mlčky přikývla a ani se nepohnula z místa.

Přestože i jeho se zmocnilo napětí, které mu bralo dech, snažil se Carter okázale dávat najevo klid a převahu.

Opatrně stiskl kliku – dveře byly zamčené. „To se dalo čekat,“ poznamenal zdánlivě chladnokrevně a odhrnul si vlasy z čela. „Jak dlouho vlastně žila baronka von Schell sama?“

Sára, která v rozčilení nezpozorovala skrytý smysl Carterovy otázky, zavrtěla hlavou. „Nevím. Když se zmiňovala o baronovi, znělo to vždycky jako by to byla už věčnost.“

Když oba bezradně hleděli na zámek, který jim bránil v přístupu k tajemství, Howard vychutnával neklid, který se Sáry zmocnil více než jeho. Slyšel její hlasitý dech a tušil, jak se jí vzdouvají ňadra. Neodvážil se však na ně podívat.

Náhle ze sebe Sára vypravila: „Ten klíč!“

„Jaký?“ Carter jí teď pohlédl do očí.

„Baronka mi zanechala všechny klíče od místností v domě seřazené vedle sebe. Pro jeden jsem zatím nenašla zámek.“

Rychle vyběhla a o chvilku později se vrátila s nenápadným klíčem. Podala ho Howardovi: „Udělej to ty!“

Howard cítil, jak mu krev buší ve spáncích. Byl stejně rozrušený jako slečna Jonesová, snažil se však předstírat rozvážnost.

Na Sáru Jonesovou učinil zdánlivý klid, jaký z chlapce v této situaci vycházel, hluboký dojem. Sledovala každý jeho pohyb, jak zasunul klíč do prastarého zámku, chytil ouško mezi palec a ohnutý ukazováček a nakonec dvakrát otočil klíčem doleva.

Objev tajemných dveří Sáru tak překvapil, že ještě neměla čas přemítat, co by se za nimi mohlo skrývat.

Gertruda von Schell byla podivínský člověk, jehož nebylo možné měřit normálními měřítky. Ale co už je normální – zvláště ve Swaffhamu.

Když Carter otevřel šedivé dveře, vyvalil se proti němu oblak zatuchlého pachu z vychladlého kouře, prachu a polorozpadlých závěsů. Pokoj byl zcela zatemněný. Nebylo možné něco rozeznat. Howard přinesl lampu z knihovny a ve dveřích ji pozvedl.

„Co vidíš, Howarde?“ Hlas slečny Jonesové zněl vzrušeně.

Pohled, který se Carterovi naskytl, ho připravil o řeč.

Chtěl viděné popsat, avšak nedokázal to, byl tak užaslý, že lampu jen mlčky předal slečně Jonesové a o krok ustoupil.

Sára si do místnosti posvítila. Byla asi šest krát šest metrů velká. Uprostřed stál na koberci psací stůl, hnědočerná obluda ve stylu chippendale, za ním židle s vysokým opěradlem. Na stole ležely rozevřené noviny, vedle nich petrolejka a hranatá sklenice na whisky, po levé straně miska se zahnutou dýmkou a váza s uschlými květinami. Přes opěradlo viselo tmavé sako z hrubé látky.

Na zadní stěně uviděla Sára obraz a na něm v nadživotní velikosti mladistvě vypadajícího muže v postoji dobrodruha stojícího v pouštní krajině.

Po domě bylo několik podobizen tohoto muže. Sára ho okamžitě poznala. „To je baron von Schell!“ zašeptala Howardovi, který stál vedle ní s otevřenou pusou. Vzal jí lampu z ruky.

Kdyby se ve dveřích náhle objevil baron a zeptal se: Co tady děláte, nijak by ji to neudivilo. Protože vpravo vedle psacího stolu stál zpola plný kožený koš na papír, za ním zaprášené domácí pantofle.

Carter se polekal. „Slečno Jonesová, podívejte se!“

Posvítil na podlahu. Pod velkým obrazem ležel vycpaný, necelých šest metrů dlouhý krokodýl a vypadal, jako by spal. V pravém rohu uviděli odříznutou sloní nohu a na ní kožený polštářek, takže sloužila jako sedačka. Vlevo od obrazu stála vysoká železná kamna.

Celou levou stěnu pokrývaly tmavé police. Na nich ležely knihy, mapy a stohy papírů, mezi nimi džbány, misky a figurky, nálezy z vykopávek z dalekých zemí, jaké Carter znal jenom z časopisů.

Protějším oknem sem sotva pronikalo světlo. Bylo zastřené tmavou látkou. Napravo, proti sloní noze, objevil Howard stojací hodiny, které ho převyšovaly určitě o dvě hlavy. Jen mosazné kyvadlo mělo dobrých devadesát centimetrů. Když Carter zaťukal na skleněná dvířka, hodiny začaly tikat, jako by je nějaký duch natáhl, a v následujícím okamžiku odbily čtyři údery westminsterských zvonů.

Potom bylo opět ticho.

Sára Jonesová zavrtěla hlavou. „To jsou údery, které jsem v noci slýchala ještě týden po barončině smrti. Už jsem pochybovala o svém zdravém rozumu.“

Carter nepochopil, co slečnu Jonesovou na tom odbíjení tak rozrušilo. V zatuchlé místnosti už skoro nemohl dýchat.

„Jestli nemáte nic proti tomu, pokusím se otevřít okno,“

otázal se a aniž vyčkal Sářinu odpověď, začal strhávat látku z okenního rámu připevněnou tam napínáčky. To rozvířilo tolik prachu, že Carter i slečna Jonesová si div nevykašlali plíce z těla.

Okno bylo zatuhlé, jako by je už mnoho let nikdo neotevřel, a Howard musel vynaložit veškerou sílu, až pravé křídlo konečně povolilo, potom se mu podařilo otevřít i levé.

Prskal a kašlal a zhluboka se nadechl svěžího letního vzduchu. Rukávem si otřel oči a obrátil se na Sáru s otázkou: „Slečno Jonesová, co to má znamenat?“

Sára podruhé obešla psací stůl uprostřed místnosti a prohlédla si každou podrobnost, aniž se však něčeho dotkla.

„To kdybych věděla,“ odpověděla konečně. „Ale jsou prý lidé, kteří po smrti milované bytosti všechno ponechají tak, jako by dotyčný ještě žil. Baronovy pantofle, jeho dýmka a sklenice na whisky by tomu mohly nasvědčovat.“

„Především ty noviny!“ Carter přistoupil k psacímu stolu a pohlédl na otevřenou stránku. „Co myslíte, slečno Jonesová, jaké je na nich datum?“

„Určité ne včerejší!“ zažertovala. Zvolna se z leknutí vzpamatovávala.

„Ne,“ zasmál se Howard. „Ty noviny jsou skoro patnáct let staré. Tady, 16. září 1875. Slečno Jonesová, to mi nebylo o moc víc než rok!“ Přitom podržel ruku dlaní dolů do výše kolen.

„Baron von Schell pravděpodobně zemřel v roce 1875.

A to znamená…“

„…že baronka opravdu všechno nechala, jak to bylo.

Jen se podívejte!“

Teď si i slečna Jonesová všimla, že na dně skleničky se leskne zbytek whisky. „Proboha,“ zašeptala a rukou si přikryla ústa. „Mně se zdá, že baronka mrtvému manželovi dokonce nosila whisky a čerstvé květiny. A nezapomínala ani natahovat hodiny. Jinak by neodbíjely ještě týden po její smrti, kdy mě málem dohnaly k šílenství.“

„Proč člověk něco takového dělá?“ Carter zkřížil paže a opřel se o okenní parapet.

„Baronka se zkrátka s manželovou smrtí nevyrovnala.“

Sára se dlouze zahleděla na obraz na stěně. „Mám dokonce pocit, jako by se její zevnějšek léty stále více podobal baronovu zjevu.“

Howard si portrét prohlédl. „Máte pravdu, slečno Jonesová. V tom obraze je opravdu možné rozeznat barončiny rysy. Je to zvláštní.“

„Ano, to je zvláštní forma projevu lidského soužití: stárnoucí manželé, kteří spolu prožili život, se navzájem podobají nejen zvyky a pohyby, nýbrž někdy i zevnějškem.

Ještě sis toho nikdy nevšiml?“

„Upřímně řečeno ne.“

Lehký průvan zavál k oknu a Carter šel zavřít dveře.

„Už jste to viděla, slečno Jonesová?“ zvolal vzrušeně.

Otevřené dveře dosud zakrývaly pohled na sochu z bílého mramoru. Stála na polovysokém podstavci, byla stěží větší než devadesát centimetrů a představovala nahou bohyni, jež oběma pažemi stydlivě zakrývala svou nahotu.

Carter takové umělecké dílo ještě nikdy zblízka neviděl.

„Jak je krásná,“ poznamenala Sára hledící na sochu.

„Jak asi může být stará?“

Sára vysunula dolní ret, což bylo znamení, že usilovně přemýšlí, potom odpověděla: „Možná dva až dva a půl tisíce let. Rozhodně je to řecká bohyně lásky…“

„…Afrodita!“

„Správně, žáku Cartere!“ Oba se rozesmáli. „Lord Elgin,“ pokračovala Sára, „přivezl na začátku století z Athén do Anglie loď naloženou klasickými uměleckými díly. Dnes je možné prohlédnout si je v Britském muzeu v Londýně.“

„Já vím,“ sebevědomě poznamenal Carter. „V Elginově doprovodu byl i malíř William Turner!“

„Jsi chytrý chlapec, Howarde!“ Slečna Jonesová na něj mrkla pravým okem. To ještě nikdy neudělala a chlapce to velmi zmátlo, protože se mu zdálo nemožné vyložit hlubší smysl tohoto znamení. Zamrkání je v každém případě důkaz náklonnosti, pomyslel si Carter a přemýšlel, kdy a kdo už ho potěšil podobným zamrkáním. Ale ať přemýšlel jak chtěl dlouho, nevzpomenul si na žádný podobný projev.

„Howarde!“ Sářin hlas ho přivolal zpátky do skutečnosti. „Nerada bych, aby se někdo o tomto objevu dozvěděl, alespoň prozatím ne. Rozumíš?“

Naléhavost v hlasu slečny Jonesové v něm vyvolala rozpaky, nemotorně se uklonil, natáhl krk a ujišťoval ji: „Samozřejmě, slečno Jonesová. Ode mě se nikdo nedozví ani slůvko. Přísahám!“ Přitom zvedl tři prsty pravé ruky.

Sára svraštila čelo, což se Howardovi obzvláště líbilo, protože se jí přitom lehce pokrčil nos, a prohlásila: „My dva jsme jediní, kdo o této místnosti ví. Když si to tajemství necháme pro sebe, nikdo se o něm nedozví. Musím si rozmyslet, co se má s tím zvláštním pokojem stát, a možná budu potřebovat tvou pomoc. Koneckonců jsi jej objevil ty!“

„To nestojí za řeč,“ namítl povzneseně Carter a mávl rukou. „Ale smím i dál používat knihovnu, slečno Jonesová?“

„Samozřejmě. Můžeš také kdykoli zajít do této místnosti a když budeš mít čas, tak sepsat všechny věci, které tady jsou. Ten úkol budu samozřejmě slušně honorovat. Můžeš si to rozmyslet.“

Carter zavíral okno, což nebylo o nic snazší než otevírání. „Ne, ne!“ namítl. „Tady není o čem přemýšlet.

Rád se toho úkolu ujmu.“

„Tak dobře.“ Sára Jonesová položila Howardovi ruku na rameno a jemně ho tlačila ven z místnosti. Zamkl dveře a podal jí klíč. Když posunoval polici s knihami na obvyklé místo, Sára mu sdělila: „Můžeš si ten klíč u mě kdykoli vyzvednout. Jen bych tě prosila, aby ses pak v knihovně zamkl, aby tam nepřišla nějaká nečekaná návštěva.“

„Jistě, slečno Jonesová!“ Rozloučil se.

Nad kostelem svatého Petra a Pavla táhly temné mraky a Howard se vyšvihl na kolo. Zvedal se vítr a hnal před ním oblaka suchého, letního prachu. Bylo mu skvěle a s elánem šlapal do pedálů. Vždyť se slečnou Jonesovou sdílí tajemství, které znají jen oni dva. Tak nad ní má moc. On, Howard Carter, má moc nad slečnou Sárou Jonesovou.

Ta myšlenka mu natolik pomátla smysly, že na odbočce ke Sporle-Road přehlédl kočár tažený dvojspřežím, který jel proti němu a zabíral téměř celou šířku ulice. A než se Howard vzpamatoval, vjel přímo mezi oba koně zapražené před kočárem. V úleku se chytil levé kobyly a držel se pevně její hřívy, dokud kočí s hlasitým řevem kočár nezastavil.

Tak byl Carter ušetřen větších zranění, jeho kolo se však pod kopyty koní změnilo v pomačkané klubko plechu a drátů.

„Ty hlupáku! Neumíš dávat pozor?“ Kočí v modré uniformě s mosaznými knoflíky pozpátku slezl z kozlíku a přitom vykřikl několik pustých kleteb, které však Howard zkoumající svoje kosti a klouby, naštěstí přeslechl.

Ne, Carterovi se nic vážnějšího nestalo, nehledě k tomu, že našlapování na levou nohu ho bolelo, a tak kulhal na okraj ulice, aby si sedl na schody vedoucí k úzkému řadovému domu.

„To nemáš oči?“ huboval kočí teď už trochu mírněji.

Otevřela se dvířka kočáru a vystoupil vznešeně oblečený pán následován dívkou sotva starší než osmnáct let. Oba se tvářili ustaraně a muž napomenul kočího, kterému říkal Albert. Ten mladík je nevinný, koneckonců on, Albert, řídil kočár prostředkem ulice. Obrátil se k Howardovi a zeptal se ho, jestli je zraněný.

Carter zavrtěl hlavou. Mrzelo hojen úplně zničené kolo, které v žalostném stavu vykukovalo zpod předních kol kočáru.

„Amherst,“ představil se pán a shlédl na sedícího Cartera, „lord William Tyssen-Amherst. Samozřejmě vám vaše kolo nahradím. Kde bydlíte?“

Howard vzhlédl k lordovi. S takovou vstřícností nepočítal. „Nedaleko odtud, ve Sporle-Road,“ odpověděl.

„Alberte, postarejte se o to rozbité kolo! Potom odvezeme mladého muže domů.“

„Prosím vás, mylorde, neobtěžujte se. Já dojdu sám.“

Kočí vypadal, že vzal Carterova slova vážně, vytáhl zdemolované kolo zpod kočáru a chystal se postavit je na okraj ulice. Lord se na něj obořil: „Nerozuměl jsi, co jsem řekl? Přeji si, abys to kolo naložil. Potom pojedeme k bytu mladého pána.“

Albert poslechl. Lord a jeho dcera pomohli Howardovi vstát a doprovodili ho ke kočáru.

Fanny a Kate si nevzpomínaly, že by někdy před jejich dům předjelo tak vznešené dvojspřeží. Když se od Howarda dozvěděly, co se stalo, a on tvrdil, že neutrpěl žádnou újmu a jeho lordstvo se uvolilo, že mu kolo nahradí, pozvali lorda Amhersta a jeho dceru na šálek čaje.

Lord William nechtěl být nezdvořilý a pozvání přijal s poznámkou, že jen na chvilečku, protože se kvůli nehodě už stejně opozdil.

Když pili čaj, Albert zatím strnule jako socha seděl na kozlíku a znuděně se díval před sebe. Howard, který ho sledoval oknem, začal mít pomalu ze své nehody radost, protože venku se kolem noblesního kočáru shromažďovalo stále více lidí a prstem ukazovali na skromný dům Carterových.

„Dovolte mi otázku,“ obrátil se lord William při loučení k oběma starým dámám. „Všude v domě vidím krásné obrazy zvířat. Mohly byste mi prozradit jméno malíře?“

„Howard Carter,“ odpověděl duchapřítomně Howard.

„Ano, já jsem tím malířem, mylorde.“

Lord Amherst projevil překvapení. „Skutečně? Jsou to vynikající práce.“

„Děkuji, mylorde.“

„A malujete vždycky jen zvířata?“

Howard pokrčil rameny. „Baví mě to a navíc je to dobře placené.“

Lord Amherst, přejíždějící pohledem po obrázcích jestřábů, koní a koček, jimiž byly vyzdobeny stěny malého salonu, se otázal: „Poslyšte, mladý muži, byl byste ochoten vstoupit do mých služeb? Hledám muže s bystrým zrakem a šikovnýma rukama.“ A aniž počkal na Carterovu odpověď, vstal, zamířil ke dveřím a ještě se zeptal: „Znáte Didlington Hall poblíž Brandonu?“

„Jenom podle jména, mylorde. Musí to být nádherné sídlo.“

„Tak dobře. Příští týden se u mě ohlaste, řekněme ve středu dopoledne. Pak si domluvíme podrobnosti. A ještě tohle,“ sáhl do kapsy vycházkového žaketu a vytáhl několik bankovek. „Na nové kolo. Mělo by to stačit.“

Letmý pohled Carterovi prozradil, že za ty peníze by si mohl koupit kola dvě. „Děkuji, mylorde,“ zajíkl se zmateně, „jste velmi velkorysý.“

Když lord a jeho dcera odešli, zamířil Carter do svého pokoje v podkroví. Doufal, že tak unikne otázkám starých dam. Unaveně klesl do starého, odřeného křesla, které si přivezl z Londýna, a zíral do matného světla petrolejky.

Založil si ruce za hlavou a přemýšlel, přesněji řečeno se pokoušel uspořádat své myšlenky a zážitky a přemítal, proč jsou na světě dny, kdy o sobě osud dá slyšet víc než jindy za celý rok.

Howard cítil, jak se v něm náhle vzmáhá ohromná síla.

Síla dosáhnout velkého cíle. Musí jen vyšplhat po prvních stupíncích, potřebuje někoho, kdo mu pomůže přes první úskalí, potom jeho život získá novou vzpruhu. Měl pocit, jako by se k němu vztahovala ruka nabízející plný život.

Musí ji jenom chytit.

Zabořen do myšlenek leknutím vyskočil, když se ozvalo klepání na dveře.

„Howarde?“ Byla to Kate a protahovala jeho jméno do nekonečna. „Ano, teto Kate.“

„To je nezdvořilé. Proč se schováváš ve svém pokoji?“

„Musím přemýšlet, teto Kate.“

„Dlužíš nám vysvětlení, Howarde, nemyslíš?“

„Já vím, teto Kate. Ale dneska se na vysvětlování necítím. Až zítra, teto Kate. Dobrou noc.“

„To je velmi nezdvořilé.“

„Ano, teto Kate. Je to nezdvořilé. Ale zítra vám všechno vysvětlím.“

VI

Krátce po desáté, když na swaffhamském tržišti obchodníci začali před krámy vystavovat svoje zboží, tlačil Owen Hazelford dvoukolák směrem na sever, k nádraží. Pan James Marvin ohlásil, že přijede ranním vlakem z Norwiche a chce tu strávit několik dní letní dovolené.

V té době ještě nebyl na ulici Station Street skoro žádný provoz a Owen už z dálky poznal muže, který proti němu jel v kočáře Hansom Cab. Byl to Robert Spink.

„Zrovna jsem chtěl jet k tobě!“ zavolal přes ulici.

Zastavil spřežení a zatáhl brzdu.

„Nemám čas!“ zvolal odmítavě Owen. „Musím jet na nádraží pro hosta. Ostatně už s tebou nechci mít nic společného. Nech mě na pokoji.“

„No, no, no, já snad špatně slyším?“ Spink se připojil k Owenovi, který se nenechal zdržovat. „Tak se jedná se starým kamarádem?“

„Kamarádem?“ Owen zrychlil krok. „Abych se nezasmál. Tvoje ‚kamarádství‘ mi přineslo jen mrzutosti.“

Velkým obloukem plivl na zem. „Zmiz!“

Spink chytil Owena za rameno a škubl jím, až se zapotácel. Vztekle na něj zařval: „Ty jsi snad tátovi ukradl moc ginu. Takhle se s Robertem Spinkem nemluví. Tak co je? Tady jde opravdu o velkou věc!“

„Tak, o velkou věc! A zřejmě můžu předpokládat, že ty si přitom ruce neumažeš. Nemám pravdu?“

Spink předstíral, že Owenovu otázku neslyšel. „Znáš továrnu mého otce. V trezoru v kanceláři bývá před sobotním vyplácením mezd čtyři sta až pět set liber…“

Na rohu Spinners Lane se Owen zastavil a pustil dvoukolák. „Jsi hluchý, Spinku? Už mám po krk těch tvých špinavých intrik. Už nechci, slyšíš. Už jsem kvůli tobě dostal dost nařezáno.“

Spink se postavil před Owena, chytil ho za límec a přitáhl k sobě, až se skoro dotýkali špičkami nosů. „Snad toho všeho nechceš nechat, co?“

Owen byl silný mladík, málokdy se mu však podařilo svou sílu cíleně použít, a tak herda, kterou Robertovi dal, byla spíše nemotorná než výhružná. Přesto však sebral celou svou odvahu a vztekle zařval na Spinka: „Naposledy ti říkám, aby sis našel jinýho pitomce! Se mnou už počítat nemůžeš!“ Owen chytil držadla dvoukoláku a hnal se k nádraží.

Žádný Spink se však nedá jen tak snadno setřást. Klusal vedle Owena po chodníku a nadával mu do zbabělců, bab a tatínkových chlapečků. A když nezapůsobilo ani to, uchýlil se Spink k výhrůžce: „Prásknu tě tvýmu tátovi, Owene. Ten bude koukat, co má jeho, ach tak ctnostný, synek na krku!“

Owen se cynicky zasmál. „Klidně můžeš. Bohužel na to, abys tátu šokoval, už přijdeš pozdě. Už totiž všechno ví.“

„Tomu nevěřím.“

„Říkám ti, že jo.“

„Co jsi tátovi vykládal? Ven s tím!“ Spink chytil Owena za rukáv.

Mladík se zastavil a pohlédl Spinkovi klidně do očí.

„Nic víc než pravdu – ale taky nic míň.“

„Tvůj táta ví, že jsi okradl slečnu Jonesovou?“ zeptal se Robert Spink nevěřícně.

Owen mlčky přikývl.

„Doufám, že jsi nikdy nevyslovil moje jméno?“ zařval Spink. „Řekni pravdu!“

Od východu bylo slyšet syčení parní lokomotivy.

„Nemám čas!“ zvolal Owen a rozběhl se s dvoukolákem. V

běhu se ještě jednou otočil a vykřikl na stojícího Roberta: „Abych ti odpověděl, Spinku – nemohl jsem se vyhnout tomu, abych neřekl tvoje jméno!“

Vlak z Norwiche se s vrzáním a skřípěním zastavil.

Malá lokomotiva, jejíž komín trčel k nebi jako maják, odfukovala, otřásala se a vypouštěla na koleje bílé obláčky páry. „Swaffham! Swaffham!“ vyvolával výpravčí. Všichni zdejší chlapci mu záviděli uniformu a červenou čepici. Když chtěl někdo rozumět jeho oznamování jména stanice, musel hodně pozorně poslouchat, protože jednak se výpravčí při vyvolávání neustále otáčel kolem své osy, jednak dokázal dvě slabiky slova Swaffham vykřiknout tak jednoslabičně, že zůstalo nesrozumitelné „Swam“.

Navzdory těmto nepříznivým okolnostem našel pan James Marvin cestu z posledního vagonu třetí třídy a Owen Hazelford ho zdvořile přivítal. Marvinova zavazadla čítala pouze dva malé cestovní kufry, které buď viděly mnoho zemí, nebo lepší časy. Owen, který hodnotil hosty hotelu George Commercial podle jejich zavazadel, tipoval spíše druhou možnost. Svědčilo pro ni i hostovo oblečení, které vypadalo vznešeně leč ošuntěle.

Pan Marvin rozhodně nebyl řečný. Na Owenovy zdvořilé otázky odpovídal strohým „ano“ nebo „ne“ a na dotaz,

odkudpak

přijíždí,

odpověděl

jednoslovně:

„Norwich“.

Owen už se tedy dále nesnažil, mlčky tlačil dvoukolák a úkosem si prohlížel pana Marvina, který šel vedle něj po chodníku. Mohlo mu být tak čtyřicet, možná víc, rozhodně v brýlích s tlustými skly bez obrouček a s kudrnatými vousy a kotletami na tvářích nevypadal právě mladě. Jeho těžký krok vzbuzoval dojem, že na bedrech nese těžký osud.

Když došli k hotelu, Marvin si dům kriticky prohlédl, přičemž si ukazováčkem přitiskl brýle ke kořeni nosu – zřejmě proto, aby lépe viděl. A když Owen bral z vozíku kufry, pan Marvin náhle promluvil: „Opravdu kouzelné místo, tenhle Swaffham. Zůstanu tady pár dní.“

„Budete se u nás cítit dobře, sire,“ pospíšil si Owen s odpovědí. „V tuto roční dobu je počasí ideální.“

Pan Hazelford s poklonami přijal zvláštního hosta v hotelu. A když se pan Marvin zapisoval do knihy hostů, hoteliér si ho prohlížel od hlavy k patě a spíše z rozpaků než ze zvědavosti se cizince zeptal: „Jste tady na dovolené nebo služebně, sire?“

Hostovi byla otázka zřejmě nepříjemná, rozhodně s nevolí zavrtěl hlavou, jakoby chtěl říci: Do toho vám nic není, pane Hazelforde. Místo toho odpověděl zcela bez souvislosti: „Zůstanu týden a zaplatím předem.“

Hosty, kteří ubytování platili předem, měl pan Hazelford nejraději. A kdo předem zaplatil účet, vyhnul se jakémukoli kritickému soudu. „V každém případě vám přeji příjemný pobyt ve svém domě!“ dodal zdvořile a podal cizinci klíč. „Owen vám donese zavazadla do pokoje.“

Pan Marvin mlčky zmizel nahoře.

„Prosím,“ řekl Owen, když odnesl kufry a ukázal otci otevřenou dlaň. „Jednu penci. Z toho nezbohatnu.“

Hazelford se tiše usmál. „Opravdu, trochu zvláštní ptáček. Co asi chce? Nedělá dojem, že by u nás chtěl trávit dovolenou.“

Owen přistoupil blíž k otci a přestože v restauraci nebyla živá duše, zašeptal mu do ucha: „Pan Marvin se ptal na cestu do Rodinné školy a potom ještě, kde bydlí slečna Jonesová.“

„Aha,“ poznamenal Hazelford a šel po své práci.

Školní rok se chýlil ke konci. Ale skutečnost, která ve všech ostatních chlapcích jeho věku vyvolávala nadšení, probouzela v Howardu Carterovi paniku. Nikoli proto, že by se musel bát špatného vysvědčení, to ne. Howard se nemohl smířit s myšlenkou, že už slečnu Jonesovou neuvidí každý den. Potají při vyučování zkoumal její tvář, přísně sčesané tmavé vlasy, lehce ohnutý krk a uši, do nichž při sebemenším rozčilení proudila krev a zrudly jako listí na podzim. Howard si pamatoval každý její pohyb a poznal by Sáru Jonesovou podle chůze, i kdyby ji za temné noci potkal na protějším chodníku.

Přestože Howardovi zakázky, které dostával jako malíř zvířat, už stěží ponechaly volný čas, nepromeškal jediné odpoledne, aby se nevydal do tajné pracovny zesnulého barona. Neboť zde cítil Sářinu přítomnost.

Hned prvního dne, kdy začal s prohlížením a archivováním sbírky dokumentů, nákresů, fotografií, nálezů a vykopávek, učinil nečekaný objev. Chtěl odsunout stranou otevřené noviny a pohled mu náhodou padl na jeden titulek.

„Proboha,“ zašeptal. Potom se hnal jako smečkou štvaný po schodech nahoru do ředitelny. „Slečno Jonesová!

Slečno Jonesová!“ bez zaklepání vtrhl do místnosti.

Nezastihl však slečnu Jonesovou za psacím stolem, nýbrž na prosezeném koženém sofa, na kterém ji ještě nikdy sedět neviděl.

„Cartere!“ zvolala přísně, jak to jinak činila jenom při vyučování. Rozzlobeně vstala a přitom si rychle urovnávala šaty. Nesnesitelné však na celé situaci pro Howarda bylo, že vedle slečny Jonesové seděl Charles Chambers.

Howard se zarazil a pohlédl na slečnu Jonesovou, jako by se mu před očima hroutil svět. „Promiňte, slečno,“

vypravil ze sebe téměř plačtivě, „já jenom – něco jsem objevil…“

„Objevil?“ zeptal se Chambers se zájmem.

Sára ho přerušila: „To se týká jenom nás dvou, že, Howarde?“

Carter bezmocně přikývl.

„Pan Chambers se už stejně chtěl rozloučit,“

pokračovala Sára. „Děkuji vám za návštěvu, pane Chambersi!“

Chambers vstal a obřadně se rozloučil. Howard měl vztek. Rozčílila ho trapná komedie, kterou mu sehrála, jako by byl příliš mladý a hloupý a nechápal, co se tu děje.

Pravděpodobně pod šaty neměla ani korzet, pravděpodobně to vůbec nebyla slušná žena, pravděpodobně se v ní prostě zklamal. Nejraději by se rozplakal.

„Howarde!“ Sářin hlas vrátil Cartera do skutečnosti.

Chambers už byl dávno pryč. „Jakou vzrušující novinku pro mě máš? Tak už mluv!“

Byl příliš hrdý, než aby na sobě nechal znát bolest, smutek, jaký ho náhle zaplavil. Proto předstíral, jako kdyby si toho zatraceného Chamberse vůbec nevšiml. Pro něj byl ten zakrslý muzikant prostě vzduch.

Když vešli do knihovny, Carter za nimi zamkl a naznačil Sáře, aby šla napřed. V baronově pracovně pořád ještě na psacím stole ležely noviny.

„Myslím, slečno Jonesová, že máte problém,“ řekl Carter. „Tady, přečtěte si to!“ ukázal na článek na první stránce.

Sára četla polohlasně, nejprve zvolna, potom stále rychleji: „Loupež v Didlington Hall. Dosud neznámí pachatelé si v noci na pondělí našli přístup ke sbírkám lorda Amhersta a ukradli cenné umělecké předměty z řecké a egyptské doby. Lupiči se po laně spustili ze střechy sídla k oknu v prvním patře, kterým pronikli dovnitř. Mezi zcizenými uměleckými předměty jsou více než tři tisíce let staré předměty ukládané ve starém Egyptě do hrobu spolu s mrtvými a asi devadesát centimetrů vysoká řecká socha z 5.

století před Kristem, známá jako Afrodita ze Samu. Socha váží asi pětačtyřicet kilogramů a v roce 1816 ji pro muzeum získal diplomat a sběratel uměleckých předmětů lord Thomas Elgin. Hodnota plastiky je prý tisíc guinejí. Dosud není objasněno, jak se pachatelé na střechu Didlington Hall dostali. Rovněž se neví, jak se mohla lupičům krádež podařit, aniž si jich personál všiml.“

Sára Jonesová pohlédla na bílou sochu a potom tázavě na Cartera. „To mám opravdu problém,“ řekla nakonec a usedla k psacímu stolu. Prsty nervózně bubnovala na opěradlo židle, zaklonila hlavu a upřela oči na strop, jako by tam bylo napsáno řešení jejího problému.

Howard stál u okna a lačnýma očima hltal její nezvyklou polohu. Jak jen se mohla tak zapomenout a spustit se s tím ubohým muzikantem, když každý ví, jací muzikanti jsou: potřebují jen pár akordů, aby získali srdce ženy. Protože však viděl, jak je Sára bezradná, nakonec promluvil: „Myslím, že budete muset na policii, slečno Jonesová.“

„Ty ses zbláznil, Howarde!“ Sára prudce zavrtěla hlavou. „Copak bych asi policistům řekla?“

„Pravdu! Musíte podat zprávu o tom, co se tady stalo.“

„A ty si myslíš, že mi třeba jen jediný člověk uvěří? Že baronka von Schell v tajné místnosti, o níž nikdo nevěděl, skutečně uctívala kult zemřelého manžela? A to po patnáct let? Ne, Howarde, to by mi nikdo neuvěřil!“

„Ale je to pravda!“

„Pravda! Pravda často bývá tak nevěrohodná, že je zapotřebí pořádné lži, aby jí lidé porozuměli.“

„Možná. Tak si zkrátka musíme vymyslet nějakou jinou historku, jak a proč byla ta socha objevena právě teď.“

„V každém případě by to byl skandál. A Rodinné škole by to zrovna moc neprospělo. Rozhodně je skandál to poslední, co bych mohla v současné situaci potřebovat.“

Sářiny argumenty byly logické. Soukromá škola, která patnáct let sloužila jako skrýš pro nejhledanější umělecké dílo v království, by se stala terčem opovržení a posměchu lidí. „Co tedy chcete udělat, slečno Jonesová?“

„Vůbec nic Howarde. Alespoň tak dlouho, dokud mě nenapadne nějaké řešení.“

Howard souhlasně přikývl a poznamenal: „Člověk si stěží dovede představit, že baron by mohl být lupič. Podivný člověk!“

„To skutečně byl. A nejen on. I baronka měla svoje zvláštnosti.“

„Jestlipak o té krádeži uměleckých předmětů věděla?“

Slečna Jonesová pokrčila rameny: „Vlastně je nepředstavitelné, že by se nezajímala o původ sochy.

Ostatně není nijak prokázáno, že baron von Schell se na loupeži podílel. Možná mu byla socha nabídnuta ke koupi, aniž věděl o jejím původu.“

Howard přistoupil k polici naproti oknu a vytáhl z ní štos volných listů papíru. „Našel jsem něco, co by mohlo potvrzovat vaše podezření. Účet aukčního domu Phillips v Londýně na vycpaného krokodýla a další účet od starožitníka Samsona v Kensingtonu na egyptský vápencový reliéf, no a tady ještě jeden na řeckou amforu vysokou pětadvacet centimetrů za padesát guinejí a dvanáct šilinků.“

Slečna Jonesová ukázala na červený hliněný džbánek s černě vyobrazenými postavami, který stál na polici. Potom se zadívala na Howarda. „Mně se zdá, že baron vůbec nebyl tak velký dobrodruh, za kterého se rád vydával. Myslím, že baron von Schell žil ve vysněném světě a všechna jeho dobrodružství jsou z knih v policích. Pravděpodobně se jeho cesty do dalekých zemí odehrávaly pouze v deskách knih.

Jsou lidé, kteří se ošidí o vlastní život.“

„Proč člověk něco takového dělá?“

„To by nám mohl vysvětlit pouze baron sám. Ale je už patnáct let mrtvý. Nebo baronka. Ale…“

„Ano, já vím. Takže to navždycky zůstane tajemstvím.“

„Ledaže by se nám povedlo sestavit ze změti pozůstalosti obraz jeho osobnosti. To by však vyžadovalo hodně času a výsledek by za to jistě nestál.“

„Rád bych vám při té práci pomohl, slečno Jonesová.

Vždyť ta věc nespěchá.“ Myšlenka Howarda uchvátila.

Neboť tak by měl jistě ještě měsíce přístup do Rodinné školy.

Když Carter kolem sedmé hodiny skončil s prací a vracel klíč od baronovy pracovny do ředitelny, zaklepal a dost dlouho čekal, než vešel. Nechtěl slečnu Jonesovou ještě jednou překvapit v kompromitující situaci. Ani ne tak z ohledu na ni, protože v jeho očích pozbyla slušnosti, jako na sebe. Prostě si chtěl ušetřit další fiasko a prožít znovu tu porážku. Sára Jonesová ho trpce zklamala a vskrytu se jí už vzdal – alespoň se pokoušel smířit se s tou myšlenkou.

Poděkovala mu a podala mu ruku – to ještě nikdy neudělala. Potom mu dala dvě librové bankovky a prohlásila, že je to záloha za archivářské práce.

V prvním okamžiku chtěl Howard peníze odmítnout, dokonce se cítil uražený, že ho odměňuje jako nějakého poslíčka, ale zaprvé se už brzy bude muset postarat o sebe sám a dvě libry nejsou špatný honorář a zadruhé chtěl tím, že peníze přijal, dát jasně najevo, že jejich vztah je od této chvíle ryze obchodní povahy.

Navzdory pokročilé hodině stálo slunce v tuto roční dobu ještě na obloze, nízko nad obzorem. A Carter se s hranou lhostejností odmrštěného milence vydal na cestu domů. City měl úplně popletené. Tahle slečna Jonesová není ani o špetku lepší než děvčata na špinavých pohlednicích, které se dají koupit za šilink v trafice. Nikdy by nevěřil, že svůj názor na Sáru Jonesovou někdy změní. Ale nezasloužila si nic jiného.

Zahloubán do podobných myšlenek si Howard vůbec nevšiml cizího muže, který z povzdálí sledoval, jak vychází ze školní budovy a míří k tržišti.

Dva dny před koncem školního roku vešel Charles Chambers nenápadně do Rodinné školy. Vyčkal na příznivý okamžik, aby ho nikdo nepozoroval, protože jeho zevnějšek jasně prozrazoval, co má v úmyslu. Chambers využil vhodné chvíle v brzkém odpoledni, kdy na ulici skoro nikdo nebyl.

Přestože tohoto letos prvního skutečně letního dne bylo horko, měl na sobě jako obvykle kalhoty pod kolena a sametový žaket, dnes však lepší kvality, pod ním bílou, silně naškrobenou košili se sámky a bílé punčochy a vypadal, jako by vystoupil z Gainsboroughova obrazu. V levé ruce držel kytici zabalenou do novinového papíru, pravou se drobný muž se stříbrnými vlasy přidržoval zábradlí, protože na schodech mu docházel dech.

Jak se dalo čekat, zamířil k ředitelně, na kterou zdvořile zaklepal a trpělivě vyčkával na výzvu, aby vstoupil. Potom nejprve pootevřel dveře a než vstoupil, skulinou protáhl ruku s kyticí. Slečna Jonesová musela vědět, že za tím šprýmem může být jenom on, když se však neozývala žádná reakce, vešel dovnitř.

Chambers byl od přírody stydlivý a jeho tvář snadno zrudla, když však teď nečekaně stál ve dveřích, obličej se mu zbarvil do modra, protože vedle Sáry seděla paní Campbellová a slečna Zuzana Mellerová, obě výpomocné učitelky, a tázavě na něj hleděly.

„Promiňte, dámy, že jsem rušil. Nevěděl jsem…,“ zajíkl se bezmocně a chystal se pozpátku zase odejít.

Slečna Jonesová však ukončila poněkud trapnou situaci, když se smíchem zvolala: „Ale pane Chambersi, snad si nemyslíte, že na světě existuje žena, která pošle pryč kavalíra s kyticí. Teď je jenom otázka, pro kterou z nás tří byly ty květiny určeny.“

Zuzana Mellerová a paní Campbellová se usmívaly a rozpačitě klopily oči a slečna Jonesová dodala: „Jen klidně vstupte, Charlesi, naše porada už stejně končí.“

Obě ženy se kývnutím hlavy rozloučily. A když Charles se Sárou osaměl, omlouval se: „Je mi opravdu líto, že jsem se choval tak nevhodně. Měl jsem se na návštěvu ohlásit.“

„Ale ne,“ zasmála se slečna Jonesová. „Vypijete si se mnou čaj, že?“

„Velmi rád,“ souhlasil Charles a prsty si projel kudrnaté vlasy, což u něj byl projev velkého napětí. „Myslím, že teď možná není právě vhodná chvíle, ale dnes v noci se mi ve snu zjevila moje zesnulá matka a pravila: Udělej to, chlapče.

Musíš to udělat, a to ještě dnes.“

Sára nechápala. „Ještě dnes?“ Bezradně na návštěvníka pohlédla.

Začal spěšně vybalovat květiny z novinového papíru a když se mu to konečně podařilo, předstoupil před Sáru, poklekl na pravé koleno jako farář před oltářem a podával svojí zbožňované květiny, červené gladioly. Teatrálně zavřel oči, polkl a začal: „Slečno Jonesová, ctěná Sáro! Od našeho prvního setkání jsem fascinován vaším zjevem. Jsem zmaten, když vás vidím, a zoufalý, když vás nevidím.

Nemohu se vykázat žádným velkým bohatstvím, jen jistou počestností a srdcem plným hudby. Kdybychom dali dohromady to, co oba máme, žilo by se nám dobře. Možná by bylo možné váš ústav proměnit v hudební školu, kde by se dcery z lepších rodin učily zpívat a hrát na klavír a loutnu. Nebylo by to nádherné? Rozhodně bych si dovolil vás zde a teď oficiálně –“

„Charlesi, prosím vás, nedělejte to,“ přerušila ho Sára.

„Já vím, co chcete říci. Prosím vás, nedělejte to! Jen byste dostal košem. A to je bolestné.“

Sára vzala Chambersovi květiny z ruky. Dělala, jako by jeho slova neslyšela. „Děkuji vám za krásné květiny. Jak jen jsem si je zasloužila?“ Pak natáhla ruku a pomohla Chambersovi na nohy.

„Tak tady nestůjte jako zmoklá slepice!“ pokračovala po chvíli, když před ní Chambers bez hnutí stál se sklopenou hlavou a visícími pažemi. „Vždyť se nestalo nic, co by bylo důvodem ke smutku. Vy jste mě nepožádal o ruku a já jsem neodmítla. Je to přece tak, ne?“

Chambers nesměle přikývl. „Vy mě nemáte moc ráda, slečno Jonesová,“ zašeptal s pohledem upřeným na podlahu.

„Charlesi!“ Sára promluvila dost hlasitě. „Prosím vás, nedělejte z toho aféru. Mám vás opravdu ráda, Charlesi. Ale mezi mít rád a milovat je rozdíl. Jste si jist, že vy mě milujete, nebo mě jen máte rád? Myslím, že vy nade všechno na světě milujete hudbu. To je v pořádku, ale není to ideální předpoklad pro manželství. Všechna muzikantská manželství končí katastrofou. Když člověk nemá, co miluje, musí milovat, co má. Charlesi, vy se teď na mě zlobíte?“

Zavrtěl hlavou a neodpověděl.

Když si Sára všimla, že se mu zalesklo v očích, přistoupila k němu a vzala ho do náručí.

Neměl ve zvyku dívat se klíčovou dírkou. Nedělal to ani jako dítě. Rozhodně si na to Howard Carter nevzpomínal.

Ale zážitek z předchozího dne ho natolik zmátl, že nyní, když si šel pro klíč od baronovy tajné pracovny, nahlédl nejprve do ředitelny klíčovou dírkou, aby opět nedošlo k nepříjemnému setkání jako včera.

Nevěřil svým očím. Jako kdyby to tušil, viděl toho muzikanta v náručí slečny Jonesové. Přestože se té nestydaté ženské už dávno vzdal, tolik v tom okamžiku záviděl Chambersovi a pohled ho tak rozzuřil, že pěstí zabušil na dveře a zvolal: „Slečno Jonesová, nechci rušit, ale potřebuji klíč, jestli mám ve své práci pokračovat.“

Vzápětí se otevřely dveře a Sára podala Howardovi klíč.

Mlčky jej přijal a zmizel.

Jako vždy za sebou zavřel dveře knihovny na závoru. S

jistou rutinou, jakou si už osvojil, otevřel polici s knihami a vešel do baronova pokoje.

Howardova chuť vykonávat v tomto krásném letním dni archivářskou práci se držela v mezích. Proto usedl do mohutné židle u psacího stolu a pohledem přejížděl po úhrnu toho všeho, co baron von Schell za svého života nashromáždil. Některé umělecké předměty jako africké masky nebo hliněné střepy z antické doby se mu moc nelíbily, jiné, jako egyptské nádoby a sošky, už více, ale pohled mu stále ulpíval na soše Afrodity z bílého mramoru.

Očima hltal pravidelnost tělesných tvarů řecké bohyně.

Nakonec vzal list papíru a tužku a začal mramorovou sochu kreslit. K jeho vlastnímu úžasu obraz působil spíše jako živé tělo než jako socha, jako kdyby jej maloval podle živého modelu. Tužku mu vedla fantazie a za chvilku vznikl jeho obraz ideální ženy, jak po ní nesčetněkrát toužil a jak si ji vysnil. Nebyla to panenská bytost, jakou znázorňovala plastika, nýbrž vzrušující žena ve smyslné nahotě, s plnými ňadry a hlavou slečny Jonesové. Jak často Carter její tvář studoval! Znal každou podrobnost, široké nasazení vlasů a přísný účes, silné, klenuté obočí, dlouhé řasy a záhadné, tmavé oči, jejichž zorničky bylo možné jen stěží rozeznat.

Na levém horním rtu měla maličké mateřské znaménko, které se při mluvení pohybovalo. Největší malířský výkon však vyžadovala Sářina ústa, uprostřed široká a smyslná jako třešeň, ladnou křivkou, která jim propůjčovala mladistvý vzhled, směřující ke koutkům.

Howard se zalekl, když se ozvalo trojí zaklepání na dveře, což bylo domluvené znamení, aby je nikdo jiný nepřekvapil.

„Jak pokračuješ v práci?“ zeptala se slečna Jonesová, když za ní Howard zavíral dveře.

„Jde to, děkuji,“ odpověděl nevrle. Vskrytu se už rozhodl, že s archivářskou prací skončí. Chtěl jen počkat na vhodnou chvíli, aby to slečně Jonesové sdělil. Ať se tím zabývá Chambers nebo bůhví kdo.

Sára měla zřejmě dobrou náladu, což Howarda ještě více pobuřovalo. Pohled jí náhle sklouzl na kresbu, kterou Howard nechal ležet na psacím stole. A než ji stačil zakrýt, vzala ji slečna Jonesová do ruky. Howard cítil, jak se mu nahrnula krev do hlavy, a křečovitě se pokoušel najít výmluvu nebo vysvětlení. Sára mu však nedopřála čas.

Okamžitě se poznala a ledově na Howarda pohlédla.

Pak k němu o krok přistoupila a vrazila mu facku.

Howard byl jako ochromený, nikoli však krátkou bolestí, jakou pocítil, ani pokořením, spíše hlubokým studem, který ho zaplavil. Nejraději by se ve své bezmocnosti rozplakal, a nebylo důvodu, proč slzy zadržovat. Strnule hleděl na místo vedle Sáry. Netušil, že i ona bojuje se slzami. Ovšem z úplně jiného důvodu. Sára měla vztek na sebe a své neovládnuté jednání, protože vlastně nebylo důvodu, proč Howarda trestat proto, že ji nakreslil nahou. Obrázek jí lichotil a už pouhá myšlenka dát jí tělo řecké bohyně byla poklonou. Ostatně chlapec byl o hlavu větší než ona a facka se v žádném případě nehodila.

„Howarde, podívej se na mě!“ vyzvala ho.

Po dlouhém zdráhání Carter uposlechl. Všimla si, že ten velký chlapec bojuje se slzami, vzala jeho hlavu do dlaní a přitiskla jeho levou tvář ke své. „To jsem, Howarde, nechtěla, odpusť mi,“ zašeptala.

Carter se pořád ještě nevzpamatoval, paže mu bezvládně visely podle těla a slečny Jonesové se ani nedotkl. Na Sáru to dělalo dojem, že je mu její něžné gesto lhostejné. Proto mu sevřela zápěstí a položila si jeho paže kolem pasu.

Smyslná ústa přibližovala k jeho.

Když se jejich rty dotkly a Sára ústa lehce pootevřela, Carter okusil něco, co ještě v životě nepocítil. Jako kdyby jeho rty projel elektrický proud a rozšířil se do celého těla. Z

jejích rtů vycházel žár, který ho připravil o rozum a zbavoval rovnováhy.

Před chvilkou Sáru ještě proklínal a pevně si předsevzal, že z jejího života zmizí, teď si přál, aby tento okamžik nikdy neskončil, a zapřísahal jej. Je to láska?

Neznal odpověď, protože ještě nikdy žádnou ženu nemiloval, ani matku, ani Fanny a Kate – přestože by to i tak bylo něco úplně jiného. Udivovalo ho, co v sobě cítil.

Prudkou touhu po jejím těle, tlak, kterým ztvrdla jeho mužnost a vůbec se nestyděl to projevit, když ji k sobě přitiskl. A Sára opětovala jeho vzrušení lehkým protitlakem.

Howard věřil, že láska se projevuje ve snění a různých něžnostech – jak to potají četl v románech sira Francise Trolopa nebo Charlese Levera, teď však prožíval divokou vášeň a nezvladatelné vytržení. A Sára, která se krátce předtím rozčílila nad obrázkem kresleným jeho fantazií, se teď nebránila, když se dotýkal jejích ňader, rozepínal knoflíčky blůzy a ponořil obličej do žlábku, který mezi bělostnými pahorky vytvořila šněrovačka.

Sára tiše zavzdychala, jako by pociťovala bolest, ve skutečnosti však vzdech vyvolala slast. Zaslechla v nitru hlas: Sáro, jsi šílená, to se nesmí, co to děláš? Ale zdráhala se přemýšlet nebo odpovědět na otázku, kterou jí kladlo svědomí – chtěla toho chlapce mít, dokonce i s nebezpečím, že v tomto dusném dni ztratí své panenství.

Sáru často trápilo pomyšlení, že by mohla skončit jako stará panna. Vždyť už jí bylo dvacet osm let a ještě nikdy nespala se žádným mužem. Nebyla to žádná ostuda, avšak pro ženu s tělesnými přednostmi a moderními názory na život ani žádný vytoužený cíl. Prostě to dosud nikdy tak daleko nezašlo a když pomyslí na Sama, toho obchodníka s potravinami z Ipswiche, nebo na Charlese Chamberse, je dokonce ráda. Lásky z rozumu místo z vášně vždycky končí katastrofou.

Směšné myšlenky podobné této Sáru trápily, když ulehala na baronův psací stůl a přitahovala k sobě Howarda.

Chlapec už dávno nevěděl, co dělá. Ten velký mladík se sebou nechal dělat všechno, cítil se jako v pohádce, užaslý a zároveň dychtivý. Na začátku byl ještě zdrženlivý jako všichni, kteří milují poprvé, pak se jeho chování rychle změnilo. Věděl, že i ona chce, vnímal její něhu a žádostivost, jež dávno zvítězila nad rozumem, a bylo mu jako ještě nikdy v životě.

Kdysi se domníval, že létat, vznášet se ve vzduchu jako pták, kroužit pod mraky musí být největší potěšení v životě.

Teď Howard věděl, že láska odsune do stínu všechny fantazie. Zpočátku Sářiny doteky neopětoval buď vůbec nebo jen váhavě, teď se jeho bezmocnost a zdrženlivost vytratily.

Prudce dýchal a košile se mu lepila na tělo. Sára ležela na zádech na baronově psacím stole a Howard klečel nad ní.

Pohyby obou byly spěšné a nervózní a trvalo polovinu věčnosti, než se Sáře podařilo uvolnit pásek a rozepnout knoflíky na Howardových kalhotách. On se ani neodvážil jí pomoci.

Přitom se nemohl dočkat a když mu Sářina pravá ruka zajela mezi nohy a jemně ho sevřela, vykřikl: „Slečno Jonesová!“

„Ano,“ odpověděla Sára sebejistě a laskala ho prsty, až blahem sténal.

„Slečno Jonesová,“ opakoval Howard nezřetelně a strhl si košili z těla. Zavřel oči a když je opět otevřel, podíval se z okna, aby se přesvědčil, že je ještě ve Swaffhamu, protože se cítil jako v ráji.

Sára vychutnávala moc, jakou nad tím vysokým chlapcem měla, zároveň se v ní však vzmáhala vlastní žádostivost. Netrpělivě sáhla do svých sukní, vytáhla je až po ňadra a tónem znějícím jako škemrání malé holčičky zašeptala: „Vezmi si mě, prosím!“

Ta čtyři slova stačila, aby Carterovy pocity natolik zmátla, že se zarazil a bezradně pohlédl na Sáru pod sebou.

Lekl se, protože nevěděl, jak se má zachovat. Strach mu sevřel hrdlo. Nevypravil ze sebe ani hlásku.

Sára si všimla jeho bezmocnosti a uvědomila si, že zašla příliš daleko. S rozepjatými pažemi se usmála: „Pojď, ty můj velký kluku!“ Objala ho a zabořila prsty do Howardových tmavých vlasů.

Pokrývala jeho tvář polibky, až jim oběma došel dech.

Pak ho pustila.

Opatrně, jako jezdec, jenž poprvé seděl v sedle, slezl Howard z psacího stolu.

„Slečno Jonesová,“ zajíkal se, když opět pocítil pevnou půdu pod nohama.

Sáře, která před ním stále ještě ležela napůl odhalená, se její nahota zřejmě zalíbila, rozhodně se nechystala upravit si šaty a zakrýt se. „Neříkej mi slečno Jonesová!“ ohradila se prudce, ale s úsměvem.

Jako by její výzvu neslyšel, Carter opakoval: „Slečno Jonesová,“ a dodal, „miluji vás.“

Sára vstala. Opírala se o lokty, pohlédla přímo na chlapce, jako by chtěla vyzkoumat, zda svá slova myslí vážně. Potom odvrátila oči a po tváři se jí šířil úsměv.

„Vy se mi smějete, slečno Jonesová. Ale já vás opravdu miluji.“

Sára zavrtěla hlavou, až se jí uvolnily sepnuté vlasy.

„Ale kdepak,“ odporovala, „jenom jsem si všimla baronova přísného pohledu na stěně za tebou. Proto jsem se musela smát.“

Howard se otočil a Sára okamžiku využila, aby vstala ze stolu a upravila si šaty. „Myslím, že se obrátil v hrobě,“

odpověděl Howard a opět se zahleděl na Sáru.

Objala ho kolem krku a znovu se k němu přitiskla. „Já nevím, Howarde, co se to se mnou najednou stalo.“

„Takže to všechno pro vás byla jenom hra?“

„Hra? Jsi hloupý, Howarde. Nebylo to pro mě o nic méně vzrušující než pro tebe. To mi můžeš věřit.“

„Ale vždyť se přece nakonec nic nestalo. Myslím…“

„Pst,“ položila mu Sára ukazováček na rty. „To je dobře. Pravděpodobně by nás to už zítra mrzelo.“

Howard se rozzlobil, odtrhl se od Sáry a zvolal: „Vás možná, slečno Jonesová. Mě určitě ne!“

„Něco takového už nikdy neříkej!“ napomenula ho vážně.

Ale Howard byl k nezastavení: „Myslíte si, že nevím, co se odehrává mezi vámi a Chambersem? Možná mě považujete za hloupého kluka, ale i hloupí kluci mají v hlavě oči.“

Sára nedokázala potlačit úsměv: „Howarde, ty nejsi hloupý kluk, to jsi právě dokázal. A pokud jde o Chamberse: ano, požádal mě o ruku, ale já jsem odmítla.“

„Proč? Ten muzikus by přece byl dobrá partie?“

Howard byl stále ještě velmi rozčilený.

„Poslyš, Howarde,“ Sára k němu vztáhla ruku, „ty žárlíš.“

„Mohl bych ho zabít!“

„Ale jdi! Charles Chambers je docela milý chlapík, ale milý chlapík není muž pro manželství. Nevím, jestli chápeš, co myslím.“

Howard byl příliš hrdý, než aby přiznal, že vůbec nepochopil, co Sára myslela, proto s porozuměním pokýval hlavou.

Sára ho stále ještě držela za ruku. Teď ji přitáhla k sobě a položila si ji na ňadro. Přitom se upřeně zahleděla Howardovi do očí a prohlásila: „To, co jsme dnes dělali, jsem ještě nikdy se žádným mužem nedělala. Věř mi, že jsem ještě se žádným mužem nespala. Nevím, proč ti to říkám – prostě chci.“

V Howardovi to přiznání spustilo celý ohňostroj pocitů.

Jako kdyby mu v nitru vzlétaly světelné rakety a odnášely ho s sebou. Líbal Sáru a mazlil se s ní, zažíval touhu, o níž tušil, že jeho srdce naplní nekonečnou slastí.

Sára vychutnávala bouřlivé něžnosti mladého milence jako zakázanou drogu. Když se od sebe konečně odloučili a vrátili se do skutečnosti, řekla: „Zítra je poslední den školy.

Bylo by dobré, kdybychom se několik dní jeden druhému vyhýbali. Jen několik dní, rozumíš přece?“

„Ano, samozřejmě,“ odpověděl Howard rozrušeně.

Ustoupil o krok a díval se na Sáru, jako by si chtěl na ty dny vtisknout do paměti každý detail jejího těla: tvář, krk, křivku ňader, paže a celý zjev. Pro Howarda už tajemství jejího těla nebyla tajemstvími.

Spíše náhodou zabloudil jeho pohled na kresbu, která pod projevy jejich lásky na stole utrpěla. Rozesmál se. A když Sára pochopila důvod jeho veselí, ani ona se nemohla udržet a oba se srdečně a z plna hrdla smáli.

„Doufám,“ chichotala se pak Sára, „že skutečnost tvou fantazii příliš nezklamala.“

Howard stydlivě sklopil oči a plaše odpověděl: „Skutečnost mou fantazii daleko překonala, slečno Jonesová.“

Sára Howarda na rozloučenou políbila na čelo. Jeden po druhém vyšli z knihovny, nejprve Howard, potom Sára.

Howard se vyhoupl na svoje nové kolo, které si už koupil, a šlapal do pedálů, jako by měl v patách ďábla. Ale teplý večer nedokázal zchladit jeho tělo. Nejraději by výskal rozkoší. Tak to tedy byla vášeň, to nekontrolované chování, které zná jenom jeden cíl – vlastnit objekt své žádostivosti.

Když se Howard vrátil do Sporle-Road, byl někým jiným. Dospěl, stal se z něho muž. Od dětských let snil o tom, že ho bude milovat velká, krásná, tmavovlasá žena.

Nikdy neměl přesnější představu, co to znamená, ale do dnešního dne byl dost nešťastný, aby toužil po neznámém pocitu lásky a vášně.

Fanny a Kate, jimž synovcova změna nezůstala skryta, se ho na nic neptaly. Věděly, že chlapec jeho věku na otázky týkající se jeho rozpoložení nikdy neodpoví pravdivě. Co by jim také mohl říci? Třeba: Miluji svou učitelku? Nebo dokonce: Mám s ní poměr? Nikdo by ho nebral vážně a Howard by jim to ani nemohl mít za zlé.

Pro mladíka starého jako on nebylo neobvyklé zamilovat se do učitelky. Neobvyklé bylo pouze to, že učitelka jeho náklonnost opětovala. A co víc, že vášeň vzešla od ní. Rozhodně to tak cítil a přál si, aby se zastavil čas.

Poslední den školního roku, úterý, se nekonečně vlekl.

Slečna Jonesová a Howard dbali na to, aby se jejich pohledy nesetkaly. Dokonce, i když od ní Howard přebíral závěrečné vysvědčení, dívali se jeden druhému přes rameno, jako by měli špatné svědomí.

Z dálky se však Howard nemohl nasytit pohledu na svou milenku. Jak je krásná a svůdná! Rozechvěle se snažil potlačit své pocity a přemýšlel, kolik dní odloučení jim uložila. Několik dní, říkala. Pomyslela na to, že několik dní může být věčnost?

To nevydržíš, přemítal, to se mnou nemůže dělat. Proč to učinila? Vždyť přece chtěla stejně jako já!

Howard, sám se svými myšlenkami, odpoledne bloumal směrem k Derehamu po loukách stojících v tuto roční dobu v plném květu. Z nejhezčích květin, které viděl, uvázal kytici, potom se opatrně plížil domů. Ještě nikdy netrhal květiny a s kyticí v ruce si připadal hloupě. Proto ještě než vešel do domu, odložil kytici před vchodem. Nepozorovaně došel do svého pokoje a z kreslířské čtvrtky vystřihl kartu.

Tenkým perem a svým nejhezčím rukopisem napsal: Krásné Afroditě – dříve Řecko, nyní Swaffham, hrabství Norfolk. Od Howarda Cartera.

Pak s kyticí odjel směrem k tržišti do Rodinné školy.

Howard nechtěl, aby ho někdo viděl, a už vůbec ne s kyticí.

Proto použil zadní vchod, plížil se chladným schodištěm do druhého patra, kde byl pokojík, v němž Sára Jonesová od svého příjezdu do Swaffhamu bydlela. Howard položil kytici s kartou před dveře a zdánlivě nepozorovaně opět zmizel zadními dveřmi.

Láska činí lidi slepými. A tak si ani tentokrát nevšiml muže se silnými brýlemi a kudrnatými kotletami, který z bezpečné vzdálenosti sledoval jeho příchod i odchod.

Jakmile Howard vyšel z domu, cizí muž se stejnou cestou vydal dovnitř, s jistotou našel cestu nahoru a vzal kytici, která ležela přede dveřmi slečny Jonesové. O patro níž zaklepal na dveře ředitelny a uslyšel hlas, který ho vybídl, aby vstoupil.

„Jmenuji se Marvin, James Marvin,“ představil se cizinec a dodal: „Neznáme se.“

V domnění, že jde o důležitou věc, vyzvala slečna Jonesová muže, aby se posadil. „Co pro vás mohu udělat, sire?“ zeptala se vlídně.

Marvin se posadil a rozpačitě v ruce otáčel kyticí.

Přitom na zem vypadl lístek. Sára to viděla a podivila se, proč jej muž, který si toho jistě také všiml, nezvedl.

„Nevím, jak bych začal,“ promluvil rozvláčné, „ale je známo, že vy, slečno Jonesová, jste přijala dědictví po zesnulé baronce von Schell, která před mnoha lety přinesla do manželství peníze.“

„Ano, jistě, to není žádné tajemství,“ přisvědčila Sára.

„A co vám na tom vadí, pane Marvine? Jste vzdálený příbuzný? Chcete moje dědictví zpochybnit?“

„Bůh chraň, slečno Jonesová!“ pozvedl Marvin ruce.

„Zesnulý baron pro mě však nebyl neznámý muž, to musíte vědět. Byl dokonce téměř přítelem mého otce.“

„Téměř? Co znamená téměř?“ zeptala se posměšně Sára.

„No ano, pomáhal baronovi žít tak, jak to odpovídalo jeho představám. Bohužel loňského roku zemřel. Teď vedu jeho obchody já.“

„Nechápu ani slovo, pane Marvine.“ Slečna Jonesová za stolem vstala a kritickým pohledem si změřila cizího návštěvníka, jako by pochybovala, zda může jeho slovům věřit. „Nechtěl byste se vyjádřit trochu přesněji?“

„Jak si přejete.“ Marvin se zhluboka nadechl. „Baron von Schell vedl dvojí život, což – pokud si mohu dovolit poznámku – nebylo divu vzhledem k barončině prudérní povaze. Ve slabé chvíli jednou mému otci svěřil, že se s baronkou oženil jenom kvůli jejím penězům. A aby unikl martyriu toho manželství, podnikal výzkumné cesty do vzdálených zemí.“

„Rozumím.“ Sára Jonesová zkřížila paže a pobaveně čekala na další odhalení.

„Ničemu nerozumíte, slečno Jonesová,“ obořil se na ni Marvin téměř zle. „Baronovy několikaměsíční cesty do dalekých krajů totiž všechny končily v Londýně. Přesněji řečeno v ulici Abbey Road, kde jedna lady sice pochybné pověsti, zato příjemného zevnějšku vedla prostopášnou domácnost. S touto dámou – řekněme že nikoli z nejlepší společnosti – trávil baron von Schell ročně více času než s manželkou.“

Slečna Jonesová zavrtěla hlavou. „A aby se nezrodilo žádné podezření, kupoval trofeje z Afriky a vykopávky z Egypta, Říma a Řecka na aukcích u Phillipse a Christiese nebo u obchodníků v Kensingtonu.“

„Správně jste to uhodla, slečno Jonesová!“

„Neuhodla jsem to, pane Marvine. Našla jsem v jeho pozůstalosti účty, které ve mně vzbudily určité domněnky.

Jenom je zvláštní, že na to nepřišla baronka. Vždyť měla patnáct let času!“

„A jak víte, že baronka neměla o manželově dvojím životě ani tušení?“

„Mluvívala o něm jen dobře. Uctívala jeho pozůstalost, jako by to byly relikvie. Ona – “ Sára se odmlčela. Neměla důvod podivnému panu Marvinovi povědět víc. Místo toho se neznámého zeptala: „A jakou roli hrál váš otec v komplotu proti baronce?“

„Komplot je silné slovo, slečno Jonesová. Jistě, vy jako žena budete mít málo pochopení pro chování toho muže. Ale co se tak proslýchalo…“

„Třeba to nebudete považovat za možné, pane Marvine, ale dokážu barona von Schell pochopit. Zažila jsem její nálady a zlobu a už jsem chtěla utéct, když se přihodila ta věc s Kytinkou. Jistě jste o tom slyšel.“

Marvin přikývl a Sára pokračovala: „Jistě jste však nepřišel proto, abyste mi vyprávěl tenhle příběh. Proto se znovu ptám: Jakou roli hrál váš otec v této souvislosti?“

„Byl baronovým přisluhovačem. Obstarával mu všechno, co si badatel přiváží domů z dalekých cest a výprav za vykopávkami, počínaje vycpaným krokodýlem a konče zlatým pohárem z Mykén.“ Marvin se zadíval na kytici v ruce.

„Zní to, jako kdyby s těmi obchody nebylo něco v pořádku.“

„Ale prosím vás, slečno Jonesová!“ Marvin předstíral rozhořčení. „Baron každou dodávku korektně zaplatil. Byly mezi tím i cenné kousky. “

„Já vím,“ podřekla se Sára. Jakmile to vyslovila, uvědomila si, že udělala chybu.

„Jsou ty věci tedy ještě tady?“ zeptal se pan Marvin vzrušeně.

„Proč to chcete vědět?“

„No ano, baronka von Schell nebyla ochotna po manželově smrti prodat ani jediný kousek. Ale pro vás, slečno Jonesová, ty věcičky nemají žádný význam. Dokonce bych řekl, že některé z nich jsou pro vás nebezpečné.“

„To mi musíte vysvětlit!“

Marvin jakoby v rozpacích otrhával lístky z květin a aniž se na Sáru podíval, pokračoval: „Víte, madame, nikoli všechno, co baron von Schell za ta léta nahromadil, bylo získáno zcela legálně.“

„A baron to věděl?“

„Samozřejmě ne. Byl však ideální odběratel! Člověk si mohl být jist, že ty umělecké předměty zmizí v jeho sbírce a už se nikdy nevynoří.”

„I socha Afrodity?“

Marvin sebou škubl, jako by ho zasáhl elektrický proud.

„Tak ona je ještě tady?“

Sára neodpověděla.

„To je totiž tak,“ začal znovu muž. „Mám jednoho zájemce o tu věc. Pomyslete jen, že ukradené umělecké předměty, které jsou takto proslavené, prakticky nelze prodat, leda nějakému bláznovi. Dokonce i kdybyste měla v úmyslu Afroditu vrátit jejímu právoplatnému majiteli, měla byste s tím jisté problémy. Nikdo by neuvěřil, jak jste se k ní dostala.“

„A kdo říká, že tu sochu vůbec mám?“ Sára si byla svou věcí dost jistá a neměla v úmyslu nechat se zavléci do nějakých špinavých obchodů. Samozřejmě nepočítala s mužovou zákeřností.

Neboť ten Sáře podal kytici a když na něj tázavě pohlédla, zvedl ze země lístek a také jí ho podal. „Obojí to leželo před vašimi dveřmi, slečno Jonesová. Zdá se, že máte vášnivého ctitele – pokud si tu poznámku smím dovolit.“

Sára si kartičku přečetla. Text ji velmi dojal. Zároveň však měla pocit, že ji neznámý přistihl. Cítila, jak rudne.

„To je dobrý přítel!“ prohlásila lehkým tónem a poklepala si kartičkou do dlaně.

„Já vím,“ poznamenal pan Marvin zdánlivě s pochopením. „Několik dní jsem ho sledoval.“ A se zlověstným úsměvem vytáhl z kapsy saka dalekohled v mosazné barvě. „Není ten mladý muž pro ženu vašeho věku příliš mladý, slečno Jonesová? Jak jsem zjistil, je to jeden z vašich žáků.“

„Co tím chcete říci?“ Sářino vzrušení rostlo.

„No ano, měla byste příště zavřít okno, až se budete oddávat některému z vašich žáků – i když je takové horko. Z

modřínů u zadní stěny školní budovy je skvělý výhled do všech místností.“

„Ven! Okamžitě zmizte!“ vykřikla Sára Jonesová rozčilená na nejvyšší míru. „Jste prase, pane Marvine! Ven!“

Marvin výzvy okamžitě uposlechl. Dokonce se zdálo, že s tím počítal. Na odchodu však ještě poznamenal: „Nechci, abyste mi špatně rozuměla, slečno Jonesová. Do vašeho soukromého života mi nic není a proč byste neměla spát se svými žáky? Ale společnost zkrátka má staromódní morální představy. Z mé strany se rozhodně nemáte čeho obávat, jestliže se v jistém ohledu projevíte uznale.“

„Ven!“ vykřikla Sára ještě jednou, a protože Marvin stále ještě z místnosti nevyšel, chytila ho za rukáv a vlekla ke dveřím. „Už se tady neukazujte!“ křičela za ním. Potom šla k psacímu stolu, kde ležely květiny a Howardův lístek a vzlykala jako malá holčička.

VII

Na středu byl Carter pozván k lordu Amherstovi do Didlington Hall. Ani v noci se skoro neochladilo a Carter se obával denního horka, zvláště když si na cestu oblékl svůj nejlepší a jediný oblek, aby na jeho lordstvo udělal dobrý dojem. Kolem sedmé ráno nasedl Howard na kolo a na nosiči měl připevněnou mapu se svými nejhezčími kresbami.

Cesta do Didlington Hall ležícího deset mil jižně od Swaffhamu, poblíž vesnice Brandon, byla za normálních okolností už dosti obtížná, protože silnice se vlnila hned nahoru, hned dolů. A dnes se Carterovi řinul pot ze všech pórů. Když u Mundfordu dojel k Thetfordskému lesu, svlékl si sako a pověsil propocenou košili na řídítka. Jen blázen jede v takovém vedru deset mil na kole napříč Norfolkem, pomyslel si.

V hustém lese a do poloviny těla nahý snášel dusno už lépe. Howard si připravoval řeč, aby na lorda Amhersta zapůsobil. Pokusil se teď si všechno zopakovat, jeho myšlenky však byly zaujaty událostmi uplynulých dní.

Stromy po obou stranách cesty ho míjely jako stíny a Carter měl před očima obraz Sáry Jonesové. Šlapal do pedálů a měl pocit, jako by pod sebou cítil její tělo. Přitom ho trápilo pomyšlení, že ji bude muset několik dní postrádat.

Když se přiblížil k Didlington Hall, rozlehlému sídlu z cihel obklopenému velkoryse založeným parkem, opřel kolo o ořech, aby si v rybníčku kousek od vchodu smyl z těla pot.

Na temně zelené hladině plavaly lekníny a Howard si oběma rukama cákal do obličeje studenou vodu. Pak se oblékl a tlačil kolo ke vchodu.

Jakmile zatáhl za zvonec, otevřel sluha v livreji a bílých rukavicích, zatvářil se přísně a nevrle se zeptal: „Přejete si, sire?“

„Jmenuji se Howard Carter. Mám schůzku s lordem Amherstem.“ Sotva ta slova vyřkl, poznal ve sluhovi kočího.

„Vždyť vy mě znáte,“ dodal.

„Jistě, samozřejmě,“ odpověděl sluha lhostejně, „ale prosím, vchodem pro služebnictvo.“ Přitom Carterovi palcem nedbale ukázal k zadní straně domu.

Howard se na něj pohrdavě podíval, protože s ním jednal jako se sluhou ještě dříve, než se s lordem Amherstem domluvil – zatímco lord ho, na to si dobře vzpomínal, vždy oslovoval „mladý muži“. Potom však nevlídné výzvy uposlechl a s kreslířským skicářem pod paží se vydal k zadnímu vchodu.

Na rozdíl od hlavního vchodu orámovaného břečťanem sahajícím až do prvního patra vedly k zadnímu vchodu čtyři schody dolů ke kuchyňskému sklepu, kde byly narovnané bedny a láhve a velké hrnce. Tlustá kuchařka skrývající vlasy pod šátkem uvázaným kolem čela si ho prohlížela s nepokrytou nedůvěrou a považovala ho zřejmě za nového sluhu, protože si opřela ruce v bok a stroze prohlásila: „Jen si nedělej falešný naděje! Víc než deset šilinků nikdo v Didlington Hall nedostane. Ani takovej fajnovej panáček jako jsi ty!“ A když to říkala, putoval její pohled od Howardovy pěšinky ve vlasech až po nohy a zase zpátky.

Carter vlídně přikývl, protože si to nechtěl hned první den rozházet se služebnictvem, zvláště ne s kuchařkou. Kate mu dost často říkala, že v cizím domě se člověk může nepohodnout s kýmkoli, jenom ne s kuchařkou.

„Jeho lordstvo dává prosit!“ Carter za sebou uslyšel Albertův nabádavý hlas a mlčky sluhu následoval.

Chlad uvnitř domu mu dělal dobře. Didlington Hall nevyzařoval nepřístupnost venkovského sídla jako Oxburgh Hall chráněný věžemi a obklopený vodním příkopem. V

dlouhé historii své existence byl dům mnohokrát přebudovaný, přistavovalo se k němu, a tak uvnitř vznikla četná zákoutí a cizí člověk tu snadno mohl zabloudit.

Zařízením sídlo Amherstových ničím nezaostávalo za ostatními usedlostmi. Stěny velkých místností byly vyloženy ořechovým dřevem a visely na nich cenné gobelíny a obrazy. Nábytek pocházel ze všech epoch anglických dějin a vyzařovala z něj solidnost a tradice. Zdánlivě bez povšimnutí všude postávaly obrovské čínské vázy, psi a mytologická zvířata z porcelánu. Vysokými okny haly, kam mu před chvílí byl odepřen vstup, dopadalo dovnitř jasné letní světlo a kreslilo zářivé skvrny na červené a modré ornamenty orientálních koberců. Howard si dovedl jen stěží představit, že v mohutných křeslech rozmístěných volně v prostoru bez stolu, by se někdy nějaký návštěvník usadil.

Z haly vedly dveře do pracovny domácího pána. Sluha zaklepal a ohlásil návštěvu.

Howard Carter, i když rozhodně nebyl malého vzrůstu, si připadal po vstupu do místnosti nepatrný. Nějak mu připomínala baronův kabinet ve Swaffhamu, jenže tato pracovna byla mnohem větší. Od podlahy po strop byly stěny pokryty uměleckými předměty a vykopávkami převážně z Egypta. Carter si všiml podivného pachu a v místnosti vládlo těžké dusno.

Lord Amherst a nějaký cizí muž stáli sehnuti nad velkým stolem uprostřed pokoje a měli před sebou hromady map, nákresů a starých dokumentů.

Lord vlídně vyšel Carterovi vstříc a zeptal se: „Už jste překonal následky té politováníhodné nehody?“

„Nebylo to tak zlé,“ mávl Howard rukou.

„A vaše jízdní kolo?“

„Koupil jsem si nové. Přijel jsem na něm, mylorde.“

„Tak tedy můžeme tu záležitost považovat za vyřízenou,“ odpověděl Amherst a obrátil se k neznámému muži, asi pětadvacetiletému mladíkovi: „Pane Newberry, dovoluji si vám představit pana Howarda Cartera, o kterém jsem vám už vyprávěl. Je to velmi nadaný kreslíř. Opravdu by mě těšilo, kdyby nastoupil do mých služeb.“ A Howardovi vysvětlil: „To je Percy Edward Newberry, nastávající egyptolog, skvělý botanik a vynikající historik zahradní architektury.“

Newberry podal Carterovi ruku: „Lord Amherst už mi říkal, jak zvláštním způsobem jste se seznámili. Kdoví, k čemu to bylo dobré. Život vždycky chystá ty nejpodivnější náhody.“

Carter vlídně přikývl a položil na stůl mapu s výkresy.

„Jestli dovolíte,“ oslovil lorda, přinesl jsem několik ukázek, nákresy koní a domácích zvířat, které jsem dělal na zakázku, a několik akvarelů krajiny.“

Lord Amherst i jeho návštěvník si se zájmem prohlíželi listy a Carter z lorda nespustil oči, jak sledoval každé jeho hnutí.

Lord Amherst, statný šedesátník, nosil nad horním rtem úzký vousek. Energický pohled a vážné rysy v tváři ničím neprozrazovaly, že má měkkou povahu a slabost pro krásné věci života. Čtyři tisíce hektarů vřesovišť a nespočetná stáda koní, krav a ovcí dovolovaly jemu a jeho manželce Margaretě, s níž měl pět dcer, ale žádného syna, vést život bez omezování, jeho lordstvo si dokonce mohlo dovolit pěstovat neobvyklé vášně, které určovaly jeho život a o nichž ještě bude řeč. Navíc lord Amherst téměř nábožně uctíval královnu Viktorii, jejíž obraz v nadživotní velikosti a s královskými insigniemi zaujímal prostřední část protější stěny pracovny.

Když si Amherst a Newberry pozorně prohlédli Howardovy kresby a vyměnili si uznalé pohledy, nabídl lord Carterovi, aby se posadil, a zeptal se ho: „Pane Cartere, jaké zaměstnání v současné době vykonáváte? Pokud si dobře vzpomínám, říkal jste, že pracujete jako malíř zvířat, že?“

„Ano, mylorde. Právě jsem dokončil školu a musím hledět, abych se postavil na vlastní nohy. Okolnosti a finanční poměry mého otce mi však nedovolují zapsat se na kolej. Ale nestěžuji si. Mám dost zakázek.“

Amherst, opřený o stůl s palci obou rukou zavěšenými v kapsách vesty, odpověděl: „To rád věřím, mladý příteli.

Vaše práce jsou skutečně výborné. Jste si však jist, že budete mít vždycky dost práce? Kráčíme vstříc neklidným časům.

Bavlnáři, popichovaní krátkozrakými lidmi s horkou hlavou, odmítají pracovat. Říkají tomu ‚stávka‘. Jaká je tohle doba!

Nakonec to dojde tak daleko, že ženy budou chtít volit.

Zkrátka a dobře, nabízím vám, abyste pro mě pracoval jako kreslíř za pevnou odměnu. Pro začátek nabízím patnáct šilinků týdně a později i zvýšení. K tomu zdarma byt a stravu.“

Patnáct šilinků týdně? To jsou tři libry měsíčně jistého příjmu!

To není špatná nabídka, pomyslel si Carter.

Koneckonců má právě za sebou školu. A náhle ho jako blesk zasáhlo pomyšlení: znamenalo by to opustit Swaffham!

Pravda, Swaffham nebylo místo, které mladíka jako Howard k sobě poutá na celý život, je tu však Sára Jonesová a představa, že by žil vzdálen od ní deset mil, se mu jevila nesnesitelná.

„Ne,“ odpověděl Carter bez váhání. „Vaše nabídka je skutečně velkorysá, mylorde. Prosím vás, nepovažujte mé rozhodnutí, že ji nepřijmu, za nevděčnost. Raději zůstanu ve Swaffhamu u svých tet,“ dodal.

Amherst a Newberry na sebe udiveně pohlédli. Ani jeden z nich neočekával Carterovo odmítnutí, lord už vůbec ne. A Howard měl pocit, že na jeho čele vidí kolmou, hněvivou vrásku.

„Třeba si to ještě rozmyslíte,“ promluvil lord Amherst, který nebyl zvyklý, že se mu někdo staví na odpor. „Dobře, můj mladý příteli, zvyšuji svou nabídku na dvacet šilinků týdně. To je moje poslední slovo. Opravdu poslední!“

Čtyři libry měsíčně? Carter už vůbec nerozuměl světu.

To bylo téměř tolik, co vydělával jeho otec jako kreslíř Illustrated London News, a otec je přece umělec. Pomyšlení na Sáru Jonesovou, která by od něj byla deset mil daleko, ho tak mátla, že jen bezmocně zavrtěl hlavou. Nechtěl Amhersta zklamat, a tak prohlásil: „Mylorde, mohl bych přece na vašich zakázkách pracovat i ve Swaffhamu. Jestli vám dobře rozumím, jde o kopírování a rozmnožování uměleckých předmětů a nápisů.“

Lord se zasmál a jeho smích zněl vyumělkovaně a nepřirozeně, téměř i soucitně. „Jak si to, příteli, představujete? Chcete mé umělecké poklady transponovat na kole do Swaffhamu a zase zpátky? Zřejmě jste nepochopil, jakou hodnotu ty věci mají. Tady tento papyrus,“ zaťukal kotníky prstů na stůl, „je více než tři tisíce let starý a já za něj zaplatil tisíc liber. Tisíc liber! Navrhuji vám, abyste si mou nabídku ještě jednou nechal projít hlavou. Dám vám na to týden času.“

Lord Amherst podal Howardovi mapu s jeho výkresy a pan Newberry mu podal ruku. Jako kdyby ho někdo zavolal, objevil se ve dveřích sluha Albert, aby Cartera vyprovodil ven stejnou cestou, jakou přišli. Howard měl pocit, jako by Albert poslouchal, neboť jeho podmračená tvář teď byla ještě podmračenější. Bylo mu jasné, že pokud bude někdy pracovat u lorda Amhersta, bude mít jednoho nepřítele předem jistého.

Venku panovalo polední vedro a Howard si svlékl oblek, ve kterém se potil, a složil ho na nosič. U blízké studny zastavil, aby se z dlaní napil vody. Všiml si stínu za sebou. Obrátil se a poznal dceru lorda Amhersta, která při nehodě seděla s otcem v kočáře. Měla na sobě volný námořnický oblek, jehož nohavice končily v polovině lýtek, a na hrudi měla uvázanou velkou, modročervenou stuhu.

Dívka byla bosa.

„Poslyš, ty jsi ten chlapec, co ho náš kočí přejel, viď? Já jsem Alicia!“ Podávala Howardovi ruku.

Toho setkání natolik překvapilo, že mu vzalo řeč. Mlčky jí ruku stiskl a rozpačitě přikývl.

„Tak co?“ zeptala se dívka. „Nabídl ti otec místo?“

„Ano,“ odpověděl Carter zaraženě.

„A přijal jsi je?“

„Ne.“

Alicia ponořila ruku do studny, nabrala vodu a cákla Howardovi do obličeje.

„Ty nemluvíš moc rád, co?“ zasmála se a pobaveně se dívala, jak si Howard stírá kapky s tváře.

„Promiňte, slečno Alicie, jsem trochu zmatený z rozhovoru s vaším otcem.“

„Slečno Alicie,“ opičila se po něm. „Říkej mi normálně jménem. A jak se jmenuješ ty?“

„Howard.“

„Dobře, Howarde. To ti otec dával málo peněz? Je to skrblík, víš. Všichni bohatí jsou skrblíci. To je podstata jejich bohatství. Počkej, až nabídku zdvojnásobí.“

Ta křehká dívka byla docela drzá a na svůj věk přemoudřelá. Když se na Alicii podíval z boku, byla spíše zvláštní než hezká, mnohem menší než Howard, držela se však zpříma a její silné, rudoplavé vlasy po stranách obličeje svinuté, ve slunci zářily.

„To není kvůli penězům,“ přiznal nakonec a vysvětlil: „Musel bych tady bydlet.“

Alicia si nabrala vodu do dlaní a vychutnávala chladné mokro šířící se po krku do šatů.

„Co je na Swaffhamu tak úžasného?“ podivila se Alicia.

„Víš, kdybys byl z Cambridge nebo z Londýna, dovedla bych to pochopit, ale ze Swaffhamu? Nebo tě tam drží tvoje drahá přítelkyně, teď jsem to uhodla!“

„Ne, ne!“ popíral to rychle Howard. „V tom to není.“ A jako tak často ve chvílích, kdy byl přitlačen ke zdi, ho napadla vhodná odpověď: „Člověk zkrátka má jenom jeden domov. Ty bys ze dne na den odešla z Didlington Hall?“

Alicia se smíchem sepjala ruce, obrátila oči k nebi a zvolala: „Raději dneska než zítra. Pomyšlení, že tady svůj život i ukončím, mi nahání hrůzu. Nenávidím velké rodiny na anglických venkovských sídlech, kde si děti, rodiče, prarodiče a někdy i praprarodiče jdou na nervy a hádají se o dědictví. U lidí by to mělo být jako u ptáků. Ti svoje mláďata, jakmile jsou schopná letu, prostě vyhodí z hnízda.“

Carter Alicii pozorně naslouchal. „Tak proč jsi ještě tady?“

„Dobrá otázka. Ale odpověď je jednoduchá: protože mi otec nedovolí odejít. Zastává staromódní názor, že dívka z dobré rodiny nesmí odejít z domu před svým jedenadvacátým rokem, leda tak v manželově náručí.

Rozhodně mi odmítá vyplatit můj dědický podíl před jedenadvacátými narozeninami. Moc toho už na mě stejně nezbývá. Jsem nejmladší z pěti sester.“

„Mám tě politovat, Alicie?“

„Ale ne! Chtěla jsem jen vysvětlit, jak rozdílně lidé lpějí na svém domově. Stejně bys měl o otcově nabídce ještě uvažovat. Čím chceš jednou být?“

„Já jsem malíř zvířat,“ odpověděl sebevědomě.

„Myslela jsem, že ještě chodíš do školy!“

„To byla pravda. Do včerejška. Ode dneška jsem povoláním malíř zvířat. Vytáhl z kapsy kalhot vizitku, kterou si namaloval, a podal ji Alicii. Krásným písmem na ní stálo Howard Carter, malíř zvířat, Swaffham.

Vizitka na Alicii zapůsobila. Přesto se odvážila zeptat: „A tím se člověk uživí?“

Howard se lišácky usmál a světácky odpověděl: „Bože můj, když se člověk trochu uskrovní…“

„Přesto bych byla ráda, kdybys přišel do Didlington Hall. Víš, člověk se tu někdy cítí jak ve starobinci, samí starci.“

„Ale Newberry přece není stařec!“

„Ne, to není, ale nesnáším ho.“

„A proč?“

„Je mu pětadvacet, je právě o sedm let starší než já. Ale když mluví, člověk si myslí, že před ním stojí Metuzalém.

Newberry má v hlavě jenom svoje hieroglyfy, stejně jako můj otec. Jenže ten je skoro o čtyřicet let starší.“

„Tobě vadí, že se otec zabývá egyptologií?“

„Ale ne, ať si papá dělá, co chce, pokud to není na úkor rodiny.“ Howard si přidržel dlaň před očima a mžoural směrem ke starým zdem Didlington Hall. „Ty se cítíš odstrčená, viď?“

Alicia pokrčila rameny. „Nejen já, hlavně matka. Mí rodiče jsou pětatřicet let manželé. Dovedeš si to představit, Howarde? Mám pocit, jako kdyby se papá s tou svou sběratelskou vášní uchyloval do jiného světa. Didlington Hall je nacpaný starými krámy z nejodlehlejších končin světa. Nevidím smysl v tom, sdílet dům s vysušeným egyptským králem.“

„Co to říkáš? Nemohla by ses vyjádřit trochu jasněji?“

Alicia se usmála, ale v úsměvu byl rys určité trpkosti.

„Dříve byl v Didlington Hall velký vinný sklep. Ten musel být vyklizen, když se sem nastěhovala ta mumie – kvůli příznivějšímu klimatu v místnosti. Tam teď leží a spí, pravděpodobně další tři tisíce let. Jestli chceš, můžu ti ji ukázat.“

Howard se na Alicii nedůvěřivě podíval, jako kdyby povídala něco neuvěřitelného.

„Ty mi nevěříš? Pojď!“ Alicia chytila Howarda za ruku a zamířila s ním k zamčenému postrannímu vchodu.

Venkovské sídlo jako Didlington Hall má jenom jeden hlavní vchod, ale několik zadních a postranních, takže komplexu budov, jako je tento, propůjčí záhadnost labyrintu.

„Počkej tady!“ přikázala Alicia a zmizela. Za chvilku se dveře zevnitř otevřely.

Mlčky procházeli dlouhou chodbou, na jejíž pravé straně se nacházela řada dveří naprosto stejného vzhledu, a Carter přemítal, jak si asi zdejší obyvatelé pomáhají při hledání těch správných a jak je možné, že si je nespletou.

Jak jednoduché to je u Fanny a Kate, kde dokonce za černočerné noci a bez lampy najde dveře do svého pokoje.

Na konci chodby došli ke schodišti vedoucímu dolů až k odpočívadlu, z něhož vedly do protilehlých směrů dvoje proti sobě umístěné dveře z neopracovaného dřeva.

„Tady bydlí,“ poznamenala Alicia ironicky a dodala: „Klidně se můžeme bavit nahlas, tady nás nikdo nevyruší.

Protože kromě Newberryho a otce se sem dolů nikdo neodváží.“

„A ty? Ty se nebojíš?“

Alicia, ještě pořád bosá, otevřela dveře, které ani nebyly zamčené, nakonec sňala ze zdi petrolejovou lampu a zapálila ji. „Čeho bych se bála?“ odpověděla otázkou.

Carter s porozuměním přikývl. Potom odpověděl: „Děvčata tvého věku se bojí všeho a každého.“

Alicia se zarazila, obrátila se a Howardovi, který jí kráčel v patách, posvítila do obličeje: „A jak to víš? To znáš hodně dívek mého věku?“

„Jasně,“ chtěl odpovědět Carter, ale to by ho zřejmě přivedlo do nepříjemné situace, kdy by musel přiznat, že chodil do Rodinné školy, v níž byl jediným chlapcem, a to by mu bylo trapné. Proto raději odpověděl: „Hodně je přehnané, ale z těch, které znám, by ani jedna tu odvahu neměla, opravdu ne.“

„Hm!“ odfrkla Alicia, obrátila se a posvítila lampou do sklepení, které se před nimi o pár schodů níž rozevíralo.

Mocné sloupy, které vypadaly, jako by k sobě srostly čtyři kmeny stromů, podpíraly klenuté žebroví, které se protínalo a bylo vyzděno z neopracovaných kamenů. Pokud bylo možné to v šeru rozeznat, měřilo sklepení patnáct metrů na délku a deset metrů na šířku. Nápadně čistá byla podlaha ze čtvercových pískovcových desek, každá velká jako průměr kočárového kola. Nebyla tu žádná okna ani vzduchové otvory, proto tady vládl chlad jako v Norfolku v zimě.

Na konci sklepa se náhle ze tmy vylouplo cosi, kulatá lidská postava na dvou dřevěných podpěrách, zlatě se třpytící a modročerveně pomalovaná.

„To je pan Kulihrášek!“ zasmála se Alicia a pozvedla lampu do výšky, aby se světlo rozšířilo.

Pohled, který se naskytl, Carterovi vzal řeč. Před ním ležel egyptský sarkofág s mumií. Měl formu člověka zabaleného do zlatých prostěradel s pažemi zkříženými na hrudi. Lesklé pouzdro bylo pomalováno bájnými zvířaty a hieroglyfy. Na hlavě byl namalovaný účes, ale nejpoutavější byly černě orámované oči, které upřeně hleděly vzhůru a vzbuzovaly dojem, jako by nikdo nemohl klid této mumie narušit.

Howarda podivně přitahovala. Na jedné straně mrtvá, na druhé živá, jako kdyby se to lidské stvoření mohlo každým okamžikem začít pohybovat. Mumie vzbuzovala jeho zvědavost a musel se ovládat, aby se jí nezačal vyptávat: Odkud jsi? Kolik je ti let? Jak se jmenuješ?

Carter nechtěl dívku vylekat, a tak otázky nevyslovil.

Místo toho se zeptal: „Jak jsi přišla na jméno pan Kulihrášek?“ Alicia se zasmála. „Tatínek nesmí vědět, že jsem tu mumii tak pojmenovala. Vyžaduje respekt před jejím stářím. Přitom vypadá opravdu jako vyschlý hrášek.“

A jako by to byla nejsamozřejmější věc na světě, podala Alicia Howardovi lampu a pozvedla víko v hlavách rakve.

Opatrně je posunula na stranu. Uvnitř viděli vysušenou, mumifikovanou lebku. Potahovala ji hnědočerná kůže a zdaleka nevypadala tak pěkně jako umělecky vypracovaný sarkofág. Vlasy měla kudrnaté a slehlé, oči v jamkách vyschlé a mrtvé.

„Otec a Newberry se léta dohadují, jak se asi jmenoval, avšak hieroglyfy nic neprozrazují. Newberry říká, že to byl nějaký úředník na faraónově dvoře. Otci by bylo milejší, kdyby měl ve sklepě egyptského krále. Mně je to jedno, pro mě je to pan Kulihrášek.“ S Howardovou pomocí vrátila víko na místo a vzala mu z ruky petrolejovou lampu. Mlčky se vydali na zpáteční cestu.

Když vyšli z domu, bylo venkovní vedro Carterovi příjemné. „Řekni mi,“ zeptal se zamyšleně, „jak se vlastně pan Kulihrášek dostal sem?“

Alicia pokrčila rameny. „Na to ti odpovědět nemohu.

Pan

Kulihrášek tady už byl dlouho předtím, než o něm papá řekl mamince a nám dětem. Údajně byl dopraven po moři a přes Ipswich do Didlington Hall. O bližších okolnostech papá mlčí. Upřímně řečeno mě ani moc nezajímají. Ty by sis uložil ve sklepě pana Kulihráška?“

„Ne,“ odpověděl Howard bez váhání. Přitom zamlčel, že ho nesmírně upoutala myšlenka vyzkoumat jeho minulost.

Slunce už dávno překročilo zenit, když se Carter s Alicií rozloučil. Ještě jednou podržel hlavu pod pramenem studny a napil se z dlaní, pak se vyhoupl na kolo.

Než zabočil na silnici vedoucí do Brandonu, ještě jednou se otočil a viděl, jak mu Alicia mává. Ale Howard předstíral, že si toho nevšiml.

V lese u Cockleycley, míli cesty jižně od Swaffhamu, kde silnice lehce klesá a Carterovi při jízdě vál do tváře příjemný větřík, proti němu vyjela na kole mladá žena. Jela nejisté. Howard měl dojem, že z dálky poznal slečnu Jonesovou, tu myšlenku však okamžitě zavrhl. Celou dlouhou cestu myslel jenom na Sáru, nebylo divu, že ho klamou smysly.

Málem by kolem ženy projel, kdyby nezaslechl Sářin hlas.

„Slečno Jonesová?“ zvolal zmateně a zavrtěl hlavou.

„Když mi tak chceš říkat,“ zasmála se Sára a zamrkala.

„Už jsem ti jednou řekla, že se jmenuji Sára.“

„Ano, slečno Jonesová,“ odpověděl Carter a po malé chvilce, kdy se na sebe udiveně dívali, se zeptal: „Odkdy jezdíte na kole, slečno Jonesová?“

„Ode dneška,“ odpověděla Sára. „Myslím, že je to také vidět.“

„Upřímně řečeno ano,“ zasmál se Howard, „ale to bude dobré.“

Oba opřeli kola o jehličnatý strom na kraji lesa, přistoupili k sobě a když pocítili, jak se v nich vzmáhá touha, padli si do náruče.

„Slečno Jonesová,“ šeptal Carter, „celou cestu do Didlington Hall a zpátky jsem měl v hlavě jenom vás.“

Sára vzala jeho hlavu do dlaní, přitáhla ji k sobě a políbila ho na ústa. „Já jsem na tom byla stejně, Howarde.

Doufala jsem, že pár dní bez tebe mi vrátí rozum, ale vidíš, co z toho je. Pořídila jsem si kolo.“

„Kvůli mně?“

Stydlivě sklopila oči. „Myslela jsem si, že bychom spolu mohli podnikat výlety do okolí, kde nás nikdo nezná.

Už roky nebylo tak krásné léto.“

„Myslíte vy a já?“

„Asi ti není moc příjemné vyjíždět si na kole se starší paní, navíc tvou bývalou učitelkou?“

Howard jí položil ruku na ústa, aby mlčela. „Nedovedu si představit nic příjemnějšího,“ odpověděl a přitiskl ji k sobě, až tiše vykřikla: „Howarde, nemůžu dýchat!“

Ruku v ruce jako děti bezcílně šli po úzké lesní pěšině lemované po obou stranách kapradím. Ze žluté kručinky stoupala omamná vůně. Když se zastavili, uslyšeli tajemné šumění. Vedle cesty ležel kmen vykořeněného stromu a Sára a Howard se na něm usadili jako na koňském hřbetu.

„Jak jste věděla, že se tady potkáme?“ zeptal se Howard.

Sára se opřela o jeho hruď a pohlédla k vrcholkům stromů. „Nevěděla jsem to,“ odtušila, aniž na něj pohlédla.

„Cítila jsem to. Copak to nechápeš?“

Carter neodpověděl. S požitkem vsával vůni jejích tmavých vlasů a zezadu ji objal. Okamžitě poznal, že pod lehkými šaty na sobě nemá nic, a s tímto vzrušujícím vědomím jí začal hladit ňadra. Sára se mu s lehkým vzdychnutím schoulila v náručí.

Náhle však strnula. Howard jí natočil hlavu ke straně a tázavě na ni pohlédl.

„Nechcete, abych se vás tak dotýkal, slečno Jonesová?“

„Ne, to ne. Naopak, po celou dobu, co jsme se neviděli, jsem si nic nepřála toužebněji než tvoje něžné doteky.“

„Tak co tedy?“

Sára se napřímila. Pořád ještě seděla k Howardovi zády.

Pomalu a zajíkavě začala vyprávět. Přitom upírala oči do dálky. „Za tvé nepřítomnosti mě navštívil jeden muž a…“

Okamžitá nelibost, jež se Cartera zmocnila, se ve zlomku vteřiny proměnila v tupý tlak, který jako by mu vyháněl všechnu krev z hlavy. Udělalo se mu zle a hruď mu sevřela neviditelná obruč, která mu bránila v dýchání. Tak to je konec, pomyslel si a jen jako z dálky slyšel, jak Sára dokončuje větu. „Představil se jako James Marvin,“

pokračovala, „a po delší chvíli mě překvapil zprávou, že jeho otec baronovi dodával kradené věci. Pocházela od něj i socha Afrodity.“

Pomalu, úplně pozvolna Carter začal chápat, že Sára mu sděluje něco jiného, než co očekával. Zastyděl se a snažil se skrýt zmatené myšlenky, proto se zdánlivě klidně zeptal: „A co vás na tom zneklidňuje?“

„Je to lump jako byl jeho otec a chce tu sochu zpátky.“

„To je směšné!“ rozhorlil se Howard. „Ať je ten pan Marvin rád, když nepodáte oznámení na policii!“

„Howarde!“ Sára se obrátila a chytila chlapce za paži.

„Ten muž mě vydírá. Je to vážné.“

„Vyděrač? To nechápu. Čím vás chce vydírat? Musíte jít na policii, slečno Jonesová!“

„To by všechno ještě zhoršilo a uvolnilo lavinu.

Howarde, tenhle Marvin nás pozoroval při našem milostném setkání. Ví všechno a zná dokonce i tvoje jméno.“

„To není možné!“ Howard vyskočil, poodešel několik kroků od kmenu, pak se obrátil a tiše, jako kdyby se bál, že by někdo mohl jejich rozhovor poslouchat, šeptal: „To je úplně nemožné, slečno Jonesová. Dveře do knihovny byly zavřené. Než jsem odešel, odemykal jsem je. Jak by nás mohl někdo pozorovat? Ostatně není žádný zákon, který vám zakazuje oddat se muži.“

Sára se vděčně usmívala. „Ale zákon zakazuje učitelce jako slečna Jonesová svádět neplnoletého žáka, jako je Howard Carter. Marvin nás pozoroval oknem pracovny dalekohledem.“

„To by musel sedět na některém ze stromů naproti!“

„Tak to také bylo. Tenhle Marvin měl nějaké tušení.

Rozhodně tě celé dny sledoval. Ví také o kytici, kterou jsi mi přinesl, a o lístku v ní. Je to nejkrásnější vyznání lásky, jaké si dovedu představit.“ Howard poklekl před Sárou sedící ještě na kmenu a skryl tvář v jejím klíně, jako by se styděl. Sára mu jemně položila ruku na temeno. Když k ní vzhlédl, rty se jí chvěly. „Tak tomu lumpovi tu sochu dejte!“

Sára vysunula spodní ret a odmlčela se. Pak namítla: „Vyděrači neznají mezí. Když jednou splníš jejich požadavek, kladou si stále další podmínky. Bylo by pošetilé podvolit se. Ten Marvin je zapletený do mnoha intrik. Moc dobře ví, že by se vydal do rukou soudce, kdyby mě udal.“

„To rád věřím,“ přikývl Carter, spíše si to však přál než aby byl přesvědčený. Stiskl Sářinu ruku v dlaních a nesměle se otázal: „Mezi námi se ale nic nemění, že ne?“

Pohlédla mu přímo do očí. Viděla v jeho pohledu nejistotu a zároveň naději, nakonec se nucené usmála: „Howarde, to, co děláme, je nerozumné a hloupé, dokonce se tím možná ničíme. Přesto mi chybí odvaha a síla říci: tak a je konec. Nemohu. Vidíš, ani se mi nepodařilo dosáhnout cíl, který jsem sama stanovila, a několik dní tě nevidět.

Nepoznávám se a přemýšlím, jak jen to všechno skončí?“

„Proč přemýšlíte o konci, když přece všechno teprve začíná?“ rozčileně zvolal Carter. „Proč nedokážete žít přítomností? Proč musíme brát ohled na druhé? Proč se prostě nemůžeme milovat? Proč?“ Howardovi málem vytryskly slzy. A potom řekl něco, čeho litoval, jakmile to vyslovil: „Jste tak strašně dospělá, slečno Jonesová!“

Věta visela ve vzduchu jako mene tekel. Tvrdě a nemilosrdně vyjadřovala bezvýchodnost jejich situace: Sára byla dospělá žena stojící oběma nohama v životě a Howard chlapec sotva odrostlý dětským botkám.

Nejraději by si ukousl jazyk za slova, která mu unikla, potom však viděl její odpouštějící úsměv a omlouval se: „Tak jsem to nemyslel, slečno Jonesová, promiňte mi to!“

„Ne, ne,“ namítla Sára, „máš pravdu, Howarde. Znám své slabosti. Ale pocházím ze skromných poměrů, to člověk dospěje dříve než jiní. Někdy si myslím, že jsem přišla na svět už jako dospělá.“

Carter velmi dobře chápal, co Sára myslí, zeptal se: „Slečno Jonesová, nemohla byste prostě zapomenout, že jste dospělá a ředitelka Rodinné školy ve Swaffhamu?“

Sára se upřímně rozesmála: „Howarde, kdybych to už dávno neudělala, tak bych v posledních dnech nehodila přes palubu všechnu důstojnost, jaká se sluší na ženu mého věku, nechovala bych se jako zamilovaná holka a myslím, že bych tady nebyla.

V noci, když nemohu spát a převaluji se v posteli, beztak přemítám, jestli mám v hlavě všechno v pořádku.

Mám dojem, že teď doháním všechno, co mi moje mládí odepřelo. A – upřímně řečeno – vychutnávám si ten nerozum jako drogu.“

Vztáhla ruku k Howardovi a ten jí pomohl vstát. Tak šli dál lesní pěšinou a navzájem se těšili ze své přítomnosti.

„Lord Amherst mi učinil nabídku,“ začal Carter po chvíli mlčení, kdy jen šli vedle sebe a naslouchali šumění lesa. „Nabízí mi čtyři libry měsíčně, když pro něj budu pracovat jako malíř. Ale odmítl jsem.“

„Cože jsi?“ Sára se zastavila. „Zbláznil ses, Howarde?

To je skoro padesát liber ročně. Tolik jsem nevydělávala, ani když mi bylo pětadvacet let!“

„Ano, jistě, lord Amherst je velkorysý a práce zajímavá, ale klade si jednu nepřijatelnou podmínku.“

„A to?“

„Musel bych se usadit v Didlington Hall, na sídle jeho lordstva.“

„Já tě nechápu. Jsou nepříjemnější podmínky než bydlení na zámku v Brecklandu.“

„Ale Didlington Hall je od vás vzdálený deset mil, slečno Jonesová, pomyslela jste na to?“

Sára kolísala mezi smíchem a pláčem. „Howarde,“

začala chlapci domlouvat naléhavým tónem, „je nádherné, když vím, že jsi v mé blízkosti, ale ty nemůžeš svůj pracovní postup vázat na vzdálenost ode mě. Uvědom si, že za půl roku už třeba vzplanutí mezi námi opět pohasne.“

„Nikdy!“ zvolal Carter rozhořčeně. „Určitě ne z mé strany!“

V očích mu vztekle zablýsklo.

„Měl bys být rád, že v těchto zlých časech dostaneš dobře placenou práci, která tě navíc ještě baví. Nebo chceš celý život malovat psy a kočky cizích lidí?“

„Proč ne?“ odpověděl vzdorovitě. „I psi a kočky člověka uživí.“

Sára se do Howarda zavěsila a pokračovali v cestě. „Co jen s námi bude,“ zeptala se, aniž očekávala odpověď.

V tom povzdechu bylo tolik sklíčenosti, že se Carter skoro rozplakal. Samozřejmě byly její pochybnosti oprávněné a jejich poměr rozhodně není jednoduchý, ale cožpak musí pořád myslet na další den, na následující měsíc, a tak jejich lásku po kapkách

otravovat?

„Vždyť já taky budu starší,“ poznamenal nakonec. Ale slova, původně míněná jako útěcha či povzbuzení, zněla spíše neobratně a hloupě.

„Myslíš, že bychom se tady měli rozloučit a sejít se tu za deset let?“ zasmála se Sára.

Teď se musel smát i Howard a objal ji. Protože mu byl takový pocit donedávna odepřen, nebylo teď pro něj nic krásnějšího než cítit její teplé, měkké tělo na svém. Štěstí, jež ho zaplavovalo, mu dalo zapomenout na všechno kolem a přál si pouze jedno: aby mu Sára Jonesová patřila úplně.

Její temný, sametový hlas ho přivedl zpátky do skutečnosti. Nevěděl, jak dlouho se vznášel se zavřenýma očima v tom opojení. „Howarde,“ slyšel ji, „měli bychom se vrátit. Bylo by lepší, kdybych jela první a ty potom chvíli po mně.“

„Ano, slečno Jonesová,“ přikývl.

Dlouho se za ní díval, až zmizela za nejbližším pahorkem.

VIII

Owena Hazelforda, syna majitele hotelu George Commercial, příroda právě neobdařila chytrostí, zato měl jisté nadání, které velmi inteligentním lidem často chybí: měl skvělý pozorovací talent. V oněch dnech psal list Daily Telegraph, jenž se s oblibou takovými tématy zabýval, o vloupáních na sídla v okolí Norwiche. Z Bückling Hall a Rainthorpe Hall byly ukradeny cenné obrazy. V Mannington Hall viděl zahradník za bílého dne tři muže při pokusu proniknout dovnitř. Ale ještě než se dostavila policie, stačili ti tři utéci. Zahradník je docela dobře popsal a popisy byly uveřejněny v Daily Telegraph jako zatykače. Za použitelné odkazy pro pátrání byla vypsána odměna pět liber.

Jeden z popisů se hodil na Jamese Marvina, podivného hosta, který už skoro týden bydlel v hotelu, a tato okolnost vzbudila Owenovu zvědavost. Hned po příjezdu před šesti dny si pan Marvin navykl odejít po snídani z hotelu a vracel se až pozdě odpoledne, někdy dokonce k večeru, snědl nějakou maličkost a šel si lehnout. Dělal to s určitou pravidelností a mohlo by se zdát, že zvláštní hotelový host, jenž se ostatně vyhýbal veškerým rozhovorům, odchází za svou prací.

Tím podivnější se Owenovi zdálo, co už dávno zjistil: pan Marvin bloumal Swaffhamem jako vlčák, který sleduje pachovou stopu, plíží se pochybnými stezkami a nakonec se neúspěšně vrátí do výchozího místa. Občas však Marvin jako povaleč dával přednost několika hodinám sezení na lavičce nebo na kraji silnice.

Owen, povzbuzen svým pozorováním a zprávou v novinách, využil hostovy nepřítomnosti a s náhradním klíčem vešel do Marvinova pokoje. Nejprve se bál, že by ho otec mohl přistihnout, potom však zvítězila jeho zvědavost a vyhlídka na pět liber.

Byl to strach, že se prozradí, když Marvinova zavazadla prohlédne důkladněji, nebo pojal absurdní nápad a hotelový host je počestný muž, který v Brecklandu tráví dovolenou?

V každém případě bylo Owenovo pátrání neúspěšné a nenašel žádný náznak nečistých intrik.

Owen právě zamykal pokoj, když ho jako blesk zasáhla myšlenka, že Marvin dnes ráno odešel z hotelu bez saka, protože bylo vedro. V mžiku se vrátil dovnitř, otevřel skříň a zajel do kapes saka, aby zjistil, co v nich je. Z dřívějších podobných akcí, při nichž se neoprávněně obohacoval, věděl, že muži neznají bezpečnější skrýš než vnitřní kapsu svého saka. U Marvina to bylo stejné.

Owen tak objevil dva pasy, z nichž jeden byl vystavený na jméno James Marvin a druhý na jméno Alex Yerby, přičemž zjevně patřily jednomu člověku. Owen však za ještě důležitější považoval několikrát složený list papíru, na němž byla poznamenána jména s adresami, které chlapec dobře znal: pan Alfred McAllen, pan Kenneth Spink a slečna Sára Jonesová.

McAllen a Spink patřili k nejbohatším mužům Swaffhamu – jeden vydělával peníze svou dopravní firmou, druhý měl továrnu na parní stroje – ovšem jméno Sáry Jonesové v této souvislosti spíše vyvolávalo otázky. Přesto se Owen rozhodl, že své pozorování ohlásí na policii.

Záměrně se otci předem nesvěřil, protože se obával, že otec by z obav o dobrou pověst domu nikdy nepřipustil, aby byl host hotelu George Commercial vydán policii. Policejní stanice ve Spinners Lane nebyla nijak zařízena na přijetí těžkých zločinců – a o takového se jednalo, pokud se Owenovy domněnky potvrdí – a tak si nejprve požádala o posily a teprve druhého dne ráno vpadla skupina pěti mužů do hotelu na tržišti a zatkla Jamese Marvina alias Alexe Yerbyho. Jeho odvoz v zamřížovaném voze vzbudil ve Swaffhamu velkou pozornost. Houf bosých a křičících dětí utíkal za vozem, dělal na zatčeného dlouhý nos, nebo škodolibě ukazováčky strouhal mrkvičku.

Po dlouhých výsleších Marvin alias Yerby přiznal, že se na vloupáních do Bickling Hall a Rainthorpe Hall podílel tak, že dal kumpánům příslušné tipy a hlídal. Neví, kde ukradená kořist je, ale je ochoten prozradit jména těch dvou, když mu slíbí mírnější trest. A pokud jde o ten seznam, ten mu podstrčili jeho kumpáni, on nic z toho nepoužil.

Druhého dne se u slečny Jonesové objevil inspektor Grenfell.

Sára se k smrti polekala, když vešel do ředitelny. V

takové situaci špatné svědomí v jediném okamžiku připomene všechny hříchy minulosti.

Grenfell, vysoký a velmi korektně oblečený muž v žaketu a vkusně vybrané vestě, byl zřejmě krátkozraký, protože bez brýlí mhouřil oči tak silně, že zřítelnice zůstaly jeho protějšku utajeny. Ve strnulém postoji a bez jakéhokoli pohybu ruky promluvil: „Slečno Jonesová, můžete mluvit o štěstí, že jste unikla zločinci. Vaše jméno stálo na seznamu bandy, která v Norfolku už delší dobu prováděla své rejdy a s oblibou vyhledávala sídla vysoce postavených osobností našeho hrabství.“

Marvin, projelo Sáře hlavou. Špatné svědomí postavilo její poměr s Howardem Carterem na první místo všech podezření. A tak Grenfellův úvod považovala spíše za úlevu a byla ochotná svěřit se inspektorovi s existencí baronovy pracovny a jejího obsahu. Ale věci se odvíjely jinak.

„Moje jméno že je na seznamu zločinců?“ zeptala se Sára Jonesová zdánlivě nechápavě.

„Nemusíte se obávat, slečno Jonesová,“ vpadl jí do řeči Grenfell. „Hlavu bandy jsme už zatkli. Je to jistý Yerby nebo též Marvin, jak se doopravdy jmenuje nevíme, tedy zatím ještě ne.“

Teď se Grenfell zeptá, pomyslela si Sára, jestli ta jména už někdy slyšela, nebo se s tím mužem dokonce i setkala.

Uvažovala, zda by nebylo lepší přiznat se, ale vnitřní hlas ji zadržel. Nenucené, téměř znuděně se zeptala: „Inspektore, jak vám mám pomoci se zločinem, který se nikdy nestal?“

„Já si samozřejmě kladu otázku,“ vysvětloval Grenfell, „proč ta trojka lumpů, a lumpové to jsou, měla na seznamu právě vaše jméno. Můžete to nějak objasnit, slečno Jonesová?“

Sára se na inspektora zkoumavě zahleděla, aby zjistila, zda ve skutečnosti ví mnohem více než přiznává. Ale Grenfella v jeho nehybnosti a s neproniknutelným výrazem v tváři potlačujícím každou mimiku bylo jen stěží možné prohlédnout.

„To je totiž tak,“ začal ze široka. „Ty druhé dvě adresy na seznamu zločinců patří panu Alfredu McAllenovi a panu Kennethu Spinkovi ze Swaffhamu. Nejsou to právě chudí lidé. A do Blickling Hall a Rainthorpe Hall, dvou sídel poblíž Norwiche známých blahobytem majitelů, se už zloději vloupali. Jinak řečeno: V Blickling Hall a Rainthorpe Hall bylo opravdu co odnést. I u McAllena a Spinka by bylo…“

„Chápu,“ zasmála se Sára, „vy se ptáte, co by se dalo odnést z Rodinné školy ve Swaffhamu. To se ptám já také, inspektore. Jen se tady rozhlédněte. Baronka von Schell za svého dlouhého života nasbírala všelijaké cetky a ozdůbky, které mi připadly jako dědictví. Pochybuji však, že hodnota všech těch věcí je srovnatelná s tím, co bylo na jmenovaných sídlech a co vlastní Spink a McAllen.“

„Dovolíte, abych se tady trochu porozhlédl?“ zeptal se Grenfell. „Je to jen pro vaši bezpečnost!“

„Samozřejmě, inspektore,“ svolila Sára, ale nebylo jí přitom moc dobře.

Jako loutka na neviditelných provázcích, která se náhle probudí k životu, začal Grenfell otáčet hlavou doleva a doprava a se zamhouřenýma očima a zkoumavým pohledem pátrat po skrytých cennostech. A když se důkladně porozhlédl v ředitelně a nekomentoval to ani slovem, zdvořile požádal o otevření trezoru, a když v něm nenašel nic pozoruhodného, poprosil, aby mu ukázala ostatní místnosti v domě.

Sára Jonesová byla nejprve ukolébána v jistotě, teď ji však zachvátil velký neklid. Prozradil snad Marvin, nebo jak se ten chlap opravdu jmenuje, jaké poklady se v domě nacházejí?

Nebylo

to

vyloučené,

i

když

dost

nepravděpodobné, protože ten lump by se tak sám prozradil.

Její nervozita rostla, čím více se blížili ke knihovně a už si v duchu chystala vysvětlení, jak čelit výtce, že skrýš zamlčela.

Inspektor však dovnitř jen vrhl krátký pohled dveřmi a mlčky zamířil do další místnosti.

Když se vrátili do výchozího místa, inspektor Grenfell opět našel řeč. „Slečno Jonesová, vy ještě nejste ve Swaffhamu dlouho,“ poznamenal.

„To je pravda,“ přisvědčila Sára a všimla si záludného tónu v jeho hlase. „Já pocházím z Ipswiche.“

„V jakém vztahu jste byla k baronce von Schell?“

„V žádném, pane Grenfelle.“

„A přesto vás učinila dědičkou. To není obvyklé, nemyslíte?“

„Jistě je, pane Grenfelle. Ale život je zkrátka neobvyklý. Baronka zanechala platnou závěť!“

„Nemusíte se ospravedlňovat, slečno Jonesová! Mě zajímá jen případ Marvin, ale dovolte mi v této souvislosti jednu otázku: Všimla jste si někdy toho, že se baronka von Schell stýkala se zvláštními lidmi? Myslím jestli jste si všimla, jací lidé sem přicházeli? Měla nějaké podivné přátele, kteří by ospravedlňovali podezření?“

Vyptávání Sáru už pomalu rozzlobilo a důrazně odpověděla: „Pane Grenfelle, baronka se kromě svých závazků souvisejících se školou nestýkala vůbec s nikým, kdo by vyvolával jakékoli podezření. Žila úplně v ústraní.

Ostatně jsem byla daleka toho, abych ji sledovala. Proč bych měla? Ve Swaffhamu byla velmi vážená.“

Grenfell opět zaujal strnulý postoj jako na počátku jejich rozhovoru, jenom tentokrát zkřížil ruce za zády jako vznešený lord. A po chvíli mlčení znovu začal: „A vy, slečno Jonesová? Víte, myslím, vy také máte nějakou minulost. Nikdy jste nebyla vdaná?“

„Ne,“ odpověděla Sára stroze.

„Zvláštní,“ poznamenal Grenfell. „Při vašem zevnějšku a věku – smím-li si dovolit tu poznámku.“

„Myslíte, ano, pane Grenfelle? Pokud vím, neexistuje ve Spojeném království zákon, který by ženám předepisoval, že se musí vdát než dosáhnou věku třiceti let!“

„Samozřejmě ne,“ omlouval se inspektor. „Nechtěl jsem být netaktní. Ale odpověděla byste mi na otázku, proč jste z Ipswiche přijela do Swaffhamu?“

„Jistě. Měla jsem k tomu osobní důvody. Byla jsem v Ipswichi učitelkou, ale po otcově smrti jsem k tomu městu necítila žádný vztah. Jeden reverend mě doporučil do Swaffhamu. Tak jsem se dostala do zdejší Rodinné školy.“

„Marvin alias Yerby také pochází z Ipswiche,“ řekl náhle Grenfell.

„Tak,“ uštěpačně poznamenala Sára. „A co tím chcete říci?“

Grenfell na otázku neodpověděl a pokračoval po svém: „Už jste se s tím Marvinem někdy v Ipswichi setkala?“

Sára cítila, jak se jí krev hrne do tváří. „Jak jste na to přišel, pane Grenfelle. Ipswich je velké město, žádné větší tržiště jako Swaffham, kde skoro každý každého zná alespoň podle vidění.“

„Ale možné by to bylo, alespoň by to vysvětlovalo skutečnost, proč bylo vaše jméno na Marvinově seznamu.

Přesto vám děkuji za informace, slečno Jonesová.“

Grenfell se uklonil a zmizel.

Rozhovor s inspektorem zanechal v Sáře jistý zmatek, ba stísněnost. Věřila, že tenhle Grenfell by mohl blufovat a vodit ji za nos, rozhodně sejí myšlenky rozběhly jedním směrem. Sára měla výčitky svědomí a s pocitem naprosté bezmocnosti začala mluvit sama se sebou: Sáro, začala klidně, osmadvacet let svého života jsi dodržovala zákony této země a ničím ses neprovinila. Co to do tebe najednou vjelo. Pořádek, v jakém jsi žila, je najednou obrácený na hlavu. Někdy si přeji, abys byla zůstala v Ipswichi, v pochmurné skromnosti života plného odříkání, ale beze strachu z hnusných vyděračů a policie, která sleduje každý tvůj krok. – Ale chceš to opravdu? – Ne, odpověděla si bez váhání. A pokud jde o tvůj vztah k Howardovi: Myšlenka, že žena se vždy upne ke staršímu muži, se objevuje až v pozdějších dějinách lidstva. A každý člověk má něco svébytného, co je ostatním nesrozumitelné. A co ty, ty sama sob
ě rozumíš? – Ne, já sama sobě nerozumím, odpověděla si Sára a usedla za psací stůl, opřela si hlavu o ruce a zírala do prázdna.

S kým by si o tom všem měla promluvit? Bylo to skoro směšné: jediný, komu se mohla svěřit, byl Howard, chlapec, kterého ještě před několika dny vyučovala anglickou literaturu a dějiny. A přesto věděla, že jeho úsměv, jediný dotek, by zahnal všechen strach. Vydala se tedy na cestu do Sporle-Road.

Fanny a Kate měly radost z návštěvy slečny Jonesové a pozvaly ji na čaj. Howard, se kterým chtěla mluvit, odjel do Dunhamu, kde dostal zakázku. Je to šikovný chlapec. Přesto by měly radost, kdyby vstoupil do služeb lorda Amhersta.

Jestli by ho třeba nemohla přemluvit ona.

Proto jsem přišla, prohlásila Sára a jako by řekla nějakou narážku, v té chvíli se ve dveřích objevil Howard s kreslířským blokem pod paží.

„Mohla bych s Howardem mluvit o samotě?“ zeptala se slečna Jonesová starých dam. Ve své naivitě si nevšimly pohledu, který si Sára s Howardem vyměnili a který by nepotřeboval žádné další vysvětlování. Proto také nevzbudilo nejmenší podezření, když Howard se Sárou odešli do jeho pokoje v patře.

Jakmile Howard za sebou zavřel dveře, beze slova si padli do náručí jako milenci, kteří se týdny postrádali. Bylo slyšet jen šustění jejich šatů.

„Slečno Jonesová,“ šeptal Howard a vychutnával teplo jejího těla. Víc neřekl.

Sára měla zavřené oči a mlčela. Když je po malé věčnosti otevřela, stále ještě s tváří přitisknutou k Howardově obličeji se rozhlédla. Před malým oknem místnosti stál úzký stůl, na kterém byly navršeny kresby a malířské potřeby, u stěny vedle postel na dřevěném podstavci se dvěma zásuvkami, opravdové monstrum. Po levé straně stará skříň na šaty, která měla v pravém křídle dveří kolmou puklinu a zřejmě proto nešla zavřít – rozhodně byla otevřená dokořán. Na podlaze ze širokých, rudohnědě natřených prken, mezi nimiž se rozevíraly na prst silné mezery, ležely boty, hromádka knih a několik kreslířských bloků.

Když si všiml kritického pohledu, který upírala za jeho záda, Howard zašeptal: „Kdybych tušil, že přijdete, samozřejmě bych uklidil. Víte, Fanny a Kate mají do této místnosti zakázaný vstup.“

„To je v pořádku,“ odpověděla Sára a nedokázala potlačit úsměv. Potom vážně dodala: „Musím s tebou mluvit, Howarde!“

Carter jí nabídl jedinou židli v místnosti. Sám si sedl na postel. „Co se stalo?“ zeptal se úzkostlivě.

Sára mu tiše vyprávěla o inspektorovi Grenfellovi a jeho neprůhledném chování, které jí dělalo starosti. Marvin prý byl zatčen, nikoli však proto, že se pokusil ji vydírat, nýbrž protože se podílel na několika vloupáních. Údajně měl u sebe seznam několika adres a byla na něm i Sára Jonesová.

Howard se polekal. „A ten Marvin prozradil uloupení sochy Afrodite“

Sára pokrčila rameny. „Nevím. Můžeme se jenom domnívat. Inspektor mi kladl tak podivné otázky. Na druhé straně Marvin by tak svou situaci ještě zhoršil. Proč by měl sám sebe obviňovat, dokud ho v této záležitosti nikdo nepodezřívá? Nedůvěru ve mně budí jen to, že si Grenfell dal ukázat celou školu i moje soukromé místnosti, jako kdyby hledal něco určitého.“

„A? Tak už mi to povězte, slečno Jonesová!“

„Nic. Do všech místností jen spěšně nahlédl, i do knihovny. Potom se rozloučil s tím, že bych se měla u něj ohlásit, kdyby mě napadlo něco, co by mohlo Marvinovi přitížit.“

Carter si nervózně prohrábl vlasy. „Jistě, je to zvláštní, ale policejní inspektoři jsou zkrátka zvláštní lidé. Nelze je srovnávat s námi ostatními.“

„Ať je to jakkoli, Howarde, když Grenfell přišel a představil se, zaplavil mě strach, že Marvin mohl náš vztah prozradit.“

„Marvin je darebák, slečno Jonesová. Nikdo by mu neuvěřil.“

„Ale ano, Howarde. Takový náznak by byl podnětem k tomu, aby nás sledovali.“

„To je strašlivá představa!“

„Také si myslím, a proto existuje jenom jediné řešení: už se nesmíme vidět. Je to prostě příliš nebezpečné.“

Nastala delší odmlka, při které se vyhýbali pohlédnout si do očí. Sára bojovala se slzami stejně jako Howard. A myšlenky obou kroužily jen kolem otázky: Je tohle konec?

V hlubokém zoufalství, které sotva ponechávalo prostor jasnému myšlení, se Carter náhle zeptal: „A kdybych odešel do Didlington Hall?“

Sáru to překvapilo. Ještě včera nabídku lorda Amhersta zásadně odmítal. „Do Didlington Hall?“ opakovala nevěřícně, jako kdyby se přeslechla.

„No ano. Didlington Hall není na jiném světě. Na druhou stranu by můj odchod ze Swaffhamu vzal veškerému podezírání vítr z plachet. Přesto bychom se mohli setkávat.

Ne zrovna ve Swaffhamu, ale někde v polovině cesty, v Mundfordu, Thetfordu, Wittingtonu nebo Wattonu. Mám kolo a pro vás, slečno Jonesová, pojedu třeba na konec světa.“

Sářina zachmuřená tvář se v okamžiku změnila ve šťastný úsměv. „Howarde!“ zvolala a snažila se potlačit nadšení v hlase, „ty opravdu chceš odjet do Didlington Hall?“

„Je to pro nás oba nejlepší řešení,“ předstíral Carter sebejistotu, „nemyslíte?“

Sára k němu vztáhla ruku a přitáhla chlapce k sobě.

Když si byly jejich obličeje velmi blízko a jeden cítil dech druhého, když jejich zoufalství bylo vystřídáno úlevou, Howard se milence zadíval do očí, jako kdyby se chtěl dopátrat jejích nejniternějších pocitů. Protože se mu to však nepodařilo a protože si nebyl svou věcí příliš jist, téměř dojemně nesměle se zeptal: „Slečno Jonesová, budete mě milovat stejně, i když budu bydlet v Didlington Hall, deset mil daleko od vás?“

„Ty můj hloupý, velký kluku,“ vzdychla Sára a políbila ho na čelo, „kdyby se naše láska měla rozbít na deseti mílích vzdálenosti, tak to nebyla láska, nýbrž vzplanutí. Možná je těch deset mil právě správnou zkouškou pevnosti.“

Carter chtěl rozladěně odpovědět, Sára však mu přitiskla prsty pravé ruky k ústům, a tak mu v hlavě zůstala pouze myšlenka, že by za Sárou jezdil třeba do Skotska, nebo do Irska, jen aby jí byl nablízku.

Už druhého dne se Howard Carter vydal na cestu do Didlington Hall, aby lorda Amhersta informoval o svém rozhodnutí. Ten byl rád a Howardův krok ho překvapil, neboť mu jeho pochybnosti neušly. Lord Amherst dokonce poslal do Swaffhamu vůz, aby věci mladého umělce jako malířské potřeby, knihy a oblečení odstěhoval do Didlington Hall.

Howard se nastěhoval do pokoje v podkroví v hlavní budově sídla, vedle komorníka a kočího Alberta, což Carterovo postavení povýšilo nad úroveň ostatních sluhů, kteří nocovali ve vedlejší budově ve stájích. Howardův vztah k tomu velkohubému nafoukanci byl od samého začátku napjatý. Více než bolest, kterou utrpěl při nehodě, bolela Howarda skutečnost, že ho stařec vykázal od hlavního vchodu do Didlington Hall. Chtěl mu to oplatit, jakmile se naskytne příležitost.

V Alicii, nejmladší dceři lorda Williama a lady Margarety, měl Howard od prvního dne spojence. Přestože už jí bylo osmnáct, měla věk, ve kterém dívky zkrásní, ještě před sebou a byla si toho vědomá. Jinak se nedalo najít vysvětlení pro její drsné chování, které se občas spíše podobalo chování pacholka ze stáje než vznešené zdrženlivosti urozené dámy.

Přesto Alicia neměla nedostatek mladých ctitelů vyhledávajících její blízkost. Ale rudovlasá dívka nebyla tak hloupá, aby si myslela, že je to jenom kvůli její osobě. A tak jí vyhovovalo, že mladý umělec ze Swaffhamu na ni nedělal oči, že bylo dokonce na ní, aby se ucházela o jeho přízeň.

Nezvyklá práce vyžadovala od Cartera velké úsilí a skoro neměl čas vzpomenout si na Sáru Jonesovou. Odmítl dokonce i Aliciinu nabídku, že mu ukáže všechny místnosti Didlington Hall, a prosil, aby to odložili.

K jeho prvním úkolům patřilo nakreslit ve zmenšeném měřítku dvě hliněné tabulky s hieroglyfy. Nebyl to snadný úkol pro někoho, komu dělal potíže už i pravopis – nemluvě o významu cizokrajných písemných znaků a symbolů. Zdály se mu stejně tajemné jako kamenné kruhy ve Stonehenge.

Ve velké pracovně jeho lordstva, kde Carter pracoval, vládl i navzdory vedru visícímu nad Brecklandem příjemný chládek a práce Howarda těšila, i když si nebyl jistý, zda svého zaměstnavatele uspokojí. Od Alicie se dozvěděl, že její otec v loňském roce najal jednoho kreslíře z Britského muzea v Londýně a po týdnu ho propustil, protože nesplňoval požadavky, které na něj kladl. Howard strávil celý den prací, kterou přerušil jen polední přestávkou, kdy v suterénu domu lehce poobědval se služebnictvem, jež vůči němu projevovalo nepokrytou nedůvěru. Kolem páté hodiny přišel do pracovny lord Amherst, aby se podíval, jak práce pokračuje.

Carter byl nejistý, zajíkavě se omlouval, že se teprve musí do nového způsobu malování zapracovat.

Ještě mluvil a lord si kriticky prohlížel nakreslené. Pak mu vpadl do řeči: „Ne, ne, Cartere, je to výborné.

Gratuluji!“

Howard kradmo pohlédl na lorda, jenž občas mluvil s cynickým podtónem, jestli to opravdu myslí vážně, a když pochopil, že ano, oddychl si.

S úlevou o něco později vyšel z panského domu a venku ho přijalo dusno končícího dne. Od rybníka sem doléhalo skřehotání žab. Vonělo tu seno a suché rákosí. Howard si vzal kolo z odstavného přístavku a chtěl nasednout, když se v přízemí otevřelo okno a Alicia vystrčila hlavu. „Hej, počkej!“

Za chvilku se Alicia objevila v nezvyklém oblečení.

Měla na sobě bělostnou blůzu a sukni sahající do poloviny lýtek. K tomu červené vysoké botky. Nejpřekvapivější byl široký klobouk, který měla lehkým bílým šátkem uvázaný pod bradou.

„Někdo se tu pro mě zastaví,“ zasmála se a obrátila oči k nebi, jako by chtěla říci: když to musí být.

Howard se už těšil myšlenkou, že se Alicia tak vyparádila kvůli němu. Teď byl trochu zklamaný, i když by mu to zase tak velkou radost neudělalo. „Už jsem si myslel, že se mnou chceš vyjet na výlet na kole. Umíš vůbec jezdit na kole?“

Alicia pokrčila rameny. „Albert mě to jednou chtěl naučit. Ale hodina skončila na patníku.“ Přitom vytáhla sukni nad pravé koleno a ukázala na čéšku, kde byla jasně viditelná stopa zranění, k němuž došlo před několika lety.

„Od té doby jsem si na ten ďábelský vynález nesedla!“

zvolala Alicia a zase spustila sukni přes koleno.

Od vjezdu se rychle blížil kočár Hansom Cab. Kočí držel koně na krátké uzdě a aniž zpomalil, zabočil na štěrkem vysypanou cestičku vedoucí před hlavní vchod. S

hlasitým výkřikem zastavil povoz a kůň se přitom vzepjal.

Carter nevěřil svým očím, když kočí seskočil na zem.

Byl to Spink, Robert Spink, syn továrníka ze Swaffhamu.

Spink se nepolekal o nic méně než Howard a setkání mu bylo zjevně trapné. A ještě než Alicia ve své nevědomosti mohla oba soky představit, Howard zvolal: „Spinku, ty se taky vždycky objevíš na místě, kde by člověk čekal kdekoho, jenom ne tebe!“

„Totéž bych mohl tvrdit o tobě, Cartere!“ odpověděl rozpačitě Spink.

„Tak prosím, jen to řekni! Jinak nemáš zábrany vykládat nesmysly.“

Alicia sledovala spor obou bojovných kohoutů spíše pobaveně, protože tak ani jednoho z nich neznala.

„Mám dojem, že vy dva se znáte,“ poznamenala suše a po odmlce tázavě dodala: „Vy se nemáte moc rádi, že?“

„Dalo by se říci,“ odpověděl Carter, aniž Spinka spustil z očí. „Jak ses dostala k takovému prevítovi jako je Spink?

Je to lhář a podvodník a je zákeřný jako rys.“

Spink sáhl po biči a kdyby Alicia s rozpřaženýma rukama nevstoupila mezi ně, Spink by Cartera švihl. Natolik byl vzteklý.

„Zbláznili jste se?“ vykřikla Alicia rozčileně. „Přece se nebudete rvát jako dělníci v docích?“

Carter se opovržlivě odvrátil a palcem ukázal na Spinka: „Výprask je jedinou řečí, které rozumí. Na tom ubožákovi jsou zajímavé jenom peníze jeho otce.“ Obrátil se k dívce: „Tebe je škoda na to, aby ses stýkala s takovým jako on.“

„A s tímhle budižkničemou už vůbec ne!“ vykřikl vztekle Spink. „Jak se sem ten hladový chudák vůbec dostal? Říká si umělec a patlá obrázky psů, koček a co já vím čeho ještě. Řekni mu, ať jde k čertu a zaleze do díry, ze které vyšel.“

„Carter žije na Didlington Hall!“ protestovala Alicia.

„Pracuje pro lorda Amhersta, jestli proti tomu nic nemáš.“

„Tenhle?“ ukázal Spink násadou biče na Cartera.

„Ano, já!“ odpověděl a usmál se tak, že se jeho protivníkovi začala vařit krev. A s vyzývavým úsměvem dodal: „Na rozdíl od tebe, Spinku, si dovedu na živobytí vydělat vlastníma rukama.“

„O, jak krásné! Tvoje kecy mě dojímají k slzám!“

„Nemám zapotřebí zdobit se cizím peřím a nechat se oslavovat jako hrdina, přestože sláva zachránce malé holčičky patří někomu jinému. My si rozumíme, Spinku.“

Spink pochopil, že ho Carter zahnal do úzkých. Musel se obávat, že ho Howard před Alicií znemožní. Proto neviděl jiné východisko, než se jedním skokem vrhnout na soupeře, který stále ještě držel své kolo. Howard reagoval instinktivně, odstrčil kolo, až popojelo několik kroků než padlo na zem, a nastavil Spinkovi pěsti. Zasáhly ho do obličeje a Carter si byl jist, že to bolelo, ale Spink ani nehlesl, aby si před dívkou nezadal. Howard se rozpřáhl, aby ho udeřil hřbetem pravé ruky do tváře, ale ještě než to stačil provést, Alicia se znovu vrhla mezi ně a pronikavě vykřikla, jako by útok platil jí.

Bojovní kohouti od sebe odskočili, především i proto, že Aliciin křik zalarmoval komorníka Alberta a služebnictvo.

To se sbíhalo ze všech stran, aby mladé lady stálo po boku.

Nakonec bylo třeba delšího mluvení, než Alicia přispěchavším sloužícím vysvětlila okolnosti boje mezi Carterem a Spinkem a než se zase všichni rozešli.

„Vy hlupáci byste neměli své nepřátelství řešit pěstmi, ale ve sportovním souboji!“ prohlásila Alicia. Mezitím se chlapci trochu uklidnili, i když nenávist mezi nimi se nezmenšila. Alicia se zeptala: „Umíte šermovat nebo jezdit na koni?“

„Jezdit na koni!“ odpověděl Spink, přestože nebyl nijak dobrý jezdec. Choval však naději, že Carter neumí na koni jezdit vůbec, a měl pravdu.

Howard zavrtěl hlavou: „Neumím ani šermovat, ani jezdit na koni. Ale na kole jsem určitě rychlejší než on se svým kočárem.“

„Abych se nesmál!“ zvolal Spink škodolibě a ukázal na Howardovo kolo, které leželo kousek stranou na zemi. „Ta věcička neudělá ani tři míle za hodinu. Já s jedním koněm snadno ujedu za hodinu deset mil.“

Alicia, která byla pro každou legraci, jen když slibovala trochu změny v jednotvárnosti Didlington Hall, tleskla a nadšeně zvolala: „Proč si to nezkusíte? Chci vidět, kdo z vás dvou je rychlejší.“

Robert Spink bez váhání přikývl, Carterovi se Aliciin návrh nelíbil. Ostatně si nebyl svou věcí už vůbec tak jistý.

Nepochyboval, že Spink bude koně pohánět bičem, aby byl rychlejší než on. Ale jestli nechce ztratit tvář, musí se do nerovných závodů pustit.

„Proč ne,“ řekl nakonec, „ale já stanovím podmínky!“

„Aha, mladý pán má plné kalhoty!“ ušklíbl se Spink a zamrkal na Alicii.

Carter přešel pohrdavou poznámku a aniž poctil soupeře jediným pohledem, pokračoval: „Až k modřínu na rozcestí je to půl míle. Budeme startovat tady, objedeme strom a kdo se jako první vrátí sem a přejede tuto čáru, bude vítěz.“

Přitom Howard podpatkem vyryl čáru přes cestu k panskému domu.

„Domluveno!“ Spink si rukávem plátěné košile otřel pot z čela. Na ochranu před sluncem stojícím nízko na obzoru si zastínil rukou oči a pohlédl na vzdálený mohutný modřín.

Potom zamířil ke dvoukolovému kočárku, popleskal rukou zadnici koně, zkontroloval uzdu a dovedl koně k čáře, kterou Carter vyznačil.

Howard zvedl kolo, přezkoušel funkčnost kol, brzd a pedálů a přitom dospěl k závěru, že se do závodu klidně může pustit. Našel si dokonce čas na kratičkou vzpomínku na slečnu Jonesovou a přemítal, jak by asi celou věc posuzovala, zda by ji odmítala, či schvalovala. Náhle se v něm vynořila potřeba, aby ho v případě porážky utěšovala – nebo ho obdivovala, jestli zvítězí – to byla druhá myšlenka.

Alicia si všimla jeho krátké nesoustředěnosti a najednou vůbec neměla dobrý pocit, nejisté přikročila k Howardovi a zeptala se: „Je všechno v pořádku? Snad nechceš couvnout?

Koneckonců jsi Spinka vyzval ty!“

„Já a couvnout?“ Carter se přinutil k domýšlivému úšklebku. „To zrovna. Pokud jde o mě, můžeme začít.“

„Dobře, jste připraveni?“ S rozpřaženými pažemi se Alicia postavila před čáru na cestě. Spink vylezl na kočárek.

Carter přehodil nohu přes kolo a připravil si pedál, aby mohl rovnou sešlápnout.

„Opakuji podmínky,“ prohlásila Alicia nahlas. „Musí se objet strom na rozcestí a co nejrychleji přejet cílová čára.

Vítěze zcela veřejně políbím. Ještě nějaké otázky?“

Carter zavrtěl hlavou. Spink zabručel něco jako: Všechno

jasné.

„Hotovo! Start!“ vykřikla Alicia a zachránila se skokem ke straně, protože Spink okamžitě, jakmile dala znamení k výjezdu, práskl bičem do koně a řval nesrozumitelné povely.

Kůň, jako by se chtěl zbavit zátěže, učinil ohromný skok kupředu, takže Carter, ve strachu, aby nebyl podupán, uhnul ke straně ještě než vůbec mohl šlápnout do pedálů.

Než se rozjel, už před sebou viděl zadek kočáru a poznal, že vzdálenost se neustále zvětšuje. Ale asi po padesáti metrech nabral Howard rychlost a vzdálenost mezi nimi už nenarůstala, i když se ani nezmenšovala.

Pak se stalo něco, co uvolnilo Carterovy poslední rezervy. Spink, který byl dosud skloněný nad otěžemi a hnal koně, se narovnal, otočil se a s úšklebkem zavolal na Cartera slova, na která v životě už nikdy nezapomněl: „No, Cartere, ty prostě vždycky prohraješ!“

Výsměch zasáhl Howarda v nejhlubším nitru. Spink ho nemohl zranit hůř. Vzduch mu hrozil roztrhnout plíce, nohy ho při každém šlápnutí do pedálů bolely a cítil se pokořený jako nikdy v životě. Avšak tento pocit, to urážlivé ponížení mu dodalo nadlidských sil. Najednou si všiml, jak se ke Spinkovi pomalu přibližuje. Ten se znovu ohlédl a opět švihal bičem ubohého koně. Kůň se bránil hlasitým řehtáním a řičením a vzpínal se na uzdě.

Strom na rozcestí se blížil, a Carter trochu zpomalil, aby jej objel pokud možno malým obloukem. Spink udělal totéž, a tak objeli modřín s odstupem délky paže. Howard využil příznivého okamžiku, objel strom těsněji, a když vyrazili na zpáteční cestu, byl několik metrů před soupeřem.

Carter šlapal, jako by ho honili všichni čerti. Cítil pot na nohou a v dlaních. Aby zmenšil odpor vzduchu, který proti němu vál jako pouštní vítr, snížil se, sehnul se nad řídítky a příliš pozdě si všiml, že tak ztratil sílu v nohou.

Spink se přiblížil a chystal se předjet. Carter už cítil frkání koně v zádech a věděl, že musí uhnout, jestli nechce být sražen. Ale neuhnul. Nezpevněná cesta byla úzká, příliš úzká, aby bylo možné předjet jezdce na kole větším obloukem. Neměl jinou možnost než závod vyhrát. Carter klidně zůstal uprostřed cesty.

K cíli chybělo ještě asi tři sta metrů a Howard už viděl Alicii, která netrpělivě poskakovala, když se po jeho levém boku objevila hlava Spinkova koně. Spink vedl koně tak, že oj Cartera vytlačovala z cesty. Howard se však bránil, levou rukou udeřil koně do hlavy a ten uskočil stranou.

Krátký pohyb stačil, aby dvoukolý vozík dostal smyk.

Naklonil se nad okrajem cesty a Spink po hlavě vypadl ven, s tupým úderem dopadl na zem, několikrát se převalil a zůstal ležet. Pak se ozval výkřik, protože Spinkova noha se dostala pod koňské kopyto. Nakonec přes ni ještě přejel kočár.

Carter, který neviděl, co se opravdu stalo, jako v transu šlapal do pedálů, zvláště když kočár bez kočího teď s ním byl na jedné úrovni. Nechtěl, nesměl prohrát a Aliciino divoké mávání, kterým ho vyzývala, aby zastavil, považoval za povzbuzování.

Až v cíli, kdy s malým náskokem jako první přejel přes vyznačenou čáru, se nohou opřel dozadu do pedálu a brzdil tak prudce, až na zemi zanechal tmavou stopu. Kůň vyděšený ještě zvukem brzdění, se splašil a cválal i s lehkým kočárkem přes louku před panským domem ke skupině vzdálených stromů.

Když se Howard otočil, aby se podíval na Alicii, viděl ji, jak klečí na kraji cesty a křičí o pomoc.

Howard odhodil kolo na druhou stranu a když doběhl k Alicii, viděl, že Spink je těžce zraněný. Při pohledu na něj se Alicia třásla po celém těle. Spinkův oblek byl roztrhaný.

Pravá nohavice odhalovala stehno, ze kterého trčela zlomená kost. Z rány se valila krev a barvila prašnou půdu do černa.

Spink byl při vědomí, ale nevydal ze sebe ani hlásek.

Pravou rukou si tiskl břicho a rty mu nepravidelně cukaly.

Přitom sebou škubal, jako by mu tělem projížděl elektrický proud.

„On umře,“ naříkala tiše Alicia, „tak udělej něco!“

Howard se v takové situaci cítil bezmocný, věděl však, že největší nebezpečí při těžkých zraněních je vykrvácení.

Proto si odepnul pásek z kalhot, dvakrát ho ovinul kolem Spinkovy nohy a právě se chystal ho utáhnout, když ze sebe Spink vypravil výkřik, kterému nejprve nerozuměli. Až když ho opakoval, pochopili, že křičí: „Vypadni, Cartere!“

„Jsi pitomec!“ odpověděl Howard a nenechal se odradit od svého záměru podvázat Spinkovu nohu. Až když se Spink řvoucí bolestí snažil obrátit k němu zády, Howard ho nechal být. Obrátil se k Alicii: „Je to pitomec a pitomcem zůstane. Zkus mu tu nohu stáhnout ty. Musíš pásek utahovat tak pevně, až už nepoteče krev. Já doběhnu pro pomoc.“

Alicia přikývla a dala se do práce.

V chůzi Howard ještě zaslechl Spinkův ochablý hlas: „Raději chcípnu, než abych přijmul tvou pomoc, Cartere!“

Carter se otočil, pohrdavě na Spinka pohlédl, mávl rukou a běžel k domu.

Albert, polekaný hlukem, který způsobil splašený kůň s rozbitým kočárkem, mu spěchal naproti.

„Spink spadl pod kola!“ křičel Howard z dálky. „Jestli rychle nepřijde pomoc, vykrvácí. Potřebujeme doktora!“

„Doktor Mackenzie!“ odpověděl stručně Albert.

„Kde bydlí?“

„Ani ne deset minut odtud. Kočár je zapražený.“ Ještě mluvil a už spěchal – na své poměry rychle, podle Cartera spíše uvážlivě – směrem ke stání.

Albert, Alicia a Carter s velkou opatrností vyzvedli zraněného na vůz. Spink se nebránil. Když však Howard usedl na kozlík vedle Alberta, Spink se vzadu na sedadle napřímil a vztekle řval: „Ať zmizí. Nepotřebuju jeho pomoc.

Cartere, zmiz už konečně! Nenávidím tě!“

Howard seskočil z vozu, postavil se před Alicii a tiše, aby Spink nerozuměl, šeptal: „Buď je blázen, nebo nechápe, v jaké je situaci. Jestli se bude ještě dlouho bránit, už nebude pomoc potřebovat. Nemohla bys…“

Alicia jemně Cartera odstrčila tak, že se mu rukama opřela o hruď. „Já to zařídím,“ odpověděla a vylezla na vůz ke Spinkovi.

Pak Albert zaškubal uzdou a koně vyrazili směrem k Milden Hall.

Dva dny se Robert Spink pro velkou ztrátu krve potácel mezi životem a smrtí, potom se jeho stav zlepšil. Ale v nemocnici v Cambridge, kam dal otec Spink syna převézt, mu dávali jen malou naději, že úraz zůstane bez následků.

Lékaři byli toho názoru, že pravá noha zůstane zmrzačená a o několik centimetrů kratší než levá a chodit bude moci pouze s berlou nebo holí. Kenneth Spink synovi tuto okolnost zatím raději zamlčel.

V době, kdy se v Didlington Hall odehrávaly tyto osudové události, v Sáře Jonesové rostly pochybnosti, zda bylo její chování k inspektoru Grenfellovi správné, zda mu raději neměla ukázat

úkryt sochy Afrodity, a tak získat klidné svědomí.

Poměr s Howardem beztak už zatěžoval její nervy více než dost.

Na rozdíl od dřívějška trávila hodiny před zrcadlem a prohlížela se ze všech stran, přitom si kladla otázku, jestli není pro Howarda příliš stará. V takových chvílích si rozpustila přísně stažené vlasy a kartáčovala je, až volně splývaly, nebo si je zapletla do copů, jak je nosívala jako mladá dívka. Obočí a řasy si nalíčila černě a rtěnka zvýraznila smyslnost úst. Náhle se zalíbila sama sobě. A to všechno kvůli patnáctiletému chlapci!

Stokrát si četla Howardův lístek s nápisem „Krásné Afroditě…“, aniž tušila, že by těch několik řádek mohlo určovat její život. Sára je nosila složené na prsou a pokaždé, když hrozilo, že se jí zmocní pochybnosti o jejím jednání, papírek vytáhla a polohlasně si přečetla slovo za slovem jako školačka.

Jistě, pisatel těch řádek byl mladý, pro ni příliš mladý, nemluvil však jako dospělý? Dosud pro ni žádný muž taková slova nenašel a nikomu se nepodařilo probudit v ní tak silné city. Ne, pro Sáru nebylo lehké přemluvit svou počestnou dušičku, ale počestných dušiček už je víc než dost, usoudila.

Dávno už litovala, že na Howarda naléhala, aby odešel do Didlington Hall. Teď jí chyběl víc, než si to dokázala představit. Stačilo by slovo, letmý dotek, aby utišily její bezbřehou touhu. Mezi Swaffhamem a Didlington Hall však leželo nekonečných deset mil.

V návalu takové stísněnosti si Sára vzpomněla na Charlese Chamberse, který jí chtěl radou stát po boku, i když odmítla jeho nabídku k sňatku. Léto už překročilo zenit, ale navzdory pokročilé hodině bylo ještě světlo, když se Sára vydala na cestu.

Chambers bydlel nedaleko v Mangate Street, v jednom z úzkých domů, jejichž dvoupatrová ošklivost se skrývala za břečťanem a popínavými rostlinami sahajícími až k okapu.

Ode dne, kdy ji Charles požádal o ruku, se nesetkali a Sára ani neznala číslo domu, takže očekávala, že se bude muset ptát. Potom však za jedním pootevřeným oknem v prvním patře zaslechla kvílivé zvuky harmonia.

Nebyl tu zvonek a pravděpodobně by jen stěží přehlušil nástroj, který si hudebník sám šlapal. Proto Sára vyšla po studeném, vlhkém schodišti na temnou chodbu, kde to páchlo voskem na podlahu a vařenou zeleninou.

Sára zaklepala, a když nikdo neodpovídal, vešla do místnosti, ze které zněla hudba.

Chambers se polekaně otočil, když uslyšel zvuk dveří.

„Vy, slečno Jonesová?“ zeptal se udiveně, vstal z klavírní sedačky a nervózními prsty si prohrábl stříbrné vlasy. „Vás bych určitě nečekal!“

„Tak jste zklamaný?“

„Ne, ne, právě naopak, slečno Jonesová! Vaše návštěva a ještě v tak pozdní hodinu?“

„Rozhodně z toho, Charlesi, nevyvozujte nesprávné závěry.“

„Samozřejmě že ne,“ odpověděl Chambers zahanbeně.

„Nechcete si sednout?“ Vzal svazek not ze židle, která stejně jako ostatní zařízení pamatovala lepší časy, a pohybem ruky vyzval Sáru, aby se posadila.

„Nesmíte se tu moc rozhlížet,“ pokračoval a hlavou opsal úhel sto osmdesát stupňů. „Ale domácnost starého mládence a navíc muzikanta není právě Windsorský zámek.“

Sára povzbudivě zvedla ruce a bez okolků začala mluvit o důvodu své nečekané návštěvy. „Jednou jste, Charlesi, řekl, že tu pro mě budete vždycky, když budu potřebovat nějakou radu.“

„Ano, to jsem řekl.“ Chambers přisunul stoličku blíž k návštěvnici. Kromě židle, na které seděla Sára, tu jiná možnost k sezení nebyla. Potom si sedl, opřel se rukama o kolena a zeptal se: „Snad se nepřihodilo něco nepříjemného?“

Sára pokyvovala hlavou. „Bez vlastního přičinění jsem se dostala do situace, kvůli které už ani nemohu spát. Než vám však řeknu, o co jde, musíte mi dát své čestné slovo, že o tom nikomu nepovíte ani slovíčko!“

„To vám přísahám, slečno Jonesová. Věřte mi.“

Na okamžik zaváhala, zda se má bez obav Chambersovi svěřit. Ale potom to z ní vyhrklo a vyprávěla o objevení pracovny za knihovnou a o podivných věcech, které jsou uvnitř. Když začala mluvit o soše Afrodity, krátce se zarazila, jako by si to chtěla ještě jednou rozmyslet. Ale potom pověděla celou pravdu, že umělecké dílo je kradené a že jistý pan Marvin, jehož otec baronovi sochu kdysi prodal, se pokusil získat ji zpátky. Doslova ji vydíral. O bližších okolnostech vydírání se Sára ovšem nezmínila. Marvin, pokračovala, byl nakonec zatčen pro jiný zločin. Poté se u ní objevil inspektor Grenfell a pátral po pokladech. Když nic nenašel, s nepořízenou odešel.

„S dovolením,“ zavrtěl Chambers hlavou, jako by nemohl uvěřit tomu, co slyšel, „to zní jako příběh od Conana Doyla a ten tvrdí, že každou řádku svých románů vymyslel.

Je to všechno pravda?“

„Přesně jak jsem to vyprávěla. Proč bych měla lhát?“

Chambers sepjal ruce, položil si je před ústa a přemýšlel.

Potom se Sáry zeptal: „A ten inspektor – jak se jmenoval?“

„Grenfell.“

„Ten inspektor Grenfell se vás na tu sochu neptal?

Myslím totiž, že k vám nezašel náhodou. Jeho návštěva přece musela mít důvod a jestli věděl, že socha je ve vašem majetku, bylo by přece jeho úkolem požadovat její vydání!“

Sára Jonesová mlčky přikývla. Nakonec dodala: „Grenfell tvrdí, že moje jméno bylo na nějakém seznamu.“

Nervózně otáčela knoflíkem na blůze.

„To by bylo samozřejmě možné. Pak by Grenfellova návštěva měla úplně jednoduché vysvětlení. Rozhodně jste tomu inspektorovi nic nenaznačila?“

„Ani to nejmenší! Zachvátila mě panika a bála jsem se, že by mě mohli obvinit z pletich s těmi lumpy.“

„To není tak scestná myšlenka. Přesto byste měla učinit prohlášení na policii. Vy přece za dědictví nemůžete. Nikdo nemůže vám vyčítat, že ve vašem dědictví jsou ukradené věci. Rozhodně ne v případě, že je dobrovolně vydáte.

Ovšem jestli je vědomě zadržujete, vaše vina den ode dne roste.“

„Když myslíte, Charlesi,“ Sára stydlivě upřela oči na zem. Chambers má pravdu. Myslela si totéž od samého začátku. Jen se neodvážila si to přiznat.

„A o existenci té pracovny jste nic nevěděla?“ začal znovu Charles. „Jak jste ji objevila?“

„To nebyla moje zásluha. Tajné dveře našel Howard Carter v knihovně. Otevřít je vyžadovalo určitou šikovnost.“

„Carter? Ten neúspěšný letecký průkopník?“

„Ano, ten,“ přisvědčila vážně Sára. „Dovolila jsem mu, aby si v knihovně vyhledal knížky o létání. Strávil tam s knihami několik odpolední. A jednoho dne narazil na to tajemství.“

„Chováte se k tomu mladíkovi velmi velkoryse,“

poznamenal Chambers s posměšným podtónem, který u něj vůbec neznala. Chtěla ho za to pokárat, ale věci se odehrály jinak.

V rozčilení kroutila perleťovým knoflíkem blůzy tak silně, že se utrhl, spadl na podlahu a kutálel se k harmoniu.

Sáře bylo trapně a sehnula se, aby se po něm poohlédla.

Přitom jí vyklouzl ze živůtku lístek. Chambers jej zvedl, aby jí ho podal. Ze zvědavosti, což byla vlastnost, která pro něj obvykle nebyla příznačná, však pohlédl na řádky: Krásné Afroditě – dříve Řecko, nyní Swaffham, hrabství Norfolk. Od Howarda Cartera.

Chambers byl velmi zmaten. Poklekl a předstíral, že hledá zakutálený perleťový knoflíček ze Sářiny blůzy. Ve skutečnosti však hledal přijatelné vysvětlení neobvyklých řádek a především toho, že Sára nosí ten lístek za ňadry.

„Tady je, bohudík!“ zvolala Sára radostně a ukazovala Chambersovi svůj nález, který držela mezi palcem a ukazováčkem.

Pomohl jí vstát a když opět usedla, podával jí složený lístek a zahleděl se na ni pevným, tázavým pohledem.

Sáře se nahrnula krev do hlavy. Měla pocit, jako by se jí zmocnil démon, který ji připravil o dech. Instinktivně přitiskla zaťaté pěsti k prsům, přesně na místa, kde už celé dny skrývala lístek. Ruce svírala s takovou silou, až jí zbělely klouby. V očích jí neklidně plálo, když mlčky opětovala Chambersův pohled. Ale už v příštím okamžiku se její nejistota, dojem, že byla přistižena při něčem hříšném, proměnil v prudký vztek. Rychlým pohybem vytrhla Chambersovi papír z ruky a schovala jej ve svém oblečení na stejné místo, odkud tak osudově vypadl.

S úmyslem celou věc přejít, začala mluvit, jako by se nic nestalo, o Chambersově radě ohlásit policii objevení ukradené sochy. Na všechny otázky teď Chambers odpovídal zdrženlivě a stroze, téměř neochotně.

„Už se stmívá,“ řekla Sára náhle, „byl byste tak laskav a doprovodil mě domů?“

Chambers, zdvořilý jako vždy, přikývl: „Samozřejmě, slečno Jonesová.“

Cestou k Rodinné škole vedoucí přes náměstí a kolem pavilonu Butter Cross, kde se v tuto dobu scházely zamilované dvojice, spolu Charles a Sára téměř nepromluvili. Sára tušila, že důvodem jeho mlčenlivosti je Howardův milostný dopis, ale byla tak zmatená, že se nejprve neodvážila něco vysvětlovat. Společná cesta se už stávala mukami a Sára pociťovala chuť utéci a někam se schovat.

Krátce před cílem ze sebe náhle vypravila: „Charlesi, vy se určitě ptáte, jak je to s tím dopisem.“

Charles odpověděl do tmy: „Správně, Sáro. Zřejmě máte mladého ctitele, navíc je to váš bývalý žák. Jistě mi nemáte za zlé, že mě to poněkud udivuje.“

„Howardovi Carterovi je patnáct a půl roku. Ryze početně nás dělí třináct let, vnitřně však mezi námi není ani den rozdílu.“

„Slečno Jonesová!“ Chambers mluvil nahlas a rozzlobeně. „Doufám, že víte, co děláte!“

„Ne,“ odsekla Sára. „Vím jenom, že nemohu jinak. A říkám to proto, Charlesi, abyste si nedělal žádné falešné naděje. Považujte mé přiznání za důkaz důvěry.“

Mlčky a pod ochranou tmy konečně došli ke školní budově. Před vchodem se Chambers s obvyklou formálností rozloučil, vzal Sáru za ruku a hluboce se uklonil jako sluha ve vznešeném domě. A než mu stačila poděkovat za doprovod, zmizel ve tmě.

Pod ochranou domovní zdi, ve vzdálenosti necelých padesáti metrů, celou scénu sledoval Howard Carter. Dlouhé večery nevlídné osamělosti v Didlington Hall jeho touhu po Sáře, přání dotknout se jí, dohnaly tak daleko, že sedl na kolo a dojel do Swaffhamu za dobu jen o něco delší než hodina.

Chtěl Sáru překvapit, a když našel zavřené dveře a v celém domě neviděl žádné světlo, usadil se na dohled a předsevzal si, že setrvá, dokud se jeho milovaná nevrátí – i kdyby to trvalo do půlnoci.

Milující mají podivné tušení, pokud jde o chování zbožňované osoby, nebo lépe řečeno: domnívají se, že mají tušení, neboť dost často se takové pocity ukáží jako politováníhodný klamný závěr.

Tak tomu bylo i tentokrát, protože Carter z nečekaného setkání vyvodil falešné závěry, což bylo – jak se ukázalo – osudné rozhodnutí.

Samozřejmě Chamberse okamžitě poznal i ve tmě a zaplavil ho bezbřehý vztek. Vztek na Chamberse a ještě více na Sáru Jonesovou, která si s ním zahrává a jedná s ním jako s dítětem. Nenáviděl sám sebe, že jí tak sedl na lep. Jak jen mohl! Jak si mohl myslet, že slečna Jonesová, zámožná, neobvykle krásná žena se zamilovala zrovna do něj, do něj, průměrného kreslíře, který právě tak odrostl dětským botkám!

Howard čekal, až se v horním patře rozsvítilo světlo. Po tváři mu stékaly slzy vzteku. Zapalovačem zapálil petrolejku na řídítkách. Potom nasedl na kolo a jel po London Street směrem na Brandon. Byla to hodina, ani první, ani poslední v jeho životě, kdy si přál být raději mrtvý.

IX

Každý rok, když se léto chýlilo ke konci, pořádal lord William George Tyssen-Amherst v Didlington Hall velkou slavnost, která v Brecklandu neměla obdoby. Všichni, co něco znamenali a nosili zvučná jména, či se proslavili hospodářským úspěchem, byli na tuto slavnost zváni podle přísných pravidel, nad nimiž lady Margareta bděla argusovskýma očima. A nezřídka se v lepší společnosti nebo mezi těmi, kteří se domnívali, že k ní patří, odehrávala dramata, protože někdo dostal pozvánku a druhý, přestože se také považoval za váženého muže se zásluhami, pozván nebyl.

Sto pochodní plálo v oknech panského domu a po obou stranách příjezdové cesty, když se sjížděli hosté v různých kočárech typu Faethón, Landauer, Victoria a Coupé.

Událostí byl zvláštní příjezd pana Alfreda McAllena, velmi bohatého dopravce ze Swaffhamu, jenž v doprovodu obou dcer přijel v mohutně prskajícím a třaskajícím vozidle bez koní, který prý byl francouzské výroby a měl výkon šesti koní, přestože nebylo vidět ani jednoho. Podle zákona běžel před automobilem, jak se tomu vozidlu říkalo, silný mladík, aby varoval protijedoucí kočí a slušné uživatele silnice. A pan McAllen ujišťoval, že chlapec tento úkol na cestě ze Swaffhamu do Didlington Hall plnil k jeho naprosté spokojenosti.

Jen několik statečných mužů se odvážilo přiblížit se k té nestvůře, jež prý byla k lítosti anglických patriotů vynalezena v Německu, na méně než pět kroků, když ještě běžel motor, který v rozporu s anglickou tradicí nebyl parní, nýbrž byl poháněn benzinem či jinými nebezpečnými látkami.

Zatímco Alicia vítala McAllenovy dcery, jejichž krásné šaty byly pošpiněné sazemi a prachem cesty, dopravce se předváděl jako kouzelník ve varieté, když ten pekelný stroj zastavil malou páčkou, takže bylo slyšet už jen syčení nablýskaných mosazných kočárových lamp, v nichž hořela směs vody a karbidu a jejichž matné světlo zaplavovalo celou scénu.

McAllen, mladistvě vypadající pětačtyřicátník, pocházel z podivných poměrů a pouze jeho obdivuhodné bohatství mu otevřelo cestu do vznešené společnosti v Brecklandu. O

celou svou reputaci však přišel tohoto jediného večera, kdy ve společnosti mnoha lordů prohlásil, že kůň dosloužil a bude nahrazen automobilem. Za padesát let kůň vymře.

Automobil je nejdůležitější vynález století a konstruktérský výkon německých inženýrů Daimlera a Benze je významnější než konstrukce mostu Firth of Forth nebo té věže, co ji v Paříži postavili blázniví Francouzi.

Ne, McAllen vlastně ani nepatřil do vznešené společnosti a dával to i sám najevo. Jeho károvaný oblek se hodil spíše k automobilu než ke slavnostní příležitosti.

Pozvání přijal, přestože mu to nepůsobilo žádné potěšení, z jediného důvodu: McAllen, vdovec od doby, co jeho manželka zemřela na souchotiny – zlí jazykové tvrdí, že se utrápila – s obtížemi hledal muže pro Mary a Jane, své dcery na vdávání. Nebyly to žádné krasavice a tloušťka, kterou na sebe nabraly, protože se trápily, zanechala jasné stopy na jejich zadnicích – nazvat tyto jejich části těla jemněji by bylo opravdu velmi odvážné. A tak možné kandidáty manželství mohlo lákat jedině velké věno, o němž se otec McAllen zmiňoval při každé příležitosti. Koneckonců ve šlechtických kruzích bylo dost mužů, jejichž jméno mělo podstatně větší význam než jejich zděděný majetek.

Jediný člověk v celé té pestré společnosti, jenž se o automobilistu zajímal, byl „Porchy“, jak mu říkali přátelé, kterých měl hodně. „Porchy“, vysoký, štíhlý, sportovní, zkrátka ideální obraz muže, byl atraktivní nejen zevnějškem, byl také chytrý, světaznalý navzdory svým pětadvaceti letům a – byl to třetí muž ve Spojeném království, který vlastnil automobil.

George Edward Stanhope Molyneux Herbert, jak se správně jmenoval, pocházel ze starého šlechtického rodu, který mu už od dětství zajistil titul „lord Porchester“, což ho rozhodně nijak netěšilo, protože v Etonu, kde musel každý britský lord strávit několik let, se mu spolužáci smáli a říkali mu „Porchy“.

„Porchy“ strávil dětství na rodinném sídle Highclere Castle poblíž Newbury. Byly tam rozlehlé pastviny, koně, jezera a tisíce dobrodružství. Ještě než šel do školy, proháněl se na poníkovi po okolních lesích a z jezer vytahoval štiky velké jako paže. Sotva by bylo možné představit si šťastnější dětství, kdyby „Porchyho“ matka nezemřela při porodu třetího dítěte. To bylo chlapci devět let.

Po době strávené v internátu v Etonu chodil „Porchy“

do Trinity College v Cambridgi. Prázdniny však pravidelně trávil s otcem, čtvrtým earlem of Carnarvon, na italské Riviéře, kde měl lord v Portofinu nádhernou vilu a plachetnici. Plachtění se stalo „Porchyho“ novou vášní a ani silný vítr, ani vysoké vlnobití mu nikdy nezabránily, aby se svou posádkou vyplul.

Bylo mu jedenadvacet a právě dokončil studium na koleji, když si vzal do hlavy, že obepluje svět. Při prvním pokusu doplul s posádkou do Jižní Ameriky a pak se vrátil.

O rok později vyplul východním směrem a dostal se do Austrálie a do Japonska. Krátce poté, co se „Porchy“ vrátil, zemřel jeho otec. Teď byl „Porchy“ pátý earl of Carnarvon, velmi bohatý muž s velkým vlivem, srdcem však, stejně jako v dětství, dobrodruh, pro něhož plachtění, koně a automobily znamenali více než politika Jejího Veličenstva nebo snobské rozhovory o Courbetovi a Monetovi a barbizonské škole.

Když se lord a McAllen důkladně pohádali o přednosti karburátoru s kartáčkem a odpařovacího karburátoru, o ty úžasné přístroje, které dodávají motoru palivo, aby se mohl rozběhnout, a nemohli se dohodnout, protože jeden zastával ten, druhý onen typ, přistoupila lady Margareta k „Porchymu“, zavěsila se do něj a obrátila se na McAllena: „Když dovolíte, ráda bych vám lorda Carnarvona odvedla na diner. Ostatní hosté se spíše než o pekelné stroje zajímají o slavnostní

tabuli,

kterou

nám

připravila

paní

Cricklewoodová. Jsem přesvědčená, že její kuchařské umění nadchne i vás. Na rozdíl od obvyklé anglické kuchyně totiž dbá nejen na to, aby jídlo pěkně vypadalo, ale také aby bylo dobré. Pojďte, přesvědčte se sám.“

Když lady Margareta a lord Carnarvon vešli do haly, která byla pro tuto slavnost proměněna v elegantní jídelnu a osvětlená nespočetnými svíčkami na stěnách a na dlouhých tabulích – ten pohled vyloudil u mnoha hostů hlasité a obdivné „ach“ – zazněl v pozadí čínský gong. Stalo se už tradicí, že na tento gong udeřil komorník Albert pouze jednou v roce, právě při této příležitosti.

Velká hala, jejíž stěny byly vyloženy teplým dřevem, byla zařízena jen několika kusy drahocenného nábytku a i když možná nevyzařovala eleganci Oxburgh Hall nebo bohatý přepych Highclere Castle, mohla svou útulností soupeřit s kteroukoli z nich. Na stěnách visely překrásné umělecké portréty předků, z nichž některé byly starší než dvě stě let a portrétovaní byli nápadní ušlechtilými rysy a nadčasovou krásou, vlastní všem předkům rodu Amherstů.

Přestože obrazy pocházely od různých malířů, všechny byly pozoruhodné jedním společným úkazem, který vyvolával obdiv všech hostů. Ať se člověk v hale postavil kamkoli, předci pozorovatele sledovali očima. To platilo i o portrétech lorda Williama Amhersta a lady Margarety, které asi před dvaceti lety ve stylu Gainsborougha vytvořil jeden slavný malíř z Londýna. Především obraz lady Margarety, paní na Didlington Hall, v tmavorudé róbě stojící u okna panského domu, z něhož je výhled do krásné krajiny, se velmi líbil a stejně jako ve všech galeriích předků v Anglii bylo zdvořilé chvilečku před ním postát a uznalými slovy obdivovat dílo malíře, především však model.

Lord Carnarvon lehce našel vhodná slova, která nezněla licoměrně ani otřele, jak tomu při podobných příležitostech bývá: „Mylady, nevím, co mám obdivovat více, zda umění malíře nebo krásu modelu. Opravdu je to nejkrásnější portrét, jaký znám.“

Ať už si to „Porchy“ myslel opravdu nebo ne, rozhodně tak učinil zadost konvenci a lady Margareta požádala lorda Carnarvona a ostatní hosty, aby zasedli k dlouhé tabuli tak, jak jim určují rozložené jmenovky.

Stěží existuje v Anglii přísnější zákon než zasedací pořádek při dineru. Jen rozmístění hostuje tématem rozhovorů na několik dní a má podivuhodnou moc v někom vzbudit euforii a v jiném hlubokou depresi.

Lord Amherst dal znamení k usednutí tak, že se posadil do úzkého čela tabule, odkud mohl přehlédnout všechny hosty až do posledního místa. Po jeho pravici usedla lady Margareta na prvním místě dlouhé řady. Měla na sobě dlouhé, tmavé šaty s velkým výstřihem. Avšak pozornost nevzbuzoval dekolt paní z Didlington Hall, nýbrž jedna maličkost jejího oblečení, jež nezasvěceným zůstala skryta, znalce však vyzývala k obdivným pohledům. Lady Margareta měla kolem krku černou sametku, což v těchto dnech v kruzích vzdělanců vyvolávalo větší nadšení než podvazek na bělostné noze. Připomínalo to totiž onu lady Stutfieldovou z knihy Oscara Wilda Strašidlo Cantervillské, která právě vyšla a kterou zkrátka kvůli její frivolnosti bylo nutné přečíst. Zatímco lady Stutfieldová nosila stuhu na krku jen proto, aby zakryla vypálené stopy pěti prstů, které jí po strašidle zůstaly, dámy ze vznešené společnosti dávaly samet
kou najevo, že jsou literárně na výši a odvracejí se od přehnané počestnosti století.

Naproti lady Margarety, tedy po levici lorda Amhersta, seděl lord Carnarvon. Vlevo od něj lady Wainwrightová, černovlasá krasavice indického původu, kterou si do Anglie přivezl admirál Wainwright z korunní kolonie Jejího Veličenstva. Její manžel John Wainwright, teprve nedávno povýšený do šlechtického stavu, byl hubený, vysoký a velmi krátkozraký. Měl brýle se silnými skly, za nimiž vypadaly jeho oči jako knoflíčky od košile. Wainwright byl příkladem toho, jak se nejnevzhlednější muži zdobí nejkrásnějšími ženami. V konverzaci se však Wainwright mohl měřit s každým jiným hostem a lady Lampsonová, druhá manželka lorda Harolda Lampsona usazeného nyní vedle krásné Indky, si užívala zábavu zvláštním způsobem, protože navzdory svému mladému věku špatně slyšela a decentně si přikládala k uchu malé stříbrné naslouchátko.

Pán a paní Gordonovi, sousedé Amherstových, s nimiž se po léta přátelili, teď seděli proti sobě a zaujímali místa, která jim podle jejich společenského postavení nepatřila, avšak nahradili na nich pána a paní Spinkovy, kteří vzhledem k synovu úrazu v posledním okamžiku účast odřekli.

Tak se více než třicet hostů, které nelze všechny vyjmenovat, rozsadilo kolem dlouhé tabule, na jejímž konci seděli Amherstova nejstarší dcera a mladý lord William Cecil, muž melancholický jako uvaděč v Covent Garden, dále Alicia a Percy Newberry, obě dcery McAllenovy a Howard Carter.

Howard považoval pozvání na slavnost za nečekanou čest. Lady Margareta, která k němu byla od jeho příchodu do Didlington Hall velmi vlídná, mu z domácí šatny zapůjčila černý žaket a šedočerné kalhoty, k tomu hedvábný plastron stříbřité barvy a toto oblečení mu mimořádně slušelo. Přestože, jak zapochybovala, není žaket přiměřené oblečení pro slavnostní diner, propůjčuje mu přece jen jistou vznešenost a eleganci.

Tato událost a slavnostní rámec pestré společnosti Carterovi na krátký čas dovolily zapomenout na vztek a smutek, jež ho zaplavovaly. I když se mu to zdálo obtížné, ba nemožné, musel se smířit s myšlenkou, že Sára Jonesová je žena jako každá jiná a že své nejhlubší city promarnil.

Carter ještě nikdy nejedl v tak vznešené společnosti. I když seděl na posledním místě u tabule, nadchlo by ho i nejprostší jídlo. Tady však domácí sluhové v tmavých oblecích nosili pokrmy na stříbrných mísách, jejichž široké okraje se ve světle svíček zlatě třpytily. Celý servis, talíře, mísy a polévkové mísy, pocházel z Worcesteru. Sklenice byly ze St. Louis. Podával se bažant v aspiku obložený ovocem a pestrým peřím, divoká kachna v pomerančové omáčce a krocan s kaštanovou nádivkou, k tomu dušená zelenina z vlastní zahrady. Pilo se francouzské červené víno.

Jako moučník se servírovala žemlovka s koňakovým máslem.

Howard jedl mlčky, téměř nábožně, a v myšlenkách si přál, aby to v životě dotáhl tak daleko, že by mohl každý den jíst jako lord.

„Ty, Cartere,“ drsný hlas Jane, starší McAllenovy dcery, přivedl Howarda zpátky do skutečnosti. „Z tebe se stal vážně vznešený člověk. Všechna čest!“

Howard nešťastně pohlédl na Alicii, která seděla šikmo proti němu a McAllenovy dcery nesnášela stejně jako on.

Nejprve raději poznámku tlustého děvčete ignoroval.

Ale Jane nepovolila a obrátila se na sestru, ovšem tak nahlas, že to mohli slyšet všichni: „No, vypadá v tom černém docela slušně, ale žaket ještě nedělá lorda. Co myslíš, Mary?“

Howard se neudržel a poznamenal: „A výstřih nedělá lady!“

Newberry a Alicia, kteří slovní potyčku pobaveně sledovali a obraceli oči k sestrám, se otřásali smíchy a přidržovali si ruku před ústy, aby nepropukli v hlasité chechtání. Neboť Jane na sobě měla šaty s odvážným výstřihem, který sice odhaloval mohutnou hruď, postrádající však i skromný nádech ženskosti, přesněji řečeno ňader.

„Tak jsem to nemyslela,“ odpověděla Jane a aby změnila téma, dodala: „Je to pravda, že Robert Spink se zranil při nějakém závodě s tebou?“

Alicia odpověděla místo Howarda: „Spink Howarda vyzval. Tvrdil, že bude s kočárem rychlejší než Howard na kole.“

Mary, mladší z obou sester, rozhovor dosud sledovala mlčky, nyní se však ozvala tenkým hláskem, tak odlišným od sestřina hlasu: „Nikdy přece nemůže člověk na kole udržet krok s kočárem taženým koněm!“ Přitom mávala rukama tak divoce, až se plameny svíček na stole rozkymácely.

„Na krátké vzdálenosti, například půl míle, to možné je!“ tvrdil Howard a rozpoutal tak živou diskusi, na které se postupně podílela celá společnost. Když spor konečně dospěl až k lordovi Carnarvonovi, projevil o něj skutečný zájem a zeptal se hostitele, jak závod dopadl.

„Tragicky, milý Carnarvone,“ odvětil lord Amherst.

„Mladý Spink si mohl zlámat vaz. Spadl pod koně a kočár a zranil se tak vážně, že bude po zbytek života kulhat.

Proslýchá se, že jeho pravá noha zůstane navždy zmrzačená.“

Lord Carnarvon stáhl koutky úst. „Vidíte, gentlemani,“

promluvil po chvíli a rozhlédl se po společnosti, „komu je osudem určeno, potká smrt na cestě do kostela a dobrodruh jako já jí vzdoruje mezi piráty ve Středozemním moři a mezi bandity v Jižní Americe. Nikdy jsem nedokázal pochopit, když mi otec říkával, abych byl opatrný, že mám jenom jeden život. Ptal jsem se proč a sklidil otcovu nelibost.

Myslím, že život každého člověka je zapsaný ve velké knize. Proto je nesmyslné stavět zdraví na první místo všech úvah. Život je příjemný až ve chvíli, kdy člověk ztratí strach ze smrti. Věřte mi, pánové.“

Carnarvon pozvedl sklenici k přípitku a lady Margaret, jež sledovala řeč svého protějšku s obdivem, se zeptala: „Jestli jsem vám správně rozuměla, pak Spink neměl šanci uniknout svému osudu? Bylo mu určeno, aby celý život kulhal?“

„Nepochybně ano. Jak byste jinak chtěla vysvětlit smrt nějakého člověka, mylady? Provazolezci přímo vyzývají osud, když po tenkém laně přecházejí přes propasti – a někteří se dožijí vysokého věku. A filozof, který v knihovně pátrá po smyslu života, spadne ze žebříčku u police s knihami a je mrtvý. Ptám se vás, mylady, který z těch dvou jednal opatrněji, provazolezec nebo filozof?“

„Pravděpodobně filozof, protože se nepouštěl do žádného rizika.“

„A přesto ho přežil provazolezec, který téměř denně dával v sázku svůj život.“

Společnost u tabule ztichla. Od otevřeného krbu, jehož kamenné ohniště mělo rozměry téměř jako brána, bylo slyšet praskání ohně. Na dolním konci stolu rozhovor se zájmem sledoval Carter. Carnarvon byl chytrý muž a skvěle dokázal vyjádřit složité věci jednoduchými slovy.

„Mně je toho Spinka líto,“ poznamenal lord Amherst, „přestože připouštím, že jeho neotesanost se mi vůbec nelíbila.“

Lady Margareta přerušila manželovu řeč: „Ale on přece zachránil děvčátko z hořícího domu! To je čin, který zaslouží uznání. Je to hrdina!“

Carter v tom okamžiku vyskočil ze židle a zvolal: „To není pravda! Spink je zatracený lhář!“

Cartrerův vzteklý výkřik měl netušené následky: více než třicet párů očí se v jediném okamžiku upřelo na něj, jako by byly mezi sebou spojeny neviditelným mechanismem.

Odolával rozhořčeným pohledům s rudou tváří a zrychleným dechem.

„Ale tak to stálo v Daily Telegraph, pane Cartere!“

odpověděla s nelibostí lady Margareta. „Když to nebyl Spink, kdo tedy zachránil to děvče z hořícího domu?“

„Já.“

Howardova krátká odpověď vyvolala u části hostů pobouření. Především admirál Wainwright, v jehož uších mělo slovo hrdina zvláštní zvuk, reagoval rozladěně: „Můj mladý příteli, domnívám se, že nám dlužíte vysvětlení.“

„Tady není mnoho k vysvětlování, mylorde,“ odpověděl Carter neuctivě. Lady Lampsonová po admirálově boku znechuceně pokrčila obočí a přísně na Howarda pohlédla.

Ten se však nenechal zastrašit a pokračoval: „To já vynesl Jane Hackletonovou z ohně. Spink stál ve dveřích a čekal, až se vrátím a ponesu v náručí to děvčátko, které upadlo do bezvědomí. Doslova mi Jane vyrval a utekl s ní. Je otázka, kdo je opravdu hrdina – když už chcete to pochybné slovo použít, mylorde.“

Carter na sobě cítil oči jako bodající šípy. Proč jen ses musel zaplést do rozhovoru téhle vznešené společnosti, myslel si. Vyciťoval nedůvěru, která ho ze všech stran zaplavovala, a když se podíval na lorda Williama Cecila sedícího šikmo proti němu nebo na lorda Lampsona o kousek dál, cítil dokonce pohrdání.

Mlčení prve tak řečných hostů se už nepříjemně protahovalo až nakonec začalo být trapné, takže Howardovi už nezbývala jiná volba. Krátce se uklonil směrem k hostiteli, odstrčil židli a ráznými, krátkými kroky, které svědčily o jeho vzrušení, mířil k východu na schodiště, kde beze slova zmizel.

„Zvláštní mladík a vůbec se neumí chovat,“ rozhořčoval se admirál.

Lord Amherst shledával slova a omlouval se: „Carter pro mě pracuje teprve krátkou dobu. Je to vynikající kreslíř, opravdu velký talent. Ale z téhle stránky ho vůbec neznám.

Je mi líto, dámy a pánové.“

Carnarvon, jenž epizodě připisoval mnohem menší význam než ostatní hosté, což bylo zřejmé z pohybu koutků jeho úst naznačujících zlomyslný úsměv, nadhodil: „Co když má ten chlapec pravdu, kdoví? Nebo snad byl někdo z dam či pánů při tom, když dům hořel?“

„Ne, ne, ne,“ rozčilovala se lady Lampsonová, která se dosud spíše držela zpátky, „četla jsem ten článek v Daily Telegraph na vlastní oči!“

Lord Carnarvon propukl ve vynucený smích, až hostitel po jeho pravici ucukl, a zvolal: „Mylady, nechci se vás dotknout, ale skutečně věříte všemu, co je psáno v novinách, navíc v Daily Telegraph Já považuji Times za jediný list, kterému lze důvěřovat, protože uveřejňuje úmrtní oznámení na první stránce. Ale i tam prý už došlo k nesrovnalostem.“

Lady Lampsonová nebyla jediná, komu zůstala skryta Carnarvonova ironie, jež občas přerůstala v cynismus, vlastnost, která po generace patřila k pánům z Highclere Castle. V této choulostivé situaci, kdy se nikdo neodvážil promluvit, na sebe Mary a Jane, McAllenovy dcery, úkosem pohlédly. Bylo by snadné ten pohled rozluštit, nikdo si ho však nevšiml.

Konečně lady Margareta přerušila nepříjemné ticho tak, že krátce tleskla do dlaní a vyzvala dámy a pány, aby se odebrali do oddělených salonů. Kuřácký salon lorda Amhersta byl po levici, do dámského salonu lady Margarety se vcházelo z pravé strany haly. A nikdo, ani nejstarší služebnictvo, si nevzpomínal, že by Amherst někdy vstoupil do salonu lady nebo ona do jeho, i když k tomu nebyl žádný zjevný důvod.

Salon lady Margarety, vybavený křehkým nábytkem ve stylu chippendal a vyložený světlými látkovými tapetami se příjemně odlišoval od pochmurnosti většiny ostatních místností v Didlington Hall, k čemuž přispívala i křišťálová zrcadla na protilehlých stěnách. V tomto příjemném dámském pokoji se některé ženy věnovaly své oblíbené činnosti, to jest přetřásání klepů, a druhé zvědavě naslouchaly a mlčky trávily. Oběma skupinám přišel pomerančový likér velmi vhod.

V kuřácké společnosti kolovala nabídka silných havana a krabice cigaret Star of India, jejichž štiplavý, šedivý kouř zahalil místnost mlhou. Na stěnách byly police s cennými starými knihami. Skotská whisky přispěla k tomu, že rozhovor mužů, který lord Amherst otevřel svým oblíbeným tématem, britským imperialismem v Africe, se brzy stočil na téma dne, zahájení telefonního spojení mezi Britskými ostrovy a kontinentem. Přes kapitolu koňských dostihů muži nutně dospěli k tématu žen, které je, jak známo, nevyčerpatelné a nutně nepodporuje úroveň zábavy.

Rozhodně po vyprávění několika historek o ženách, které dali k lepšímu nejmenovaní pánové, dospěl lord Lampson k názoru, že muži, aby zabránili trapnostem, by měli všechny ženy, s nimiž se v životě setkají, nazývat Fanny nebo Amy.

Leccos by si tak ušetřili.

Tak se dobře hodilo, že v hale, kde byla už odklizena tabule, zahájil smyčcový kvintet valčíkem. Celá Anglie byla blázen do valčíků Johanna Strausse od chvíle, kdy v londýnském West Endu sklidila obrovský úspěch jeho opereta Netopýr.

V pokročilé hodině vyšly pánská a dámská společnost ze salonů a lord Amherst vyzval lady Margaretu k tanci.

Ostatní páry se k nim přidaly.

„Je mi ho nějak líto,“ řekla lady Margareta v manželově náručí.

„Koho je ti líto?“

„Mladého Cartera! Jak tam tak stál a všichni v salonu se na něj podezíravě dívali. Myslím, že Carnarvon má pravdu, když říká, že nikdo z nás u toho požáru nebyl. Kdo tedy může vědět, jak to tenkrát doopravdy bylo?“

„Podle mého názoru se choval velmi nešikovně. I kdyby měl pravdu, byla by na místě větší zdrženlivost.“

„Myslíš?“ zeptala se lady Margareta zamyšleně.

Po několika taktech se otočili, Margareta se podívala na hosty a znovu začala: „Williame?“

„Ano, drahá?“

„Dovedl by sis lorda Carnarvona představit jako zetě?

Jistě, Alicia je ještě napůl dítě, ale za rok, za dva bude ve věku, kdy se o tom začíná uvažovat. A kdyby ses mě zeptal, já bych v každém případě dávala přednost Carnarvonovi před řekněme třeba Newberrym. Víš, nic proti Newberrymu, je to vzdělaný mladý muž, ale ve srovnání s Carnarvonem…“

Lady Margareta mluvila klidně, málem šeptem, přesto náhle vedle ní stál lord Carnarvon a požádal lorda Amhersta, zda může lady vyzvat k příštímu tanci.

„Právě jsem zaslechl svoje jméno,“ usmál se Carnarvon, „smím mylady na chvilku unést?“

Přesně o půlnoci zazněla hymna Jejího Veličenstva královny Viktorie a podle staré tradice ukončila slavnost na Didlington Hall. Jen několik hostů z blízkého okolí se vydalo v osvětlených kočárech na cestu domů, ostatní se odebrali do pokojů pro hosty v postranním křídle panského domu.

Když odešel i poslední host, lord a lady Amherstovi vyšli před bránu a přitisknuti k sobě se dívali na zatažené nebe.

„Byla to krásná slavnost, viď, Williame?“ lady Margareta se zhluboka nadechla chladného nočního vzduchu.

„To ano,“ odpověděl lord trochu nabručeně, „jenom kdyby nebylo té záležitosti s Carterem. Asi ho vyhodím.

Neumí se chovat.“

„Williame, to nesmíš! Je mladý a má právo dělat chyby.

Williame, nedělej to. Prosím tě!“

Lord Amherst na manželku pohlédl s údivem: „Co ti na tom Carterovi tak záleží?“

„Sám jsi říkal, že je to nadaný umělec. Od té doby, co je u nás, jsem si ho oblíbila. Kde vůbec je?“

Lord pokrčil rameny a projevil určitou lhostejnost. Lady Margaretě to nezůstalo skryto a zavolala na Alberta: „Alberte, kde je Howard Carter?“

Komorník, jemuž neušlo nic, co se na Didlington Hall děje, zdvořile odpověděl: „Pan Carter odešel do svého pokoje. Mám ho zavolat?“

„Ne, to ne,“ odpověděl lord Amherst, „vyřídím to sám.“

A aniž manželce řekl, co hodlá udělat, obrátil se k domu.

Albert se polekal, když viděl lorda vycházet rychlým krokem po schodech nahoru. Jeho lordstvo se ještě nikdy nevydalo do nejvyššího patra, kde jsou pokoje personálu.

Neslibovalo to nic dobrého. A protože tušil, že Amherst neví, kde je Carterův pokoj, běžel za lordem a ukázal mu správné dveře.

Lord Amherst zaklepal a vešel, aniž vyčkal odpovědi.

Carter ležel úplně oblečený na posteli a ve světle petrolejky zíral na strop. V tuto dobu by počítal skoro s kdekým, jenom ne s lordem Amherstem. Když ho uviděl, vyskočil: „Promiňte, mylorde, nečekal jsem vás!“ Uhladil si oblečení a vzpřímeně se před lordem postavil.

„To je v pořádku, Cartere,“ odpověděl lord povzbudivě a vlídně. „Musíme si spolu promluvit.“

Carter přikývl a okamžitě spustil: „Mylorde, určitě jsem se nechtěl chovat k vám a vašim hostům urážlivě. Ale to, co jsem řekl, je pravda. Já jsem to děvčátko vynesl z domu a ne Spink. Je mi líto, že jsem se natolik zapomněl. Ráno si sbalím věci a zmizím z Didlington Hall.“

Lord Amherst si ho zkoumavě změřil. Ruce měl zkřížené za zády. Nakonec klidně prohlásil: „To neuděláte, pane Cartere. Cením si vašeho nadání a kdybych vás ztratil, zasáhne to především mě. Proto vás žádám, abyste zůstal.

Naše spolupráce právě začala. A pokud jde o tu nešťastnou záležitost se Spinkem…“

„Jsem vám velmi zavázán, mylorde,“ přerušil ho Carter, „a rád budu vaše přání respektovat, ale prosím vás, kdybyste mě mohl na několik dní postrádat. Slibuji, že ten čas napracuji.“

Amherst se zamračil a Howard se polekal, že svou prosbu vyslovil v nesprávnou chvíli. Lord však nečekaně odpověděl: „V pořádku, pane Cartere, zajímalo by mě však, k čemu ty dny potřebujete.“

Howard Carter se zhluboka nadechl, jako by se chtěl zbavit velkého břemena na duši: „Mylorde, ta nešťastná záležitost se Spinkem – jak jste se sám vyjádřil – mě velmi tíží. Možná že mě nepochopíte, ale nesnesu, abych byl v očích druhých lidí vychloubačem nebo lhářem. Proto bych chtěl najít svědky, kteří potvrdí moji verzi události.“

Carterova tvrdohlavost vzbudila lordův respekt.

Oceňoval nezlomné povahy a vytrvalost, s jakou Howard pokračoval, už byla téměř důkazem, že mluví pravdu.

Bylo už pozdě a lord Amherst podal Carterovi ruku, když mu pohled padl na kresbu na stěně nad toaletním stolem a uniklo mu: „Ach! To je vaše dílo?“

Carter se lekl. Nemohl tušit, že lord někdy vstoupí do jeho pokojíku v podkroví. Ted‘ však stál před obrazem sochy Afrodity, která měla obličej Sáry Jonesové, a nemohl se na ni vynadívat. Howard měl rozhodně ten dojem. Musel počítat s tím, že Amherst postoj těla pozná. Nejraději by stáhl plamen petrolejky.

Carter v rozrušení zapomněl Amherstovi odpovědět, což lorda naopak přimělo považovat svou otázku za nezdvořilou – vždyť umělci si věší na stěny pouze vlastní výtvory – a opatrně se zeptal:

„Zajímalo by mě, pane Cartere, zda tento obraz vznikl podle vaší fantazie, nebo existuje tak krásný živý model?“

Amherstova zvědavost, která možná nebyla zvědavostí, nýbrž prvním výslechem, vzbudila v Howardovi velký neklid. Cítil, že mu srdce buší v krku a právě se propracovával k odpovědi, že kresba je výsledkem postpubertální fantazie, když ho lord předešel a pravil: „Děláte dobře, že na mé otázky neodpovídáte. Je to svaté právo každého umělce. Dobrou noc.“

Když lord Amherst odešel, svlékl si Howard vypůjčený žaket a pověsil ho na opěradlo židle stojící pod pootevřeným oknem. Nad loukami obklopujícími Didlington Hall se stahovaly první cáry mlhy a věstily nadcházející podzim.

Před chvilkou mu ještě bylo teplo, teď, když zhasl světlo a ulehl pod deku, ho mrazilo.

Howard zavřel oči, ale místo aby padl do hlubokého spánku, v mozku mu začalo divoce vířit. Z dálky sem doléhalo žalostné houkání sýčka a Howard otevřel oči, a upřel je na nízký strop svého pokoje, na kterém se rýsovaly nejasné stopy kalného světla. Dlouho se díval do prázdna, až nakonec vstal a podíval se z okna na černé obrysy stromů a zdí Didlington Hall, které v temnotě kreslily tajemné linie.

Ráno už nebylo daleko, protože z okolních rybníků, jejichž hladina se podobala slepému, zaprášenému zrcadlu, sem zaznívalo kvákání žab.

Bylo mu jasné, že této noci už neusne. Přihodilo se příliš mnoho a všechno mu těžce spočívalo na duši. Ale kam jeho myšlenky zabloudily, odevšud se vracely k Sáře Jonesové a neblahému konci jejich vztahu. Ne, nikdy jí tu zradu nezapomene. V této chvíli hluboké bezútěšnosti si přál mít u sebe matku, která by ho milovala jako matka a které by se mohl svěřit, ale ta jeho žila v Londýně a měla dost starostí sama se sebou. Kdy ji vlastně viděl naposledy, uvažoval Howard. Nevzpomněl si a ani to vědět nechtěl.

S jistotou sáhl po sirkách a rozžehl lampu. Potom vzal kreslířský papír, složil jej na přijatelný formát a sedl si k oválovému stolku uprostřed místnosti. Ponořil pero do bachratého kalamáře a začal psát:

„Slečno Jonesová, moje milovaná!“ – to oslovení se mu zdálo hloupé, zmuchlal papír a odhodil jej stranou.

„Milovaná slečno Jonesová!“ – to už znělo lépe, avšak čím častěji si je potichu opakoval, tím nevhodnější se mu jevilo.

Howard se ocitl v bezvýchodné situaci. Ještě nikdy Sáru neoslovil křestním jménem. Z respektu nebo proto, že ji zbožňoval – sám nevěděl proč. Prostě to nedokázal. Teď se mu znelíbilo i druhé oslovení.

Nakonec vzal třetí list a rychle, aby si to zase nerozmyslel, napsal: ‚ Moje milovaná Sáro!

To oslovení ho málem naplnilo hrdostí a četl je stále znovu, než konečně začal psát: Přál bych si být o pár let starší, pak by pro mě byly tyto řádky snazší, možná by dokonce ani nebyly nutné. Jsou dvě věci, které mě ovládají a které Vám musím vyložit a vroucně Vás prosím, abyste z nich vyvodila závěry.

Teď se obávám, že k hloupostem, jichž jsem se dopustil v uplynulých týdnech, se přidala další. Dnes zcela nečekaně a navzdory veškerým zvyklostem vešel do mého pokoje, který mám, stejně jako ostatní personál, v nejvyšším patře domu, lord Amherst a dlouho se díval na obrázek Afrodity, který má pro nás dva tak velký význam. Ještě dnes cítím na tváři facku, která mě o několik okamžiků později uvedla do stavu vytržení a po níž jsem se stal Vaším milencem. Měla jste v sobě něco, co mi bylo do té doby neznámé a doslova mě strhlo, zbavilo rozumu, který mám ve větší míře než ostatní chlapci mého věku. Ale teď odbočuji.

Nevím, jestli lord Amherst poznal sochu, která mi byla modelem, musím s tím však počítat, protože před kresbou stál dlouho a mlčky. Nelze si představit, že by tak chytrý muž zapomněl, jak vypadala socha, kterou mu ukradli, i když je to už dlouho. Proto Vás vroucně prosím, vraťte mu tu sochu.

Je to jediné východisko, pokud se nechcete zaplést do nepříjemných věcí.

Pokud jde o náš vztah, prosím Vás, abyste jej považovala za ukončený. Ušetříte si tím spoustu zlobení a mně hodně pokoření. Tak můžete svůj čas bez výčitek věnovat panu Chambersovi, který se k Vám, alespoň věkem, hodí lépe než hloupý kluk jako já. Nechci si nic namlouvat, vždyť kdo jsem? Kreslíř průměrného významu a nadání, jehož naděje se možná jednou splní, ale možná také ne.

Jediná jistota, jakou bych Vám mohl nabídnout, by byla skutečnost, že i já budu jednou starší – tak starý, abyste mě mohla opravdu považovat za svého milence. Věřte mi však, že moje láska k Vám je i přes mé mládí hluboká a vroucí a naplňovala mě nekonečnou slastí, jaká nemůže být ani ve zralém věku větší. Je to pryč. Už Vás nemiluji.

Láska k Vám však zanechala v mé duši ty nejkrásnější stopy. Nelituji ničeho, co se stalo, protože se to stalo z hloubi duše a citů, i když to asi bylo spojeno s velkou nešikovností. Zůstane mi vzpomínka po celý život.

Dobře je na tom ten, kdo nemiluje. Představa, že s někým jiným děláte totéž co se mnou, mi navzdory mému rozhodnutí působí velké utrpení. Nepokoušejte se popřít svůj poměr s Chambersem. Vím všechno! Pevně jsem se rozhodl, že už Vás nikdy nechci vidět.

Váš Howard Carter

Postscriptum: Prosím Vás, abyste dopis po přečtení zničila. Později by Vás mohl kompromitovat.“

Řádky, které Carter napsal po způsobu umělců velmi pečlivým písmem, mu zabraly dvě stránky a zbytek noci. Už svítalo a otevřeným oknem dovnitř pronikaly první zvuky začínajícího dne. Howard ještě jednou dopis přečetl. Měl slzy na krajíčku a když skončil, mlčky pokýval hlavou, složil papír a zasunul ho do obálky.

Když se chystal napsat na obálku jméno, krátce se zarazil, protože ho přepadla vzpomínka. Potom však stručně a nedbalým rukopisem napsal: Slečna Sára Jonesová, Swaffham, hrabství Norfolk.

X

Uplynuly tři dny, ve kterých život v Didlington Hall plynul obvyklým způsobem. Carter se ráno po slavnosti odebral do Swaffhamu, aby hledal svědky, a služebnictvo bylo stále ještě zaměstnáno odstraňováním posledních stop, které po sobě zanechali hosté Amherstových. A tak si nikdo ani příliš nevšímal toho, když odpoledne před vchodem zastavil povoz tažený dvěma koňmi a vystoupila z něj dáma, jejíž pohyby prozrazovaly, že na takové prostředí není zvyklá. Měla na sobě tmavozelený kostým a dlouhou šálu ovinutou kolem klobouku stejné barvy a uvázanou pod bradou.

Když komorník Albert vyhlédl z okna v přízemí, což byla spíše náhoda, protože cizí dáma dosud na sebe nijak neupozornila, zavolala na něj: „Promiňte, jsem správně v Didlington Hall?“

„Jistě, madame,“ odpověděl Albert lehce povýšeným tónem. „Smím se vás zeptat, co si přejete?“

„Chtěla bych mluvit s lordem Amherstem.“

„A koho mohu ohlásit, madame?“

„Jmenuji se Sára Jonesová. Přijíždím ve velmi delikátní záležitosti. Prosím, řekněte to jeho lordstvu.“

Jakmile Albertova hlava zmizela v okně, otevřely se vstupní dveře a komorník vyzval slečnu Jonesovou, aby počkala v hale. S úctou si Sára prohlížela galerii předků, když vešel lord Amherst. Když se navzájem představili, Sára hned přešla k věci: „Mylorde, nechci příliš mluvit okolo.

Smím vás poprosit, abyste mě následoval ven?“

Lord Amherst si cizí dámu prohlížel s nedůvěrou, vyhověl však jejímu přání.

Aniž cokoli vysvětlovala, obešla Sára vůz a stáhla plachtu z úložné plochy.

Lord zůstal jako zkamenělý. „Proboha, to snad není pravda!“ zašeptal a zbledl jako stěna. Na voze ležela ve vlněných dekách zabalená socha Afrodity. „Ne, to snad není možné,“ opakoval ještě nábožněji než prve.

S úctou se k soše přiblížil a váhavě se jí dotkl, jako by ji mohl zranit. „Slečno Jonesová,“ zašeptal a poprvé jí pohlédl do tváře, „mohla byste mi vysvětlit, jak jste se k té soše dostala?“

„To je dlouhá a dost nedůvěryhodná historie, mylorde, ale myslím, že máte právo se ji dozvědět. Koneckonců je socha vaše právoplatné vlastnictví. Nebo se mýlím?“

„Ne, ne,“ ujišťoval ji rychle Amherst. „Ukradli mi ji před deseti nebo patnácti lety a od té doby se postrádá, přestože jsem na její nalezení vypsal vysokou odměnu. Tím více se divím, že mi teď ten cenný kousek přivážíte až do domu.“

„To vám ráda vysvětlím,“ usmála se Sára Jonesová, „chtěla bych vás však poprosit, abyste dal sochu odnést do domu. Já jsem potřebovala pomoc tří silných mužů, abych ji na vůz naložila.“

Albert zavolal tři nejsilnější sluhy a ti mramorovou sochu velmi opatrně přenesli do panského domu.

Mezitím se o nečekané návštěvě dozvěděla i lady Margareta a přispěchala do haly, kde při pohledu na sochu div nepadla do mdlob, což nebylo nic zvláštního, protože lady Margareta měla sklon k chudokrevnosti, avšak v tomto případě to vypadalo věrohodně, vždyť Afrodita patřila k oblíbeným kouskům sbírky jejího manžela.

„To je zázrak, zázrak!“ volala stále znovu, vrtěla hlavou a spínala ruce. Obrátila se k cizí návštěvnici: „Vezmete si s námi čaj a povíte nám ten příběh, ano?“

Sára Jonesová svolila: „Velmi ráda, mylady, jenom pak nesmí být moc pozdě. Musím povoz vrátit před setměním, nebo bude mít jeho majitel strach.“

A potom začala slečna Jonesová vyprávět, jak převzala barončino dědictví a jednoho dne objevila kabinet a v něm kromě mnoha jiných uměleckých předmětů i mramorovou sochu. Pomáhal jí při tom Howard Carter, její bývalý žák.

Carter podle existujících dokladů zjistil, že sochu ukradl jeden z policejně hledaných lupičů a staré noviny, které byly mezi doklady, ho dokonce přivedly na stopu právoplatného majitele.

„To je ďábelský chlapík, tenhle Carter,“ poznamenal lord Amherst uznale.

A lady Margareta mu přizvukovala: „Opravdu, ten mladík je báječný! Někdy bych si přála, abychom měli takového syna.“

Sára Jonesová dopověděla příběh a zdůraznila, že Carter jí už několikrát radil, aby se svěřila lordu Amherstovi. Ona se však bála, aby nebyla spojována s krádežemi uměleckých předmětů. Potom se otevřeně zeptala: „Kde vůbec je Howard Carter? Pracuje přece u vás, že?“

„Je mi líto, slečno Jonesová,“ odpověděl lord Amherst.

„Pan Carter odjel do Swaffhamu. Naznačil, že tam musí vyřídit nějakou důležitou záležitost.“

„Důležitou záležitost?“ Náhle Sára cítila, jak jí ve spáncích buší krev. Dopis, který před několika hodinami od Howarda dostala, v ní probouzel starosti. Cožpak ví, co se v hlavě toho chlapce děje?

Její zdánlivý klid a uvolněnost, s jakou ještě před chvílí vystupovala a kterou si získala lorda Amhersta i lady Margaretu, byly náhle ty tam. Očividně se jí roztřásly ruce, pohyby znejistěly, převrhla šálek s čajem a zajíkavě se omlouvala. Překotně vstala: „Už se s vámi rozloučím. Mám před sebou ještě deset mil cesty po silnici.“

„Ale ještě jsme vůbec nemluvili o tom, komu patří odměna,“ poznamenal lord, když už Sára byla na odchodu.

„Vám nebo Howardu Carterovi?“

Sára mávla rukou. „Mně určitě ne,“ zasmála se.

Tentokrát však zněl její smích vyumělkovaně a jinak než předtím. Byl na ní patrný neklid, který ji náhle zachvátil.

Rychle nasedla na vůz a ujížděla pryč.

Lord a lady Amherstovi se za ní udiveně dívali.

Na polovině cesty, nedaleko místa v Thetfordském lese, kde se už jednou setkali, ovšem přijížděli z opačných směrů, se proti Sáře na kole blížil Howard Carter.

Sára musela napnout všechny síly, aby na tak krátkém úseku zastavila koně.

Buď Sáru na neobvyklém místě na kozlíku nepoznal, nebo měl v úmyslu nepozorovaně projet kolem povozu, jako kdyby ji nepoznal, rozhodně měl Carter pohled strnule upřený před sebe a minul by vůz, kdyby Sára krkolomně neseskočila dolů a nepostavila se mu do cesty s rozpřaženýma rukama.

Carter se zatvářil odmítavě a rozpačitě ze sebe vypravil: „Slečno Jonesová! Vlastně už jsem vás nechtěl nikdy vidět.“

Mluvil zajíkavě a klopil pohled na řídítka kola.

Sára mlčela a jenom na něj hleděla s očekáváním že její pohled opětuje. Místo toho se Carter vyhoupl na kolo a chystal se ujet jako lump přistižený při krádeži. Sára ho ještě stačila chytit za šos kabátu a zadržet.

Buď vzteky, nebo proto, že si najednou uvědomil svoje směšné chování, se Howard, když opět sestoupil z kola, rozpačitě usmíval. Sára, pořád ještě mlčky, vzala kolo a opřela je o strom při kraji silnice. Pak se vrátila k Howardovi a vzala ho do náručí.

Carter skryl tvář na jejím krku a vzlykal, Sára ho hladila po zádech. Něžně k sobě přimknutí stáli nekonečně dlouho na kraji silnice a nikdo z nich se neodvažoval promluvit.

Howard se styděl a Sára byla moudrá žena, která věděla, že jsou situace, v nichž mlčení zahojí více než útěšná slova.

„Slečno Jonesová,“ začal Carter, když se poněkud uklidnil, „dostala jste můj dopis?“

„Ano, Howarde, listonoš ho přinesl dneska ráno.“

„Tak proč nerespektujete, co jsem vám napsal?“

„Vždyť to respektuji!“

„Ale ne!“

„Ale ano. Právě přijíždím z Didlington Hall.“ Howard se jí poprvé podíval do očí. „Ano, předala jsem sochu lordu Amherstovi. Ostatně jsem mu řekla, že jsi to byl ty, kdo mě k tomu vyzval.“

Sářino přiznání Howardovi na okamžik vzalo řeč.

Nakonec se nevěřícně zeptal: „Vy jste opravdu byla v Didlington Hall? Je to pravda?“

„Nevím, proč bych ti měla lhát. Lord a lady Amherstovi mají starost, kde jsi tak dlouho.“

„A jak na to lord reagoval? Myslím jestli naznačil, že postavu na mé kresbě poznal?“

„Mám dojem, že ne. Lord Amherst byl tak překvapený, že mu to nejprve vzalo řeč. Byl ještě rozrušenější než já, i když mi srdce bušilo až v krku. Nemohla jsem vědět, jak se zachová. Když se trochu uklidnil, pořád opakoval: ‚Bože, to snad není možné!‘ A lady Amherstová zvolala: ‚To je zázrak, zázrak!‘ Myslím, že ti dva už nepočítali s tím, že sochu ještě dostanou zpátky. Kdyby měl Amherst nějaké tušení, choval by se jinak. Ale byl prostě uchvácený. Mně rozhodně spadl kámen ze srdce.“ A zcela bez souvislosti se hned zeptala: „Kde jsi byl, Howarde?“

Carter se vymanil z objetí a sklopil hlavu. Rezignovaně přiznal: „Ve Sporle, Dunhamu a Swaffhamu jsem hledal svědky, kteří tehdy byli u požáru a mohli by mi dosvědčit, že Jane Hacklctonovou nezachránil Spink, ale že jsem to byl já.“

„Pořád ještě tě ta stará příhoda trápí? Jsi starý tvrdohlavec!“

„Tak jsem tvrdohlavec! Na slavnosti v Didlington Hall jsem měl trapný výstup. Mluvilo se o Spinkovi a o tom, že je hrdina, protože to děvče zachránil z plamenů. A já řekl, že to není pravda, že jsem ji zachránil já. Ale nikdo mi nevěřil.“

„A našel jsi někoho?“

Howard zavrtěl hlavou. „Mluvil jsem s několika očitými svědky. Prý nikdo neviděl, jak jsem to děvče vynášel já.

Provazník Hackleton se s rodinou odstěhoval, údajně někam do Newburry. Teď vypadám jako lhář.“

„Hodně tím trpíš?“ zeptala se opatrně Sára.

Aniž odpověděl na otázku, začal Howard znova: „Slečno Jonesová, napsal jsem vám, že už vás nikdy nechci vidět. Proč nerespektujete moje přání?“

Sára přistoupila o krok blíž a Howard bezděčně couvl, jako by mu byla její blízkost nepříjemná. „Toto setkání jsem neplánovala,“ řekla vážně. „Je to spíše řízení osudu. Musím ovšem přiznat, že bych tě v nejbližších dnech stejně vyhledala, abych si s tebou promluvila. Znamenáš pro mě příliš mnoho, než abych tě nechala jen tak odejít. Howarde, já tě miluji. Miluji tě opravdu!“

Do Carterovy tváře se nahrnula zlostná červeň a vykřikl, až se to rozléhalo po celém Thetfordském lese: „Vy jste mě obelhala a podváděla. Na vlastní oči jsem viděl, jak se s vámi ten varhaník v noci loučil. Člověk může milovat jenom jednoho, slečno Jonesová. Jeho nebo mě. A já mám zkrátka ty horší karty. Proto vás prosím, nechte mě na pokoji!“

Howardův zoufalý hlas zněl jako volání o pomoc. I když říkal něco jiného, znělo to jako: Milujte mě, slečno Jonesová! Tolik vás potřebuji! A Sára si jeho odmítavá slova dokázala dobře vyložit.

Proto ho vzala za ruce jako dítě a podívala se mu přímo do očí: „Ty si asi neumíš představit, že i já ve své samotě někdy nevím, jak dál. Rodinná škola a všechny problémy s ní spojené, ta záležitost s inspektorem Grenfellem a v neposlední řadě náš vztah, to jsou věci, kvůli kterým v noci nemohu spát. Cožpak je to tak nepochopitelné, že se ptám na radu muže, který je mi blízký? Udělala jsem jen to a nic jiného.“

„A – copak vám Chambers poradil?“ zeptal se Howard s ironickým podtónem v hlase.

„Domníval se, že bych měla jít na policii a vysvětlit, jak jsem k té soše přišla.“

„A proč jste jeho rady neuposlechla?“

„Chtěla jsem, ale potom jsem dostala tvůj dopis a poslechla jsem tvoji radu.“

Sára cítila, že Howarda pálí ještě jedna otázka. Viděla jeho neklidný pohled, a aby ho dále netrápila, řekla: „Určitě chceš vědět, jestli jsem Chambersovi vyprávěla o našem vztahu. Odpověď zní ano. Chambers o tom ví. Řekla jsem mu, že tě miluji, Howarde. Jenom tebe!“

„Ale to je přece…“

„Bláznivé, šílené, já vím. Ale je to pravda a považovala jsem to za jedinou možnost, jak si ho nadále držet od těla.“

Howard odvrátil hlavu. Styděl se, že napsal ten dopis – ze žárlivosti a protože se cítil poraněný a podvedený. Teď by se nejraději propadl. „Lhal jsem, když jsem psal, že vás nemiluji,“ vypravil ze sebe bezmocně.

Sára se usmála a poznamenala: „Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem tomu uvěřila.“

Oba se uvolněně rozesmáli a Howard Sáru líbal, až ho jemně odstrčila: „Měli bychom raději zmizet, než nás tu někdo uvidí,“ zašeptala udýchaně.

Carter přikývl a rozhlédl se na obě strany.

„Koně!“ zvolal rozčileně a ukázal k severu.

Teď si i Sára všimla, co se stalo. Spřežení se nepozorovaně dalo do pohybu a teď klidně jelo směrem ke Swaffhamu.

Howard dlouho nepřemýšlel, skočil na kolo a koně asi po čtvrt míli dohonil.

„Chtěla bych, abys jel se mnou,“ řekla Sára, když jí Howard předával otěže.

Carter na tu výzvu čekal. Beze slova naložil kolo na vůz. Společně dojeli těch několik mil do Swaffhamu.

Když se Howard Carter druhý den kolem poledne vrátil do Didlington Hall, panovalo tu velké vzrušení. Jednak byl Howard pryč déle než ohlásil a lord a lady Amherstovi už o něj měli starost a jednak se tu objevila nečekaná návštěva, která si přála s Howardem mluvit.

Carter se polekal, když mu v hale vykročil vstříc lord Carnarvon: „Ta věc se Spinkem mi nedala pokoje, pane Cartere. A tak jsem pověřil svého tajemníka, aby po ní pátral. Výsledek vás nepřekvapí.“

„Mylorde, abych byl upřímný,“ mávl Carter rukou, „také jsem se pokoušel najít svědka, který by potvrdil moji verzi události. Ale veškerá snaha byla marná. Provazník Hackleton s rodinou se odstěhovali, údajně do Newburry.“

„To není daleko od Highclere Castle. Vydělává si tam jako nádeník.“

„Mylorde, obávám se, že pan Hackleton nemůže být v mojí záležitosti užitečný.“

„Pan Hackleton ne,“ přerušil ho Carnarvon, „ale jeho dcera Jane!“

„Už jsem s ní jednou mluvil, mylorde. Prý si na nic nepamatuje.“ Lord Carnarvon se zašklebil, jak to vlastně lorda ani nebylo důstojné, radoval se však ze svého vystoupení, kývl rukou a z pozadí vyšla nesmělá dívka – Jane Hackletonová.

Ve velké hale panského domu vypadala dívka ještě menší a křehčí, než ji měl ve vzpomínce. Jane udělala před Carterem zdvořilé pukrle – Howard si nepamatoval, že by už něco takového zažil – a lord Carnarvon ji vyzval, aby mluvila.

Způsob, jakým Carnarvon nesmělé děvčátko předváděl, se Carterovi nelíbil. Když však Jane začala mluvit, jeho pochybnosti se rychle vytratily.

„Pane Cartere,“ začala dívka, „chtěla bych vám poděkovat, že jste mi zachránil život. Dobře si na události té noci pamatuji, i na to, že vám pan Spink přišel na pomoc až před domem. Ale pan Spink nabídl tatínkovi pět liber, abych řekla, že mě z ohně zachránil on.“

„To snad není pravda,“ zašeptal Carter. Kolem něj se shromáždil lord a lady Amherstovi, Percy Newberry, komorník Albert a paní Cricklewoodová. Když dívka skončila, tleskali a volali „Bravo!“

Jane přistoupila ke Carterovi a políbila ho na tvář, což všechny dojalo.

„Pět liber,“ šeptala skoro stydlivě, „to je pro naši rodinu hodně peněz. Ale tatínek to vrátí. Určitě!“

Před vchodem čekal Carnarvonův landauer a lord vyzval Jane Hackletonovou, aby si pospíšila.

Když na rozloučenou stiskl Carterovi ruku a Howard mu děkoval, Carnarvon prohlásil: „Cartere, vy se mi líbíte.

Člověk musí bojovat za pořádek a spravedlnost.“

Poté co věci vzaly pro něj tak nečekaný obrat, prožíval Carter nejkrásnější období svého života. Práce s uměleckými předměty ze starého Egypta jej zcela pohltila. Dovedl si poradit s velmi obtížnými úkoly, které mu lord Amherst přiděloval, kopíroval kresby, nápisy a hieroglyfy, jejichž významu nerozuměl, avšak jejich stále se opakující schéma rychle poznal.

Tak se stalo, že Amherst jednoho dne svého kreslíře zasvětil do tajemství, které pro Howarda tajemstvím nebylo, protože mu je Alicia už dávno svěřila. Lord zavedl Cartera do studeného sklepení, kde byla uložena mumie, a vyžádal od něj slib, že to nikomu neřekne. Carter slíbil, vskrytu se však tajnůstkářstvím jeho lordstva vzhledem k upovídanosti nejmladší dcery Alicie bavil.

V žáru léta bylo chladné sklepení pod postranním křídlem Didlington Hall mnohem příjemnějším místem než nyní na podzim, když se nad Brecklandem převalovaly mlhy. Carterovi byla zima a vzduch byl tak zatuchlý, že se snažil zhluboka se nadechnout. K tomu ještě špatné osvětlení, které nijak nenapomáhalo zpříjemnit práci v těchto prostorách. Jeho úkolem totiž bylo nakreslit různé pohledy na sarkofág s mumií a vyhotovit detailní kresby, s jejichž pomocí bude možné porovnávat jiné vykopávky.

Po deset dní se Carter zavíral ve sklepení – tak mu to Amherst přikázal, aby ho nikdo nepřekvapil. Deset dní byl sám s panem Kulihráškem a vstřebával do sebe každou podrobnost, aby ji mohl přenést na papír. Pracoval v klobouku a kabátě, s tlustou šálou kolem krku a občas se přistihl, že si s panem Kulihráškem povídá, že se ho ráno ptá, jak se cítí a zda se dobře vyspal. Někdy měl dokonce pocit, že dostal odpověď: Děkuji za optání, pane Cartere, člověk už po těch tisíciletích nemá velké nároky. Nebo: Dneska ráno je dost chladno, nezdá se vám? Pořád ještě jsem si nezvykl na anglické klima.

Jediná změna, která narušila Howardovu osamělost, byla návštěva Alicie. Postrádala ho a od Newberryho se dozvěděla, kde je. Teď najednou klepala na dveře sklepení a tiše volala: „Howarde! To jsem já, Alicia!“

Carter se necítil při Aliciině příchodu dobře. Kdyby se o tom dozvěděl lord, muselo by to vypadat, jako že úkryt prozradil on. Alicia však jeho pochybnosti rozptýlila. „Papá jel do Londýna na zahájení parlamentu. Ze zkušenosti vím, že tam zůstane tři dny. Tak si nedělej starosti! Také tě nechci rušit, budu se jen dívat, jak pracuješ. To mi přece dovolíš?“

Howard přikývl. „Bohužel ti nemohu nabídnout ani židli. Co dělá tvůj otec na zahájení parlamentu?“

„Amherst je členem parlamentu. To jsi nevěděl?“

„Ne, to jsem nevěděl.“ Carter tiše pískl mezi zuby.

„Víš,“ spustila Alicia, když Howard začal podruhé načrtávat profil mumie, „papá patří k lidem, kteří mají v životě strach jenom z jednoho, a to je dlouhá chvíle. Naložil na sebe tolik funkcí, že mu sotva zbývá čas na rodinu.

Vlastně znám tatínka jenom když sedí u talíře. Rozhodně si nevzpomínám, že bych se s ním setkávala při jiné příležitosti než při společném jídle. A to vypráví o svých úkolech a obchodech. Ještě nikdy se mě nezeptal, jestli mám nějaké starosti nebo problémy.“

Carter občas podržel svou tužku před očima svisle, potom zase vodorovně, aby zachoval rozměry, a nenechal se při práci rušit. „Ty máš nějaké starosti a problémy?“ zeptal se Alicie.

Malá, rudovlasá dívka, vždycky připravená žertovat, náhle zvážněla a rukávem si otřela nos. „Nelíbí se mi, že matka si jako životní úkol předsevzala provdat svých pět dcer na stavovské úrovni, bez ohledu na naše city. Čtyřikrát se jí to už podařilo.“

„Rozumím. Ty nemáš ráda Carnarvona?“

„Nemůžu toho ješitného hejska vystát a pohádala jsem se s matkou, protože mě chtěla na diner posadit vedle něj.

Pohrozila jsem jí skandálem. Za trest, jak víš, mě posadila na dolní konec stolu. V každém případě to bylo zábavnější.“

„Ale Carnarvon není nezajímavý muž! Je mladý, vzdělaný a už hodně zažil.“

„To ještě zdaleka není důvod, proč si ho brát,“ odsekla Alicia. „Ostatně vůbec nevidím důvod, proč bych se měla vdávat. Člověk by se tomu měl, pokud je to nějak možné, vyhnout. Pro ženu to neznamená nic jiného než zmenšit svoje práva na polovinu a zdvojnásobit povinnosti.“

Carter se zasmál. „Zdá se, že nemáš o mužích nejlepší mínění, Alicie. To máš špatné zkušenosti? Byla by to škoda.“

„Bůh chraň! Hodně jsem četla. To mi stačí.“

„Tak to jsi ještě nebyla opravdu zamilovaná!“

„Ne. Ještě jsem neměla to potěšení.“

Vypadalo to, že Carter je soustředěný na svou kresbu, ve skutečnosti však byl myšlenkami hodně daleko a tužkou jen obtahoval už existující obrysy. Nakonec prohlásil: „To se může. stát rychleji, než si myslíš. Především to přijde náhle a zasáhne tě to jako blesk z čistého nebe. Drží tě to a nevíš, co dál. Nechceš nic jiného než mít milované stvoření.

Za to jsi ochotna dát poslední košili, ponížit se, zesměšňuješ se, ale nevadí ti to. Jsi slepá vůči všemu ostatnímu a vidíš jenom to, co miluješ. Jestli jsi dítě, pak z jednoho okamžiku na druhý dospěješ, jestli jsi dospělá, staneš se zase dítětem.

Všechno se poplete a dostaneš se do víru, který ti bere půdu pod nohama…“

„Poslyš, Cartere!“ Alicia chytila Howarda za rameno a zatřásla jím, aby ho vrátila zpátky do skutečnosti. „To nezní, jako bys to přečetl v nějaké knížce!“

„Také jsem to nepřečetl,“ odpověděl umíněně.

„Tak?“ zeptala se Alicia ostře.

Howard nesrozumitelně cosi zabrumlal a s vervou se věnoval své kresbě, zatímco Alicia ho se zájmem pozorovala.

Po chvíli, když oba nejisté mlčeli, se dívka ozvala: „To mě zajímá. Nechceš mi povědět, co jsi zažil?“

„Ne,“ odpověděl Howard stroze.

Alicia však nepovolila: „A proč ne? Bylo by možné dozvědět se důvod?“

„Ne!“ opakoval Carter.

„No tak ne!“ Alicia se vzdorovitě odvrátila a chystala se odejít ze sklepem‘. Ale ještě než došla ke dveřím, Carter na ni zavolal: „Alicie, počkej. Nechtěl jsem tě urazit. Jenom je těžké o tom mluvit. Láska je tajemná věc a kdo se s ní setká, toho připraví o rozum.“

Carterova slova vystupňovala Aliciinu zvědavost.

Obrátila se a pohlédla na něj tázavě. Howard však váhal: měl potřebu s někým se o své štěstí rozdělit, zároveň ho však trápily výčitky svědomí přiznat, komu jeho divoká náklonnost patří. Ještě bojoval sám se sebou, když slyšel Alicii: „Víš, k tomu já nemohu nic říci. Ještě nikdy jsem se nezamilovala a někdy pochybuji, jestli se to vůbec stane.“

„Nesmysl!“ vpadl jí do řeči Howard. Její upřímnost ho dojímala a pokoušel se ji utěšit. „Měl jsem podobné myšlenky, ale potom mě nečekaně zachvátila horečka a rozptýlila všechny pochybnosti. Od té doby je můj život naplněný jenom pomyšlením milovat Sáru.“

„Tak Sára se jmenuje ta šťastná? Kde žije? Jak vypadá?“

Howard vzal čistý list papíru a začal rychlými tahy črtat obrysy nahého ženského těla ve stejném postoji, jako má socha Afrodity. Rudkou, kterou držel jako smyčec houslí, naznačoval světlo a stíny. Potom se věnoval detailům.

„Sára je překrásná,“ pokračoval aniž vzhlédl od práce.

„Má tmavé, vlnité vlasy, ale většinou je, stejně jako ty, stahuje do přísného účesu. Také oči má tmavé a nevyzpytatelné. A na levém horním rtu má maličké mateřské znaménko, ale člověk musí být hodně blízko, aby si ho šiml. Rty má smyslně vykroužené jako mořské vlny. A ňadra měkká a pružná a v jejich nasazení se objevuje lehký stín.“

Alicia, nakloněná nad papírem, sledovala, jak Howard před jejíma očima oživuje Sáru. „Musí být opravdu velmi krásná,“ poznamenala Alicia a po krátké odmlce dodala, „ale jistě je starší než ty. Ze mám pravdu?“

Howard přikývl.

„Kolik je jí? Řekni mi to! Určitě už dvacet. Dvacet!

Mohla by být tvou matkou.“ Alicia se bujně smála. Howard jí nesmírně imponoval.

„Slib mi, že si moje tajemství necháš pro sebe!“

„Slibuji, Howarde!“

Carterovy tahy byly teď prudší, tak silné, že se zlomila špička rudky. Obrátil se k Alicii: „Sára je o třináct let starší než já. Ještě před několika měsíci byla mojí učitelkou…“

„Nééé!“

„Jmenuje se Sára Jonesová. Žije ve Swaffhamu a milujeme se nade všechno.“

Alicia si klekla na zem vedle Cartera. Po tom přiznání se na črtu dívala úplně jinýma očima. Nakonec vážně řekla: „Howarde, jsi blázen. Ale obdivuji tě.“

Carter, jako by se chtěl za své přiznání omluvit, pokrčil rameny. „Teď víš, proč někdy na pár hodin zmizím z Didlington Hall.“

„Opravdu existují i méně složité vztahy,“ odpověděla Alicia a pokyvovala hlavou. „Proboha, co s vámi bude?“

„Nad tím jsme si už také lámali hlavu. A jak si můžeš myslet, nedospěli jsme k žádnému výsledku. Teď zkrátka žijeme přítomností a jsme šťastní. Štěstí a duhu člověk nevidí každý den.“

Ještě když Carter mluvil, otevřely se dveře na zadní straně prázdné místnosti a lady Margareta vešla do šerého sklepení.

Přilákána paprskem světla a hlasy v pozadí se lady Margareta připlížila dopředu. Pilíře vrhající dlouhé stíny jí v tom napomáhaly. Očekávala, že tu najde Alicii, když však viděla, jak její nejmladší dcera klečí vedle Cartera, vystoupila ze stínu a rozčileně zvolala: „Alicie, co si o tom mám myslet?“

Alicia a Howard se k smrti vyděsili, když se před nimi objevila lady, jako by vyrostla z kamenné podlahy.

„Maminko!“ vykřikla Alicia vzrušeně a bezmocně.

„Dívala jsem se, jak pan Carter pracuje. Co je na tom špatného?“

V tom okamžiku si lady Margareta všimla kresby na Howardových kolenou. Krátce na něj pohlédla a ještě více se zamračila. Velitelským tónem stráže z Buckinghamského paláce poručila: „Alicie, okamžitě jdi do svého pokoje!“

Dívka jen neochotně a s tichým odmlouváním poslechla.

Lady Margareta se obrátila na Howarda a šeptem, který jasně svědčil o jejím rozčilení, pokračovala: „Pane Cartere, dosud jsem vás považovala za počestného muže, ale velmi jste mě zklamal!“ Přitom Howardovi vytrhla z ruky list s kresbou a pohrdavě jej hodila na zem. „Alicia je ještě dítě a ostatně je jí škoda pro vaše mužské fantazie, ať už jsou umělecké povahy nebo ne. Doufám jen, že Alicia neutrpěla žádnou duševní újmu.“

Výstup lady Margaret Howarda připravil o řeč. Chtěl odpovědět, avšak její myšlenky ho příliš zaskočily a když se konečně uklidnil a dal si dohromady odpověď, byla už lady na odchodu a ode dveří ještě volala, až se to sklepením rozléhalo: „Ještě uslyšíte o lordu Amherstovi, pane Cartere!“

Howard té záležitosti nepřipisoval moc velký význam.

On i Alicia omyl vysvětlí a pokud jde o kresbu, už ho nějaké věrohodné objasnění napadne. Carter opět osaměl s panem Kulihráškem, pokračoval v práci a začal opět s mumií mluvit: „Proč si matky vždycky musí myslet, že každý muž, který se k jejich dceři přiblíží blíž než na dva kroky, má v úmyslu něco špatného? Chápete to, pane Kulihrášku?“

Pan Kulihrášek však neodpověděl.

Když se lord Amherst druhý den vrátil z Londýna, pozval k sobě Cartera. Howard už na trapný výstup lady ve sklepem‘ s mumií málem zapomněl, vzal s sebou všechny kresby, které udělal, aby je předložil jeho lordstvu.

Amherst se však o kresby zřejmě vůbec nezajímal.

Lhostejně je odložil stranou a zeširoka, jak jindy nebývalo jeho zvykem, začal: „Pane Cartere, pozval jsem vás…“

„Kvůli Alicii?“ vpadl otázkou Howard.

Lord s nevolí mávl rukou a pokračoval: „Dobře, pane Cartere, když už to víte, mohu si ušetřit dlouhý úvod.

Přistupme tedy k věci.“

„Mylorde, dovolte, abych vám to vysvětlil!“

Amherst se rozzlobil, zamračil se a hlasitě se na něj osopil: „Cartere, nestojím o žádné vysvětlování. Laskavě vyslechněte, co vám chci říci.“

„Jistě, mylorde.“

Lord Amherst s pohledem upřeným z okna se ke Carterovi obrátil zády. Přitom měl pravou ruku založenou za klopou saka a levá mu zmizela v kapse kalhot. „Cartere,“

začal znovu, „angažoval jsem vás jako kreslíře a jsem s vaším dosavadním výkonem velmi spokojený. Ovšem neangažoval jsem vás proto, abyste mojí dceři Alicii pletl hlavu. A už vůbec ne proto, abyste ji maloval nahou, pane Cartere! Alicia je skoro ještě dítě a nehodí se jako modelka pro erotické kresby. I na kresbě ve vašem pokoji jsem samozřejmě okamžitě poznal Alicii. Doufal jsem, že je to jen dílo vaší fantazie. Jak jsem se však musel dozvědět od lady Margarety, Alicia je vám velmi nakloněna. Vezměte na vědomí, co vám teď řeknu: Nepřeji si, abyste se s mojí dcerou Alicii stýkal více, než je nutné v každodenním životě. Abych hned od počátku rozptýlil vaše naděje, musím vám sdělit, že pro Alicii přichází v úvahu pouze stavovsky přiměřený svazek, a to není váš případ. Promiňte mi, Cartere.“

Howard stál bez hnutí a cítil, jak se v něm vzmáhá vztek. Měl o Amherstovi vysoké mínění, dokonce k němu choval důvěru jako k málokomu. Tato důvěra se však v jediném okamžiku proměnila v nedůvěru a nepřátelství. Proč ho nepustil ke slovu? Proč s ním jedná jako s hloupým klukem, přestože jeho podezření vůbec není opodstatněné?

Je nutné být synem lorda, aby mu jeho lordstvo věřilo? Jak bohatý musí být člověk, aby měl pravdu?

Carter se zase jednou cítil uboze a žalostně, bídně a zanedbatelně. Jak tenhle stav nenáviděl! Howard nesnášel být malý. Už jako dítě trpěl ubohostí poměrů a snil, že bude jednou velký a významný.

Se vztekem v nitru a beze slova se vzdálil, avšak místo aby se vrátil do sklepem, vydal se Carter do Swaffhamu.

Sára byla jediný člověk, který ho mohl utěšit.

Cestou do Swaffhamu, kterou zdolával na kole, v něm rostlo rozhořčení nad chováním lorda a lady Amherstových a přesvědčoval se: prostě si to nesmíš nechat líbit. Po všem, co se stalo, se vážně zaobíral myšlenkou, že se vzdá svého zaměstnání – tolik ho to všechno zklamalo.

Když Howard dojel do Swaffhamu, byl už večer a školní budova byla zavřená. Carter nepozorovaně přešel k zadnímu vchodu a třikrát zatáhl za zvonec, což bylo jejich domluvené znamení.

Sára byla bez sebe radostí, objala Howarda a líbala ho.

Potom si všimla, jak je zachmuřený. „Co se děje, Howarde?“

Cestou nahoru jí Carter začal vyprávět, co se stalo a že má v úmyslu dát lordu Amherstovi výpověď. Když došli do nejvyššího patra, kde si Sára zařídila pro sebe místnosti po baronce a vybavila je novým nábytkem, usedli v útulném pokojíku, kde kulatá železná kamínka šířila příjemné teplo.

Sára mlčky poslouchala Howarda. Když skončil, přitáhla si chlapce k sobě, takže jí položil hlavu do klína, a pravila: „Howarde, Němci mají jedno přísloví, které zní: Léta učednická, léta mučednická.“

„Ti Němci mají na všechno nějaké přísloví.“

„A většinou mají pravdu. Rozhodně se musíš ještě hodně učit. Především se musíš učit ustupovat – i kdybys měl tisíckrát pravdu. Musíš se naučit ovládat se. Jinak nebudeš nikdy dospělý.“

Sářina slova Howarda rozčílila: „Mluvíte opravdu jako učitelka.“

„Tebe to udivuje?“ zasmála se Sára. A ten úsměv, nejkrásnější úsměv na světě, jak Carter říkával, změnil jeho špatnou náladu. Byl rád, že zajel za Sárou, protože v podstatě měla pravdu. Měl určité vlastnosti, které mu zbytečně ztrpčovaly život. K tomu patřila svéhlavost a neschopnost snášet velké či malé nespravedlivosti, s nimiž se člověk setkává každý den.

Carter se zamyslel a přitom vychutnával, jak mu Sára jedním prstem projíždí vlasy. Spokojeně vrněl a nakonec se nesměle zeptal: „Smím tady dneska v noci zůstat, slečno Jonesová?“

Sára sklopila hlavu a podívala se mu do očí: „Pod jednou podmínkou!“

„Udělám všechno, co si budete přát.“

„Zítra za svítání musíš zmizet a být včas na pracovišti.“

„Slibuji!“ odpověděl Carter a přitiskl se k ní ještě těsněji. Se zavřenýma očima do sebe vtahoval teplo jejího těla a uvažoval, zda se má Sáře svěřit, že do jejich tajemství zasvětil Alicii. Nakonec se rozhodl, že záležitost, které už dávno litoval, si zatím ponechá pro sebe.

Na loukách kolem Didlington Hall ležela stříbřitá rosa a na rybnících kvákaly kachny, když se Howard Carter za úsvitu vracel zpátky. Na rozcestí potkal mlékaře Johna, který touto dobou rozvážel zeleným vozem taženým běloušem ranní mléko do Didlington Hall a okolních sídel.

Přitom si vesele pískal.

„Dobré ráno, sire,“ volal už z dálky. „Už tak brzy na cestě?“

Howard,

celý

udýchaný

z

namáhavé

jízdy,

bezmyšlenkovitě odpověděl: „No, co člověku zbývá jiného.“

V kuchyni pod panským domem už paní Cricklewoodová harašila s konvicemi a pánvemi, aby připravila snídani pro personál. Její úprava vajec byla slavná a žádaná jako britské korunní klenoty a jejich příprava nebyla o nic méně tajemná, protože ovládala umění, jak je smažit z obou stran. Od záležitosti s Jane Hackletonovou si paní Cricklewoodová Howarda oblíbila.

„Vypadáte dnes ráno nějak unaveně, pane Cartere,“

poznamenala udiveně.

„Hm,“ odpověděl Howard a komorné si vyměnily kradmé pohledy. Komorník Albert držel svůj šálek v dlaních obou rukou a demonstrativně upíral oči ke stropu, jako by v tak časnou hodinu nechtěl s nikým konverzovat. Vztah mezi Howardem a Albertem sice ztratil mrazivý chlad, avšak stále ještě byl velmi vzdálen od přátelství.

Paní Cricklewoodová připravovala stříbrné podnosy s ranním čajem pro jeho lordstvo a lady Margaretu, Albert vstal, aby je donesl nahoru a Emily, jejíž ostrý jazyk byl mezi personálem obáván, se zachichotala: „Tak si myslím, že dneska zůstala jedna postel v Didlington Hall studená.“

Ještě než Howard mohl drzou komornou napomenout, paní Cricklewoodová na ni vyjela: „Ty si dávej pozor na svoji drzou pusu, ty hloupá náno a jdi už konečně ke své práci!“

Obě komorné se rozprchly jako poplašená kuřata, ale pořád se ještě chichotaly.

Když osaměli, sedla si paní Cricklewoodová ke stolu k Howardovi a položila mu ruku na předloktí: „Ty holky by měly dostat na zadek. Jistě jste navštívil svoje tety, pane Cartere.“

Howard

spokojeně

přikývl:

„Ano,

paní

Cricklewoodová. Občas se tam musím zajet podívat, jestli je všechno v pořádku.“

Rozhovor by nic neznamenal, kdyby kolem poledne téhož dne nepřijela do Didlington Hall neočekávaná návštěva. Otec a matka Carterovi přijeli v doprovodu Fanny a Kate, aby se zeptali, jak se Howardovi daří, přesněji řečeno, byli zvědaví a nedůvěřiví, jestli je skutečně pravda to, co jejich nejmladší říká o svém zaměstnání u jeho lordstva. Plat čtyři libry pro chlapce, kterému ještě nebylo šestnáct let, se zdál panu Samuelu Carterovi velmi podezřelý, vždyť jako ilustrátor listu Illustrated London News dostával jen o málo více, a to mu táhlo na šedesátku.

Překvapivý příjezd rodičů a tet, pro které byl výlet do Didlington Hall událostí, protože léta nevytáhly paty ze Swaffhamu, byl Howardovi i tak dost trapný, v současné situaci však věstil katastrofu. Jistě, Fanny a Kate byly milé staré dámy a uměly se ve všední den velmi dobře chovat, ale v Didlington Hall zkrátka nebyl všední den stejný jako ve Swaffhamu a chování, na které si Howard rychle zvykl, vyžadovalo více než obyčejnou, všední zdvořilost.

Howard by se nejraději propadl do země, když Fanny a Kate požádaly lady Margaret, aby jim ukázala dům, ve kterém jejich synovec pracuje. Ani námitka Samuela Cartera, že Didlington Hall je povznesen nad jakoukoli kritiku, nedokázala utlumit jejich zvědavost. Trvaly na tom.

Chování otce Cartera vyvolávalo v Howardovi ještě větší starosti, protože žádal lorda Amhersta, aby mu předložil synovy práce k posouzení. Howard sice není úplně bez talentu, prohlásil, avšak synové William, Vernet a Samuel, dokonce i dcera Amy, jsou lepší malíři než on. Lord Amherst, aby zabránil otcově kritice Howardových výkresů, kterým vytýkal hlavně slabou čáru, sebral předložené kresby a nikoli bez ironie prohlásil, že se mu Howardova čára zdá dostatečně silná.

Howard scénu sledoval v pozadí, v tváři celý rudý, a křečovitě, leč neúspěšně hledal možnost, jak trapný výstup své rodiny ukončit. Často se cítil zanedbávaný a zbytečný, hledal rodinnou náklonnost a blízkost, teď nenáviděl tenhle pokus o přiblížení a dal by všechno za to, kdyby se otec, matka a tety rozpustili ve vzduchu. Už do jeho života nepatřili.

Bezradně a proto, aby se vyhnul dalším trapnostem, se Howard obrátil a utekl ven. Zoufale si sedl na přistávací molo člunů na rybníku a zíral na vodní hladinu. Nikdy v životě ho otec nepochválil, tak si také mohl nechat pro sebe svou kritiku. Howard velkým obloukem plivl do vody.

Nevěděl, jak dlouho v hluboké stísněnosti seděl na molu, ale polekal se, když za sebou uslyšel zvuky. Otočil se a spatřil matku. Howard nic neříkal a i Marta Carterová mlčela. Nečekaně však usedla na prkna vedle něj.

„Kde jen zůstaly ty roky,“ povzdychla s pohledem upřeným do dálky.

Howard

nepovažoval

za

nutné

na

matčinu

hlubokomyslnou poznámku reagovat. Očekával, že každým okamžikem začne vyzpěvovat nějakou árii. Rozhodně to bývalo jejím zvykem, jak překlenout rozvleklé rozhovory nebo jiné trapnosti.

K jeho překvapení však matka pokračovala: „Stal se z tebe velký kluk, Howarde. Půjdeš si svou cestou. Jsem na tebe hrdá. Někdy si vyčítám, že jsem na tebe měla tak málo času. Je mi to líto. Ale vždyť víš, byl jsi jedenáctý. To všechna předsevzetí zmizí. A žena si nemůže vybrat, kolik dětí chce mít. Kdyby bylo po mém, měli jsme dnes tři děti.

Ale to bys vůbec nebyl na světě!“

Matčina slova Howarda udivila. Ještě nikdy s ním tak nemluvila. V silném návalu citů se chtěl zeptat: Proč s tím, k čertu, přicházíš až teď? Proč jsi se mnou dřív nepromluvila jediné vážné slovo? Pomohlo by mi to víc než cokoli jiného.

Poprvé v životě cítil k matce náklonnost.

Howard chtěl odpovědět, ale než se k tomu dostal, zazněl v pozadí naléhavý hlas Samuela Cartera: „Marto, jedeme!“

Drobná, křehká žena beze slova vstala. Ještě se letmo, téměř toužebně na Howarda podívala, ale než se odvrátila, aby zamířila ke kočáru čekajícímu před panským domem, mlčky ho objala.

Nevěděl, jak se to stalo, kde se ten nával něžnosti a mateřské lásky náhle vzal. Proto reagoval udiveně a zdrženlivě. Neodvážil se opětovat její objetí, stál s rukama svěšenýma, jako by ztratil vědomí.

„Marto, jedeme!“ opakoval Samuel Carter, tentokráte ostřeji, hlasem generála.

Paní Carterová vylezla do kočáru na místo vedle něj.

Fanny a Kate přátelsky mávaly.

„A ne abych se dozvěděl nějaké stížnosti!“ zavolal Samuel Carter na rozloučenou a práskl bičem nad hřbety koní. Na Howarda, svého syna, se ani nepodíval.

Když kočár zmizel ve vjezdu, Howard chvíli zůstal stát jako vrostlý do země. Potupný výstup otce, matky a tet mu připadal jako zlý sen, ze kterého se probudil, aby zjistil, že to byla skutečnost.

Ve stísněnosti, která v něm vyvolávala pochmurné myšlenky, zpozoroval, že k němu přistoupil lord Amherst.

Howard se obával nejhoršího. „Mylorde,“ začal ještě než Amherst promluvil, „musím se omluvit za chování svého otce. Je trochu zvláštní a nemá žádné způsoby. Neměl jsem tušení, že se tady objeví.“

Lord Amherst povzbudivě pozvedl ruce: „Nemáte se co omlouvat, pane Cartere. Člověk si své rodiče zkrátka nevybírá. Ostatně jsem chtěl já vás požádat o shovívavost kvůli svým včerejším tvrdým slovům. Alicia otci pěkně umyla hlavu. Ujistila mě, že vaše vzájemné vztahy jsou pouze přátelské a že ta dívka na obrázku není ona, nýbrž výplod vaší fantazie, jakou mají umělci zkrátka v hlavě. Je to tak, ano, pane Cartere?“

Howard souhlasně přikývl: „Jistě, mylorde. Alicia je roztomilá dívka, ale – jestli mi to slovo dovolíte – pro mě je spíše kamarád. Rozhodně bych se nikdy neodvážil přiblížit se k ní s nečestným úmyslem. A s dovolením: já si nepotrpím na rudovlasé ženy!“

Ta výpověď lorda Amhersta plně uspokojila. S

porozuměním přikývl a řekl: „Musíte pochopit moje včerejší rozrušení, pane Cartere! Alicia je moje nejmladší, v rodině benjamínek. Na rozdíl od svých sester je divoká, nespoutaná a trochu nerozvážná. Musím ji stále bránit před jejími vlastními hloupostmi. Alicia má v hlavě tisíc věcí. Jednou chce vstoupit do socialistické strany, pak chce zase pod mužským jménem psát romány jako George Eliot. Nedávno Alicia tvrdila, že má šestý smysl a trvá na tom, aby ji prozkoumal seriózní profesor z Cambridge. Ví bůh, že bych si představoval dceru s jednodušší povahou.“

Společně vešli do panského domu – ostatně hlavním vchodem, jak si Carter s uspokojením všiml.

XI

Nastala zima a v Norfolku byly dny tak krátké, že se denní světlo ani nestačilo rozjasnit. Bezmračné nebe viselo nízko nad krajinou a mléčná šeď oblohy a země se v dálce slévala. Swaffham uprostřed Brecklandu, se starými cihlovými domy, po kterých se pnul břečťan, mohl v létě ještě vyzařovat určité kouzlo, teď však se v opuštěných uličkách, kterými se proháněl ledový severní vítr, šířila jen bezútěšnost. Do lhostejnosti jeho obyvatel se mísilo osamělé rozjímání a jako všude v Anglii se lidé rok od roku pokoušeli toto pochmurné rozpoložení utopit v alkoholu.

Nikdo se nepohoršoval, když už se kolem poledne na ulicích potácely postavy a bojovaly se zemskou přitažlivostí. Celý život byl bojem s nepříznivým osudem.

Kolem třetí, krátce poté, co se začalo šeřit, bylo vidět Charlese Chamberse, jak nejistým krokem přechází přes tržiště a odtud míří k Rodinné škole. Volný černý kabát a klobouk se širokou krempou mu propůjčovaly vzhled tvrdého chlapíka, se kterým není radno něco si začít.

Před vchodem do Rodinné školy Chambers vytáhl zpod kabátu jako kouzelník zpod pláště kytici, spěšným pohybem si upravil oblek a zatáhl za provaz, který vedl přes železné upevnění na zdi do nitra domu, kde na něm visel zvonek.

V okně schodiště se objevila Sářina hlava. Když poznala nečekaného návštěvníka, překvapeně zvolala: „Ach, to jste vy, Chambersi!“

Vztáhl k Sáře ruku s kyticí, aniž promluvil slovo.

Mezi ní a Charlesem bylo vlastně všechno jasné, alespoň si to Sára myslela. Od jejich posledního rozhovoru se několikrát potkali, ale nepromluvili spolu víc než pár nezávazných slov. Tomu, že si ji vždy měřil pohledem zdola nahoru, jako by měl něco v úmyslu, avšak neodvážil se projevit, Sára nepřikládala význam, zvláště když se to několikrát opakovalo.

Teď však, jakmile za nevítaným hostem zavřela dveře a on jí předal květiny, které v mrazu utrpěly a nyní věšely hlavy, jako by dostaly výprask, se jí náhle zmocnil strach z toho muže. Vzhledem k tomu, že Chamberse před nedávnem považovala za přítele a ptala se ho na radu, jí teď jeho návštěva připadala podivná a vůbec si ji nedokázala vysvětlit.

Charles Chambers ji stroze pozdravil. Několik okamžiků stáli bezradně a mlčky proti sobě a Sára se domnívala, že nyní musí Charlese pozvat na šálek čaje.

V pochmurné zimě v sobě stará školní budova skrývala lecjaká tajemství, Sára se tu však ještě nikdy za dlouhých večerů sama nebála. Teď však, když šla napřed do patra ke svému bytu, naslouchala každému z Chambersových kroků.

Když došli nahoru, pokusila se svou nelibost potlačit.

Skutečně k ní neměla důvod.

Přestože se snažila navázat rozhovor, čas se nekonečně vlekl a pomalu jí začínalo být jasné, že Charles s sebou neustále vleče problém, o němž se neodvažuje mluvit, a tím problémem je ona.

„Proč jste přišel, Charlesi?“ zeptala se náhle. „Co se děje? Souvisí to nějak s mým odmítnutím?“

Chambers

odvrátil

pohled.

Přitom

vypadal

politováníhodně. Howard nebyl ani z poloviny tak starý jako Charles, ale Sára si nevzpomínala, že by ho někdy viděla v tak zuboženém stavu.

„Ano,“ odpověděl nečekaně Charles. „Vaše odmítnutí mě těžce zasáhlo. Od té doby je ze mě jiný člověk. Někdy sám sebe nepoznávám. A můžete za to vy, slečno Jonesová!“ Chambers teď mluvil zvýšeným hlasem.

Najednou se na ni poprvé podíval.

„Já?“ Sára si položila ruku na hruď. „Charlesi, přece mi nemůžete vyčítat, že se za vás nechci provdat. Už jsem vám jednou řekla, že jste pro mě milým přítelem, ale ničím víc!

Musím mít proto špatné svědomí?“

Vypadalo to, jako by Chambers Sářina slova vůbec neslyšel, protože vzrušeně pokračoval: „Sáro, v posledních týdnech jsem vytrpěl všechna muka milujícího muže, plakal jsem a zuřil, opil jsem se jako dělník v docích. Hanebně jsem zanedbával hudbu, která byla do té doby mou jedinou milenkou. A co z toho? Nic! Udělala jste ze mě ubožáka, ano, ubožáka!“

„To jsem rozhodně neměla v úmyslu. Jak jste vůbec na takovou myšlenku přišel, vždyť vy nejste žádný ubožák, Charlesi. Jste pohledný muž v nejlepších letech a velký umělec.“

Teď se Chambers doopravdy rozzlobil, vyskočil a krátkými, rychlými kroky začal přecházet sem a tam jako divoké zvíře v kleci. Hlas mu přeskakoval, když zvolal: „Teď si ještě ze mě děláte legraci! Sáro, to nesmíte! Myslíte si, že nevidím, jaká kreatura se na mě dívá ze zrcadla?

Nemohu tvrdit, že by před mými dveřmi ženy stály ve frontě. A moje hudba není ničím jiným než únikem za troškou uznání, ale ani to není u varhaníka z kostela svatého Petra a Pavla ve Swaffhamu nijak závratné.“

Dýchal těžce, jako by vyšel do desátého patra. Nakonec se Chambers zarazil a nahrbeně sklesl do křesla, ze kterého před chvilkou vstal. Natáhl před sebe nohy a ruce svěsil přes opěradla. Na čele mu vyvstal pot a upřeně zíral na knoflíčky svých hnědých bot, které mu sahaly do poloviny lýtek a na rozdíl od ošuntělého oblečení vypadaly nově.

„Charlesi!“ Sára se pokusila chytit ho za paži, Chambers však ucukl, jako by chtěl říci: Nedotýkejte se mě!

Potom však promluvil: „Dříve jste se ke mně chovala jinak.“

Sára zavrtěla hlavou. „Byli jsme přátelé, nic více a nic méně. Nikdy jsem vám nedávala žádné naděje.“

Chambers vzhlédl. Oči měl zarudlé. Náhle ze sebe prudce vypravil: „Co má on a já ne – nehledě k tomu, že mu bylo teprve patnáct?“

„Bude mu šestnáct!“ odpověděla ostře Sára. A protože si uvědomila, jak hloupá byla její námitka, rychle dodala: „Prostě se to najednou stalo. Láska člověka zasáhne vždycky, když to čeká nejméně.“

„Nesměla jste to udělat!“ poznamenal Charles nepřítomně. Náhle jako by byl myšlenkami někde daleko.

„Co jsem nesměla udělat?“ zeptala se Sára.

Chambers si uvolnil límec. „Tu věc s tím patnáctiletým.“

„Je dospělejší než mnohý třicátník!“ zvolala Sára rozhněvaně.

„Ale zákony to zakazují. Říká se tomu smilstvo.

Smilstvo, slečno Jonesová!“ V očích, které ještě před chvilkou vypadaly jako oči nakopnutého psa, se mu náhle triumfálně zablýsklo.

Sára vstala a opětovala jeho pohled. „Chambersi, to je moje úplně soukromé, malé štěstí a tohle štěstí si nenechám vzít. Nikdo o tom neví a nikdo přitom neutrpí škodu.

Protože kde není žalobce, není soudce.“

„Ale ano!“ vykřikl rozhorleně Chambers, ‚ já o tom vím a já tím trpím.“

„Charlesi!“ vykřikla polekaně Sára a překotně vyběhla z pokoje.

Chambers slyšel, jak ve vedlejší místnosti cinkají čajové šálky, a následoval ji.

Sára předstírala, že neví, že je Charles za ní.

Připravovala čaj a nějak tušila, co bude následovat. Proto ani nevykřikla, když ji Chambers zezadu objal, pevně se k ní přitiskl a dlaněmi jí sevřel ňadra. Cítila a slyšela jeho vzrušení, neodvážila se však vymanit se z jeho sevření. S

předstíraným klidem se zeptala: „Charlesi, co to má znamenat?“

Zdálo se, že její slova zasáhla Chamberse jako rána kyjem, protože ji náhle pustil. Sára se obrátila. Stáli proti sobě a dívali se jeden druhému do očí. „Co to má znamenat?“ opakovala Sára, tentokrát naléhavěji než prve.

„Chci s tebou spát!“ odpověděl Chambers vzdorovitě a v očích mu blýskalo. Vyzývavě ještě dodal: „Chci tě vidět nahou!“

Zřejmě čekal, že Sára bude zděšená, ustrašená a polekaná, rozhodně se poprvé cítil v převaze a vychutnával si triumf vítěze po vyhraném boji. Triumfální pocit mu však dlouho nezůstal, neboť Sára odpověděla zjevně klidně: „A když odmítnu?“

S tím Chambers nepočítal. Jeho před okamžikem pevný pohled ztratil jistotu. Se zdůrazněným chladem odpověděl: „To rozhodnutí byste si měla ještě jednou důkladně rozmyslet, slečno Jonesová. Koneckonců by mohlo trestní oznámení z důvodu smilstva zničit celý váš život.“

Sára mlčky zkřížila paže na hrudi a uvědomila si, že Chambers tento tah dlouho připravoval. Dokonce věřila, že by svou výhrůžku splnil. Chambers byl víc než ubožák, byl svině. Sára se zoufale snažila situaci nějak zvládnout, ale nedařilo se jí to.

Jako z velké dálky slyšela Chambersův hlas: „Dávám vám do zítřka čas na rozmyšlenou, slečno Jonesová. A budu vás očekávat kolem sedmé hodiny u sebe doma. Byla by přece velká škoda, kdyby váš vztah s tím cucákem musel skončit.“ Uklonil se s ďábelským úšklebkem: „Přeji vám hezký večer, slečno Jonesová. Cestu ven najdu sám.“

S bušícím srdcem poslouchala Sára jeho těžké kroky na schodišti. Když za ním zapadly dveře, nejprve se zhluboka nadechla. Měla však pocit, jako by jí na hrudi ležela skála.

Howard! Konečně byla Sára schopna jasné myšlenky.

Musíš o tom říci Howardovi, rozhodla se. Ale čím více o tom přemýšlela, tím více od toho nápadu zase upouštěla.

Nesmí do toho Howarda vtáhnout, to by celou situaci ještě zhoršilo. Howard by Charlese zmlátil, nebo by udělal bůhvíco, a tak by se jejich vztah dostal na veřejnost.

Peníze! Sára dokonce pomýšlela na to, že Chamberse podplatí, aby mlčel. Jistě, Chambers byl chudý muzikus, znala ho však dost dobře, aby věděla, že peníze pro něj nic neznamenají, rozhodně jsou pro něj méně než soulož s ní.

Nejraději by si dala pár pohlavků, že Chambersovi své tajemství prozradila, ale zkrátka se to už stalo. Co tedy dělat?

S pocitem bezvýchodnosti se Sára v noci zabývala i myšlenkou, že Chamberse zabije. V polospánku, který jí na chvíli zastřel vědomí, vstala, tápala tmou do kuchyně, vytáhla ze zásuvky nůž a palcem pravé ruky zkoušela ostří.

Nůž v ruce a plán v hlavě uvedly Sáru do stavu podivného vytržení. Pociťovala určitou slast, pocit, jaký by v této souvislosti nikdy nečekala.

Z palce, kterým bezmyšlenkovitě přejížděla ostří, se náhle šířilo nevysvětlitelné teplo. Měla pocit, že prst se jí na chladný, lesklý kov přilepil a lekla se. Rychle zápalkou rozsvítila lampu. V blikavém světle Sára viděla, co natropila: ruku měla zakrvácenou a všude na zemi byly stopy krve – jako první dešťové kapky v prachu silnice před nadcházející bouřkou. Z bříška palce, kde zela hluboká řezná rána, ještě stále tekla krev.

Vůbec řez necítila, nečekaný pohled jí však přivodil šok. Sára pronikavě vykřikla, jako by čin, na který pomýšlela, už skutečně provedla. „Ne!“ křičela. „Ne, ne!“

Odhodila nůž na zem a propukla v pláč.

V míse s vodou si omyla ruce od krve a palec si obvázala kouskem látky. Teď Sára věděla, že by nikdy nebyla schopna zabít člověka. Proboha, šeptala, si, kam až to se mnou došlo! S pláčem se sesula na židli. Celý její život se jí náhle zdál bezvýchodný, jakoby řetězy připoutaný na řadu nešťastných okolností, otrávený chorobnou žádostivostí muže, k němuž cítila už jen pohrdání.

V tom okamžiku zuřivé bezmocnosti si Sára Jonesová přála, aby bývala neodcházela z Ipswiche a pokračovala skromnou cestou špatně placené učitelky. Tenkrát si myslela, že ve východním Suffolku se jí na paty lepí smůla a před tou smůlou utekla do Norfolku. Teď už věděla, že je nemožné utéci před osudem. Ten vždycky a všude člověka zastihne.

Od svatého Petra a Pavla slyšela odbíjet hodiny a otevřela okno. Měla na sobě jen plátěnou noční košili a zimní chlad jí pronikal na tělo. Několik okamžiků vychutnávala ochlazení rozpálené pokožky, záhy jí však začala být zima a cítila, jak ji tělo bolí, tuhne a ztrácí pohyblivost, jako kdyby bylo ze dřeva.

Pojala určitý plán. Zavřela okno a oblékla se.

Později si Sára vůbec nedokázala vzpomenout, jak strávila celý den ve škole. Myšlenky jí kroužily stále jenom kolem večera u Chamberse.

Už odpoledne, jakmile paní Campbellová a Zuzana Mellerová odešly ze školy, si začala upravovat vlasy kulmou. Pak si zavázala černý korzet, který si k tomu účelu koupila. Průsvitné punčochy si připevnila podvazky těsně nad koleny a obula se do polovysokých šněrovacích holínek, které zavazovala s obtížemi, i když byla pouze ve spodním prádle. Pak si Sára přetáhla přes hlavu spodničku s volánky a nakonec oblékla dvoudílný červený kostým, který nádherně zvýrazňoval její postavu. Už hodinu před stanovenou schůzkou stála oblečená Sára Jonesová před zrcadlem.

Stejně automaticky, jak se oblékla, se začala i líčit.

Napudrovala si obličej, až jí pleť bělostně svítila. Oči a obočí zvýraznila tmavým stínem a rty silně pokryla rudou rtěnkou. Ustoupila o krok, aby se mohla prohlédnout v zrcadle.

Kdyby mě tak viděl Howard, pomyslela si, co by asi řekl? Zašklebila se a vysunula spodní ret, takže její ústa vypadala ještě širší. Ze zrcadla se na ni dívala cizí žena, jedna z těch prodejných, které vídala v přístavu v Ipswichi.

Svou maskou přesně sledovala tento cíl. Chtěla před Chamberse předstoupit jako žena, která mu musí být po vůli.

Chambers měl tu moc donutit ji, ale nemohl ji přimět, aby k němu chovala náklonnost.

Přesně v sedm hodin, jak požadoval, stála Sára před Chambersovým domem v Mangate Street. Trvalo dlouho, než otevřel, jako by s jejím příchodem ani nepočítal.

Chambers byl opilý a snažil se svou rozervanost skrýt.

Možná čekal, že Sára se u něj objeví s pláčem a prosbami – nic by ho nepotěšilo víc. Ke svému překvapení viděl, že zbožňovaná k události přistupuje spíše obchodně, téměř lhostejně. Velmi znejistěl.

Sára bez dalších slov vešla do pokoje, kde před týdny všechno začalo, a začala si svlékat kostým. Chambers, užaslý samozřejmostí, s jakou si počínala, sledoval každý její pohyb. Usedl na pohovku před harmoniem a s krátkými odmlkami chlípně vzdychal. K tomu stále znovu opakoval její jméno.

Když Sára spustila k zemi spodničku a přistoupila k němu oblečená jen v punčochách a korzetu, Chamberse přemohlo vzrušení. Chvatně ze sebe strhl oblečení a najednou před ní stál nahý se vztyčeným mužstvím.

„Prosím, poslužte si, pane Chambersi,“ řekla Sára ledově. „Doufám, že vás příliš nezklamu.“

Obchodní slova a strnulý pohyb, s jakým k němu Sára přistoupila, s rukama sevřenýma v pěst a opřenýma v bok, její postoj policejního úředníka na Chamberse zapůsobily tak, že rázem vystřízlivěl. Rukama se pokoušel zakrýt penis, který mu ještě před okamžikem dodával sebedůvěru a teď se nečekaně změnil v žalostný přívěšek.

„No tak?“ zeptala se vyzývavě Sára, jako by nic nezpozorovala. „Čekám, pane Chambersi. Vy jste si mě sem pozval!“

Sářina tvrdost zasáhla Chamberse silou hromu. Nahý muž padl před ženou v korzetu na kolena a zakryl si rukama tvář. Styděl se, nebyl však ochoten to přiznat.

„No co teď?“ Sára neznala slitování. „Vyžadoval jste za své mlčení jistou cenu a já jsem tady, abych ji zaplatila.“

„Táhněte k čertu, slečno Jonesová!“ zařval Chambers.

„A buďte s tím chlapečkem šťastná!“

V to Sára vskrytu duše doufala. Klidně se začala oblékat. Než od Chamberse, stále ještě klečícího na zemi, odešla, ještě

jednou se obrátila a poznamenala: „Od dnešního večera jsem si slibovala víc. No ale nevadí.“

Vynucené setkání s Chambersem zanechalo v Sářině duši hlubší stopy, než by se na první pohled zdálo. Když se vrátila domů, rychle se svlékla a smyla si z tváře líčidla.

Teprve teď z ní spadla tíže a Sára se tiše rozplakala. Měla potřebu se někomu svěřit. Ale jediný člověk, který přicházel v úvahu, to právě nesměl vědět.

Občas se v Didlington Hall děly tajuplné věci, Howard býval svědkem podivných pánských schůzek, při kterých šlo o neprozkoumané a nevysvětlitelné. V takových večerech tucet učených mužů při svíčkách a brandy hledal odpovědi na otázky, které si žádný rozumný člověk nekladl.

Skutečnost, že lord Amherst mu od počátku dovoloval, aby se těchto pánských schůzek zúčastňoval, naplňovala Howarda hrdostí a přál si, aby ho při takové události mohla vidět Sára.

Mezi četnými úřady, které Amherst zastával, vynikaly především dva: William George Tyssen-Amherst byl vlivným členem Egypt Exploration Fund, Společnosti pro výzkum Egypta, a velmistrem svobodných zednářů Anglie, Walesu a všech výsostných oblastí Britského království.

V březnu, když do Brecklandu přitáhlo jaro a proměnilo jednotvárnou hněď vřesoviště v čerstvou zeleň, se setkala pestrá společnost složená ze členů jmenovaného klubu v knihovně Didlington Hall. Mezi hosty kolem kulatého stolu v zakouřené místnosti seděl Percy Newberry, badatel Flinders Petrie, pan Francis Allen, bohatý obchodník z Cockley Cley ležícího několik mil severně od Didlington Hall, mladý Francis Llewellyn Griffith, samozvaný archeolog se zvláštní zálibou pro starý Egypt a Walter B.

Painswick, profesor tajných fyzikálních nauk na univerzitě v Cambridge.

Přestože vysvětlování fyzikálních tajemství bylo jeho povoláním, sám se choval velmi tajuplně, mluvil tiše a v hádankách a jeho vzezření – Painswik byl vysoký, hubený a měl pod očima hluboké temné kruhy – tento dojem nijak nezmírňovalo. Amherst profesora pozval, aby se dozvěděl, jak vážně je nutno brát tvrzení dcery Alicie, že občas mívá druhou tvář.

Mnoho děvčat Aliciina věku v té době tvrdilo, že mají věštecké schopnosti, a nemálo badatelů v to věřilo. Amherst byl veskrze nakloněn záhadným stránkám života, avšak v Aliciině případě na takovou nevyzpytatelnost nevěřil, zvláště když se všechny její dosavadní předpovědi vztahovaly na vzdálenou budoucnost a nebyly prokazatelné.

V pánské společnosti v Didlington Hall se téma setkalo s velkým zájmem a ani Howard Carter se nedokázal vymanit z magie vykládání budoucnosti, a tak se profesora zeptal, z jakého důvodu někdo údajně má schopnost vidět do budoucnosti a druhému smysl pro to chybí.

To je nejsložitější otázka ze všech, mínil Painswick, protože kdyby na ni uměl odpovědět, tak by hádanka předpovídání byla v podstatě vyřešena. Přesto profesor zastával názor, že věda v nedaleké budoucnosti odpoví i na tento dotaz.

Flinders Petrie, muž s výraznou trojúhelníkovou hlavou, kudrnatými vousy na tvářích a temnýma, pichlavýma očima dosud debatu sledoval mlčky, avšak nervózní prsty, jimiž neustále bubnoval na desku stolu, prozrazovaly velmi jasně, že mu věštění I předpovídání budoucnosti nejsou lhostejné.

Nakonec Petrie vyskočil, udeřil pěstí do stolu a vykřikl na Painswicka: „Profesore, nemyslíte, že za údajnou schopností předpovídat budoucnost a výzkumem v této oblasti nevězí nic jiného než šarlatánství?“

Muži kolem stolu se teď zahleděli na Painswicka. Jak profesor zareaguje na takovou urážku?

Painswick zřejmě nebyl takovému útoku vystaven poprvé, protože s klidem odpověděl: „Sire, v mnoha případech máte pravdu. Nelze však popřít, že existují jednoznačné důkazy jasnovidectví. Především v hypnóze, kdy je člověk bez vlastní vůle a není schopen lhát.“

Lord Amherst se vyčkávavě zadíval na profesora: „Vy ovládáte umění hypnózy, Painswicku?“

Painswick se zasmál: „Byl bych špatný profesor tajných fyzikálních nauk a ještě horší poddaný Jejího Veličenstva, kdybych neovládal hypnózu, mylorde. Koneckonců tuto vědu dovedl k rozkvětu Skot!“

„To byste mohl uvést do hypnotického stavu i mě, profesore?“ pozvedl Amherst pohrdavě obočí.

„To by záleželo na pokusu, mylorde. Lépe by se však hodila vaše dcera Alicia. Je mladá a mladé dívky mají nejlepší předpoklady pro podobné experimenty. V transu by nám Alicia mohla dokázat, zda je schopna vidět do budoucnosti.“

Amherst si všiml, že se na něj upírají oči všech. „A není to nebezpečné?“ zeptal se opatrně.

„V žádném případě,“ ujistil ho profesor. „Co by na tom mělo být nebezpečného? Hypnóza není o nic nebezpečnější než polední spánek. Naopak, když si v poledne zdřímnete, můžete třeba spadnout z pohovky, v transu jste pod dohledem.“

Lord Amherst povstal a zamyšleně vyšel z místnosti. Na chvilku zavládlo velké napětí. Přemluví Amherst svou dceru, aby se nechala Painswickem zhypnotizovat?

Howard Carter nepochyboval. Znal Alicii dost dobře a věděl, že dívka je pro každé dobrodružství. Nemýlil se. Lord Amherst se po chvilce, kdy pánové živě diskutovali, vrátil s Alicií.

V salonu zavládlo napjaté očekávání. V místnosti se převalovala oblaka kouře a lampa nad stolem všemu dodávala strašidelný nádech. Připomínala podzimní dny, kdy nad rybníkem v Didlington Hall vládne mlha.

Když se dívka posadila ke stolu vedle profesora, nastalo ticho. Aliciina tvář prozrazovala určitou nedůvěru k takovému experimentu, jinak nebylo možné její úsměv vysvětlit.

Painswick zamáčkl doutník a z kapsičky u vesty vytáhl jako kaštan velikou, blýskavou křišťálovou kuličku. Potom začal tiše, avšak naléhavě mluvit: „Alicie, upřete oči na kuličku, kterou držím v ruce!“

Dívka poslechla, vypadalo to však, jako by se Alicia celou událostí bavila.

Painswick důrazně pokračoval: „Vidíte v té kuličce světlo a máte už unavené oči, údy vám těžknou. Chcete spát, spát, spát… A probudíte se, až tlesknu.“ Při těch slovech profesorův mírný hlas ještě ztichl, jen lampa nad stolem tlumeně syčela.

Alicia nejprve lehce zamrkala, jako by se bránila neviditelné síle. Ale už po několika okamžicích se děvčete zmocnila tajuplná síla a Alicia ztratila veškerou vlastní vůli.

Hlava a paže jí bezvládně visely. Painswick ji jemně opřel v židli, aby nepřepadla dopředu. Pak se triumfálně rozhlédl kolem stolu.

Žádný z mužů, kteří ještě před chvilkou živě diskutovali o tom, zda věštění a hypnóza nejsou pouhý humbuk, se neodvážil promluvit ani slovo. Všichni zírali na zhypnotizovanou dívku.

Painswick se nad Alicii naklonil a přiblížil se k její tváři na vzdálenost dlaně. „Alicie,“ zašeptal temně, „umíš se dívat do budoucnosti? Odpověz!“

Nejprve se nedělo nic a profesor opakoval otázku naléhavěji a hlasitěji.

Alicii zřetelně zacukalo v koutcích úst a jasně, že každý mohl rozumět, odpověděla: „Ano, vidím do budoucnosti.“

„Co vidíš, Alicie?“

„Vidím – svou – svatbu,“ zajíkla se dívka.

Lord Amherst se napřímil: „Zeptejte se, kdo je manžel!“

zašeptal Painswickovi.

„Jak se jmenuje tvůj manžel, Alicie?“

Po odmlce, kdy se jí v obličeji objevil neklid, jako by se bála hromu jarní bouřky, odpověděla: „Nechce, abych řekla jeho jméno, ale má zrzavé vousy.“

Odpověď vyvolala nejistotu, lord Amherst si bedlivě prohlédl všechny u stolu. Neušetřil ani Cartera. Nakonec rozčileně zasyčel: „Humbuk, je to jenom humbuk.“

„A co ještě vidíš v budoucnosti, Alicie?“

„Ach, nádherné věci,“ odpověděla dívka bez váhání, „vidím zlato a drahokamy a nevýslovné bohatství.“

„Zlato a drahokamy?“

„Ano.“

„Komu to všechno patří? Řekni nám to, Alicie!“

„Nevím. Ale jeden z přítomných objeví největší poklad lidstva.“

Carter se užasle podíval na Newberryho. Ten hleděl na Francise Griffitha, jenž se zašklebil a úkosem si prohlížel Flinderse Petrieho. Petrie pokrčil rameny, jako by chtěl říci: proč ne? Potom upřel oči na Amhersta. Lord byl zcela elektrizovaný.

„Kde?“ obrátil se šeptem na profesora.

„Kde?“ opakoval Painswick, „kde je ten poklad ukrytý?“

„Nevím,“ zazněla odpověď, „vidím skálu a pouštní písek. Vidím pana Kulihráška.“

„Pana Kulihráška? Kdo je pan Kulihrášek?“

Pánové u stolu se zatvářili překvapeně. Francis Griffith zamyšleně poznamenal, že teta jeho matky se jmenovala Kulihrachová, ale pan Kulihrach je už léta mrtvý, lord Amherst měl pocit, že jeden z kapitánů hasičů v Brandonu je jistý pan Kulihrášek. Ve skutečnosti byl v místnosti jenom jeden člověk, který věděl, kdo za tím jménem vězí, a to byl Howard Carter. Ale Carter mlčel.

Na Aliciině čele vystoupily krůpěje potu a Painswick ohlásil konec experimentu. Všechny naléhavě požádal, aby Alicii, až procitne, nekladli žádné otázky. Ona vůbec nic z toho, o co šlo, nevnímala a otázky by ji velmi zmátly. Pak krátce tleskl. Alicia se probudila.

Lord Amherst dívku odvedl ze salonu. Když se vrátil, už se bouřlivě diskutovalo, kdo z přítomných by asi mohl objevit největší poklad lidstva. A pokud muži ještě před chvílí pochybovali o možnosti nahlížet do budoucnosti, teď už to bylo bez debat. Griffith a Petrie se prudce dohadovali, kdo z nich je úspěšnější archeolog a koho osud určil, aby učinil objev tisíciletí, který Alicia ohlásila. Lord Amherst byl dotčený, protože nikdo mu nepřiznal možnost, aby dobrodružství rozhodl pro sebe. Jen Francis Allen, jenž dosud sotva promluvil, se škodolibě smál a zvolal: „Už sto let se Francouzi, Italové, Němci a Angličané potloukají po Egyptě v naději, že objeví poklad tisíciletí. A co našli? Pár obelisků a kamenných rakví, hliněné střepy a alabastrové džbány! Obávám se, že skutečné poklady už byly z té země dávno vyvezeny.“

Allen věděl, o čem mluví, byl napůl Egypťan a chladné roční období trávil ve svém domě v Ramle, na předměstí Alexandrie, jen na jaře a v létě žil s rodinou v Cockley Cley Hall, italsky půvabném venkovském sídle.

„Pane Petrie,“ obrátil se na archeologa, „vy jste odborník, proč nic neřeknete?“

Petrie, od přírody uzavřený a zdrženlivý, pokrčil rameny. Neměl Allena příliš v lásce. Lidé, kteří měli peníze, především takoví, kteří to dávali najevo, se mu protivili.

Nakonec se vzchopil a odpověděl: „Víte, sire, možná to, co považujete za krámy, je pro vědu mnohem užitečnější než zlaté předměty – i když bych, samozřejmě mezi námi – neměl nic proti zlatému pokladu.“

Muži kolem stolu se smáli a lord Amherst vyprázdnil svou sklenici brandy jedním lokem. A když mu komorník Albert doléval, zamyšleně prohlásil: „Za předpokladu, že by moje dcera Alicia měla skutečně dar nahlížet do budoucnosti, pak bychom my zde, v této místnosti, měli oproti zbytku lidstva výhodu k nezaplacení: věděli bychom, že existuje poklad a věděli bychom, že jeden z nás, gentlemani, ten poklad najde.“

U stolu nastalo ticho, takové ticho, že se Amherst zamračil na profesora z Cambridge, protože při kouření z doutníku vyfoukl kouř jako lokomotiva. Výraz se mu však opět rozjasnil, když Painswick poznamenal: „Mylorde, nepochybuji, že Alicia tuto schopnost má. Měl byste ji brát vážně.“

Lord Amherst vstal. Jako velmistr řádu svobodných zednářů měl smysl pro okázalé ceremoniály. Nyní hlasitě promluvil: „Gentlemani, vzhledem k významnosti tohoto okamžiku vás poprosím, abyste svatosvatě odpřisáhli, že nikomu neprozradíte, co víme. Přísahejte, gentlemani.“

Muži povstali a jeden po druhém prohlašovali: „Tak přísahám.“

Když byl na řadě Carter, viděl, jak se mu chvěje ruka, kterou měl pozvednout. Jestli si Amherst všiml jeho rozrušení, nebo zda ho zkrátka nebral jako rovnocenného, rozhodně lord ještě dříve, než mohl Carter přísahat, pravil: „Gentlemani, tímto jsme založili spříseženství. Měli bychom vypravit expedici s cílem najít největší poklad lidstva!“

Dokonce i ty, kteří dosud k myšlence chovali nedůvěru, teď Amherstovo nadšení nakazilo. Francis Allen, tělem i duší obchodník, navrhl založit fond, do něhož by každý vložil částku podle svého uvážení a v případě nutnosti by byli všichni procentuálně odškodněni. To se však většině přítomných nelíbilo. Zvláště Griffith byl velmi proti a zvolal, že Allen si takovým návrhem chce pro sebe osobně zajistit největší výhody, zatímco ti, na něž zbude skutečná práce, přitom zůstanou pozadu.

Ještě prudší spor vyvolala otázka, kdo by měl převzít vedení expedice. Flinders Petrie podmínil svou účast na celém podniku tím, že mu bude přislíbeno vedení.

Koneckonců má dostatek zkušeností. Francis Griffith se zdráhal pracovat pod vedením Petrieho. To od něj, uznávaného vědce, nemůže nikdo požadovat. Allen oběma upřel schopnost vést nějakou expedici. Taková výprava musí být vedena pod přísným hospodářským dohledem a k tomu je kompetentní on. Ostatně pouze on má v Egyptě potřebné styky, bez nichž nelze takový podnik uskutečnit. Nad tím se společně rozčilovali Griffith i Petrie.

Po chvilce se všichni přítomní hádali tak vehementně, že Amherst jen stěží od sebe oddělil rozkohoutěné strany. Po půlnoci se dohodli, že příští schůzka se bude konat ve středu po Velikonocích. Griffith však svou účast podmínil nepřítomností Petrieho, Allen slíbil, že přijde jen pokud se nejprve bude diskutovat o otázkách financování, a profesor Painswick z Cambridge už nechtěl mít s celou záležitostí nic společného.

Tak večer skončil velmi neradostně a Carter, který kuriózní dění sledoval s úžasem a zvědavostí, byl pevně přesvědčen, že plány lorda Amhersta se rozplynou jako opojení z brandy a už druhý den o nich nikdo ani nebude mluvit. Avšak fixní ideje mají životaschopnost jako švábi, a tak druhého dne pozvalo jeho lordstvo Percyho Newberryho a Howarda Cartera znovu do knihovny na poradu.

Přestože oknem dovnitř proudil svěží jarní vzduch, v místnosti stále ještě visel štiplavý pach vychladlého doutníkového kouře, což Amhersta přimělo k poznámce, že Její Veličenstvo královna Viktorie má pravdu, když říká, že kouření je dobré jenom k tomu, aby zahnalo komáry.

Nakonec přešel Amherst k věci: „Pane Newberry, co si myslíte o proroctví mé dcery Alicie?“ Newberry se rozpačitě usmál. „Mámli být upřímný, sire…“

„Buďte upřímný, Newberry!“

„No, upřímně řečeno si nedovedu představit, že bych se oženil s Alicií, mylorde. Ne že bychom k sobě chovali nějaké antipatie, ale naše vzájemná náklonnost má přece jen své meze.“

Lord Amherst se pobaveně zasmál: „Pane Newberry, vlastně jsem se ptal na druhé proroctví, mám na mysli ten poklad, jehož nalezení Alicia předpověděla.“

Newberry zrudl a zajíkavě se omlouval, že dnes ráno není tak úplně bystrý. Nakonec se vrátil k Amherstově otázce a odpověděl: „Mylorde, nedokážu posoudit pravděpodobnost, s jakou jeden z přítomných najde poklad tisíciletí. Na rozdíl od pana Allena se však domnívám, že v zemi na Nilu je ještě skryto velmi mnoho pokladů a nesmírného bohatství. Ta země je velká, větší než Anglie, Skotsko a Irsko dohromady, ale všechny dosavadní vykopávky se omezují na jednu oblast velkou jako hrabství Norfolk. Je pouze otázkou, kde začít kopat.“

„Kde byste začal vy?“

Newberry zvedl oči ke stropu. „Nejlépe tam, kde se dosud kopalo nejméně, to jest ve Středním Egyptě.“

„Měl byste chuť se toho ujmout?“

„Já?“ vzhlédl k němu nevěřícně Newberry.

„Proč ne? Jsem ochoten financovat dvouletou výzkumnou cestu. Za tu dobu byste vykonal přípravné práce a provedl zkušební výkopy pro velkoryse pojatou expedici pod mým vedením a se stem či více místních pomocných sil.

Jistě jste slyšel o Schliemannovi, který loni tak bídně zahynul. Schliemann našel poklad, v nějž nikdo nevěřil, na místě, které neexistovalo, a v době, kdy už s tím nikdo nepočítal. A dnes se lidé z celého světa sjíždějí do Berlína, aby tento poklad obdivovali. Newberry, já chci být také takovým Schliemannem. Co si myslíte o mém návrhu?“

Nečekaná nabídka Newberrymu vzala řeč. Něco takového se nenaskytne každý den. Ale dva roky ve vzdáleném Egyptě?

Lord si všiml, že Newberry váhá. Proto ještě dodal: „Pan Carter by vás doprovázel jako asistent. Že ano, pane Cartere?“

Howard se vyděsil. Byl tak zmatený, že na Amherstův tázavý pohled jen přikývl.

„Díky Williamu Gladstonovi se můžete v Egyptě cítit jako doma. Ta země není nic jiného než kolonie britské koruny. Nemusíte se rozhodnout dnes, pane Newberry, ale neměl byste se rozhodovat příliš dlouho. Řekněme do příštího týdne, souhlasíte?“ A obrátil se k Howardovi: „To platí i pro vás, Cartere.“

XII

Už dlouho nepřišlo jaro do Brecklandu tak záhy a nikde se neukazovalo tak krásně jako v okolí Castle Acre. Vzduch byl vlahý a vonný, slunce kreslilo na staré zdi světlé skvrny a dlouhé, temné stíny.

Od té doby, co se tady setkali poprvé, chodili Howard Carter a Sára Jonesová stále znovu na toto místo, odkud byla vyhlídka daleko do okolí. Měli k tomu různé důvody, k nejdůležitějším však nepochybně patřilo, že tu byli nerušeni a mohli už z dálky vidět každého, kdo se ke Castle Acre blížil.

Na výstupku zdi vystaveném mnoha dešťům a zimním bouřím byly balvany ohlazené jako bochníky chleba a tady se Sára s Howardem usadili. Howard se opíral o zeď a pokrčil nohy, Sára využila jeho polohu jako křeslo, sedla si zády k němu a lokty se mu opřela o kolena.

Odpolední sluníčko šířilo příjemné teplo i únavu a Sára v tom viděla důvod, proč je Howard, který jindy nebyl na slovo skoupý, tentokrát tak zamlklý a lenošný.

„Pamatuješ se na první pokus o létání tam dole?“ Sára ukázala rukou na jih, kde se vinula krajinou River Nar, říčka tak úzká, že ji vesničtí chlapci používali k závodům ve skoku do dálky.

„Samozřejmě,“

odpověděl

Howard

pobaveně,

„vzpomínám si na to, jako by to bylo včera. Přitom je to celá věčnost!“

„Věčnost? Ty jsi blázínek, Howarde. Od té doby neuplynul ještě ani rok!“

„No ano,“ namítl Howard. „Myslím jenom, že když uvážíme, co všechno se od té doby přihodilo, dalo by se říci, že je to celá věčnost.“

Sára se s tím prozatím spokojila. Potom pokračovala: „Když jsem tě tenkrát viděla, jak se ke mně řítíš s tím létacím strojem, nejprve jsem si myslela, že je to drak z pohádky nebo nějaké bájné zvíře, když ses přiblížil, už mi ty pohyby spíše připomínaly cyklistu. Už nikdy jsi žádný takový pokus neučinil. Proč ne, Howarde?“

„Tenkrát jsem se styděl jako nikdy v životě. A když si na to vzpomenu, stydím se ještě teď. Dost zlé už bylo, že jsem ztroskotal právě u vašich nohou, a vás ještě doprovázel ten Chambers. Slečno Jonesová, musela jste mi to udělat?“

Sára se obrátila a políbila Howarda: „Ty můj ubožáčku, to jsem ti tehdy tolik ublížila?“

„Opravdu, slečno Jonesová,“ rozhorlil se Carter, „tělesná bolest, jakou jsem tehdy pocítil, nebyla nic ve srovnání s pokořením, jakým jsem trpěl. Celé týdny jsem se snažil, abyste mě vnímala jako muže, a abych to dokázal, chtěl jsem vypadat pokud možno dospěle. A potom se mi stane taková hloupost.“

„Snad mi nechceš tvrdit, že jsem se ti líbila už dlouho předtím?“

„Ale ano.“

„Zpustlíku!“

Howard se smál. „Teď to mohu říci. Už při hodinách ve škole jsem dělal všechno možné, abych mohl vrhnout pohled mezi knoflíky vaší blůzy. Na základě důkladného pozorování jsem totiž zjistil, že jakmile se nakloníte dopředu, naskytne se tam zajímavý pohled. A abych vás k takovému pohybu přiměl, stačilo, abych udělal chybu, když jste stála vedle mě, abych na vaši otázku odpověděl špatně.

Takže stačilo třeba říci: Ženu v bílém napsal Charles Dickens, nebo Ostrov pokladů je od Wilkieho Collinse, a už jste se účastně sklonila a vysvětlovala mi, co jsem dávno věděl, že totiž Ostrov pokladů napsal Louis Stevenson a autorem Ženy v bílém je Wilkie Collins. V těch okamžicích údajného vzdělávání jsem se sklopeným pohledem zkoumal obsah vaší blůzy a co jsem odhalil, pro mě znamenalo víc než všechno vědění, které jste mi zprostředkovávala.“

Sára změnila polohu, klekla si před Howardem a dlouho na něj užasle hleděla. Howard neviděl důvod k rozpakům či studu. Jeho náklonnost k Sáře byla tak velká, že jí svěřil každou svou myšlenku. Jenom jí.

Ale od včerejšího dne s sebou vlekl problém, pro který nenalézal řešení. Původně a bez dlouhého přemýšlení Amherstův návrh odjet s Newberrym na výzkumnou cestu odmítl, když se však na to znovu vyspal a seznámil se s plánem, uvědomil si, jakou šanci mu nabídka jeho lordstva dává. Možná se on, pomocný kreslíř z Didlington Hall, jednoho dne stane slavným archeologem?

Potom však pomyšlení na Sáru Jonesovou potlačilo všechny úvahy v zárodku. Howard si už nedovedl představit život bez Sáry. Bylo pro něj nemyslitelné žít tři tisíce mil daleko od ní. Ne, chtěl před Sárou Amherstův plán úplně zamlčet, aby nezatěžoval ještě ji.

„Howarde, co je s tebou?“ přerušila Sára náhle mlčení.

„Ale nic,“ odpověděl, „opravdu ne!“ Howard nebyl talentovaný lhář. Věděl to. Patřil k lidem, kteří když lžou, změní své chování a už navenek je zřejmé, že neříkají pravdu. Neklidné, trhavé pohyby a odvrácený zrak byly pro Sáru jasným důkazem.

..Ty mi něco zamlčuješ,“ prohlásila. „Podívej se na mě!“

„Ale nic,“ odsekl a upřel oči do dálky.

„Podívej se na mě!“ trvala na svém Sára. „Má to něco společného s námi? Chci to vědět!“

Najednou se k ní obrátil a zadíval se jí do očí: „Lord mě chce poslat na expedici do Egypta. Hledat poklad.“

„Howarde, to je přece báječné!“

„Vy říkáte báječné? Víte jak dlouho má ta expedice trvat? –Dva roky! A víte jak daleko je Egypt od Didlington Hall? – Tři tisíce mil! A víte, co by to znamenalo? – Konec našeho vztahu, slečno Jonesová. To chcete?“

Sára pocítila v nitru slabost. Byla rozštěpená, uvnitř nejistá, o nic méně stísněná než Howard. Co má odpovědět?

Dva roky jsou dlouhá doba. Dost času na to, aby oheň jejich zakázaného vztahu uhasl. Zvládne Howardův odchod? Sára pochybovala. Nikdy nebyla tak šťastná jako v době, kterou strávila s Howardem. A teď má být rázem se vším konec?

Milovala toho chlapce, i kdyby to bylo tisíckrát nerozumné a pro ženu jejího věku nepřiměřené.

„Kdy?“ zeptala se, aby něco řekla. Koneckonců není podstatné, jestli se musí rozloučit za týden nebo za měsíc.

„Amherst mi dal týden na rozmyšlenou. Má se vyjet brzy. Ale já nepojedu!“

„Musíš jet, Howarde!“ slyšela Sára náhle svůj hlas.

Přitom byla ta slova v příkrém rozporu s jejími city. Přesto opakovala: „Musíš jet! Myslím, že bychom si oba celý život vyčítali, že jsi té příležitosti nevyužil. Nechtěl jsi snad vždycky být něčím více než tvůj otec a bratři? Víc než jen neznámý kreslíř? Víc než jeden z mnoha?“

„Ano, ale musí to být hned? A musí to zničit naši lásku?“

„Taková příležitost se naskytne jenom jednou. Nebere ohledy na životní okolnosti. Přijde a musíš se jí chopit. A naše láska, Howarde, ta potrvá nebo skončí, ať už mezi námi bude deset nebo tři tisíce mil. Vzpomeň si, jaké jsi měl pochybnosti, zda máš odejít do Didlingtonu. A dnes? Dnes se tomu směješ. Nemám pravdu?“

„Ano. Jenomže Didlington není Egypt. A River Nar není Nil.“ Rozčileně vykřikl, až se od stěn odrazila ozvěna: „Já nechci! Tak to pochopte, slečno Jonesová!“

Sára seskočila z výstupku zdi. Dole nejisté, s rukama založenýma, přecházela sem a tam. Nakonec se zastavila a vzhlédla nahoru k Howardovi. „Byla bych hrdá na to, mít po svém boku scestovalého muže, možná slavného badatele, o kterém se píše v novinách. Uplyne pár let, tobě bude dvacet a náš vztah nebude tak nápadný jako teď.“

„A co do té doby?“ zavolal Carter dolů.

Ten chlapec má pravdu. Ani Sára si nedovedla představit, že svou křehkou lásku na pár let odloží k ledu.

Přesto neomylně a pro sebe mučivě trvala na svém.

„Můžeme si psát, dvakrát týdně, nebo třeba každý den. Když budeš chtít, přijedu tě navštívit. Jak dlouho pluje loď do Egypta?“

Howard pokrčil rameny. „Možná deset dní. – Jenomže, slečno Jonesová, zapomínáte, že naše cesta nepovede do Alexandrie nebo Káhiry, nýbrž někam do pouště, kde je jenom písek a skály. Často tam není ani kde přespat.

Myslím, že o tom máte špatnou

představu.“

Sára mlčela a Howard sklouzl dolů ze zdi. Když stáli proti sobě, uviděl Howard smutek v jejích očích a tušil, že mluví proti svému přesvědčení. Přesto, nebo snad právě proto, nezůstala její slova bez účinku.

Howard k ní přistoupil a vzal ji do náruče. Měl dojem, že cítí, jak jí buší srdce, a ona se k němu mlčky tiskla. S

tvářemi přitisknutými k sobě se dívali do opačného směru.

Jen tak se jim podařilo skrýt před sebou navzájem slzy.

„Život je bláznovství,“ promluvila Sára, „nikdy nejde přímými cestami a když je ve hře ještě láska, připomíná to labyrint se všemi zákruty a slepými uličkami a nikdo neví, kudy vede správná cesta.“

Howard se prudce ohradil: „Je mi jedno, jestli je cesta správná nebo špatná. Já do Egypta nepojedu. A když mě Amherst vyhodí, zkrátka budu zase malovat kočky a psy. To není žádná ostuda.“

Sára ho od sebe jemně odstrčila, aby jí mohl vidět do tváře, a pokárala ho: „Mluvíš jako tvrdohlavý malý kluk.

Proč nevezmeš náš rozhovor jako podnět k tomu, aby sis ještě jednou nechal všechno projít hlavou?“

„Nechci! A neměla byste mě napomínat, už nejsem váš žák!“

Ostrý tón Sáru rozesmutnil. Zaraženě sklopila oči.

Poprvé ji Howard takhle odbyl. „Myslím,“ povzdychla nakonec, „že dneska nemáme svůj den.“

Carter si v duchu připravoval omluvu a Sára opřela hlavu na lokty položené na zeď. Oběma ušlo, že se od jihu blíží povoz, dvoukolový lehký kočár tažený jedním koněm a řízený kočím. A když si konečně nežádoucího vetřelce všimli, bylo už pozdě. Muž zastavil ve vzdálenosti, coby kamenem dohodil, a obtížně sestupoval z kozlíku. Napadal na nohu a kolíbavě stoupal na kopec. Z dálky už volal: „Hej, Cartere!“

„Proboha, to je Spink,“ zašeptal Howard. „Ten nás raději neměl vidět spolu.“

Sára okamžitě pochopila situaci a když se k nim Spink přiblížil, podala Howardovi ruku a hlasitě řekla: „Měj se hezky, Howarde. Ráda jsem tě po tak dlouhé době zase viděla.“ Potom zmizela za zdí, kde měla opřené svoje kolo.

„Co ode mě chceš, Spinku?“ zeptal se Carter tónem, který málem naháněl strach jemu samému.

Spink se drze zašklebil a ukázal všechny řezáky. Na Howardovu otázku vůbec nenavázal a místo toho začal: „Jak vidíš, Cartere, už zase můžu chodit!“

„Nejsem slepý,“ odpověděl Howard. „Co chceš?“

„Ještě mezi sebou máme nevyrovnaný účet, Cartere.“

Howard na něj pohrdavě pohlédl. „Ne že bych o tom věděl!“

„Snad nevěříš, že mezi námi je všechno vyřízeno?“

„Ale ano, věřím. Rozhodně s tebou už nechci mít nic společného, slyšíš!“

Spink přistoupil těsně k němu a vzhlédl. Oči mu překypovaly vztekem a zasyčel: „Cartere, udělal jsi ze mě mrzáka. Žádám revanš.“

Howard se nepřirozeně usmál: „Přejel tě tvůj kočár nebo můj?“

Náhle Spink skočil a sevřel mu hrdlo. Přitom sípal: „Ty jsi mého koně vytlačil z cesty. Ty jsi zavinil, že je ze mě mrzák!“

Carter ho od sebe prudce odstrčil, až se Spink zapotácel a musel se zachytit zdi, před kterou se scéna odehrávala.

„Nesahej na mě!“ vykřikl Howard hlasitě. „Nechci se prát s mrzákem. A teď zmiz, než se zapomenu!“

Spink se nevzdal. „Žádám revanš!“ opakoval. Přitom vzrušeně přešlapoval z nohy na nohu, což vzhledem k tomu, že měl jednu nohu kratší, uvedlo jeho trup do podivného kolísání.

Howard, jenž ztrácel nervy při pohledu na svůj protějšek, se zeptal: „A jak sis takový revanš představoval, Spinku?“

Spinkova tvář se rozjasnila: „Platí stejné podmínky jako posledně: kůň proti velocipédu.“

Co jen má Spink za lubem? Carter si byl jist, že sleduje nějaký zákeřný plán. Musí počítat s nejhorším. Jak se má zachovat?

Spink naléhal: „Cartere, revanši se nevyhneš.“ Natáhl k němu ruku dlaní nahoru: „Tak kdy?“

Howard zavrtěl hlavou. „Nikdy bych si neprominul, že jsem porazil na kolena mrzáka jako ty. Nebo si vážně myslíš, že bys nade mnou mohl jako invalida vyhrát? Za regulérních podmínek nikdy!“

„Tak proč ještě váháš?“

„Přísahal jsem si, že už si s tebou nikdy nic nebudu začínat. Ale když už jsme se jednou potkali, tak bys měl vědět, že Jane Hackletonová mezitím před svědky přiznala, že sis svůj hrdinský čin koupil za pět liber.“

„Jane Hackletonová? Kdo je Jane Hackletonová? – Jo ty myslíš tu malou provazníkovu dceru. To byla ohromná legrace. Ale povedlo se mi za pět liber se dostat do Daily Telegraph a ani si přitom neumazat prsty.“

V Carterovi vřel vztek. Musel se držet. Člověkem jako Spink lze jenom opovrhovat. Odkašlal si a plivl Spinkovi pod nohy. Pak se obrátil a šel.

Doufal, že hádka je tím ukončena a předsevzal si, že se nadále bude Spinkovi velkým obloukem vyhýbat. Ale v tom okamžiku uslyšel jeho chraptivý hlas: „No, Cartere, jaká je ta tvoje bývalá učitelka v posteli?“

Howard se zastavil. Měl pocit, že do něj udeřil blesk.

Hlavou mu letěly divoké myšlenky. Má utéci nebo ho zabít?

Potom se pomalu otočil, vrátil se o několik kroků blíž ke Spinkovi a výhružně se zeptal: „Co tím chceš říci, Spinku?“

„Ale nic. To si jen tak lidi ve Swaffhamu povídají. Ta slečna Jonesová vůbec není špatná partie a navíc není ošklivá, není divu, že se jí dvoří více mužů. Nic mi do toho není, ale nejsi pro ni trochu moc mladý?“

Carter byl zmatený. Měl pocit, že mu praskne hlava.

Nikdo jejich tajemství neznal. Proč právě Spink? Howard, aby zastřel bezradnost, odpověděl: „Nevím, o čem mluvíš.

Náhodou jsme se tu potkali.“

„Abych se nezasmál! I slepý vidí, co mezi vámi je. V

troskách Castle Acre se scházejí jenom tuláci a milenci, rozhodně lidé, kteří mají co skrývat. Nedovedu si představit, že zákony této země povolují, aby učitelka sváděla svého žáka.“

„Ale já už nejsem její žák!“

„Tak!“ zvolal Spink škodolibě. „Teď ses prozradil!“

Howard zahnaný do úzkých sevřel pěsti a chystal se Spinka uhodit, když ten vykřikl: „No přece bys nepozvedl ruku na mrzáka?“ a provokativně mu nastavil hlavu.

„Ne,“ odpověděl Carter, „to ne.“ Obrátil se a utíkal pryč. Slyšel ještě, jak za ním Spink něco volá, nenechal se však zdržet.

Howard nebyl schopen střízlivě uvažovat, jen plnou silou šlapal do pedálů. Jako by se za ním hnal sám ďábel, nejel přímou cestou do Swaffhamu, nýbrž po Peddars Way a přes South Acre v naději, že takto Spinka setřese. Bylo mu jasné, že jestli se ještě jednou setkají, dojde ke katastrofě.

V údolí mezi Bartholomew’s Hills, odkud silnice mírně, avšak stále, stoupala, se Carter poprvé odvážil otočit se.

Sotva popadal dech, po zádech mu stékal pot. Po Spinkovi ani stopy. V matoucí nejistotě se Howarda zmocnila jen jediná myšlenka: pryč odtud.

V Didlington Hall se v té době začaly věci nečekaně vyvíjet. Lord Amherst informoval Samuela Cartera o plánu vyslat jeho syna Howarda na výzkumnou cestu do Egypta, dosud však nedostal odpověď. Ale protože Howard nebyl plnoletý, bylo třeba otcova souhlasu.

Percy Newberry nakonec souhlasil, protože Amherst a Egypt Exploration Fund mu slíbili velkorysý plat. I Howardova slibovaná mzda ve výši padesáti liber ročně byla slušná a z jedné poloviny ji hradilo jeho lordstvo, z druhé Exploration Fund.

V rozhovoru s Newberrym Howard prohlásil, že jeho souhlas závisí na otcově rozhodnutí. To byla samozřejmě lež, protože ve skutečnosti byl dávno rozhodnutý do Egypta neodjíždět. Představa, že se dobrovolně odloučí od Sáry Jonesové byla prostě příliš bolestná.

Na rozdíl od Howarda překypoval Newberry nadšením.

Rezervoval dva lodní lístky na parníku Prince of Wales, který v Southamptonu vyplouval směrem k Port Said, a začal veškerý svůj majetek nakládat do dvou obrovských lodních kufrů.

Když pět dní před vyplutím stále ještě do Didlington Hall nedošla žádná odpověď, poslal lord Amherst Cartera do Londýna, aby – jak se vyjádřil – přesvědčil otce o správnosti svých plánů.

Navenek Howard poslechl výzvu jeho lordstva, ve svém zmatku a bezradnosti však odjel do Swaffhamu k Sáře Jonesové.

Okamžitě si všiml, že se něco muselo stát, dokonce se zdálo, že ho Sára očekávala. V každém případě ho přijala se slovy: „Dobře, že jsi přijel, Howarde. Nutně si spolu musíme pohovořit.“

„Ano, nutně,“ odpověděl, když stoupali po schodech nahoru k Sářinu bytu. Howard jí toho potřeboval tolik říci, o tom, že Spink ví o jejich vztahu a že Amherst napsal otci, ale ještě než začal, Sára nejisté promluvila: „Howarde, ty víš, jak moc tě miluji.“

„Ano, slečno Jonesová,“ odpověděl způsobně.

„A protože tě tak miluji,“ pokračovala, „musím ti říci pravdu. I když ti způsobí velkou bolest.“

Howard se na ni udiveně zadíval. Neměl nejmenší představu, kam míří. „Bolest? – Co to má znamenat, slečno Jonesová?“

„Musíš mi věřit, že to, co ti chci říci, mě bolí stejně jako tebe. Protože doba, kterou jsme spolu strávili byla nejhezčí v mém životě. Nechtěla bych z ní ztratit ani minutu.“

Pozvolna začal Howard tušit, co chce Sára říci, a vzrušeně zvolal: „Slečno Jonesová, vy mluvíte v minulém čase, jako kdyby všechno už bylo pryč!“ Přitom si všiml, jak jí rysy v tváři, jindy tak půvabné a vlídné, podivně ztvrdly.

Dokonce i když mu vlídně položila ruku na rameno, postrádalo to gesto něžnost a teplo, které ho od počátku tak zaujaly.

„Myslím,“ řekla tiše a zdrženlivě, „že nabídka lorda Amhersta je tvoje životní šance. Odjedeš ze Swaffhamu a jednoho dne se vrátíš jako slavný badatel a na tvůj rodný dům ve Sporle-Road připevní tabuli: ‚Zde se narodil Howard Carter, velký badatel‘. A já budu kolem toho domu chodit a budu trochu hrdá a trochu smutná…“

„Ale já nepojedu do Egypta, slečno Jonesová!“ přerušil ji Howard.

„Pojedeš!“ prohlásila Sára neústupně. „Ne a ne a třikrát ne!“ vykřikl vztekle Howard. „Zůstanu tady. Já vás přece miluji, slečno Jonesová!“

„Já vím, Howarde, taky tě miluji. Ale láska netrvá věčně zvláště když má tak nepříznivé podmínky. Nadejde čas, kdy se budu cítit nekonečně stará a ty budeš ještě mladý.

Nadejde čas, kdy mi vrásky změní obličej a moje ňadra, která tě dnes tak vzrušují, ochabnou a ty se začneš ohlížet po ženách svého věku. Ne, Howarde, měli bychom uznat, že budoucnost je náš neporazitelný nepřítel.“

„Proč ta náhlá změna smýšlení? Co to do vás vjelo, slečno Jonesová? Nějak jsem se vás dotkl?“

Sára Jonesová vzala jeho hlavu do dlaní. Udělala to už několikrát a vždycky se mu to líbilo. Tentokrát však bylo všechno jiné. Protože tomu, co řekla, prostě nemohl uvěřit: „Howarde,“ zašeptala, „provdám se za Chamberse. Bude to pro nás všechny nejlepší.“

Howard vysmekl hlavu z jejích rukou. „Ne!“ vykřikl.

„To není pravda! Řekněte, že to není pravda!“

„Ale ano, Howarde, je to pravda.“

„Ale vždyť vy toho Chamberse vůbec nemilujete!“

Sára zavrtěla hlavou: „Dnes se většina lidí bere bez lásky. A kupodivu jsou taková manželství dokonce nejtrvalejší.“

Howardovi se zhroutil svět. Proč mu to udělala? Byl pro ni jen rozptýlením z dlouhé chvíle? Vítanou změnou v každodenní jednotvárnosti?

„Co mohu udělat, abych změnil vaše rozhodnutí?“

žadonil Howard.

„Nic,“ odpověděla stroze Sára. „Jsem pevně rozhodnutá.“

Chladná rozhodnost, s jakou se k němu chovala, Howarda šokovala. Co to do ní vjelo? To už nebyla jeho Sára, žena, kterou zbožňoval.

Sára se odvrátila. Dívala se oknem ven. Náhle se otočila. Howard si myslel, že bude plakat. Ale zmýlil se.

Odmítavá tvrdost tak změnila její tvář, že ji sotva poznával.

Ten výraz ho vyděsil více než její slova.

„Sáro?“ vypravil ze sebe zoufale a uvědomil si jedinečnost toho oslovení.

Sára je slyšela, ale nereagovala.

Howard věděl, že všechno skončilo.

*

Zoufalý, vzteklý a úplně neschopný ovládat své smysly se Howard vrátil do Didlington Hall. V hlavě měl jedinou myšlenku: pryč odtud, kde mu všechno, každá cesta, každý strom, každé cvrlikání ptáků připomíná Sáru Jonesovou.

Bylo léto a ještě před nedávnem louky voněly omamněji, ptáci cvrlikali krásněji a slunce svítilo jasněji než v jakémkoli létě dříve. Ale najednou ten veselý svět zmizel a v nitru se mu rozšířila pronikavá bolest. Co mu zbývá?

Howard se musel podřídit nezměnitelné skutečnosti.

Do Didlington Hall mezitím došla odpověď Samuela Cartera. Rozhodně není nadšen plány lorda Amhersta, nechce však stát v cestě synovu štěstí, jaké lze od takové výzkumné cesty do Egypta očekávat.

Amherst nepochyboval, že Howard bude za těchto okolností souhlasit. Přesto druhý den ráno přizval lady Margaretu do knihovny, kam si zavolal Cartera.

„Pane Cartere, času už je málo,“ začal lord bez okolků, „jak jste se rozhodl?“

Lady Margareta, která si byla mnohem méně jista než její manžel a zpozorovala Howardův odmítavý postoj, dodala: „Howarde, jste mladý a svět je před vámi otevřený.

Bylo by pošetilé, kdybyste nabídku odmítl.“

Howard měl pocit, jako by ta slova už jednou slyšel.

Nakonec odpověděl zdvořile formulovanou větou: „Mylady, mylorde, přijímám vaši nabídku a doufám, že vás svou prací nezklamu.“

Lordu a lady Amherstovým nezůstalo skryto, že Howard je myšlenkami jinde. Vypadalo to, jako by se ho dění vůbec netýkalo a přece se jednalo o jeho budoucnost.

„Měl byste urychleně začít s balením svých věcí!“

zvolala lady Margareta vzrušeně, jako by do Egypta odjížděla ona. „Albert vám přinese lodní kufr. Pan Newberry má už zapakováno. Jak já vám závidím!“

„Loď pozítří vyplouvá, pane Cartere,“ doplnil stejně vzrušeně lord. „Měli byste odjet zítra poledním vlakem.“

Když lady Margareta odešla, lord si vzal Howarda stranou: „Děkuji vám za vaše rozhodnutí, pane Cartere. A pokud jde o ten poklad, nabízím každému z vás pět procent jeho hodnoty pro případ, že budete mít úspěch. Ale – očekávám maximální diskrétnost. Egypťané mají zákony, které zakazujívývoz jedinečných archeologických pokladů.

Ale co znamenají egyptské zákony! Tam všichni znají jenom jeden zákon: peníze. Chápete, co myslím, pane Cartere?“

Howard nepřítomně přikývl.

„Jsem si jist, že mě nezklamete.“

„Určitě ne, mylorde.“

Náhlý spěch přišel Carterovi vhod. Zkrátil čas jeho trápení. Vyšel nahoru do svého podkrovního pokoje, kam mu komorník Albert už přinesl kufr, špinavě hnědé monstrum, které, jak prozrazovaly různé nálepky, už projel kus světa. Když jej otevřel, zavál z něj neznámý pach a Howard zavřel oči. Tak to je asi cítit v Indii. A přemítal, zda má Egypt také svou vůni.

Dosud byl pro Cartera Egypt jen velkou, cizí zemí, žlutou skvrnou na velkém globusu v knihovně jeho lordstva.

Přestože se už dlouho zabýval kulturou té země, nikdy nevěřil, že by tam mohl jet. Dokonce ani jeho otec Samuel nebyl za svůj dlouhý život dál než v Brightonu. Nebylo divu, že neprojevil velké nadšení, když se jeho nejmladší chystal cestovat do vzdálených zemí.

Kufr byl pro Carterův skromný majetek skoro příliš velký a lady Margareta se objevila s náručí šatstva.

Cestovatel, jak prohlásila, potřebuje tropické oblečení včetně helmy, plátěných kalhot a plstí potažené lahve na pitnou vodu, aby se mohl ve velkém vedru svlažit.

Když všechno poskládali, rozhlédla se lady Margareta po vyklizeném pokoji. Přitom jí pohled padl na kresbu na stěně. Howard ji v tom chvatu přehlédl. Teď ji sňal a roztrhal na kousky.

Lady Margareta ho pozorovala s úsměvem. Nakonec na něj tázavě pohlédla.

Stiskl rty, jako by se bál, že řekne něco nesprávného.

Potom sotva slyšitelně zašeptal: „To je pryč.“

Kolem poledne bylo nádraží ve Swaffhamu obvykle prázdné. Tmavá budova z cihel stála opuštěná a ani čekárna, z jejíchž stěn se odlupovala omítka a v ranních a večerních hodinách poskytovala útočiště dělníkům z barvírny a tulákům, nikoho nepřilákala.

Toho dne však bylo všechno jiné. Ručičky nádražních hodin ukazovaly 11 hodin 40 minut a pan Killroy, výpravčí, prodavač jízdenek, výhybkář a průvodčí v jedné osobě, si narovnal nárameníky modré uniformy a přitiskl pod paží červený signální terč, aby odbavil polední vlak, který se měl každým okamžikem objevit.

Pohlédl ze zamřížovaného okna své kanceláře a užasl nad návalem na nástupišti, který jeho významu vedoucího úředníka Great Eastern propůjčil křídla.

Začalo pršet, nikoli moc, bylo to však znamení, že léto se zvolna chýlí ke konci.

S cestovateli Newberrym a Carterem se přišli rozloučit lord a lady Amherstovi, jejich dcera Alicia a půl tuctu sloužících z Didlington Hall. Byli tu i rodiče Percyho Newberryho a polovina jeho příbuzenstva. A samozřejmě si Howardovy tety Fanny a Kate nenechaly ujít příležitost dát svému chlapci na cestu dobré rady a uronit pár slziček. Za chvilku to vypadalo, že každý se bude líbat s každým, i když do ciziny odjížděli jenom dva.

Howard bojoval s rozštěpenými pocity. Pro něj to bylo rozloučení s mládím, náhle dospěl a byl odpovědný sám za sebe. Cožpak si to on, samotář, vždycky nepřál? Nechtěl být vždycky svobodný a svým vlastním pánem? Zároveň se v něm probudila tíseň, zda on, sedmnáctiletý kluk, bude schopen dostát stanovenému úkolu. On, Howard Carter, pomocný kreslíř ze Swaffhamu.

Všechny jeho pocity však byly překryty bolestí, kterou v jeho nitru roznítila Sára Jonesová. Cítil se zdrcený, vyčerpaný a pochyboval, zda ještě někdy najde svou starou sílu. Počáteční vztek a smutek ustoupily velké prázdnotě a v mozku mu bušila neustále se opakující otázka: Proč? Proč?

Proč? Pravděpodobně nikdy nepochopí, proč Sára obětovala svou lásku rozumu.

Od východu, kde koleje křížily Station Street, zazněl pronikavý signál a se sykotem a funěním se blížil vlak.

Přestože malá lokomotiva s vysokým komínem táhla jen tři vagony, brzdění bylo provázeno ohlušujícím skřípěním.

Brzdy skřípaly, vrzaly a kvílely jako stádo divokých zvířat a když se vlak konečně zastavil, lokomotiva se jako čaroděj zahalila do oblaku bílé páry. Pan

Killroy vyšel na nástupiště a dvakrát za sebou zvolal: „Swaffham! Swaffham!“ čemuž však nerozuměl nikdo, leda ti, co místo beztak znali.

Velké nádražní hodiny ukazovaly 11 hodin 45 minut a pan Killroy nabádal ke spěchu: „Prosím nastupovat!

Zavírejte dveře, vlak odjíždí!“

Sluhové naložili Carterova a Newberryova zavazadla na chodbičku prostředního vagonu a oba cestující usedli k oknům.

„Tak zdař bůh a hodně štěstí!“ zavolal lord Amherst na své průzkumníky spuštěným oknem.

A už se ozval hlas pana Killroye: „Ustupte, prosím!

Vlak odjíždí.“

V tom okamžiku uviděl Carter stranou od skupiny lidí, pod přístřeškem nádražní budovy Sáru Jonesovou. Měla na sobě zelený kostým, který se mu tak líbil, a váhavě mu mávala. To drobné gesto Howarda zasáhlo s takovou prudkostí, že ani na okamžik nezaváhal, vyřítil se z kupé, seskočil z chodbičky na nástupiště a letěl k Sáře s rozepjatou náručí.

Pan Killroy foukl do svojí píšťalky a zvedl terč na znamení odjezdu. Lokomotiva si krátce odfoukla.

V tu chvíli si Howard a Sára padli do náruče. Prudce se líbali a dešťové kapky jim stékaly po tvářích.

„Sáro,“ vydechl Howard, „přeji ti, abys byla nejšťastnější na světě. Buď šťastná!“ Poslední slova byla téměř nesrozumitelná, protože hlas mu dusily slzy, Sára však rozuměla.

Držela Howardovu hlavu v dlaních jako tak často a pokrývala mu obličej polibky. Ztěžka dýchala. Přitom šeptala: „Miluji tě, Howarde, miluji tě nade všechno na světě. Jednou přijde čas a všemu porozumíš. Zachovej si na mě hezkou vzpomínku.“

Vlak se s velkým hlukem rozjížděl. Všichni na nástupišti, zvláště Fanny a Kate, vzrušeně křičeli a pobízeli Howarda, aby si pospíšil. Konečně se odtrhl a měl pocit, že se jeho nitro rozdělilo na dvě části. Sára mu rychle vsunula do kapsy saka plochý balíček velký jako dlaň.

„Žij blaze!“ zvolal, zamával a druhou rukou na poslední chvíli ještě zachytil dveře vagonu. Rukávem si stíral z tváře slzy a déšť. Ani nepohlédl na společnost, která z nástupiště mávala kapes

niky. Howard viděl jen zelenou skvrnu, která se pomalu zmenšovala, až mu nakonec zmizela z uslzených očí.

Carterovo bouřlivé rozloučení se slečnou Jonesovou lidi na nádraží zmátlo. Fanny a Kate jen něco nezřetelně povídaly. S nevolí vrtěly hlavami a nedůvěřivě si měřily pohledem slečnu Jonesovou, která ještě stála bez pohnutí na stejném místě. I lord Amherst vypadal překvapeně. Jeho údiv se však záhy vypařil, neboť myšlenky mu ovládala jediná idea: objevit poklad tisíciletí.

Společnost se zvolna rozcházela. Jen Sára Jonesová se ještě dívala směrem, ve kterém zmizel vlak. Déšť jí promáčel šaty až na kůži, Sára si však toho ani nevšimla.

Vnější situace odpovídala stavu jejího nitra.

Sára ani nevěděla jak a déšť na ni náhle přestal dopadat.

Otočila se. Před ní stála lady Margareta a držela nad ní deštník.

„Chápu, jak vám je,“ řekla lady účastně.

Slečna Jonesová vytáhla krajkový kapesníček a pokoušela se otřít si tvář. Přitom se snažila vzbudit dojem, že se ovládá. Když jí však lady Margareta vzala kapesník z ruky, aby jí osušila slzy, přemohly ji vzlyky a zašeptala: „Já jsem ho opravdu milovala!“

Lady Margareta ji objala kolem ramen a jemně ji odváděla k východu. „Rozumím vám, slečno Jonesová,“

promlouvala tlumeně, „ale věřte mi, že takto je to pro všechny nejlepší.“

Ručičky nádražních hodin ukazovaly 11 hodin 54

minuty. Na nádraží opět zavládl klid. Pan Killroy se vrátil do své kanceláře.

XIII

Nad údolím Nilu visel neproniknutelný, šedožlutý poklop z jemného písku a dusivého vzduchu. Slunce bylo možné jen vytušit, když brzy ráno a k večeru nakreslilo světlé pruhy do tristní jednotvárnosti.

Bylo horko, tak horko, že dokonce staří feláhové s hlavami zahalenými do šátků ponechávajících jim volné jen úzké škvíry pro oči, si na taková vedra nevzpomínali. V

polokruhovém údolním kotli Tell el-Amarna, na polovině cesty mezi Luxorem a Káhirou, kde Nil na okraji pohoří opisuje široký oblouk a začíná vytvářet nové vádí, byl vzduch nasycen světlým prachovým pískem. Vládl tu pach prachu a rozpálených kamenů. Člověk se sotva odvažoval dýchat.

Howard Carter odložil všechno oblečení a zůstal jen v odřených kalhotách pod koleny vytřepených. Jeho tmavé vlasy přispěly k tomu, že byl sotva k rozeznání od domorodých kopáčů. Navíc se za půl roku v Egyptě překvapivě rychle naučil arabsky, alespoň tolik, aby se dokázal dorozumět s feláhy, které najali na kopáčské práce.

Tak si vysloužil zvláštní postavení a určitou oblibu na rozdíl od četných jiných archeologů zalidňujících nilské údolí mezi Gízou a Asuánem, kteří se mohli domlouvat pouze prostřednictvím dragomana, tlumočníka.

Život archeologa si Carter představoval úplně jinak.

Méně náročný a poněkud komfortnější, především však korunovaný větším úspěchem.

Práce začínala brzy ráno při východu slunce, když vedro bylo ještě snesitelné, a končila kolem poledne. Carter nezůstal ušet

řen ani práce s rýčem a lopatou. Kromě toho odpoledne a večer vykonával svou práci kreslíře. Teskně vzpomínal na časy v Didlington Hall, kde nebyl ani z poloviny tak zatěžován. Za komfort už Howard považoval, že nemusel jako na začátku práce přespávat na kamenném dně skalního hrobu, kde ho děsili netopýři, mungy a škorpioni. Už nějaký čas sdíleli Howard a Newberry společnou místnost v domě Flinderse Petrieho a jeho ženy Hildy v přízemní stavbě z vysušených cihel vyrobených z nilského bahna. Stačil by jeden liják nebo pokus zatlouci hřebík do stěny a celý domek by se zřítil.

Největší úspěch v dosavadní práci měl třetí den po příjezdu do Amarny. Přestože Flinders Petrie, ten starý lišák, přidělil Carterovi parcelu, kterou už jeho lidé dávno prohledali, Howard vydoloval z písku ještě půl tuctu úlomků soch. Záhy však jeho pramének úspěchů vyschl. Po celé týdny nenašel vůbec nic, co by stálo za to, aby o tom uvědomil lorda Amhersta.

Howard měl náladu na nule. A také Newberry, který už měl s vykopávkami zkušenosti a věděl, že každý nález je otázka štěstí, nedokázal Cartera potěšit. Howard už skoro nemluvil a když, tak říkal jenom zlé a ošklivé věci. Lidé na vykopávkách takovému projevu říkali pouštní zuřivost a byla to jakási nemoc, která se s určitou pravidelností dostavovala po půl roce pobytu.

Tak se Percy Newberry ani nedivil, když Howard jednoho dne, krátce před polední přestávkou, kus od něj bušil rýčem do rozpraskané země a přitom divoce klel.

„No co je, zbláznil ses?“ vykřikl, když však Carter nepřestával, rozběhl se k němu. „Howarde, co se stalo?“

Carter vypadal jako beze smyslů a aniž věnoval Newberrymu pozornost, dál sekal kolem sebe.

Newberry k němu přistoupil, aby mu rýč vytrhl z ruky, a v tu chvíli uviděl čtyři nebo pět královských kober – přesný počet nedokázal určit. Některé z nich Carter už rýčem přesekl, dvě stály vztyčené a s roztaženými kápěmi a hrozilo nebezpečí, že každým okamžikem zaútočí.

Newberry, nejistý, jak se má v takové situaci zachovat, instinktivně udělal správnou věc: nabral do dlaně písek a hodil ho na nebezpečná zvířata.

Howard vykřikl. S odvahou zoufalství přesekl nejprve jednoho, potom druhého hada, chystajícího se k útěku. Části hadů se ve smrtelném boji svíjely v písku a Newberry přistoupil ke Carterovi a jemně ho odtáhl z nebezpečného pole.

„Tak to jsi měl zase jednou štěstí,“ řekl, když byli v bezpečí.

Howard neodpověděl a po několika krocích omdlel.

„Vodu!“ zařval Newberry na dělníky, kteří boj sledovali z dálky. „Kullah!“ opakoval, když viděl, že mu feláhové nerozuměli.

Dva muži spěchali do domu a přitáhli kullah, hliněný džbán s vodou. Newberry bez zaváhání vylil jeho obsah Carterovi na hlavu, ten začal prskat a plivat a přišel k sobě.

Howardův pokus vstát se však nepodařil, podlomila se mu kolena a Percy ho na poslední chvilku stačil zachytit, aby nenarazil hlavou na zem.

„Odneste ho do domu!“ naznačil posunky dělníkům.

Muži Cartera postavili, položili si jeho paže kolem ramen a vlekli ho k domu.

Mezitím se o nehodě dozvěděl i Flinders Petrie, který pracoval s mnohočlennou skupinou dále na sever, na vykopávkách amarnského paláce.

„To nevypadá dobře,“ poznamenal Newberry, když Petrie přišel. „Je při vědomí, ale je úplně zmatený.“

Petrie vešel do temné místnosti, kam dopadalo světlo jen kulatým otvorem pod střechou. Carter bez hnutí ležel na zádech. Oči měl strnule upřené ke stropu.

„Cartere, slyšíte mě?“ zavolal nahlas Petrie.

Howard váhavě přikývl.

„Cartere, co se stalo?“ přistoupil k němu Petrie blíž.

Howard neodpovídal. Vypadalo to, jako když jen pohybuje rty ve snaze něco říci.

„Cartere, poznáváte mě? Řekněte moje jméno!“

Chlapec na dřevěné pryčně několikrát přikývl, ale nepromluvil.

Hilda, žena drsné krásy a energické povahy, strčila hlavu do místnosti bez dveří a ptala se, co se stalo. Měla na sobě jako vždycky jezdecké kalhoty, které pro své rozšíření v bocích provokovaly mnoho hádanek, a na hlavě tropickou helmu.

„Asi úpal,“ odpověděl Petrie a Newberry doplnil: „Howard bojoval najednou s několika kobrami. Potom se najednou zhroutil.“ Kapesníkem ovíval Carterovi obličej.

„Už někdo z vás pomyslel na to, že by nějaká ta kobra mohla Howarda uštknout?“

Muži se k Hildě obrátili.

„Ne,“ přiznal Newberry. Jenom jsem viděl, jak do nich buší rýčem.

Paní Petrieová zasyčela něco jako „Hlupáci!“, klekla si vedle pryčny a prohlížela Howardovo ztuhlé tělo. „Tady!“

vykřikla a ukázala na malý, červený puchýřek na Carterově levém lýtku.

„Proboha, co budeme dělat?“ zašeptal Petrie. „Ať jeden z dělníků běží do Hagg Kandílu a přivede doktora!“

„Hlupáci!“ opakovala Hilda, tentokrát zřetelně.

A pak se obrátila na Flinderse: „Přines mi sklenici a džbán vody.“ Vyskočila a odešla.

Za několik okamžiků se vrátila z kuchyně s lesklým nožem a utěrkou. „Percy, vy mu budete držet nohy.“ A Flindersovi, který se vrátil s vodou, nakázala: „A ty mu budeš pevné držet tělo. Jasné?“

Hilda bez zaváhání poklekla, pevně chytila Carterovu levou nohu a nožem rozřízla puchýř.

Z rány se okamžitě vyvalila tmavá krev a paní Petrieová ještě mačkala kolem rány, aby krve vyteklo co nejvíc.

Utěrka, kterou krev utírala, už se zbarvila rudě. Když to vypadalo, že pramen krve se zastavuje, sehnula se nad Carterovou nohou a vysála ránu. Rychle vyběhla ven a všechno vyplivla. Vypláchla si ústa a to všechno opakovala ještě dvakrát.

Petrie, Hilda a Newberry v očekávání stáli kolem Cartera.

„Doufám, že moje pomoc nepřišla pozdě,“ poznamenala Hilda tlumeně a otřela si kapesníkem krev kolem úst.

Petrie jí podal ještě sklenici vody na vypláchnutí a prohlásil: „To, co jsi udělala, nebylo moc bezpečné.“

„A to jsem měla nechat Cartera umřít?“ obořila se na něj manželka.

Howard, který do té doby ležel bez hnutí, sebou škubl.

„Přichází k sobě!“ zvolal vzrušeně Newberry.

Ve strnulé poloze a aniž mrknul okem začal Howard Carter pomalu, zajíkavě, ale zřetelně promlouvat: „Záříš krásně v horizontu nebe, ó Slunce žijící, jež jsi žilo na prapočátku. – Naplňuješ každou zemi svou krásou. Jsi velké, krásné a lesknoucí se, vznášející se vysoko nade všemi zeměmi. – Tvé paprsky objímají svět až na konec všeho, co jsi stvořilo…“

Jako by se jeho tělo podřizovalo obrovskému napětí, krátce se posadil a potom se pomalu sesul a roztřásl.

Hilda se tázavě podívala na manžela: „Víš, co ta jeho slova znamenají?“

Petrie přikývl. „To je Chvalozpěv krále Achnatona na Slunce.“

„Sire, pokud si mohu dovolit poznámku,“ ozval se Newberry, „z toho chvalozpěvu jsou známy jenom zlomky, místy jen jednotlivá slova bez souvislosti.“

„Právě,“ odpověděl Petrie a setřel si dlaní pot z čela, „já to také nechápu.“

„Je mrtvý?“ zeptala se zdráhavě Hilda.

Newberry sáhl Carterovi na zápěstí a nahmatal pulz.

„Srdce mu buší pomalu, velmi pomalu, ale buší.“

Po hodině úzkosti konečně dorazil doktor Ghazal z vedlejší vesnice. „To osel,“ omlouval se, když na něj Petrie vyčítavě pohlédl. „Prostě se v polovině cesty zastavil. Div jsem ho neumlátil, aby se zase pohnul.“ Vyšetřil Carterův pulz a prohlásil: „Přežije to. Kdy jste říkal, že ho ta kobra uštkla?“

„Neříkal jsem nic,“ odpověděl nevrle Petrie, „ale uštknut byl asi před dvěma hodinami. Moje žena tu ránu vysála. Ted‘ zrovna odešla.“

Doktora Ghazala, domorodce s brýlemi v drátěných obroučkách, s kudrnatými vlasy a olivovou pletí provázela pověst, že školskou medicínou, kterou vystudoval v Londýně a Berlíně, pohrdá. Místo toho znal na každou nemoc nějakou bylinku a měl s tou metodou úspěchy.

Pozvedl Carterovi oční víčka a důkladně mu prohlédl zornice, pak z kožené brašny vytáhl malou lavičku s hnědožlutým obsahem. Energicky Howardovi otevřel ústa tak, že mu do nich vstrčil ukazováček a prostředníček a vytáhl mu jazyk ven. Pravou rukou mu na jazyk nakapal tekutinu z lahvičky. Potom přitiskl dolní čelist k horní a marně čekal na pacientovu reakci. Nakonec mu zavázal lýtko.

„Fantazíroval,“ podotkl Petrie, když se doktor díval na Carterovu tvář.

„To je v takovém případě běžné,“ odpověděl Ghazal.

Flinders Petrie se zdráhavě otázal: „Také byste řekl, že je běžné, když pacient říká věci, které vůbec nemůže znát?“

Doktor Ghazal si posunul brýle a pohlédl na Petrieho úkosem. Neodpověděl, z kapsy vytáhl blok a něco psal.

Petrie byl zvědavý a Newberry se mu pozorně díval přes rameno.

Nakonec doktor list vytrhl a podal ho Petriemu. V

domnění, že Ghazal mu z nějakých důvodů odpověď na neobvyklou otázku napsal, Petrie dychtivě četl: „To regain one’s health – někoho uzdravil. Padesát piastrů nebo deset anglických šilinků.“

Petrie beze slova odešel do vedlejší místnosti, kde odsunul na stranu polici, pod níž se ukázal železný poklop zavřený na zámek. V udusané půdě byl zapuštěný jakýsi trezor, ve kterém archeolog schovával peníze na mzdy dělníků. Petrie vzal padesát piastrů a opět polici vrátil na staré místo.

Když doktorovi podal bankovku, Ghazal ji s nechutí obrátil v ruce a zeptal se: „Sire, jste Angličan a pacient je rovněž anglického původu. Nemohl byste mi zaplatit v anglické měně? Vždyť víte, že ty egyptské papírky nemají skoro žádnou cenu.“

„Ne,“ lhal Petrie, který samozřejmě problém dobře znal., A jste si jist, že jste pacienta uzdravil?“

Ghazal dotčeně pohlédl přes obroučky brýlí. „Tímhle jsem už probudil k životu i mrtvé. Nejpozději za hodinu bude ten mladík zase přeskakovat kameny.“ Když viděl nedůvěřivou Petrieho tvář, pokračoval: „Je to tajný prostředek vlastní výroby. Získávám ho z koňské krve.“

„Z koňské krve?“

Svérázný doktor přikývl. „Mám jednoho koně, je mu skoro dvacet let. Tomu by neublížilo ani deset kobřích uštknutí najednou. A víte proč? – Je imunní proti jejich jedu.

Od pátého roku jeho života jsem mu vstřikoval nepatrné dávky hadího jedu. Kůň reagoval tak, že se v jeho krvi vytvářel protijed. Ten je mezitím tak silný, že i v mizivém množství účinkuje také na člověka.

Ostatně co jste myslel tím, když jste říkal, že pacient říkal věci, které vůbec nemůže znát?“

Petrie se tázavě podíval na Newberryho, zda má doktorovi opravdu důvěřovat, potom složitě vysvětloval: „No ano, nevěřil bych tomu, kdybych to neslyšel na vlastní uši. Carter začal ve svém fantazírování najednou deklamovat Chvalozpěv faraóna Achnatona na Slunce.“

„Horečnaté fantazie jsou při hadím uštknutí obvyklé, sire. Jed způsobuje poruchy vědomí.“

„To je možné, doktore. Jenže Carter říkal souvislé věty textu, kterého jsme zatím našli jenom zlomky v hieroglyfech. A ten chlapec ani neumí hieroglyfy číst.“

„To je opravdu pozoruhodné!“ Ghazal pokrčil rameny.

„Inšalláh – když se bohu zlíbí. Až se probere, tak se ho na to zeptejte.“

Doktor nasedl na osla a klusali zpátky do vesnice u řeky.

„Zvláštní člověk,“ podotkl Percy Newberry, když se vrátili do temné místnosti.

Petrie mu chtěl přisvědčit, v tom okamžiku si však všiml, že se do Carterova těla vrací život. „Jen se podívejte,“

upozornil kolegu překvapeně.

Carter se pozvedl, stáhl tvář a chraptivě zašeptal: „Pálí to ve mně jako oheň. Můžu dostat sklenici vody?“

Newberry vyšel a vrátil se se sklenicí.

Carter ji naráz vypil. „Co se stalo?“ zeptal se a ukázal na obvaz na levé noze.

Petrie se zatvářil vážně: „Myslím, Cartere, že vám moje žena zachránila život. Uštkla vás kobra. Hilda ránu vysála.

A lékař vám dal protijed.“

„Ach,“ vzdychl Howard nevěřícně, „a já jsem myslel, že se mi to jen zdálo. Náhle jsem byl na dvoře Achnatona a Nefertiti, v paláci s tisícem komnat obklopeném rybníčky, na nichž plavaly kachny. Také tam byly bazény s rozkvetlými lotosy. Nade vším se klenulo tmavomodré nebe a slunce šířilo příjemné teplo. Skoda, že jsem se najednou probudil.“

Petrie a Newberry na sebe pohlédli, žádný se však neodvážil položit jistou otázku.

Mezitím se vrátila Petrieho manželka s košem a začala v kuchyni vařit. Archeolog se vrátil ke svým vykopávkám a Newberry zůstal s Carterem.

„Točí se mi hlava,“ promluvil Howard a zase si lehl na pryčnu. „Jako kdyby se mi před očima všechno rozplývalo.“

Newberry s porozuměním přikývl. „Howarde, myslím, že dneska jsi seskočil smrtce z lopaty. Petrieho žena se zachovala skvěle. On i já jsme úplně ztuhli úlekem, když ti kuchyňským nožem rozřízla nohu a vysála ránu. Nevím, jestli bychom si spolu ještě povídali, kdyby to neudělala.“

„Stejně ji nemám moc rád,“ odpověděl Carter, „i když mi zachránila život.“

„Nikdo ji nemá rád,“ přisvědčil Newberry, „rozhodně jsem ještě neslyšel, že by o ní někdo hezky mluvil. Ale to nezmenšuje její čin. Některé ženy skrývají pod tvrdou slupkou měkké jádro.“

„Jedná se mnou povýšeně, jako bych byl malý kluk.

Kromě toho jsem slyšel, jak mě pomlouvá u Petrieho, protože jsem si stěžoval na jídlo. Jeho lordstvu‘, se člověk zkrátka nezavděčí, rozčilovala se. Ať koukám nejdříve něco dokázat.“

„Ale vždyť ji znáš,“ pokoušel se Newberry uklidnit Cartera, „ona to tak nemyslí.“

Howard promluvil, aniž se na Newberryho podíval: „Percy, nemusíš mě těšit. Buď upřímný, co jsme dosud našli? Pár figurek bez hlavy a pytle střepů. A to za půl roku.

Nepřekvapilo by mě, kdyby nás Amherst jednoho dne povolal zpátky do Anglie a řekl: ‚Děkuji vám, chlapci, tím to končí.‘“

„Nesmysl!“ odporoval Newberry. „Archeologie sestává z deseti procent ze znalostí a vědomostí a z devadesáti procent z náhody a štěstí. To ví i Amherst.“

„Ale Amherst nás sem neposlal jako archeology, nýbrž jako hledače pokladů. Na to jsi zapomněl?“

„Samozřejmě že ne. Ale právě proto musí mít pochopení, že jsme už za půl roku neudělali ten velký objev.“

Howard dlouho přemýšlel a nakonec řekl: „Percy, teď upřímně, myslíš, že tady v Amarně najdeme ten velký poklad, ve který Amherst doufá?“

Vzduch v šeré místnosti byl tak dusný, že se jen těžko dýchalo.

Ncwberry si přitiskl na ústa kapesník a nadechl se.

Potom odpovéděl: „Moje naděje se týden od týdne zmenšují.

Zpočátku jsem si byl jistý, že pokud lze ještě někde najít významný poklad, pak musí být pohřbený tady. Amarna je velmi rozlehlá a po určitou dobu byla hlavním městem Nové říše. Navíc se už sto let kope všude v Egyptě, jenom tady ne.

Ale přestože jsme poslední měsíce určitě nezaháleli, výsledek je hodně hubený.“

„Proč, Percy, proč?“

Newberry zavrtěl hlavou. „To kdybych věděl, mohli bychom se podle toho zařídit. Může to mít mnoho důvodů: Amarnu založil rebel a jeho vláda trvala jen krátkou dobu.

Pravděpodobně bylo město po Achnatonově smrti vypleněno. Domy byly postaveny z cihel z nilského bahna a rychle se rozpadly. Jen královský palác byl z pískovce a vápence. Ten si však nechal pro svoje výzkumy Flinders Petrie. Ten starý lišák přesně ví, že jestli se tady dá vůbec něco najít, pak v troskách paláce.“

„A nás nechá prohrabávat nilské bahno!“

„Přesně tak.“ Newberry rezignovaně přikývl a podal Howardovi sklenici vody. „Ty teď musíš hodně pít.

Požádám paní Petrieovou, aby ti uvařila silnou kávu.“ S

těmi slovy odešel.

Howard upíral oči ke stropu ze suchých dřev a rákosových stvolů a přemýšlel, jestli by bývalo nebylo lepší, kdyby paní Petrieová svoje lékařské dovednosti neuplatnila.

Jeho počáteční nadšení z toho, že bude v daleké zemi hledat poklady, se rozplynulo. Už půl roku žil jako ubohý krtek.

Špína, prach a vedro se staly každodenní všedností. Jeho sen o velkém nálezu se nesplnil.

Carter se posadil a vytáhl zpod pryčny kufr, kde měl uloženo všechno svoje oblečení. Nahoře ležel balíček. Sára Jonesová mu ho vsunula do kapsy při loučení ve Swaffhamu. Howard předstíral, jako by Sářino gesto nepostřehl, ale ve vlaku se na balíček hned vrhl a rozbalil Sářinu zarámovanou fotografii.

Ta fotografie byla jeho nejcennějším majetkem, rozhodně však nepřispívala k tomu, aby si Sáru vyhnal z hlavy. Když se někdy domníval, že ho nikdo nevidí, jako právě teď, vytáhl ji a nechal vzpomínky volně proudit.

Určitě se už dávno provdala za toho Chamberse. Možná i ona melancholicky vzpomíná na jejich společný čas.

Když uslyšel kroky, ukryl obrázek do kufru a ten strčil pod pryčnu. Newberry přinesl v měděné konvici kávu. Byla trochu cítit spáleninou, jak se na egyptskou kávu sluší, a měla pěnovou korunu.

„Ta tě přivede k životu,“ prohlásil Newberry a nalil černou tekutinu do sklenice na čištění zubů.

Howard usrkával a káva mu dělala dobře.

Už se stmívalo, když paní Petrieová svolávala kuchyňským gongem k jídlu. Gong vlastně byla puklice od kbelíku s marmeládou pověšená na dvou šňůrách mezi rámem dveří.

Už déle než hodinu se domem linula nikoli nepříjemná vůně. To bylo dosti neobvyklé, protože kuchařské umění paní Petrieové bylo postrachem všude mezi Káhirou a Luxorem. Jen Flinders vychvaloval její schopnosti. Na myšlenku, že jeho žaludeční vředy mohla způsobit Hildina kuchyně, ještě nepřišel.

Původem té skvělé vůně v onen večer byl jakýsi guláš z volské oháňky, který paní Petrieová podávala s ostrou, červenou omáčkou. Howard si při jídle, kterého se vedle Petrieových zúčastňoval i on a Newberry, našel příležitost poděkovat Hildě za její pomoc.

Nakonec zavedl Flinders Petrie řeč na Carterovo podivné fantazírování ve chvíli bezvědomí a zeptal se, jestli mu něco z toho zůstalo v paměti.

Howard tvrdil, že si vzpomíná na některé snové obrazy, ale neví, co ze sna mluvil.

Percy Newberry chválil jídlo a zeptal se paní Petrieové, jakou dobrotu jim to naservírovala.

„Jsem si jista, že neuhádnete,“ usmála se. „Přinesla jsem ty zabité hady, aby ty bestie byly alespoň k něčemu užitečné. Ještě jich máme dost!“

Newberry jen polkl.

Carter vyběhl ven a zvracel.

Další tři dny odmítal cokoliv pozřít.

V době, kdy Percy Newberry a Howard Carter sklízeli jako hledači pokladů neúspěchy, jejich majetek se den ode dne, týden od týdne a měsíc od měsíce zmenšoval a oba se vážně zabývali

myšlenkou, že se svou prací skončí, Flinders Petrie z jednotlivých vykopávek sestavoval egyptskou minulost.

Tell el-Amarna byla v té době ještě poušť – nejen pokud šlo o složení půdy. I historický význam této oblasti byl ještě zasutý pískem a štěrkem. Úlomky vápence a popsané hliněné střepy, především však kamenné hraniční pilíře vyznačující hranice města podporovaly domněnku, že více než 1360 let před naším letopočtem zde se svým dvorem žil faraón Achnaton s královnou Nefertiti.

Carter sledoval Petrieho na každém kroku. Žasl nad jeho vědomostmi, ještě více však obdivoval Petrieho představivost, způsob, jak dokázal z každého zdánlivě bezcenného hliněného střepu, který dělníci vykutali z písku, vyvodit přesvědčivé závěry.

Jedné noci, kdy vzhledem k dusivému vedru nemohl spát, vyplížil se Howard z domu k ohraničenému prostranství vzdálenému necelých padesát kroků. Měsíc visel nad říčním údolím jako neurčitý, žlutý kotouč. Z dálky sem doléhal psí štěkot a ze skalních stěn bylo slyšet krákání černých ptáků, kteří přes den kroužili nad rovinou.

V ohradě, kam byla otevřená branka, uchovával Petrie více než tři sta vykopávek, nejmenší velké jako dlaň, největší v průměru šedesát až devadesát centimetrů. Žádný z těchto nálezů nebyl natolik cenný, aby se vyplatilo jej odcizit, avšak každý jednotlivý předmět v sobě nesl drobný odkaz na dějiny této oblasti. Rozhodně to tvrdil Flinders Petrie.

Carter oblečený jen v kalhotách procházel mezi řadami kamenných pozůstatků. Tu a tam se vynořila do kamene vytesaná tvář, ruka nebo noha, podivně protažená jako postava v zrcadlovém kabinetu. Najeden kamenný blok, na jehož přední straně byl zobrazen sluneční kotouč, ze kterého vycházely ruce ve formě paprsků, se Howard usadil. Pak uslyšel kroky v písku. „Dobrý večer, sire,“ pozdravil zdvořile. Blížil se k němu Petrie. „Také nemůžete spát, sire?“

Petrie duchem nepřítomen přikývl a přejel pohledem po sbírce kamenů. „Člověk beztak stráví příliš mnoho času spánkem,“ prohlásil po chvíli a usedl vedle Cartera. „Pane Cartere, vám se tady moc nelíbí, že ne?“

„Ale, pane,“ předstíral Howard rozhořčení, „proč si to myslíte?“

„Příteli, mám přece oči. Mně nemůžete oklamat. Ale nijak vám to nevyčítám, Cartere. Nebyl byste ani první, ani jediný, kdo to po roce archeologické práce vzdá. To není žádná hanba. V nejlepším případě to znamená, že člověk pochopil, že není stvořen k tomuto povolání.“

Howardovo srdce neklidně bušilo. Petrieho slova zněla, jako by ho chtěl v nejbližších dnech poslat zpátky do Anglie. To ho rozzlobilo. Především proto, že kdyby ho Petrie poslal domů, Howard by to považoval za potupu.

Proto odpověděl trochu drsným tónem: „Sire, neměl byste zapomenout, s jakým posláním lorda Amhersta jsem přijel do Egypta.“

Flinders Petrie mávl rukou. „Lord Amherst je fantasta. S

dovolením, a předpokladem, že nás nikdo neposlouchá, vám říkám, že je to blouznivec. Jen proto, že jeho přepjatá dcera zavěštila, že někde v této zemi je ukryt poklad tisíciletí, nemusí to zdaleka ještě být pravda. Jestli je Amherst přesvědčen o jejích jasnovideckých schopnostech, ať se jí zeptá, kde se má hledat. Všechno ostatní je humbuk.“

Carter se zhluboka nadechl a pohlédl k nebi. „K tomu přesvědčení jsem dospěl také, sire. Prostě si nedovedu představit, že by se tady mohl najít poklad, v jaký lord Amherst doufá, zlato a drahokamy a jiné cennosti.“

„Víte, Cartere,“ začal Petrie a široce se rozmáchl, „skutečné poklady jsou tyto kameny, cennější než všechno zlato. Já ty kameny přiměji k řeči. Já s nimi udělám dějiny.“

„Jak to myslíte, sire?“

„Nu, o tom faraónovi Achnatonovi nevíme skoro nic.

Oficiální seznamy králů jeho jméno zamlčují, jako kdyby nikdy neexistoval.“

„A proč jste si tak jistý, že ten faraón Achnaton skutečně existoval?“

Petrie se sehnul a zvedl malou kamennou destičku. V

mdlém světle měsíce bylo možné rozpoznat ovál královského prstenu s četnými hieroglyfy. „Tady to,“

odpověděl Petrie a přejel ukazováčkem po kamenném prstenu, „tyto hieroglyfy neznamenají nic jiného než jméno Achnaton. A prsten dokazuje, že to byl král.“

„Ale musí přece být nějaký důvod, proč právě tohoto faraóna staré dějepisectví zamlčuje!“

„Ale samozřejmě!“ zasmál se Petrie. „V dějinách existuje mnoho příkladů, kdy se stalo něco podobného. Jen si vzpomeňte na rozštěpení církve ve 14. století, kdy vedle sebe fungovali dva papeži a jeden druhého ignoroval a snažil se jméno druhého vymazat.“

„Byli tedy tenkrát vedle sebe dva králové, kteří si osobovali právo na titul faraóna?“

„To by bylo celkem možné. Ale já tomu nevěřím. Podle mého názoru se faraón Achnaton dopustil neprominutelného činu. Odstranil božstva se zvířecími hlavami a tvrdil, že existuje pouze jeden bůh, a tím je Aton, Slunce.“

Petrie odložil kámen na jeho místo a zvedl jiný.

„Podívejte se tady, tento kotouč je symbol jediného boha Atona. To bylo samozřejmě neslýchané. Představte si, že Její Veličenstvo královna Viktorie by náhle vyhlásila, že Bůh, v něhož jsme dosud věřili, vůbec neexistuje. Že byl pouze výplodem naší fantazie. A novým bohem je Slunce.

Od dnešního dne je možné se modlit pouze k němu a všichni faráři jsou zbaveni svých úřadů.“

„Myslím, že by s tím naše královna zůstala celkem osamocená.“

„Achnatonovi se nevedlo jinak. Nezbývalo mu nic jiného než se usadit mezi hlavními městy Staré a Nové říše, tady v Amarně. Achnaton musel být silná osobnost, protože se mu podařilo změnit téměř všechno, co bylo do té doby významné: nejen náboženství, ale i umění, dokonce i literaturu. Pro lidstvo musel být šok, když faraón, dosud považovaný za boha, přikázal, aby se na nástěnných malbách ukazovaly výjevy z jeho soukromého života. Vidíte ten kamenný blok tam naproti, pane Cartere? Co na něm vidíte?“

„Milence, sire. Dva, kteří se líbají.“

„Správně. Podobný výjev už nenajdete v celých egyptských dějinách: faraón laská svou manželku Nefertiti před veřejností!“

„Ti dva se museli velmi milovat.“

„Vypadá to tak. Ale je tu jeden problém. Na některých střepech, které jsme vykopali, je Nefertiti označovaná jako manželka Achnatonova, na jiných jako choť Amenofise IV.“

„A v čem je problém, sire? Jeden zemřel a druhý se oženil s vdovou.“

„To je sice možné, ale není tomu tak, protože oba muži měli stejné trůnní jméno a s oběma muži měla Nefertiti tytéž děti.“

„Z toho vyplývá pouze jeden závěr,“ rozhorlil se Carter, „Amenofis a Achnaton byla jedna a tatáž osoba a tato osoba někdy v životě změnila svoje jméno, jako například lord Cromer, který se dříve jmenoval Evelyn Baring. Nemám pravdu, sire?“

„Chápete rychleji než mnozí mí kolegové, pane Cartere.

Dosud jsem totiž se svou teorií dosti osamocený. Většina mi nevěří. Přitom mám konkrétní důkazy. Našel jsem celou řadu džbánů na zásoby a byly na nich letopočty od 1 do 17 a faraónovo jméno. Jak víte, staří Egypťané neoznačovali čas podle toho, jak ubíhala léta. Chyběl jim totiž rok, k němuž by se vztahovali, jako my máme rok narození Krista.

Egypťané začínali při nástupu každého nového faraóna zase rokem 1. Není to pro dějepisectví právě jednoduché.“

Carter přemýšlel. Z dáli sem doléhalo neurčité dunění, nikoli nepodobné vzdálené bouřce, jakou znal z domova v Norfolku. Nervózně se rozhlédl, ale kromě několika sarančat zmateně poletujících nocí Howard neviděl nic. Nakonec řekl: „Z toho by bylo možné vyvodit důkaz, že Amenofis a Achnaton jsou jeden člověk.“

Flinders Petrie na něj úkosem pohlédl: „Pane Cartere, vy byste měl vlohy stát se archeologem. Ve vás je víc než jenom hledač pokladů. To, co říkáte, je naprosto správné a vaše vývody přesně odpovídají výsledku mých výzkumů.

Číselné údaje pro Amenofise začínají 1. a končí 5. rokem jeho vlády. Od 6. do 17. roku se na nápisech objevuje už jen Achnatonovo jméno.“

„Takže je hádanka z Amarny už vyřešená?“ zvolal polohlasně Howard.

Petrie se zasmál. Jedna hádanka, milý Cartere, jediná hádanka! A tady, na mém prstě, už čeká další!“ Natáhl pravou ruku s narovnanými prsty před Carterovy oči. Na prsteníčku měl široký zlatý prsten. Jeden z jeho dělníků jej před několika týdny objevil v sutinách. Od té doby Petrie prsten nosil na pravé ruce.

„Podívejte se,“ ukázal levačkou na prsten, „tady možná máme co do činění se stejným problémem. Na prstenu je vyryto královo jméno. Zní Tutanchaton, to znamená Žijící podoba Atonova. Myslím, že Tutanchaton byl synem Achnatona.“

„S dovolením, sire, a kde je ten problém?“

„Několik set kilometrů odtud, proti proudu Nilu, v Údolí králů, našli archeologové šperky a tabulky se jménem Tutanchamon, tedy Žijící podoba Amonova.“

„Jestli si to dobře vykládám,“ uvažoval Carter, „pak tento faraón Achnaton zase všechno vrátil do starých kolejí!“

„Dobrý postřeh,“ pochválil ho Petrie, „ale tak jednoduché to bohužel není. Po Achnatonovi jsme našli nahoře na skalních útesech hrob – i když vyloupený, avšak po Tutanchamonovi nebo Tutanchatonovi nezůstalo ani stopy. A protože jeho jméno ani není uvedeno v seznamech králů, lze pochybovat, zda faraón takového jména vůbec existoval. Všechny hroby faraónů v Údolí králů byly objeveny a zde,“ Petrie učinil rozmáchlý oblouk paží, „zde se už také žádný hrob faraóna nenajde. To mi věřte.“

Howard, stále ještě sedící na kameni, si přitáhl levé koleno, opřel o něj bradu a sepnul ruce na holeni. Upíral pohled na kameny, které Petrie rozestavil v přísně geometrickém útvaru jako figury na šachovnici. Po chvíli se zamyšleně zeptal: „Jak jste říkal, že se ten záhadný faraón jmenuje?“

„Tutanchaton. Žijící podoba Atonova.“

„A to byl syn Achnatona a Nefertiti?“

„To je skoro jisté. Proč se na to ptáte, pane Cartere?“

„Jen tak přemýšlím, sire. Vlastně jsou jen dvě možnosti.

Buď tento Tutanchaton skutečně existoval nebo ne. Pokud neexistoval, vyvstává otázka, co lidi tehdy přimělo, aby tak pojmenovali nějakou představu. Jestliže však opravdu faraón existoval, pak po sobě musel zanechat více stop než jen prsten a několik tabulek.“

Ve tmě si Carter nevšiml, že se Flinders Petrie usmívá.

Usmíval se, protože si všiml, jaké nadšení v mladém archeologovi probudil. „Někdy,“ promluvil opět Petrie a zadíval se směrem k Nilu, „někdy si i navzdory svým čtyřiceti letům připadám jako stařec. Vy, Cartere, máte ještě v sobě oheň, který muž potřebuje, aby vyřešil zdánlivě neřešitelný úkol. Proč byste vy nehledal toho zatraceného Tutanchatona? Jste mladý a máte ještě život před sebou. Ale abyste se nemýlil, budete potřebovat celý svůj život, abyste toho zapomenutého faraóna našel.“

Howard nevěřil svým uším. Pochyboval, že Petrie myslí svá slova vážně. Dělá si z něj legraci?

Archeolog se však už vracel zpátky do domu.

Bylo ke čtvrté hodině ranní a Carter uvažoval, jestli si má ještě vůbec lehnout: horko bylo pořád ještě velké. Proto dal přednost procházce k Nilu. Nad horami na východě začínalo svítat a od severu sem doléhalo první kokrhání kohoutů.

Na místě, kde písečná pouštní půda přecházela v úrodnou nížinu, kde náhle jako zázrakem rostly palmy a keře, se Howard zastavil. Ze soumraku se vyloupla drobná postavička, skoro ještě dítě. Zamířila rovnou k němu.

Zastavila se deset kroků od něj. Howard teď viděl dívku s tmavou pletí. Měla na sobě hrubý pytel přepásaný provazem. Horní polovina těla zůstala nahá.

Chvilku stáli mlčky proti sobě, Howard bezradně, dívka číhavě.

„Co tu děláš?“ zeptal se Carter svou lámanou arabštinou.

Dívka zřejmě otázce nerozuměla, protože začala mávat rukama ve vzduchu a ukazovala si na ústa.

„Ty – Hagg Kandíl?“ ukázal Howard rukou směrem k vesnici.

„Ne.“ Dívka zavrtěla hlavou. „Já – dahabije – břeh Nilu.

Já utekla. Já Selima.“

Howard přistoupil blíž k dívce, jejíž mluva byla zabarvena těžko srozumitelným dialektem. Ale za chvilku se Carter dozvěděl, že Selima pochází z Núbie, kde ji otec prodal jednomu otrokáři. O půl míle dál, na břehu Nilu, kotví dahabije a na ní je více než třicet dívek určených na prodej. Selimě se podařilo utéci a přeplavat na břeh. Teď měla hlad a žízeň, protože na osmidenní cestě z Asuánu nedostala skoro nic pít a ještě méně jíst.

Bylo mu núbijské dívky líto a vyzval ji, aby ho následovala do domu.

Cestou se děvče nesměle zeptalo, jestli on, Howard, nepotřebuje otrokyni, že sice není moc silná, ale hbitá a schopná udělat všechny domácí práce. Nebojí se žádné námahy. Ale nechce být prodána nějakému násilníkovi. V

životě už byla hodně často

bita.

Mezitím se rozednilo a dům Angličanů se probudil k životu. Newberry, ranní ptáče celého tábora, už stál pod sprchou vlastní konstrukce vedle vchodu do domu. Sestávala z konve na zalévání pověšené na trámu mezi dvěma pilíři vysokými jako dospělý muž. Stačilo jen zatáhnout za šňůru přivázanou ke konvi a už shora tekla voda.

„No ne, co jsi to ulovil?“ zvolal Newberry a obtočil si ručník kolem pasu, když viděl, že Carter přichází s dívkou.

Howard jen mávl rukou, jako by chtěl naznačit: jen se uklidni, je to úplně jinak, než si myslíš. Potom odpověděl: „Je to Núbijka a dneska v noci utekla z otrokářské lodi. Má hlad a žízeň. Je paní Petrieová už vzhůru?“

Percy na něj nevěřícně pohlédl. „Z otrokářské lodi? To ti něco nabulíkovala. Otroctví je v Egyptě oficiálně zakázáno.“

„Ale proč by mi měla lhát? Údajně kousek odtud na Nilu kotví loď a má na palubě třicet otrokyň.“

Selima přikyvovala a ukazovala na západ směrem k řece.

Přilákán hlukem vyšel z domu Flinders Petrie, také oblečen jenom do ručníku, a zeptal se, co se děje.

Carter mu stručně vylíčil situaci a prohlásil, že Núbijka opravdu vypadá uboze a křesťanská láska k bližnímu přikazuje, dát jí něco pít a jíst.

Newberry zůstal skeptický. „Co říkáte, sire, otroctví bylo v této zemi přece už dávno zrušeno. Nemám pravdu?“

Petrie se zadíval na núbijskou dívku, která ustrašeně opětovala jeho pohled, a odpověděl: „Podle zákonů této země bylo otroctví zrušeno. Ale ptám se vás, kdo se v této zemi drží zákonů?“

V té chvíli se objevila paní Petrieová ve svém obvyklém oblečení, v jezdeckých kalhotách a tropické helmě. Střídavě se dívala na polonahou dívku a tváře tří mužů, potom nasadila sladkokyselý úsměv, který nesliboval nic dobrého, a otázala se: „Mohl by mi třeba někdo říci, co to má znamenat?“

Petrie opakoval, co prve vysvětlil Carter, a požádal Hildu, aby děvčeti dala něco jíst, pít a nějaký hadřík na přiodění.

Hilda neochotně uposlechla, naznačila dívce prstem, aby vešla do domu a v kuchyni jí nabídla džbán vody a zbytek placky. Selima lačně jedla a pila a paní Petrieová znovu vyšla ven, kde se Petrie, Newberry a Carter radili, zda by jim děvče nemohlo být užitečné.

Jakmile paní Petrieová zaslechla, o co jde, rozzuřila se.

Hrozila, že odejde z tábora a vrátí se do Anglie, jestli Petrie zamýšlí si tu mladou holku – jak se vyjádřila – vzít do domu. Její příběh je vymyšlený a vylhaný. Selima jen chtěla vzbudit soucit a ze svého údajného osudu vytlouci prospěch.

Náhle stála Selima ve dveřích. Sledovala spor s ustrašeným výrazem. I když cizímu jazyku nerozuměla, nebylo těžké pochopit odmítavý postoj paní Petrieové.

Selima sama nedoufala, že by ji archeologové mohli k sobě přijmout. Nakonec přistoupila ke Carterovi a řekla: „Selima děkuje efendimu. Selima jde.“

„Co říká?“ informoval se Petrie.

„Děkuje a říká, že odchází.“

„Řekni jí, ať tady zůstane!“ vykřikl Petrie.

Carter ještě dívce pozvání tlumočil a paní Petrieová už zmizela v domě. Krátce poté se zase objevila a beze slova, rázným krokem odcházela západním směrem.

Flinders Petrie se za ní rozběhl: „Hildo, co chceš dělat?

Víš přece, že odtud nemáš sama odcházet!“

Hilda se za chůze otočila a odsekla: „Chci vědět, jestli lhala nebo ne. Chci vědět, jak je to s tou otrokářskou lodí.

Jestli je to pravda, ať zůstane. Jestli ne, tak ji vyženu bičem.“

„Dělej si, co chceš!“ vykřikl za ní rozčileně Petrie a vrátil se k domu.

Už několik hodin bylo slyšet zvláštní zvuk, který si nikdo nedokázal vysvětlit. Bylo to sílící a opět slábnoucí bzučení, jako by se blížilo ohromné hejno čmeláků.

I Núbijka zneklidněla. S přimhouřenýma očima se zadívala k nebi a otáčela se kolem své osy. Když se podívala k východu, kde pohoří uzavíralo údolí Nilu, upozornila Cartera: „Efendi, podívejte!“

Howard pohlédl k východnímu obzoru, který ztemněl a hrozivě se pohyboval.

Selima zvolala slovo, jemuž nerozuměl. Opakovala je stále znovu, ale nijak to nepřispělo k porozumění. Konečně ukázala na poletující sarančata, která už několik dní byla vidět v nížině Amarny. Dívka byla velmi znepokojená a naznačovala, aby ucpali nezasklené okenní otvory domu.

Od biblických dob byl Egypt sužován nájezdy sarančat.

Ale když už nebyl nikdo, kdo by si takovou událost pamatoval, panoval názor, že podobná pohroma už nastat nemůže. Jen v Núbii, kde se příroda chová k lidem krutěji než jinde na světě, se občas ještě objeví hejna sarančat, která pak opustí zemi ještě zpustlejší, než byla předtím.

Petrie pochyboval, že by sarančata mohla být tak nebezpečná. I Newberry si z dívčiných obav spíše dělal žerty. Ale v tom okamžiku mu do obličeje vletěla tři nebo čtyři sarančata velká jako prst na ruce a Percy si musel obličej zakrýt loktem.

Carter ukázal na východ, kde nebe neustále temnělo.

Černý mrak se rychle blížil. „Jestli to všechno jsou sarančata, pak nám buď bůh milostiv!“ zvolal a obrátil se na Petrieho.

Teď se polekal i on – zvláště když bzučení nad údolím sílilo. „Pane Newberry, pane Cartere, ucpěte všechna okna a všechny otvory v domě. Vezměte k tomu všechna prkna, bedny a deky. Ať vám to děvče pomůže. Já jdu hledat manželku.“

Flinders Petrie se rychle vzdaloval a Carter a Newberry shledávali materiál, kterým by mohli dům utěsnit. Nebylo to snadné, protože na ochranu před sluncem a vedrem bylo v domě mnoho okének beze skla a dokonce i domovní dveře byly jenom z dřevěných latí.

„Selimo, nos kamení!“ přikázal Carter děvčeti a naznačil, že je potřebuje k ucpání dveří a okenních otvorů.

Selima přikývla a rozběhla se severním směrem, kde bylo vidět základní zdi Atonova chrámu. Za chvilku se vrátila se dvěma kamennými deskami a Carter je opatrně vsadil do oken. Do skulin kolem nacpal novinový papír, který tady byl cennější než hedvábí – nejen proto, že se hodil při rozdělávání ohně, ale i proto, že dokonce tři měsíce staré anglické noviny tu našly vděčné čtenáře. Prkna a kartony, které by se na zabednění hodily, tu byly vzácností, a tak začali Carter a Newberry zatloukat dveře starými oděvy.

Teď už z nebe dopadalo stále více sarančat. Hmyz, omámený a vyčerpaný dlouhým letem přes pustou poušť, narážel do všeho, co mu stálo v cestě. Zůstával pak ležet na zemi, zmítal se cukal sebou. Bzukot na nebi byl stále silnější. A přestože údolí bylo ještě před chvilkou osvětleno začínajícím dnem, snášelo se nyní nad Tell el-Amarnou šero.

Selima přivlekla další kameny a složila je přede dveřmi.

Celá se třásla.

„Máš strach?“ zeptal se Carter.

Selima sklopila oči. Zřejmě se styděla dát svůj strach najevo. „Už jsi něco podobného někdy zažila?“ vyzvídal opatrně Howard.

Selima mlčky přikývla. Pak na Cartera pohlédla a pravila: „Bylo to strašné, efendi. Selima to neumí popsat.“

„Sakra, kde je ten Petrie?“ zvolal Newberry, který stál přede dveřmi a díval se směrem, kam archeolog odešel.

Vypadalo to, jako by se vracela noc. Bzučení a šumění se proměnilo v odporné cvrkání a hukot. Celá klubka hnědozeleného hmyzu padala s bzukotem z nebe. Další sarančata létala v hejnech a rýsovala bizarní čáry do dusného vzduchu.

Howard strčil dívku do domu a zavřel dveře zvenčí.

Sarančata narážela do jeho těla jako vystřelené šipky. Na ochranu pozvedl ruku k očím. Bylo vidět sotva na patnáct metrů.

„Jdu Petriemu naproti,“ vykřikl na Newberryho. Ten stál ani ne tři metry od něho, ale přes tisícinásobné šumění se dorozumívali jen hlasitým křikem.

Newberry chtěl něco namítnout. Než se však k tomu dostal, viděl, jak si Carter zaklesl mezi nohy hůl a mávaje rukama se probojovával bzučícím peklem, přitom za sebou holí vyrýval v písčité půdě čáru.

„Pane Petrie! Pane Petrie!“ řval Howard do kypícího, hučícího čarodějnického kotle. „Sem, pane Petrie! Sem!“

Prskal a plival, protože mu při volání létala sarančata do úst.

Přesto neustále volání opakoval.

Když byl malý a Fanny nebo Kate mu předčítaly ze Starého zákona o egyptských ranách, často si představoval, jaké to asi bylo, když sarančata v hejnech přepadla zemi.

Teď pochopil, že tato pohroma daleko převyšovala veškerou jeho představivost.

„Pane Petrie, pane Petrie! Sem!“ zavolal ještě jednou a už pomýšlel na návrat, když se před ním objevili oba Petrieovi. Paní Petrieová vypadala úplně vyčerpaně. Oběma rukama svírala manželovu levou paži a vzlykala. Petrie se snažil vzbudit zdání, že je pánem situace, a volal: „Cartere, pojďte sem! Tudy!“,

„Nesmysl!“ vykřikl Howard a ukázal na nepravidelnou čáru v písku. Petrie šel přesně opačným směrem. Howard věděl, jak neústupný dovede archeolog být. Proto chytil paní Petrieovou a táhl ji s sebou, aniž se staral o Flinderse Petrieho.

Carter vlekl ženu za sebou a nespouštěl oči z čáry.

Někdy se zastavil, nejistý, jakým směrem stopa v písku vede. Mával rukama ve vzduchu, aby zahnal sarančata a lépe viděl. Tápal před sebou holí a pokračoval v cestě. Byl si jist, že Petrie jde za nimi.

Teď už byla téměř tma a stopu rozeznával stále obtížněji. Howard začal pochybovat, zda nakonec opravdu neminul cíl. V bezmocném vzteku začal kolem sebe mávat holí. Přitom zasáhl několik sarančat, která padla mrtvá na zem. „Newberry!“ volal tak hlasitě, jak jen mohl, a vyplivoval hmyz, který se mu dostal mezi zuby.

„Newberry!“

Bylo nesmyslné očekávat odpověď. Na to byl bzukot zdivočelých sarančat příliš silný. Na okamžik Carter najednou zahlédl v písku stopu své hole.

„Jdeme správně!“ obrátil se na paní Petrieovou.

„Pojďte!“

S uspokojením zjistil, že Petrie se drží manželčiny ruky a klopýtá za nimi. Carter byl na konci sil. Především nejistota, zda se nezmýlil, zda se nevydal špatným směrem, ho připravila o všechnu odvahu. Polonahé tělo měl pokryté lepkavými exkrementy sarančat. Ani se neodvážil na sebe pohlédnout. Kůže ho svědila a pálila. Ve vzduchu visel podivný zápach, jakási směsice shnilých jablek a mokrého novinového papíru.

Podle Howardova odhadu by, pokud nezabloudili, už dávno museli být u domu. Stopa, kterou za sebou táhl, už dávno nebyla k rozeznání. Všude po zemi lezl hmyz hledající potravu. Musí se vrátit. Ale kterým směrem?

„Cartere!“ vykřikla náhle paní Petrieová a zatahala ho za paži, již stále ještě v panickém strachu svírala. Ukázala doprava. Neviděl tam však nic jiného než vlevo nebo před nimi: všude jen neproniknutelné hejno rozzuřených, zdivočelých sarančat. V celých hroznech visela na šatech paní Petrieové. Hilda už vzdala pokusy setřásat je. Místo toho pravicí bodala do vzduchu a vypadalo to, že si je svou věcí dost jistá, protože nutila Howarda, aby se vydali tím směrem.

Náhle, jako by vyrostl ze země, před nimi stál dům.

Howard si v zoufalství nejprve myslel, že je to zjevení, že přání se stalo otcem myšlenky, protože jakmile zahlédl obrysy domu, jenž pro ně byl záchranou, hned mu zase zmizely z očí. Za několik okamžiků se však znovu objevily.

Petrie, od něhož by to očekával nejméně, vyrazil radostný výkřik. V té chvíli i paní Petrieová a Carter volali: „Dokázali jsme to! – Jsme tady, u cíle!“

Petrie a jeho žena si navzájem sklepávali ze šatů sarančata. Howard si s hnusem vybíral hmyz z vlasů.

Newberry, který zaslechl výkřiky, opatrně otevřel dveře utěsněné oblečením. Carter a Petrieovi kolem sebe divoce mávali rukama a vklouzli dovnitř.

V obývací místnosti, jejíž skromné zařízení sestávalo z dřevěného stolu, odřeného ušáku a dvou otomanů postavených do pravého úhlu, Newberry zapálil petrolejovou lampu. Ze skleněného cylindru stoupal černý obláček sazí. Dusivý pach petrolejky jim byl příjemný ve srovnání se zatuchlým, morbidním puchem venku. V

jednom koutě se krčila Selima s koleny přitaženými k bradě.

Ještě pořád byla do poloviny těla nahá.

Když k ní paní Petrieová přistoupila, Selima bázlivě sklopila hlavu. Pohled na Hildu nebyl právě příjemný. Na šatech měla tmavé, lepkavé šmouhy. Na její tropické helmě byla nalepená rozmačkaná sarančata a jejich části. Paní Petrieová natáhla ruku, poklepala Salimu po tváři a promluvila: „Neboj se, můžeš tady zůstat.“ Pak se obrátila na ostatní, kteří ji zvědavě pozorovali, a prohlásila: „Myslím, že tomu děvčeti vděčíme za mnoho.“

Selima sice slovům nerozuměla, vycítila však změnu v chování paní Petrieové. Po tváři jí přeběhl plachý úsměv.

Flinders Petrie se rozhlédl. „Dobře jste to provedli!“

pochválil utěsněná okna a otvory v domě. „Ta sarančata by nás snad všechny sežrala.“

„Sarančata jsou býložravci, sire,“ poznamenal Newberry.

„Neměl jsem pocit, že je to těm zvířatům známo,“

sarkasticky se ozval Carter a natáhl k Newberrymu předloktí, na kterém byly zřetelné krvavé stopy.

Vyčerpaně všichni tři usedli na otomany. Carter zavřel oči. Měl pocit, jako by před ním klesala opona v divadelní hře, kterou nechtěl vidět a na niž se dostal jen vlivem nepříznivých okolností. Pravda nebo sen? Howard vážně přemítal, jestli se mu to všechno jenom nezdálo.

Náhle odkudsi začala do domu pronikat sarančata. Slepě narážela do stěn, jiná zase nalétala na skleněný cylindr petrolejky. Newberry vyskočil a běžel k domovním dveřím, kde předpokládal neutěsněné místo. A skutečně pode dveřmi prolézalo do domu pár sarančat. Newberry je rychle zašlapával.

Howard k němu přistoupil s lampou a prosvítil každý kout. Ale hmyzu stále přibývalo.

„Pane Cartere!“ vykřikla Hilda Petrieová z pozadí místnosti. „Roura od kamen v kuchyni!“

Newberry a Carter vyrazili do kuchyně. Z otevřené zděné plotny, z níž kouř odváděla obyčejná železná roura, vylézala spousta sarančat.

„Proboha!“ vykřikl Newberry. „Jak tohle množství zvládneme?“

„Musíme ucpat rouru!“ odpověděl Carter bez dlouhého uvažování. „Ale to bychom ji museli vytrhnout ze zdi a napadalo by jich sem ještě víc.“

„Musíme zapálit oheň,“ navrhl Newberry. „Hmyz nesnáší

kouř.“

„To je nápad!“ Carter zmuchlal staré Timesy a zapálil je nad petrolejkou. Hořící papír položil na ohniště a aby udržel plamen, přiložil sušená kravská lejna a velbloudí hnůj, kterým paní Petrieová po vzoru feláhů v plotně topila. Oheň po takovém palivu čadil a odporně páchl, ale zapůsobilo to.

Příliv sarančat ustal. Carter a Newberry, vybaveni ručníky, začali pobíjet zbývající sarančata v domě.

Howard dosud na sarančatech nenacházel nic odporného –naopak. Při procházkách do Castle Acre dokonce některé zvláště pěkné exempláře kreslil. Proti této mase hmyzu však pociťoval štítivost. Milionové hejno v něm dokonce vzbuzovalo strach. Obával se, že hmyz by ho mohl pokrýt a pod metrovou vrstvou pohřbít jeho tělo.

Uvnitř domu nebyla možnost se umýt, v kuchyni však stál starý dřevěný sud s vodou. S pomocí rýžového kartáče se Carter pokusil očistit alespoň trochu své tělo od lepkavých zbytků. Potom se vrátil k ostatním do obývací místnosti.

Flinders Petrie seděl velmi zaraženě na židli, paní Petrieová se však už zřejmě z úleku vzpamatovala.

Newberry nervózně poklepával prsty na čalounění otomanu.

Selima stále ještě setrvávala na stejném místě na podlaze a upírala oči před sebe.

Poprvé měl Howard možnost prohlédnout si dívku pozorněji. Měla temnou, matnou pleť. Dlouhé ruce a nohy prozrazovaly, že je nepochybně mnohem mladší, než se na první pohled zdá. Bylo jí sotva patnáct nebo šestnáct. Měla krátké, kudrnaté vlasy a ušlechtilý profil, k němuž přispívalo vysoké čelo a jemné klenutí nosu. Její rty nebyly odulé, jak obvykle mívají núbijské ženy. Selimina ňadra – pořád měla na sobě jenom kus pytloviny kolem boků – byla drobná, kulatá a pevná.

Paní Petrieová si musela všimnout Howardových pátravých pohledů, protože vstala a odešla. Za chvilku se vrátila s opraným pláštěm. Hodila ho Selimě. „Na, oblékni si to!“ řekla a pokusila se o úsměv. Selima poslechla a jako dík několikrát pokývala hlavou.

Tak spolu dlouho mlčky seděli. Pokaždé, když bzučení a hučení na několik sekund zesláblo, všichni zvedli hlavy v očekávání, že utichne úplně. Ale už v příštím okamžiku začal nesnesitelný hluk znovu.

Už dávno bylo odpoledne a paní Petrieová, stejně jako ostatní, jen nečinně podřimovala. Potom upřela oči do plápolajícího plamene petrolejky: „To děvče má pravdu. U

břehu Nilu kotví dahabije a na palubě má otrokyně. Byl to strašný pohled. Strčili ty dívky až po krk do pytlů a ty zavázali. Děvčata se vůbec nemohou hýbat. Nevěřila bych, že něco takového ještě existuje.“

Selima zřejmě pochopila, že se mluví o ní, protože zoufale pohlédla na Howarda. Ten ji uklidnil a řekl, že archeologova manželka potvrdila všechno, co jim povídala.

„Selima říká pravdu,“ kývala dívka hlavou.

„Tvoje zvědavost nás mohla stát život,“ obrátil se Flinders Petrie k manželce.

Hilda však na něj vyjela: „Cožpak jsem mohla tušit, co se na nás žene? Kdyby včera někdo řekl, že se dnes na nás vrhnou miliony sarančat, vysmáli bychom se mu.“

„To je pravda, sire,“ poznamenal Newberry, „ani já bych něco takového nepokládal za možné. Můžeme být té dívce jenom vděční, že nás varovala. Nevím, jak by to tady vypadalo, kdybychom se nezabarikádovali. Jak dlouho to ještě může trvat?“

„To tedy nevím,“ povzdychl s nevolí Flinders Petrie.

„Vím jenom, že po takové události najednou získá Starý zákon úplně jinou váhu.“

„Myslíte rány egyptské?“ zeptal se Newberry.

„Ano, skutečně. Myslím rány egyptské.“

Hilda výsměšně poznamenala: „Flindersi, snad z tebe na stará kolena nebude zbožný člověk?“

Petrie na ni nesouhlasně pohlédl: „Moje milá, to nemá se zbožností nic společného. Spíše s dějepisectvím.

Skutečnost, že se v našich dnech opakuje jedna z biblických událostí, pouze dokazuje, že Starý zákon spočívá na historických faktech.“ Obrátil se na Newberryho: „No řekněte, pane Newberry, není to směšné? Celé pluky archeologů pracně kopou, aby dokázaly nějaké slůvko z bible, a potom se náhle zatmí obloha a příroda nám poskytne stejné představení, jaké je popsáno ve Starém zákoně!“

Petrie zavrtěl hlavou.

„Sire, jestli si smím dovolit otázku,“ navázal Newberry, který Petriemu pozorně naslouchal, „jak mám rozumět vašim slovům, že Starý zákon nemá se zbožností nic společného?“

„Nu ano, to je úplně jednoduché: když pochybujete o tom či onom, co stojí ve Starém zákoně, pak jste vědec.

Pochybujeteli však o tom či onom, co je psáno v Novém zákoně, jste kacíř. Alespoň v očích církve.“

Newberry se zdvořile zasmál.

Selima se zatím uložila na podlaze ke spánku. Usnula tvrdě a vypadalo to, že se núbijská dívka v novém prostředí cítí bezpečně.

„Kdoví, co v posledních dnech prožila,“ podotkl Carter.

„Na ty otrokáře by se mělo podat trestní oznámení.“

„To klidně můžete udělat, Cartere,“ odpověděl Petrie.

„Nejste však v Egyptě dostatečně dlouho, abyste dokázal odhadnout úspěch takového udání. Víte, pane Cartere, této zemi nevládnou Angličané, a už vůbec ne chedívové. V této zemi existuje jenom jedna moc, a to je bakšiš. Bakšiš sem, bakšiš tam, bakšiš za každou laskavost a bakšiš, když jde o to, učinit z nemožného možné. Bez bakšiše bych tady vůbec nemohl dělat svou práci. Myslím, že první slovo, jaké se egyptské dítě naučí, není táta nebo máma, nýbrž bakšiš.

Samozřejmě se můžete odvolávat na zákony země a podat žalobu u mudira v Minii. Ale jsem si jistý, že celá věc půjde za podpory tučného bakšiše od obžalovaných do ztracena.“

„Mně je té dívky líto,“ namítl Howard.

Flinders Petrie pokrčil rameny. „Lítost je slovo, které v této zemi nikdo nezná, pane Cartere. To byste měl mít vždy na paměti. A i když je otroctví desetkrát zrušeno, jsem přesvědčen, že bude ještě sto let existovat. Vzpomínáš si, Hildo, když jsme přijeli na nádraží do Káhiry, přistoupil k nám dobře živený, silný muž v bílé galábíji a nabídl nám dva osly a tři otroky. Ti osli byli dražší než otroci. Núbijští otroci jsou mimochodem nejlacinější. Většinou mají ploché nohy a špatné zuby a převážně jsou použitelní pouze v prádelnách a kuchyních. Ostatně – podle zákona mají po sedmi letech práce nárok na svobodu.“

„Jak velkorysé!“ poznamenal Carter.

A Newberry dodal: „Zapomínáš, že jsme v Orientu.“

„Správně, pane Newberry, příliš často máme sklon při posuzování egyptských zvyklostí a obyčejů nasazovat anglická měřítka. To není správné, je to dokonce nebezpečné, protože přitom nedbáme na štěstí těch lidí.

Štěstí Egypťana vypadá úplně jinak než štěstí Angličana. Já jsem například šťastný, když při vykopávkách najdeme něco zajímavého, ale stopiastrová bankovka mě nechává klidným.

Nějaký feláh je šťastný, když má sto piastrů a je mu jedno, jestli se při vykopávkách něco najde.“

A Percy Newberry, jenž jen zřídka veřejně ukazoval své vynikající vzdělání, poznamenal: „Sire, vaše slova mi připomínají řeckého dějepisce Hérodota, který půl tisíciletí před začátkem našeho letopočtu popsal zvyky a obyčeje Egypťanů a prohlásil, že u Egypťanů je všechno jiné, nebe, řeky, lidé. Dokonce i při močení se Egypťané chovají jinak než ostatní lidé, protože muži podřepnou a ženy vykonávají svou potřebu vestoje. Promiňte, paní Petrieová.“

„To je v pořádku!“ zavolala Hilda Petrieová z pozadí.

„Na mě žádné ohledy brát nemusíte.“

Sotva dokončila větu, vykřikla tak pronikavě, že Selima si polekaně sedla a Carter vyskočil. Mlčky ukázala ke stropu. Teď to viděl i Howard: Střecha domu vytvořená ze svazků rákosu jako kdyby žila. Sarančata ji okusovala a už vyžrala první kulaté díry.

„Svatý Achnatone,“ vypravil ze sebe Flinders Petrie, „tak to je konec.“

Vyslal prosebný pohled ke Carterovi, jako kdyby chtěl říci: Už jednou jste nám pomohl, co budeme dělat teď? Ale ani Howard si nevěděl rady.

Na několika místech už sarančata padala ze stropu a Petrie a Newberry se pokoušeli je zašlapávat. To se však pokaždé nepodařilo a záhy už místností poletoval hmyz.

„V Núbii,“ ozvala se Selima, „se proti sarančatům bojuje ohněm.“

Carter na černošskou dívku rozpačitě pohlédl. „To snad máme podpálit dům?“

Selima přikývla a naznačila, že mají na podlaze rozdělat oheň.

„Sire?“ obrátil se Howard na Flinderse Petrieho.

Petrie se na okamžik zamyslel. Nerozhodně odpověděl: „Možná je to opravdu poslední záchrana. Rozhodně nemůžeme nečinně přihlížet, jak se na nás sarančata vrhají.

Navrhuji, abychom se stáhli do kuchyně, a vy tady zapálíte oheň, pane Cartere.“

Howard z kuchyňského sporáku nabral na lopatku žhavé uhlí a opatrně je vysypal na podlahu. Potom se rozhlížel po něčem, co by mohl použít jako otop. A protože dřeva bylo málo a stejně bylo složené při vnější stěně domu, přinesl Carter z místnosti dřevěnou židli, u ohniště ji rozštípal a třísky přiložil na plaménky.

Netrvalo dlouho a z ohně začal stoupat hustý kouř.

Howard si uvázal přes ústa a nos vlhký ručník, a tak se pokoušel usnadnit si dýchání. Kouřem se tu už téměř nedalo vydržet, avšak měl i zamýšlený účinek. Sarančata nechala střechu na pokoji.

V kuchyni s kopulí postavenou z cihel uplácaných z bahna podřimovalo pět lidí ležících na podlaze a netrpělivě čekalo na ráno, když naráz, v jediném okamžiku bzučení, hukot a šumění ustaly.

Poslední hodiny strávili kašláním, prskáním a mlčky, aby šetřili vzduchem a paní Petrieová několikrát ztratila vědomí. Všichni teď nedůvěřivě naslouchali náhlému tichu.

Měli za sebou osmnáct hodin, osmnáct hodin strávených ve smrtelném strachu, osmnáct hodin, v nichž si několikrát mysleli, že všechno už skončilo. A nyní? Náhlé ticho působilo podivně, tísnivě, dokonce hrozivě, jako kdyby teď měli očekávat něco ještě horšího. Nikdo se neodvážil podívat, co se vlastně děje, protože nikdo nevěděl, co je venku čeká.

„Hildo!“ Petrie se pokoušel probudit manželku, která už delší dobu nejevila známky života. „Hildo!“ křičel stále znovu a třásl jí.

Howard se na to polekaně díval z nejtěsnější blízkosti.

Seděl stejně jako Petrie na zemi s nohama zkříženýma.

Petrie najednou vyskočil a běžel ke dveřím. Přitom křičel jako šílený: „Umře! Umře, jestli se nenadechne čerstvého vzduchu.“

A než mu v tom někdo mohl zabránit, vyrazil Petrie přibité dveře. Carter a Newberry strnulí strachem sledovali, jak Petrie chytil manželku pod pažemi a pozpátku ji vlekl ven.

Howard ho opatrně následoval.

„Vodu!“ křičel Flinders Petrie, „přineste z kuchyně kbelík vody!“

Howard uposlechl. Petrie bez zaváhání vzal kbelík a vychrstl jeho obsah Hildě do tváře. Koňská kúra se osvědčila. Paní Petrieová se otřásla a otevřela oči.

„Hildo!“ volal vzrušeně Petrie a poskakoval kolem manželky stále ještě ležící na zemi. „Hildo! Už je to všechno za námi!“

Newberry a Selima váhavě vycházeli z domu. Teprve teď se Carter rozhlédl po okolí. „Bože můj,“ zašeptal, „bože můj.“

Slunce, které se už několik dní schovávalo za oblaka prachu v dusivě horkém vzduchu, teď jasně svítilo nad horami na východě a vrhalo temné stíny na nížinu Tell el-Amarna. Pohled působil velmi neskutečně, absurdně a fantasticky jako divadelní kulisy: miliony sarančat zemi doslova oholily. Palmy, stromy a keře nebyly skoro k poznání, protože zůstaly jen silné kmeny a větve. Dokonce i rákosí na střeše domu padlo za oběť žravému hmyzu a zůstala jen děravá osnova.

Tisíce sarančat ležely v písku, buď mrtvé a ztuhlé, nebo se zmítající v poslední křeči. A nade vším se vznášel pronikavý zápach, který je provázel už jeden a půl dne.

Carter si zastínil oči rukou a rozhlížel se po rovině.

Nikde se nic nehnulo. Bylo ticho. Neukázali se ani velcí černí ptáci, kteří obvykle touto dobou nad Amarnou kroužili.

Flinders Petrie pomáhal manželce vstát. Hilda se zadívala do dálky, kde ještě včera pruh zeleně lemoval nilský břeh. Teď byla i tam holá poušť. Hilda stále nevěřícně vrtěla hlavou. Potom zašeptala: „Tak jsem si jako dítě představovala den posledního soudu.“

XIV

Trvalo týdny, než byly odstraněny všechny stopy po nájezdu sarančat a lidé stále ještě propadali panice, když někde uviděli jedno nebo dvě poletovat. Všude v nížině ležela mrtvá zvířata, psi, kočky, dokonce i oslové a krávy.

Zvláště v noci, kdy údolím vál teplý vítr, se všude šířil nesnesitelný zápach. Skutečná hrůza se však objevovala každé ráno, když vyšlo slunce a ohlodané stromy a pahýly palem vrhaly bizarní stíny, jako by to byly ohlodané kostry velryb. Sklizeň kukuřice, cukrové třtiny a bavlny byla zničená. Plantážníci propustili dělníky, protože nebylo nic na práci. Ve středním Egyptě obcházel strach z hladomoru.

Jednoho rána se Carter probudil, protože uslyšel jakýsi tupý hukot. Sarančata, byla jeho první myšlenka. Když se však pozorněji zaposlouchal, rozeznal změť stovek hlasů.

Vyhlédl z okna. Před domem se shromáždilo asi tři sta mužů. Měli v rukou lopaty, rýče, kyje a vypadali velmi rozčileně. Carter probudil Newberryho a ten uvědomil Petrieho. Ve třech sledovali muže venku. „Co to má znamenat?“ zeptal se Flinders Petrie. „Nemám zdání,“

odpověděl Newberry, „rozhodně se ti chlapi netváří přátelsky.“

Paní Petrieová, která se mezitím oblékla a podívala se na shluk lidí, přinesla z Petrieho pracovny pušku, zasunula nábojnici a natáhla. Další náboje si strčila do kapsy jezdeckých kalhot. Tato dcera britského plukovníka už mnohokrát dokázala své střelecké umění.

„Flindersi,“ zavelela, „teď půjdeš ven a zeptáš se těch lidí, co chtějí. Kdyby ti někdo chtěl jenom zkřivit vlásek na hlavě, odprásknu ho jako králíka.“ Hilda přiložila pušku k líci.

Hluk před domem sílil. Petrie se s nedůvěřivým pohledem odvážil ven, paní Petrieová v těsném závěsu za ním.

Když vyšli před dům, muži zmlkli.

„Co tu chcete tak poránu?“ zvolal hlasitě Petrie.

Cizí muž s černými vlasy a šedivým vousem předstoupil před ostatní. Bylo mu asi padesát a v ruce držel kyj. Hilda zvedla pušku.

„Proboha,“ obrátil se uvnitř domu Carter na Newberryho, „jestli paní Petrieová teď stiskne spoušť, nemá náš život cenu ani šňupec tabáku.“

Okamžik proti sobě Petrie a neznámý stáli a hleděli si do očí, pak muž promluvil dobře srozumitelnou angličtinou: „Efendi, jste velmi velkorysý a zaměstnáváte sedmdesát dělníků. Každého denně odměníte deseti piastry. Ale pětkrát tolik dělníků z Hagg Kandílu a okolí teď nemá vůbec žádnou práci. Není co dělat, pole jsou holá jako chedívova hlava. Není práce, nejsou peníze. Naše ženy a děti umírají hlady a přitom je sedmdesát z nás odměňováno jako mudirové.“

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Flinders Petrie.

„Jsem Rais Mehmed Zaki.“

„No dobře, Mehmede Zaki, to, co říkáš, je úplná pravda.

A je politováníhodné, že vám sarančata zničila úrodu na všech polích. Ještě smutnější je, že nemáte žádnou práci. Ale já potřebuji jenom sedmdesát dělníků.“

„Je nespravedlivé, aby sedmdesát z nás bylo odměňováno jako mudirové a tři sta padesát nemá žádnou práci. Efendi, všichni muži, které tu vidíte, by pracovali za dva piastry denně. Víc na bavlníkových plantážích také nedostali. Dejte nám práci, efendi. Nebudete litovat.“

Paní Petrieová stále ještě držela pušku v pohotovosti.

Newberry k ní přistoupil a vzal jí zbraň z ruky.

„Co tomu říkáte, pane Newberry,“ obrátil se na něj Petrie.

Newberry se zamyslel. Nakonec prohlásil: „Představa kopat s více než čtyřmi sty dělníků je lákavá, sire.

Především vezmemeli v úvahu, že náklady by se zvýšily o necelých sto piastrů.“

„Vždycky jsem říkal, že platíme příliš velké mzdy.

Když jsem tady začínal, řekl mi Maspero, tehdy šéf Správy starověkých vykopávek, že musím platit každému muži deset piastrů denně. Ten starý gauner! Teď je mi jasné, proč jsme nikdy neměli nedostatek dělníků.“

Newberry souhlasně přikývl. „Sire, sezona beztak potrvá už jenom čtyři, nanejvýše šest týdnů. Myslím, že byste to měl zkusit. Možná se nám se čtyřmi sty dělníků podaří odhalit celou Amarnu.“

„A když se budu zdráhat?“

Percy Newberry pohlédl do tváře dělníků. Obklíčili dům archeologů v půlkruhu a napjatě čekali na odpověď.

„Podívejte se na ty lidi, sire. Chcete mít všechny ty muže za nepřátele?“

Flinders Petrie se zašklebil, povytáhl obočí a tázavě pohlédl na Hildu. Když však jenom bezradně pokrčila rameny, obrátil se Petrie opět na Raise a pravil: „Dobře, Mehmede, jsem ochoten vás všechny přijmout, když se domluvíte s ostatními dělníky a ty převezmeš celou organizaci! Můžete začít ještě dnes. Pan Newberry vám přidělí jednotlivá pole.“

Mehmed Zaki se obrátil k dělníkům, aby jim sdělil dobrou zprávu, ale už po několika jeho slovech muži začali křičet, obstoupili celý dům, nemotorně podupávali do taktu a hlasitě oslavovali efendiho.

V následujících dnech a týdnech se podařilo odkrýt tolik zbytků zdí, že pozvolna začal vystupovat půdorys celého města, ulice a paláce, brány a nádvoří, zahrady a sloupové haly, dokonce i bazén obklopený zdí.

Jednoho večera, když práce skončila, si Petrie zavolal Cartera stranou a vyzval ho, aby se posadil vedle něj na zídku. „Pane Cartere,“ začal Petrie, „sedíme tady na kraji hlavní ulice Achetatonu. Protože nevíme, jak se ta ulice jmenovala, prostě jí říkáme Královská cesta. A s trochou fantazie si možná umíte představit, že tady je kavárnička.

Díváme se na večerní provoz a vidíme lidi oblečené do vznešených rouch, jak se tady procházejí. A podívejte se na most, který se klene nad Královskou cestou! V tuto denní dobu se tady shromažďují obyvatelé hlavního města a čekají, až se na mostě objeví farao Achnaton a jeho krásná manželka Nefertiti, aby přijali hold svých poddaných. Vlevo od mostu vidíme soukromé komnaty královy, vpravo v pozadí velkou sloupovou halu, v níž Achnaton přijímá významné muže říše. Tady proti nám jsou skladiště, v nichž jsou uloženy zásoby na několik let, obilí a sušené ovoce. A tam na druhé straně obklopuje vysoká zeď Atonův chrám.

Jeho brány jsou v tuto hodinu zavřené. Holohlaví kněží spěchají do svých blízkých příbytků. Vidíte to, pane Cartere, vidíte to?“

„Ano, vidím,“ odpověděl Howard s nábožnou úctou.

„Tak to je dobře,“ hrdě prohlásil Petrie. „Mám totiž pro vás úkol. Chtěl bych, abyste nakreslil plán města Achetaton se všemi ulicemi, náměstími a budovami. Jistě to není snadné, byl byste však první, komu se podařilo rekonstruovat plán města starého tři tisíce let. Troufnete si na to, pane Cartere?“

Howard zaváhal vzhledem k nespočetným zbytkům zdí, které nepravidelně a někdy jen nenápadně vykukovaly z písku. Bylo mu jasné, že bude zapotřebí velké fantazie, aby poznal obrysy každé budovy. Potom však krátce odpověděl: „Pokusím se, sire.“

A Petrie přikývl: „Nic jiného jsem od vás nečekal, pane Cartere.“

Cárter, vyzbrojený metrem a kreslicím prknem, se hned druhý den pustil do práce. Nejprve načrtl jenom od ruky přehled města a teprve potom jednotlivé ulice a budovy vyměřoval. Začal ve středu města, kde se zachovaly největší zbytky zdí. To mu práci usnadňovalo.

Kolem poledne, kdy dělníci skončili s prací, se k němu blížil Rais Mehmed Zaki a už z dálky volal: „Telegram, efendi Cartere!“

Cárter roztrhl hnědou obálku, rozložil hrubý papír a četl: „Otec Samuel Cárter včera zemřel + stop + pohřeb v putney v patek + stop + fanny a kate + stop“

„Něco nepříjemného?“ zeptal se Mehmed Zaki.

„Ne, ne,“ odpověděl Howard. „Co je dneska za den?“

„Dneska je čtvrtek, efendi Cartere.“

„Děkuji.“

Rais odešel.

Smrt Samuela Cartera – bylo mu jen sedmapadesát let – Howarda zastihla zcela nepřipraveného, nezpůsobila mu však bolest. Po celý život otce ctil, nikdy ho však nemiloval.

Otec pro něj byl vzorem jako malíř. Malíře v něm obdivoval, otcem spíše pohrdal. Ne, nepociťoval smutek. V

této chvíli se více obával o matčinu budoucnost. Byla zvyklá na silnou ruku Samuela Cartera a Howard měl starost, jak teď bez té silné ruky bude žít.

Cestou k domu si Cárter všiml, že pláče. Miloval snad otce přece jenom víc, než si připouštěl? Nebo je to jen poznání neodvratnosti osudu? Howard si otřel slzy z očí.

Zmateně zavrtěl hlavou a pokračoval v cestě.

Skrovný oběd sestávající z osmažených plátků zeleniny připomínající okurku byl díky Seliminu kuchařskému umění docela chutný, proběhl však v mlčení. Vzhledem k polednímu vedru to nebylo nic neobvyklého. Archeologové se začínali bavit až po večeři. A potom třeba až dlouho do noci. Toho dne však ve vzduchu viselo zvláštní napětí.

Howard je okamžitě vycítil. Nejprve si myslel, že mlčení nějak souvisí se smrtí jeho otce, avšak jak by mohli Petrie a Newberry znát obsah telegramu?

Cárter mlčky vytáhl telegram z kapsy a podal jej přes stůl Petriemu.

Přečetl si jej a než jej podal Hildě, řekl: „Je mi to upřímně líto, pane Cartere. Dovedu si představit, jak se teď cítíte.“

„Děkuji,“ odpověděl Howard, když mu soustrast vyslovili i Hilda a Newberry, „ale nečekejte, že budu hluboce truchlit. Vždyť víte, že jsem sice měl oba rodiče, ale vlastně ani otce, ani matku.“

Opět nastalo dlouho trvající ticho. Konečně promluvil Percy Newberry. „Tedy opravdu, dneska pro nás pro nikoho není šťastný den.“

Teprve teď si Cárter všiml obálky ležící na stole vedle pánve. Odesilatel: The Egypt Exploration Fund, Oxford House, London.

„Dovolte mi hádat, co v tom dopise stojí,“ obrátil se Howard na Newberryho. „Lord Amherst si přeje, abychom hledání pokladu ukončili.“

„Správně uhodnuto,“ trpce poznamenal Newberry.

„Amherst nás bude platit ještě čtyři týdny do konce sezony.

Kromě toho uhradí cestu lodí do Anglie.“

„Hm, velkorysé,“ vyklouzlo Carterovi. „Ale nemůžeme to mít lordu Amherstovi za zlé. Vždyť co jsme našli? Když budeme upřímní, tak nic. Rozhodně nic, co by mohlo jeho lordstvo nadchnout. Proč nám nedá ještě rok nebo dva čas?“

„To není proto, Howarde! Lord Amherst plánoval na hledání pokladu dva roky. Ale teď se přihodilo něco nepředvídaného, co naší práci bere smysl. Egyptská vláda vydala nový, přísný zákon, který zakazuje vyvážení všech archeologických nálezů. A to znamená…“

„… že lord Amherst, i kdybychom my měli úspěch a učinili významné odhalení, by vůbec neměl šanci ten poklad vlastnit.“

„Přesně tak,“ potvrdil Newberry. „A protože Exploration Fund není ochotna převzít Amherstův podíl na našem platu, musíme volky nevolky příští měsíc zpátky do Anglie.“

Carter vyskočil a rozčileně křičel: „Nikdy! Nikdy v životě se nevrátím do Anglie. I kdybych se tu měl živit jako poháněč velbloudů – zůstanu tady!“ Přitom se zoufale podíval na Petrieho.

Howard čekal, že Petrie se ho nějak zastane. Ten se mu však rozpačitě vyhnul pohledem a mlčel. Nakonec však promluvil: „Kdyby bylo po mém, rád bych si vás oba nechal. Vy, pane Newberry, jste vynikající egyptolog. A vy, pane Cartere, výborný archeolog a kreslíř, což je kombinace, která v naší profesi není tak častá. Ale po mém zkrátka není…“

Flinders Petrie sáhl po obálce ležící na stole, vytáhl dopis a četl: „…a chtěli bychom Vám sdělit, že Egypt Exploration Fund po dohodě s káhirskou Správou starověkých vykopávek rozhodla zastavit vykopávky v Tell el-Amarna ke konci této sezony. Rádi bychom však využili Vašich služeb, kterých si vážíme, v Dér el—Bahrí, kde už delší dobu pracuje hlavní archeolog Egypt Exploration Fund pan Edouard Naville…“

Poslední větu Petrie přečetl velmi hlasitě a v očích mu blýskal vztek. Teď dopis roztrhal na tisíc kousků, hodil je na zem a hlasem přeskakujícím zlostí řval: „Flinders Petrie se nenechá nikým komandovat jako nějaký cirkusový kůň! Ani Egypt Exploration Fund, ani Správou starověkých vykopávek. Flinders Petrie bude kopat tam, kde on to uzná za správné. A když se to pánům nahoře nelíbí, tak ať si vezmou lopatu do ruky sami.“

Tak Howard archeologa ještě nikdy nezažil. Znal Petrieho jako člověka, jehož téměř nic nevyvede z míry a jenž v klidu snáší i svérázné chování své ženy Hildy. Když tak dupal po roztrhaných papírcích, byl to jiný člověk. Petrie byl úplně mimo sebe. A dokonce i Hilda, která měla v tomto manželství navrch, se raději stáhla zpátky.

Petrie s rukama za zády přecházel krátkými, prudkými kroky po skromně zařízené místnosti a Carter a Newberry nešťastně upírali oči na stůl, kde ještě stálo nádobí od oběda.

„Vás, pane Cartere, vás je mi líto,“ prohlásil Petrie, když se trochu uklidnil. „Doufal jsem, že z vás udělám dobrého archeologa. Ale sám vidíte, jak ti pisálkové s člověkem mávají. Jediné, co umějí, je přenést štos papírů z jednoho psacího stolu na druhý. A stejně zacházejí i s lidmi.

Věřte mi, Cartere, psací stoly jsou smrt každého výzkumu.

Tady,“ zaklepal prstem do desky stolu, „tady se dělá věda a ne v nějaké kanceláři v Káhiře nebo v Londýně.“

Poslední týdny do konce sezony se vlekly líně a bezútěšně. A to i přesto, že Petrie s pomocí čtyř set dělníků vytáhl z písku více nálezů než všichni archeologové před ním, hlavně kamenné reliéfy s nápisy a výjevy ze života starého hlavního města Achetatonu.

Howard Carter se v té době snažil splnit svůj úkol a dále kreslil plán Achetatonu. Některé dny ušel až dvacet mil a za krátkou dobu se naučil tak dobře odhadovat vzdálenost a rozměry, že mohl vzdálenosti a odstupy s velkou přesností určovat od oka a metr používal jen pro kontrolu.

Zároveň s přehledovým plánem zhotovoval Howard detailní kresby jednotlivých budov s přesností na několik palců. Na základě vykopávek, které dělníci našli uvnitř obvodových zdí budov, se Carter po dohodě s Flindersem Petriem dokonce odvážil dát jednotlivým budovám jména.

Carterovy plány už získaly takové rozměry a objem, že je jen stěží nosil v jedné mapě. Selima se nabídla, že bude Howardovi na dlouhých pěších pochodech pomáhat.

Núbijská dívka se u Angličanů dobře zabydlela a samozřejmě jí nemohlo zůstat skryto, že dobrodružství v Tell el-Amarně za několik dní skončí.

„Efendi Cartere,“ začala Selima, když se vraceli po dlouhém pracovním dni domů, „také se vrátíš do Anglie?“

Howard se rozpačitě usmál. „Ne, Selimo, pro mě už v Anglii není místo. Zůstanu v Egyptě.“

Chvilku šli mlčky vedle sebe. Potom Selima promluvila: „Ty máš tuhle zemi rád, viď, efendi Cartere? Miluješ Egypt víc než Anglii?“

„Tak to není, Selimo. Mám své důvody, proč se nechci do Anglie vrátit.“

Selima vztyčila ukazováček a zvolala: „Aha! Ty máš strach před policií!“

„Ty myslíš, že jsem něco vyvedl? Ne, to tě mohu uklidnit, nic jsem neudělal. To není důvod, proč nechci zpátky do Anglie.“

„Tak já už vím!“ Selima znovu probodla ukazováčkem vzduch. „Nic nevíš!“

„Určitě je za tím nějaká žena, viď, efendi Cartere?“

Howard nejprve mlčel, ale protože věděl, že Selima nepřestane dotírat, nakonec odpověděl: „Ano, důvodem je žena. Teď jsi

spokojená?“

Selima s porozuměním přikyvovala a výraz v tváři dokonce prozrazoval náznak smutku. „O jé,ójé,“

poznamenala jen. „O jé.“

Když byl dům už na dohled, dívka se náhle zastavila a kradmo na Howarda pohlédla: „Nebyla poslušná?“

„Poslušná?“

„No ano, žena musí svého muže poslouchat, jinak…,“

přitom rukou naznačila švihání biče. „Ale ty nemusíš být smutný, efendi Cartere. Na světě je dost žen.“

Carter se zasmál a pokračovali v chůzi, dokud se Selima opět nezastavila.

„Je Anglie hezká země, efendi Cartere?“

„Ano,“ odpověděl Howard, „velmi krásná země.“

„Hezčí než Núbie?“

„Neznám Núbii, Selimo. Ale Anglie je určitě úplně jiná než Núbie. Není tam žádná poušť a všechno je zelené.

Některá města mají více obyvatel než celá Núbie. Mluví cizím jazykem. A v zimě je tam taková zima, že lidé musí nosit několik vrstev oblečení. Umíš si to představit?“

Selima se zašklebila. „Ne!“ odpověděla stroze.

Druhý den ráno byla Selima pryč. Percy Newberry, který vstával brzy, si její nepřítomnosti všiml první, protože Selima spávala v kuchyni na lavici. Žádná moc na světě by ji nepřiměla ulehnout do něčeho, co se jen vzdáleně podobalo posteli.

Paní Petrieová se rozčílila: „Člověk těm domorodcům prostě nemůže věřit! Nedivila bych se, kdyby nám něco ukradla. Flindersi, Percy, Howarde, podívejte se, jestli něco nechybí. Musíme uvědomit policii.“

Musel se prohledat celý dům a stálo velké úsilí paní Petrieovou uklidnit. Nechybělo nic.

„Nevděčnice!“ hubovala Hilda, „a já jí slíbila, že ji vezmu s sebou do Anglie. Mohla vypomáhat v domácnosti.

Takovou šanci to děvče už v životě nedostane!“

Flinders Petrie, jehož Selimino zmizení nerozzlobilo ani zdaleka tolik, jako jeho manželku, pokrčil rameny a poznamenal: „Víš, Hildo, třeba to ani nevidí jako šanci.

Třeba měla strach před životem v neznámé, vzdálené zemi.“

Carter souhlasně přikývl. „Ano, třeba měla strach.“

Druhého dne Petrie vyplácel dělníky. Rais Mehmed Zaki jich ponechal už jen několik, aby nejdůležitější vykopávky uložili do dřevěných beden. Ty nechal Petrie vyrobit v Minii. Zaki byl pověřen úkolem hlídat dům archeologů a bedny tak dlouho, dokud nebudou odvezeny do Káhiry.

„A co vy, pane Cartere,“ zeptal se v jeden z posledních dní Petrie, „vy opravdu chcete zůstat v Egyptě? Rozmyslel jste si to dobře?“

„Ano, sire,“ odpověděl Howard. „Já už se nějak protluču. Třeba se někde hledá malíř pohlednic, v Luxoru nebo v Asuánu, kam jezdí bohatí lidé na dovolenou.“

„Vy chcete jet do Luxoru?“

„Tady rozhodně zůstat nemohu, sire. Tady bych nutně umřel hlady.“

„S tím si vlastně starosti nedělám, pane Cartere. Jste mladý a šikovný. Vy si svou cestu najdete. Mám v tom ohledu nápad. Až budete v Luxoru, zajděte se svými plány Achetatonu za Edouardem Navillem.“

„Sire, chtěl jste ty plány vzít s sebou do Anglie!“

„Ano, to jsem chtěl. Ale myslím, že ty plány jsou teď důležitější pro vás. Až Naville ty plány uvidí, tak pokud má v hlavě jiskru rozumu, angažuje vás jako kreslíře.“

„Myslíte?“

„Řekl bych že ano, pokud má v hlavě jiskru rozumu.

Tím myslím smysl pro realitu. Víte, Naville se pořád vznáší trochu nad oblaky. Je pyšný jako páv a vykračuje po vykopávkových polích vždycky korektně oblečený a načesaný. Jediné, co je na něm přijatelné, je jeho mladá manželka Marguerite, hraběnka Bůhvíjak, krásná jako obrázek.“

„Vy nemáte Navilleho moc v lásce, že?“

„Nikdo toho ješitného nafoukance nesnáší. Dělá, jako by egyptské dějiny vynalezl. Na hlavičce jeho dopisního papíru stojí před jménem tři doktorské tituly: z filologie, literatury a teologie. Egyptologii studoval u Lepsia v Berlíně. Pochází z Ženevy. Než byl povolán na místo hlavního archeologa společnosti Exploration Fund, pracoval na King’s College. Je úplně posedlý prací.“

„A vy si myslíte, že bych u něj měl šanci?“

„Proč ne. Pokud vím, má Naville už dva asistenty. Ale dobrý kreslíř je vždycky třeba, pane Cartere. Zkuste to!“

Loučení nebylo pro Cartera snadné. Paní Petrieová potlačovala slzy a Flinders Petrie mu podstrčil, aby manželka neviděla, padesát piastrů. Pomrkával a pošeptal mu, že až bude jednou bohatý, tak mu to může vrátit. Percy Newberry slíbil, že bude Howardovi pravidelně psát o tom, co se děje ve Swaffhamu, a občas mu pošle anglické noviny poste restante Luxor.

Kolem poledne se Howard Carter vydal s Mehmedem Raisem a dvěma osly na cestu do Minie, odkud v pět hodin odplouval poštovní parník směrem k Luxoru. Jeho zavazadla sestávala z kufru, který ho doprovázel už z Anglie, a mapy s plány Achetatonu. V kožené brašně, která mu visela na prsou, schovával všechny svoje peníze, pas a obrázek ve stříbrném rámečku.

Když byl k sobě upřímný, musel si přiznat, že jeho útěk do Egypta se minul účinkem. Rozhodně pokus vyhnat si daleko od Swaffhamu, na jiném kontinentu, z hlavy Sáru Jonesovou úplně ztroskotal. Sotva uplynul den, kdy by na ni nemyslel, a pokaždé ta myšlenka vyvolala v jeho nitru nelibost. Howard vskrytu doufal, že by mohla nadejít nějaká okolnost, která by ho opět svedla dohromady se Sárou.

Navzdory všem zvyklostem byl parník přesný a už připraven k odplutí nahoru po Nilu. Carter dal Raisovi pět piastrů a ten mu podal kus papíru s adresou a řekl, že kdyby se někdy dostal do nějakých potíží, ať se obrátí na toho muže s doporučením od Zakiho Raise.

Po nesnesitelných vedrech časného léta teď vládly příjemné teploty. Nad řekou vanul slabý větřík. Carter přistoupil k malé, krychlové boudě z prken, která sloužila jako pokladna.

Za tři piastry si koupil lodní lístek třetí třídy do Luxoru, tedy nejen bez kajuty, ale i bez nároku na místo k sezení.

Nějak musí těch čtyřicet hodin do Luxoru přestát. Z komína parníku jménem Ramesse se vyvalil oblak černého dýmu a zahalil loď i s postranními lopatkovými koly do tajemné temnoty. Možná tak chtěl zastřít, že ta kocábka je nebezpečně přetížená. V každém případě se na nekryté zadní palubě, kde bylo sotva dvacet míst k sezení, hemžilo nejméně sto hlučících a tlačících se lidí, kteří mezi dvěma krávami, celou sbírkou klecí s kachnami a slepicemi a horou beden a kufrů vršících se dobré tři metry do výše hledali místo k nočnímu spánku.

Carter se nejvíc bál o svoje desky s výkresy, které mu v Luxoru měly dopomoci k zaměstnání. Hodilo se, že najednou na rozhoupaném lodním můstku stlučeném z prken vedle něj stál muž evropského zevnějšku. Měl na sobě ušmudlaný, kdysi bílý oblek a nad ním stavěl na odiv znuděnou tvář, jako kdyby tuto cestu nepodnikal poprvé.

„Promiňte, sire,“ oslovil ho Carter, „vy jistě máte na této lodi vlastní kabinu.“

Cizinec si Cartera pohrdavě změřil, jako by uvažoval, zda má někomu takovému vůbec odpovědět, nakonec se snížil k otázkám: „Co chcete? Kdo jste? Už jsme se snad někdy potkali?“

Podle výslovnosti se zdálo, že je to buď Američan, nebo Evropan velmi dobře mluvící anglicky. Howard sebevědomě odpověděl: „Jmenuji se Carter, Howard Carter. Jsem Angličan a archeolog. A co se týče vaší poslední otázky, tak jsme se, sire, pokud vím, ještě nikdy nesetkali.“

„Tak vy jste archeolog, pane. Nejedete snad z Amarny?“

„Správně, sire. Vy jste z oboru?“

Muž přeslechl otázku a odpověděl protiotázkou: „A měli jste ii spěch?“

Carter protáhl tvář. „Jak se to vezme, sire. Velké poklady jsme nenašli, ale můj šéf, Flinders Petrie, se domníval, že ve vědě jsme dosáhli slušného pokroku.“

Muž v bílém obleku se nucené usmál: „Aha, tak to si myslí pan Petrie.“

„Vy ho znáte, pane?“

„Letmo, jen letmo. Jsem kurátorem muzea v Káhiře.

Ostatně – jmenuji se Brugsch, Emil Brugsch. Nezaměňovat, prosím, s mým velkým bratrem Heinrichem Brugschem.“

„Vy jste Němec?“

„Musím se za to omluvit?“

„Ne, právě naopak. Mluvíte skvěle anglicky, smímli si takovou poznámku dovolit.“

„Víte, žil jsem nějaký čas v Kalifornii.“

U vstupu na loď jeden námořník ve fantastické uniformě a s vilémovským knírem odděloval zrno od plev, to jest cestující třetí třídy posílal k zadní palubě a lidi jako Brugsch do přední části lodě.

„Abych vám vysvětlil, proč jsem si dovolil vás oslovit, sire,“ spěšně začal Carter, než se jejich cesty rozdělí, „mám tady desky s plánem města Achetaton a kresby jednotlivých budov. Ty desky pro mě mají ohromnou cenu. Chci svou práci představit v Luxoru Navillemu. Směl bych vás poprosit, abyste je vzal až do Luxoru k sobě? Cestujete také do Luxoru, ne?“

Brugsch něco nevrle zamumlal, potom však souhlasil: „Tak dobře, pane. Dejte mi ty desky.“

Námořník je vyzval, aby uvolnili vchod. Carter Brugschovi poděkoval a s kufrem se tlačil na zadní palubu.

Na parníku i na břehu vzrostl neklid, když kapitán zazvonil na lodní zvon a vydal rozkaz k odplutí. Obrovská lopatková kola se začala zvolna otáčet proti proudu. Příď Ramesse uchvátil proud a stahoval loď doprostřed řeky.

Parník se pohyboval po proudu dolů a trvalo několik okamžiků naplněných úzkostí, než lopatky parníku získaly dostatek síly, aby loď poháněly proti proudu.

Howard si našel místo vedle klece se čtyřmi divokými kočkami, které pokaždé, když se přiblížil, vrčely jako nebezpeční tygři. Kufr mu posloužil jako pohodlná sedačka a dokonce na něj mohl ulehnout ke spánku.

Na zadní palubě cestovali pouze muži. Carter byl jediný Evropan. Nijak se neostýchal pustit se do řeči s kupci a obchodníky, z nichž někteří vypadali, jako kdyby cestovali na vlastní popravu. Jinak tu nejprve panovala stísněná nálada. Pak jeden mladý muž s hustým, černým, nad kořenem nosu srostlým obočím, které mu propůjčovalo divoký vzhled, začal bubnovat na malé, kožešinou potažené bubínky, druhý vyluzoval kvílivé zvuky na flétnu, která byla na konci rozšířená jako krk kobry, a třetí se k nim přidal se smyčcovým nástrojem, který měl jen dvě struny a rezonanční korpus byl v dřívějším životě zřejmě obrovským vodním kaštanem. Ti tři dělali pekelný rámus, který k radosti mužů zneklidňoval zvířata v klecích.

Uplynuly asi dvě hodiny, když Ramesse míjel Amarnu.

Howard se melancholicky zadíval na břeh k údolí, kde strávil poslední dva roky života. Skalní pohoří na východě bylo v tuto denní dobu ponořeno do narudle zlatavého světla. U jeho úpatí se rozkládalo město Achnatona a Tutanchatona. Tam znal každou zeď, která přetrvala čas, každý dům, každou ulici.

Hluk ho bodal do uší a Howard si uvědomil, že uplynulá léta byla léta ticha, léta mlčení a přemýšlení. Někdy za celý den nepromluvil ani slovo a když ano, tak mluvil sám se sebou, jako kdyby vedle něj ještě někdo stál. Byl na nejlepší cestě stát se podivínem, samotářem, mrzoutem a divným pavoukem. Možná už takový je?

Z horní paluby, kde se zdržovali noblesnější lidé oddělení od plebsu, zaslechl Howard hlas: „Haló, pane Cartere! Tady to znáte, co?“ Byl to Brugsch, jemuž svěřil svou mapu s kresbami.

Carter s úsměvem přikývl.

„Pojďte na chvilku sem nahoru!“ zavolal na něj Brugsch. „Ale já cestuji třetí třídou!“ křičel Howard vzhůru.

„To je v pořádku, jen pojďte!“

Vlídnost, s jakou se k němu Němec choval, Cartera překvapovala, přijal však pozvání a aniž ho strážce dohlížející na přísné oddělení cestovních tříd obtěžoval, vyšel po úzkém dřevěném schodišti na horní palubu.

Brugsch seděl v proutěném křesílku u lodního zábradlí a kouřil tlustý doutník. Zdola sem doléhala exotická hudba domorodců.

„Posaďte se, pane Cartere,“ přisunul Brugsch k Howardovi křesílko a pohybem ho vyzval, aby usedl.

„Skotskou whisku?“ zeptal se s nesympatickým úšklebkem.

„Rád,“ odpověděl Carter, přestože whisky nesnášel, neboť stačila jediná sklenice, aby byl úplně opilý. Nechtěl si však před Němcem zadat.

Brugsch kývl na sluhu v bílé galábíji a objednal. Potom se zadíval k levému břehu a zeptal se, aniž na Howarda pohlédl: „Co myslíte, pane Cartere, jsou v Tell el-Amarna ještě skryty poklady z Achnatonovy doby? Nebo nemá smysl tam dál kopat?“

Howard byl zmaten, že mu takovou otázku položil právě kurátor káhirského muzea. Co na to odpovědět? Co Brugsch sleduje? Nakonec odvětil: „Pane Brugschi, jste dosti zkušený, abyste věděl, že na tuto otázku nelze odpovědět. Nikde k sobě úspěch a neúspěch nemají tak blízko jako v archeologii. Ale možná vám postačí odkaz, že Egypt Exploration Fund vykopávky zastavila a odvolala Flinderse Petrieho.“

Sluha přinesl whisky a Carter se zhluboka napil. Z

břehu, který se zvolna zahaloval do soumraku, k nim doléhalo hlasité trylkování „Lililililili“, jemuž však ani Carter, ani nikdo jiný na lodi nepřikládal žádný význam.

„Prostě si nedovedu představit,“ začal znovu Brugsch, „že by staří Egypťané v tak velkém městě, jako je Achetaton po sobě nezanechali žádné poklady.“

„To nejste jediný, pane Brugschi. Otázka jenom je, kde.“

Němec neklidně potahoval z doutníku a v krátkých pauzách vyfukoval malé obláčky kouře; jež se ve větříku na řece rychle rozplynuly. Potom zamyšleně, s pohledem upřeným na břeh řeky, pokračoval: „Pane Cartere, když jste zakresloval plán starého města, pak znáte Achetaton lépe než kdokoli jiný. Myslím, že byste mohl mít nějaké představy, kde by se dalo něco získat.“

Carter vrtěl hlavou. Ten Brugsch se mu nezdál.

Vypadalo to, že se nezajímá o nic jiného než o poklady. To by nijak nepodkopávalo jeho čest, ani by to nebylo zavrženíhodné, vždyť i lord Amherst ho původně poslal do Egypta jako hledače pokladu. Ovšem kurátor muzea, který myslí jen na poklady, mu připadal podivný.

„Jestli jsem vám dobře rozuměl,“ začal Němec nanovo, „tak jste v současné době bez práce. To není moc potěšitelný stav.“

„To mi povídejte, pane Brugschi! Ale jsem si jist, že v Luxoru najdu něco nového.“

Brugsch odhodil nedopalek doutníku přes zábradlí a naklonil se ke Carterovi: „Pane Cartere, i když jste Angličan, jste muž podle mého vkusu! Nechtěl byste pracovat pro /ne?“

Howard byl překvapený: „Pro Správu starověkých vykopávek? Nebo jak tomu mám rozumět?“

„Řekl jsem pro mě, pane Cartere.“

„Pro vás osobně? Tomu nerozumím. To mi musíte vysvětlit.“

„Vysvětlení je úplně jednoduché. Kolik jste dosud vydělával, pane Cartere?“

„Padesát liber ročně,“ prozradil Howard bez přemýšlení.

„V pořádku. Já vám budu platit totéž plus pětiprocentní podíl na všem, co se prodá.“

Howard na Němce tázavě pohlédl: „Promiňte, pane Brugschi, ale nechápu, co myslíte. Na čem mám mít podíl?“

Muž se opravdu rozčílil a přidušeně vyjel na Cartera: „Člověče, nedělejte ze sebe hlupáka! Každé dítě v Egyptě ví, co se děje mezi Asuánem a Alexandrií. Všude pracují hledači pokladů, po všech hotelích se potloukají agenti pátrající po vykopávkách, za které sběratelé na celém světě platí horentní sumy. Jen se tady na palubě rozhlédněte kolem sebe! Panstvo tu necestuje pro vlastní potěšení, ti všichni hledají jenom jedno: zlato faraónů!“

Carter si prohlížel cestující na horní palubě, většinou osamocené muže v elegantních bílých oblecích. Bylo tady jen několik málo dvojic. V pozadí stála u zábradlí statná dáma a shlížela do mírných vln řeky. Měla na sobě černé oblečení a obličej jí zakrýval závoj.

„Nebo jste si myslel,“ mluvil dále Brugsch, „že archeologové, kteří tady pracují s povolením vlády, jsou jediní, kdo jako krtci ryjí v zemi?“

Škodolibě se zasmál, až se na ně ostatní cestující obrátili, a tiše pokračoval: „Ne, pane Cartere, to, co se tady děje, je závod s časem. Kdo přijde nejdřív, ten má největší šance nadělat si velké peníze. V Luxoru potkáte muže v oblecích na míru a s vlastními jachtami. Před několika lety neměli ani boty. Odkud asi, co myslíte, se vzalo to náhlé bohatství? A pokud jde o mě: z platu kurátora bych nemohl vyžít…“

„Vy myslíte…“

„To přece není žádné tajemství! Většina vykopávačů má druhý zdroj příjmů. Mohl bych uvést i velmi vážená jména.“

„To je otázka charakteru, pane Brugschi!“

„Vykopávači nemají žádný charakter, pane Cartere. Kdo se přehrabuje v hrobech svých předků, nesmí mít žádné skrupule.“

Brugschova bezohlednost, huhňavý tón a arogance, kterou projevoval, Howarda odpuzovala. Nejraději by vyskočil a nechal toho muže samotného. Držela ho pouze myšlenka, že by mu Brugsch mohl být jednoho dne užitečný. Proto mlčel a naráz dopil svou whisky.

„Vylekal jsem vás?“ otázal se opatrně Brugsch.

Carter pokrčil rameny. „Nevěděl jsem, jak je černý trh rozšířený.“

„Lilililili,“ znělo tentokrát z východního břehu, pronikavě a naléhavě nejméně ze stovky hrdel.

Brugsch, který výborně mluvil arabsky, za což vděčil své manželce, bývalé harémové dámě jednoho chedíva, přivolal sluhu, aby se ho zeptal na příčinu toho podivného křiku. Ale ani on neuměl odpovědět. Řekl jen, že je to žalozpěv žen, které oplakávají něčí smrt.

„Tak co říkáte mému návrhu?“ nepovolil Brugsch.

Zjistil, že mladý Angličan se nedá tak snadno koupit, ovšem takové případy měly pro Brugsche zvláštní půvab.

„Rozmyslete si tu věc pořádně,“ prohlásil nakonec. „Do Luxoru je ještě daleko.“

Slova jeho protějšku jen šuměla Carterovi kolem uší, protože se nemohl zbavit dojmu, že dáma v závoji je už delší dobu pozoruje. Když její pohled opětoval, předstírala, že se dívá za něj. Za ním však nebylo nic než temný Nil.

Horní paluba byla mezitím osvětlena jasně plápolajícími lampiony a Brugsch stále ještě vykládal o nectnostech archeologů. Cartersi nakonec dodal odvahu a zeptal se Brugsche: „Promiňte, sire, nevíte, jak se jmenuje ta dáma v závoji, co stojí u zábradlí?“

Brugsch reagoval podrážděně, protože pochopil, že mladý Angličan nevěnoval jeho řeči pozornost. Přesto odpověděl s nucenou zdvořilostí: „Lituji, nevím. Ale je to opravdu mimořádná žena. A navíc cestuje sama. Hned se o ní budu informovat. Okamžik.“

Brugsch vstal a aniž spustil oči z cizí dámy, zamířil ke schůdkům vedoucím vpravo k můstku. Nebyl zřejmě na nilském parníku neznámou osobou, protože když vyšel po schůdcích nahoru, jedny dveře se otevřely jakoby samy od sebe a Němec do nich vstoupil. Carter viděl, jak se na můstku živě baví s kapitánem, vysokým Egypťanem středního věku.

Když se Brugsch vrátil, povídal, co se o cizí ženě dozvěděl. Podle kapitána je to Angličanka, která cestuje sama. Té mladé lady před nedávnem zemřel manžel. A ona se teď pokouší na dlouhé cestě po Egyptě překonat svou bolest. Pravděpodobně je zámožná. Rozhodně si rezervovala apartmá na přídi až do Luxoru a zaplatila předem. Jméno neprozradila. „Mám tu lady pozvat k nám?“

Howard bez ustání zíral na neznámou, vítr se každou chvíli zmocnil jejího závoje, a ten se třepotal jako křídlo ibisu. Neodpověděl, jen viděl, jak Brugsch k cizí dámě přistoupil, zdvořile se uklonil a spolu s úctyplným gestem ruky vyslovil pozvání.

Carter byl vzrušený. Cítil, jak mu na krku buší tepna.

Rozrušení bylo tak silné, že by nejraději utekl dolů na přední palubu, kam patřil. Ale právě když chtěl vstát, viděl, jak neznámá zavrtěla hlavou, obrátila se odcházela na příď.

„Poněkud nepřístupná dáma,“ huhňal Brugsch, „krásná, ale nepřístupná. S díky odmítla. Pravděpodobně patří k těm, co chtějí být dobývány.“

Howard mlčel. Na jeho neklidných očích však Brugsch viděl, jak ho ta žena okouzlila. Carter stále ještě upíral oči k zábradlí, kde prve dáma stála.

„Měla tmavé oči,“ zašeptal Carter.

„Ano. Černé jako uhel.“

„A silné, vyklenuté obočí.“

„Přesně tak.“

„A sametový hlas,“ Carter tázavě pohlédl na Brugsche.

„Sametový hlas? – No, to nevím. Právě hlasu jsem si moc nevšímal. Ale možná ano.“

Howard otevřel koženou brašnu a vytáhl fotografii. „Je možné, že to byla tato žena?“

Brugsch se delší dobu díval na fotografii, Howardovi se zdálo, že příliš dlouho, takže otázku opakoval naléhavěji: „Mohla to být tato žena, pane Brugschi?“

Brugsch se tvářil nerozhodně, stáhl koutky úst a když si obrázek důkladně ze všech stran prohlédl, jako by ho tím mohl nějak změnit, prohlásil: „Těžko říci. S fotografiemi je to vždycky divné. Vždyť to znáte, pane Cartere. V ateliéru člověk nasadí svůj nedělní obličej. Jenže většinu lidí známe od pondělka do soboty. Ne, myslím že to není ta anglická vdova. Ale dovolte mi otázku: kdo je na té fotografii?“

Carter schoval obrázek do brašny na hrudi a mlčky upíral oči na drsná prkna lodní paluby. Brugsch mu byl příliš nesympatický a kromě toho ho znal příliš málo, než aby ho zasvěcoval do svého tajemství. Howard si náhle byl jistý, že ta cizí dáma je Sára. Koneckonců zná způsob, jakým se pohybuje, a teď mu byl povědomý každý její pohyb, každý pohled. Všechno, co se o ní Brugsch dozvěděl, se shodovalo se Sárou. Cartera jen zneklidnilo, že se k němu Sára Jonesová nehlásí. Co ji, pro všechno na světě, vede k takovému divadlu? Smysly ho zrazovaly. Zmocňovala se ho slabost. Žaludek se mu obracel.

„Promiňte,“ přerušil Němec proud Carterových myšlenek, „dáte si ještě jednu whisky, že?“

Howard přikývl a oba se opět zahloubali do dosti jednostranného rozhovoru o kšeftování archeologů. Howard už dávno ztratil o téma zájem, jenom čekal, že se záhadná dáma ještě jednou objeví. Rozhodl se, že k ní prostě přistoupí a osloví ji. Bez ustání zíral na místo, kde prve stála, jako kdyby tam zapomněla svůj stín.

Z přední paluby sem stále ještě doléhal hluk cestujících třetí třídy. Carter postavil svůj kufr tak, aby ho mohl použít jako lože pod širým nebem. Ale vzhledem k hlasité hudbě a křiku dal přednost tomu, zůstat ještě chvíli s Brugschem na horní palubě.

Parník využil jasné, měsíční noci a plnou parou plul proti proudu Nilu. Občas palubu zavalila oblaka štiplavého kouře. Kolem půlnoci dorazili do Asjútu. Už z dálky slyšeli pronikavé „Lilililili“ plaček a když parník spouštěl kotvu v přístavu, zněly z břehu výkřiky: „Chedív je mrtvý! Alláh tomu chtěl! – Jak bůh dá! Chedív je mrtvý!“

Telegrafickými depešemi byla událost ohlášena z Káhiry do hlavních měst všech provincií. A odtud se zpráva rozšířila jako požár po celé zemi. To tedy byla příčina tisícinásobného „Lilililili“, jímž je plačky z nilského břehu už několik hodin pronásledovaly.

„Ach jé,“ poznamenal lehce ironicky Emil Brugsch.

Carter shlédl dolů na lidi, kteří se v temnotě tlačili na beztak už přetíženou loď. „Smrt chedíva asi pro zemi neznamená nic dobrého, že?“ zeptal se Howard opatrně.

„Víte, pane Cartere,“ odpověděl Brugsch, „já žiji v této zemi tak dlouho, že už mnou vlastně nic neotřese. Přežil jsem dva egyptské místokrále a po smrti každého z nich se říkalo, že horší to už být nemůže. Pokaždé se však toto tvrzení ukázalo jako omyl. Bylo by až s podivem, kdyby Taufík Paša zemřel přirozenou smrtí. Samozřejmé to totiž v této zemi není a ani Taufík zdaleka nebyl tak starý, jak vypadal.“

„Doufám, že nedáváte vinu na té bídě nám, Angličanům, pane Brugschi! Vím, že Angličané nejsou v Egyptě příliš oblíbení. Bez nás by však tady byl chaos ještě větší. Víte přece, že Egypt zkrachoval a my jsme, spolu s Francouzi, převzali dluhy vysílené země.“

„Ano, ale za jakou cenu, pane Cartere! Egypt prakticky přestal existovat. Lord Cromer, i když má oficiálně pouze titul britského generálního konzula, je ve skutečnosti opravdovým králem Egypta a chedív hraje pouze trapnou roli statisty. Kromě toho nejdůležitější místo ve vládě, resort financí, vykonává Angličan, sir Rivers Wilson. To říká všechno.“

Brugschova slova plynula kolem Howarda jako šplouchání vody. Slyšel jeho hlas, v myšlenkách však byl u tajemné dámy. „Je to ona. Musí to být ona!“ uniklo mu polohlasem.

„Jak, prosím, pane Cartere?“ Brugsch si přidržel ruku k uchu.

Carter na něj zmateně pohlédl. „Ale nic.“

Parník vytáhl kotvy a pokračoval v cestě proti proudu. Z

nilských břehů, které jsou si u Asjútu blíže než kdekoli jinde, znělo kvílení pronikavěji než předtím.

Whisky nezůstala bez následků. Howard cítil, jak mu těžknou údy. Začal se obávat, že sám cestu dolů, na přední palubu, nezvládne. Proto s vynaložením všech sil vstal a aniž promluvil slovo se potácel ke schůdkům vedoucím dolů.

Na přední palubě už nastal klid. Carter s potížemi vylezl na svůj kufr a položil se na bok, koženou tašku si dal pod hlavu jako polštář. Jeho poslední myšlenka platila Sáře.

Potom jej přemohl spánek.

Ze snů Howarda vytrhlo pronikavé kokrhání kohouta z jedné klece. Byl bílý den a poštovní parník zvolna plul proti proudu. Howardovi bylo mizerně. Ve všech kostech mu seděla únava, ale na spánek už nebylo ani pomyšlení, protože přední paluba se naplnila hlukem jako bazar.

Muž se zprohýbanou plechovou nádobou na zádech se protlačoval mezi lidmi a vykřikoval něco nesrozumitelného.

Na jeho nádobě byl nápis „Qahwa“, což znamená něco jako kavárna. Kdo stejně jako Carter přijal hlasité pozvání, tomu prodavač do skleničky podobné pohárku na čištění zubů napustil z kohoutku po straně nádoby horkou, černě zabarvenou břečku s pěnou. Trpělivě a s úsměvem čekal, až Howard vypije, protože měl pouze jednu sklenici.

Dopoledne Carter vyhlížel Brugsche, jediného člověka, který ho mohl dostat na horní palubu. Když ho neviděl ještě ani v poledne, obrátil se na hlídače u schůdků dohlížejícího jak Kerberos na oddělení cestovních tříd s prosbou, aby zavolal pana Brugsche na palubu.

Hlídač stáhl před schůdky mříž a zmizel. Trvalo to dlouho, pak se konečně vrátil s odpovědí, že pan Brugsch lituje.

Asi jsem ho náhlým odchodem urazil, pomyslel si Carter, ale jak se mu mám omluvit, když se ani neukáže?

Více než Brugsch ho samozřejmě zajímala záhadná dáma na horní palubě. Ale ani ona se celý den neukázala. To mě alkohol tak popletl, že už mě pronásledují přízraky, přemítal Carter. Viděl ve svých představách jako skutečný vjem to, po čem toužil, co však bylo velmi vzdáleno realitě? Jistě, v životě se stávají podivné náhody. Ale její zjev, způsob, jak se pohybovala, půvab a kradmé pohledy, které na něj vrhala, sotva dovolily nějaké pochybnosti.

Když se ve Swaffhamu loučili, Sára ho ujistila, že ho miluje. Proč se tedy provdala za Chamberse? Ženy jsou někdy nevyzpytatelné. Stejně těžko pochopitelné je její současné chování. Pro takovou hru na schovávanou není důvod. Nebo to přece jen nebyla Sára?

Howard se zlobil sám na sebe. Proč nesebral všechnu odvahu a neoslovil ji – když si byl svou věcí tak jistý?

Howardovi, nacpanému na přední palubě mezi bednami, pytli a klecemi, se den nekonečně vlekl. Strávil ho ve stavu vytržení, posedlý touhou po ženě, kterou zoufale miloval, a znejistěný okolnostmi, které mu bránily navázat s ní kontakt.

Jako krokodýl číhající na kořist upíral Howard celé hodiny pohled na zábradlí horní paluby – víc nebylo zdola vidět. Představoval si, jak by se Sárou žil, a vidiny se mu v hlavě převracely. Přistihl se, jak jí v myšlenkách hladí ňadra, jak ji zezadu objímá a sune koleno mezi její nohy, jak ji naplňuje rozkoší. Možná byl před dvěma lety ještě mladíček, teď však je z něj muž schopný Sáru svou vášní zcela zaujmout. Bude o ni bojovat a nevzdá se, dokud mu nebude patřit.

Nad údolím Nilu se snášela druhá noc. Na přední palubě nevládla tak uvolněná nálada jako předchozího dne.

Egypťané truchlili pro zemřelého vicekrále. Poklekali hlavou k východu, někteří dokonce tloukli čelem do podlahy. Carter sedící stranou na svém kufru pozoroval muže, kteří ještě včera polovinu noci hlučeli, hráli a tančili, jak se oddávají smutku. Jen z horní paluby sem doléhala tlumená zábava a tu a tam z břehu znělo známé „Lilililili“.

Noc strávil Howard napůl ve spánku, napůl v bdělém stavu a přitom vymyslel plán. Parník měl kolem šesté ráno přistát v Luxoru. Carter chtěl sejít z paluby jako jeden z prvních. Tak by mu neměla uniknout ani Sára, ani pan Brugsch. Už za svítání se Howard s kufrem postavil na pravou stranu k východu.

O Luxoru slyšel hodně. O elegantní pobřežní promenádě, módních hotelích a elegantních obchodech přitahujících slavné a bohaté lidi z celého světa jako můry ke světlu. Ale brzy zrána, když se parník blížil k přístavu, vypadal Luxor trochu ušmudlaně a lidé v něm spíše chudě.

Samozřejmě to mělo svůj důvod. V tak časnou hodinu byli na ulicích jen žebrající děti, nosiči zavazadel a poháněči oslů.

Carter vystoupil z lodi jako jeden z prvních, jak si předsevzal, a vyhledal si místo, odkud viděl na celý můstek.

Nebyl to snadný úkol vzhledem k velkému počtu cestujících, nosičů a sluhů, kteří do sebe strkali, křičeli a pomalu se sunuli dopředu a ze břehu se už na loď tlačili noví cestující.

Uplynulo snad dvacet minut, když proud lidí s konečnou platností začal téci opačným směrem. Ovšem neobjevila se ani Sára, ani pan Brugsch. Bezradný Carter nechal stát kufr a vrátil se na parník, aby se zeptal, kde ti dva zůstali.

Na jeho otázku jeden z námořníků, kterých si při plavbě několikrát všiml, jen pokrčil rameny. Až když mu podstrčil piastr, vzpomněl si, že ten Němec a vznešená dáma vystoupili v noci při mezipřistání v Keně.

„A moje desky s kresbami?“ vykřikl rozčileně Carter.

„Svěřil jsem je Brugschovi do úschovy.“

Námořník zavrtěl hlavou a zvedl obě paže: ‚ Jnšalláh, pane, když se bohu zlíbí.“

XV

Poháněč oslů, kterého si Carter na nábřeží najal a jehož se zeptal na laciný penzion, dlouho nepřemýšlel a prohlásil: ‚ JWaamura Paláce, pane!“

„Poslouchej,“ opakoval Howard, „hledám nejlevnější bydlení v Luxoru. Nic drahého si nemohu dovolit. Jsem sice Evropan, ale nemám práci. Rozumíš?“

„Pán je bez práce,“ soucitně pokyvoval poháněč, ‚ Maamura Paláce.“ Hotel v postranní uličce ústící na třídu al-Mahatta vedoucí k nádraží zdaleka nebyl tak pompézní jako jeho honosné jméno. Měl v každém patře jenom dvě okna do ulice a právě tolik pokojů. Dům měl čtyři patra a byl vtisknut mezi továrnu na výrobu kožených předmětů a obchodní dům. V každém případě ho mohl zaplatit i muž se skrovnými prostředky.

Z Amarny byl Howard zvyklý na skromnost, a tak ho nevyděsilo strohé zařízení místnosti, postel z rezavého železa se zatuchlou matrací, stůl a židle, porcelánové umyvadlo a dřevěná tyč na šaty přetínající pokoj. Oproti tomu ho zarazily dveře do pokoje vsazené asi metr nad podlahou a vysoké asi jako lidský trup, takže i když byly zavřené, dalo se pod nimi podlézt nebo přes ně přelézt. Jak se ukázalo, nebyla to právě výhoda.

Ještě v den příjezdu se Howard Carter vydal na cestu k západnímu břehu Nilu. Tam čekal shluk poháněčů oslů se svými zvířaty a když se Carter zeptal, kdo by ho mohl dovést k Edouardu Navillemu, začala divoká bitka, protože každý ukazoval jiným směrem a tvrdil, že on se s doktorem osobně zná a jenom on ví, kde se Naville zdržuje, navíc je on nejlacinější. Nakonec dostal zakázku mladý poháněč, který mluvil legrační angličtinou, již ho prý naučila jedna Francouzka, jinak však budil největší důvěru ze všech.

Mohammed, jak se poháněč jmenoval, hnal zvíře s Howardem na hřbetě rychlým krokem přes úrodný zelený pruh, přes kládu sloužící jako most přešli na druhou stranu kanálu a po hodině dorazili do vesnice Kurna, seskupení asi třiceti barevných domů uprostřed pískových dun a štěrkových násypů. Jako všude v kraji ani tady nebyla okna zasklená, nýbrž jen skrytá za zelenými nebo hnědými dřevěnými okenicemi. Vchody byly zastřené visícími hadry.

Poněkud stranou starých vesnických domů dal Naville postavit dům archeologů, pevnou stavbu z cihel obklopenou zdí chránící proti nevítaným vetřelcům.

Carter volal, aby na sebe upozornil, a po chvíli vyšla ze dveří mladá žena. Měla na sobě šedivou galábíji, její tvář však nenechala nikoho na pochybách o tom, že je Evropanka. A protože byla výjimečně krásná a protože ji Petrie právě tak popsal, řekl Howard: „Jmenuji se Carter. A vy jste jistě paní Navilleová.“

„Přesně tak, Marguerite Navilleová.“ Podala mu ruku na přivítanou. „Vy jste Angličan, pane Cartere? Buďte vítán v Kůrně!“

Teď věděl, od koho se Mohammed naučil anglicky.

Paní Navilleová měla přesně stejný přízvuk jako on.

„Přijíždím z Amarny,“ odpověděl Carter, „poslední dva roky jsem pracoval u Flinderse Petrieho a teď hledám novou práci. Kde bych mohl najít pana Navilleho?“

Marguerite zvedla levici a ukázala na západ k horskému masivu. Se smíchem odpověděla: „Kde jinde by v tuto denní dobu byl než v Dér el-Bahrí! Mohammed vás tam dopraví.“

Howard poděkoval za informaci, vsedl na osla a poháněč zamířil směrem na západ.

„Ale nedělejte si příliš velké naděje, pane Cartere!“

volala za ním paní Navilleová. „Nejlepší bude, když zamlčíte, od koho přicházíte!“

Carter přikývl a zamával: „Díky za tip. Já vím, jak se věci mají, paní Navilleová.“

Po několika stech metrech, které ušli po písčité půdě, narazili na úzké koleje vedoucí přímo ke skalní stěně.

„Ty dal postavit pan Naville,“ podotkl hrdě Mohammed. „Aby se po nich odvážela suť z chrámu pana Navillea. Nemá žádnou lokomotivu, ale spoustu lidí, kteří tlačí.“ Přitom se mladík smál a radoval jako dítě.

Když přišli blíž, Howard viděl, kolik dělníků na výkopech pracuje. Mohlo jich být asi pět set. Nejméně deset pomocníků posouvalo důlní vozíky odvážející suť. Na úpatí obrovské hromady štěrku – více toho z vykopávek vidět nebylo – byla napnutá velká plachta chránící proti slunci.

Pod ní seděl Naville u stolu s plány a mapami jako na velitelském stanovišti. Když uviděl Howarda přicházet, vstal a vyšel mu ze stínu vstříc.

Naville na sobě měl bílý oblek a košili se stojacím límečkem podvázaným stužkou, jako kdyby se ho vedro netýkalo. Byl středně vysoký a pohyboval se afektovaně, v písečné poušti vypadal příliš elegantně. Rudoplavé vlasy a ustupující čelo mu propůjčovaly nepřístupný vzhled.

Rozhodně nepůsobil sympaticky, a byl tak naprostým opakem Flinderse Petrieho.

Když se Howard představil a přednesl svou žádost, Naville se zatvářil ještě přísněji, zkřížil paže na hrudi a povzneseně, jako by mu byl nečekaný návštěvník na obtíž, se zeptal: „A jakpak jste dosud ubíjel svůj čas, pane Cartere?“

Howard polkl. Pochyboval, že by se někdy mohl s tím mužem sblížit. V tom okamžiku zapochyboval, zda má uvést jméno svého učitele. Naville by se to však stejně dříve či později dozvěděl. Proto odpověděl: „Sire, dva roky jsem kopal s Flindersem Petriem v Amarně.“

„Aha, tak to jste to protekční dítě lorda Amhersta.“

„Když to tak nazýváte, sire.“

„Lord má slušnou sbírku, ale věda mu nic neříká. A pokud jde o Petrieho: má své nesporné zásluhy, ale já zkrátka nemám rád vědce v košili s krátkými rukávy a v sandálech.“

Carter se bezděky na sebe podíval. Jeho obnošený oděv skutečně nebyl vhodný k tomu, aby udělal na Navilleho dojem.

Naville se vyptával dál: „V čem spočívala vaše práce u Petrieho, pane Cartere?“

„Sestavoval a zakresloval jsem plán Achetatonu.

Vlastně jsem vám chtěl svou práci ukázat, ale na lodi mi ji ukradli. Okradl mě o ni jistý muž jménem Brugsch, jemuž jsem ji svěřil do úschovy.“

„Emil Brugsch?“

„Ano, sire.“

„Gratuluji, pak jste své plány nahrál do rukou největšřmu pašerákovi starožitností. Jenom doufám, že vaše plány nebyly příliš přesné, jinak bude mít ten lump snadný zisk.“

„Myslíte, že Brugsch by dal v Amarně cíleně a na vlastní náklady kopat?“

„Nebylo by to poprvé, pane Cartere. Rozhodně to nebyl moc dobrý nápad svěřit plány zrovna Brugschovi.“

V posledních dnech je taky všechno špatně, pomyslel si Carter. Jeho naděje, že u Navilleho najde zaměstnání, se rovnala nule. Proto ho nijak nepřekvapilo, když Edouard Naville lhostejně prohlásil: „Je mi líto, pane Cartere, ale v současné době nemám žádné volné místo, které bych vám mohl nabídnout. Možná později, chápejte. Už jste někde ubytovaný?“

„V penzionu nedaleko nádraží,“ odpověděl Howard.

„Jmenuje se Maamura Paláce.“

Naville přikročil k psacímu stolu a něco si poznamenal.

„Sire,“ zeptal se ještě Carter, „směl bych si prohlédnout vykopávky?“

„Ano, samozřejmě.“ Náhle se archeologova přísná tvář rozjasnila. Sáhl po slamáku se širokým okrajem a nasadil ho na hlavu. „Pojďte, pane Cartere!“

Když kráčeli nahoru po šikmé rampě vedoucí k první terase chrámu vytesaného do skály, tvářil se Naville triumfálně. Měl zakloněnou hlavu a přimhouřené oči. Přitom pohledem přejížděl ze strany na stranu, tu a tam se zastavil u skupiny dělníků a pokaždé se zamračil. Na čele se mu pak objevily dvě kolmé vrásky, které však za okamžik zase zmizely.

Když došli na galerii, archeolog rozpřáhl paže jako kazatel a se zcela nečekaným úsměvem rozechvěle pravil: „Vítejte v chrámu královny Hatšepsut, té nejkrásnější mezi všemi!“ Na vteřinu zavřel oči, jako by vychutnával zvuk svých slov.

Za dva roky v Amarně nezažil Howard s Petriem tak slavnostní okamžik a situace se mu vůbec nejevila přepjatá či nevhodná. Naville byl zvláštní člověk, vzrušující a fascinující. A tak Carter zareagoval stejně neobvykle, narovnal se, obě paže svěsil podle těla a uklonil se po kolena, jak to viděl na starých reliéfech: „Srdce služebníka Jejího Veličenstva paní obou zemí je potěšeno.“

Naville na něj zmateně pohlédl, nečekal, že mladík přijme jeho hru. Nečekal, že se Carter takto zachová, a aby zastřel překvapení, začal: „Jsou tři důvody, proč tento grandiózní chrám přetrval více než tři tisíce let: V raně křesťanském období byl v nejvyšším patře chrámu postaven kostel. Stěny s vyobrazením starých bohů byly nově omítnuty a přemalovány křesťanskými freskami. Později přišli Arabové a všechno přebudovali v pevnost. Ještě před několika lety trčela tamhle naproti mohutná strážní věž postavená z kamenů chrámu. A třetím důvodem je přírodní prostředí stavby. Po tisíciletí se ze skalních útesů kutálejí kamínky a valí štěrk, a protože to nikdo neodklízel, chrám zvolna mizel pod obrovskou hromadou štěrkových nánosů.“

Howard zamyšleně přikyvoval.

„Mariette,“ pokračoval Naville, „ještě předpokládal, že pod sutí je malý chrám. Potom však začal systematicky kopat a objevovalo se stále více. Především nástěnné reliéfy vypovídaly o ohromném významu, jaký měla tato žena na faraónském trůně. Byla dcerou Thutmose I. a manželkou svého nevlastního bratra Thutmose II. V tom manželství vznikalo mnoho konfliktů, z nichž Hatšepsut vyšla vítězně.

Stala se faraónem, prvním ženským faraónem v dějinách říše. Pojďte za mnou, pane Cartere!“

Zamířili ke zbytkům sloupové haly a Naville byl stále vzrušenější. Oči, v nichž se jindy nic nepohnulo, mu zářily.

„Jen se podívejte, pane Cartere, to je Maatkare Hatšepsut, paní obou zemí!“ Prstem ukázal na reliéf vysoký sotva tři stopy. Královna tam vystupovala jako muž, v bederní zástěrce, do pasu nahá. Na dolní čelisti měla připevněný umělý plnovous.

„Jak tajemná žena,“ poznamenal Howard a zavrtěl hlavou.

„Jako všechny ženy,“ prohlásil Naville. „A jako všechny ženy byla i Hatšepsut velmi sdílná. Na rozdíl od dnešních dob však dávala všechno, co stálo za zmínku, vytesat do kamene. Jsem přesvědčen, že až bude jednou tento chrám úplně odhalen, budeme toho o faraonce Hatšepsut vědět téměř tolik, jako o královně Viktorii.“

„A kolik času na úplné odhalení plánujete?“

„To je především otázka peněz, pane Cartere. Nejsem si jist, zda mi bude v životě dopřáno dokončit toto dílo.“

Z druhé strany chrámu sem zalehl hlas Navilleova asistenta. K zesílení ještě použil hlásnou troubu, delší plechový trychtýř s držadlem. Navilleho volali k nějakému výkopu. „Smím se omluvit,“ řekl stroze, jako by se právě vrátil do skutečnosti. „Jak už jsem řekl, kdyby se něco naskytlo, pošlu vám zprávu. Jak se jmenuje ten váš feudální hotel?“

„Maamura Paláce, sire.“

„Aha, tak Maamura Paláce. Tak tedy na shledanou!“

Naville odcházel, aniž podal Howardovi ruku a přestože se k němu zcela jistě nechoval nijak vlídně, Howard se nemohl vymanit z kouzla archeologovy osobnosti. Naville v sobě nesl oheň nadšení, který teprve dělá z vykopávače archeologa. Tím se podobal Petriemu, Howardovu učiteli.

Ale i kdyby to měl být jediný společný rys a i když rozhodně svým chováním neoslňoval, Howard ho bez výhrad obdivoval.

Na zpáteční cestě k přívozu přes Nil, kterou vykonával mlčky na hřbetu Mohammedova osla, mu myšlenky kroužily kolem Brugschova zmizení a tajemné ženy. Proč ho obelhal, proč mu zatajil, že tu ženu zná? Má Sára něco společného s tím darebákem? Proč se nechala strhnout k takové lstivé hře na schovávanou? Carter pochyboval, o sobě, o Sáře, o tom, zda ho vůbec někdy milovala.

Druhého dne – noc strávil v polospánku, protože hluk z ulice vedoucí od nádraží nebral konce – si Howard vzal na sebe tropický oblek, který mu dala lady Margareta. Příliš mu neseděl, ale pro jeho záměr bylo takové oblečení nezbytné.

Carter si nakreslil tucet vizitek s nápisem Howard Carter, Animal painter, Hotel Maamura Paláce, Luxor.

Ráno se vydal k hotelu Winter Paláce na pobřežní promenádě. Průčelí okrové budovy bylo v tu dobu ve stínu a na ulici pod ní se šířil příjemný chládek. V krámcích před hotelem se probouzel život. Na hotelové terase nad nimi se vznešeným hostům podávala snídaně. S malířskými potřebami pod paží vyšel Howard po jedenadvaceti schodech k výše položenému vchodu do hotelu a zmizel v otáčivých dveřích.

Palác snad nemohl být krásnější a Carter se málem obrátil na ústup před takovou noblesou, potom však uviděl svůj obraz v nástěnném zrcadle a usoudil, že jeho zevnějšek je okolí přiměřený. Šest sloupů o čtvercovém půdorysu vyznačovalo střed sálu, kde na průsečíku diagonál stál kulatý mramorový stůl nesený čtyřmi prohnutými rybími těly. Na straně proti vchodu vedlo po levé straně schodiště na galerii a z ní visel křišťálový lustr na elektrický proud.

Ještě nikdy neviděl Howard tak úžasné osvětlení. Otáčivými dveřmi galerie bylo vidět do parku. Šest schodů uprostřed levé stěny haly vedlo k pokojům 122 až 140. Alespoň tak to bylo psáno na tabulce připevněné vpravo od prosklených výkyvných dveří. Portýrova lóže byla z cenných afrických dřev a podobala se zařízení vznešeného londýnského klubu.

Recepční měl na sobě černý oblek a na hlavě červený fez a zdvořile se Howardovi uklonil.

S blazeovanou samozřejmostí hotelového hosta prošel Howard kolem portýra, vyšel po několika schodech na pravé straně a dostal se do dlouhé chodby, z níž vedlo několik skleněných dveří do restaurace. Cartera ovanula vůně kávy a opečené slaniny. V restauraci seděly jen tři staré dámy, které cestovaly samy, ostatní hoteloví hosté dali přednost snídani na čerstvém vzduchu. Howard tedy vyšel na terasu, odkud byl nádherný výhled na Nil a protější břeh.

Carterův vstup nebyl nijak nápadný. V bílém tropickém obleku se nijak nelišil od ostatních pánů v tomto hotelu.

Kriticky si prohlédl hosty, především dámy, které vypadaly, že nikdy necestují bez svého pejska nebo kočičky. Cíleně přistoupil k těm, které si pro své účely vybral, představil se jako renomovaný malíř zvířat a nabídl se, že namaluje portrét jejich miláčka.

Carter se setkal se zájmem o svou práci a každému zanechal svou vizitku. Za chvíli měl vizitky rozdané, ponechal si jen jednu, kterou chtěl s příslušným bakšišem zanechat portýrovi hotelu, když se náhle u jednoho stolu obrátil muž, který k němu byl dosud otočený zády.

„Pane Brugschi!“ zvolal překvapeně Howard.

Oslovený byl udiven neméně: „Pane Cartere, co vy tady? Ani jsem vás nepoznal.“

Howard byl skutečně k nepoznání. Bílý oblek mu propůjčil vzezření pána z lepších kruhů. Ale i Brugsch se změnil: měl na sobě bílou galábíji a fez, pod kterým skrýval světlé vlasy.

„Hledal jsem vás na lodi jako jehlu v kupce sena,“ začal Carter rovnou. „Proč jste se dal zapírat? A pane Brugschi, proč jste vystoupil z parníku v Keně, aniž jste mi řekl slůvko?“

Brugsch nasadil falešný úsměv. „Pane Cartere, přece nejsem povinen vás informovat o svých záměrech. Ale když to chcete vědět, do Keny mě volaly důležité obchody – nemáteli nic proti tomu.“

„Je mi jedno, kde a kdy vystoupíte z jaké lodě,“ odsekl vztekle Carter, „mně šlo pouze o moje desky s kresbami z Amarny.“

„Vy jste je snad nenašel?“ Brugsch svraštil čelo, jako by chtěl ukázat, jak vážně celou záležitost bere.

„Bohužel ne, pane Brugschi. Musíte je pořád ještě mít vy. Žádám vás, abyste mi moje desky vrátil!“

„No, no, no!“ zvolal převlečený Němec. „Nechal jsem vaše výkresy v kabině a požádal kapitána, aby vám je na vaši žádost vydal. Cožpak to neudělal?“

„Nikoli, pane Brugschi. A já vám tu pohádku ani nevěřím. Jsem přesvědčený, že plány máte pořád ještě u sebe.“

„Chcete tím říci, že jsem lhář?“

Howard zkřížil paže na hrudi. „Okolnosti nepřipouštějí jiný závěr, pane Brugschi. Zrovna vám nemusím říkat, že plány mají pro vykradače hrobů nevyčíslitelnou cenu.“

Brugsch třískl čajovým šálkem na talířek, až se ostatní hosté lekli, a celý rudý v tváři rozčileně křičel: „To je nestydatost! Já jsem kurátor Egyptského muzea, nemám zapotřebí krást archeologické plány. Pamatujte si to a teď okamžitě zmizte. Nebo vás dám vyhodit!“

Carter teď už leccos o tom muži věděl a nenechal se zastrašit jeho rázným vystupováním. Přešel do protiútoku a pohrozil:

„Pane Brugschi, jestli mi plány do zítřka nepřinesete, podám na vás trestní oznámení a předám případ policii.“

To muže tak přivedlo do ráže, že povolal na pomoc dva sluhy, kteří se z neznámých důvodů jakoby náhodou zdržovali v jeho blízkosti: „Zbavte mě toho Angličana.

Nemá tady v hotelu co pohledávat. Jmenuje se Carter a je to lump a zloděj. Dámy a pánové, dejte si pozor na cenné věci!“

Najednou vypukla na terase hotelu panika. Muži vyskočili, aby odešli do bezpečí, dámy si nenápadně sahaly na šperky a Carter byl v mžiku obklopen hotelovými sluhy.

Chlap jako hora mu zkroutil ruku za záda a přestože údajný delikvent nekladl odpor, volal muž o pomoc a přivolával policii. Během pěti minut byl celý hotel vzhůru nohama, jako kdyby byl spáchán atentát na mudira. Jen Brugsch, který celý ten zmatek vyvolal, se vypařil.

Hamdi-Bey, velitel policie v Luxoru, se tvářil velmi vážně, když o půl hodiny později dorazil na místo činu.

Jakmile vešel na terasu a vyptával se na celou záležitost, začalo pozdvižení, které se předtím už téměř uklidnilo, nanovo. Hoteloví hosté, vrchní a sluhové ukazovali prstem na Howarda Cartera a křičeli: „To je on!“ A než se nadál, byl Howard s pouty na rukou dopraven do uzavřeného policejního vozu taženého mulou a stojícího před vchodem do hotelu.

Howard měl pocit, že se mu to všechno jen zdá, když byl vyslýchán jako zločinec na policejní stanici s místnostmi vyššími, než je zde obvyklé, a tyrkysově vymalovanými.

Velitel policie si potrpěl na svou důstojnost a vyjadřoval to tak, že skláněl hlavu nad psací stůl a na svůj protějšek se ani jedinkrát nepodíval.

Když zapsal Carterovy osobní údaje, což se neobešlo bez komplikací, protože angličtina se zkrátka výrazně liší od arabštiny, sňal Hamdi-Bey Howardovi pouta a položil mu otázku: „Přiznáváte se ke zločinu, z něhož jste obviněn, pane Cartere?“

„Z jakého zločinu?“ zvolal zděšeně Howard.

„Z krádeže!“

„Z jaké krádeže?“

„Hoteloví hosté ve Winter Paláce tvrdí, že byli okradeni.“

„Kdo to tvrdí, Hamdi-Bey?“

„Pan Brugsch, pane Cartere.“

„Tak, tak on to tvrdí. A co jsem mu měl ukrást, smímli se zeptat?“

Velitel pokrčil rameny. „Pan Brugsch nám to řekne zítra. Do té doby vás tady musím zadržet, pane Cartere.“

Přitom ukázal na jakousi vězeňskou celu na druhém konci chodby. Za mřížemi tam na Howarda zíralo asi patnáct nebo dvacet vězňů, muži, ženy, dokonce i několik dětí, které nebyly starší než dvanáct let. Zvědavě poslouchali výslech.

Nepochybně to byla jediná změna v jejich smutném všedním dni.

Howard se snažil zachovat klid a namítl: „Hamdi-Bey, jsem Angličan a nemáte právo mě tady držet!“

„I Angličané musí zachovávat zákon naší země,“

odpověděl policista spíše mimochodem, protože sepisoval protokol. „A kdyby se prokázala vaše nevina, budete okamžitě propuštěn. Zatím však musím věřit panu Brugschovi. Je to počestný muž a kurátor z Káhiry.“

Luskl prsty a z pozadí vystoupili dva uniformovaní policisté. Pohybem hlavy jim dal Hamdi-Bey znamení.

Popadli Howarda za paže a strkali ho před sebou k zamřížované vězeňské cele.

Vězňové tleskali, když vešel Carter ve svém elegantním bílém tropickém obleku. Dvě bezzubé žebrácky s tmavou pletí a šedivými vlasy chytaly látku jeho nohavic a rukávů mezi palec a ukazováček a zkoušely kvalitu. Vyvolaly tak všeobecný smích. „No ne, jaký vznešený efendi,“

zaskřehotala jedna, „copak to asi provedl, že ho šoupli do jednoho lochu s námi?“

Howard babice prudce odstrčil a rozhlédl se po nějakém místě. S hrůzou zjistil, že v celé místnosti není nic, na co by se dalo sednout, žádná lavice ani židle. Jediným ústupkem dennímu luxusu byla díra do země v pravém zadním rohu, kam se vykonávala potřeba.

Howard se zoufale usadil na kamennou podlahu u stěny proti mřížím. Cítil, jak se na něj upírají oči všech. Když však vzhlédl, pohledy vězňů uhnuly. Většina se jich držela mříží a civěla ven do dlouhé chodby, kde se odvíjel všední den hornoegyptské policejní stanice.

Po chvíli se Carter obrátil na jednoho spoluvězně, asi třicetiletého Egypťana, který měl na sobě šedivou galábíji a nevypadal tak zpustle jako ostatní, a zeptal se ho, proč tady je. Muži však nebylo do řeči, nevrle zavrtěl hlavou a odmítavě mávl rukou, jako by chtěl říci: dej mi pokoj.

Jediný, kdo se o Howarda zajímal, byla hezká, avšak špinavá dívka s polodlouhými kudrnatými vlasy, která seděla na zemi nedaleko od něj a ovívala se svou dlouhou, širokou sukní tak, že ji zvedala až nad hlavu a zase pouštěla dolů. K tomu zkušeně mlaskala. Nepříznivé okolnosti vězeňské cely však nebyly vhodné k tomu, aby v osazenstvu budily nějaké choutky. A když dívka zvedla sukni, aby Carterovi ukázala, že pod ní opravdu nic nemá, znechuceně se odvrátil.

Chlapec malého vzrůstu, avšak nepochybně starší než vypadal, se přiblížil ke vznešenému spoluvězni a špatnou, skoro nesrozumitelnou angličtinou se ho zeptal: „Jak jste se sem dostal, pane?“

Howard neměl k rozhovoru chuť, potom se však podíval do otevřené, upřímné chlapcovy tváře a odpověděl: „Klidně se mnou můžeš mluvit svým jazykem. Jak se jmenuješ?“

„Sajjád. A je mi už čtrnáct,“ pochlubil se chlapec.

„Čtrnáct?“ opakoval překvapeně Carter. „Měl bys trávit čas spíše ve škole než ve vězení. Co jsi provedl fy?“

Sajjád zakoulel tmavýma očima a šelmovsky se usmál.

Asi se mu nechtělo přiznat, že kradl, a tak zformoval pravou ruku do mističky a otočil zápěstím. „Kabelku jedné vznešené lady z Evropy. Nebyla první, jenom mě poprvé chytili.“

„Kde a při jaké příležitosti?“

„Dole v přístavu. Hasan, můj učitel a nejlepší kapesní zloděj mezi Asuánem a Alexandrií, Hasan říká, že nejlepší příležitost ke kradení je, když lidi vycházejí z lodě. Nikdo nedává pozor na svoje věci. Všichni se dívají jenom před sebe, na to, co je čeká –říká Hasan.“

„Tak, říká Hasan.“

„Ano. Hasan je chytrý. Umí zpaměti odříkat první súru Koránu! Umíte to taky, pane?“

„Ne.“

„No tak vidíte.“

„A kdo tě chytil?“

Sajjád vysunul spodní ret a bradou naznačil ke kanceláři velitele policie. „Hamdi-Bey osobně.“ Naklonil se k Howardovi, zaclonil si ústa rukou a šeptem pokračoval: „On je tady taky jediný, kdo by mi mohl podat vodu. Ostatní jsou hlupáci a slaboši a nestojí za peníze, co vydělávají.“

Howard se musel smát, ten malý darebák se mu líbil.

Chvíli oba mlčky upírali oči na zem a Sajjád náhle polohlasem pravil: „Vlastně nemám Angličany rád…“

Cárter se na chlapce podíval: „A proč ne, smímli se zeptat?“

„Hasan říká, že Angličani koupili Egypt. Prostě tak, jako se kupuje velbloud nebo pytel cukru. Ale Hasan říká, že na to Angličani nemají právo. My Egypťané chceme žít tak, jak se to líbí nám. My jsme taky lidi, říká Hasan.“

„Chápu. Hasan je nacionalista a ty chceš být taky, viď?“

Sajjád prudce přikývl.

„Mezi námi řečeno,“ poznamenal tiše Howard, „jsem úplně na tvé straně. Co jsme my Angličané před více než deseti lety natropili v Alexandrii, to je ostuda celého britského impéria.“

„Hasan na vlastní oči viděl, jak vaše flotila z přístavu ostřelovala Alexandrii a na prach rozbila bazar, náměstí Mohammeda Alího a ulici konzulátů. Přitom se náš vůdce Arabi paša jenom chtěl bránit před vměšováním Angličanů do našich záležitostí. Ale Hasan říká, že i kuřeti ve vajíčku dá Alláh sílu, aby prorazilo ze skořápky.“

„Pokud vím, tak Arabi paša přežil?“

„Poslali ho do vyhnanství na Ceylon a už se nesmí vrátit domů. Teď je Hasan náš…“ Sajjád se odmlčel.

„Váš co?“ zeptal se Howard.

„Ale nic. Už tak jsem toho napovídal dost, pane.“

„Carter,“ představil se Howard. „Opravdu mi můžeš důvěřovat. S politikou nechci mít nic společného. Jsem archeolog a zajímám se o lidi, kteří žili před třemi tisíci lety.

Z tohoto hlediska jsem špatným poddaným Jejího Veličenstva královny Viktorie.“

Sajjád pokrčil nos. „Hasan říká, že koho jednou uštkl had, bojí se i stočeného provázku.“

„Ten Hasan je chytrý muž. Kde žije?“

Chlapec mlčel. Nakonec prohlásil: „Hasan mě odtud dostane. A jestli chcete, můžu se za vás přimluvit.“

„A co by se pak dělo?“

Sajjád se bujně zasmál, jako by si byl svou věcí zcela jistý. Dokonce to vypadalo, že pobyt ve vězeňské cele vůbec nebere vážně. „Efendi, vy nežijete v Egyptě dlouho, že ne?“

zeptal se pak. „Mně se zdá, že znáte zvyklosti a obyčeje naší země dost málo.“

„Už skoro tři roky,“ odpověděl Carter. „Ovšem téměř dva roky jsem žil v poušti, nejbližší město bylo daleko ve středním Egyptě.“

„Aha,“ usmál se Sajjád. „Víte, vlastně existuje jenom jeden bůh, Alláh. Ale ve skutečnosti máme ještě dva jiné bohy. Jmenují se bakšiš a kontakt. Když máš jedno z toho, máš to dobré. Když máš obojí, je to ještě lepší.“

„Říká Hasan.“

„Ne, říká Sajjád. Můžete mi to věřit. Nebudu tady trpět déle než jeden den. Máte u sebe peníze?“

„Ano,“ přiznal zdráhavě Howard. „Kolik?“

„Proč se ptáš?“

„No, řekl bych, že za libru byste byl venku.“

Carter na chlapce nedůvěřivě pohlédl. „A druhá by byla pro mě,“ pospíšil si dodat Sajjád. „Mně se tady totiž taky nelíbí.“ Přitom se s odporem podíval na tlustého Egypťana, který v podřepu nad dírou v zemi vykonával potřebu.

Howard byl skeptický. Ten kluk se mu prostě zdál moc rafinovaný. Na druhou stranu ho však poléval ledový pot při pomyšlení, že bude v tomto prostředí muset strávit ještě jeden nebo dva dny a noci. Pod košilí měl Carter náprsní tašku s celou svou hotovostí. Bylo to skoro šedesát anglických liber. To byl velký majetek a musel počítat se vším. Kdyby se spoluvězňové – a bylo mezi nimi pár dost podezřelých postav – na něj v noci vrhli, přišel by o všechno. Možná má opravdu jenom tuto šanci a měl by chlapci svěřit svůj osud.

Opatrně, aby nevzbudil pozornost, se Carter přisunul blíž k Sajjádovi. Ten okamžitě pochopil a natočil se trochu stranou, aby svými zády zakryl výhled. Howard nenápadně rozepnul košili a vytáhl náprsní tašku. Vyňal fotografii Sáry a pak vylovil dvě librové bankovky, které okamžitě sevřel v dlani.

Chtěl obrázek zase schovat, ale Sajjád na něj zvědavě civěl. Po tváři mu přelétl úsměv a zeptal se: „To je vaše žena, pane Cartere?“

„Do toho ti nic není,“ zamračil se Howard a skryl fotografii do peněženky. Zase nenápadně zapnul košili.

„Pane,“ začal zdráhavě Sajjád, „kde je vaše paní teď?“

„V Anglii,“ odpověděl nevrle Cárter. „Proč se ptáš?“

Sajjád rozpačitě uhnul pohledem. „Je to trapná situace,“

poznamenal váhavě, „ale mohl bych odpřísáhnout, že žena na obrázku je ta dáma, co jsem jí ukradl kabelku. Je mi líto, pane Cartere.“

Chvilku trvalo, než si Howard uspořádal myšlenky. Na tom Sajjádovi mu bylo něco divné. Ještě jednou vytáhl Sářinu fotografii a ukázal ji chlapci.

„Ano, je to ta paní.“ Na nábřeží vystupovala z poštovního parníku. Zavazadla jí odváželi do hotelu Luxor.

Když přecházela po můstku na pevninu, tak jsem – no vždyť víte. Je mi to opravdu líto, pane Cartere. Jsem moc nešťastný. Jak bych to mohl napravit?“

Sajjádova slova zněla dokonce upřímně. „Ta žena vystupovala z lodi tady?“ zeptal se nedůvěřivě Howard a mával fotografií Sajjádovi před nosem. I když se snažil, nedokázal svoje vzrušení potlačit.

„Když vám to říkám! Sedím tady kvůli ní!“

Howard spěšně zastrčil fotografii. „Musím odtud pryč!“

vyrazil ze sebe polohlasně. „Musím odtud!“

Sajjád ukázal na pěst, v níž Cárter stále ještě svíral dvě librové bankovky. „Kdybyste teď byl tak laskavý…“

Howard si nedělal příliš velké naděje, teď mu však už bylo všechno jedno. Tak, aby to nikdo nezpozoroval, podstrčil chlapci peníze. Ale zároveň mu pohrozil: „Jestli mě podvedeš, tak tě zabiju. To mi můžeš věřit!“

„No jo,“ odpověděl klidně a Cárter přemítal, jestli je ten kluk tak mazaný podvodník, nebo si je opravdu svou věcí tak jistý.

Rozhodně ho nespouštěl z očí a sledoval, jak Sajjád přikročil k mřížím a hlasitým „ssss“ přivolával dozorce podřimujícího na židli na konci dlouhé chodby.

Dozorce velmi neochotně uposlechl Sajjádovy výzvy.

Nesrozumitelně klel a hlučně vlekl nohy v sešlapaných sandálech po kamenné podlaze. Bylo slyšet, jak mu Sajjád něco šeptá, nebylo však rozumět, co říká. Nakonec se dozorce vzdálil stejně hlučně, jak přišel.

Za několik minut se za mřížemi objevil Hamdi-Bey a dlouho se šeptem se Sajjádem o něčem dohadovali, přičemž se Sajjád několikrát otočil a prstem ukazoval na Cartera.

Potom velitel policie odešel.

Sajjád vztekle udeřil pěstí do mříží a se sevřenými rty se vrátil ke Carterovi. Dokud cítili, že se na ně spoluvězňové dívají, chlapec mlčel. Až když zájem o událost zřejmě polevil, zašeptal Howardovi: „Ten psí syn se s tím nespokojil. Chce pět liber!“ Přitom ukázal ruku s roztaženými prsty.

Howard už počítal s brzkým propuštěním. Mělo to snad být všechno marné? Když teď bude dlouho uvažovat, musí počítat s tím, že mu tady seberou všechen jeho majetek.

Vždyť teď věděl už i Hamdi-Bey, že má u sebe peníze.

Proto vytáhl zpod košile další tři libry a dal je Sajjádovi.

A celá scénka začala znovu. Nejdříve přišel dozorce, potom Hamdi-Bey a pět anglických liber bleskurychle změnilo majitele. Hamdi-Bey opět odešel.

„Všechno v pořádku, pane Cartere,“ ujistil ho Sajjád, když se vrátil.

„Nic není v pořádku,“ zasyčel Howard, „zaplatil jsem pět liber a chci odtud ven!“

Chlapec pozvedl paže v uklidňujícím gestu: „Jen počkejte! Hamdi-Bey je sice lump, ale není to podvodník.“

„A v čem je rozdíl?“ zašeptal s trpkostí Howard. Vztek v něm rychle narůstal. Ale co má dělat? Má křičet, zuřit, mlátit kolem sebe? Neklidně se díval po cele a hledal východisko z této bezvýchodné situace. Zcela vážně se zabýval myšlenkou, že bude předstírat mdloby a doufal, že mu bude poskytnuto ošetření. Té příležitosti chtěl využít k útěku. Než se stačil rozhodnout, dozorce odemkl mříž, ukázal na Cartera a Sajjáda a zvolal: „K výslechu!“

Oba na sebe kradmo pohlédli, uposlechli a než se nadáli, stáli na ulici před policejní stanicí.

„Vždyť jsem to říkal,“ prohlásil Sajjád. „Hamdi-Bey je sice lump, ale není podvodník.“

Howardova první cesta vedla k hotelu Luxor stojícímu nedaleko policejní stanice na pobřežní promenádě. Byl vzrušen jako tehdy před lety ve Swaffhamu a dal si dohromady řeč, s jakou chtěl Sáru oslovit. Polohlasně si přeříkával věty, vešel do hotelu a zeptal se recepčního na paní Sáru Chambersovou.

„Lituji,“ odpověděl drobný, vlídný Egypťan v recepci, „ale dáma toho jména u nás ubytována není.“

„Tak možná slečna Sára Jonesová?“ pohlédl Howard na recepčního téměř úpěnlivě.

„Ani žádná slečna Sára Jonesová, pane.“

„Ale určitě u vás v hotelu bydlí nějaká Angličanka!“

Drobný recepční už ztrácel trpělivost, obrátil oči k nebi a odvětil: „Sire, my jsme velký hotel a ubytováváme nejednu Angličanku. A kdybyste mě teď omluvil.“

Bakšiš, prolétlo Howardovi hlavou a vzpomněl si, co mu v cele řekl Sajjád. Podstrčil tedy Egypťanovi za pultem dva piastry a požádal: „Mohl bych se podívat do vaší hotelové knihy?“

Recepčnímu to příliš vhod nebylo a s obavami se rozhlédl, potom však k Howardovi přisunul seznam hostů.

Jako Angličanky, které cestují samy, tam byly uvedeny: paní Showkeyová

z

Gloucesteru,

slečna

Evansová

z

Manchesteru, paní Jane Cullenová s dcerou Mary z Brightonu a lady Elizabeth Collinghamová z Londýna, South Kensington.

Carter zklamaně knihu hostů vrátil. Že by Sára cestovala pod falešným jménem? I když nechápal, proč by to dělala, zůstalo to jeho poslední nadějí. Nastal večer a Howard přecházel před hotelem Luxor sem a tam. Z

protějšího chodníku sledoval všechna okna v naději, že se Sára někde objeví a zamává mu. Ale nestalo se nic. Po dvou hodinách byl Howard unavený jako pes, vzdal to a vydal se do svého penzionu.

V noci spal neklidně a zdály se mu zmatené sny. Viděl Sáru ve vězeňské cele na policejní stanici. Při pokusu osvobodit ji ho přemohli dozorci a strčili do jiné cely.

Pokoušel se dorozumět se Sárou voláním, ale jejich hlasy se v prázdných chodbách a kobkách rozléhaly a nebylo jim rozumět.

Krátce po východu slunce se Carter znovu vydal k hotelu Luxor, aby sledoval vchod a okna vedoucí do ulice.

Brzy zrána bylo před vchodem rušno. Přijížděly drožky a povozy tažené mulami, aby hotelové hosty a jejich zavazadla odvezly na nádraží. Obchodníci dodávali svoje zboží a armáda polonahých sluhů se zpěvem zametala ulici před hotelem. Oblaka prachu, která se přitom rozvířila, zahalila na chvíli budovu do šedého mraku, jenž zabránil výhledu.

Po třech hodinách bezvýsledného přecházení Howard usedl na lavičku na pobřežní promenádě a zíral před sebe do prázdna. Náhle za sebou uslyšel neznámý ženský hlas: „Promiňte, sire, ale už několik dní mám pocit, že mě sledujete. Nechtěl byste mi to vysvětlit?“

Howard se ohlédl a k smrti se vylekal. Před ním stála záhadná dáma z lodi. Byla k nerozeznání podobná Sáře, ale hlas prozrazoval, že to není ona. Na okamžik si připadal jako oběť klamání smyslů. Copak se jeho oči nebo uši zbláznily?

„Já jsem myslel – věřil jsem – slečno Jonesová?“

vyskočil. Prohlížel si cizí ženu skoro vtíravě. „Slečno Jonesová?“ opakoval bezradně.

„Já jsem lady Elizabeth Collinghamová,“ pravila cizí dáma, která se Sáře podobala jako dvojče.

„Lady Collinghamová,“ opakoval šeptem Carter a vrtěl hlavou. Nakonec ze sebe vypravil: „Jmenuji se Howard Carter. Jsem archeolog.“

„Stále ještě jste neodpověděl na mou otázku, pane Cartere,“ trvala na svém dáma.

„Ne,“ souhlasil Howard. S obtížemi se pokoušel sladit svůj rozum s city. Rozum mu říkal, že ta žena je někdo jiný, city o tom pochybovaly. „Je to prostě omyl,“ vysvětloval nesměle, „nikdy bych si nedovolil…“

„To je dost prostoduchý způsob, jak ospravedlnit své chování, nemyslíte, pane Cartere?“

Howard pokrčil rameny. „Možná to tak vypadá, mylady, mohu vás však ujistit, že jsem neměl v úmyslu vás kompromitovat. Prosím vás, věřte mi.“

Lady Collinghamová se usmívala. Vypadalo to, že mladému Angličanovi příliš nevěří. Zároveň nedokázala skrýt, že se jí archeologovo nesmělé chování líbí.

Když si Carter všiml jejího nedůvěřivého úsměvu, rozčílilo ho to. Vytáhl z kapsy saka náprsní tašku a ukázal jí Sářinu fotografii. „To je ona!“ prohlásil triumfálně.

„Hezká, moc hezká,“ odsekla lady, „ale vysvětluje to nějak vaše jednání?“

„Máte pravdu. Podobnost mezi vámi a slečnou Jonesovou by nebyla důvodem, proč vás sledovat. Ale víte, když se naše cesty před dvěma lety rozešly, nestalo se tak proto, že by naše láska vyprchala, ale pouze z rozumových důvodů. Slečna Jonesová se provdala za jiného muže, přestože milovala jenom mě. Dokážete to pochopit? Od té doby trávím svůj čas jako dost neúspěšný archeologický vykopávač a pokouším se na Sáru Jonesovou zapomenout.

Ale sama vidíte, co z toho je. Promiňte mi mé chování, mylady.“

„Přijímám vaši omluvu.“ Lady Collinghamová se na Howarda dlouze zadívala. „S jednou podmínkou. Povíte mi víc o sobě a té slečně Jonesové.“

Carterovi se ani nechtělo věřit, že se ta krásná cizí lady skutečně zajímá o jeho osud. A také nevěděl, jestli je ochoten před ní svůj život rozložit. Nerozhodně se díval do jejích tmavých očí, které mu připomínaly Sáru, a odpověděl: „Lady Collinghamová, jste si jista, že vás to opravdu zajímá?“

„Úplně jistá!“ odpověděla. Měla na sobě dlouhé žluté šaty s černými paspulkami a kraječkami a slunečník stejné barvy. Rozevřela ho a zavěsila se do Cartera. „Pojďte, doprovoďte mě na ranní procházce.“

Howard ani nevěděl, jak se to stalo. Včera ještě trávil den v zatuchlé vězeňské cele. Teď se procházel podél Nilu se vznešenou lady, která se zatraceně podobala Sáře. Byl nejistý, zmatený, rozrušený. V jeho nitru bojovaly protichůdné city. Něco se v něm vzpíralo opětovat důvěrnost krásné lady, ale už v příštím okamžiku v něm právě tato důvěrnost vzbuzovala blažený pocit, jaký v něm zanechala Sára Jonesová.

V matoucí nejistotě šli chvíli mlčky vedle sebe. Z druhé strany Nilu sem vál horký pouštní vítr a lady Collinghamová stěží udržela svůj slunečník. Howard zoufale hledal slova a nevěděl, jak začít. Co má té ženě, kterou vůbec nezná, vyprávět? Opravdu si myslí, že jí vydá své nejhlubší city?

Náhle zastavil. Vyprostil paži a s křečovitou zdvořilostí se omluvil: „Mylady, prosím, promiňte.“

A než mohla lady Collinghamová něco namítnout, dal se Howard na útěk. Hnal se po pobřežní promenádě, jako by ho štvala smečka psů. U hotelu Savoy odbočil doleva a teprve když si mohl být jistý, že ho lady nepronásleduje, zpomalil. Když došel do penzionu, oblek se mu lepil na tělo.

„Efendi!“ zavolal na něj MahMond Habila, stále se mazaně usmívající majitel Maamura Paláce. V ruce mával nějakým papírem. „Je tu pro vás zpráva od pana Navilleho!“

Howard četl: „Naléhavě žádám o Vaši návštěvu v Dér el-Bahrí. Edouard Naville“

Zase jednou vzal život Howarda Cartera nečekaný zvrat.

Neboť když Howard přijel k Navilleovi na druhý břeh Nilu, dozvěděl se, že jeho asistent Percy Brown utrpěl těžký úraz.

Brown, jehož úkolem bylo především kopírování nápisů a nástěnných reliéfů, spadl z lešení a zlomil si stehenní kost pravé nohy a obě ruce.

„Jste ochoten převzít úkoly pana Browna?“ zeptal se Naville svým strohým způsobem.

„Proč ne,“ odpověděl váhavě Carter. Věděl, že Naville ho potřebuje, a pokračoval: „To záleží jen na podmínkách, sire.“

Naville vlastně nebyl muž, s jakým se dá smlouvat, ale v této nouzové situaci byl na mladého Angličana odkázaný.

Proto k Howardovi obrátil staženou tvář, jako kdyby při jeho slovech pociťoval bolest, a vyzval ho: „Sdělte mi své podmínky, pane Cartere!“

Howard měl dojem, že se mu to zdá. Velký Naville říká, aby mu sdělil své podmínky. Krátce přemýšlel, zda se má s archeologem pustit do pokerové partie, potom vsadil do hry všechno.

„Doktore,“ začal sebejistě, „chtěl bych dvojnásobný plat, než jsem měl u Flinderse Petrieho v Amarně. Sto liber.“

„V pořádku.“

„A ještě –“

„Ano?“ Naville se na něj s očekáváním zadíval. „A ještě bych chtěl, abyste mi poskytl archeologické vzdělání.“

Howard užasl nad svou odvahou. „A ještě něco?“ zeptal se provokativně Naville. „Ne, sire. To je všechno.“

Náhle z Navilleho tváře zmizel bolestný výraz. „Pokud jde o druhý požadavek, je to spíše chvályhodné,“

poznamenal spokojeně. „Svědčí o tom, že jste pro práci zapálený. To se mi líbí, pane Cartere. Tak dobře!“ Podal Howardovi ruku. „Buďte vítán v Dér el-Bahrí. Kdy můžete začít?“

„Řekněme pozítří.“

„Dobře, tak pozítří v šest hodin na tomto místě!“

Když převozník napnul plachtu a večerní vítr se pleskavě opřel do okrového trojúhelníku, Howarda zaplavila tichá zlost kvůli jeho chování k lady Collinghamové. Choval se dost hloupě a jistě se mu směje. Náhle si vzpomněl, že i před Sárou Jonesovou utekl, když se s ní viděl poprvé.

Vítr hnal člun neobvykle rychle k druhému břehu a převozník odměněný královským bakšišem přál Howardovi, aby mu Alláh požehnal. Proč v situacích, které mu přerůstají přes hlavu, vždycky uteče, přemýšlel Howard cestou k Maamura Paláce.

Jistě, tenkrát ve Swaffhamu byl o pár let mladší, nesmělý kluk, který chodil do Rodinné školy – ale dnes?

Není snad žádaným kreslířem s platem sto liber ročně? To je víc, než kdy vydělával jeho otec. Proč se chová jako hlupák?

Sám v hotelovém pokojíku, kde vlastně nebyl nikdy sám, protože nezaskleným oknem tam dnem i nocí pronikal hluk z ulice a protože i zavřené dveře jen náznakem uzavíraly místnost, tedy v této omezené samotě měl Howard pocit, že by měl lady napsat omluvný dopis. Ale ještě než napsal první větu, rozhodl se při okusování své kreslířské tužky k tomu, že lady Collinghamovou osobně vyhledá.

Druhého dne ráno se Howard vydal na cestu k hotelu Luxor a našel lady Collinghamovou u snídaně v zahradě. Na první pohled ji téměř nepoznal, přitom však ani nemohl říci, co se na ní změnilo. V takové situaci ho napadlo, zda lady Collinghamová není jen výplodem jeho toužící fantazie.

Lady Carterovi nabídla, aby s ní posnídal. Trapná epizoda ze včerejška na ni zřejmě nezapůsobila. Pila černou kávu, z mističky vyjídala lžičkou jogurt a povídala o počasí a o nilské záplavě, která se, podle domorodců, měla dostavit už před týdnem. Náhle a zcela neočekávaně se však zeptala: „Pane Cartere, proč jste včera přede mnou utekl?“

Howard s obtížemi spolkl kousek sýra, který měl zrovna v puse, a přitom prudce kýval hlavou, jako by chtěl říci: proto jsem vlastně teď přišel. Potom odpověděl: „Mylady, chtěl bych se omluvit za své chování. Ale prostě jsem nedokázal svěřit se jen tak beze všeho úplně cizímu člověku.

Myslím tím, že se vlastně vůbec neznáme. A – upřímně řečeno – měl jsem strach z výsměchu…“

„Možná to pro vás bude snazší, když vám nejprve budu vyprávět já o sobě,“ navrhla lady Collinghamová. „Ale i já potřebuji odvahu, a proto vás velmi dobře chápu. Možná se ptáte, proč cestuji sama a navíc do tak vzdálené země.“

„Ale prosím vás, mylady,“ pokrytecky namítl Carter.

„Ne, ne. Nemusíte se přetvařovat!“ Lady přejela pohledem po ostatních hostech, kteří v hotelové zahradě snídali. „Všichni se na to ptají a mnozí si dokonce šuškají.

Už jsem si na to zvykla.“

„Vy nejste vdaná?“

„Byla jsem do loňského roku. Jak to tak v našich kruzích bývá. Před čtyřmi lety – to mi bylo dvacet – mě provdali za lorda Collinghama. Nikdo se mě neptal, jestli chci, a už vůbec ne, jestli lorda miluji. Měla jsem ten svazek považovat za určitou čest. Avšak co bylo míněno jako pocta, ukázalo se záhy jako ostuda, protože jeho lordstvo do manželství kromě slušného majetku přineslo i jednu pozoruhodnou vlastnost: lord Collingham byl, což nikdo nevěděl, piják toho druhu, co bez podnapilosti není schopen vůbec ničeho. A protože jsem nechtěla přivést na svět slabomyslné či debilní dítě, odpírala jsem se mu. Dala jsem mu ultimátum: já nebo absint. Čtyři dny nevypil ani kapku, pátý den skočil pod přijíždějící vlak na Viktoriině nádraží.“

Po vyprávění, které lady odříkala s jistým odstupem, následovalo dlouhé ticho. Howard se neodvážil ani slova a po chvíli rozpačitě poznamenal: „To je mi líto, lady Collinghamová.“

„Není třeba,“ odmítla chladně lady. „A teď mi svůj příběh povězte vy, pane Cartere.“

Když se mu lady Collinghamová tak bez zábran svěřila, jeho pochybnosti se rozplynuly. Bylo mu té ženy líto. Přes veškeré rozdíly v jejich minulosti pociťoval Howard dokonce i něco společného. Cožpak lady není v Egyptě ze stejného důvodu jako on

– aby zapomněla?

A tak začal Carter popisovat svůj život ve Swaffhamu a lásku k Sáře Jonesové, kterou mu svým zjevem připomínala.

A když byl u rozloučení na nádraží, k němuž došlo před téměř třemi lety, upřel oči do korun palem, protože nechtěl, aby lady viděla, jak se mu oči zalévají slzami.

„Musel jste ji velmi milovat,“ poznamenala lady Collinghamová, když Howard skončil.

Trpce se usmál: „Možná je to hloupé, ale miluji ji ještě pořád

– i když se provdala za jiného.“

„Nějak vám závidím, pane Cartere. Protože za vaší nešťastností se skrývají hluboké city. Kde jsou city, tam je i velké utrpení. Ale utrpení netrvá věčně, jednou se promění ve smích. Ale já se svým zakrnělým citovým životem…“

Howard měl dojem, jako by se krásná lady k němu vkrádala, žadonila o soucit, rozviřovala jeho city. Nebylo mu to nepříjemné – jen se divil, že lady Collinghamová vylila své srdce zrovna jemu. Cožpak se jí nedvoří znamenitější muži, vznešeného původu a vysokého postavení?

Kdyby se ho před několika dny někdo zeptal, zda si dovede ve svém životě představit jinou ženu než Sáru Jonesovou, rozzlobeně by tuto možnost zamítl. Teď se tázavě podíval na svůj protějšek: mohla by to snad být ona?

Jako kdyby se probíral z necudného snu, který daleko přepínal tětivu reality, se Carter náhle vzpamatoval. Vstal a chystal se rozloučit. „Doufám, že jsem vás nenudil,“ začal zdvořile, „dovolte, abych odešel.“

„Vy dnes nemáte čas doprovodit mě na ranní procházku?“

„Bohužel, mylady, nemám. Nečekaně jsem dostal zaměstnání, budu pracovat s doktorem Navillem na vykopávkách chrámu v Děr el-Bahrí. Možná někdy jindy.

Zdržíte se tady?“

„Měla bych?“ lady Collinghamová podala Carterovi ruku a držela ji déle, než se hodilo na zběžné rozloučení.

Howard cítil, jak zrudl. Pak sebral všechno odvahu a odpověděl: „Rád bych vás zase viděl, lady Elizabeth.“

Pohlédla na něj a Howard měl dojem, že se dívá do Sářiných očí – ta žena ho podivným způsobem přitahovala.

XVI

Monotónní zpěvy dělníků se rozléhaly skalním údolím Dér el-Bahrí a braly Evropanům poslední nervy. Začínaly ráno v šest hodin a končily teprve kolem poledne, když se práce zastavila. Naville tvrdil, že práce jde rychleji, když si feláhové prozpěvují. Pak více než čtyři sta mužů vytvořilo lidský řetěz a podávalo si koše z vrbového proutí naplněné sutí od horní terasy chrámu královny Hatšepsut do údolí, kde je poslední vysypávali do rezavě hnědých důlních vozíků pouštní železnice. Naville dal položit úzké koleje až k vesnici a dělníci považovali za čest hrát si na lokomotivu.

Přes jisté zvláštnosti – k nimž patřila ranní a večerní modlitba jako ve škole – si Howard Carter s Navillem rozuměl čím dál lépe. Odkázán sám na sebe plnil svůj úkol kopírovat nejdůležitější reliéfy a nástěnné malby. Na rozdíl od svého zraněného předchůdce se však Howard nespokojil s přenášením předloh v měřítku 1:1, nýbrž tvořil obrázky v přijatelnějších formátech a akvarelovou technikou je vybarvoval. Výsledek Navilleho nadchl.

Kromě toho si Howard ještě našel čas sledovat Navilleho při archeologické práci. Odlišoval se od jeho prvního učitele, Flinderse Petrieho, nejen založením a povahou, ale i způsobem práce. Petrie vždy považoval za svůj úkol vyrvat zemi nová tajemství. Naville se naopak spokojoval s odhalováním vykopávek a dbal na to, aby byly vědecky zpracované. Naville se dokázal celé dny zabývat drobným detailem, zdánlivě bezvýznamným hieroglyfem.

Petrie stále kopal a hledal nové nálezy, Naville naopak považoval nové nálezy téměř za překážku své práce.

Spatřoval svou úlohu nikoli v odhalování, nýbrž v zachovávání, a tím se lišil od Petrieho.

Jednoho večera stál Howard u paty skalního chrámu a hlavu měl zakloněnou. Pohledem stoupal vzhůru k strohým, okrově zbarveným kamenným stěnám, které vypadaly v každou denní dobu jinak. Bylo ticho, občas přerušované odrolenými kamínky padajícími dolů na hromadu štěrku – tak, jak se to dělo už tisíce let.

V tuto hodinu vrhaly výběžky ve skalách tmavé stíny, jež se na některých místech spojovaly do podoby obrovských tlam či těl bájných zvířat velkých jako čtyřpatrový dům. Howardův pohled klouzal ze strany na stranu, zdola nahoru. Každá puklina, každá vráska, každý jednotlivý výstupek ho zajímal a probouzel v něm fantazii.

Naville Cartera už delší dobu pozoroval a teď k němu zezadu přistoupil: „Myslím, že vím, co hledáte, pane Cartere. Ale jestli vám smím dát jednu radu, zapomeňte na to!“

Howard se obrátil. „Od té doby, co jsem tady, mě zaměstnává myšlenka, zda královna Hatšepsut dala někde ve skalách založit hrob. To by přece bylo samozřejmé, nemyslíte?“

„Já jsem si to myslel,“ usmál se Naville. „Máte nějaký záchytný bod, který vaši domněnku ospravedlňuje, nějaký odkaz?“

„Ne.“ Howard stále ještě zakláněl hlavu. „Je moje domněnka opravdu tak absurdní?“

„Absurdní? To v žádném případě. Celá archeologie je řada absurdit. A tento chrám je toho nejlepším důkazem.

Samozřejmě je na vás, jestli chcete prohledat celou skalní stěnu a pátrat po tajném vchodu, ale věřte mi, Cartere, je to nebezpečné a nesmyslné.“

„Člověk by se musel po laně spustit dolů a poklepem hledat ve skále dutiny.“

„A vy si myslíte, že jste první, koho to napadlo? Před více než dvaceti lety tak bratři Rassulové objevili dosud největší archeologický poklad.“

„Tady v této skalní stěně?“ zvolal nevěřícně Howard.

Naville ukázal rukou: „Tam na tom skalním výběžku, asi dvanáct metrů pod vrcholem, narazil Ahmed, nejstaršíze tří bratrů, na díru zatarasenou volnými kameny. Nebylo ji vidět ani zdola, ani shora. Ahmed ji našel jen proto, že se spustil po laně. Když odstranil kameny, jimiž byl otvor zakrytý, otevřela se před ním chodba, která vedla obloukem doleva, asi sedmdesát metrů hluboko do skály až k hrobce.

A v té hrobce ležely mumie čtyřiceti faraónů. Mezi nimi Ramesse, Sethi a Thutmose III., každý opatřený tabulkou se jménem. „Proboha,“ zajíkl se úctou Carter.

„Celý rok bratři svůj nález zamlčovali,“ pokračoval Naville. „Potom se rozhodli zpeněžit ho. Zasvětili do svého objevu konzula Mustafu Agu Ayata, největšího překupníka starožitností v Horním Egyptě, a s jeho pomocí léta prodávali pohřební dary, zlaté šperky a prsteny, které stahovali z prstů královských mumií.“

Na Cartera Navilleovo vyprávění tak zapůsobilo, že nenacházel slova. Přimhouřenýma očima se díval na tmavou skalní stěnu, kde se událo něco tak nepochopitelného.

„Jednomu nerozumím,“ přiznal nesměle, „jak se všichni ti různí králové dostali do této skrýše, když každý z nich měl svůj vlastní a s velkým přepychem zařízený hrob?“

„Pojďte!“ Naville a Carter se vydali na cestu domů. Při chůzi archeolog odpověděl na Howardovu otázku: „Naštěstí byla v té skrýši mumií nalezena zpráva. Podle ní bylo osamělé Údolí králů už kolem roku 1200 před Kristem cílem lupičských band. Proto v době vlády Ramesse III. vymysleli Amonovi kněží plán. Za přísného utajování dávali celá léta kopat do skály nepřístupný labyrint a při dokonale zorganizované akci se jim za hluboké noci podařilo přenést všechny mumie faraónů nahoru na skály Dér el-Bahrí, po jedné je spustili po provaze dolů a dopravili do skrýše, kde zůstaly tři tisíce let neobjeveny.“

„A kdo těm bratrům nakonec přišel na stopu? Kdo tomu učinil přítrž?“

Naville se zastavil. Pohlédl na Cartera. V šeru mohl Howard jasně rozeznat, jak se jeho učitel šklebí. „Vy mi to nebudete věřit,“ začal s úsměškem, „ale byl to Emil Brugsch.“

Tedy Howard by leccos považoval za možné, ale že právě Brugsch, ten lump, odhalí jiné lumpy, to nějak nedokázal pochopit. Pokračovali v cestě k domu archeologů a Naville vyprávěl, jak se to stalo. „Asi před patnácti lety se začalo na černém trhu objevovat stále více cenných nálezů, pokladů, jaké dosud nikdo nikdy neviděl. Mnohé z nich nesly jména králů z doby Nové říše, takže se muselo předpokládat, že nějací gangsteři objevili nikoli jeden, nýbrž více hrobů. Už tehdy nebyl Brugsch v kruzích přechovávačů kradeného zboží neznámým mužem. Udržoval styky s podsvětím, a proto byl pověřen, aby provedl obchod naoko.

Brugsch se v příslušných kruzích poptával, kde by mohl cenné nálezy získat, a tak se dostal do Luxoru. Konzul Mustafa Aga Ayat a bratři Rassulové mu nabídli skoro všechno, co bylo na mezinárodním šmelinářském trhu dobré a drahé. O původu zboží však mlčeli. Brugsch nepovolil a sledoval bratry na každém kroku. Nakonec Soliman, nejmladší z bratrů, ztratil nervy a učinil přiznání. Správa starověkých památek v Káhiře mu za to dokonce zaplatila pět set anglických liber. Ostatně – jak jsem slyšel, Brugsch už je zase v Luxoru!“

„Já vím,“ přikývl Carter. „Už jsem měl to pochybné potěšení.“

„Spojil jste se s ním ohledně těch plánů Amarny?“

„Samozřejmě, pokus však skončil jinak, než jsem čekal.“

Naville se na Howarda tázavě podíval.

„No, Brugsch zavolal policii a tvrdil, že jsem ho okradl.

Byl jsem zatčen a strávil půl dne ve vězeňské cele se zloději a prostitutkami a vykoupil jsem se jen s pomocí bakšiše.“

„Ten Brugsch je a zůstane darebák. Nesmíte se jím nechat zastrašit, Cartere. Jen si ho pořádně podejte!“

Howard malomyslně přikývl. Když došli k domu archeologů, zeptal se: „A co se stalo s bratry Rassulovými?“

„Nikdy nebyli odsouzeni. Oba mladší vedou poklidný život zámožných soukromníků a Ahmed, objevitel skrýše mumií, byl jmenován vrchním dozorčím v Údolí králů. Jeho úkolem je ochrana proti vykrádačům hrobů.“

„Žertujete!“

„Ale kdepak. Nezapomeňte, Cartere, že jsme v Egyptě.“

Spojení s lordem Amherstem a lady Margaretou bylo od ukončení prací v údolí Tell el-Amarna přerušeno. Carter se v jednom dopise omluvil za neúspěšnost své práce a ohlásil ztrátu plánů Amarny, avšak jeho lordstvo, zřejmě zklamané, nepovažovalo za nutné odpovědět.

Proto nemohl vědět, že lord Amherst den předtím přicestoval s lady Margaretou, dcerou Alicií, jejím snoubencem lordem Rockleyem i komorníkem Albertem a komornou Emilií. Nebylo tedy divu, že cestující, když se vylodili v Alexandrii, potřebovali dva dvojité faetony, které je s personálem a zavazadly dopravily na nádraží.

Až na několik výjimek byly odstraněny stopy, které městu vryl ničivý útok britské flotily. Na náměstí Mohammeda Alího a v ulici evropských konzulátů bylo vidět nové, krásné stavby. A stejně jako dříve určovali obraz města převážně Evropané.

„Jen se podívej, mami!“ zvolala Alicia a popotahovala lady Margaretu za rukáv. Kočár zabočil na prostranství před nádražím. Před nimi vyrostl ze země pohádkový palác s výklenky a věžičkami, stěnami vyloženými modrými a červenými dlaždicemi a s barevnými skly v oknech tvaru lomených oblouků. Štíhlé sloupy rámovaly vstupní portál.

Victoria Station v Londýně vypadalo ve srovnání s tímto přepychovým nádražím jako chudobinec.

Lord Rockley galantně pomohl Alicii z kočáru a lady Margareta zapochybovala, zda je její jednoduché oblečení přiměřené tak exkluzivní události, jakou je jízda vlakem napříč nilskou deltou. Vznešenost všude, kam se člověk podíval. Prodavači jízdenek v livrejích zdobených zlatem vykonávali svou práci u přepážek tak, jak to dělají už jen úředníci v Anglické bance, a jejich důstojný obličej nijak nezaostával za výrazem bankovních úředníků. Odborník na zavazadla v bílých rukavicích se staral o kufry cestujících a samozřejmě by bylo pod jeho důstojnost, kdyby se jich chopil sám. Velel celému pluku trpasličích sluhů v bílých galábíjích.

Přestože nebylo důvodu, vládlo všude velké vzrušení.

Prodavači posunovali halou pojízdné stánky s občerstvením a hlasitě vychvalovali jedinečnost svého zboží, oříšků, perníků a preclíků. Jeden stánek by stačil, aby uspokojil potřeby nevelkého počtu cestujících, avšak o jejich přízeň se jich ucházelo nejméně pět a prodavači překřikovali jeden druhého.

Pro sebe a rodinu rezervoval lord Amherst kupé první třídy, pro Emily, Alberta a zavazadla kupé třetí třídy. Tam na ně čekaly dřevěné lavice, zatímco panstvo usedlo na plyš.

Jen Evropané směli využít možnosti smíšených kupé, v nichž směli společně sedět muži i ženy. Egypťané cestovali rozděleni podle pohlaví, ženy měly svůj vlastní vagon.

Vůbec se cesta vedoucí mnohoramennou deltou Nilu do Káhiry a trvající obvykle půl dne stále ještě podobala dobrodružství, protože koleje byly často podemleté, zaváté pouštním pískem, nebo roztavené slunečním žárem.

Asi v polovině cesty mezi Alexandrií a Káhirou, poblíž Kafr az-Zajjád, kde železniční trať přetíná široké západní rameno Nilu, se cestujícím dostalo zvláštní podívané. Koleje náhle končily na břehu řeky. Ale když kolem místa propluly dvě lodě proti proudu řeky, z poloviny nilského ramene se přisunulo pokračování kolejí a vlak mohl přejet přes vodu.

Otáčivý most, který vybudoval jeden Angličan, si v dobách chedíva Sajda paši získal pochybnou slávu. Tehdy stáli bratři Ahmed a Ismaíl, chedívovi synovci, na prvním a druhém následnickém místě na funkci místokrále. Po jedné rodinné slavnosti v Alexandrii se celé chedívovo příbuzenstvo vydalo zvláštním vlakem na cestu domů do Káhiry. Byl mezi nimi i Ahmed, následník trůnu. Jen jeden chyběl: Ismaíl. Když se vlak blížil k otáčivému mostu, ten se otevřel, jako by ho ovládala tajemná síla, a vlak s místokrálovým příbuzenstvem se utopil v Nilu. Tak se Ismaíl stal chedívem Egypta.

Lord Amherst a jeho rodina v pořádku dojeli do Káhiry, kde se nastěhovali do pětipokojového apartmá hotelu Shepheards a výhledem na Nil a říční ostrov al-Gazíra. Po večerním dinem na hotelové terase ponořené do kouzelného světla elektrických lamp přinesl vrchní na stříbrném podnosu vizitku. Lord Amherst ji přijal a četl: J. M. Cook – Thomas Cook, travel agents –Shepheards, Cairo.

„Že prosím,“ přikývl lord a za okamžik se jim představil muž oblečený podle nejnovější anglické módy.

„Slyšel jsem o vašem příjezdu, mylorde. Prý máte v úmyslu cestovat se svým doprovodem do Horního Egypta.

Bylo by počtou pro mou firmu, kdybychom směli vaši cestu až do nejmenších podrobností organizovat.“

Lady Margareta se na něj podívala opovržlivě, jako na podomního obchodníka, který bez vyzvání nabízí své zboží, avšak lord projevil zájem a otázal se Angličana: „Vy jste potomkem slavného Thomase Cooka?“

„Přesně řečeno jsem jeho syn. Můj otec Thomas zemřel před čtyřmi lety.“

„Já vím,“ pokývl lord Amherst, „byly toho plné noviny.

Váš otec, s dovolením, vynalezl cestování.“

„Mylord je velmi vlídný. Ale vaše poznámka není od věci. Dokonce i králové a mocnáři dnes cestují s poukázkami od Thomase Cooka. Taufík paša není výjimkou.“

Alicia, která rozhovor pozorně sledovala, tázavě pohlédla na otce: „Může mi někdo vysvětlit, co to znamená cestovat s poukázkami?“

„To je jednoduché, mylady,“ obrátil se Cook na Alicii.

„Od nepaměti musel každý, kdo se vydal na cestu do daleké země, s sebou vézt všechny peníze, které na takovou cestu potřeboval. To bylo obtížné a také nebezpečné, protože je dost darebáků a nepoctivých osob, které se pověsí takovému cestovateli na paty. Thomas Cook nabízí možnost, aby si každý zaplatil cestovní náklady doma. Naše agentura převezme objednávky všech lístků na cesty lodí i vlakem i rezervaci v hotelu. Ať přijedete kamkoli, váš příjezd je ohlášený.“

„Ale to je skvělé!“ zvolala nadšeně Alicia a také lady Margareta souhlasně přikyvovala.

Lord Amherst naklonil hlavu ke straně. „Máme v úmyslu strávit chladné období roku v Horním Egyptě, daleko od mlhy a Didlington Hall. Jistě nám můžete zprostředkovat vhodné hotely.“

„To není problém, mylorde. Naše agentura sídlí zde v hotelu. Jestli si smím dovolit otázku: Jak dlouho se chystáte v Egyptě zůstat?“

Lord Amherst pohlédl na lady Margaretu a odpověděl: „Chtěli bychom slavit Vánoce v Luxoru. Ještě však plánujeme pobyt v Amarně, Edfu a Asuánu.“

Cook s pochopením přikyvoval. „V Amarně a Edfu bude obtížné najít přiměřený hotel. Abych byl upřímnýje to nemožné. Ledaže byste se spokojili s ubytováním v pokoji, kde v noci pobíhají krysy…“

„Williame!“ zvolala lady Margareta a dotkla se manželovy paže, „to raději zůstanu tady.“

Lord považoval Cookovu poznámku za velmi nevhodnou, neboť se teď musel obávat, že Margareta svou pohrůžku splní. Proto se na Cooka prosebně podíval.

Ten mu zřejmě porozuměl a pravil: „Ve vašem případě bych doporučoval dahabiji, hausbót se salonem, knihovnou a šesti kabinami, kde je veškerý komfort. Pronajímáme tyto lodě i s posádkou, tedy kapitánem, námořníky a kuchařem.“

„No to je romantické!“ vykřikla nadšeně Alicia. A lady Margareta potěšené poznamenala: „Williame, Williame, to by bylo jako v pohádce.“

„Je to skutečně jako pohádka, když kolem vás ubíhá Egypt. Protože opravdu při plavbě na lodi máte pocit, že krajina kolem vás klouže dozadu a ne že vy se pohybujete dopředu.“

Amherst povytáhl obočí. „No dobře, pane Cooku. A kolik to potěšení stojí?“

„Sto anglických liber,“ odpověděl Cook s klidem. A s ještě větším klidem dodal: „Za měsíc.“

Lord, lady Margareta, Alicia a lord Rockley si vyměnili pohledy. „To je hodně peněz,“ řekl nakonec lord Amherst, „řekl bych, že je to velmi mnoho peněz, pane Cooku.“

„Jistě, mylorde. Smímli si však dovolit poznámku: ušetříte veškeré náklady na přepravu, nepotřebujete žádný hotel, bydlíte ve větším bezpečí než na pevnině a pokud jde o komfort, mohou se naše lodě měřit s každým hotelovým apartmá. Učiním panstvu nabídku: Zítra ráno kolem desáté kotví zde u hotelu naše loď Nefertari. V klidu si dahabiji prohlédněte a potom se rozhodněte.“

Rozhodnutí cestovat proti proudu Nilu v hausbótu padlo mnohem dříve, než Amherstovi s lordem Rockleyem druhý den ráno viděli dahabiji. Loď měla dva stožáry, jeden hlavní na přídi a menší na zádi. Příčná ráhna s bílými plachtami trčela šikmo k nebi a dodávala lodi bizarní vzezření. Třetinu asi třicet metrů dlouhého člunu zaujímala otevřená přední paluba s veslem, lanovím a různými přístroji. Za ní byla postavena bíle natřená nástavba s vysokými, úzkými okénky kabin. Horní paluba s proutěným nábytkem zvala k posezení a sledování krajiny.

Kabiny uvnitř vyzařovaly decentnost anglických salonů.

Stěny měly vyložené africkým dřevem a všude mosazné kování. Salon na zadní palubě měl sedm oken sahajících od podlahy ke stropu a připomínal zadní část středověkých galér. Typický lodní nábytek z mahagonu vyvolával dojem útulnosti.

„Sliboval jsem příliš?“ zeptal se Cook, když si Amherstovi a lord Rockley důkladně prohlédli Nefertari.

Lord Amherst vzal agenta stranou: „Pronajmu tu loď i s mužstvem na tři měsíce.“

„Thomasi Cookovi a synům bude ctí uspokojit požadavky vašeho lordstva. Smím vás poprosit, abyste se mnou zašel do kanceláře? Kdy máte v úmyslu vyplout, mylorde?“

„Jestli situace dovolí, pak ještě dnes.“

„Nic tomu nebrání.“

Byl pozdní podzim a letní horka ustoupila příjemnějším teplotám. Především dopoledne vanuly silné větry, které Nefertari umožňovaly příjemnou cestovní rychlost. Večer se kotvilo u břehu. Potom skřípěla palubní prkna a stožáry praštěly jako tažná zvířata po namáhavém pracovním dni.

Několik prvních nocí všichni špatně spali.

Čtvrtého dne Nefertari zakotvila poblíž vesnice et-Till jižně od Mallawi. Z východního břehu Nilu se nabízel okouzlující pohled na pouštní nížinu Tell el-Amarna a skalnaté pohoří vzdálené jeden a půl míle.

Přistání tak bohaté dahabije tu nebylo obvyklé. Většinou vídali vesničané hausbóty bohatých Evropanů jen z dálky. V

okamžiku bylo přístaviště obstoupeno domorodými obyvateli, kteří se domnívali, že na palubě je nový chedív Abbás Hilmí, nebo sir Herbert Kitchener, jenž se před nedávnem stal sirdarem, vrchním velitelem egyptské armády. Ani jednoho ani druhého dosud ve středním Egyptě nikdo neviděl. A tak se stalo, že nasir z et – Tillu, starý vousatý šejk, a jeden strážce, muž jako hora, kteří spolu s ostatními vesničany z břehu obdivovali Nefertari, padli do písku a dotkli se hlavou země, když lord Amherst následován lordem Rockleyem, lady Margaretou a Alicií vystupovali po rozhoupaném lodním můstku na břeh.

Kapitán se jmenoval Nagíb Afifi, uměl anglicky a francouzsky a kromě toho ovládal i umění zpěvu, kterým každý večer po zakotvení bavil společnost a hrál k tomu na ukulele. Teď pracně vysvětloval vesničanům, že cizinci jsou cestovatelé, kteří se zajímají pouze o trosky Achetatonu.

Jakmile Nagíb ukončil své vysvětlování, Amherst viděl, jak vysoký muž vstal ze země a nenápadně se na oslu vzdálil směrem ke skalnímu pohoří. Lord stručně Afifiho požádal, aby rychle pro něj a lorda Rockleye pronajal dva osly.

Slušný bakšiš jednání urychlil a oba muži se vydali za strážcem.

„Co tam vidíte, Rockleyi?“ ukázal Amherst do dálky.

„Houf dělníků! Může jich být tak sto, sire. Vypadá to, jako kdyby vykopávali.“ Rockley jen s námahou zvládal svého jankovitého osla.

„Ano, přesně tak to vypadá,“ souhlasil Amherst. „Tak nějak jsem to tušil.“ Vydal několik hrdelních zvuků, a tak popohnal oba osly.

„Nerozumím, sire.“

„Ještě porozumíte, Rockleyi, jen pojďte!“

Jakmile strážce dorazil k dělníkům na pole s troskami, muži se rozprchli, každý běžel na jinou stranu, svoje nástroje, krumpáče, lopaty a koše nechali ležet na místě.

Amherst a Rockley jich už zastihli jen pár.

„Proč všichni ti muži utíkají?“ zvolal Amherst a sestoupil z osla.

Muž evropského zevnějšku v ošuntělém obleku a se slaměným kloboukem na hlavě přišel blíž a odpověděl: „Je po práci, sire. To i ti líní mají najednou napilno a začnou utíkat.“

Amherst vytáhl z vesty hodinky, pohlédl na ně a zeptal se: „To mají už v jedenáct po práci?“

Muž ve slamáku pokrčil rameny.

Vedle zdi stály dva koše s úlomky malých sošek a popsané hliněné střepy. Lord Amherst si nálezy kriticky prohlédl, potom vylezl na zeď vysokou asi po prsa a rozhlédl se po okolí, kde ještě před chvílí kopalo asi sto mužů. „No a?“ zeptal se z výšky. „Jak jdou obchody?“

Tázaný sledoval podivné cizincovo chování s nedůvěrou. Nakonec nejisté odpověděl: „Co tím myslíte?“

..Snad mi nechcete namluvit, že tady pracujete z lásky k vědě?“

„Sire, já jsem archeolog!“

„To vidím, ale vykopáváte do vlastní kapsy.“

Muž ve slamáku se rozčílil: „Sire, já jsem kurátorem muzea v Káhiře. Jmenuji se Emil Brugsch. Budete se za své obvinění muset omluvit.“

„A já jsem lord William George Tyssen-Amherst, majitel archeologické licence pro tuto oblast. Dlužíte mi vysvětlení svého chování.“

Trvalo chvíli, než Emil Brugsch zpracoval šok z nečekaného setkání. Aby získal čas, oprašoval si oblek a když tu trapnou očistnou scénu ukončil, přistoupil ke zdi a podával lordovi ruku: „Mylorde, jsem zoufalý. Ujišťuji vás, že je to omyl.“

Amherst si podávané ruky nevšiml. „Omyl? Abych se nezasmál, pane Brugschi! Vy jste přece znám svými pochybnými kšefty. Chcete mě vážně přesvědčit, že jste nevěděl o licenci Správy starověkých vykopávek? Pane Brugschi, zaplatil jsem hodně peněz za povolení smět provádět vykopávky v Amarně a i když své licence v současné době nevyužívám, zdaleka nemáte právo kopat na mém místě. Podám na vás a Správu starověkých vykopávek žalobu a budu žádat náhradu škody.“

Brugsch začal hořekovat a znělo to přehnaně, jako to činívají Egypťané. „Mylorde,“ naříkal, „přiznávám, že jsem jednal nesprávně, ale věřte mi, že to nebylo kvůli zisku nebo proto, že bych vás chtěl ošidit. Jsem v bezvýchodné situaci a potřebuji peníze. Nemám ani penny. Nebylo to poprvé, co mě zničila žena. Nebylo to poprvé, co mi mezi prsty utekl skromný blahobyt. Oženil jsem se s jednou harémovou dámou chedíva Ismaíla, se ženou krásnou jako obrázek, která má všechny vnější přednosti Orientu. Emině, tak se jmenuje, souhlasila, že se stane mojí ženou pouze s podmínkou, že na ni přepíšu svůj dům v Káhiře a dám jí k tomu ještě pěkný balík peněz. To odpovídá její životní úrovni v chedívově harému, řekla. Zaslepený vášní jsem vyhověl Emininým požadavkům a doufal v jedinečné milostné štěstí. Ale jakmile jsem učinil poslední podpis, tak mě ta zákeřná ženská vyhodila z domu. A moje
peníze byly pryč. Mylorde, věřte mi, jsem úplně bez prostředků a nemám ani střechu nad hlavou. Jsem ochoten napravit škodu, pokud k nějaké došlo. Ale neprozraďte mě. Moje místo u Správy starověkých vykopávek je to jediné, co mi zůstalo.“

Lord Amherst seskočil ze zdi a tázavě se zahleděl na Rockleye. Ten jeho pohled opětoval se stejnou bezradností.

Je možné tomu ufňukanci věřit?

Když si Emil Brugsch všiml váhání obou cizinců, když se musel obávat, že je jeho osud zanechá chladnými, přidával: „Mylorde, vykopal jsem pár cenných sošek a schoval je u mudira z Minie. Jde o Achnatona a Nefertiti.

Samozřejmě vám je vrátím a ani se o nich na Správě starověkých vykopávek nezmíním. Mám dobré styky s celními úřady. To by přece byl dobrý obchod založený na vzájemnosti.“

„Brugschi, vy jste všemi mastmi mazaný lump,“ zavrtěl hlavou Amherst. „Vy dokážete i z porážky vytřískat obchod.“

„Smímli si dovolit poznámku, mylorde, studoval jsem v Berlíně obchodní akademii.“ Brugsch se lstivě usmál.

„Aha. Tak v Berlíně se člověk naučí takové věci. No dobře. Ale prozradil byste mi, kde jste ty sošky vykopal?“

Brugsch rozevřel paže. „Přesně tady, na tomto místě!“

„Tady?“ Lord Amherst nevěřícně prohrábl nohou písek.

„Víte, že Flinders Petrie tady pracoval skoro dva roky a nenašel nic, co by stálo za zmínku. Co vás přimělo k tomu, pustit se rýčem zrovna do tohoto místa?“

I Brugsch začal z rozpaků nohou přehrnovat písek.

„Myslím,“ vypravil ze sebe konečně, „že nejste k panu Petriemu spravedlivý. Flinders Petrie nepátral po pokladech, které se dají prodat na uměleckých trzích. Jemu spíše záleželo na nálezech, které vypovídají něco o amarnském období. A těch, s dovolením, vyzvedl na povrch dost.“

Brugsch ukázal k opuštěnému domu archeologů vzdálenému asi půl míle. „Tam leželo pár set kamenných reliéfů, zčásti obrovské bloky s texty a obrazovými výjevy z tohoto období. Podávaly zprávy o životě faraóna Achnatona.

Prodejné bohužel nejsou, už kvůli váze a velikosti.“

Amherst s pochopením přikývl. „Ale ještě jste neodpověděl na mou otázku. Proč kopete právě tady?“

„Intuice,“ usmál se potměšile Němec, „možná i štěstí.

Vypadá to, že jsem náhodou narazil na tři tisíce let starou dílnu nějakého sochaře. Jen tak si lze vysvětlit, proč se právě tady objevily tak významné sochy.“

Tenhle Brugsch je opravdu všemi mastmi mazaný, pomyslel si Amherst. Je skoro nemožné držet s ním krok a vlastně budu rád, jestli nálezy skutečně vrátí. S úmyslem zabránit riziku tedy prohlásil: „Pane Brugschi, teď mě doprovodíte na moji dahabiji. Společně poplujeme do Minie a u mudira vyzvedneme sochy, které jste vykopal.

Souhlasíte?“

Brugsch váhal, protože zřejmě už dávno vymyslel plán, jak by mohl lorda Amhersta přece jen podvést. Když však viděl lordovu neústupnost, klidně odpověděl: „Když to musí být.“

Ta odpověď Amhersta rozčílila: „Poslyšte, Brugschi, také na vás mohu podat žalobu! Potom vás čeká tučná pokuta a navíc přijdete o své místo v Káhiře.“

„Jen to ne!“ zvolal Brugsch. „Tak jdeme!“

Tak se lord Amherst nečekaně a bez vlastního přičinění stal majitelem několika mimořádných nálezů, mezi nimi i dvou soch Achnatona a Nefertiti. Staly se ozdobou jeho sbírky.

Už několik dní měl Howard mulu jménem Sir Henry.

Samozřejmě to nebylo její pravé jméno, to však bylo pro Angličana tak nesrozumitelné a nevyslovitelné, že Howard šedivé zvíře prostě překřtil hned, jakmile je na tržišti v Luxoru zakoupil.

Sir Henry měl stání poblíž přístaviště na západním břehu Nilu a sloužil Carterovi při dlouhých cestách do Dér el-Bahrí a přes den ho nosil na různá místa vykopávek, kde Howard rozděloval dělníky. Jako všechny muly se Sir Henry vyznačoval rychlostí koně spojenou s vytrvalostí osla, aniž měl jeho pověstnou tvrdohlavost.

Jako každý den uháněl Carter na hřbetě Sira Henriho od Nilu směrem do vnitrozemí k domu archeologů a odtamtud zase k chrámu Hatšepsut, když mule náhle, půl míle od cíle, podklesly přední nohy a upadla. Carter udělal kotrmelec a přistál v písku, naštěstí nezraněný.

„Poslyš, Sire Henry, ty ses dneska ještě pořádně neprobudil, co?“ zvolal Howard a oklepával si písek z oblečení. Pak uviděl v zemi černou díru v průměru asi dvou dlaní. Písek, který do ní nahrnul botou, tiše zmizel. Stejně jako kámen o velikosti pěsti.

„Proboha,“ zašeptal Howard a poklepal Siru Henrymu na krk. „Tak se mi zdá, že z nás dvou jsi lepší archeolog ty.“

Howard byl vzrušený, vyhoupl se na hřbet muly a vracel se k domu archeologů. Tam mu šel naproti Naville. „Sire,“

volal na něj Howard z dálky, „myslím, že jsem něco objevil!“

Když si Naville na kolenou důkladně prohlédl díru do země a ze všech stran prozkoumal jeho polohu, neřekl nejprve nic. Nerozhodně a mlčky zíral na otvor, zavrtěl hlavou a vstal.

„Co myslíte, sire?“ zeptal se netrpělivě Carter.

„Život je plný překvapení,“ odpověděl Naville. „Přes toto místo jsem přejel nejméně stokrát. Přitom mi nikdy nebylo nic nápadné. Gratuluji, pane Cartere! Měli bychom to místo označit a díru uzavřít.“

„Jak prosím?“ Carterův hlas se rozlehl údolím. „Říkal jste uzavřít, sire?“

„Ano, uzavřít. Někdy jistě najdeme příležitost tu věc prozkoumat.“

Navilleho lhostejnost Cartera přivedla do ráže: „Sire, možná jsem objevil významný poklad. Možná stojíme nad vchodem do hrobky zapomenutého faraóna Tutanchatona.

Možná je to objev století! A vy říkáte, že se má díra uzavřít?“

Naville si zkřížil paže na hrudi, jako by se chtěl bránit útoku svého asistenta.Tak ještě mladého Cartera nikdy nezažil. Byl to však jeho první objev, a proto se Naville pokusil pochopit Howardův výbuch, i když jej považoval za nepatřičný. Aby Cartera uchlácholil, vysvětloval: „Tedy co se týče vaší domněnky, že jste mohl objevit faraónův hrob, tak vás mohu, pane Cartere, uklidnit. Na tomto místě nebyl pohřben žádný faraón. Pravděpodobně to bude hrobka nějakého šlechtice, jakých jsou tu pohřbeny stovky.“

Ten Naville ti nepřeje úspěch, pomyslel si vztekle Carter. Zaslechl svůj vnitřní hlas, který pravil: Howarde, tohle je tvoje šance! Využij ji! Přestože byl velmi rozrušený, přistoupil k Navillemu a překvapivě pevným hlasem prohlásil: „Sire, chtěl bych svůj nález vykopat sám. Prosím vás, neodmítejte mi to přání. Potřebuji dvacet dělníků na tři dny.“

Naville zareagoval tak, jak se Carter obával, obrátil se na podpatku a beze slova odešel. Howard za ním hleděl s protaženou tváří. Ale náhle, když kus poodešel, se Naville zastavil a zavolal na něj: „Pro mě za mě, dělejte si co chcete.

Nepočítejte však s mojí podporou, pane Cartere!“

Howard stál jako přibitý. Cítil, jak mu v hlavě pulzuje krev, jak ho rozpaluje a roztáčí kolotoč omamujících myšlenek: On, Howard Carter ze Swaffhamu v Norfolku, bude oslavován jako objevitel a vejde do učebnic dějepisu.

Kdyby to tak ještě zažil otec Samuel, který o něm neměl žádné, ale vůbec žádné dobré mínění. Budou ho oslavovat, obdivovat se jeho neklamnému čichu a příslušná místa mu svěří nové, odpovědné zaměstnání. To všechno mu táhlo hlavou.

Vesele jako malý kluk, který konečně dostal vytouženou hračku, tančil Carter kolem nenápadné díry v písčité půdě Dér el-Bahrí, holýma rukama házel písek do otvoru a radoval se, když všechno okamžitě zmizelo. Potom vyskočil, plácl dlaní mulu přes zadek až poskočila a vyhodila zadníma nohama a křičel: „Dobře jste to udělal, Sire Henry! Nejsme my dva skvělé spřežení?“

Ještě dopoledne shromáždil Carter hrstku nejlepších kopáčů, kteří pracovali na horní terase skalního chrámu. S

odkazem, že se bude vykopávat faraónův hrob, vzbudil Howard ve skupince nadšení.

Do večera muži odhalili klenbu deset krát dvacet stop, pod ní se ukázaly kamenné schody vedoucí příkře dolů a zavalené pískem a štěrkem.

Zpráva, že poblíž chrámu Hatšepsut byl odhalen hrob faraóna, se rozšířila jako požár. Turisté, kteří v luxorských hotelích trávili zimu a byli vděční za každou změnu, putovali v houfech do Dér el-Bahrí, aby se stali svědky efektního hledání pokladu.

Howard Carter si oblékl svůj tropický oblek a slamák, aby vypadal přiměřeně k takové události. Jen ho mrzelo, že se ani jednou neukázal Naville. Nakonec se s tím Howard smířil a pomyslel si, že za takových okolností se alespoň nebude muset s nikým dělit o slávu. •

Napětí rostlo, když se ke konci druhého dne kopání, poté, co bylo očištěno dvacet příkrých schodů, objevil zazděný vstupní portál. Za ohrazením z lan napnutých mezi kůly panovalo neklidné napětí a ani Carterovo prohlášení, že o otevření hrobu nelze v příštích dnech vůbec uvažovat, nic nezmohlo. Někdo rozšířil zvěst, že hroby faraónů se smějí otevřít pouze v noci za přítomnosti chedíva či jiné vysoce postavené osobnosti. Houfy zvědavců tedy držely hlídku a vznešení turisté, kteří se v hotelu Winter Paláce rozčilovali nad každým zrnkem prachu, se nebáli strávit chladnou noc pod širým nebem na dece prostřené na písku.

Ráno se archeologický areál podobal polnímu ležení.

Sluhové a komorníci z hotelů na druhém břehu Nilu přinášeli v koších a konvicích snídani pro své hosty. Oslové přiváželi sudy s vodou. Z prostěradel se stavěly zástěny, aby vznešenému panstvu byla umožněna nerušená ranní toaleta se všemi potřebami. Na vážné pokračování práce už nebylo ani pomyšlení.

Carter přemýšlel, co dál, a učinil neobvyklé rozhodnutí.

Vylezl na sud s vodou a pronesl řeč: „Dámy a pánové!

Zájem, jaký projevujete o naši práci, je nám poctou a bude nám vzpruhou pro další úkoly. Přestože nikdo z nás netuší, co nás za tímto portálem očekává, smíme doufat, že se podařilo významné odhalení!“

Okolostojící tleskali a volali: „Bravo!“ a vyhazovali do vzduchu svoje pokrývky hlavy. Několik Angličanů, kteří navzdory časné hodině už holdovali alkoholu, se pokusilo ochraptělými hlasy zanotovat „Bože, chraň královnu“, avšak jejich záměr žalostně ztroskotal.

„Ale právě proto, že jde o významné odhalení,“

pokračoval Carter, „nemůžeme tyto zdi prostě rozbourat a počínat si jako lupiči v klenotnictví. Je zapotřebí svědectví důležitých odborníků z Káhiry. Než sem dojedou, musíme přístup z bezpečnostních důvodů opět zasypat. Hrob bude otevřen příští týden a včas to bude oznámeno v hotelích na vývěskách.“

Na jeho znamení začali dělníci vstup zasypávat. Více než sto zvědavců zklamaně odcházelo.

Dopisy a telegramy pozval Carter na otevírání hrobu příslušného ministra kultury, pány ze Správy starověkých vykopávek, mudira provincie, nasira z Luxoru a celou řadu archeologů z Anglie, Francie a Německa, kteří pobývali v okolí.

Zvláštní

pozvání

zaslal

lady

Elizabeth

Collinghamové, hotel Luxor, Luxor.

Když se Carter druhého dne vrátil do svého penzionu, našel tam zprávu od lady Elizabeth, která ho zvala k sobě na diner kolem sedmé večer. Neviděl důvodu, proč pozvání krásné lady odmítnout. V koupelně Maamura Paláce, byla mimochodem společná pro všechny pokoje a stála na zadním dvoře pod širým nebem, se umyl a očistil prach z obleku a poté se v dobré náladě vypravil do hotelu na nábřežní promenádě, kde na něj lady čekala v přepychové vstupní hale.

„Věděla jsem, že moji prosbu neodmítnete,“ přivítala ho Elizabeth.

Trochu se styděl, jak předstoupil před velmi vkusně oblečenou ženu. V obnošeném obleku už opravdu mnoho parády nenadělal, avšak pánští krejčí v hotelu Winter Paláce žádali za oblek pět až deset liber. To byl měsíční plat.

Vzhledem k nadcházející události se však Howard rozhodl, že se oblékne nově a tak, jak se na objevitele sluší.

„Povídají se o vás podivuhodné věci,“ začala lady Elizabeth, když se pustili do vynikající skopové pečené aromaticky vonící česnekem a rozmarýnem.

„Tak ono se povídá?“ opakoval Carter a Elizabeth nezůstala skryta jeho snaha věc zlehčit.

„Je pravda, že jste vstup zase dal zasypat?“ zeptala se se zájmem. „To je šílené, když jej chcete za pár dní otevřít.

Nebo ne?“

Carter se zasmál. „Lady Collinghamová…“

„Elizabeth!“

„Lady Elizabeth…“

„Elizabeth!“

„Elizabeth, samozřejmě je to šílené, byla to však jediná možnost, jak se zbavit návalu zvědavců. Nedovedete si to představit.

Někteří lidé se před vchodem do hrobu utábořili a dávali si nosit jídlo a pití z hotelů na druhé straně Nilu!“

„A vy jste si jist, že jste našel hrob faraóna?“

„Dost jistý, i když doktor Naville je jiného názoru.“

Naklonil se k Elizabeth. „Myslím, že mi můj úspěch nepřeje.

Ale to známe. Archeologové se k sobě chovají jako pes a kočka. Můj bývalý učitel Flinders Petrie nenechal na Navilleovi ani chlup dobrý. Přitom Naville vůbec není špatný, je trochu moc pobožný, trochu moc povýšený – ale kdo nemá žádnou chybu?“

„A ten faraónův hrob jste objevil úplně sám?“

Elizabeth se zadívala Howardovi do očí. Nemohl jinak, musel jí říci pravdu. „Když to nikomu nepovíte, ale poslyšte, Elizabeth, nikomu, pak vám prozradím, jak se skutečný nálezce jmenuje.“ Opatrně se rozhlédl. „Jmenuje se Sir Henry.“

„Sir Henry?“

Carter se zavřenýma očima přikývl. „Sir Henry, moje mula.“ Elizabeth se hlasitě zasmála. „Howarde, vy se vysmíváte mé zvědavosti!“

„V žádném případě. Sir Henry došlápl na díru v zemi a přitom došlo k pádu zvířete i jezdce. Když jsem hledal příčinu nehody, našel jsem vchod do hrobu.“

„A věříte, že tam dole najdete poklady? Většina faraónských hrobů přece byla vyloupena, některé dokonce už před třemi tisíci lety. Alespoň to tak tvrdí průvodci turistů v Údolí králů!“

„Většina? – Dosud se nenašel ani jeden, který by už předtím nenavštívili vykrádači hrobů.“

„Tak proč jste si tak jistý, Howarde?“

„Vstupní portál, který jsme už odhalili, je zazděný. Za normálních okolností lupiči poté, co se pokladem obsloužili, co nejrychleji zmizí. Nebo si dovedete představit, že takoví darebáci po vloupání za sebou zazdí dveře?“

„To máte pravdu. Už dnes jsem velmi rozrušená a přeji vám všechno nejlepší.“

„Mohu tedy počítat s vaší přítomností v Dér el-Bahrí, Elizabeth?“

„Samozřejmě, Howarde. Tedy pod jednou podmínkou!“

„Přijímám jakoukoli podmínku z vaší strany. Prozraďte mi svůj požadavek, mylady!“

„Chtěla bych, abyste mě zítra doprovodil na večírek konzula Mustafy Agy Ayata. Slavnosti Agových jsou vyhlášené a já byla pozvaná.“

„Říkala jste Mustafa Aga Ayat?“

„Ano, říkala.“

„Víte, že Mustafa Aga Ayat je největší překupník starožitností v Luxoru, možná dokonce i v celém Egyptě?

Podílel se na okrádání mumií spolu s bratry Rassulovými a Emil Brugsch, který za ním se svými podvody jen o kousek pokulhává, je s ním jedna ruka. Elizabeth, víte, co po mně žádáte?“

„To všechno je možné, Howarde, ale Ayat je také konzul Anglie, Ruska a Belgie. Je to vzdělaný muž a kromě arabštiny plynně mluví anglicky, francouzsky a italsky. Zná všechno možné na světě a říká se, že být pozvaný na jeho slavnost je velké vyznamenání. Prosím vás, neodmítejte mi to přání!“

Howard s nechutí vrtěl hlavou a lady dodala: „Nijak by mě neudivilo, kdyby byl pozván i doktor Naville se svou krásnou ženou.“

„Vy znáte Navilleho?“

„Jeho ne. Ale několikrát jsem se setkala s jeho manželkou Margaretou. Je opravdu krásná. A říká se, že Aga má slabost pro krásné ženy.“

„To je také důvod, proč vás pozval, Elizabeth!“

Lady Collinghamová se rozpačitě usmála a pokračovala: „Na takovém večírku se sejdou všichni, co něco znamenají.

Dovedu si představit, že konzulovi by bylo ctí, kdyby měl mezi hosty archeologa jako jste vy.“

Howard se zamyslel. Sváděl vnitřní boj. Slušnost proti ješitnosti. A dopadlo to, jak to dopadnout muselo. Ješitnost zvítězila.

Půlnoc už dávno minula a Carter po příjemném večeru s lady už tvrdě spal, když se náhle vylekal. Jediná židle v pokojíku penzionu se dala do pohybu a způsobovala na kamenné podlaze skřípavé zvuky. Ještě než mohl ve tmě něco rozeznat, skočil na něj stín a na ústa se mu přitiskla zpocená ruka.

„Tiše, efendi Cartere!“ uslyšel šepot. „Nebojte se! To jsem já, Sajjád.“

Howard se už domníval, že udeřila jeho poslední hodinka, a tak se nejprve zhluboka nadechl. Třesoucí se rukou zkoušel zapálit lampu a polohlasem promluvil: „Ty ses zbláznil, Sajjáde! Mohla mě leknutím ranit mrtvice. Co tady chceš uprostřed noci?“

Ve svitu lampy viděl, že Sajjád je velmi rozrušený.

Dýchal povrchně a prudce a zašeptal: „Pane Cartere, ten hrob v Děr el-Bahrí!“

Howard vyskočil z postele a natáhl si kalhoty. „Co je s ním? Tak už sakra mluv!“

„Čtyři muži se snaží do něj vloupat.“

„To není možné,“ odpověděl Carter. „Postavil jsem tam dvě hlídky.“

„Ty utekly, efendi. Lupiči byli v přesile.“

„To snad není pravda!“

„Je to pravda, jako že se jmenuju Sajjád.“

„Musíme to ohlásit na policii, pojď!“ Carter přes sebe rychle přehodil košili a sako a chystal se vyjít z pokoje.

„Na to můžete zapomenout, efendi!“ mávl Sajjád rukou.

„Před ranním úsvitem si žádný policajt netroufne jít na druhý břeh Nilu.“

„Ale musíme přece něco udělat!“

Chlapec se díval upřímně, tak, jako když ho poznal v policejním vězení. Potom prohlásil: „Hasan říká, že i nejchytřejšímu muži je jeho moudrost k ničemu, když nemá přátele. A Sajjád je přece váš přítel, ne?“

„Ano, samozřejmě,“ přikývl zmatený Howard.

„No tak. Sehnal jsem dohromady deset mužů s puškami.

Čekají na člunu v nilském přístavišti. Samozřejmě není jejich zásah zadarmo. Jenom smrt…“

„… je zadarmo. Já vím, Sajjáde. O penězích si promluvíme později, souhlasíš? Však budu uznalý.“

Poklusem doběhli k nilskému břehu. Ve tmě čekala bárka s deseti ozbrojenými muži na palubě, jak mu Sajjád slíbil. Byli oblečení v černém a posedávali s puškami mezi koleny na zábradlí lodi. Po krátkém rozhovoru se šéfem skupiny Sajjád zavolal: „Požaduje za své lidi pět liber.“

„Pět liber?“ opakoval vzrušeně Howard a zdráhal se nastoupit. „Ta zakázka je spojená s nebezpečím, efendi,“

připomněl Sajjád. „Rozhodněte se rychle! V této situaci je každá minuta

drahá.“

Howard vytáhl z kapsy dvě libry a zasyčel: „Dvě libry a ani šilink víc. Řekni jim to!“

Vůdce přikývl a Carter naskočil do bárky.

„Jak ses o tom dozvěděl?“ zeptal se Howard, když tiše pluli po řece.

Sajjád zamlaskal. „Vždyť jsem vám to přece říkal, pane Cartere, Sajjád ví vždycky všechno. Sajjád má hodně přátel na obou březích Nilu!“

Jakmile bárka přistála, ozbrojenci vyskočili a klusem zamířili k Dér el-Bahrí. Ve skalách se rozléhalo vytí šakalů.

Když se blížili k Navilleovu domu archeologů, zahlédl Howard kousek stranou slabé světlo. „Tam!“ zvolal potichu a ukázal rukou směr.

„Pssst!“ šeptl vůdce skupiny a naznačil Carterovi a Sajjádovi, aby zůstali vzadu.

Teď už bylo slyšet tiché hlasy a zvuky způsobené lopatou. Howard a Sajjád si klekli do písku a upírali oči na chvějící se světlou skvrnu, k níž se nehlučně přibližovali jejich muži s puškami přiloženými k líci. Necelých třicet kroků od cíle však jeden z mužů zakopl. Jeho odjištěná puška upadla na zem a spustila výstřel. Carter viděl záblesk ohně u hlavně, ozvala se rána a od skalních stěn se odrážela trojí, stále slábnoucí ozvěna.

Jakmile ozvěna dozněla, ozval se křik a z osvětlené jámy vyskočily čtyři postavy, nápadně malé a pokud se to dalo poznat, jen spoře oblečené. Bylo slyšet, jak vykřikují kletby, a rozprchli se různými směry.

Vůdce zvedl pušku a vystřelil do vzduchu. Pro ostatní to bylo znamení k útoku. Muži slepě pálili všemi směry, jako by jim šlo o život, avšak spíše chtěli ospravedlnit svou mzdu než zasáhnout lupiče.

Když dozněl poslední výstřel, Carter, který sledoval přestřelku vleže na břiše, vstal, aby si prohlédl škody na vchodu. Štěrk naházený kolem okrajů šachty vzbuzoval jeho obavy. Podařilo se lupičům dostat se do nitra hrobu?

Na nejvyšším schodě blikala petrolejová lampa, druhá zahalovala matným světlem spodní schody. Lupiči se skutečně propracovali až k zazděnému vchodu. Lampa však vrhala na stěnu tak nepříznivé stíny, že Howard nedokázal posoudit, zda do ní zloději vyrazili díru.

Se smíšenými pocity scházel dolů. Nebyl ve své kůži, protože když asi v polovině cesty vzhlédl nahoru, uviděl nad okrajem zpustlé tváře mužů podezíravě sledujících každý jeho krok. V horlivosti na něj někteří mířili puškou.

„Co vidíte, pane Cartere?“ křičel shora Sajjád.

Howard oběma rukama osahával zeď, aby se ujistil, že vstup nebyl poškozený. Potom zvolal: „Zase jsme jednou měli štěstí, Sajjáde. Všechno je v pořádku!“

Z Kurny sem doléhal štěkot snad stovky psů vzbuzených střelbou. Ale přestože palbu muselo být slyšet na míle daleko, zřejmě se o ni nikdo z vesnice nezajímal.

Ze tmy se najednou vynořil Naville. Byl jen napůl oblečený, a protože Howarda neviděl, křičel: „Carter! Kde je Carter?“

Sajjád ukázal do jámy, odkud vycházelo světlo.

„Co se stalo? Je někdo zraněný?“ ptal se vzrušeně Naville.

Carter vylezl nahoru a konejšivě zvedl ruce. Ve svitu petrolejky, která ho osvětlovala zdola, vypadal jako strašidlo. „Tentokrát to ještě klaplo,“ oznámil stručně.

„Štěstí.“

Naville si protřel oči, přistoupil k jámě a pohlédl do hlubiny. Potom zavrtěl hlavou: „Neuvěřitelné. To všechno za jednu noc! Jak dlouho jste potřeboval, Cartere, než jste odhalil vstup?“

„Skoro tři dny, sire! A měl jsem dvacet mužů. Pokud jsme viděli, tak tady byli jenom čtyři. Je to opravdu neuvěřitelné!“

Pohlédl na koše povalující se kolem, jak je lupiči odhodili.

„Myslel jsem, že jste rozestavil hlídky?“

Howard pokrčil rameny. „To jsem také udělal, ale vidíte to, sire!“

„A kdo vám tu loupež ohlásil?“

Carter ukázal na Sajjáda stojícího stranou. „Můj přítel Sajjád,“ odpověděl. „Uprostřed noci stál u mé postele. Jeho muži už byli připravení. To nasazení mě stálo dvě libry.“

„To je slušná cena za akci takového druhu. Za předpokladu…“

„Já vím, co chcete říci, sire! Za předpokladu, že tam dole za zdí je opravdu faraónův hrob – je to tak?“

„Je.“

„Vy jste pořád ještě skeptický?“

Naville neodpověděl. Beze slova odcházel.

Nad Nilem začalo svítat a pomalu se ukazovaly stopy, které po sobě lupiči zanechali. Lopaty, rýče, kbelíky a koše byly rozházené po písku, avšak nebyl mezi nimi ani jeden odkaz na pachatele.

Sajjád poslal muže domů a nabídl se, že až do otevření hrobu zajistí ozbrojené hlídky. V takovém případě bude poklad v bezpečí jako by byl v Anglické bance.

Když Carter se Sajjádem smlouvali o ceně, padl mu pohled na malou, lesknoucí se věcičku napůl zasypanou pískem. Howard ji zvedl. Byl to kapesní nůž. Ve zmatku jej musel ztratit některý z lupičů. Na jedné straně byla vyryta značka nože, na druhé písmeno E.

Howard zavrtěl hlavou.

XVII

Agův dům nedaleko chrámu v Luxoru se podobal pohádkovému zámku. Ayat jej postavil teprve před několika lety, protože jeho starý dům musel být stržen. Jako odbojný hrad kdysi trůnil na střeše chrámu, tehdy ještě skrytého pod nánosem suti. Prý tam byl překrásný rozhled.

V novém domě Mustafy Agy Ayata, jehož bohatství pronásledovalo tak, jako jiné chudoba, nescházelo opravdu nic. Bylo tu elektrické osvětlení, několik koupelen s tekoucí vodou, fontána uprostřed domu i v parku.

Kromě třiceti domácích sluhů, většinou mužů, měl konzul k dispozici ještě vlastní oddíl strážců oblečených do bílých uniforem a vybavených puškami. Při slavnostních příležitostech, jakým byl večírek, na který konzul dvakrát ročně zval různé hosty, aby se s nimi pobavil při hudbě, tanci, dobrém jídle a více či méně duchaplných rozhovorech, stáli uniformovaní strážci před vchodem ve špalíru.

Na přivítanou čestných hostů, jakým byl například pruský konzul, který se dostavil s manželkou a dcerou, strážci na tajné znamení vypálili tři čestné salvy, načež ostatní hosté stojící v dlouhé řadě, aby podali ruku domácímu pánovi, pokaždé začali provolávat slávu.

Tajné znamení fungovalo při příchodu mudira z Keny a ředitele Správy starověkých vykopávek, dokonce i když se objevil ředitel Telegrafního úřadu v Luxoru s nejhezčí ze svých tří manželek, ale když na červený koberec položený z parku až k mra

morovým schodům do domu vkročil konzul z Berlína, strážci se ani nepohnuli.

Náhoda tomu chtěla, že hned za pruským konzulem prošli vstupní branou lady Elizabeth Collinghamová a Howard Carter. 1 když byli hezký pár, jejich přítomnost by nevzbudila větší pozornost než přítomnost mnoha ostatních hostů. Avšak nevysvětlitelné zpoždění tajného znamení způsobilo, že vojáci čestnou salvu vypálili až v okamžiku, kdy vstupovali Howard a lady Elizabeth. Okamžitě se začalo živě diskutovat o identitě a společenském postavení mladé dvojice. Kolovaly divoké zkazky, až se nakonec rozšířil jednomyslný názor, že ten mladík je slavný archeolog, který na druhém břehu Nilu odhalil faraónův hrob. Příští týden jej chce otevírat. A ta dáma je jeho milenka, vznešená lady z londýnské společnosti.

Než byli Howard a Elizabeth, která rozruch vychutnávala více než její průvodce, na řadě, aby Agovi potřásli rukou, zvěst už pronikla až k němu. A tak Mustafa, vysoký, statný muž s tmavými vlasy a lstivými očky, oblečený nákladně jako paša, pozdravil Howarda slovy: „Sire, je mi ctí, že jste přijal mé pozvání. Bezpodmínečně mi musíte vyprávět o svém nálezu.“ Políbení ruky, kterým chtěl Mustafa Aga Ayat pozdravit lady Collinghamovou, se příliš nezdařilo, protože měl dost výrazný nos, nevhodný pro takové projevy přízně.

Naštěstí si Howard zakoupil nový oblek, bílý a střižený podle nejnovější módy, takže se mohl vedle lady Elizabeth klidně ukázat. Ani v anglických šlechtických kruzích neviděl tak skvostné oděvy jako tohoto večera. Většina dam na sobě měla vzdušné šaty se širokými sukněmi a velkorysými dekolty. Někteří pánové přišli ve fraku a na hlavě měli, podle zdejšího obyčeje, červený fez. Byli tu však i muži – a rozhodně nikoli pouze Egypťané –kteří dali přednost bílé galábíji a nevypadali v tomto cizokrajném oblečení špatně.

V přijímací místnosti domu, ponořené do žlutého světla vycházejícího z bezpočetných skleněných koulí napájených elektrickým proudem, se tlačilo mnoho lidí. Zdržovalo se tu nejméně sto hostů a hlasitě se snažili spolu hovořit. Pět muzikantů hrálo na dvoje housle, flétnu, darabonku a tamburínu, vyluzovali žalostné tóny i divoké rytmy a pustili se do toho s takovou vervou, že se člověk musel bát, aby nepopukaly drahocenné sklenice a křehký porcelán vystavené v otevřených vitrínkách.

Podlaha z okrově zbarveného mramoru byla pokryta červenomodře vzorovanými koberci a důkladně nacpané hedvábné sedací polštáře ozdobené třásněmi a střapci zvaly k usednutí. Kolem byly rozestaveny desítky vodních dýmek z mosazi a slonoviny, největší vysoké skoro jako člověk, doutnaly a čekaly, až budou použity. Dřevěné uhlí, tabák, konopí a růžová voda, kterou byl filtrován kouř vodních dýmek, šířily omamnou vůni. Byl to však pouze jeden z mnoha voňavých zdrojů. Pro potěchu očí a nosu dal Aga po celém domě rozmístit mísy velké jako kolo od vozu naplněné suchými květy. Kdo se k nim přiblížil více než na tři kroky, byl zajat pohledem na barevné lístky květů a vůní, která čichajícího, když ji dostatečně dlouho nasával, uvedla do stavu opojení. Ale ani to ještě nebylo všechno. Mezi lidmi se proplétala trojice omývačů oblečených do žlutozelených širokých kalhot s turbanem na hlavě. První par
fémovanou vodou z měděné konvice přeléval ruce hostům, kteří si to přáli, druhý vodu zachycoval do mísy a třetí omyté ruce osušoval.

„Tady je to skoro tak vznešené jako u mě v Maamura Paláce“ zašeptal Carter lady Elizabeth a prošel obřadem omývání, jako by to byla úplná samozřejmost. Vůně, jež mu přitom stoupala k nosu, v něm vyvolala příjemné zamrazení.

Lady Collinghamová se smála. „Je sporné, jestli má takové omývání smysl. Pravděpodobně by mýdlo bylo pro mnohé užitečnější než parfém. Ale Agovi se musí nechat, že má styl.“

„A peníze!“ dodal Howard.

A Elizabeth doplnila: „Přičemž jedno bývá otevřeným nepřítelem druhého.“

Jako kdyby vyslovila narážku, blížil se k nim Mustafa Aga Ayat. Když zasypal lady Elizabeth poklonami, v nichž nevynechal ani její nádherné šaty, ani slušivý účes, obrátil se ke Carterovi: „Slyšel jsem o vás mnoho, příteli,“ lhal jako prodavač koberců v bazaru, „jak je možné, že jsme se ještě nesetkali? Víte, já jsem velký sběratel vykopávek a uměleckých pokladů starých Egypťanů.“

Carter pokrčil rameny: „Excellence, vážený pane Ago, jednak je to mým mládím, které mi dosud neumožnilo žádné větší archeologické úspěchy, a jednak tady v Luxoru ještě nepracuji dlouho.“

„A co hrob faraóna v Dér el-Bahrí?“

„Ten málem padl za oběť lupičům. Minulou noc se čtyři gangsteři prokopali až ke vchodu. Musel jsem nasadit skupinu ozbrojených mužů, abych je zahnal.“

„A dál? Chytil jste ty lumpy?“ předstíral Ayat rozhořčení.

„Ne,“ přiznal Howard.“

„A máte stopy nebo alespoň podezření?“

„To ano. Ale nerad bych o tom mluvil, dokud nemám opravdový důkaz.“

Mustafa Aga Ayat vypadal překvapeně. Potom se zeptal: „Pozvete mě přece na otevření hrobu, pane Cartere, že? První hosté, jak jste viděl, se už našli. Který den má nastat ten velký okamžik?“

„Ve středu!“ odpověděl Howard klidně. „A samozřejmě vás zvu, sire!“

Náhle Aga tleskl do dlaní a Howard se nejprve domníval, že se tak raduje z právě vysloveného pozvání, potom si však všiml, že to bylo znamení, aby se začalo podávat jídlo. A způsob, jak se podávalo, udivil nejen Howarda a lady Collinghamovou.

„Jen se podívejte, Howarde!“ zvolala nadšeně Elizabeth a stiskla mu ruku, jako by se jí to, co viděla, zdálo záhadné.

Sluhové vytvořili uprostřed místnosti kruh. A jako by zapůsobila neviditelná ruka, uprostřed kruhu se otevřela podlaha a z hlubin se vynořil kulatý stůl o průměru nejméně tři metry, na něm skleněná deska zdola elektricky prosvětlená a na ní náklad pestrých a voňavých lahůdek.

Všechno umožňoval elektrický proud, nepochybně užitečný, avšak velmi nákladný vynález, který bylo jinak možné obdivovat pouze ve velkých hotelích.

Mezi svátečně osvětlenými pokrmy trůnil uprostřed do křupavá upečený krocan ozdobený svým vlastním peřím a červenou porcelánovou hlavou. Kolem byly rozloženy vzácné ryby, tučné a některé až dva lokty dlouhé, vlkoušové a lososi, vaření a pečení, kuřata a cizokrajní zpěvní ptáci grilovaní na ohni a navršení do pyramid, jehněčí kýty naservírované na staniolu, pečené hovězí nakrájené na tenké plátky jako laskavost pro evropské hosty. Červené, žluté a fialové květy vypadaly jako barevné plochy na obraze určeném k jídlu.

Aga opět zatleskal a sluhové začali hostům uvazovat kolem krku jemně vyšívané ubrousky. Tady nepomohlo žádné zdráhání a ostýchání, všichni museli tu proceduru strpět. Potom byly rozdány talíře. Nože a vidličky k máni nebyly. Všichni se obsluhovali rukama a také sousta z talíře do úst si podávali v prstech. Carter se s tím podivným zvykem vyrovnal dříve než lady Collinghamová. Ta se několikrát zoufale obrátila na svého průvodce, když si měla do úst vložit kousek ryby nebo rýži s kořeněnou omáčkou.

Evropané jedli ve stoje, avšak Egypťané se usadili se zkříženýma nohama na kobercích. To skýtalo příležitost nenápadně je při jídle pozorovat. „Netušila jsem, že chléb se dá použít jako lžíce,“ zašeptala lady a pohybem hlavy ukázala na urostlého Egypťana, který kus chlebové placky roztrhal na menší kousky, z nichž zformoval jakousi naběračku a s její pomocí vybíral z talíře omáčku.

„Všechno je jenom cvik,“ poznamenal Carter s úžasem sledující šikovnost podmračeného muže. „Ale jedno vím,“

pokračoval, „kdybych měl být ještě jednou pozvaný na podobnou slavnost, přinesl bych si s sebou lžíci, nebo raději dvě – jednu pro vás, jednu pro sebe.“

Egypťan si zřejmě všiml, že ho někdo pozoruje, protože jakmile spolkl poslední sousto, vstal a přistoupil k nim.

„Nemyslete si, že všichni Egypťané jedí jako já. Já jsem zkrátka rolník a nedostalo se mi řádné výchovy. Mí bratři a já jsme byli rádi, když jsme vůbec měli něco k jídlu.

Dovolte, abych se představil, jmenuji se Ahmed Abdal Rassul.“

„Howard Carter,“ představil se Howard, „a lady Collinghamová.“

„Já vím.“ Podmračený muž se pokusil o vlídný úsměv.

„V Luxoru zná každý každého. A i cizinec už po dvou dnech není cizincem. Divím se spíše, že jsme se nepotkali už dříve.“

„Vy jste dozorce v Údolí králů?“ zeptal se Howard, přestože životopis Ahmeda Rassula dobře znal.

„Vrchní dozorce,“ opravil ho Egypťan. „Mohli bychom si na okamžik promluvit mezi čtyřma očima? Myslím mezi muži.“

„Nevím o ničem, co by lady Collinghamová nemohla slyšet. O co jde?“

Ahmed Abdal Rassul obrátil oči k nebi, jako by trpěl pekelnými mukami. Elizabeth to viděla a rozloučila se.

Ahmed se spokojeně postavil vedle Cartera a aniž se na něj díval, ovšem tak, aby měl otevřený pohled na společnost, začal: „Jde o váš objev, pane Cartere. Gratuluji. Už jste přemýšlel o tom, co vás za tou zdí čeká? Myslím jestli už jste našel nějaké náznaky?“

„Ani jeden, bohužel. Ale proč vás to zajímá, pane Rassule?“

„Nu, mohlo by se stát, že odhalíte cenné poklady, o které jinak nebude mít nikdo zájem. Já bych měl velmi zajímavé odběratele. A pro vás by to byl výnosný obchod.“

Carter měl pocit, že se přeslechl. Tenhle Abdal Rassul, placený Správou starověkých vykopávek za to, aby zabránil černým obchodům s archeologickými vykopávkami, mu takový černý obchod nabízel.

„Jak si to představujete?“ zasyčel Carter rozhořčeně.

„Pozval jsem na středu třicet lidí, mezi nimi i Agu Ayata.

Budou očitými svědky otevření hrobu.“

„Pokud jde o Agu, mohu vás uklidnit, pane Cartere.

Spolupracujeme spolu. Nemyslete si, že Ayat na všechno to tady vydělal ve své funkci konzula. Ne, pane Cartere.

Naproti, na druhém břehu Nilu, jsou zakopané pokladnice.

Většina z nich je už vyklizená, ale stále znovu jsou odhalovány další. Pravděpodobně jste měl štěstí a jednu takovou jste našel. Aga mě zmocnil, abych vám učinil nabídku: dvě stě anglických liber, když do středy stáhnete stráže a přenecháte nám hrob.“

„Dvě stě liber?“ zvolal Carter přidušeně.

„No dobře, řekněme tři sta liber. Ale to je moje poslední slovo.“

Carterovi prolétlo hlavou tisíc myšlenek. Ještě nikdy nepomyslel na to, že by mohl v Egyptě zbohatnout. Možnost vydělat najednou tři sta liber ho zmátla. Tři sta liber byl základ malého jmění.

„Čtyři sta, ale to je opravdu úplně poslední nabídka!“

slyšel

Ahmeda Rassula. Byl však myšlenkami daleko. Taková částka je pro mladého muže ze skromných poměrů nepředstavitelná. Nepředstavitelné jsou i možnosti, jaké by mu ty peníze otevřely: nezávislost, svobodu. „A jak si to představujete, pane?“ zeptal se Howard nepřítomně. „Doktor Naville a další už viděli, že vstup do hrobu je neporušený.“

Vysoký Egypťan opět obrátil oči k nebi, až se člověk musel obávat, že mu vypadnou z důlků, a odpověděl: „Pane Cartere, to laskavě přenechejte mně. Vy najdete zeď před vchodem neporušenou, beze stopy vloupání. Mohu tedy počítat s vaším souhlasem?“

Náhle se vrátila lady Collinghamová. „Doufám, že moje přítomnost bude opět trpěna?“

Carter se jí omluvil za nezdvořilost. Vedli s panem Rassulem důležitý rozhovor, který se na večírek nehodí.

„Nudila jste se?“

„Ale to ne. Člověk tu potká tolik známých, že se cítí skoro jako doma. Je tady lord Amherst s rodinou. Vyprávěli mi, že cestují hausbótem a mě a vás, Howarde, pozvali na oběd. Samozřejmě jsem jim pověděla, že mě doprovázíte.

Amherstovi se moc teší, že vás zase uvidí.“

Najednou před ním stála Alicia. Howard by ji málem nepoznal. Zrzavě plavá divoška z dřívějších dob se proměnila v pohlednou mladou dámu. Alicia už nenosila krátké, nýbrž dlouhé vlasy, které měla vyčesané do složitého účesu. Šaty z bleděmodrého hedvábí jí přiléhaly k postavě a byly upnuté až ke krku. Splývavé linie propůjčovaly drobné postavě vyšší vzhled.

„Howarde!“ zvolala Alicia a padla Carterovi kolem krku. Líbala ho tak prudce, až mu docházel dech.

„To jsem vůbec netušil, z tebe se stala opravdová krasavice!“

Alicia Howarda pustila. „Za to může on.“ Palcem ukázala na muže s rezavým vousem stojícího mlčky vedle ní. „Lord Rockley, můj snoubenec.“

Carter podal Rockleyovi ruku. „Mylorde, mohu vám k vaší volbě jen blahopřát. Alicia je báječná žena.“

Náhle mu pohled sklouzl na Ahmeda Abdal Rassula stojícího opodál a pozorujícího nečekané setkání. Nejistota, zda se má Egypťanovi zaprodat, se rázem rozplynula. „Pane Rassule,“ zavolal na něj, „moje odpověď zní ne! A pro vaši informaci, stráže v Dér el-Bahrí dám ještě posílit.“

Mužova podmračená tvář se zamračila ještě víc, nemotorně se uklonil tak, že se naklonil v pase, hlavu však měl vzpřímenou, a odpověděl: „Jak myslíte, pane. Doufám jen, že toho nebudete litovat!“ Po těch slovech odešel.

„Nepříjemný člověk,“ podotkl Carter, „ale náladu si pokazit nenecháme. Jsi tady s rodiči?“ obrátil se na Alicii.

Alicia přikývla. „Zvou tebe a lady Collinghamovou na oběd. Přivezli jsme si vlastní hotel. Pluje dole po Nilu.

Ostatně mám vyřídit pozdravy od pana Kulihráška!“ Oba se rozesmáli.

Elizabeth a Rockley se na sebe tázavě podívali.

„Myslím,“ prohlásil lord, „že bychom je měli nechat chvíli o samotě. Určitě si mají co povídat. Je to tak?“

Alicia a Howard souhlasně přikývli a pohlédli na sebe.

Lady Collinghamová se zavěsila do lorda Rockleye a vmísili se mezi hosty. Howard se za nimi s úsměvem zadíval.

„Ještě si dobře vzpomínám na jednu mladou dámu v Didlington Hall,“ poznamenal zamyšleně, „která vážně pochybovala o tom, že by se někdy mohla zamilovat. Tak dlouho to zase není! A teď mi představuje svého snoubence…“

„Ano, opravdu Rockleye miluji, i když jsem si ho nevybrala já, ale mí rodiče. Vždyť znáš to stavovské tmářství. Ale mám ho ráda, i když není zrovna nejkrásnější.

Dojemně se však o mě stará tak, jak to nikdy před ním nikdo nedělal. Příští rok se budeme brát. A co ty?“

Howard pokrčil rameny a upřel pohled nad hlavy hostů.

„Ta lady Collinghamová,“ začala Alicia zdrženlivě, „je to něco vážného?“

„Ale kdepak. Sotva ji znám. Sešli jsme se víceméně náhodou. Ano, líbí se mi, dokonce hodně. Ale…“

„Ale?“

„Nějak v lady Elizabeth vidím jen podobu Sáry Jonesové.“

„Sáry Jonesové? Ty jsi na tu ženu ještě nezapomněl?

Proboha, Howarde!“

„Já vím, jsem blázen, ale co mám dělat? Čím více času uplývá, tím více dospívám k závěru, že Sára pro mě byla jedinou správnou ženou. A teď už mám vidiny. Na lodi do Luxoru jsem se domníval, že lady Elizabeth je Sára. Pak se ukázalo, že to byl omyl. Tak jsme se seznámili. A jak se Sáře Jonesové daří? Viděla jsi ji nebo slyšela jsi o ní něco?“

Alicia rozpačitě sklopila oči. Pak odpověděla: „Ne, Howarde. Ty jsi jí nikdy nenapsal? Nebo ona tobě?“

„Nikdy. Oba víme, že dopisy by naši situaci jen zhoršily. Tenkrát, při rozloučení na nádraží ve Swaffhamu, mi Sára řekla, že mě miluje nade všechno na světě a že přijde čas, kdy všechno pochopím. Už je to skoro věčnost, ale stále ještě jsem nepochopil, proč se musela provdat za toho varhaníka.“

„Howarde…“

„Mají děti?“

„Howarde, vlastně jsem ti to nechtěla říci. Ale myslím, že máš právo dozvědět se pravdu.“

„Pravdu? Jakou pravdu?“

Alicia odvedla Howarda do tichého koutku, kde si mohli být jisti, že je nikdo nevyruší. „Tenkrát,“ začala, „když se otec rozhodl poslat tě s Newberrym do Egypta, byl přesvědčen, že za tvým odmítáním je nějaká žena. Otec měl o tobě velmi dobré mínění a říkal, že ten chlapec si dá ujít svou životní šanci. Když se mě ptal, jestli vím o nějaké tvojí lásce, pověděla jsem mu, co jsi mi svěřil. Přiznávám, neměla jsem to dělat, ale netušila jsem, jak hluboce slečnu Jonesovou miluješ. Především jsem netušila, co mají rodiče v úmyslu. Zkrátka matka navštívila slečnu Jonesovou, vylíčila jí tvou situaci a šanci, jaká se ti nabízí. Prý ten rozhovor netrval ani půl hodiny a ženy se spolu dohodly a vymyslely plán: slečna Jonesová ti sdělí svůj záměr provdat se za Charlese Chamberse.“

„Takže se Sára Jonesová vůbec nevdala?“

Alicia zavrtěla hlavou a zvedla k Howardovi oči.

„Určitě si nevzala toho varhaníka. Ve Swaffhamu se říká, že spolu měli nějakou roztržku. Brzy poté se Sára Jonesová ze Swaffhamu odstěhovala. Rodinnou školu prodala. Údajně teď žije v Londýně. Jiní tvrdí, že se vrátila do Ipswiche, svého rodného města.“

Howard ze sebe nevypravil ani slovo. Proč Sára souhlasila s takovou falešnou hrou? Přestože měl ještě v paměti každé její slovo, ničeho si nevšiml a ani dnes tomu nemohl uvěřit: Sára si Charlese Chamberse nevzala! Pro Howarda byla ta zpráva příliš překvapivá, než aby jí okamžitě uvěřil. Alicia by mu však nikdy v tak závažné věci nelhala.

Musí Sáře poslat telegram. Nebo ještě lépe, koupí si lodní lístek na nejbližší spojení, do Janova, potom pojede vlakem trasou Paříž – Calais – Dover. Ale kde ji bude hledat? Spálila za sebou záměrně všechny mosty?

„Kdoví, k čemu to bylo dobré,“ poznamenala frázovitě Alicia…Slečna Jonesová přece byla mnohem starší než ty. A matka tehdy říkala: takové lásky nemohou dobře skončit.“

„Tak to říkala,“ trpce odpověděl Howard. Sevřenou rukou si poklepal na hruď a polohlasně zvolal: „Ale je to můj život, Alicie. A já mám právo udělat si vlastní zkušenosti. A kdyby měla tvoje matka pravdu, byl bych dnes o takovou zkušenost bohatší a celá ztracená léta bych netruchlil. Láska je věc mezi dvěma lidmi a třetí jenom ruší.

Existuje mnoho příkladů, že nejnemožnější svazky jsou nejtrvalejší.“

„Promiň, Howarde, nechtěla jsem tě zranit. Ale, upřímně řečeno, věřila jsem, že ta aféra je už zapomenutá – po tak dlouhé době.“

„Zapomenutá?“ Carter teď mluvil tak nahlas, že už se na ně někteří dívali. „Zapomenutá? Nikdy na Sáru nezapomenu! Nikdy!“ zvolal vzrušeně.

Alicia se ho pokoušela uklidnit: „Musíš mi věřit, maminka to myslela dobře, když celou tu intriku navlékala.

Chtěla pro tebe to nejlepší. A tak úplně nepravdu neměla. Jsi na nejlepší cestě stát se slavným archeologem. Rozhodně se o tobě povídají velké věci. Prý jsi objevil faraónův hrob?“

Howard stáhl koutky úst a s nuceným úsměvem vysvětloval: „Zaprvé ještě není prokázáno, že je to faraónův hrob a zadruhé bych raději maloval zvířata ve Swaffhamu a měl po boku Sáru Jonesovou.“

Alicia si odfoukla, jako to dělala dříve a jak se to na mladou lady rozhodně nepatřilo a rezignovaně prohlásila: „Raději jsem měla držet pusu. Teď jsem ti pokazila celou slavnost.“

Howard mávl rukou: „Dříve nebo později bych se to stejně dozvěděl. Pojďme za lady Collinghamovou a lordem Rockleyem!“

Elizabeth si okamžitě všimla, že se muselo něco přihodit. Howard byl jako vyměněný. Stáhl se do sebe, tvářil se vážně a myšlenkami byl zřejmě někde daleko. Měla nějaké tušení, avšak lady Collinghamová byla zkušená žena a považovala za lepší neklást žádné otázky.

Nebylo divu, že setkání s lordem a lady Amherstovými se odehrálo spíše chladně a věcně. Lord blahopřál Carterovi k jeho objevu v Dér el-Bahrí a vyjádřil naději, že se události bude smět zúčastnit. Howard zdvořile odpověděl, že mu bude ctí. Díval se přitom na Amhersta, ale skoro ho nevnímal. Jako z dálky slyšel lordův hlas tvrdící, že byl od samého začátku přesvědčen o talentu svého chráněnce.

Howard však měl před očima zdi v Castle Acre a Sáru, jak k němu běží s otevřenou náručí.

Těšilo by je, slyšel nyní lady Margaretu, kdyby mohli v blízké době jeho a lady Collinghamovou přivítat na svém hausbótu na diner. Nefertari kotví jen pár kroků od hotelu Winter Paláce. Egyptský lodní kuchař jistě vynaloží veškerou svou ctižádost a um, aby připravil skvělé jídlo.

Elizabeth nenápadně strčila do Howarda a pravila: „S

díky vaše pozvání přijímáme.“

Carter vytržený ze zamyšlení dodal: „Samozřejmě, mylady, přijdeme rádi.“

Mezitím ohromný stůl, na němž se prezentovalo skvostné občerstvení, opět zmizel v podlaze. Na jeho místě se z tajuplného podzemí pohádkového paláce vynořila zrcadlová plocha, na níž předváděla své umění urostlá břišní tanečnice ověšená lesklými flitry a průsvitnými šátky. Za pronikavých zvuků hudby stavěla černovlasá Egypťanka odvážnými pohyby na odiv své půvaby. Ústa měla zakrytá závojem, zbytek kostýmu však spíše zdůrazňoval všechno, co vlastně měl zahalit. Krasavice s planoucíma očima rozepjala paže a rytmickými pohyby rozpohybovala kovové plíšky připevněné na prstech. Když pak rozpohybovala i své široké boky, muži, především Egypťané, upadli do extáze a volali na ni oplzlá slova, kterým Evropané naštěstí nerozuměli.

Zdálo se, že tanečnici to lichotí, protože se smála, když výkřiky byly stále hlasitější, a její pohyby byly stále vyzývavější. Už dávno se její složitý účes rozpustil. Dlouhé vlasy jí volně visely do obličeje a lepily se na zpocené tělo, když se v tanci přiblížila ke Carterovi a před jeho očima rozhoupala plná ňadra.

Muži výskali, avšak Carter, jenž se stal středem pozornosti, se cítil zahnán do kouta, zesměšněn a vydán na posměch všem. Dokonce i Elizabeth a Alicia se smály a tleskaly spolu s ostatními. Jemu však nebylo ani v nejmenším do žertování. Cítil, jak se mu do hlavy valí krev, jak mu planou uši a jako zvíře zahnané smečkou do úzkých hledal Howard únikovou cestu, která by ho vyvedla z ponižující hry. Marně. Polonahá tanečnice ho ovíjela pažemi. A když před ním dokonce poklekla s roztaženýma nohama a naklonila cukající tělo dozadu, Carter do ní strčil, až se převrátila a tvrdě dopadla na záda.

Hudba okamžitě přestala hrát a uvolněná, bujná nálada se proměnila v nevoli a rozčilení. Mustafa Aga Ayat nevěděl, co se stalo, protlačil se řadami diváků a když uviděl tanečnici ležící na zemi, pokynem naznačil dvěma sluhům, aby jí pomohli na nohy.

Howard, který nemohl předvídat, jak všechno dopadne, se obrátil k lady Collinghamové s pohledem žadonícím o pomoc. Lady už pochopila vážnost situace. Energicky vzala Howarda pod paží a tak, aby ji slyšeli všichni kolemstojící, prohlásila: „Pojďte, Howarde, myslím, že bude lepší, když odejdeme.“

Hudba začala znovu hrát a Elizabeth tlačila Howarda ven.

„Proč se ta děvka se svými hrátkami upíchla zrovna na mě?“ rozčiloval se Howard.

Právě vycházeli z domu, když se objevil Aga a jako kdyby se nic nestalo, zvolal: „Mylady, pane Cartere, vy už mě chcete opustit?“

Elizabeth se k němu obrátila: „Ano, beztak jsme už chtěli jít, pane Ayate. A vzhledem k té politováníhodné události…“

„Promiňte mi mé chování,“ vpadl jí do řeči Carter.

„Nějak se mi to nepovedlo.“

Aga k němu přistoupil a tiše vysvětloval: „Víte, pane Cartere, kdybyste porazil nějakou druhořadou tanečnici, nikdo by po tom ani nevzdechl. Ale toto byla Lajla. A Lajlu v Egyptě uctívají jako svatou. U nás jsou mnohé děvky svaté a Lajla je z nich největší. Obávám se, že jste si znepřátelil všechny muže v Egyptě.“

„To je osud,“ suše odsekl Carter, avšak tón jeho hlasu prozrazoval nejistotu.

„Rozhodně vaši omluvu předám,“ slíbil Ayat a podal ruku nejprve lady Collinghamové a potom Carterovi. Z

domu sem zaznívala divoká hudba a bujný smích.

K otevření hrobu pozval Carter třicet hostů, ale už několik dní věděl, že jich bude víc. S takovým návalem však nepočítal. Asi tři sta lidí vybavených skládacími židličkami, slunečníky a piknikovými koši stoupalo po cestičce od nilského přístaviště k Dér el-Bahrí. Většina z nich byla oblečena přiměřeně ke slavnostní příležitosti do svátečních oděvů a přicházela s radostným očekáváním.

Carter dodržel slovo a dal termín otevření vyvěsit v luxorských hotelích. Samozřejmě si sotva někdo nechal ujít příležitost vidět tak jedinečnou událost, ledaže by byl upoutaný na lůžko nebo starší než devadesát. O Wally Buckové, vdově po továrníkovi z Chicaga, která už po desetiletí pravidelně trávila zimu v Luxoru, se sice říkalo, že je jí už přes devadesát, ale přesně to nikdo nevěděl.

Rozhodně paní Buckovou v proutěném křesílku, k němuž byla na způsob benátských nosítek připevněna držadla, nesli do Dér el-Bahrí dva silní feláhové – pro většinu lidí to nebylo nic zvláštního, protože stará dáma se za svého pobytu tímto způsobem po městě pohybovala denně. A protože měla ráda pohodlí, dva další sluhové nesli stolek hodící se ke křesílku a cestovní kufřík s čistým prádlem.

Dělníci už v noci odházeli přístup a postavili kolem jámy zábradlí. Pro zvané hosty byly rozestaveny židle a přineseny bíle prostřené stoly s chlazenými nápoji. Ministr kultury přijel v evropském obleku a v doprovodu dvou vysoce postavených úředníků s červenými fezy na hlavách, dostavili se i pánové ze Správy starověkých vykopávek.

Mudir z Keny a nasir z Luxoru se objevili, každý v doprovodu čtyř osobních strážců. Diplomatický sbor se dostavil s dámami, které se od sebe téměř nelišily, protože všechny byly oblečené do dlouhých bílých šatů a na hlavách měly klobouky s širokým okrajem. Když kolem osmé vstoupil na scénu Carter – měl na sobě světlý oblek a motýlka – byl přivítán potleskem. Zdvořile pozvedl svůj panama klobouk a zamával jím do všech stran. V jeho doprovodu šlo šest nejlepších kopáčů z Navilleho týmu.

Vyzbrojeni byli koši, kladivy, dláty, rýči a těžkými, špičatými železnými tyčemi.

„Hodně štěstí,“ zašeptala lady Collinghamová, když se Carter protlačil řadami diváků. A Aga tiše zavolal: „Kéž vám Alláh vede ruku, pane Cartere!“

Howard zdrženlivě poděkoval kývnutím hlavy a nezůstalo mu skryto, že za Ayatovými mohutnými zády vykukuje Emil Brugsch. Carter už byl téměř u cíle, když ho někdo energicky zatahal za rukáv. „Pane Cartere, zdravím vás a gratuluji k úspěchu!“

Když se otočil, stál před ním „Porchy“, lord Carnarvon.

„Mylorde!“ zvolal Howard radostně. „Vás bych tady dnes opravdu nečekal!“

„Také to mělo být překvapení,“ zamrkal Carnarvon. A obrátil se k hezké dámě po svém boku: „Almino, smím ti představit pana Cartera. Když jsme se viděli naposledy – bylo to v Didlington Hall – ještě pomáhal kopírovat Amherstovu sbírku. Dneska je z něj slavný archeolog. Pane Cartere, to je moje manželka Almina.“

Howard pozdravil lady Alminu: „Je mi velkou ctí, mylady, že jste mě tento den poctila svou přítomností.“

„Dobře, dobře,“ přerušil ho Carnarvon. „Nenechte se rušit. A hodně štěstí.“

O několik kroků dále potkal Carter Amherstovy. Lord Rockley s nimi nebyl. „Kde je tvůj snoubenec?“ zeptal se Howard Alicie.

Alicia mávla rukou. „Raději šel na lov králíků. Ne, tohle pro Rockleye nic není.“

Carter se obrátil k jeho lordstvu: „Věděl jste, že lord Carnarvon přijel do Luxoru?“

„Bylo mi známo, že chce se svou mladou ženou procestovat Egypt. Netušil jsem však, že bude tady právě v tento významný den.“

Lady Margareta přistoupila blíž ke Carterovi a téměř šeptem se zeptala: „Co soudíte o jeho manželce, paní Almině Wombwellové?“

„Je opravdu krásná – pokud se mohu takto vyjádřit.“

„No ano,“ přikývla lady Margareta podezíravě a přitom rozmrzele uhnula očima. „Její otec není sir Frederic Wombwell, nýbrž baron Alfred de Rothschild.“

„Ach tak,“ podotkl Carter ze zdvořilosti, protože myšlenkami už byl dávno u své práce.

„Ano, opravdu,“ šeptala lady Margareta. „Rothschild dal Almině jako výbavu dvě stě padesát tisíc liber! Dovedete si to představit, pane Cartere?“

„Margareto,“ přerušil ji lord Amherst, „pana Cartera teď jistě

zajímá

něco

jiného

než

rodinné

poměry

Carnarvonových.“

Howard vděčně pokývl. Když se konečně dostal k jámě, všechno se uklidnilo. Carter, patrně jako starý egyptský kněz, sestupoval po schodech, ještě jednou si prohlédl zeď a zavolal dolů dva nejsilnější dělníky se železnými tyčemi.

Potom ukázal na jedno místo v poloviční výšce kamenné stěny a dal jim znamení.

Muži drželi železné tyče jako provazolezci. Pak se postavili bokem ke stěně, rozhoupali tyče a jejich špičky narážely do zdi. Zvuk, který přitom vznikal, vyvolal v divácích sledujících dění dole jen sluchem, obdivné výkřiky, jež se stupňovaly, čím hlasitější rány se z hlubiny ozývaly.

Co asi Navilleho přimělo, aby se ani nepřišel na takovou událost podívat, pomyslel si Carter sedící na schodech, odkud pozoroval každou ránu. Popukaná, zpráchnivělá hornina nekladla těžkým nástrojům téměř žádný odpor a netrvalo ani půlhodinu a silní muži do stěny vytloukli otvor hluboký na předloktí.

Carter je povolal nahoru a pověřil dva další, kteří měli připravené koše, aby vynesli suť. Když byla práce vykonaná, nastoupili další dva se špičatými krumpáči a rozšířili otvory na délku paže. Po nich se opět odklízela suť.

Celá záležitost se odehrávala mlčky, jako by už byla několikrát všemi účastníky přezkoušena. Klid a přesnost, s jakými vše pokračovalo, probouzely v divácích – dokonce i v pánech ze Správy starověkých vykopávek a v některých zahraničních archeolozích – skutečný úžas. Napětí rostlo.

Asi po hodině se z jámy ozval hlas: „Efendi Cartere!

Efendi Cartere!“

Howard, jenž právě zatlačoval diváky za zábradlí, zmizel v hlubině. Lidé jako očarovaní hleděli na nejvyšší schod, kde se každým okamžikem měla objevit jeho hlava.

Hosté vstávali ze židlí. Jedna žena v první řadě klesla v mdlobách na zem a druhá, která se až do tohoto okamžiku vyznačovala neustálým proudem řečí, si přitiskla pěsti k čelu a křičela: „Faraón! Faraón!“

Ze šachty opět zazněly prudké rány. Když náhle přestaly, rozhostilo se kolem dokola uctivé ticho. Náhle se objevil Carter. „Potřebuji světlo!“ vykřikl rozrušeně a vůbec si kolemstojících nevšiml.

„Faraón! Faraón!“ křičela řečná dáma – manželka francouzského konzula – a svíjela se jako v porodních bolestech.

Zábradlí kolem jámy už bylo málem povaleno a pomocní dělníci měli plné ruce práce, aby vzrušené diváky drželi dostatečně daleko od okraje jámy. Mudirovi z Keny, malému podsaditému muži v elegantním šedivém obleku, vyvstaly na čele krůpěje potu. Vzrušeně vyskočil, odstrčil své osobní strážce, kteří byli okamžitě vedle něj, postavil se s rukama zkříženýma na hrudi na nejvyšší schod a zvolal: „Já jsem mudir, já mám právo jako první pohlédnout na faraónovy poklady.“

To však rozzlobilo nasira z Luxoru. Byl stejně malý jako mudir, ale spíše drobný. Teď se nafoukl jako páv a se vztekle červenou tváří se vrhl na mudira, jenž, jak bylo známo, nepatřil k jeho přátelům. Jasně mu dal najevo, že on, mudir, tady v Luxoru vůbec nemá co říkat. Ostré slovo dalo slovo, diskuse se proměnila v pěstní šarvátku, která pak pokračovala mezi tělesnými strážci, dokud velitel policie Hamdi-Bey, jenž se náhle objevil mezi přihlížejícími, dvakrát mohutným hlasem nezvolal: „Klid, nebo vás dám všechny zatknout!“ Rozkohoutění muži se pak stáhli. Opět bylo ticho, podivné ticho.

Když se ani po čtvrt hodině nic nedělo, mezi pozvanými hosty se začal šířit neklid. Ministr kultury vstal a vešel do jámy. Za několik okamžiků se vrátil a ohlásil, co viděl: „Díru do zdi tak velkou, že se jí pohodlně může protáhnout muž. Musíme mít trpělivost.“

„A Carter? Co dělá Carter?“

Ministr kultury pokrčil rameny. „Dámy a pánové, musíte mít trpělivost.“

Uplynulo asi půl hodiny, neklid sílil a hrozilo, že přeroste ve zmatek, když se náhle objevil Edouard Naville s vážným výrazem v tváři. Jeho strnulé držení odpovídalo zvláštní situaci. Mlčel.

Beze slova si dal podat petrolejku a sestoupil do šachty.

„Pane Cartere!“ zvolal tiše a posvítil do díry. „Pane Cartere?“

Když nedostal žádnou odpověď, protáhl se otvorem.

Chvíli trvalo, než si jeho oči přivykly tmě. Potom zvedl lampu nad hlavu.

Před ním se objevila místnost dlouhá asi dvacet kroků a široká sotva deset, vysoká tak, že se člověk právě ještě mohl dotknout stropu. Stěny byly nahrubo vytesány do skály.

Nebyly tu žádné dveře, žádný průchod vedoucí do další místnosti. Páchlo to tady prachem. Lampa stojící v rohu vydávala kalné světlo.

„Cartere?“ vykřikl Naville do temnoty. „Sakra, kde jste?“

Naville osvěcoval holé stěny: nebyla na nich žádná malba, žádná ozdoba, nic než jen hrubá skála. Hrob byl prázdný.

To, co dosud považoval za kamenný blok v levém zadním koutě, se náhle pohnulo. „Cartere!“ vykřikl Naville polekaně.

Howard se choulil v koutě, objímal si kolena pažemi a čelo tiskl na předloktí.

„Je mi líto,“ zašeptal Naville.

Carter pozvedl hlavu. Oči měl zarudlé. „Vy jste to tušil, že ano?“

Naville přikývl. „Takových nedokončených nebo bezvýznamných hrobů je tady v okolí spousta. Stačilo by někdy časem se podívat, co se tam skrývá. Vyhlídka na větší nález byla mizivá, nebo řekněme žádná.“

Howard zavrtěl hlavou, a vrtěl jí tak prudce, jako by tomu všemu nechtěl uvěřit. „Nechal jste mě řítit se do neštěstí!“ vyčetl Navillemu hořce.

„Do jakého neštěstí, pane Cartere! Všechny velké kariéry začínaly porážkou. Pamatujte si to. Mně se nevedlo jinak.“

„Ale tohle je víc než porážka. Jsem vyřízený.“

„Ale kdepak. Jenom jste si ukousl trochu větší sousto.

Kdo je tak mladý jako vy, Cartere, tomu se to smí přihodit.

Pojďte, půjdeme nahoru a vysvětlíme lidem, co se stalo.

Nebo lépe řečeno, co se nestalo.“

„Nikdy,“ odmítl Carter. „Já zůstanu tady.“

Naville se na Howarda dlouze zadíval a čím déle na něj upíral oči, tím mu bylo jasnější, že mladík to myslí vážně.

„Souhlasíte s tím, abych ty lidi poslal domů, pane Cartere?

Je to vaše akce, vy to musíte rozhodnout.“

Howard neodpovídal. Zíral před sebe prázdným pohledem.

„Cartere, mám ty lidi poslat pryč?“ opakoval Naville.

„Udělejte, co chcete!“ vykřikl Howard.

Naville se protáhl dírou ve stěně.

Z dálky slyšel Carter jeho hlas, nerozuměl však, co říká.

Pak propukl hlasitý křik. V uších mu zněl škodolibý smích.

Ozývaly se hlasité výkřiky: „Faraón! Faraón!“ Howard by nejraději díru zazdil zevnitř. Strašně se styděl.

Asi po hodině, když hluk venku poněkud zeslábl, se v otvoru zdi objevil stín a Carter uslyšel hlas: „Howarde, to jsem já, Elizabeth. Nebuďte dětinský a pojďte ven!“

Howard mlčel. Zrovna lady Elizabeth. Musela mu tohle udělat? Musela ho tak pokořit? Chce být sám, nechce nikoho vidět, nikoho slyšet, nechce, aby někdo viděl jeho.

„Proč mě nenecháte v klidu!“ vykřikl a ani se ze svého místa v koutě nepohnul.

Stín se vzdálil a pomalu se venku rozhostilo ticho.

Howard nevěděl, jak dlouho tam seděl a civěl před sebe.

Petrolejka dávno vyhasla. Jen dírou ve zdi sem dopadal slabý paprsek světla. Křečovitě se pokoušel urovnat si myšlenky, vymyslet nějaký plán, jak uniknout ještě větší blamáži.

Stěny hrobu odrazily trpký smích. Byl to jeho vlastní, protože si vzpomněl, jak mu Sára Jonesová jednou řekla, že bude hrdá, až se do Swaffhamu vrátí jako slavný archeolog.

Slavný archeolog? Slavný ztroskotanec! Jak krutý dokáže být život.

K večeru, musel už být večer, protože dírou sem už nepronikalo téměř žádné světlo, se Howard poprvé odvážil přiblížit se k otvoru. Lapal po vzduchu jako umírající ryba a na okamžik dokonce pomyslel na to, že své dobrovolné vězení opustí. Potom však měl dojem, že slyší hlasy, a tápal opět dozadu do svého kouta, kde strávil už celý den. Tam se cítil jistý, jistý před posměchem a opovržením i soucitem, tím nejneoblíbenějším projevovaným citem.

Zvolna nastávalo ticho, které ho podivně zahalovalo jako neviditelný plášť. Chvílemi měl pocit, že slyší přeběhnout myš nebo lézt brouky, pak zase zaslechl, jak padají drobné pramínky písku. Zítra, pomyslel si, z úkrytu vyjde. Jako kdyby jeden den dokázal jeho situaci změnit.

Rozhodl se jít k Navillemu, požádat o propuštění a vrátit se do Anglie. Pak usnul.

XVIII

Skřípění kol vytrhlo Howarda ze spánku. Byl unavený po dlouhé cestě – pět dní skoro nespal – usnul, jakmile vlak vyjel z Doveru. Konečně se vlak zastavil.

„Londýn, Viktoriino nádraží; Londýn; Viktoriino nádraží!“ vykřikoval uniformovaný muž z plna hrdla.

Carterovi byl domácí přízvuk milý. A také kultivovaná zdrženlivost, s jakou cestující vystupovali, ho naplňovala zadostiučiněním. Anglie si ho opět získala. V telegramu napsal Howard matce o svém příjezdu a doufal, že mu přijde naproti.

Když vyložil kufr a převázaný balík s orientálními dárečky na nástupiště, hledal v davu matku. Všude kolem sebe viděl lidi, jak se líbají, radostně objímají, potřásají si rukama. Dobrých deset minut se rozhlížel po známé tváři, potom zavolal nosiče zavazadel: „K drožkám!“

Londýn ho přivítal zářivě modrým jarním nebem. Měl pocit, jako by se město zvláště kvůli němu vyparádilo. Prach a špína, stálí průvodci uplynulých let, jako kdyby byly vymeteny. A i koně drožkám, kolem nichž se v Luxoru a Káhiře šířil příšerný, pronikavý zápach, tady příjemně voněli jako na závodišti v Ascotu.

„Do Rich Terrace číslo deset, prosím!“ Carter odměnil nosiče a nastoupil do černého faetonu.

Kočí zopakoval adresu, vlídně přikývl a zatáhl za uzdu.

Když odbočili z Buckingham Paláce Road do Grosvenor Gardens, kočí se na kozlíku obrátil a vlídně se zeptal: „Byl jste na cestách, pane?“

Carter přikývl. „V Egyptě. V Luxoru, Káhiře, Alexandrii.“

„Prokristapána!“ zvolal drožkář. „V koloniích! V

Africe!“

„No ano,“ zasmál se Howard. „Ale Egypt není britská kolonie.“

„Ne?“ užasl kočí. „Ale noviny jsou plné zpráv o úspěších lorda Kitchenera. Píše se, že velí egyptské armádě.“

„To ano,“ odpověděl Carter, „ale stejně byste neměl věřit všemu, co stojí v novinách. Raději dávejte pozor na provoz, pane.“

V pořádku dojeli do Rich Terrace. Přestože ulice byla uprostřed Kensingtonu, jedné z nejvznešenějších čtvrtí Londýna, okolí vypadalo spíše jako provincie. Úzké, dvoupatrové domy byly postaveny těsně vedle sebe, někde se dokonce prolínaly, a jako tak často v tomto městě, dům domu se podobal jako vejce vejci. Číslo deset nebylo výjimkou, pokud se přehlédlo, že původně bílá barva se dávno proměnila ve špinavě šedou.

Howard zatahal za domácí zvonec a když nikdo neotevřel, upozorňoval na sebe hlasitým klepáním. Dlouho se nedělo nic. Konečně se ve dveřích objevila Marta Carterová. Howard se vyděsil. Bylo k polednímu, matka však na sobě měla obnošený župan. Zřejmě se ještě nestačila obléknout. „Aha, to jsi ty,“ řekla bez většího zájmu, jako kdyby se viděli naposledy včera.

I když se Howardovi nezdařil pokus matku obejmout, přece jen se zeptala: „Měl jsi dobrou cestu, chlapče?“

„Ano,“ odpověděl Howard, „když neberu v úvahu námahu čtyřdenní cesty lodí z Alexandrie do Janova, cestu vlakem napříč Francií a přejezd z Calais do Doveru.

Upřímně řečeno jsem unavený jako pes.“

Navíc měl hlad, protože se na té obtížné cestě živil pouze cestovním proviantem a maličkostmi, které nabízeli prodavači s přenosnými krámky. Ale Marta Carterová mu nabídla pouze čaj. Howard čekal, že ho matka zavalí otázkami, jaké to bylo v Egyptě. Ale nestalo se tak a byl docela rád, protože neměl v úmyslu prozradit skutečný důvod svého návratu.

V domě, do něhož už mnoho let ani nevkročil, se zřejmě nic nezměnilo, a přesto měl pocit, jako by tu teď bydleli nějací cizí lidé. Howard si odnášel zavazadlo do místnosti v horním patře, v níž strávili dětství už jeho starší bratři Samuel, Vernet a William, když uslyšel matčin hlas. Matka už byla delší čas v kuchyni v přízemí a připravovala čaj.

Nejprve si myslel, že matka se s někým živě baví, potom se však lekl, protože slyšel, jak volá jeho otce: „Samueli, tvůj syn je tady, nechceš sejít dolů?“ A po chvíli: „Vrátil se z Egypta. Musíš se na něj podívat!“

Howard se přidržel zábradlí. Neodvažoval se sejít. Otec Samuel byl už tři roky mrtvý.

„Samueli!“ slyšel matku. „Přece si s námi vypiješ čaj, ne? Jako vždycky s mlékem a bez cukru. Jak se ti dneska ráno vede? Konečně už bude opravdu jaro. Podíval ses z okna? Zlatý déšť na druhé straně ulice už má první pupeny.

Až ti bude lépe, měl bys ten keř někdy namalovat. Slyšíš, Samueli?“

Když bylo delší dobu ticho, odvážil se Howard dolů. S

úžasem viděl, že matka na úzký kuchyňský stůl prostřela tři šálky. Jak se má zachovat?

Marta Carterová ho ušetřila otázky, protože si všimla jeho nejistého pohledu a vysvětlovala: „Otec se dneska necítí moc dobře. Má něco na plicích. Ale však on ještě sejde dolů.“

Howard s pochopením pokýval hlavou. „A Fanny a Kate? Jak se jim daří? Jsou zdravé?“

Matka se zasmála. „Copak ty dvě! Mají se lépe než všichni obyvatelé města dohromady. Strávila jsem u nich ve Swaffhamu Vánoce. Tvůj otec mě tam poslal, abych se taky někdy dostala odtud pryč.“

„Chci za nimi v nejbližších dnech jet. Fanny a Kate budou překvapené. Ještě nevědí, že jsem se vrátil.“

Howard se dva dny bezcílně potuloval po Londýně. Od sestry Amy, která se provdala za nakladatele Johna Walkera, se dozvěděl, že matka trpívá občasnou ztrátou smyslu pro realitu, což je teď velmi časté onemocnění, většinu času však je normální a není třeba se o ni bát. Jinak se na svých toulkách Londýnem poohlížel po Sáře Jonesové.

Samozřejmě to bylo jako hledat pověstnou jehlu v kupce sena. A brzy bylo Howardovi jasné jedno: jestli má vůbec nějakou naději Sáru najít, pak se musí vrátit na místo, kde žila naposledy – do Swaffhamu.

Fanny a Kate přijaly Howarda velmi srdečně. Pro ně byl pořád ještě jejich velký chlapec. Na rozdíl od matky projevovaly velký zájem o jeho profesionální postup a Howard jim musel celé hodiny povídat o svých egyptských dobrodružstvích v Luxoru a Tell el-Amarně. Zatím se spokojily s tím, že si chce jen udělat delší dovolenou v Anglii.

Při hledání Sáry Jonesové se Carter vydal do Rodinné školy. Zastihl tam starší manželský pár, na kterém bylo zřejmé, že patří ke zchudlé šlechtě. Lady Langtonová a její manžel, lord Horatio, si nadělali dluhy a převzali školní budovu od slečny Jonesové –za náležitou cenu, jak se vyjádřila lady. Na Howardovu otázku po rodinném stavu Sáry Jonesové odpověděli, že vdaná není –což je s podivem, při jejím tak příjemném chování. Ale měla prý nešťastnou lásku, a kvůli ní se obrátila ke Swaffhamu zády. Pokud je jim známo, usadila se v Londýně. Proč to všechno chce vědět?

Carter jim prozradil, že on je ta nešťastná láska.

Záměrně zamlčel, že byl Sářiným žákem.

V jeho stavu pro něj Swaffham skutečně nebyl ideálním místem pobytu. Vzpomínka na Sáru ožívala v každé ulici, v každém starém domě. Kam se podíval, všude pociťoval to stahování srdce, jemuž se říká touha. Touha ho hnala jako toulavého psa ulicemi, zoufalého, skleslého a vydaného na pospas směšnosti. Po dvou dnech, které se vlekly bez jakékoli události, ho napadlo, že se zastaví u pana Hazelforda v hotelu George Commercial na jedno pivo a jen tak mimochodem se poptá po slečně Jonesové.

Po pivu nastal v případě obrat, když pan Hazelford, jenž Howarda velmi vlídně uvítal, vykládal, že Chambers odjel ze Swaffhamu se slečnou Jonesovou s tím, že se v Londýně vezmou. Ale možná by věděl víc Chambersův nástupce, nový varhaník od svatého Petra a Pavla, jistý pan Spurell.

Carter našel Spurella v jednom sešlém domě na Norwich Road poblíž Manor House, kde varhaník obýval pokojík v podkroví. Byl mladý, asi o polovinu mladší než Chambers, a na rozdíl od něj velmi sympatický. Jeho počáteční nedůvěře čelil Carter sdělením, že Chambers byl kdysi jeho vážný sok a on by teď chtěl vědět, zda se oženil s jeho dávnou láskou, slečnou Sárou Jonesovou.

Spurell zapomněl na zdrženlivost a jen litoval, že toho může říci o Chambersovi tak málo, protože se s ním setkal pouze jednou, a to spíše náhodou. Při té příležitosti se Chambers zmínil, že našel místo jako varhaník v jednom londýnském kinematografickém divadle, v jakémsi panoptiku, kde se na bílé plátno promítají pohyblivé obrázky. Tichý výsměch ve Spurellově hlase nebylo možné přeslechnout.

Vlastně chtěl Howard Carter zůstat ve Swaffhamu déle, ale to, co se dozvěděl, v něm probudilo značný neklid a opět jej hnalo pryč z malého města, které bylo kdysi jeho domovem.

Howard při návratu do Londýna už neměl odvahu vrátit se k matce. Laciný hotel, jakých bylo v Lambethu a v Soho hodně, by byl i v rámci jeho možností, avšak Carter raději bezcílně bloudil městem. Jedl v asijských vývařovnách v Soho, nocoval ve stanici podzemní dráhy Piccadilly Circus, dalšího dne mezi pobudy na Trafalgar Square a bez větší chuti hledal kinematografické divadlo někde v Chelsea. V

jedné postranní uličce odbočující z Kings Road je našel.

Představení ohlašované na plakátech jako divadelní kus se jmenovalo Pomsta lady Cory a slibovalo se „drama žárlivosti ze šlechtických kruhů podmalované hudbou“.

Howarda příliš nezajímalo drama žárlivosti, jako spíše otázka, zda hudební podmalování obstarává jistý Charles Chambers. S tím cílem vydal dva šilinky za lístek a vešel do spoře osvětleného podniku zařízeného čalouněnými a plyšovými židlemi a orientálními koberci. Místo jeviště, jaké bývá v divadlech, tu bylo napnuto bílé plátno a po obou stranách stály střapaté pokojové palmy. U klavíru vlevo od plátna se usadil hudebník v žaketu – ale nebyl to Chambers.

Při ukazování roztřesených, blikavých obrázků vrcholících scénou, v níž manžel paroháč zastřelil svého soka, přičemž klavírista k lepšímu zvukovému podmalování tloukl pravítkem do nástroje, diváci bouřlivě tleskali – ani ne tak proto, že by je drama tak dojalo, jako spíše s vědomím, že se stali očitými svědky významného vynálezu.

I na Cartera kinematograf náhle zapůsobil. Když však diváci po dvaceti minutách opouštěli sál jako omámení zážitkem, zamířil ke klavíristovi a zeptal se, zda zná jistého Chamberse, který je prý varhaníkem v kinematografickém divadle.

Klavírista, jen o málo starší než Howard, odpověděl, že v Londýně je pouze jeden biograf s varhanní hudbou, a to je Trocadero na Piccadilly. Howard se tedy k tomu podniku vydal a poptával se po varhaníkovi jménem Chambers.

Vlídná dáma oblečená dost odvážně do napodobeniny kapitánské uniformy a s kulatou čapkou na hlavě prodávala programy ve foyeru, jehož podlaha a stěny byly vyloženy šedivým mramorem. Ano, jistý Charles Chambers hraje v biografu na varhany a konají se tři představení denně.

Howard, aby se dostal k Chambersovi, si koupil lístek najedno z nich. Film byl příběh ze starého Říma a červené plakáty slibovaly boj gladiátorů se živými lvy.

Trocadero nabízelo místa více než dvěma stům diváků a po stranách byly malé lóže vždy pro čtyři osoby. Na balkoně v zadní části sálu byly instalovány varhany, bizarní obluda se zlatě se lesknoucími píšťalami a zlatými andělíčky.

Howard usedl do poslední řady na krajní sedadlo a naslouchal rozpustilé hudbě, která bavila publikum před začátkem představení. Potom světlo zhaslo a začala produkce.

Pod ochranou tmy se Carter vyplížil na balkon k varhanům. Hrací pult matně osvětlovala nízko spuštěná lampa. Chamberse by málem nepoznal, jak bývalý varhaník od svatého Petra a Pavla změnil svůj zevnějšek. Kdysi rozcuchané vlasy nosil teď ostříhané nakrátko. Na horním rtu mu seděl knírek po vzoru Monjoua a na sobě měl elegantní červený žaket, který mu propůjčoval dandyovskou noblesnost cirkusového ředitele.

Chambers soustředěně doprovázel nástup gladiátorů, pracoval rukama i nohama, takže si v šeru nevšiml, že se k němu ze strany blíží Carter. Navíc pohledem stále sledoval plátno, aby svou hudbu sladil s pohyby herců.

Lekl se, když se vedle něj Carter náhle objevil, a na rozdíl od něj Howarda okamžitě poznal. „Vy?“ zeptal se tlumeně. „Co tady děláte?“

„Hledám Sáru Jonesovou,“ zašeptal Howard potichu, aby nerušil představení.

Chambers zvedl ruku; pohyb však nebyl určen Howardovi, nýbrž jím začínala další hudební vložka, při které varhaník s velkou silou udeřil do kláves. Howard předpokládal, že jeho otázce nerozuměl, a když fortissimo doznělo, opakoval: „Hledám Sáru Jonesovou!“

Chambers natočil hlavu stranou a zasyčel: „Nejsem hluchý. Nechte mě na pokoji. Copak nevidíte, že rušíte?“

Carter vytrval. „Musíte přece vědět, kde vězí! Proč mi to neřeknete?“

„Nic nevím,“ odsekl znovu Chambers. „A i kdybych to věděl, vy byste byl poslední, komu bych to řekl!“

Na okamžik měl Chambers pauzu, protože gladiátor na plátně neslyšně hovořil, což bylo divákům zprostředkováno na osvětlené tabulce s textem.

„Co jsem vám udělal?“ zašeptal Howard.

Chambers nespustil oči z plátna. „A to se ještě ptáte?“

vyjel zatrpkle. „Vzal jste mi Sáru Jonesovou.“

„Vzal? Vzít lze někomu pouze něco, co vlastní. Vy jste slečnu Jonesovou nikdy nevlastnil!“

„A vy, vy jste Sáru vlastnil?“

„To jsem nikdy netvrdil. Jenom jsme se milovali.“

„Pch, to je směšné. Vy jste byl hloupý školák, ještě zelenáč. Chcete vážně tvrdit, že jste tenkrát věděl, co je to láska?“

„Ano, to tvrdím. Opravdu jsme se milovali – nebo vám snad Sára někdy řekla, že vás miluje?“

Chambers zůstal odpověď dlužen, protože představení vyžadovalo další hudební doprovod. A Carter měl dojem, že Chambers svůj vztek a zatrpklost vybíjí na klávesách. Neboť přestože se gladiátor na plátně blížil ke krásné otrokyni, varhaník udeřil do kláves, jako by probíhal lítý boj.

Když vztek opadl a zazněla přiměřená melodie, Chambers polohlasně a v naději, že se Cartera konečně zbaví, prohlásil: „Poslední, co o Sáře Jonesové vím, je, že se v létě přede dvěma lety vystěhovala do Ameriky.“

„Do Ameriky? A proč zrovna do Ameriky?“

Chambers se ušklíbl. „Co já vím. Mě přece nemilovala.

A teď zmizte, nebo vás dám vyvést.“

Bez dalšího slova Howard uposlechl a odešel. Venku na Piccadilly pulzoval život. Ve večerním provozu se tu hromadily drožky vezoucí lidi do divadel ve Westendu a v Soho. Carter všechno vnímal jako skrze závoj: pouliční lampy šířící kalné světlo, jasně osvětlené výlohy a chodce, kteří si o vlahém jarním večeru vyšli na procházku.

Jestli Chambers mluvil pravdu, pak už není šance. Jestli se Sára obrátila zády k Anglii a hledala novou budoucnost v Americe, pak se musí smířit s pomyšlením, že ji už nikdy neuvidí. Prostě to nemá být.

U vchodu do stanice podzemní dráhy Piccadilly Circus se Howard zastavil a díval se na milenecké dvojice. Nová kašna s bohem lásky Erótem stojící uprostřed náměstí se stala oblíbeným místem schůzek.

Kameloti vykřikovali novinky. V Londýně vládla novinová válka ode dne, kdy v loňském roce vyšel Daily Mail, masový list prodávaný na ulici, a zahájil tvrdý konkurenční boj s listem Daily Telegraph, prvními lacinými novinami. Od té doby bylo téměř nemožné uniknout denním palcovým titulkům.

Howard vyvolávání nevnímal, protože se snažil zjistit, zda jej Chambers přece jen neobelhal. Možná proto, aby se ho zbavil, možná také chtěl, aby hledání vzdal. Ale jak jen to zjistit?

Určitě hodinu či déle se Howard potuloval na Piccadilly Circus, celý nešťastný a zoufalý. Nakonec se rozhodl, že změní stanoviště a vydal se směrem k Trafalgar Square, kde bylo více mužů jeho druhu, vykořeněných a bezradných.

Protože však jeho nálada dospěla k nulovému bodu, vyhledal si na cestě hospůdku, rozhodně žádnou špatnou, ale velmi solidní se zabroušenými skly ve vstupních dveřích.

Objednal si skleničku kořalky v naději, že na svou bolest zapomene. Potřeboval však tři giny, aby se to alespoň trochu podařilo, a dokonce i potom se mu náhle vrátily staré problémy. Protože po půl hodině, kdy se opíral lokty o nálevní pult a upíral oči na svůj obraz v zrcadle na polici za lahvemi, soused stojící v podobné poloze se ho zeptal, aniž na něj pohlédl: „Starosti?“

Carter si nebyl jist, jestli oslovil opravdu jeho, proto neodpověděl, dokud se neozvala druhá, podobně stručně formulovaná otázka: „Ženský?“

„Hm,“ odpověděl Howard a prohlédl si odraz muže v zrcadle. Byl asi středního věku a na rozdíl od Cartera dokonale oblečený. Nic muže nespojí víc než společné utrpení. „Nechci o tom mluvit.“

„Nevadí,“ kývl neznámý s pochopením. „Chápu vás.“ A po chvíli, co si jeden druhého v zrcadle prohlíželi, podal Howardovi ruku: „John Gallagher.“

Howard dost neochotně přijal nabídnutou důvěru a nepříliš nadšeně se představil: „Howard Carter.“ Pak opět zavládlo ticho.

„Moje matka,“ začal nakonec Gallagher, „moje matka, ale co, už je to jedno…“

„Tak povězte, co vaše matka?“ vyzval ho Carter.

„Matka mě od ženění odrazovala. Johne, říkala, Johne, muž jako ty se nikdy nesmí oženit. Celé měsíce jsi mimo domov. To nemůže dobře skončit, říkala.“

„Tak tohle říkala. A měla pravdu?“

„Měla. Když jsem minulý týden přišel domů, zjistil jsem, že moje žena odešla z bytu a utekla s mým nejlepším přítelem.“

„A jak dlouho jste byl pryč?“ zeptal se Howard ztěžklým jazykem.

„Čtyři týdny. Třicet dní. Jsem si jist, že mě podváděla už i dřív. To jsou ženské. A vy? Taky vám utekla žena?“

„Dalo by se tak říct. I když okolnosti byly úplně jiné.“

„Co to znamená?“

„To znamená, že mi nebyla nevěrná, ale nedala našemu vztahu žádnou šanci.“

„Nechápu, pane Cartere.“

„Je o třináct let starší než já, byla to dříve moje učitelka a myslela si, že to s námi nemůže dopadnout dobře.“

Gallagher tiše hvízdl.

„Dneska jsem se dozvěděl, že pravděpodobně vycestovala do Ameriky. Ale nejsem si jistý. Byl jsem pár let v Egyptě. Tu zprávu mám od muže, který se jí sám také dvořil. Třeba mi to pověsil na nos, abych přestal hledat.“

„Nic mi do toho není,“ poznamenal Gallagher, „ale mám dojem, že tou nejistotou dost trpíte.“

Carter přikývl. „Kdyby se potvrdilo, že Sára Jonesová – tak se jmenuje – vycestovala do Ameriky, bylo by to pro mě znamení, že se mnou definitivně skoncovala. Musel bych se s tím smířit. Na druhou stranu je pro mě nesnesitelná myšlenka, že se zdržuje někde tady, v Londýně. Chápete to, pane Gallaghere?“

Gallagher mlčel a vypadalo to, že přemýšlí – pokud to jeho přiopilost dovoluje. „Vypijete si se mnou skleničku, že,“ řekl nakonec a aniž vyčkal Carterovy odpovědi objednal. Potom pokračoval: „Není přece těžké zjistit, jestli slečna Jonesová vycestovala do Ameriky nebo ne.“

Howard na něj nevěřícně pohlédl. „Jak to chcete zjistit?

Údajně to mělo být přede dvěma lety v létě.“

„Není nic snazšího. V tomto případě přichází v úvahu pouze jedno spojení, a to ze Southamptonu do New Yorku, klasická cesta vystěhovalců. Po této trase plují Cunard a White Star. Pro každou plavbu existují seznamy cestujících seřazené podle abecedy. Muselo by se tedy projít takových pět až deset seznamů v příslušném časovém období. Pak byste měl jistotu. Přijďte za mnou zítra do kanceláře společnosti White Star. Uvidím, co pro vás můžu udělat.“

Carter se na Gallaghera kradmo ze strany zadíval, jako by chtěl říci: To si ze mě v mojí situaci ještě děláte legraci?

Když se otočil, Gallagher jen tak mimochodem poznamenal: „Já jsem pokladník u White Star. Před svou další cestou do Indie mám teď právě dva týdny službu v kanceláři.“

V jediném okamžiku Carter vystřízlivěl, nebo si to alespoň myslel. Zítra, pomyslel si, zítra se všechno objasní.

„Chlapče, jak to vypadáš!“ zvolala Marta Carterová zděšeně, když se Howard pozdě v noci vrátil domů. Matka se mu zdála jako vyměněná, dům byl uklizený, na stole v malém salonu kytice jarních květin.

Pohled do zrcadla vedle domovních dveří opravdu neukázal obraz budící ten nejlepší dojem. Howard se styděl, že to nechal dojít tak daleko. Máli být upřímný, jeho zevnějšek se nijak neliší od zjevu žebráků na Trafalgar Square, s nimiž strávil minulé

noci.

V koupelně prastarého domu sice ještě nebyla tekoucí voda, ale dvě porcelánové mísy na mytí stačily, aby vyhověly skromným nárokům na očistu. Potom padl smrtelně unavený Howard do postele.

Hned druhý den ráno se s těžkou hlavou vypravil k londýnské kanceláři společnosti White Star. Mohutná budova byla vysoká jako zaoceánský parník a vstupní hala se podobala vnitřku katedrály s mramorovými sloupy a postranními oltáři, na kterých byly vystaveny obrovské modely lodí. Poměrně malý vypadal úzký oltář na čelní stěně, před kterým stál na stráži portýr. Za sebou měl rozvinutou mapu světa a na ní vyznačené zámořské trasy společnosti.

John Gallagher přijal Cartera s vlídnými slovy.

Společně vyšli do čtvrtého patra a na konci dlouhé chodby vstoupili do kanceláře, kde pracovaly dvě starší dámy v dlouhých tmavých sukních a bílých blůzách. Když Gallagher vysvětlil, o co jde, začaly dámy prohledávat archiv a za chvilku se na stolku vršily dva stohy spisů, seznamy cestujících všech spojů přes Atlantik v požadovaném období.

„Jak bylo jméno té hledané osoby?“ zeptal se Gallagher formálně.

„Slečna Sára Jonesová,“ odpověděl Howard.

Gallagher si vzal jeden stoh, druhý přisunul Carterovi.

Carterovy seznamy patřily parníku Oceánie, lodi, která od chvíle, kdy byla v roce 1870 spuštěna na moře, plula po trase Liverpool – New York a Southampton – New York a převezla do nového světa mnoho tisíc převážně chudých Angličanů.

„Proboha!“ zvolal Carter náhle, když prohlédl právě dva seznamy a byl zahloubán do třetího. „Slečna Sára Jonesová, Londýn“. Prstem ukázal na zápis černým inkoustem. „To je ona!“

Gallagher ustal se svou prací a sklonil se nad několikrát přeložený papír. Potom tázavě pohlédl na Howarda.

Ten bojoval se slzami: „Nenápadný zápis a pro mě znamená konec velké lásky mého života.“

„Je mi to líto, pane Cartere, dovedu si představit, jak vám je.“

Howard dlaní přejel po papíru, jako by ho chtěl uhladit, ve skutečnosti však něžně pohladil Sářino jméno. Věděl, že to je rozloučení navždy.

Z dálky zaslechl Sářin hlas, podobně jako tenkrát na nádraží ve Swaffhamu: Miluji tě, Howarde, miluji tě nade všechno na světě. Jednou přijde čas a všemu porozumíš.

Zachovej si na mě hezkou vzpomínku.

„Ne,“ vydechl. „Asi tomu nikdy neporozumím.“

Howard opatrně složil seznam cestujících. Přitom očima přejížděl po jménech, za nimiž se skrývaly nejrůznější osudy. Náhle se mu pohled zastavil na jednom zápisu: Pan C. Chambers, Londýn.

Carter se zarazil, přečetl jméno podruhé, nechápavě zavrtěl hlavou a zmateně šeptal: „Chambers. To snad není možné.“

Gallagher mu nerozuměl a zeptal se: „Co máte na mysli, pane Cartere?“

„Ne, to nic,“ odpověděl Howard, „jen jsem nahlas přemýšlel. Rozhodně vám děkuji za vaši pomoc. Nebudu vás už déle zdržovat.“

Gallagher se udiveně díval za Carterem. Nedovedl si jeho náhlý odchod vysvětlit. Z vlastní zkušenosti však věděl, do jakého zmatku dokáže žena uvést muže.

Howard byl opravdu tak zmatený, že se hnal ulicemi jako pes hledající neznámou stopu. Nevšímal si dopravy a přeběhl Piccadilly Circus, seběhl kousek dolů po Regent Street, obrátil se a náhle stál před biografem.

Ten chlap tě sprostě obelhal, táhlo mu hlavou a nespouštěl vchod z očí. Ale co dělat? Znovu oslovit Chamberse? Jistě by všechno popřel. Ne, musí Chamberse zahnat do úzkých, aby vyrukoval s pravdou – i kdyby ta pravda měla být trpká. A když nerozhodně přecházel před Trocaderem a lámal si hlavu, proč je Chambers v Londýně, když je jeho jméno zapsáno na seznamu cestujících do Ameriky, a když ho napadaly ty nejbláznivějši historky, pojal plán.

Bylo asi poledne. První představení biografu začínalo v pět Poslední končilo v půl desáté. Howard se stáhl.

Krátce před půl desátou byl opět na místě a postavil se na svou pozorovatelskou základnu na druhé straně ulice.

Začalo poprchávat. První teplý jarní deštík propůjčoval okolí Piccadilly Circus neodolatelný šarm.

Carter nemusel dlouho čekat a Chambers se objevil ve východu z divadla. Howard si vtiskl klobouk do čela, vyhrnul si límec letního pláště a přilepil se Chambersovi na paty. Ten mířil na sever k Soho, zabočil do Brewer Street s jejími tmavými, úzkými domy a rychle šel do malé, bezejmenné postranní uličky. Howard ho sledoval jen s obtížemi.

V jednom z domů, jenž se od ostatních v ulici lišil pouze tím, že byl ještě zchátralejší než ostatní, protože mu opadávala omítka a prosvítala hrubá stavba, Chambers zmizel.

Howard počkal několik minut a potom stiskl kliku domovních dveří. K jeho údivu nebylo zamčeno. Na schodišti vládla tma. Carter opatrně tápal po schodech nahoru. U dveří, jejichž matnou skleněnou výplní pronikalo slabé světlo, Howard hlasitě zaklepal.

„Kdo je?“ uslyšel hlas zevnitř.

„Howard Carter.“

„Co chcete? Víte vůbec, kolik je hodin?“

„Vím,“ odpověděl Howard. „Prosím vás, otevřete mi.

Musím s vámi mluvit!“ Přitom zaklepal ještě bouřlivěji.

Chambers nakonec otevřel se slovy: „Vždyť vy probudíte celý dům. Řekl jsem vám všechno, co vím.“

Howard se rozčílil: „To ne, pane Chambersi. Zamlčel jste mi podstatnou věc a samozřejmě jste k tomu měl důvod!“ Odstrčil Chamberse stranou a ještě než se ten zmohl na protest, vešel Carter do bytu.

Chambers byl zděšený a Howard připravený na všechno. „Musíte mě považovat za pěkného blbce,“

poznamenal, když se rozhlédl po bytě. Páchlo to tady trochu chudobou a vypadalo to, že sem ještě nikdy nevkročila žádná žena. Nepředstavitelné, že by se tady někdy zdržovala Sára Jonesová. „To, že jsem mladší než vy, ještě zdaleka neznamená, že jsem i hloupější, pane Chambersi.“

„Okamžitě opusťte můj byt!“ osopil se varhaník.

„Jinak…“

„Jinak?“ opakoval Carter. Když mu Chambers zůstal dlužen

odpověď, Howard pokračoval: „Můžete mi vysvětlit, proč se na seznamu cestujících na parníku Oceánie nachází nejen jméno Sára Jonesová, ale i vaše?“

„Jak jste na to přišel?“ Chambers nedokázal skrýt úžas.

Howard pokrčil rameny. „Vždyť to říkám, že mě považujete za blbce. Pravda je, že jste se Sárou Jonesovou cestoval do Ameriky. To nemůžete popřít.“

Chambers se povýšeně ušklíbl. „Proč jste si tím tak jistý, pane Cartere?“

„Protože to stojí v seznamu cestujících. Viděl jsem ho na vlastní oči.“

Náhle se výraz v Chambersově tváři změnil, varhaník nabídl Carterovi židli a s klidem se ho zeptal: „Dáte si něco k pití?“

„Nepřišel jsem, abych tu s vámi popíjel, Chambersi, chci konečně vědět, jakou hru hrajete.“

Chambers nalil do dvou těžkých sklenic portské, jednu přistrčil ke Carterovi a zeptal se: „A na tom podivném seznamu cestujících bylo uvedeno moje jméno?“

„Ano.“

„Pane Cartere, ještě nikdy v životě jsem nebyl v Americe. Musí to tedy být omyl.“

Carter se na Chamberse úkosem podíval. Samozřejmě mu nevěřil. Tenhle Chambers je lump, protřelý a zákeřný.

„Pane Chambersi, kdo by měl zájem psát vaše jméno do seznamu cestujících, ve kterém je náhodou i jméno Sáry Jonesové?“

Chambers přikročil k harmoniu, na kterém stálo několik zarámovaných fotografií. Jednu vzal do ruky, krátce se na ni zadíval a podal ji Carterovi. Na obrázku byl mladší Chambers a ještě jeden mladý muž.

„To je můj bratr Christofer,“ vysvětlil. „Přede dvěma lety v létě se vystěhoval do Ameriky. Loučil jsem se s ním na břehu v Southamptonu. A co náhoda nechtěla, mezi cestujícími jsem uviděl Sáru Jonesovou. Měla lodní lístek stejně jako můj bratr na Oceánie do New Yorku. Soudě podle jejích objemných zavazadel, chtěla se vystěhovat, aby začala nový život. Marně jsem se pokoušel vyměnit si s ní několik slov, vyhýbala se mi. Bohužel. Chovala se po celou cestu uzavřeně i k mému bratrovi, kterému jsem se svěřil se svou bolestí.“ Chambers vzal sklenici a naráz ji do sebe obrátil.

Teď měl i Carter chuť na pořádný doušek. „Jak jste říkal, že se jmenuje váš bratr?“

„Christopher.“

„To skutečně vysvětluje všechno. Na seznamu cestujících totiž stálo pan C. Chambers. Omlouvám se, pane Chambersi.“

Chambers se zasmál, ale jeho smích zněl trpce.

„Co vám na té situaci připadá směšné?“ zeptal se Carter.

„Vlastně jsme nepřátelé. A teď oba stojíme na straně poražených a obávám se, že se s tím musíme smířit.“

Howard vypil zbytek vína ve sklenici a Chambers usedl k harmoniu a brnkal smutnou melodii. Ani si nevšiml, že Carter beze slova odešel z jeho bytu.

Události posledních dnů vyvolaly v Carterovi pochybnosti, zda je jeho místo opravdu v Anglii. Když si vzpomněl na Swaffham, vynořilo se mu v mysli jeho smutné mládí, Londýn mu připadal cizí a odmítavý, tam i tady se cítil jako vyhnanec.

Howard doufal, že by u lorda Amhersta dostal místo a lord by ho nepochybně přijal, nyní se však otřásl už jen při pomyšlení, že by bydlel v Didlington Hall v podkrovní komůrce a trávil dny kopírováním nějakých nápisů. Carter se změnil. Potřeboval prach pouště, pálící slunce na holé skále, chyběl mu dokonce i noční hluk a všudypřítomný zápach.

Bez jakéhokoli plánu, s úmyslem vyzvednout si zbytek peněz, vyhledal Howard Oxford Mansion, ohromnou budovu, v níž měly sídlo úřady a společnosti, mezi jinými i Egypt Exploration Fund. Carter si nechával v Egyptě vyplatit jen část platu, větší díl, asi dvě stě liber, zůstávalo v Londýně ve Společnosti.

V čele Egypt Exploration Fund stála v poslední době rezolutní dáma, jistá Emily Patersonová, kdysi sekretářka legendární Amélie Edwardsové, která v mužských šatech táhla Egyptem a po léta řídila osudy Egypt Exploration Fund.

Carter a slečna Patersonová se ještě nikdy v životě nesetkali, avšak když Howard vešel do předsíně slavné společnosti, kde výzdobu tvořily sochy, vykopávky a nástěnné malby v životní velikosti, vyšla mu Emily vstříc a objala ho jako ztraceného syna. Howard netušil, co se děje.

„Madame, přišel jsem si pro peníze,“ vypravil ze sebe a potom ho slečna Patersenová přímo zaplavila proudem řeči.

„Jistě, pane Cartere, hned to zařídím. Ostatně vás posílá samo nebe. Doktor Naville posílá denně telegramy a hrozí, že skončí se svou prací v Dér el-Bahrí a naléhavě požaduje váš návrat do i Egypta. Prosím vás, pane Cartere, neodmítejte Navillemu to přání. Jsem si jista, že svou pohrůžku splní. To si prostě nemůžeme dovolit. Dér el-Bahrí je náš největší projekt, abych tak řekla prestižní projekt.

Egypt Exploration Fund je na tento pro– J jekt odkázaná.

Naville píše, že mu utíkají dělníci, že už skoro | nemá žádné lidi. Vy prý jste jediný, kdo je může přivést zpátky.“

„To nechápu,“ podivil se Howard, jemuž to samozřejmě zali– 1 chotilo. Očekával spíše soucit nebo výtky, že své egyptské dobro– | družství tak náhle ukončil. Teď mu dokonce přišla nabídka sleč– I ny Patersonové vhod.

„Nechápu to,“ opakoval Carter. „Doktor i Naville rozhodně není u dělníků neoblíbený, i když neovládá I jejich jazyk, aby s nimi mohl přímo mluvit.“

Slečna Patersonová ukázala na mapu Egypta na stěně a zaťukala prstem na Asuán. „Egypťané staví dva kilometry širokou | hráz, největší přehradu na světě. K tomu potřebují deset tisíc 1 dělníků. Zřejmě tam lidé vydělávají více než v Dér el-Bahrí.“

„O tom jsem přesvědčený,“ souhlasil Carter. „Pak ovšem vi– 1 dím jenom jednu možnost, slečno Patersonová.

Musíme dělníkům v Dér el-Bahrí platit stejnou mzdu jako v Asuánu. Každý Egypťan chodí raději do práce v místě svého bydliště, než aby odjel pár set kilometrů někam, kde bez své rodiny tráví noci v táboře. To dobrovolně nikdo neudělá.

Jediné, co muže do Asuánu žene, jsou peníze. Ti lidé nejsou idealisté, aby byli hrdí, že vykopávají chrám bohyně Hatšepsut. Chtějí vydělávat peníze, jinak nic. Budou v Údolí králů kopat i tehdy, když se jim řekne, že je tam nafta.“

Slečna Patersonová byla vznešená dáma a Howardova slova ji šokovala. Ale pravděpodobně to byl přesně ten drsný tón, který člověk musí mít, aby vyšel s feláhy ve středním Egyptě. „Přece mě nenecháte na holičkách?“

zeptala se nejisté.

Carter předstíral, že si celou věc musí ještě jednou pořádně rozmyslet. Ve skutečnosti se však už dávno rozhodl. „Tak dobře,“ prohlásil nakonec, „když mi dáte plnou moc, že mohu dělníkům vyplácet stejnou mzdu jakou si mohou vydělat v Asuánu, uvidím, co se dá dělat.“

Už druhého dne odjížděl Howard Carter z Viktoriina nádraží do Egypta.

XIX

„Pozor! Egypt Exploration Fund hledá dělníky na vykopávky v Děr el-Bahrí. Za stejných platových podmínek, jako jsou stavební práce v Asuánu.“

Dobře tucet vývěsek v arabštině vyvěsil Howard Carter v Kůrně, Luxoru a v přístavištích. Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Týden po svém návratu získal dvě stě nových dělníků a každým dnem jich přibývalo. Naville svěřil Howardovi veškerou organizační práci, a protože dělníkům vyplácel mzdu Carter, požíval u nich větší úcty než Edouard Naville.

Howard opět bydlel ve svém skromném pokojíku v Maamura Paláce a i Sir Henry, jeho mula, kterou tehdy překotně prodal, mu opět byl k službám. Hned první den však zvířeti důrazně domluvil, aby už nikdy nestoupalo do žádné díry, která se někde na zemi otevře.

Na cestě z Dér el-Bahrí k přívozu přes Nil ho jednoho podzimního večera, kdy se už brzy šeřilo, dohonil Sajjád, chlapec, který mu pomohl z vězení.

„Efendi Cartere!“ křičel už z dálky. „Senzace!

Senzace!“ Howard zastavil Sira Henryho a otočil se.

Chlapec na oslu mával lampou, kterou držel v ruce.

„Nesmím to nikomu povědět,“ mluvil teď, když se přiblížil, už tlumeněji, „ale efendi Carter je můj přítel a přátelé před sebou nemají tajemství, že ano efendi Cartere?“

Howard se musel zasmát. „Tak povídej!“ vyzval ho a zamrkal. „Znáte toho Francouze v Údolí králů?“

„Myslíš Victora Loreta?“

„Mám pocit, že se tak jmenuje.“

„To je ředitel Správy starověkých vykopávek v Káhiře a vlastně tu nemá co pohledávat. Co je s Loretem?“

„To je tajemství, efendi Cartere, nikdo to nesmí vědět.

Pan Loret našel v Údolí králů hrob faraóna.“

„Nesmysl,“ odsekl Carter. „Loret vůbec není archeolog, je to úředník v kanceláři. Už pár týdnů se tady potuluje a vykládá o nějakých objevech. Přitom nemá o naší práci ani ponětí. Naville říká, že rozumí víc hudbě než archeologii.“

Sajjád bezradně pokrčil rameny: „Když vám to říkám, efendi Cartere, je to tak. Pan Loret našel faraóna.“

„A odkud to víš? Určitě jsou to zase nějaké zvěsti!“

„Ne, efendi Cartere, žádné zvěsti. Pojďte se mnou!“

Sajjádova vytrvalost Howarda znejistila a probudila v něm zvědavost. Co mu brání, aby se na celou věc nepodíval?

„Tak dobře,“ přikývl, „vydáme se na cestu.“

Jak se dalo předpokládat, v Údolí králů nebylo v tuto dobu živé duše a Carter zapochyboval, jestli ho chlapec nechce někam vylákat. Nějak pořád ještě choval vůči Sajjádovi určitou nedůvěru. Nejraději by se vrátil, Sajjád však náhle seskočil z osla a lampou ukázal na trychtýřovitý otvor v sypkém štěrku. Nebyl širší než deset kroků v průměru, ale hluboký byl dvacet stop.

Carter svázal otěže Sira Henryho s otěžemi Sajjádova osla, což bylo velmi jisté, protože žádnou mulu by ani nenapadlo vydat se na útěk spolu s oslem – a následoval chlapce, který se opatrně opíral o ruku, dolů, kde se rozevírala díra do země, velká právě tak, aby se do ní dalo v předklonu vstoupit.

Howard se narovnal a pokoušel se v šeru něco rozeznat.

„Dej mi lampu!“ křikl na Sajjáda.

Chlapec mu ji podal bez odmlouvání.

Z jejich stanoviště, stupínku vytesaného do skály až po kotníky pokrytého pískem, prachem a úlomky kamínků, vedly příkré schody do hlubiny. Ve slabém světle lampy nebylo konec schodiště vůbec vidět. Ze zkušenosti Carter přesně věděl, že je životu nebezpečné spustit se do hrobu bez zajištění. Staří Egypťané vybavili hroby svých králů pastmi, do nichž se padalo, skrytými propadlišti a vysokými kamennými kvádry, které se zřítily ze stropu a každého vetřelce rozdrtily. Howard však takové myšlenky potlačil, neboť ho zachvátila lovecká horečka.

„Zůstaneš vždycky deset kroků za mnou!“ nařizoval tiše a když Sajjád neodpovídal, zeptal se: „Rozuměl jsi?“

„Ano, efendi Cartere.“

Howard se vydal dolů a opatrně dbal, aby nerozvířil jemný prach pokrývající schody v centimetrových vrstvách, neboť by mu za několik okamžiků ucpal plíce. Na několika místech byly jasně vidět stopy. Každým krokem byl vzduch dusnější. Páchlo to tu podivně nasládle. Schody nebraly konce.

Konečně se Howard dostal na druhé odpočívadlo, odkud vedla šikmo dolů další chodba, spíše vysoká než široká. Její konec se ztrácel v temnotě.

Howard mávl lampou, aby dal Sajjádovi znamení, že ho má následovat dolů. „Ale opatrně a pomalu,“ zavolal tlumeně, „abys rozvířil co nejméně prachu. Jinak se tady dole udusíme!“

Sajjád poslechl. Dole se zastavil, avšak Carter, magicky přitahován neznámou silou, pokračoval v cestě. Nevšímal si uměleckých reliéfů na stěnách, kde bohové se zvířecími hlavami vykonávali strašidelné rituály a nekonečné pásy hieroglyfů vyprávěly o životě jednoho faraóna. Howard si svítil na zem a opatrně našlapoval, až se náhle před ním v černočerné tmě rozevřela kolmá šachta tak hluboká, že paprsek lampy nedosáhl na dno. Šachta měřila tři krát tři metry. „Proboha!“ zajíkl se Carter. V tom okamžiku už za ním byl i Sajjád. Oba poklekli a zírali do bezedné hloubky.

Carter stiskl rty a zavrtěl hlavou. Podíval se na protější okraj šachty, kde chodba pokračovala. „Tam je nemožné se dostat.“

Sajjád zatahal Howarda za rukáv a ukázal na pravou stěnu šachty. Teď si všiml i Carter. V rozrušení přehlédl, že těsně podél stěny je přes jámu položen dřevěný trám.

„Nemožné,“ opakoval, když si dobrodružnou konstrukci důkladněji prohlédl.

Sajjád zkoumal trám kritickým pohledem a potom se podíval na Cartera: „Alláh podává ruku tomu, kdo mu důvěřuje. Podržte tu lampu trochu výš, efendi Cartere!“ A než ho Howard dokázal zadržet, Sajjád se vydal přes trám, šel bokem a rukama se přidržoval stěny.

Trám se pod chlapcovou váhou prohýbal, skřípal a vrzal a když byl Sajjád uprostřed, trám se lehce zhoupl. Pak stačilo pár rychlých úkroků a Sajjád byl u cíle. „A teď vy, efendi Cartere!“ vykřikl, jako by to byla nejsamozřejmější věc na světě.

Howardovi nikdy nechyběla odvaha. Bez rozmýšlení zachránil Jane Hackletonovou z hořícího domu a jeho letecké pokusy by také nebyly bez určité smělosti možné. A tak dlouho nepřemýšlel, protáhl pásek kalhot držadlem lampy a vyrazil stejnou cestou jako Sajjád. Trám skřípěl, že to nahánělo strach, prohýbal se, ale po několika okamžicích, které se zdály nekonečné, dospěl k cíli i Howard.

Na druhé straně uviděl, že chodba náhle končí. Po levé straně však odbočovala další, dost úzká a nižší než ta, kterou přišli. Howard strnul, když se do ní podíval. Na konci viděl slabý světelný paprsek. Sotva se odvážil dýchat.

Sajjád mu naznačil, aby šel první. Howard mlčky přikývl. Asi deset kroků je dělilo od místa, kde chodbička ústila do větší komory. Bylo vidět nezřetelné obrysy.

Howard byl příliš rozrušený, než aby dokázal logicky přemýšlet, příliš zmatený, aby si představoval, co asi na něj čeká.

V každém případě by se mýlil.

Protože jakmile došli na konec chodbičky, objevil se před nimi sál se čtyřmi sloupy a uprostřed sarkofág, vysoký jako člověk. Těžký poklop byl posunut na stranu a petrolejka, která na něm stála, šířila matné světlo.

Howard váhavě a tiše zavolal: „Je tu někdo?“ V té chvíli se k smrti vyděsil, protože teprve nyní se podíval na podlahu. Tam leželo vyrovnáno u stěny asi osm, devět, deset nebo ještě více mumií, lidských těl zašitých do hnědých pytlů z hrubé látky.

Sajjád, kterého obvykle nedokázalo nic, ale vůbec nic vyvést z míry, se chytil Cartera za rukáv a trhaně šeptal: „Efendi Cartere, je mi nějak divně. Jsme na onom světě?“

Howard lapal po dechu. Měl pocit, že se udusí. Srdce mu bušilo až v krku. U Esety a Usira, u všech bohů podsvětí, kdo zapálil tu lampu na sarkofágu? Kde je Loret?

Sotva tu myšlenku domyslel, povstala v zadním rohu postava, kterou Howard považoval za dřepící mumii. Sajjád mu stiskl paži, až to zabolelo. Howard ho odstrčil a levicí pozvedl lampu.

„To jste vy, Cartere?“ zeptal se muž a zamířil k nim.

Byl to Victor Loret. „Asi si myslíte, že jsem se zbláznil, a možná opravdu ano,“ pokračoval. „Ale prostě jsem tady chtěl být pár hodin sám.“

„To docela dobře chápu,“ odpověděl Howard, „ale řekněte mi, pane Loretě, kde to vlastně jsme?“

Loret vzal petrolejku a posvítil na stranu sarkofágu.

Prstem ukázal na kartuši s královým jménem.

„Amenhotep Druhý!“ zvolal udiveně Carter.

„Amenhotep Druhý,“ opakoval Loret a přidržel lampu u štěrbiny, kterou bylo možné nahlédnout do sarkofágu.

„Neodvažuji se to vyslovit,“ zašeptal, „ale zdá se, že tady Amenhotepova mumie ještě leží.“

„A co tyhle mumie?“ ukázal Carter ke stěně.

„Jen se podívejte sám, pane Cartere.“ Přikročil ke stěně.

Každá mumie měla na hrudi malý, umělecky zdobený amulet a na každém bylo napsáno jméno jednoho faraóna: Thutmose, Amenhotep, Merenptah, Siptah, Sethi. Třináct jmen třinácti králů Nové říše. „Vy nic neříkáte, pane Cartere,“ přerušil mlčení Loret.

Howard vzhlédl ke stropu hrobky vymalovaném tmavě modrou barvou. Na něm zářily žluté hvězdy, vypadalo to přesně tak, jako když se nad Údolím králů snese noc.

„Pokouším se dát si to nějak dohromady,“ odpověděl Carter.

„A k jakému závěru docházíte?“

„V Údolí králů neexistoval jenom jeden úkryt pro mumie, nýbrž dva. Pravděpodobně byly oba vybudovány už tisíc let před naším letopočtem, protože už tenkrát existovali lidé jako Ahmed Rassul, kteří se bez zábran vloupali do hrobů a odnesli všechno, co mělo nějakou cenu. Jenom vyvstává otázka, proč vykrádačům hrobů zůstala utajena právě tato skrýš.“

„Také jsem o tom už přemýšlel,“ přisvědčil Loret, „a dokonce mám vysvětlení. Pravděpodobně se při stavbě hrobu ležícího nad vchodem nakupily velké hromady suti a žádný rozumný člověk si ani nepomyslel, že by právě pod nimi byl další hrob.“

„Ano, tak to muselo být. Ale prozraďte mi, pane Loretě, jak jste objevil vchod do tohoto hrobu?“

Loret se usmál. „Úplně jednoduše. Začal jsem kopat tam, kde se mi zdál úspěch nejnepravděpodobnější. Léta se říká, že v Údolí králů se už nedá objevit nic. A tvrdí to velmi zkušení archeologové. Kdybych uvažoval střízlivě, nikdy bych si nedovolil kopat na tomto místě. Ale já byl jako pod tlakem. Vnitřní hlas mi napovídal: Victore, tady a nikde jinde!“

„A co chcete dělat teď?“

„Nad tím si lámu hlavu už deset dní, od chvíle, kdy jsem poprvé stál v této místnosti.“

„Před deseti dny? Proč jste svůj objev ještě neohlásil?“

Archeolog pozvedl ruce: „Ale pane Cartere! Nic by nebylo pošetilejší než prozradit tento úkryt. Věřte starému archeologovi. Mlčenlivost je v naší branži polovina úspěchu.“

Howard velmi dobře pochopil Loretovu narážku, ale dělal, jako by nevěděl, o co jde, a zkoumal mumie ležící na zemi.

„Odkud jste se vlastně dozvěděl o mém objevu a jak jste se sem dostal?“

Carter se obrátil. „Sajjáde,“ promluvil, ale dále se nedostal. Prohledal místnost, nahlédl do chodby vedoucí k šachtě – chlapec zmizel i s jeho lampou.

„Mazaný kluk ten Sajjád. A někdy trochu záhadný.

Často ví věci, které nikdo jiný neví. Jako v tomto případě.“

„Je to zvláštní,“ poznamenal Loret. „Já toho Sajjáda vůbec neznám a kromě Raise a kopáče dosud nikdo neví, co se v díře nalézá. Mohu se snad spolehnout na vaši diskrétnost?“

„Samozřejmě, sire,“ odpověděl Carter. „Ale dovolte mi otázku: Co teď zamýšlíte?“

„To je dobrá otázka,“ přikývl Loret a přistoupil o několik kroků blíž ke Carterovi. „Dovolte mi protiotázku: Co byste udělal na mém místě vy?“

Howard se cítil polichocený, že se ho ředitel Správy starověkých vykopávek ptá na názor. Dlouho nepřemýšlel a odpověděl: „Myslím, že mumie králů by měly být dopraveny k ostatním do Káhirského muzea. Tam budou nejjistější. Ale pokud jde o mumii krále Amenhotepa, nechal bych ji v sarkofágu tady na místě. Žádný civilizovaný člověk nemá právo rušit posmrtný klid jiného člověka. I když ten už leží více než tři tisíce let v hrobě.“

Stalo se něco, s čím Carter nepočítal. Loret k němu přistoupil, stiskl mu ruku a prohlásil: „Děkuji, pane Cartere.

Utvrzujete mě v mém záměru. Přesně tak se to stane.

Dokonce uvažuji o tom, že bych faraónův hrob opět uzavřel, aby se k němu vykrádači nemohli dostat.“

„Je to váš objev, pane Loretě!“ odpověděl Howard. Jak jen tomu Loretovi záviděl. „Dovolíte?“

Carter vzal jediné světlo, které jim zbylo, a prohlížel si mumie na podlaze. Přitom mu hlavou vířily divoké představy. Viděl v duchu procesí holohlavých, polonahých kněží. Vždy dva vlekli mumii jednoho faraóna tmou a úzkou cestičkou do hrobu Amenhotepa II. Přicházeli ze všech směrů vedeni nosiči pochodní a jako mravenci s kořistí mizeli v písčitém zemním otvoru. A teď tu před ním leželi nejmocnější muži egyptské říše, nebo to, co z nich zbylo, obrysy člověka v zetlelé látce, vysušené, zaprášené, rozpadlé. Kdysi byli uctívaní jako bohové a zahrnuti veškerým bohatstvím světa, teď se tu povalovali bez povšimnutí jako zvířecí mršiny v poušti. Ještě nikdy si Howard tak naléhavě neuvědomil pomíjivost lidského života.

Cosi zaprášeného v malém výklenku ve stěně, co bylo v bledém světle lampy sotva k rozeznání, vzbudilo Carterovu pozornost. „Viděl jste to, pane Loretě?“

Loret přikročil blíž. „Co je to?“

Howard podal Francouzovi lampu a vytáhl popsaný svitek, který nebyl širší než dlaň. Z vlastní zkušenosti věděl, že papyrus je často polámaný a při prvním doteku se může rozpadnout na prach. Tento svitek byl v překvapivě dobrém stavu. „Možná zpráva pro potomky?“ podal Carter Loretovi svitek.

Loret se pokusil jej opatrně rozvinout, když petrolejová lampa začala podezřele blikat. „Musíme ven!“ vykřikl Francouz vzrušeně. „Beze světla jsme tu ztracení!“ Zasunul svitek za košili. Oba muži se rychle vydali na zpáteční cestu úzkou chodbičkou.

Když došli k šachtě, Carter připevnil háček lampy na opasek a naznačil Loretovi, aby se vydal na trám jako první.

„Proboha, pospěšte si!“ zvolal, když si všiml Loretova váhání. „Vždyť vidíte, že dochází petrolej.“

Loret balancoval po trámu. Ten se rozhoupal, protože Fran couz učinil poslední kroky na bezpečnou stranu příliš rychle a prudce seskočil.

Howardovi se zdálo, že trvá celou věčnost, než se trám zklidnil. Asi v polovině cesty se Howard zastavil. Chvěl se po celém těle, protože trám se začal povážlivě prohýbat.

Přitom se Carter neopatrně pohnul. Lampa se vyvlékla z opasku a než po ní stačil sáhnout, padala do hlubiny. Ozvala se rána a nastala tma.

„Cartere,“ uslyšel Loretův hlas, „zachovejte klid.“

Howard se cítil jako ochromený, neschopný udělat třeba jen jediný krok stranou. To je konec, pomyslel si. A kupodivu vůbec nebyl vzrušený, přestože věděl, že stačí jediný špatný krok a zřítí se dolů.

„Jen klid,“ opakoval Loret mírně a najednou na druhé straně vzplanulo světélko, ne dost silné, aby mu posvítilo na cestu, ale přece jen poskytovalo určitou orientaci.

„Jen pomalu, Cartere,“ šeptal Loret, „mám ještě celou krabičku zápalek.“

V krátkých pauzičkách zapaloval Loret jednu sirku od druhé a Carter pokračoval v nejistém přechodu. Když se dostal na druhou stranu, padl Loretovi do náruče. Napětí se uvolnilo, vzlykal a trvalo několik minut, než se uklidnil.

Bylo už dávno po půlnoci, když oba muži unavení a vyčerpaní vylézali po čtyřech jako krtci z díry v zemi. Sir Henry tu trpělivě čekal. Loret zapálil poslední sirku a podržel ji nad červenou krabičkou. „Lucifer Matches“ stálo na ní velkými písmeny. Francouz krabičku podal Howardovi: „Na památku, pane Cartere. Ty zápalky vám zachránily život.“

Carter přikývl. Nevypravil ze sebe slovo.

Koncem listopadu v Luxoru jako každý rok zavládl čilý ruch. Než se sem sjeli všichni krásní a bohatí z celého světa, aby zde strávili mírnou zimu, byly hotely na nilské promenádě nachystané, jako kdyby měly soutěžit s grandhotely v Brightonu, Deauville a Monte Carlu.

Každé ráno, když Howard vycházel ze sešlého Maamura Paláce k přístavišti na Nilu, kde na něj čekal převozník, kradmo a občas závistivě se díval na všechnu tu nádheru a přepych, které se tu připravovaly pro několik vyvolených. Ne, nebyl nespokojený ani zatrpklý, nestěžoval si na svou situaci, to rozhodně ne, ale osm let Egypta, osm let špíny, prachu a kamení, osm let bez většího úspěchu Howarda změnilo. Byl starší než odpovídalo počtu jeho let, přemýšlivý, mlčenlivý a trochu podivínský.

Bylo by přehnané tvrdit, že Carter miloval samotu. Ale v jeho životě odehrávajícím se mezi pokojíkem v penzionu na východ od Nilu a jeho pracovištěm západně od Nilu nebylo místo pro společenské styky. Každou volnou hodinu věnoval studiu egyptských dějin, učil se hieroglyfy a brzy je uměl vykládat lépe než studovaní archeologové. Tak pro Loreta také rozluštil papyrus, který sám objevil v Amenhotepově hrobce. Podle něj vyzvedli Amonovi kněží z hrobů třináct královských mumií z doby 21. dynastie a schovali je v Amenhotepově hrobce.

Jediným Howardovým spojením se světem byl mladý Sajjád. Sajjád mu přirostl k srdci, díky němu věděl všechno, co se v Luxoru děje důležitého, a někdy i trochu víc.

Jednoho rána překvapil Sajjád Cartera zprávou, že předchozího večera přicestovala lady Collinghamová a ubytovala se v hotelu Luxor.

Howard o ní neslyšel od svého překotného útěku z Egypta. Nesetkal se s ní, ani když byl v Londýně. Teď se těšil, že ji opět uvidí.

„Jak to víš, že je tady?“ zeptal se.

Sajjád vztyčil ukazováček a prostředníček a touto vidličkou ukázal na svoje oči: „Vždyť jsem tu vznešenou dámu sám viděl!“ zvolal. „Přijela vlakem. To je rychlejší než parníkem.“

„Doufám, že jsi jí zase neukradl kabelku,“ zatvářil se Howard vážně.

Sajjád si položil pravou ruku na hruď a zvolal: „Efendi Cartere! Co si to o mně myslíte! Sajjád by nikdy neokradl milenku svého přítele.“

Howard se musel smát. „To doufám,“ odpověděl. „Ale úplně naprázdno jsi taky nevyšel, když ses tak pozdě večer potloukal na nádraží?“

„Ne, efendi Cartere!“ zamrkal Sajjád pravým okem. „O

mně a mé živobytí si nemusíte dělat starosti. Člověk vždycky něco najde.“

V chůzi se Carter zeptal: „Sajjáde, pomýšlel jsi už někdy na to, že by ses poohlédl po nějakém slušném zaměstnání, myslím, že by sis vydělával na živobytí vlastníma rukama?“

„Ale efendi Cartere,“ zakoulel chlapec očima, „kapesní zloděj pracuje jenom rukama a Hasan říká, že není nesprávné, když chudí bohatým trochu vezmou.“

„No ano, když to říká Hasan. Ty tedy tvrdíš, že jsi ještě nikdy neokradl chudého?“

„Ještě nikdy!“ prohlásil Sajjád a zvedl ruce k přísaze.

„Ale jak víš, můj milý příteli, jestli je někdo chudý nebo bohatý?“

Chlapec si dal ruce v bok a odpověděl: „Efendi Cartere, stačí jeden pohled a Sajjádovi je to jasné.“

„Oblečení může klamat!“

„Samozřejmě,“ mávl Sajjád rukou. „Oblečení člověka nevypovídá vůbec nic o jeho majetku.“

„Tak co tedy?“

„Řeknu vám to, efendi Cartere. Bohaté lidi člověk pozná podle bot, podle ničeho jiného.“

Oba sklopili oči. Howard se podíval na Sajjádovy nohy a Sajjád na Howardovy. „Vidíte,“ ukazoval chlapec, „chudák jako já chodí bos a …“

„Ano?“

„No ano, když se podívám na vaše sešlapané boty, řekl bych, že o bohatství nemůže být řeč, ale ani o chudobě.

Tedy krátce řečeno, od někoho jako je efendi Carter bych dal prsty pryč.“

„To mě tedy uklidňuje,“ poznamenal Howard.

„Doufám, že se tvoje zásada rozšířila i mezi ostatními zloději!“

Se smíchem se rozešli.

Večer Carter vyměnil pracovní oblečení za čistý oblek.

Dokonce si obul své nejlepší boty, na třídě al-Mahatta zakoupil kytici jasmínu a vydal se do hotelu Luxor, aby vykonal návštěvu u lady Collinghamové.

Carter se po ní právě chtěl zeptat portýra, když za sebou uslyšel hlas: „Howarde, jsem ráda, že vás opět vidím!“

„Elizabeth!“ zvolal překvapeně Howard a poněkud nemotorně jí podával kytici. „Slyšel jsem, že jste přijela a hned sem spěchám. Vypadáte skvěle – smímli si takovou poznámku dovolit.“

Poklony nebyly právě jeho silnou stránkou a i teď se mu jeho slova příliš nelíbila a obával se, že lady Collinghamová by mohla mít stejný dojem. Rozhodně náhle svěsila ruce, které v prvním okamžiku pozvedla, aby ho spontánně objala, a přijala květiny. Druhou rukou učinila velkorysé gesto: „Howarde, smím vám představit svého manžela? Myslím, že se znáte.“

Carter strnul jako solný sloup a díval se do prázdna.

Vnímal pouze obrysy muže, který se k němu blížil. Slyšel správně? –Smím vám představit svého manžela? – A neříkala: Myslím, že se znáte? Teď se Howard zadíval na statnou postavu, která k němu přistoupila a s úsměvem mu podávala ruku.

„Spink?“ zeptal se hluše a protahoval jméno do neuvěřitelné délky.

„To je překvapení, co?“ zeptal se Spink, a protože Howard nepřijal nabízenou ruku, důkladně ho plácl po rameni.

„Dalo by se říci,“ zašeptal Carter tak tiše, že mu skoro nebylo rozumět.

Elizabeth se snažila trapnou situaci překlenout a nepřirozeně vesele pravila: „Robert mi o vás vyprávěl, Howarde, a také to, že jste nebyli zrovna přátelé. Ale to je už dávno a doufám, že takové dětinskosti jsou jednou pro vždy zapomenuty.“

Spink přikývl. Howard mlčel. Prostě mu nešlo do hlavy, jak lady Collinghamová mohla přijít k tomu příšernému Spinkovi.

Elizabeth, jako kdyby uhodla jeho myšlenky, začala: „Jistě přemýšlíte, kde jsme se seznámili? – Kenneth Spink, Robertův otec, má v South Kensington dům. Jsme sousedé.

Když se Robert dozvěděl o smrti mého manžela, dojemně se o mě staral. A tak se to stalo.“

„Tak to mohu gratulovat,“ promluvil trpce Carter.

Nedokázal by říci, zda Elizabeth zaslechla v jeho tónu nesmiřitelnost, Spink rozhodně svou starou averzi potlačit nedokázal. Za jeho vynuceným úsměvem se skrývala nenávist, čirá nenávist.

V tom okamžiku Howarda napadlo, zda je to náhoda, že se jeho úhlavní nepřítel oženil právě se ženou, která je mu velmi blízká. Nejraději by Elizabeth vytrhl kytici jasmínu z ruky a utekl. Ale Elizabeth na té situaci nesla nejmenší vinu.

Proto naladil alespoň trochu přívětivou tvář a zeptal se lady: „Jak dlouho chcete zůstat?“

Elizabeth šelmovsky pohlédla na Spinka a vzala ho za ruku: „Možná víte, že Robert měl úraz. Od té doby trpí vlhkým anglickým podnebím. Lékaři se domnívají, že suchý vzduch v Egyptě mu udělá dobře a zmírní bolesti. Robert má v úmyslu založit v Luxoru továrnu na vodní pumpy.

Jednotlivé díly dodá otec z továrny ve Swaffhamu. V Egyptě je zapotřebí spousta pump k zavlažování polí. Nejprve si v Luxoru najdeme dům. Vy tu žijete už dlouho, možná byste nám mohl poradit. Robert by už byl uznalý, viď, Roberte?“

Od toho chlapa bych nevzal ani piastr, pomyslel si Carter, od Spinka nikdy! „Uvidíme, co by se dalo dělat,“

odpověděl Howard z pouhé zdvořilosti. Byl si jist, že nikdy neudělá nic. Protože kupodivu i Elizabeth, pro niž dosud pociťoval velké sympatie, náhle ztratila jeho náklonnost.

„Robert vlastně chtěl už zase odcestovat,“ pokračovala vesele Elizabeth. „Při našem příjezdu včera večer mu byla ukradena větší částka peněz, kterou měl u sebe v postranní kapse.“

Howardovi zaskočilo a rozkašlal se. „No ne,“

rozhořčoval se naoko, „svět je přece jenom zlý a mně se zdá, že nikde není horší než v Egyptě.“

Při těch slovech pohlédl na Spinkovy elegantní boty.

Skutečně musí dát Sajjádovi za pravdu.

XX

Pro Cartera by byla ztráta lady Collinghamové méně bolestná, kdyby o ni nepřišel právě Spinkovým přičiněním.

Elizabeth by byla ta správná žena, která by ho byla dokázala přivést na jiné myšlenky. Ale Spink jeho naděje rozbil.

Pokud byl k sobě upřímný, musel přiznat, že slova, která jednou hodil na hlavu nebohému Chambersovi, teď platí pro něj: Elizabeth vlastně nikdy neměl, tedy mu ji Spink nemohl vzít. Takové myšlenky táhly Carterovi hlavou, když druhého dne ráno začínal svou práci v Dér el-Bahrí. Mezitím dohlížel na bezmála čtyři sta dělníků pracujících na oproštění skalního chrámu královny Hatšepsut od sutin a štěrku.

Kolem poledne, když muži končili s denní prací, se od Kurny blížil posel na mule. Předal mu pozvání od Mustafy Agy Ayata na diner v hotelu Winter Paláce – s dámou, jak bylo výslovně řečeno.

Howard přislíbil. Vzkázal však Agovi, že přijde bez dámy. Ostatně přemýšlel, jaký cíl Ayat svým pozváním sleduje. Jedno totiž bylo jasné, a to, že Mustafa Aga Ayat nikdy nejedná bez postranního úmyslu.

Než se vydal na cestu domů, překročil na hřbetě Sira Henryho příkré pohoří dělící chrám Hatšepsut od Údolí králů. Jeho cílem byl Loretův objev, Amenhotepův hrob.

Loret odjel do Káhiry, aby zařídil odvoz mumií, a požádal Cartera, aby zatím dohlížel, zda je všechno v pořádku.

Před trychtýřovitým otvorem do země stáli na stráži dva ozbrojení muži, kteří se na Cartera vrhli s otázkami, cože to tady vlastně se zbraní hlídají. Pohled dovnitř jim neprozradil, proč je Loret odměňuje za jejich služby pěti piastry denně.

Howard se zasmál a odpověděl, že těch pět piastrů dostávají mimo jiné i proto, že nekladou žádné otázky.

Pokud však trvají na odpovědi, sníží se jejich denní mzda na dva piastry. Poté naléhali na Cartera, aby si svou vědomost nechal pro sebe. Vůbec je nezajímá, co Loret tam dole objevil. Carter klidně může zase odejít.

V restauraci hotelu Winter Paláce vpravo od vstupní haly uvítal Cartera osobně Mustafa Aga Ayat. Aga byl v doprovodu tanečnice Lajly. Měla na sobě bílé přiléhavé šaty podle nejnovější módy, které zdůrazňovaly její kypré tvary a olivový odstín pleti. Lajla byla nepochybně mimořádná krasavice.

„Kde jste nechal tu krásnou anglickou lady?“ přivítal Ayat hosta. „Jak jsem slyšel, zdržuje se teď v Luxoru.“

„Ta lady,“ opakoval Carter příkře, „se orientovala na někoho jiného. Kéž je s ním šťastná.“

Aga pobaveně povytáhl obočí. „Hm, to vypadá, jako byste její volbu příliš neschvaloval?“

„Přesně tak,“ uniklo Carterovi. A na vysvětlenou dodal: „Znám toho muže z dřívějška. Prostě se nesnášíme.“ Rychle se obrátil k Lajle: „Doufám, že jste mi mou tehdejší neotesanost prominula. Rozhodně jsem vás nechtěl urazit, či vám dokonce způsobit bolest.“

„To už je zapomenuto,“ usmála se Lajla a podala Howardovi ruku.

Carter usedl a přejel pohledem po vybrané společnosti.

Od nešťastné příhody s Brugschem do tohoto elegantního hotelu už nevstoupil. Brugsche už v Luxoru dlouho nebylo vidět. Od Sajjáda však věděl, že Němec má pořád ještě prsty ve hře, kdykoli jde o vyvážení cenných nálezů ze země. A přitom většinou padlo i jméno Ayat.

Kuchyni v hotelu Winter Paláce vedli francouzští kuchaři, vynikala však i arabskými specialitami. Carter si objednal husí maso zabalené v listech máty, Lajla a Aga se rozhodli pro grilované jehněčí s náplní z vnitřností dušených ve velbloudím mléce a zakysanou mléčnou omáčkou.

Ještě než se rozhovor rozproudil, přiblížil se sluha s temnou pletí v bílé galábíji a s červeným fezem na hlavě a předal Ayatovi dopis. Že věc je důležitá a on má počkat na odpověď.

Aga si zprávu přečetl a sdělil sluhovi: „Řekni mudirovi, že přijdu.“

„Něco nepříjemného?“ zeptal se Carter.

„To ví jen Alláh. Mudir z Keny při své cestě zajel i do Luxoru. Čeká mě na své lodi. Je mi líto, pane Cartere. Jistě mi nebudete mít za zlé, když náš rozhovor přesuneme na jindy. Ale když volá mudir, musí Aga poslechnout.“

Howard projevil pochopení a Ayat pokračoval: „Nenechte si tím pokazit večer. Lajla bude velmi šťastná, když s vámi bude moci o samotě pojíst. Samozřejmě jste mým hostem, pane Cartere. Inšalláh.“

A než mohl Carter něco namítnout, Mustafa Aga Ayat zmizel. Lajla se se pobaveně usmála: „Doufám, že vám to není nepříjemné?“

„Nepříjemné? Prosím vás. Jestli vezmete za vděk mojí společností. Jen pochybuji, že jsem vhodným společníkem pro ženu jako jste vy.“

Když čtyři číšníci servírovali pokrmy, Lajla najednou začala mluvit anglicky: „Jaké vlastnosti by podle vašeho názoru měl mít můj ideální společník?“

Howard na její otázku neodpověděl, ale podivil se: „Vy mluvíte anglicky?“

„Překvapuje vás to, pane Cartere? Abych odpověděla na vaši otázku, tak ano. A také francouzsky a německy.

Chodila jsem do vyšší dívčí školy v Lausanne.“

Carter ze sebe údivem nevypravil ani slovo.

„Nebo jste si myslel, že jsem analfabetka? Břišní tanečnice většinou umějí číst a psát, pane Cartere. Možná ne všechny, ale Ayat mi dopřál přiměřené školní vzdělání.

Když mi bylo osm koupil mě od mých rodičů. Za padesát egyptských liber. Zní to podivně. Pro mě to však bylo velké štěstí. Byla jsem z devatenáct dětí a kdyby mě Aga nevykoupil z chudoby, asi bych dneska žeb rala nebo kradla.

Takový postup zcela odpovídá obyčejům mé země. V

Lausanne jsem se naučila všechno, co se dívka dnes může naučit. Proč bych neměla být Mustafovi Ayatovi po celý život vděčná? Nežádá po mně nic nemožného. Trochu lásky a občas nějaké společenské povinnosti. Jinak mi ponechává veškerou svobodu. Jako Evropan to asi nedokážete pochopit?“

„Ale ano,“ tvrdil Howard, přestože jen stěží chápal Lajlinu zpověď.

„A co vy? Co zanese mladého Angličana do Luxoru?

Aniž se vás chci dotknout, pane Cartere, ale nepůsobíte právě šťastným dojmem.“

Howard se polekal a měl pocit, že ho prohlédla. Skoro se styděl. Má přiznat, že Lajla má pravdu?

„No, víte,“ začal a přitom se poprvé podíval do velkých, temných očí, „všichni archeologové, kteří se tu zdrží delší dobu, mají jeden společný rys. Hledají poklady z minulosti, ve skutečnosti však hledají jenom sebe. Já nejsem výjimka.“

„To je významný poznatek,“ usoudila Lajla a uznale naklonila hlavu ke straně. „A je možné, že před něčím utíkáte, pane Cartere?“

Pozvolna se chytrá tanečnice stávala pro Howarda záhadou. Neviděl důvodu, proč její domněnku popřít, a odpověděl: „Ano, stal jsem se archeologem vlastně z nešťastné lásky. Ale to už je dávno. Nechci o tom mluvit.“

Po Lajlině tváři přelétl úsmév. „Já jsem si to myslela.

Někteří lidé mají svou minulost vepsanou v obličeji.

Myslím, že vy k nim patříte, pane Cartere.“

Na Howarda to udělalo dojem. Lajla se mu líbila, dokonce moc.

Když se Aga neohlásil ani po dvou hodinách, v nichž se Howard s tanečnicí živě bavil, požádala Lajla Cartera, aby ji doprovodil domů.

Přestože bylo pozdě, před hotelem Winter Paláce stálo ještě několik drožek osvětlených syčícími karbidovými lampami. Od Nilu vál chladný vítr a Lajla se zcela samozřejmě přitiskla ke svému průvodci. „Nevadí vám to, že ne, pane Cartere?“

„Ale ne, právě naopak,“ slyšel Howard sám sebe a podivil se nad svou odvahou. Vždyť Lajla byla Agovou milenkou a polovina všech mužů v Luxoru ji uctívala jako svatou.

„Al-Bahr an Nil 160,“ přikázala Lajla kočímu, ten se chopil opratí svého šimla a vyjeli po nábřeží Nilu směrem k severu.

„To je noblesní adresa,“ podotkl Carter s jistým obdivem. A když přijeli před dům v rozlehlé zahradě, dvoupatrovou vilu se sloupovým portálem uprostřed a vysokými okny opatřenými žaluziemi po stranách, zeptal se upřímně a bez ironie: „To je také Agův dar?“

Lajla koketně zakoulela očima. „Tedy pane Cartere, vy kladete otázky!“

„Promiňte, Lajlo, nechtěl jsem být indiskrétní. Jenom mě to tak napadlo, když jste přece vychvalovala Agovu velkorysost…“

„Ne,“ odpověděla tanečnice, „to by bylo i nad poměry Mustafý Agy Ayata. Ale dům je skutečně dar, od chedíva Taufíka paši.“

„Egyptského místokrále?“

„Přesně tak. Taufík paša byl velmi štědrý. Komu se podařilo získat jeho přízeň, toho zahrnoval dary, a přitom se vždycky pokoušel překonat svého otce Ismaíla pašu, o kterém se povídají neuvěřitelné věci. Když přijela návštěva z Evropy, dal své hosty odvézt domů na luxusních lodích.

Loď si návštěvník samozřejmě směl ponechat. Když Taufík paša, jeho nejstarší syn, před deseti lety pořádal v Káhiře velkou slavnost, pozval tisíce hostů do paláce na nilském ostrově al-Gazíra. Byla jsem pozvána, abych předvedla tanec se závoji – ostatně jsem nebyla jediná. Ale můj tanec se chedívovi tak líbil, že mě odměnil tímto domem, ve kterém dříve občas trávil léto.“

Kočí seděl na kozlíku mlčky a jako by byl hluchý. Jen kůň neklidně hrabal kopyty, jako kdyby chtěl vybídnout zákazníky, aby v rozhovoru pokračovali někde jinde. Ve vchodu do domu osvětleném dvěma vysokými elektrickými lampami čekali dva sluhové v bílém. Okna vily jasně zářila do tmy.

Lajla zachytila Howardův obdivný pohled a nabídla mu: „Jestli chcete, ráda vám dům ukážu.“ Přitom ho vzala za ruku a přitiskla si ji k tváři.

Howarda zachvátil příjemný neklid. Lajlino pozvání mu lichotilo. Přesto je bez zaváhání odmítl: „To je velmi laskavé, madame, ale myslím, že dnes už je pozdě. Když dovolíte, rád bych vaše pozvání přijal jindy.“

Krásná tanečnice rychle stáhla ruku, jako kdyby si ji spálila, a přisvědčila: „Máte pravdu, pane Cartere. Jistě jste měl namáhavý den. A kde bydlíte vy?“

Při pohledu na feudální vilu upadl Carter do rozpaků.

Nechtělo se mu prozrazovat svou adresu. Koneckonců penzion se vznešeně znějícím jménem nestál právě v noblesní čtvrti. Po pravdě řečeno v postranních uličkách poblíž nádraží bydleli jen lidé stojící na stinné straně života.

A tak Howard prohlásil: „Raději bych to zamlčel, abyste o mně nezískala špatný dojem.“

Lajla se s ním rozloučila letmým polibkem na tvář. Jako na tajný pokyn přiskočili sluhové a doprovodili ji do domu.

Na okamžik bylo Carterovi líto, že odmítl Lajlino pozvání, potom mlčenlivému kočímu přikázal: „Třída al-Mahatta!“

Druhý den ráno se vrátil Victor Loret z Káhiry a jeho první cesta vedla do Údolí králů. Už z dálky se ho zmocňoval neklid, protože stráže před Amenhotepovým hrobem zmizely.

Loret je našel spoutané a s roubíky v ústech uvnitř hrobu a muži mu vyprávěli, že byli minulého večera přepadeni a omráčeni, jinak si nedokázali vzpomenout na nic.

Při bližší prohlídce hrobu se potvrdily Loretovy nejhorší obavy. Neznámí lupiči vytáhli Amenhotepovu mumii ze sarkofágu a odvezli ji pryč. Přes šachtu položili žebříky, a tak kořist přetáhli přes propast.

Loret dal zavolat Cartera. Mezi muži se rozpoutala prudká hádka, při které Francouz Cartera obvinil, že prozradil hrob a jeho drahocenný obsah. Slovo dalo slovo a nechybělo mnoho a muži by se do sebe pustili pěstmi.

Když se však poněkud uklidnili, Loret se dokonce dokázal omluvit. A také Carter litoval, že zrovna toho večera, kdy došlo k loupeži, byl v hotelu Winter Paláce.

„Nejsem o nic méně rozzlobený než vy,“ prohlásil Carter, „a můžete si být jist, že jsem před nikým neprozradil ani slůvko.“

„Byli to vykrádači, kteří svému řemeslu rozumějí,“

odpověděl Loret, „ostatní mumie králů nechali nedotčené, protože věděli, že u sebe nemají ani šperky, ani jiné cennosti.“

„Pomyslel jste na to, že strážci mohli být s lupiči spolčeni?“

„Pane Cartere,“ rozhořčil se Loret, „já jsem oba ty muže našel svázané a s roubíky.“

Howard se nucené zasmál. „To nic neznamená, pane Loretě. Za slušný bakšiš si toho lidé nechají dost líbit. A při své naivitě se domnívají, že tak od sebe odvrátí veškeré podezření.“

Loret se zamyslel. Tenhle Carter je mazaný lišák a pravděpodobně zná egyptskou duši lépe než leckterý jiný Evropan. „Ani nemohu zapojit policii,“ postěžoval si Francouz, „rozhodně ne dneska, protože potom by věděl celý Horní Egypt, že je tady k máni třináct královských mumií. Mohu případ oznámit, až když budou mumie naložené na lodi a poplují do Káhiry.“

„Kdy by to mohlo být?“

„Pronajal jsem parník. Připluje nejdříve zítra večer.“

Loret vypadal sklíčeně.

„Možná bych vám mohl pomoci,“ poznamenal Carter a rozhlížel se, jako kdyby hledal nějakého spojence.

„Jak tomu mám rozumět?“

„Nechci se vnucovat,“ odpověděl Howard, „ale žiji v tomto kraji už pár let. A z toho vyplývá, že se člověk sešel i s různými podezřelými lidmi. Chci tím říci, že mám slušné kontakty na lidi, pro které jsme my archeologové úhlavními nepřáteli.“

Loret povytáhl obočí, ale v tváři měl obdiv.

„Jestli chcete,“ pokračoval Carter, „mohu své známé zapojit. To by v tom byl čert, abychom těm vykrádačům nepřišli na stopu. Jediná otázka, kterou vám musím položit, zní: na kolik si tu věc ceníte, pane Loretě?“

„Jak prosím?“ Loret se vyděsil a Howard ho musel uklidňovat.

„Víte, v těchto kruzích se bez bakšiše nedá zařídit nic.

Jsou mezi nimi chlapíci, kteří se jen poflakují a žijí z toho, co kde pochytí. To znamená, že za každou informaci musíte zaplatit.“

„Chápu,“ mával Loret divoce rukama. „Pane Cartere, udělejte všechno, aby byl Amenhotep nalezen. Jsem ochoten zaplatit cokoli.“

Carterova první cesta vedla k Sajjádovi. Bydlel se sedmi bratry nedaleko policejní stanice, ve čtvrti, které se cizinci vyhýbali.

Všichni Sajjádovi bratři žili z drobných krádeží a občasných kšeftíků a nezřídka z toho, že věděli víc než ostatní.

O uloupení mumie Sajjád ještě neslyšel, rozhodně to tvrdil a přidal upřímný pohled – Carter mu musel věřit.

Starší Sajjádův bratr však věděl, že minulé noci se něco tajemného odváželo lodí. Víc však neměl ani tušení.

Když Howard slíbil prémii deseti anglických liber za objevení místa pobytu ukradeného faraóna, rozjasnily se tváře přítomných Sajjádových bratrů a zlepšila se i jejich paměť. Nejmladší, tělesně zaostalý trpaslík s bystrým pohledem, tvrdil, že viděl o něco později vycházet z hotelu Luxor Ahmeda Rassula, který pak zamířil do Winter Paláce.

Nemůže si však být jistý, že jeho postřeh má něco společného s ukradením mumie.

„A jak dlouho může trvat, než objevíš stopu?“ zeptal se Carter Sajjáda.

Ten sklouzl pohledem po bratrech a pokrčil rameny, přičemž před sebe vztáhl ruce dlaněmi nahoru: „To ví jenom Alláh, ale Alláh je na naší straně a Alláh nedopustí, aby to trvalo dlouho.“

A opravdu Sajjád už večer téhož dne ohlásil první úspěch. Ahmed Rassul a Mustafa Aga Ayat se sešli v hotelu Luxor a místo setkání nebylo vybráno náhodně. Protože předcházející noci byl tajuplný náklad z lodi přenesen právě do tohoto hotelu.

Sajjád měl nápad vyčíhat si Ayata a Rassula před hotelem a sledovat je. Najali si tedy kočár a přikázali překvapenému kočímu, aby se nehnul z místa.

Za necelou hodinu bylo jejich čekání odměněno. Ayat a Rassul přicházeli z různých směrů a byli zde očekáváni.

Muž, který jim vyšel vstříc, nebyl pro Howarda nikdo neznámý: byl to Robert Spink.

„Angličan!“ zašeptal Sajjád Carterovi. „Bydlí už nějakou dobu tady v hotelu.“

„Já ho znám až moc dobře,“ sdělil chlapci Howard.

„Všude, kde se objeví, nastanou potíže.“

Všichni tři muži vešli do hotelu a Carter se chystal je následovat.

Sajjád ho zdržel: „Počkejte, efendi Cartere. Byl byste zbytečně nápadný.“

„Chci vědět, co se tam děje,“ bránil se Carter. „Musím dovnitř!“

„Žádný strach,“ pokýval hlavou Sajjád jako otec, který synovi vysvětluje, že si nemusí dělat starosti o budoucnost.

„V hotelové hale čeká můj nejstarší bratr Anis a v parku je schovaný AI i, náš nejmladší. Žádný strach, těm dvěma nic neunikne.“

„Ty jsi ďábelský chlapík,“ podotkl uznale Carter.

Sajjád sebou cukl, jako kdyby ho udeřil bičem, a tiše zvolal: „To nesmíte říkat, efendi Cartere. Iblis, jméno ďáblovo, je nejhorší slovo v našem jazyce. Raději řekněte, že jsem Alláhův chlapík. To by bylo pro Sajjáda velké uznání.“

„Tak dobře, Sajjáde, jsi opravdu Alláhův chlapík.“

V tom okamžiku vyšel z hotelu Anis a rozhlížel se po Sajjádovi a Carterovi. Když je objevil v kočáře, dal jim znamení, aby ho následovali. Beze slova prošli hotelovou halou, kde se to v podvečer hemžilo lidmi, takže jejich příchod nebyl nápadný, a vydali se k zadnímu východu vedoucímu do parku.

Trvalo chvíli, než si jejich oči zvykly na šero. Najednou stál před nimi trpaslík Ali a krátkou paží jim pokynul, aby šli za ním. Vypadal velmi rozrušeně.

V řadě za sebou procházeli temným parkem, až Ali zastavil před zahradním pavilonem. Nepohledná přízemní budova o stranách dlouhých asi deset kroků neměla okna.

Jen obrovskými, v horní části prosklenými dveřmi vnikalo dovnitř slabé světlo. Zevnitř pronikaly ven tlumené hlasy.

Sajjádův nejstarší bratr Anis se postavil zády ke dveřím, sepnul ruce a posunkem vybídl Howarda, aby vylezl nahoru.

Ten dlouho neváhal, vyhoupl se vzhůru a nahlédl do pavilonu. Co viděl, mu vzalo dech.

Úzká místnost byla naplněna archeologickými nálezy a cennými vykopávkami. Navršeny na sobě tu ležely vybrané umělecké poklady, zlaté nádobí, sochy a skříňky, kanopy, tabule s reliéfy a malbami a uprostřed toho všeho mumie.

Nad ní se skláněli Mustafa Aga Ayat, Ahmed Rassul a – Robert Spink. Ahmed se právě chystal rozřezat nožem bandáže mumie.

Carter byl bez dechu. Když měl opět pod nohama pevnou půdu, řekl Sajjádovi: „Musíme jednat rychle, než bude pozdě.

Ty uvědomíš velitele policie Hamdi-Beye. Já běžím za Loretem.“ A pak se obrátil k oběma bratrům: „Vy pavilon nespustíte z očí.“

Ale ještě než mohl každý vyrazit za svým úkolem, stalo se něco neočekávaného. Nemotorný trpaslík Ali ve tmě zakopl o kořen stromu a s výkřikem upadl. Lupiči vylekaní hlukem vyběhli z pavilonu a prchali pryč.

Ještě téže noci byla zahrada hotelu Luxor obklíčena policisty. A za úsvitu šli Carter a Loret prohlížet ukryté poklady.

„Bože můj,“ zvolal Loret při pohledu na mumii. „Přišel jste v pravou chvíli, pane Cartere. Stačilo několik minut a faraónovy bandáže by byly zničeny. Gratuluji vám, prokázal jste vědě ohromnou službu.“

„Pro archeologa, který je tělem i duší věci oddán, je to samozřejmost,“ zlehčoval svůj výkon Howard. „Ostatně poděkovat musíte mým přátelům. Ti mě přivedli na správnou stopu. Kde vlastně jsou?“

Carter zapátral po Sajjádovi a jeho bratrech. Ale zřejmě je nástup policie vyděsil a zmizeli, aniž vzbudili pozornost.

„Máte skvělé styky s místními lidmi,“ poznamenal uznale Loret, když prohlíželi nahromaděné poklady a zapisovali každý předmět. „Jak vidno, může to být užitečnější než nákladná vědecká zakázka nějaké univerzity.“

„Když se dívám na všechny ty poklady, které nám tu padly do rukou, mohu vám jen dát za pravdu,“ přisvědčil Carter. Pravděpodobně by deset archeologů za deset let toto všechno nevykopalo.“

„Teď vyvstává otázka, kdo stojí v pozadí těch špinavých kšeftů? Kdo jsou ti překupníci, na jejichž příkaz zloději vykrádají

hroby?“

Carter pokyvoval hlavou. „Dva jsou už léta známí, ale je těžké, skoro nemožné, dostat se jim na kobylku, protože svědkové, kteří prozradí jejich jména, se připraví o svůj nejlepší zdroj příjmů. A toho třetího znám také.“

„Vy je znáte?“

„Zná je každý. Jsou to Mustafa Aga Ayat a Ahmed Rassul.“

„Ten Ahmed, co už objevil první skrýši mumií, a ten konzul?“

„Přesně ti.“

„A ten třetí?“

„Ten je v branži nový, ale nemá o nic větší skrupule než oba předchozí. Jmenuje se Robert Spink, je to Angličan a právě se chystá usadit se v Luxoru.“

Loret se na Cartera s údivem zahleděl. „Odkud to všechno víte?“

Howard se kysele usmál a ukázal na skleněnou výplň dveří. „Viděl jsem ty chlapy na vlastní oči. A pokud jde o toho Angličana, tak toho znám už léta. Spink je pro každé darebáctví.“

Carter a Loret potřebovali celé dva dny, než vyklidili pokladnici v zahradě hotelu Luxor a pod policejní ochranou vše dopravili na parník. Kromě mumie Amenhotepa II. byly na loď naloženy mumie třinácti králů.

Večer, chvíli předtím než parník vyplul směr Káhira, si Loret vzal Cartera stranou: „Vy jste schopný muž, pane Cartere. Myslím, že byste mohl být tady v Luxoru vědě o starověku velmi užitečný, kdybyste převzal jeden nový úkol.“

Howard odmítavě mávl rukou. „Váš názor mě těší, pane Loretě, ale já považuji svůj současný úkol za plně vyhovující. Pracuji jako asistent doktora Navilleho pro Egypt Exploration Fund a za tu dobu jsem se velmi mnoho naučil a cením si svého povolání. Děkuji, pane Loretě.“

Francouz zavrtěl hlavou. „Tak si přece nejprve vyposlechněte, co vám chci říci. Nabízím vám místo inspektora pro památky v Horním Egyptě a Núbii. To znamená, že dostanete všechny plné moci a budete mít hlavní dozor nad všemi archeology v této oblasti. To znamená, že i Naville vám bude podřízen.“

Carter měl pocit, že sní. Potřeboval chvíli, než si uvědomil dosah Loretovy nabídky. Nakonec se zdráhavě zeptal: „A proč právě já?“

„Protože považuji vás a jenom vás, pane Cartere, za správného člověka do této funkce. Nabízím vám – řekněme – pět set liber ročně. Tak co?“

Howard polkl. To byl desetinásobek jeho prvního platu.

Zazněl lodní zvon na znamení vyplutí.

„Tak co?“ opakoval Loret a podával Howardovi ruku.

„Nechápu vaše váhání. Neexistuje jediný rozumný důvod, proč mou nabídku odmítnout.“

Nejsi na takový úkol moc mladý, prolétlo hlavou Carterovi. Dokážeš vůbec dostát všem požadavkům té práce? Pak uslyšel vnitřní hlas: vezmi to. Nebo chceš před důležitými rozhodnutími věčně utíkat?

Z můstku zazněl hlas: „Loretě, vyplouváme!“

Loret stále ještě podával ruku Carterovi a tázavě na něj hleděl.

„Beru!“ chopil se Howard jeho ruky. „Doufám, že vás nezklamu.“

Loret mu poklepal na rameno. „Nic jiného jsem od vás nečekal. Uslyšíte o mně, jakmile se dostanu do Káhiry.“

Noviny na celém světě psaly o neobyčejném nálezu mumií v Údolí králů a o Carterově nálezu v zahradním pavilonu hotelu Luxor. Především v Americe věnovaly události palcové titulky. Plné lodě přivážely zvědavce z Nového světa, kteří v Alexandrii sešli z paluby a hned se ptali po Carterovi a faraónových pokladech. Velmi je vždy zklamalo, když se dozvěděli, že tato příhoda se udála o sedm set kilometrů jižněji.

Všechny hotely v Luxoru byly vyprodané jako nikdy dříve. Tisíce lidí vyzbrojených lopatkami a síty na písek se vydaly do Údolí králů hledat faraónovy poklady. Dokonce ani v noci nebyl v Údolí klid. Po písečných dunách pobíhali dobrodruzi s lampičkami podobní světluškám v květnu.

Carter se nastěhoval do osamělého, nenápadného domečku mezi vesnicemi Dra Abú en-Naga a el-Tarif. Jako hlavní ochránce památek na obou březích Nilu se setkával s uznáním a obdivem, ale také s odmítáním, ba opovržením.

Dokonce ani Naville s ním nepromluvil už ani slovo, protože tak překotně opustil místo jeho asistenta. A Egypt Exploration Fund v Londýně mu dala vědět, že on, pan Carter, se už u nich nikdy nemusí ucházet o místo.

To však ani nebylo nutné, protože jako inspektor Správy starověkých vykopávek teď on rozděloval pracovní místa.

Byl mu podřízen dokonce i oddíl ozbrojených mužů střežících vykopávky a hroby v Údolí králů a sám si navykl vždycky brát na své inspekční pochůzky dvouhlavňovou pušku arabské výroby. Ale nejen proto se feláhové Cartera obávali. Tam, kde se dříve mohli cítit jistí a v noci v klidu vykrádali hroby, se teď objevoval nový inspektor se svým oddílem, a to na nejnemožnějších místech a v době, kdy ho nikdo nečekal. Ilegální vykopávky proto rychle ustaly a obyvatelé Kurny, žijící hlavně z takových špinavých obchodů, byli naráz bez práce a chleba.

Nebylo tedy divu, že Howard při pátrání souvisejícím s úkrytem pokladů v zahradě hotelu Luxor narážel na hradby mlčení. Ředitel hotelu, vzdělaný Egypťan, přísahal při vousu prorokově, že v zahradním pavilonu nebylo nikdy nic jiného než stoly a židle. A Mustafa Aga Ayat nechtěl s tou záležitostí mít vůbec nic společného. V kritické době byl u mudira z Keny – a ten mu to písemně potvrdil. Dva Angličané z Liverpoolu, Spinkovi obchodní partneři, odpřisáhli, že byli s Robertem Spinkem v Káhiře. Jako doklad svého tvrzení předložili tři jízdenky na vlak.

Carter zůstal osamocený.

V jednom z posledních zářijových dnů – bylo horko a dusno a od února nespadla ani kapka deště – v jednom z těchto upocených dnů, na jejichž konec se člověk těší jako na spásu, jel Mustafa Aga Ayat drožkou po nábřežní promenádě směrem na sever. Slunce už se sklánělo k západu a vrhalo dlouhé stíny.

Pozoruhodné bylo, že Aga jel drožkou, přestože v jeho kočárovém parku stálo několik obyčejných i dvojitých faetonů. Pro Sajjáda to byl dostatečný důvod, aby Agu, zjevně usilujícího o nenápadnost, sledoval. Bos a v patřičné vzdálenosti utíkal Sajjád za kočárem a když drožka konečně zastavila před velkým chrámem v Karnaku, byl zpocený a galábíja se mu lepila na stehna.

Sajjádovi bylo jasné, že muž jako Ayat nenavštěvuje chrámy v Karnaku, aby studoval architekturu starých Egypťanů. Když se Aga tak nenápadně, jak jen to bylo možné, vydal do Karnaku, mělo to nějaký podezřelý důvod.

Sajjád se svým vrozeným šestým smyslem sledoval Mustafu k prvnímu pylonu, kolem sfing s beraní hlavou, k druhému pylonu, kde mu náhle, nikoli však nečekaně, vyšel vstříc starý známý Ahmed Rassul. Spolu zmizeli směrem k velkému sloupovému sálu, kamennému lesu čítajícímu sto třicet čtyři obrovských sloupů, z nichž ty největší byly čtyřiadvacet metrů vysoké, v objemu měly deset metrů a vzbuzovaly svou monumentalitou strach, jako kdyby v nich kdysi sídlili obři nebo netvoři lidem nepřátelští. Cvrlikání ptáků jako by se ani do tísnivé atmosféry nehodilo. Jinak tu panovalo mrtvé ticho, takže bylo možné slyšet téměř každé slovo, které muži šeptem pronesli.

Sajjád se k nim připlížil tak blízko, že je dělily jen dvě řady sloupů.

„Ten chlap nás připravil o celé jmění,“ slyšel Agu, „mě a tvoje lidi. A jestli bude takhle pokračovat dál, ještě nás připraví o všechny naše příjmy. Musí pryč, ten Carter musí pryč. Musíme ho zabít.“

„Jistě, ctihodný Ago,“ přisvědčil Ahmed. „Já a mí lidé jsme už vymysleli plán. Podívejte se sem.“

Sajjád pozoroval, jak Ahmed Rassul vytáhl z tmavé galábíje složený papír a rozprostřel ho před Ayatem. Právě v tom okamžiku se od vchodu blížila skupina Angličanů vedená průvodcem, jenž svým krajanům nahlas a do všech podrobností vykládal o významu chrámového komplexu.

Sajjád teď nerozuměl, co si Ayat a Rassul šeptají. Bezradně musel jen přihlížet, jak Ahmed zvedá ruce k nebi a pravým ukazováčkem maluje do vzduchu podivné znaky. Co mají ti dva za lubem?

Ještě téhož večera se Sajjád vydal na druhý břeh Nilu a vyhledal Cartera v jeho domku u Dra Abú en-Naga. Carter ho viděl přicházet už zdaleka. Na zadní straně domečku si vybudoval vyvýšený posed. Sedával tam, když se nad pouští snášel soumrak, vyzbrojen dalekohledem a puškou a sledoval podezřelé postavy, které se blížily po cestě k Údolí králů nebo ke Kůrně.

„Efendi Cartere,“ zvolal Sajjád, „musíte na sebe dávat pozor. Ayat vás chce zabít!“

Howarda Sajjádovo sdělení spíše rozveselilo. Se smíchem slezl z pozorovatelny a zeptal se: „Máš žízeň, příteli? Chceš něco k pití?“ a už se chystal vejít do domu.

Sajjád se mu rozčileně postavil do cesty: „Efendi Cartere, Aga Ayat a Ahmed Rassul pojali plán, jak vás zabít.

Přísahám při Alláhovi, že jsem to slyšel na vlastní uši!“

Carter se zarazil a pohlédl na chlapce: „Co jsi slyšel?“

„Jak Mustafa Ayat říká Rassulovi: Carter musí pryč.

Musíme ho zabít.“

„Kdy to bylo a kde?“

„Před dvěma hodinami, efendi Cartere. V chrámu v Karnaku.“

„V chrámu v Karnaku?“ Místo setkání Howarda zarazilo. „Co ty chlapy vede do Karnaku?“

„Nevím, efendi Cartere, ale viděl jsem, jak Ahmed Rassul před Ayatem rozprostřel nějaký plán. Bohužel jsem byl rušený a neslyšel jsem, o co šlo. Musíte být opatrný, efendi Cartere.“

Howard pozvedl pušku a prohlásil: „Neměj strach, já si svou kůži dokážu uhlídat. Viděl tě někdo? Myslím, jestli by bylo možné, že Mustafa a Ahmed ti jenom něco předváděli v naději, že mi to doneseš a oni mi prostě jenom naženou strach a vyštvou mě z mé funkce?“

„To je nemožné, efendi Cartere. Nikdo mě nezpozoroval.“

„Dobře,“ odpověděl Howard, „pak hleď, aby ses teď nepozorovaně dostal domů. Zítra se podívám do Karnaku, co se tam děje.“

Když se Sajjád poklusem vzdaloval, Carter znovu vylezl na svou pozorovatelnu. Slunce už dávno zapadlo za horský masiv. Nad nilským údolím se rozhostila tma. Howard vzhlédl k nebi, kde se na západě objevila Venuše a šířila neklidné, mihotavé světlo.

Obvykle začínal Carterův den ráno v půl páté. Teď na podzim sedlal Howard Sira Henryho ještě za tmy a vydával se k Medínit Habu, k Dée el-Medína nebo do Údolí králů, aby dohlédl, zda je všechno v pořádku. Většinou nechával na nějakém torzu sloupu nebo na zídce vykukující z písku zprávu pro archeology, kteří přicházeli na pracoviště až o hodinu později. Tak byl Howard Carter téměř všudypřítomný, a to nepřispívalo k jeho oblibě.

Howard byl už pět hodin na nohou, když kolem desáté překročil Nil. Použil k tomu dahabiji patřící Správě starověkých vykopávek, která mu byla k dispozici včetně dvoučlenné posádky.

Právě chtěl nastoupit do drožky, aby se vydal do Karnaku, když vedle něj zastavil kočár tažený dvojspřežím.

Seděla v něm Lajla oblečená jako Evropanka, v dlouhé úzké sukni a tenké hedvábné blůze, tmavé vlasy spletené do copu.

„Kampak v tak časnou hodinu?“ zeptala se s úsměvem a poposedla, aby byla blíž.

„Do Karnaku,“ odpověděl Carter nevrle a přehodil si přes rameno svou pušku.

„A to k tomu potřebujete tu střelnou zbraň?“

„Jistě,“

odsekl.

Carterova

zdrženlivost

nebyla

neodůvodněná. Lajla se mu sice moc líbila, její vzrušující postava, pružné pohyby a žhavý pohled dokázaly poplést hlavu každému muži. Ale od jejich posledního setkání se leccos událo. Při veškeré vzájemné sympatii zaměstnávala Howarda otázka, zda na něj Lajlu nenasadil Ayat, aby ho odvedl od jeho inspekční činnosti.

Lajla naklonila hlavu ke straně. „Co je to s vámi, pane Cartere? Přece jsme spolu nedávno strávili tak hezký večer?“

Howard přešel přes ulici a přistoupil těsně k tanečnici.

Potom řekl s předstíraným klidem: „Málem jsem vám sedl na lep. Ale jenom málem, slečno Lajlo.“

Lajla nechápala, co tím myslí, alespoň to tak vypadalo, když se na něj podívala: „Co to má znamenat, pane Cartere?

Čím jsem vás urazila?“

„Tím, že mě považujete za hloupějšího než jsem. Možná je pro vás snadné omotat si jiné muže kolem prstu. Ale nikoli Howarda Cartera ze Swaffhamu v Norfolku! Projevy vaší přízně nebyly ničím jiným než rozptylovacím manévrem, aby Mustafa Ayat mohl v klidu vyřídit svoje špinavé kšefty. Protože v době, kdy jsme se sbližovali, Aga se svými lidmi kradl mumii faraóna Amenhotepa a odvážel ji do skrýše v zahradě hotelu Luxor. Dobře vymyšleno, slečno Lajlo, ale moc dobře zase ne.“

Howard rozzlobeně nastoupil do drožky a zavolal na kočího: „Do Karnaku! A rychle!“ Kočár se prudce rozjel.

Ohromný chrámový komplex byl v tuto denní dobu tichý a opuštěný a Howard ani nevěděl, co vlastně hledá.

Kráčel pískem a za sebou uslyšel kroky. „Pane Cartere, musím s vámi mluvit!“ Byla to Lajla, která ho pronásledovala až do Karnaku.

„Co tu je ještě k mluvení?“ zeptal se odmítavě Howard.

„Plňte dál Ayatovy příkazy, ale mě ze hry vynechte. Mně nic nenamluvíte, slečno Lajlo.“ Vztekle pokračoval v cestě.

Lajla se nevzdala. Šla za Carterem jako věrný psík.

„Musíte mi věřit, že s těmi machinacemi nemám nic společného. Nikdy bych se k něčemu takovému nepropůjčila.“

Howard se zastavil a úkosem na ni pohlédl, jako by pochyboval: A tomu mám věřit?

„Je to pravda,“ úpěnlivě se na něj podívala Lajla. „Z

jakého jiného důvodu bych za vámi chodila? Vím o tom, že Ayat se podílí na různých nelegálních obchodech, ale já s tím nemám nic společného.“ Lajla váhavě chytila Cartera za ruku jako dítě, které hledá blízkost otce.

Howard se neodvážil ruku vytrhnout. Cítil něhu a teplo a rozhodně mu to nebylo nepříjemné.

„Proč nic neříkáte, pane Cartere?“ otázala se vyzývavě Lajla.

„Co bych na to měl říci? Buď vám uvěřím, nebo ne, a jedno jako druhé je pro mě těžké.“

Tanečnice zklamaně pustila jeho ruku, obrátila se a beze slova odcházela.

Carter na ni zavolal: „Tak hned nebuďte uražená. Chci vám věřit.“ Sám se podivil, jak rychle se Lajle podařilo ho přesvědčit. Už chtěl svoje slova oslabit, když k němu Lajla přistoupila a objala ho. Na okamžik pocítil její kypré tělo, po němž muži toužili, zažil blaho, jaké už dlouho nezakusil.

Byl zmatený. Protože se krásná tanečnice vrhla kolem krku právě jemu, protože ho stále ještě trýznily pochybnosti, zda není Lajlina náklonnost předstíraná a projevovaná pouze na Ayatův příkaz.

V bezradnosti a přestože prahl sprše po opaku se Carter vymanil z objetí, vzal pušku, která mu visela na řemeni přes rameno a opřel ji pažbou o zem. Potom sebral odvahu a položil Lajle otázku, která ho zaměstnávala: „Víte, co nechápu? Leží vám u nohou tisíc mužů. Mužů, kteří za den utratí víc než já vydělám za rok. Mužů, kteří mají společenské postavení a vliv a jsou jistě atraktivnější než já.

Proč, při vousu prorokově, věnujete svou přízeň zrovna mně?“

Tanečnice téměř v rozpacích a s jemným úsměvem sklopila pohled do písku. „Možná právě proto, že mi neležíte u nohou jako tisíc jiných mužů. Je to tak těžké pochopit? Už tehdy, na slavnosti u Agy, když jste mě odstrčil, jsem začala být zvědavá a uvažovala jsem, co jste to za muže. Od chvíle, kdy jsme spolu večeřeli ve Winter Paláce, mi nejdete z hlavy. A pokud jde o váš zevnějšek, nemusíte se zrovna schovávat, pane Cartere.“

Slunce i navzdory pokročilé roční době vyzařovalo teď, kolem poledne, nesnesitelné vedro. Howard lapal po vzduchu. „Pojďte,“ mávl rukou ke druhému pylonu, „tam je stín.“

V předsálí před velkým sloupovým sálem byl příjemný chládek. Lajla usedla na kamenný obrubník a rozhlédla se.

„Znáte význam všech vyobrazení bohů a všech nápisů, pane Cartere?“

Howard se zasmál. „Myslím že ano. Koneckonců je to moje povolání. A nápisy, které nedokážu vyložit, jsou hádankou i pro jiné archeology.“

Lajla zaklonila hlavu, aby se podívala na strop. To Carterovi poskytlo možnost zadívat se na její nádherné hrdlo a ňadra rýsující se pod tenkou blůzkou jako dva plné, zralé plody. Lajla, aniž spustila oči z klenby, se najednou zeptala: „Jak se vám líbí moje ňadra, pane Cartere?“

Howard sebou cukl. Cítil se přistižený a styděl se. V

tom okamžiku jako kdyby byl posunut o deset let zpátky, do doby, kdy nakukoval do blůzky Sáry Jonesové. Co má odpovědět? Třeba: Nechápu, co tím myslíte? – Směšné.

Nebo: Jak jste na to přišla? O nic lepší. Soustředil tedy veškerou svou odvahu a odpověděl téměř světácky: „Ano, pokud to mohu posoudit, jsou velmi krásná.“

Sotva větu vyslovil, uvědomil si dvojsmyslnost slov.

Ale než se mohl opravit, Lajla s pohledem stále upřeným vzhůru si začala rozepínat blůzu. A až když s tím byla hotová a nabízela se Carterovi polonahá, tázavě mu pohlédla do tváře.

Howard byl velmi zmatený. Kdyby je někdo v této situaci viděl! „To byste neměla dělat,“ zajíkl se rozpačitě.

„Kdyby se to dozvěděl Aga…“

„Co je nám do Agy,“ Lajla vztáhla k Howardovi paže.

„Ten patří také jen k tomu tisíci, co mi leží u nohou. Nebo se ti nelíbím?“

„Ale ano,“ přikývl nemotorně Carter.

„Tak na co čekáš?“ Při těch slovech si ho přitahovala blíž.

A protože jí dlouhá, úzká sukně vadila, vytáhla ji vysoko nad kolena, kde se nad okrajem punčoch ukázaly bílé podvazky. Nakonec ho přitáhla mezi roztažené nohy.

Carterova tvář žhnula a jeho mužnost bolestivě tvrdla.

Najednou mu bylo všechno jedno. Odhodil pušku do písku.

Chtěl krásnou tanečnici mít, musel ji mít.

„Pojď,“ šeptala Lajla a dodala slůvko, které ho dovedlo ke zběsilosti, „prosím.“

Nemusela to říkat dvakrát. Rychle si svlékl kalhoty a v nejvyšším vzrušení se k ní blížil. Když do ní vnikl, připadal si jako bůh Min, divoký a nespoutaný.

Lajla v sedě, s rukama opřenýma o kamenný obrubník, vychutnávala jeho nezkrotnost, vlastnost, jakou by u něj nikdy nečekala. Tiše sténala a neustále opakovala jeho jméno.

Carter ji miloval jako smyslů zbavený. Čirá slast, neukojitelná žádostivost ho držely mezi jejíma nohama.

Bylo mu, jako by ho Lajla očarovala, poblouznila, omámila.

Zapomněl na tisícileté zdi, které je obklopovaly, na okolnosti, které je svedly dohromady. Všechny jeho pochybnosti se rozptýlily. Kdyby padl výstřel, Howardby ho neslyšel. Lačně se díval na její měkká, těžká ňadra, která se před ním zvedala a klesala jako mořské vlny.

Nakonec s tichým výkřikem klesl na Lajlino tělo a skryl tvář na jejím krku.

„Ach Howarde,“ vydechla ještě jednou. Pak zavládlo ticho.

Carterovi se pomalu vracel rozum. Rychle, skoro překotně se odpoutal od Lajly, spěšně se oblékl a poslouchal, jestli nezaslechne kroky nebo hlasy. Když bylo všude ticho, znovu se obrátil k Lajle sedící ve stále stejné poloze na obrubníku, ve zmačkaných šatech, s rozcuchanými vlasy a zavřenýma očima, jako kdyby se jí před očima znovu odvíjel společný zážitek.

„Já vím, jsem mizerný milenec,“ poznamenal Carter rozpačitě. „Jistě jsi zvyklá na lepší.“

Lajla otevřela oči a rozesmála se.

V domnění, že se mu vysmívá, se odvrátil. Vzal pušku a se sklopenou hlavou se vydal do sloupového sálu. Co asi mohl čekat? Že před ním Lajla padne na kolena a vykřikne: Howarde, ty jsi ten nejlepší? Žena jako Lajla?

Uprostřed sloupového lesa, nad nímž viselo dusné horko, slyšel Lajlin hlas: „Howarde, proč se podceňuješ?

Byl jsi skvělý! To jsi chtěl slyšet?“

Nevěděl, jestli to bylo myšleno vážně, a když viděl, že Lajla jde k němu a ještě si upravuje oblečení, schoval se zajeden mohutný sloup.

„Howarde, nedělej hlouposti!“ volala Lajla. „Kde jsi?“

A přestože sloupový sál už tisíce let neměl strop, hlas se ozvěnou odrážel jako v kostele.

„Tady!“ vykřikl Howard změněným hlasem a přeskočil k dalšímu sloupu. A v tu chvíli začala bujná hra na schovávanou:

Howarda

s

puškou

přes

rameno

pronásledovala polooblečená žena.

„Tady jsem!“ vykřikoval stále znovu, ale náhle se zastavil. Měl dojem, že slyší vzdálené dunění hromu a cítí, jak se otřásá země. Zmateně pohlédl k nebi, které se bělalo v oparu a poledním žáru a vyzařovalo rozptýlené světlo.

Howard považoval zdání, že hlavice sloupu se před ním kývá jako palma ve větru, za doznívání svého vzrušení, které ještě úplně neopadlo. Ve stejném okamžiku uslyšel pronikavý zvuk, jako když se tříští sklo, pak po druhé a po třetí. Poslední se ozval těsně vedle něj.

Carter si dlaní přejel po zpoceném obličeji. Žena jako Lajla nepochybně dokáže připravit muže o rozum, pomyslel si a upřel pohled na patku sloupu, která se na jedné straně zvedala, jako kdyby jí pohybovala tajemná ruka. Ale ještě než dokázal racionálně uvažovat, začal se obrovský sloup pomalu naklánět na stranu jako tisíciletý strom pod sekerami dřevorubců. Pod jeho vlastní vahou, která se teď přesunula na polovinu nosné plochy, se patka rozdrtila na drobečky.

Zvedl se oblak prachu, jako kdyby explodovala výbušnina.

Kolos ztratil rovnováhu a rychle se kácel.

Howard stál jako ochromený. Mozek v šoku odmítal vnímat. Viděl, jak ohromný sloup padá, naráží do dalšího, avšak nebyl schopen reagovat. Stál jako zkamenělý a pozoroval pekelné drama zkázy.

Jako v dominu porážel jeden kolos druhý. Země se chvěla pod umíráním gigantů. Mračna prachu zahalila scénu a znemožnila viditelnost. Howard se nemohl nadechnout.

Kašlal a plival, oči ho pálily jako oheň.

Lajla! projelo mu hlavou, jako kdyby se mu vracel rozum. „Lajlo!“ zavolal jak mohl nejhlasitěji do dunění.

„Lajlo!“ Ztratil orientaci a tápal směrem, kde předpokládal východ, když těsně před ním padl k zemi kamenný blok a roztříštil se. Odštěpek ho s prudkostí střely zasáhl do pravého stehna. Krev mu zbarvila kalhoty. „Lajlo!“ křičel Howard a hlas se mu chvěl.

Najednou dunění ustalo a rozhostilo se podivné ticho.

Carter kašlal a chraptivě znovu křičel: „Lajlo?“

Trvalo nekonečně dlouho, než se hustá oblaka prachu rozptýlila. Z dálky slyšel vzrušený křik. Když byl konečně schopen orientovat se, ovládla ho jediná myšlenka: musíš odtud pryč! Tak rychle, jak jen je to možné!

Na levé straně byl vchod. Spěšně lezl přes spadlé kamenné bloky a balvany, až najednou uviděl Lajlu ležící na kamenné podlaze s rozhozenými údy. Cop se jí zkroutil u hlavy jako černý had. Měla otevřené oči.

„Lajlo!“ křičel Carter a poklekl vedle ní. Potom ji chytil za nehybnou ruku. „Jsi zraněná?“ zeptal se.

Pokusila se o úsměv, ale neodpověděla.

„Slyšíš mě?“ vykřikl ještě hlasitěji. Ze stehna mu kapala krev na kamennou podlahu. Náhle ho zaplavil panický strach. Lajla potřebuje pomoc. Opatrně jí podsunul ruku pod hlavu, aby ji posadil. Viděl, že na temeni krvácí. Padající kámen jí roztříštil lebku. Howard se zoufale pokoušel podepřít ji o svou hrud‘. „Lajlo!“ vzlykl bezradně a netušil, co udělat.

V té chvíli Lajla pootevřela ústa, jako by chtěla něco říci. Náhle strnula a z úst se jí vyvalil proud krve.

Howard strašlivě zařval. Žena v jeho náručí byla mrtvá.

XXI

Celý Egypt truchlil nad smrtí oslavované tanečnice.

Ukázalo se, že Lajla měla mnohem více mecenášů než jen Agu Ayata. Když mu posel přinesl zprávu o Lajlině úmrtí, propukl v pláč a zvolal: „Jak mi to mohla udělat, když jsem do ní investoval tolik peněz!“

Dva další ctitelé, bohatý obchodník z Bulaku a jeden devadesátiletý šejk, se rozhodli, že Lajlino žádoucí tělo dají mumifikovat jako tělo faraóna a zřídí jí mauzoleum na útesech Dér el-Bahrí.

Howard Carter tři dny rozrušeně bloudil pouštními údolími, neschopen pochopit, co se stalo. Střílel na rozšklebené hlavy, které viděl v balvanech skal, a každého, kdo s ním chtěl mluvit, zahnal pryč.

Howard byl přesvědčen, že zřícení sloupů v Karnaku byl útok, který platil jemu. Tři tisíce let si kolosy zachovávaly rovnováhu, vzdorovaly mnoha zemětřesením, až do 3. října 1899, kdy do chrámu vešel on s Lajlou.

Uplynulo sedm dní, než se Carter znovu odvážil do Karnaku. Přitom učinil osudový objev. Základy prvního z jedenácti padlých sloupů byly na jedné straně podkopány.

Bylo jasně vidět, že tělo sloupu padalo k jedné straně a způsobilo řetězovou reakci. Stačilo jen málo napomoci a peklo už propuklo samo. Pod roztříštěnými sloupy našel Howard zbytky lana. Nebylo pochyb, ten zákeřný útok nesl stopy Ayatova rukopisu.

Při návratu do domku u Dra Abú en-Naga čekal na Howarda statný muž ve sportovním oblečení.

„Pan Carter? Jmenuji se James Quibell.“

„Ano. No a co?“ odpověděl zmateně Carter.

„Je mi to krajně nepříjemné,“ začal cizinec zeširoka, „byl jsem však pověřen předat vám tento dopis od Správy starověkých vykopávek.“

Carter přijal psaní a četl. Gaston Maspero, nový ředitel sekce egyptských vykopávek, ho obvinil, že v Karnaku zanedbal svou inspekční povinnost a s okamžitou platností ho propustil.

Quibell pokrčil rameny. „Je mi líto, pane Cartere, já jsem váš nástupce.“

Carter zaraženě uhnul pohledem. „Doufám nečekáte, že vám budu blahopřát! Pokud jde o tento dům, dovoluji si vás upozornit, že je to moje osobní vlastnictví.“ A když si muže změřil od hlavy k patě, dodal: „Ale pravděpodobně by tento domek stejně nevyhovoval vašim požadavkům. A teď mě nechte na pokoji, mám práci.“

Později ta slova připadala Howardovi hloupá, protože jestli teď něco měl, pak to byl čas. První dny po propuštění vůbec nevěděl, co dělat. Byl si jistý, že v Luxoru nejeden člověk oslavuje jeho propuštění.

Vrátit se do Anglie pro něj nepřicházelo v úvahu. A doprošovat se u Exploration Fund o práci? – Nikdy! I kdyby měl zase malovat psy a kočky, najde v Luxoru více zákazníků než ve Swaffhamu.

Howard byl zvláštní zjev, když ve vybraně elegantním oblečení a se širokým kloboukem panama, s puškou v jedné a malířskými potřebami v druhé ruce z dálky sledoval archeology, které kdysi sám zaměstnal. Vyhýbal se každému setkání se svou minulostí a žil by jen tak, bez ohledu na čas a události, kdyby nebylo Sajjáda, který ho informoval o všem, co se kolem něj dělo.

Nejprve maloval pohlednice, pohledy na Luxor, velké hotely, na Kurnu na druhém břehu řeky a na Dér el-Bahrí.

Sajjád je prodával turistům. Obchody nešly špatně, práce to však byla namáhavá. Některý týden musel být rád, když mu po odečtení Sajjádovy odměny zůstala libra. To stačilo k přežití, ale moc si s tím dovolit nemohl.

Sajjád by nebyl Sajjád, kdyby nenašel východisko z této skličující situace.

Při pohledu na movité Evropany, kteří trávili zimu v Luxoru a z dlouhé chvíle se dávali převážet na druhý břeh Nilu, aby tam zcela neplánovitě hledali poklady, Howardovi navrhl: „Efendi Cartere, vy jste slavný archeolog, znáte druhý břeh Nilu lépe než kdokoli jiný. Proč těm lidem za pořádný honorář neukážete místa, kde by se dalo něco najít?“

Carter se jeho naivitě zasmál. „Jak si to představuješ?

Naville pracuje se čtyřmi sty lidí a je náhoda, když jednou za pár měsíců něco objeví.“

„No tak se zkrátka náhodě musí pomoci.“

„Aha,“ pobaveně přikývl Howard. „A jak si to mám představit, příteli?“

„Úplně jednoduše, efendi Cartere. Dnes zakopete poklady, které mají být zítra nalezeny. Prodavači před Winter Paláce nabízejí načerno spoustu vykopaných věcí, ale nikdo je nechce. Všichni si myslí, že jsou to padělky.

Kdo si ale sám něco vykope ze země, vůbec ho nenapadne pochybovat o pravosti nálezu.“ Přitom na Howarda upíral oči s tak upřímným pohledem, že Carter jen stěží zachoval vážnou tvář.

Nakonec prohlásil: „Sajjáde, ty jsi geniální gauner.

Opravdu geniální.“

„Sajjád není gauner!“ protestoval mladík. „Sajjád je jenom chytrý. Ali říká, že je lepší jít s chytrým do pekel než s hlupákem do ráje.“

Ten nápad se Howardovi jevil tak jedinečný, že se rozhodl ho uskutečnit. V domě schovával celou bednu vešebtů, sošek velkých asi jako dlaň, které se ukládaly do hrobů a rozhodně nebyly bezcenné. Při svých vykopávkách občas nějakou našel. Pět nebo šest jich zakopal na různých místech, asi tak do půlmetrové hloubky, a označil místa kameny zvláštních tvarů. Sajjád slíbil, že se postará o všechno ostatní.

Druhý den Cartera navštívili dva Francouzi z Lyonu, kteří se mu zdvořile představili. Bez dalších slov položil každý na stůl pětilibrovou bankovku a ukázali mu brašnu s archeologickým nářadím.

Howard velkoryse přikývl.

Cestou k místu vykopávek nabádal Francouze, aby o svém dobrodružství nikde neříkali a připomněl jim, že případné nálezy nesmějí nikomu ukazovat. Protože samozřejmě je celá záležitost nelegální. Nakonec Carter nechal oba muže za pískovou dunou nemilosrdně dobrou hodinu kopat, potom je upozornil na nenápadný pískový kopeček, na kterém byly položeny dva kameny. Francouzi jako diví odstraňovali písek a štěrk a nakonec objevili malou, kobaltově modrou sošku.

Howard holýma rukama očistil domnělý nález od velbloudího hnoje, který na něj minulého dne pracně naplácal, a hrdým nálezcům sdělil, že nález je z období Nové říše, starý tři a půl tisíce let. Starší muž se dojetím rozplakal.

O dva dny později se všechno opakovalo s novými účastníky. Howard je opět požádal o maximální diskrétnost a absolutní zatajení dobrodružství. V případě, že by byli odhaleni, hrozí jim vězení a egyptské věznice nejsou právě komfortní.

Mezi Howardovými zákazníky byl i Theodore Davis, Američan malé postavy a velkého majetku. V Chicagu vydělal hodně peněz na obchodech s mědí, to mu však nebránilo, aby se v dalekém Egyptě oblékal jako texaský kovboj a také Linda, jeho atraktivní manželka, se procházela Údolím králů převlečená za pasačku krav. Pán a paní Davisovi žili na hausbótu jménem Ištar, který patřil jejich příteli a v těchto dnech se stal dějištěm velkých slavností.

Jakmile Davis vykopal jednu z Carterových modrých sošek, přepadla ho vášeň, které se říká archeologická horečka – což je nevinné označení nevyléčitelné nemoci.

Howard skoro nestačil zakopávat do písku vykopávky a Američanovi nebyl žádný kámen dost těžký a žádná díra dost hluboká, jen když měl úspěch. Když Carter – samozřejmě za slušné peníze – obětoval své nejlepší kousky, Davis se rozhodl, že navzdory svým šestašedesáti letům začne nový život a stane se archeologem.

Howard potřeboval tři dny, než bláznivému Američanovi vysvětlil, že člověk nemůže prostě kopat, kde ho napadne, a že za peníze nelze koupit všechno. To se však ukázalo jako omyl. Peníze vládnou světem, a to ve zvláště velké míře platí pro archeologii.

Davis odcestoval vlakem do Káhiry a o dva dny později se vrátil do Luxoru a v kapse měl archeologickou koncesi pro Údolí králů. Jedinou podmínkou bylo, že musí mít k ruce zkušeného archeologa.

Carter nenalézal slov, když mu americký kovboj nabídl, aby převzal vedení vykopávek.

„Kdy chcete začít?“ zeptal se Howard opatrně. „A především kde?“

„Kdy?“ opakoval udiveně Davis. „No přece ještě dneska! A na otázku kde můžete asi lépe odpovědět vy.“

Carter s Davisem vyrazili do Údolí králů.

„Nebude snadné získat dost pracovních sil,“ upozornil Carter. „Doktor Naville zaměstnává asi čtyři stovky lidí, sir Robert Mond a Earl of Northampton kopou v Údolí králů každý asi s padesáti lidmi – nejsou tady už žádní dělníci.“

„A co platí doktor Naville?“

„Pět piastrů denně.“

„Dobře, tak těm lidem nabídněte patnáct.“

„To je trojnásobek, sire!“

„No právě.“

Když došli do Údolí králů, kde se rozevíraly četné trychtýře, jako by se tu vrtali obří mravenci, kde však byly i zazděné vchody do hrobů zajištěné železnými mřížemi – uprostřed této divočiny se Howard zastavil a položil drobnému Američanovi otázku: „A co vlastně chcete vykopat, pane Davisi?“

Davis svraštil čelo, jako by usilovně přemýšlel. Pak odpověděl: „Máte pravdu, mladý muži, nad tím bychom se měli zamyslet. Co navrhujete?“

Carter pokyvoval hlavou. „V Údolí králů je vlastně možné hledat jen krále, myslím hrob krále nebo faraóna, jak staří Egypťané nazývali své vládce.“

„Tak tedy budeme hledat faraóna. Navrhněte nějakého!“

„Což třeba Thutmose čtvrtého?“

„Dobře.“

„Nebo Tutanchamona?“

„Taky dobrý.“

„A což Hatšepsut?“

„Hatšepsut? To je ta lady, která postavila terasový chrám v Dér el-Bahrí?“

„Správně. Myslím, že vím, co chcete namítnout, sire.

Ptáte se, zda směla být žena pochovaná v Údolí králů.

Musíte vědět, že faraón byl zákon. A Hatšepsut byla faraón.“

„A jaké záchytné body mluví pro toho či onoho?“

„Nechci vám dělat nějaké iluze, pane Davisi. Ale když zítra začneme s kopáním, je to jako bychom v kalných vodách hledali zlatý prsten. Pravděpodobnost, že budeme mít úspěch, je dost malá.“

„To neslyším poprvé, pane Cartere. Ředitel Správy starověkých vykopávek v Káhiře mi tvrdil, že v Údolí králů není kámen, který by už nebyl třikrát obrácený. Údolí je prý prohledané do poslední skalní škvíry.“

„To už tvrdil Riese Belzoni před téměř sto lety a po něm Adolf Erman, který tady strávil polovinu života. Přitom byly nejvýznamnější objevy učiněny až po nich. Ovšem nikdy nebylo vykopáno to, co se hledalo. S archeologickými objevy je to stejné jako se všemi velkými objevy – za nejvýznamnější vděčíme nikoli lidskému duchu, nýbrž náhodě.“

Davis přejížděl očima po údolí a přemýšlel. To, co mu mladý Carter vykládal, neznělo právě povzbudivě. Ale Davis pocházel ze země neomezených možností, kde slovo „impossible“ je nadávka. Proto namířil ukazováčkem na příkrý jihovýchodní svah a slavnostně, jako farář v kostele, vyhlásil: „Tam začneme. Kolem desáté – jestli je vám to vhod, pane Cartere.“

Howard se zhluboka nadechl. Jen stěží skryl nevoli.

Nakonec odpověděl: „Sire, jestli mi dovolíte poznámku, tak kolem desáté dělníci na vykopávkách poprvé pomýšlejí na to, že skončí s prací. V létě se pracuje od šesti ráno do dvanácti v poledne, v zimě od sedmi do dvou. A pokud jde o pozemek, který jste si vybral, doporučoval bych začít asi v polovině výšky, nikoli na úpatí.“

„Ne!“ zamítl stroze Davis.

„A proč ne? Proč chcete kopat právě na úpatí svahu?“

rozčileně se zeptal Howard.

Davis se podíval na svoje nohy, potom na místo, které doporučoval Carter, a nakonec s vážnou tváří odpověděl: „Protože si tam dole tolik neumažu boty.“

Howard na okamžik zapochyboval, jestli si s tím excentrickým Američanem někdy porozumí, avšak v příštím okamžiku ho vnitřní hlas nabádal, že Theodore Davis mu nabízí jedinou možnou šanci vrátit se ke svému povolání.

Proto se nucené usmál a s velkorysostí muže, jenž nemá co ztratit, pravil: „Jak si přejete, sire.“

Ještě téhož dne se Carter vydal s koženým váčkem plným mincí hledat pracovní síly. Ale navzdory velkému úsilí a cinkání váčkem nenašel Howard více než padesát mužů ochotných pracovat pro Theodora Davise.

Ráno, když nad nilským údolím ještě visel závoj mlhy, probudil Cartera dunivý hluk. Rychle se oblékl a vyběhl před dům. Napříč loukou na břehu řeky se blížilo kouřící a funící monstrum, železná obluda s dlouhým krkem a lačně otevřenou tlamou, parní bagr, jaký Howard ještě nikdy neviděl. Nevěřil svým očím. Ta nestvůra mířila k Údolí králů. Přestože byl bos, běžel Carter bagru naproti. Když byl kousek od něj, uviděl v kabině řidiče Theodora Davise.

To snad není pravda, pomyslel si Carter, to je zlý sen! S

rozpřaženými pažemi se postavil do cesty stroji pohybujícímu se na těžkých železných pásech.

„Pane Cartere, zbláznil jste se?“ křičel Davis ze svého velitelského můstku. „Uhněte!“

Howard divoce mával rukama a když parní bagr konečně s velkým sykotem zastavil, vztekle vykřikl: „Pane Davisi, to nemyslíte vážně. Snad nechcete s tou obludou vjet do Údolí králů?“

„A proč ne?“ opáčil Američan. „Pronajal jsem ten stroj na jeden měsíc. Vlastně ho měli odvézt na stavbu přehrady do Asuánu, ale prostě jsem zaplatil dvojnásobek. I tak je to dobrý obchod. Ten bagr udělá práci nejmíň za sto mužů. To jsou jednoduché počty.“

Howard začal Theodora Davise přemlouvat, jak nejpřesvědčivěji dokázal: „Sire, přece nemůžete vjet bagrem do Údolí králů?“

„Pch!“ zasmál se mužík. „Věřte mi, Cartere, kdyby faraóni měli k dispozici tyhle mašinky, stavěli by svoje hroby s jejich pomocí. Proč by to nešlo?“

„Víc byste zničil než získal. Stroj váží nejméně dvacet tun. Každou neobjevenou klenbu by pod sebou rozdrtil.“

„Ale když se budu držet cest, tak ne.“

„A kdo vám řekl, že hrob Thutmose, Tutanchamona nebo Hatšepsut není právě pod nějakou cestou?“

Davis se zamyslel. „Myslíte to doopravdy?“ zeptal se nakonec, jako by mu Howard vyprávěl nějakou velmi neuvěřitelnou historku.

„Ostatně,“

dodal

Carter,

„Správa

starověkých

vykopávek by vám okamžitě odebrala koncesi, pane Davisi.

Protože kdybyste si důkladně prostudoval svou smlouvu, našel byste pasáž, v níž se zakazuje používat stroje a těžké nástroje. Nejlepší bude, když obrátíte a odvezete tu obludu tam, odkud jste ji přivezl.“

Američan si velkým obloukem odplivl do trávy. „To jste mi taky mohl říci dřív,“ poznamenal nazlobeně a stáhl obličej, jako by se napil octa.

„To jsem mohl,“ souhlasil Carter, „kdybyste se mě zeptal.“

Davis si něco bručel pod vousy, znělo to jako kletby, ale natolik tiché, že Howard nerozuměl. Nakonec parní bagr na místě obrátil, přičemž vyryl do země hluboký trychtýř, a odjížděl směrem k řece.

Přestože Howard nenesl na příhodě žádnou vinu, Davis se vrátil k práci se zachmuřenou tváří. Jeho nálada se však rázem zlepšila, když Howard už po třech dnech narazil pod cestou vedoucí přes pohoří do Dér el-Bahrí na zeď.

„Co myslíte, pane Cartere,“ zeptal se Davis nasládle, jako by chtěl, aby se na zatrpklost posledních dnů zapomnělo. „To vypadá dobře, ne?“

Howard pokrčil rameny. „Uvidíme. Za léta jsem se naučil být v prognózách opatrný.“

„Pozvu

amerického

konzula,

ředitele

Správy

starověkých vykopávek a ministra kultury…“

„To bych na vašem místě nedělal, pane Davisi,“ přerušil Howard proud nadšené řeči a vyprávěl Američanovi, co se kdysi přihodilo jemu a že se za to ještě dodnes stydí.

Američanova obava z blamáže nakonec zvítězila nad touhou po slávě. Vchod do hrobu, byl to totiž vchod, byl otevřen bez veškerého rozruchu a Davis byl rád, že poslechl svého vedoucího vykopávek. Už první pohled dovnitř zklamal. Sice opravdu objevili hrob faraóna, byl však malý, bezvýznamný a už v dávných dobách vyloupený.

„Děkuji vám, pane Cartere, že jste mě ušetřil blamáže,“

obrátil se Davis k Howardovi. Přitom nemohl zastřít zklamání. Ani odkaz, že je to hrob Thutmose IV. ho nedokázal utěšit.

„Sliboval jste si od toho více, že?“ zeptal se Carter.

Davis přikývl.

Howard se zasmál. „Trpělivost, pane Davisi, je nejlepší ctností archeologa.“

Zpráva o objevení faraónova hrobu a o tom, že si Cartera najal Davis, se dostala do Káhiry dříve, než bylo oběma milé. O týden později se v Údolí králů objevil Emil Brugsch. Carter ho viděl přicházet už z dálky a netušil nic dobrého.

„Už zase vy!“ zavolal na Němce. Neznělo to právě zdvořile, ale Brugsch působil na Cartera jako červený šátek na býka.

„Ano, já,“ odpověděl Brugsch, když přišel blíž. „Mám za úkol vám sdělit, že Správa starověkých vykopávek v Káhiře vám zakazuje veškeré archeologické práce v Údolí králů.“

Howard zbledl jako stěna. Beze slova se sehnul, zvedl kámen velký jako pěst a zamířil na Němce. Pak pocítil ruku, která ho chytila za rukáv.

„Nedělejte hlouposti, Cartere!“ Davis mu vzal kámen z ruky a obrátil se na Brugsche: „Pan Carter nepracuje pro váš úřad, ale na moji zakázku. A já mám platnou koncesi pro Údolí králů. Tak zmizte!“

Brugsch zvedl hlavu a povýšeně se usmál. Pak se zlobným úšklebkem, jak bylo jeho zvykem, odpověděl: „Pane Davisi, pana Cartera Správa starověkých vykopávek propustila, protože porušil svou inspekční povinnost.

Nemůžete to rozhodnutí jenom tak obejít. Můj úřad vám proto dá k dispozici dva mladé archeology, pana Arthura Weigalla a pana Edwarda Ayrtona. Od zítřka pro vás mohou pracovat.“

Theodore Davis přikročil k Brugschovi a výhružně se zeptal: „A co když se budu zdráhat s těmi pány spolupracovat?“

„To bych na vašem místě nedělal,“ odpověděl Brugsch s pohledem upřeným k zemi, což jeho slovům dodávalo lstivý nádech. „V tom případě by byl můj úřad totiž nucen odebrat vám archeologickou koncesi.“

„Nechte to být,“ poznamenal Carter klidně, „půjdu dobrovolně.“

Brugsch podal Davisovi ruku a rychle se rozloučil.

Ale než odešel, Davis se otázal: „Odkud jste se dozvěděli, že pro mě pracuje pan Carter?“

Howard se na Brugsche zvědavě podíval.

Ten na okamžik zaváhal a pak sdělil: „Jistý pan Spink z Luxoru nám dal vědět. Já ho neznám, ale zjevně byla jeho zpráva pravdivá.“

V následující době měl Howard průvodce různých jmen, z nichž těžkomyslnost a zoufalství zanechaly na jeho duši nejhlubší stopy. Nepozoroval, jak ze sebe pozvolna shazuje svou měšťanskou existenci a chodí po okolí sice vždy korektně oblečený, všichni se mu však vysmívají jako podivínovi. Howard opět maloval, maloval, co se od něj požadovalo, a dělal různé obchody s vykopávkami. Ne, v té době ho netrápil hlad ani strach o existenci, trýznila ho samota a izolovanost.

Už i dříve si Howard mluvil pro sebe, jako to dělá každý, aby zvládl obtížnou situaci. Nyní se však přistihl při stále častějších hlasitých diskusích s někým neznámým – až jednou zjistil, že tím neznámým je on sám.

Lidé, kteří se s ním do nedávná přátelili, se mu náhle obloukem vyhýbali, jakmile ho zdálky viděli přicházet.

Časem, když se potají vkradl do Údolí králů, se cítil jako napadený leprou, a protože si zvykl, že mu lidé jdou z cesty, vyhýbal se jako z donucení i setkáním s cizinci, kteří neměli žádné zábrany bavit se s ním.

Jediný, kdo mu zůstal věrný, byl Sajjád, jenž nevynechal jedinou příležitost, aby ho rozptýlil. Carter však byl jako opojený svou trudnomyslností. A trudnomyslnost vyžaduje samotu. Lidé ho vídali při soumraku sedat na skalách s pohledem strnule upřeným do dálky, podobného kamenné soše.

Když se staré století rozloučilo, aby uvolnilo místo novému, když archeologové s boháči z celého světa oslavovali na hausbótech, jako kdyby to bylo naposledy, když červené a zelené rakety a stříbrné hvězdy zaplavily Údolí králů pohádkovým světlem, Carter seděl opuštěný ve svém domě u svíčky a povídal si s neznámým ze Swaffhamu.

Čas ho míjel, aniž ho poznamenal. Ze starých novin, především z Egyptian Gazette, které mu Sajjád přinášel z Luxoru, se Howard dozvěděl, že zemřel Oscar Wilde, jehož uctíval, a královna Viktorie, o níž se domníval, že už ji dávno kryje zem. Nepohnulo s ním ani dokončení Asuánské přehrady, přestože teď už byl všude v Egyptě zaváděn elektrický proud. On ho nepotřeboval.

Jednoho večera v září, když Howard opět seděl na skalách vysoko nad Dér el-Bahrí, hleděl dolů do Údolí králů a hovořil s neznámým, pocítil na rameni ruku. Vyděsil se.

Tak jak se může vyděsit jen člověk, který se už dlouho s nikým nesetkal.

„Pane Davisi!“ zvolal tiše. „Jak jste se sem dostal?

Neslyšel jsem vás přicházet.“

„To je také dobře. Jinak byste přede mnou utekl,“

odpověděl vážně Američan. „Jak se máte, pane Cartere?“

„Jde to,“ odpověděl Howard stroze. Otázka mu byla nepříjemná.

„Já mám pocit, že svou situací dost trpíte.“

„Aha.“ Carter stále strnule upíral pohled před sebe.

„Takže máme něco společného!“

Howard teď pohleděl Theodoru Davisovi do tváře.

„Děláte si legraci?“

Davis usedl vedle něj na zem. „Když si tak vzpomínám,“ začal a oklepával si prach z nohavic, „byl ten krátký čas, kdy jsem pracoval s vámi, nej úspěšnější.“

„To se hezky poslouchá,“ odpověděl Howard zatrpkle, „ale poslali vám dva nové lidi!“

„Weigalla a Ayrtona?“ Davis pohrdavě mávl rukou. „Ty můžete zapomenout.“

„Ale vždyť jsou to mladí, vystudovaní archeologové!“

„Jistě. Absolutně bez zkušenosti. Víte, co jsme v poslední době objevili? – Nic! – Rozhodně nic, co by stálo za řeč.“

Howard nedokázal skrýt škodolibost a vskrytu se uchechtl.

„Rád bych vám něco navrhl, pane Cartere!“

Howard rozzlobeně zavrtěl hlavou: „Pane Davisi, nejvyšší místa mi zakázala cokoli podnikat v Údolí králů. To je vám známo stejně dobře jako mně!“

„Samozřejmě. Ale nikdo by to nemusel vědět.“

„A jak by to asi vypadalo?“ vzhlédl Carter zvědavě k Američanovi.

Davis se opatrně rozhlédl, jestli je nikdo neposlouchá, potom vysvětloval: „Pane Cartere, mluvíte lépe arabsky než leckterý Egypťan a vypadáte spíš jako šejk než jako anglický archeolog.“

„To je od vás velmi laskavé,“ ironicky podotkl Carter.

„Jestli vám dobře rozumím, měl bych se převléknout za šejka a v tom převleku vést vaše vykopávky. To tedy není špatný nápad.“

„Oficiálně bych vás zaměstnal jako předáka.

Samozřejmě by pánové Weigall a Ayrton museli být do věci zasvěceni.“

Howard pokrčil nos. „A vy si myslíte, že by byli pro?“

„To si nemyslím, tím jsem si jistý!“ Davis vytáhl z kapsy roličku dolarových bankovek a ukázal ji Carterovi.

Howard se zasmál. Ta taškařice se mu líbila a vytáhla by ho z jeho izolace. Navíc chtěl těm úředním šimlům v Káhiře ukázat, že on a jenom on je schopen vyrvat Údolí králů jeho poslední tajemství.

Sajjád mu obstaral sněhobílou galábíji, stejný turban a roušku před ústa na ochranu proti prachu a písku. Takto oblečen a se jménem šejk Ibrahim, které ho právě napadlo, nastoupil o dva dny později do práce. Nepoznali ho ani muži, kteří s ním už předtím pracovali. Jen se divili šejkovu panovačnému, velitelskému tónu a tomu, že jeho příkazy poslouchali i archeologové Weigall a Ayrton.

S Davisovým souhlasem pojal Carter dosti absurdní rozhodnutí. Šedesát metrů severně od Thutmosova hrobu zela v rozdroleném kameni díra, nepochybně vstup do hrobu. Už před sto lety se Napoleon při svém egyptském polním tažení pokoušel zdolat tuto štolu, ale po dvaceti šesti metrech se vzdal. Němec Richard Lepsius pronikl do hloubky čtyřiceti šesti metrů, potom hodil ručník do ringu.

Oba kapitulovali před štěrkem, kterým byla skalní chodba zaplněna, před vápencovým štěrkem, jenž vlivem dešťové vody ztvrdl jako beton a jen s vynaložením velké námahy bylo možné ho vykopávat.

Už po několika metrech se ukázalo, že štola nevede rovně, nýbrž opisuje oblouk mířící dolů. Zřejmě tedy směřuje ke zcela mimořádnému hrobu.

„Jistě máte nějaké podezření, pane Cartere,“

poznamenal Theodore Davis večer prvního dne. Howard položil ukazováček na rty: „Šejk Ibrahim, smímli prosit, pane Davisi. Měli bychom svou hru hrát tak dokonale, jak jen je to možné.“

Davis naznačil poklonu. „Nechtěl byste mi své podezření prozradit?“

Howard povytáhl obočí a afektovaně prohlásil: „Včas vás budu o svých úvahách informovat, sire.“

Američan reagoval podrážděně. Nebyl zvyklý, aby s ním někdo mával. Přesto zdvořile odpověděl: „Musíte mi říci, kdybyste potřeboval více pracovních sil, pane – ech, šejku Ibrahime.“

Howard odmítl: „Pár dělníků navíc nic nepomůže.

Chodba je tak úzká, že tam pro ně není místo. Myslím že vím, proč se Napoleon a Lepsius vzdali. V té těsné štole, která zahýbá a klesá, jim chyběl vzduch a světlo.“

„A jak byste chtěl ten problém vyřešit?“

„Jednoduše. Potřebujeme elektrický proud.“

„To je grandiózní nápad, šejku Ibrahime. Ovšem nejbližší přípojka elektřiny je na druhém břehu Nilu v Luxoru.“

„Pak se musíte postarat, aby byl proud dopraven sem.

Nerozumím moderním věcem, ale jestli je možné posílat elektřinu z Asuánu do Káhiry, pak musí být možné zavést trochu té zázračné energie z Luxoru do Údolí králů.“

Theodore Davis uznale pokývl. Elektrický proud v Údolí králů byla úžasná představa. „Šejku Ibrahime, budete mít elektrický proud!“

O několik dní později přistál v Luxoru parník Elektrické společnosti a na palubě vezl obrovské bubny kabelů s elektrickým vedením. Armáda dělníků pokládala kabely do řeky na místě poblíž chrámu v Luxoru, kde je Nil široký právě půl míle. Celé dny zněly nížinou kolem Kurny výkřiky mužů, kteří v taktu svých popěvků táhli těžké kabely směrem k Údolí králů. Po třech týdnech poprvé zaplanulo v hrobě faraóna elektrické světlo.

Carter nedokázal skrýt pohnutí. Vypadalo to, jako by se nástěnné malby a reliéfy v hrobech, které dosud viděl jen v záři pochodní nebo matném svitu kouřících petrolejek, náhle probudily k životu. Složitými konstrukcemi zrcadel staří Egypťané sváděli pod zem sluneční světlo, aby tam mohli pracovat. A teď stačil jednoduchý vypínač, aby zahnal věčnou noc.

Čím hlouběji se Carter se svými muži prokopával do hory, tím bylo zřejmější, proč se všichni archeologové před ním vzdali. S každým metrem vzduch řídl. Bylo nepředstavitelné, že dříve pracovali dělníci při světle pochodní. Pochodeň spotřebuje více kyslíku než člověk.

První komora byla nevyzdobená a prázdná. Žádné nápisy, o reliéfech a obrazech nemohlo být řeči. „Dále!“

zavelel šejk Ibrahim. To však bylo snáze řečeno než uděláno, protože místy nebylo možné rozeznat ztvrdlý štěrk od zvětralého skalního masivu a protože strmě dolů vedoucí štola občas zabočila do oblouku. Potom však zase vedla rovně.

„Šejku Ibrahime, šejku Ibrahime! Mustafa je mrtvý!“

Dvanáctiletý chlapec, který byl kvůli svému drobnému vzrůstu určen jako spojka pro zvláštní úkoly, vyběhl z trychtýře na denní světlo. Lapal po vzduchu jako ryba vyhozená ze svého živlu a hlásil, že Mustafa, jeden z nejlepších archeologů, ve čtyřicetimetrové hloubce padl mrtev k zemi. „To je kletba faraónů!“ křičel a zdráhal se znovu do hrobu vejít.

Howard si vykasal galábíji a sestoupil do štoly. Proti němu se potácelo několik dělníků, divoce gestikulovali a ukazovali směrem dolů. „Šejku Ibrahime! Mustafa je mrtvý!

Kletba faraónů!“

„Nesmysl!“ vykřikl vztekle Carter. „Jděte po své práci, hlupáci!“

Vyděšení muži si dřepli na podlahu.

Když Howard došel k místu, kde Mustafa ležel zdánlivě bez života na zemi, i jeho se zmocňovala nevolnost. Marně se pokoušel nadechnout, naplnit plíce vzduchem, nešlo to.

Přitiskl prsty na Mustafovu krční tepnu. Mustafa žil.

„Vyneste ho ven!“ vykřikl na vylekané dělníky. „Ale rychle, nebo Mustafa opravdu umře!“ Muži šejkovi nevěřili.

Pro ně byl Mustafa mrtvý. Apaticky sledovali každý Howardův pohyb. Chytil Mustafu pod pažemi a vlekl bezvládné tělo pozadu úzkou štolou na denní světlo. Když byli na povrchu, Egypťan otevřel oči.

„Kde jsou ostatní?“ vykřikl vzrušeně Carter. „Tam dole je ještě alespoň pět mužů napůl v bezvědomí.“

Na Davise to neudělalo velký dojem. „Co máme dělat?“

zeptal se klidně.

„Musíme ty chlapy vytáhnout!“ křičel Howard a podruhé se protahoval úzkým otvorem. Než úplně zmizel pod zemí, zavolal na Davise: „Jestli se nevrátím do tří minut, tak už se mnou nemusíte počítat!“

Když došel dolů, nalezl tam těch pět tak, jak je opustil.

Krčili se vsedě na podlaze. Tupě zírali před sebe a vypadalo to, že šejka nevnímají. Howard zatřásl každým z nich.

„Musíte odtud ven! Rychle, šup, šup! Nahoru!“

Jako by byli omámení, jako by jim byla nebezpečná situace, v níž se ocitli, lhostejná, jen zvolna se jeden po druhém zvedali a za Carterových pobídek začali po čtyřech namáhavě vystupovat nahoru. Carter lezl poslední. V

polovině cesty se karavana vrávorajících postav zastavila, protože první v řadě omdlel. Howard, o něhož se už také pokoušely mdloby, se prodral dopředu, pozvedl muže, zprava a zleva mu vrazil facku, dělník se probral, a Carter ho postrkoval dál.

Když se po zdánlivě nekonečném výstupu protáhli na povrch, Carter lapal po dechu a ztratil vědomí. Probral jej hlasitý křik. Dělníci ho tahali za paže, každý se pokoušel mu políbit ruku. „Šejk Ibrahim! Šejk Ibrahim nám zachránil život!“ volali sborem.

Davis podal šejkovi láhev. Carter se zhluboka napil. Ať bylo v lahvi cokoli, udělalo mu to dobře. „Vzduch,“ vypravil ze sebe, „potřebujeme tam dole vzduch, jinak můžeme s prací skončit.“

„To si nemůžete prostě otevřít okna?“ zažertoval Theodore Davis. Ulevilo se mu, že Carter muže zachránil.

Howard se ještě jednou napil z láhve a zahleděl se do dálky. „Jedno je jisté,“ prohlásil, „takhle dál pracovat nemůžeme. Můžeme mluvit o štěstí, že z toho dělníci vyvázli živí. Stačil by jeden mrtvý – a žádný Egypťan už by do hrobu nevkročil. Ale mám nápad, jak napumpujeme vzduch do toho pekla dole.“

„Elektrickým zařízením?“

„Přesně tak. Můžeme pracovat, až když dole bude dost vzduchu. A k tomu potřebujeme hadici a pumpu, která bude vzduch dolů nahánět.“

„Dostanete to, šejku Ibrahime. Všechno zařídím.“

Carter nevěřil svým očím, když se druhý den ráno objevil na jejich poli Robert Spink. Howard okamžitě zmizel ve vchodu do hrobu. Jestli se ve svém převleku nechtěl s někým setkat, tak to byl právě Spink. To však Davis nemohl tušit.

Nic zlého netuše přistoupil k otvoru a volal: „Šejku Ibrahime! Je tu jeden anglický gentleman, který by mohl vyřešit náš problém. Pan Spink vlastní v Luxoru továrnu na pumpy.“

Howard si vtiskl turban nízko do čela, vycházel ze svého úkrytu a polohlasem arabsky klel. Záměrně špatnou angličtinou vysvětlil obchodníkovi, o co jde, hlavně však dbal, aby nebyl poznán.

Ten zatracený Spink mu nepokrytě zíral do obličeje a Carter se raději díval stranou, jak to beztak Egypťané dělávají, když mluví s někým cizím.

Howard byl rád, když Spink odešel. S povzdechem si otřel z čela úzkostný pot. Nevěděl, jestli ho Spink nepoznal.

Už za několik dní vykopávky pokračovaly. Elektrický agregát dodával dělníkům v šedesátimetrové hloubce vzduch k dýchání. Štola se stále zužovala, hornina se stále více drolila, vedro bylo neúnosné.

Ve stu metrech už přívod vzduchu nestačil a štola směřující stále dolů jako kdyby neměla konce. Pro dospělé muže byla už dávno příliš nízká, nemohli pracovat ve stoje.

Davis posílal dolů výrostky, děti vynášely koše se sutí na povrch.

Carter měl pocit, jako by je neznámý faraón vodil za nos. Drobivá chodba se vinula stále hlouběji do skály.

Vzduch pumpovaný shora vířil prach. Už po několika minutách pobytu dole se zalepil nos i ústa a dýchání bylo nemožné.

Jednoho večera po vykonané práci si Carter vzal Američana stranou. „Pane Davisi,“ začal vážně, „situace je beznadějná. Měli bychom to vzdát.“

„Vzdát?“ vykřikl Davis. „Nikdy! Víte kolik tisíc dolarů jsem do té štoly investoval? Deset tisíc dolarů! A vy řeknete vzdát.“

„Ale ty děti padají jako mouchy. Polykají prach a zalepují si plíce. Už nemohou a ani nechtějí.“

„Zaplatím jim trojnásobek! Pro mě za mě třeba pětinásobek. To je probere k životu, věřte mi, pane Cartere.“

Muka pokračovala. Howard rozdělil děti na směny po patnácti minutách, Davis jim platil trojnásobnou mzdu a navíc zvláštní prémie. Zároveň byl zvýšen výkon vzduchové pumpy. Ve sto dvaceti metrech se ve štole zřítil strop a odřízl dvěma dělníkům a třem dětem přístup na povrch.

Holýma rukama a řetězem z dětí byl zával odstraněn a zasypaní zachráněni.

Ve sto šedesáti metrech hloubky byly v zemi dva schody. Carter se domníval, že je u cíle: Konečně tě mám, ty zatracený faraóne! Odhalili komoru, celé dny z ní vyklízeli suť a zjistili, že všechno bylo marné. Byla to jen prázdná místnost bez ozdob a z ní vedla chodba dál do hloubky.

O tři týdny později, to už byl šejk Ibrahim dvě stě metrů hluboko pod skalním masivem, se objevila druhá komora, opět až po strop zasypaná sutí. Opět Carter pomýšlel na to, že by se měli vzdát. „Nesmíte to vzdát, pane Cartere, jen pár metrů před cílem! Nebo chcete přenechat slávu objevitele někomu jinému?“

„Samozřejmě že ne,“ potvrdil Howard a pokračoval dál, kašlající, nemocný, zesláblý, s ohnutými zády a jako v opojení.

Když byla komora vyklizena – byla prázdná jako ta předchozí – uviděl Carter v pravém zadním rohu schodiště.

Vedlo strmě dolů a trvalo celé tři dny, než je vyklidili.

Howard se už dávno vzdal naděje, že by kdy dospěl k cíli.

Mozek měl otupělý a už ani nedokázal říci, co vlastně hledá.

Desetkrát až patnáctkrát za den se ponořil do podzemí a po několika minutách opět vylezl ven, aby se nadýchal vzduchu a uspořádal smysly. Bylo to stále obtížnější.

Chlapec, který právě přicházel zdola, ho vytrhl z letargie: „Šejku Ibrahime, je tam zeď!“

„Zeď!“ zavolal Carter na Davise, který všechen čas trávil v pohodlném proutěném křesle pod slunečníkem.

Společně sestupovali dolů. Američan se dosud do podzemí odvážil jen několikrát. Teď se dral dopředu. Chtěl být první a odstrkával stranou hlučné dělníky, kteří šli proti nim s koši plnými sutě.

Vzduch řídl s postupující hloubkou. Každých dvacet kroků byla připevněna zaprášená elektrická žárovka šířící matné světlo. Každým krokem se hůř dýchalo. K

nejspodnějšímu místu ležícímu dvě stě metrů pod zemí zbývalo asi tři sta kroků. Carter v krátkých pauzách odplivoval a Davis to dělal po něm. Div si nevykašlal plíce z těla a klel jako honák. Carter měl ústa pevně semknutá, pravidelně odměřoval kroky, předešel Davise, který byl zřejmě na konci svých sil, a pozpátku slézal dolů po schodech tam, kde dělníci objevili zeď. Potom se otočil.

Ten pohled ho zasáhl jako rána kyjem. Před ním stála zeď, ale asi v poloviční výšce zela díra jako kolo od vozu.

Howard se marně pokoušel zhluboka se nadechnout, dostat do plic trochu vzduchu, který proudil hadicí dolů, ale zanechal pokusů, protože vdechoval víc prachu než kyslíku, a tak raději dýchal krátce a rychle.

Mezitím se blížil Davis a ještě než se mohl na zeď podívat, Carter na něj volal: „Obávám se, sire, že jsme přišli o tři tisíce let později!“

„Jak to myslíte?“ mumlal Američan a rukou si zakrýval ústa.

Carter pohybem hlavy ukázal na díru. Davis, oslněný elektrickým světlem, si teď dlaní zaclonil oči. „Řekněte, že to není pravda!“ opakoval stále znovu a nakonec své zklamání, vztek, bezmocnost vyrval z posledních sil, s kašláním a pliváním: „Řekněte, že to není pravda!“ Klesl se vzlykáním na zem a skryl si tvář mezi paže.

I Carter byl u konce se silami. S nepředstavitelnou námahou – o nákladech ani nemluvě – se prohrabali dvě stě metrů hluboko do drolivé horniny, nejednou dávali v sázku životy a jediným výsledkem byl poznatek, že i do tohoto hrobu před dávnými časy vnikli lupiči. Howard se styděl.

Styděl se za svůj neúspěch. Koneckonců to byl jeho nápad kopat zrovna tady na tom místě. Vzal na sebe trapnou maškarádu a převlékl se za šejka, dennodenně trpěl hrůzou, že bude odhalen.

Howard apaticky, jako by byl pod vlivem drogy, vzal ze stěny lampu, táhl za sebou kabel a posvítil do komory. Byla to místnost bez ozdob, asi pět krát deset metrů, uprostřed podepřená třemi sloupy, po pravé straně stál otevřený sarkofág, víko bylo opřeno o zeď.

Davis k němu přistoupil, nahlížel dírou dovnitř a tázavě se podíval na Cartera.

Howard mlčel. Jenom zavrtěl hlavou. Nakonec vlezli dovnitř. Kamenný sarkofág byl prázdný a popsaný hieroglyfy. Howard na ně posvítil lampou. „Pane Davisi,“

šeptal vzrušeně, „vidíte tu kartuši se jménem?“

„Ano. Co to znamená?“

„Znamená to Hatšepsut.“

„Hatšepsut? Myslel jsem, že hrob královny Hatšepsut už byl nalezen!“

„To ano, pane Davisi. Zřejmě se té svérázné královně první hrob nezdál dostatečně bezpečný, a tak si ke konci své vlády –vládla více než dvacet let – dala do skály vytesat tuto domněle nedosažitelnou skrýš, dvě stě metrů pod zemí.

Navzdory veškeré námaze to bylo marné – jak je vidno.“

Davis zatahal Cartera za rukáv. „Tamhle v rohu je druhý sarkofág!“

Howard se obrátil. V rozrušení se zapomněl v komoře důkladně rozhlédnout. S lampou v ruce přikročil k další kamenné rakvi. I ta byla prázdná a i na ní byly složité, umělecky vyvedené nápisy.

„To bylo místo Thutmosova posledního odpočinku,“

prohlásil, když hieroglyfy důkladně prostudoval. „Thutmose I. byl Hatšepsutin otec.“

Carter a Davis už byli příliš dlouho pod zemí v prachu a řídkém vzduchu. „Pojďte!“ vyzval Howard Američana, který nepravidelně lapal po dechu, a vystrkoval ho před sebou ven. Vysíleně dospěli na povrch, kde je Weigall a Ayrton zasypali otázkami.

Howard, nikoli bez hrdosti, líčil objev. Jistě, hrob byl prázdný, jako dosud všechny objevené hroby faraónů, ale přece jen dosáhl cíle, pronikl do poslední komory, dokázal něco, na čem ztroskotaly generace archeologů před ním.

Vyčerpaný Davis zhrouceně seděl v křesle a lil do sebe obrovské množství vody. Nedokázal skrýt své zklamání.

Muži ukončili práci, v Údolí králů se rozhostil klid. S

pohledem upřeným směrem, kde v oparu leželo údolí Nilu, zamyšleně promluvil: „To je neuvěřitelné, k jakým výkonům žene lidi touha a žádost po zlatě! Kdepak asi mumie Thutmose a Hatšepsut dneska jsou?“

Howard postavil džbán, ze kterého si lil vodu na hlavu, a prskal: „To vám mohu říci úplně přesně, pane Davisi.

Panstvo se nachází v muzeu v Káhiře.“

Američan na šejka Ibrahima pohrdavě pohlédl, protože si myslel, že si z něj tropí žerty. Výraz v tváři se mu však rychle změnil, když Howard pokračoval: „V úkrytu mumií, který před třiceti lety objevil Ahmed Rassul, byla i mumie Thutmose I. A byla tam také dřevěná bedna se jménem Hatšepsut. V bedně ovšem byly uloženy dvě mumie, takže se zřejmě nikdy nedozvíme, která z nich je královna Hatšepsut.“

Davis se afektovaně zachichotal, jak to dělal vždycky, když se snažil zastřít jisté rozpaky. Nakonec si zapálil cigaretu a neklidně vtahoval kouř. Po chvíli přistoupil ke Carterovi: „No dobře, pane Cartere, teď můžete svou maškarádu odložit. Rozhodně vám děkuji za vaši práci.

Zbytek honoráře vám pošlu v nejbližších dnech.“ Pak se obrátil ke svým asistentům Weigallovi a Ayrtonovi.

„Pane Davisi,“ přerušil Carter Američana, „chápu vaše zklamání, ale nakonec není moje vina, že i tento hrob byl vykradený. Ostatně byste si měl uvědomit, že jste vědě prokázal velkou službu.“

Davis na něj už z dálky zavolal: „Nejsem tady proto, abych prokazoval služby vědě, pane Cartere. Já chci být slavný a jinak nic!“

Howard se vyděsil. Ještě nikdy Davis nepromluvil tak otevřeně. Stáli proti sobě co by kamenem dohodil, každý zklamán tím druhým. Davis kvůli neúspěchu, Carter proto, že poznal, že jeho práce byla Američanovi lhostejná, ba na obtíž, když jemu samotnému nepřinesla slávu.

„Víte,“ pokračoval Davis a přikročil blíž, „s mědí můžete nadělat spoustu peněz. To je všechno v pořádku. Ale jakmile jste pod zemí, už je vaše jméno zapomenuto. Už po vás ani pes neštěkne. Když budete mít štěstí, tak vám dědicové ještě postaví hrobku. A na ní stojí: Narodil se a umřel. A to je všechno, pane Cartere. A já bych chtěl za sebou nechat něco trvalého. Mám jeden sen, sen, že ještě za sto let budou lidé mluvit o Theodoru Davisovi, velkém objeviteli. Dokážete to pochopit?“

Carter se na Davise dlouze zadíval. Po chvíli promluvil: „Je mi líto, sire, že jsem nedokázal přispět k vaší nesmrtelnosti.“

XXII

Téměř přes noc se šejk Ibrahim opět proměnil v Howarda Cartera, nezaměstnaného archeologa.

Na Davisovi, přestože se nerozešli právě přátelsky, vymámil slib, že v hrobě královny Hatšepsut nechá vzduchový agregát i elektrické osvětlení, aby se v něm dál mohlo bádat. Ve skutečnosti Carter strávil celé noci v nejspodnější komoře hrobky a holýma rukama přehraboval nasypanou suť. Předpokládal totiž, že odtud vede ještě další chodba, která možná ústí do pokladnice.

Často ráno vylézal z díry když slunce vycházelo a smrtelně unavený, se zkrvavenýma rukama, se potácel ke svému skromnému obydlí. A čím déle se bezúspěšná práce táhla, tím více klesaly jeho naděje. Koncem března to vzdal.

Ve velkém článku napsal list Egyptian Gazette o nejhlubším faraónském hrobě, který objevil Američan Theodore Davis a jeho zkušený předák vykopávek šejk Ibrahim. Howard při četbě novin neměl dobrý pocit.

O několik dní později se od řeky blížili tři jezdci. Bylo kolem poledne a v tichu ležícím nad údolím je Howard slyšel přijíždět už z dálky.

Před jeho domkem zastavili. Dva z nich ho nepřekvapili. Byl to jeho nástupce James Quibell a Gaston Maspero, nový ředitel Správy starověkých vykopávek, který tento úřad už kdysi v minulosti vykonával. Třetího by Howard očekával ze všeho nejméně. Byl to „Porchy“, lord Carnarvon.

Ještě než Quibell a Maspero Cartera pozdravili, lord k němu přistoupil a objal ho jako starého přítele. Carter nenalézal slov.

„Velkolepé! Opravdu mimořádné!“ zvolal Maspero a potřásal Carterovi oběma rukama. Howard měl pocit, že to je sen, a když nadšení trochu ochladlo, zeptal se Maspera: „Monsieur, mohl byste mi vysvětlit, co vás tak nadchlo?“

Muži pohlédli jeden na druhého a mnohoznačně se usmívali. Quibell obrátil oči vzhůru jako svatý v kostele a prohlásil: „Tedy všechna čest, to se vám povedl parádní kousek!“

„Pánové, nevím, o čem mluvíte,“ nazlobeně odpověděl Carter. „Nechtěli byste mi to vysvětlit?“

Maspero položil Howardovi ruku na rameno a s vlídnou tváří vysvětloval: „Pane Cartere, už se nemusíte přetvařovat.

Víme, kdo byl šejk Ibrahim – to jste byl vy!“

„Nesmysl!“ lhal Howard. „Co mám s tím šejkem Ibrahimem společného?“

„Nic víc a nic méně než to, že šejk Ibrahim a Howard Carter jsou jedna a tatáž osoba.“

„Jak jste na to přišli?“ rozhořčoval se Carter. „Vždyť toho šejka Ibrahima vůbec neznáte. Nikdy jste se s ním nesetkali!“

„Tak?“ zasmál se mazaně Maspero. „A jak to můžete vědět, když nejste tím šejkem vy?“

Howard viděl, že je zahnaný do úzkých. „A kdyby to tak bylo?“ zeptal se nakonec rezignovaně.

„Pak bych vám mohl jen gratulovat k tak geniálnímu kousku. Ale hodně bych si rozmyslel zastírat identitu objevitele.“

„A proč, smímli se ptát?“

„Vždyť jde o odkrytí hrobu královny Hatšepsut, o jeden z nejvěťších výkonů současné archeologie. Komora hrobky ležící dvě stě metrů hluboko ve skále, tak daleko se ještě nedostal žádný archeolog.“

„To však bylo možné jen s pomocí elektrického proudu,“ připomněl Carter. „Bez přívodu vzduchu shora bychom se tam dole všichni udusili.“

„Velkolepé, velkolepé!“ opakoval Maspero. „Myslím, že vy a pan Davis jste se s tou technikou zapsali do análů archeologie. Gratuluji, pane Cartere.“

Howard se musel smát. „To byste měl nejprve sdělit panu

Davisovi. Pro něj bylo odhalení Hatšepsutina hrobu obrovským zklamáním. Davis doufal, že objevení něčeho mu dopomůže ke světové slávě. A pak tam byl prázdný hrob.“

„Tihle Američané!“ Maspero sepjal ruce, jako by chtěl vyslat k nebi modlitbičku.

Carter rozpačitě vrtěl hlavou. „Pane Maspero, dovolte mi, prosím, otázku, jak jste se dozvěděl, že jsem to byl já, kdo se vydával za šejka Ibrahima? Prozradili mě Weigall nebo Ayrton? Od začátku mi byli podezřelí.“

Maspero pozvedl paže: „Ale v žádném případě. Přesně vzato jste se prozradil sám, když jste si zvolil jméno šejka Ibrahima, přesně jako ten švýcarský dobrodruh, který před téměř sto lety v převlečení za Araba projel núbijskou pouští a objevil přitom Abú Simbel. Když jsem se doslechl, že pro Davise pracuje jistý šejk Ibrahim, bylo mi jasné, že to může být jenom Carter.“

Howard se trochu styděl, že mohl být tak naivní a věřit, že jeho taškařici nikdo neprohlédne. Skutečně trapně se však cítil při Masperově další otázce: „Pane Cartere, z čeho teď vlastně žijete?“

„O můj výdělek si nemusíte dělat starosti, monsieur,“

odsekl. „Jak vidíte, ještě pořád vypadám docela dobře živený a jsem poměrně slušně oblečený.“

„Promiňte, pane Cartere, zeptal jsem se dost nešťastně.“

„Pan Maspero se chtěl zeptat,“ vpadl do rozhovoru lord Carnarvon, „zda jste volný pro nový úkol.“

Howard na Carnarvona překvapeně pohlédl. „Záleží na tom, o co jde, mylorde.“

„Pan Maspero mi udělil archeologickou licenci. Teď hledám vedoucího vykopávek. Pane Cartere, ujal byste se té práce?“

Co je tohle za otázku! Carter semknul rty, aby potlačil výkřik nadšení. S předstíranou lhostejností promluvil: „Proč ne? Záleží na podmínkách.“

„Vy si kladete podmínky, pane Cartere!“

Quibell a Maspero přikývli.

Howard s rukama zkříženýma za zády několikrát přešel sem a tam. Situace se mu zdála poněkud podivná. „Zajímalo by mě,“ začal s ironickým podtónem, „co náhle způsobilo změnu vašeho smýšlení, monsieur. Vždyť vy jste mě propustil pro zanedbání inspekční povinnosti!“

„Zapomeňme, co bylo!“ navrhl Maspero a na zdůraznění svých slov prudce kýval hlavou. „Vyšetřování případu ukázalo, že to byl útok. A proti tomu není ochráněný nikdo.“

„Zajímavé. A já se o tom dozvídám jen tak mimochodem. Nechcete mi také prozradit, kdo za tím útokem vězel?“

Maspero bezmocně pohlédl na Quibella a odpověděl: „To se, bohužel, nezjistilo, pane Cartere. Všechny výslechy svědků šly do ztracena. Měl jsem dojem, že by si ti lidé raději dali uříznout jazyk, než by prozradili muže v pozadí.“

Lord Carnarvon, jemuž neušlo napětí mezi Carterem a Masperem, přistoupil k Howardovi a pozval ho: „Pane Cartere, co byste řekl tomu, kdybychom všechno ostatní projednali na dineru ve Winter Paláce? Řekněme dnes večer?“

Carter souhlasil.

Bylo to už dlouho, kdy byl Howard naposledy na dineru ve Winter Paláce.

V hotelové hale, která byla jako vždy v tuto denní dobu zaplněna vybraně oblečenými hosty, k němu přistoupilo děvčátko asi dvanáctileté v hezkých šatech s volánky a širokou mašlí ve vlasech.

„Vy jste jistě pan Carter! Že mám pravdu?“

„Máš, dítě!“ odpověděl Howard. „A jakpak se jmenuje mladá

dáma?“

„Já jsem Evelyna, dcera lorda a lady Carnarvonových.

Jsme domluveni na diner. Smím vás doprovodit k vašemu místu?“

„Ach, prosím,“ odpověděl Carter a naznačil poklonu.

Pobaveně sledoval, jak ho holčička samozřejmě vzala za ruku a vedla do restaurace v pravém křídle hotelu. „Hodně jsem o vás slyšela,“ prozradila Evelyna za chůze. „Jste slavný archeolog a velmi chytrý.“

„Tak, a kdo to říkal, slečno?“

„Papá.“

„A ty věříš svému papá?“

„Sire!“ Děvčátko se zastavilo a nakrabatilo čelo.

„Kdybych nevěřila papá, komu bych vůbec mohla věřit!“

posledních dvacet let tady v Egyptě, pak musím otevřeně přiznat, že to byla souvislá řada neúspěchů.“

„Ale pane Cartere!“ vpadla mu do řeči lady Almina.

„Jste známý archeolog a výzkumník a věda vám vděčí za mnoho.“

Howard odmítavě pozvedl paže: „To je možné, mylady, ale opravdu velký objev mi zatím byl odepřen. Myslím takový objev – jak říká jeho lordstvo – který by navždy zůstal spjat s mým jménem. Proto vás chci před sebou varovat, mylady. Jsem rozený smolař. Pokud si dobře vzpomínám, sama jste byla přítomna u mé největší blamáže, když jsem tenkrát v Dér el-Bahrí za přítomnosti nejrůznějších čestných hostů otevřel prázdný hrob. A moje poslední epizoda s Američanem Davisem nebyla o moc lepší. Musel jsem se propracovat dvě stě metrů drolivou skálou, abych po roce zjistil, že to všechno bylo marné. Měli byste se poohlédnout po nějakém archeologovi, který má víc štěstí a lepší pověst u zdejších úřadů.“

„Vaše pověst je vynikající,“ namítl Carnarvon.

„Maspero vás sám od sebe navrhl jako vedoucího vykopávek. Jestli ještě někdo může mít v Údolí králů úspěch, tak je to Carter, řekl mi.“

„Tak to tedy říkal, hm. Maspero má co napravovat. Teď ho trápí špatné svědomí.“

„Ale co,“ s nevolí poznamenal lord. „Masperovy motivy nejsou důležité. Důležitá je důvěra mezi námi. A já vám důvěřuji slepě, pane Cartere. Dovedu si představit, že jedině s vámi budu několik let kopat v Údolí králů nebo i jinde.“

Carterovi lordova slova lichotila. Od té doby, co se s ním poprvé setkal na slavnosti v Didlington Hall, obdivoval svérázného muže, jeho světáckost, sebevědomí, výřečnost a samozřejmě se dávno rozhodl, že spolu s tímto mužem zahájí velký projekt.

Na druhé straně lord Carnarvon ani v nejmenším nepochyboval, že Carter jeho nabídku přijme. Vůbec ani nečekal na jeho souhlas a bez okolků se zeptal: „Máte už nějaký nápad, co bychom vůbec mohli hledat? Myslím s nějakou nadějí na úspěch?“

Na tento okamžik Carter čekal. Jako herec si tu situaci už sám pro sebe přehrál. Teď ji se zdánlivým klidem předvedl: beze slova sáhl do kapsy saka a doprostřed stolu, mezi naservírované pokrmy, postavil malý zlatý pohár. A přestože ve Winter Palace bylo stříbrné nádobí a jemný porcelán samozřejmostí, lesklý pohárek se tak odrážel od ostatní nádhery, že lady Almina vydechla: „No pane Cartere,“ a lord přitiskl bradu až na stůl, aby si nádobku prohlédl zblízka a přitom se jí nedotkl.

„Budíte ve mně zvědavost,“ prohlásil, když dokončil zevrubné zkoumání. „Povězte nám o tom pohárku něco.“

Howard nádobku natočil tak, aby byla vidět přední strana s umělecky vyrytými hieroglyfy.

„Co to znamená?“ zeptal se Carnarvon.

„Nebcheprure.

To

je

trůnní

jméno

faraóna

Tutanchamona.“

„Nikdy jsem o takovém faraónovi neslyšel.“

„To mě nepřekvapuje, mylorde. A ani to není mezera ve vzdělání. Protože Tutanchamon je zapomenutý faraón.

Nechrne zatím otevřenou otázku, proč potomci na tohoto faraóna zapomněli, nebo dokonce měli zapomenout.

Skutečností je, že vládl jako egyptský král. Jinak by nezískal trůnní jméno.“

„A kdy tento zapomenutý faraón žil?“

„Před více než třemi tisíci let.“

Carnarvon přerušil uctivé mlčení. „A odkud pochází ten zlatý pohárek?“

„Našel jsem ho na druhém břehu, v Údolí králů.“

Lord byl doslova elektrizovaný. „Našel? Co to znamená našel? Takové věci se přece jen tak nepovalují po zemi.“

„Ale ano, mylorde. Viděl jsem, jak se ve štěrku něco blýská, jako kdyby tam někdo ztratil desetipiastrovou minci.

Sehnul jsem se, odhrnul trochu písku a kamínků stranou a vytáhl tento pohárek.“

„Začneme kopat přesně na tom místě!“ zvolal nadšeně lord, takže lady Almina měla pocit, že musí manžela nabádat ke klidu. Ostatní hosté se na ně už beztak dívali.

Howard zavrtěl hlavou. „To neuděláme.“

„Proč ne, pane Cartere? Můžeme začít už ráno!“

„Protože jsem ten pohárek našel na místě nedaleko vchodu do hrobu Ramesse VI., kde se vrší výkopový materiál z mnoha jiných faraónských hrobů. Ten cenný kousek byl pravděpodobně už několikrát přehozen z místa na místo, aniž si ho někdo všiml.“

„Chcete tím říci, pane Cartere…“

„…že je třebaještě vynaložit velké úsilí, nebo najít ještě nějaký předmět, než se budeme moci pustit do hledání hrobu zapomenutého faraóna.“

„Ale vy už máte nějakou oblast na mysli!“

„Jistě, mylorde. Jenomže leží přesně uprostřed tri polí, na kterých teď pracují Theodore Davis, sir Robert Mond a Earl z Northamptonu se svými týmy.“

„Ti také hledají zapomenutého faraóna?“

„Bůh chraň, ne! V Luxoru žije jenom jediný archeolog přesvědčený o existenci toho faraóna a ten se jmenuje Howard Carter.“

Carnarvonovi se líbila vytrvalost, s jakou Carter sledoval svůj cíl. Přesto mu položil otázku: „Proč jste si vlastně tak jistý, že tenhle Tutanchamon byl pohřben v Údolí králů a později byl zapomenut?“

Howard se vědoucně usmál, vzal do ruky zlatý pohárek a pozvedl ho proti světlu, až se třpytil jako hvězda na nočním nebi. Potom odpověděl: „Mylorde, našli jsme hroby všech egyptských králů, kteří jsou uvedeni v historických análech. Jenom jeden chybí: Tutanchamon. Nemyslím, že by se rozplynul ve vzduchu. A tento pohárek je první stopou.“

„To je vzrušující!“ zvolala lady Almina a jeho lordstvo vyzvalo k jídlu, aby pokrmy nevystydly.

Po dezertu objednal Carnarvon šampaňské. Pozvedl sklenici a slavnostním tónem, s pohledem na manželku a Howarda, pronesl přípitek: „Na naši společnou práci, na Tutanchamona!“

Carter nastavil zlatý pohár. Lord pochopil a nalil šampaňské do něj. „Na Tutanchamona!“ připil vesele Howard a naráz nádobku vypil. Pak drahocenný kousek opět schoval v kapse saka.

Lord Carnarvon rozpačitě odkašlal. „Pane Cartere, mohl bych se vás něco zeptat,“ začal zeširoka, „prodal byste mi ten pohár? Řekněme za pět set liber?“

Pět set liber. To je spousta peněz. Howard však zavrtěl hlavou: „Mylorde, ten pohárek není na prodej.“

Ani lord ani Carter si nevšimli, že je už celý večer od stolu stojícího stranou někdo pozoruje. Robert Spink a Emil Brugsch se skrývali za palmou a projevovali velký zájem o všechno, co se odehrávalo mezi Carnarvonem a Carterem.

George, podplacený anglický číšník, který se zdánlivě dojemně staral o malou Evelynu, byl pověřen, aby donesl každé slovo, které padlo mezi lordem a jeho archeologem.

V Údolí králů se archeologové tísnili a dělníci jeden druhému překáželi. Proto dal Howard přednost tomu kopat nejprve v Dér el-Bahrí, kde už před delší dobou objevil několik trychtýřovitých děr do země. Na podzim chtěli sir Robert Mond a Earl of Northampton zastavit práce, potom, jak slíbil Carnarvonovi, začne s projektem Tutanchamon v Údolí králů.

Od prvního dne se ukazovalo, že spolupráce s jeho lordstvem je obtížná, neboť Carnarvon projevoval vlastnost, která je úhlavním nepřítelem každého archeologa, a to netrpělivost. Zdálo se mu, že všechno jde moc pomalu. Ze skromných nálezů prvních týdnů si dělal spíše legraci, nazýval je smetí a prohlašoval, že doma, v Highclere Castle, má ve své sbírce tisíckrát lepší kousky.

Lord se zatvrzele staral o všechno a o všechny. Dokonce osobně převzal i zaměstnávání dělníků, přestože neuměl ani slovo arabsky. Kromě toho najal víc dělníků než Howard potřeboval, a potom se zlobil, když muži nečinně postávali.

Po třech měsících začal Carter poprvé pochybovat, zda s tím excentrikem dlouho vydrží.

Po jednom pracovním dni, právě když Carter stál pod sprchou, jednou z konví na zalévání, které visely venku před jeho domem, objevila se před ním Elizabeth Spinková jako by vyrostla ze země. Měla kolem hlavy uvázaný šátek, jak to nosí žena na ochranu proti horku, a Howard se rychle pokoušel zakrýt svou nahotu ručníkem.

„Promiňte, že jsem se k vám tak vetřela,“ omlouvala se Elizabeth a sňala šátek.

„Nevadí,“ odpověděl Carter, „pokud jsem vás příliš nevyděsil. Už jsme se dlouho neviděli. Jak se máte, Elizabeth, nebo mám říkat paní Spinková?“ Howard se zarazil.

Elizabetino levé oko bylo podlité krví, obličej měla oteklý. Bojovala se slzami.

„Proboha, co se vám stalo? Tak už mluvte, Elizabeth!“

Žena odvrátila hlavu. Najednou se styděla. Odvaha ji opustila.

Howard chytil Elizabeth za ramena a klidným hlasem na ni promlouval: „Tak povídejte. Kdo vás tak zřídil?“ Odmlčel se a dodal: „Spink?“

Elizabeth sklopila hlavu a pak se překotně rozpovídala: „Je to netvor. Od té doby, co jsme tady, se z něj stal někdo úplně jiný. Pije a má v hlavě jen dvě věci: ženské a peníze.

Musím se dívat, jak se povyráží s jinými, a protože továrna na pumpy tolik nevydělá, pouští se do všelijakých špinavých kšeftů. Spink obchoduje se vším, co vynáší peníze. Většinou s opiem a se starožitnostmi. Už dávno by skončil ve vězení, kdyby Hamdi-Bey, velitel policie, nepatřil kjeho nejbližším přátelům. Nestrpí žádné námitky a jeho jediným argumentem jsou rány. Jak jen jsem se mohla za takového muže provdat!“

Howard, přestože byl polonahý, Elizabeth objal.

„Všichni děláme chyby, které později nedovedeme pochopit,“ šeptal a jemně ji hladil po zádech. „Nemá to být vaší útěchou, ale já znám Spinka déle než vy a mohu vám říci, že se nezměnil a nikdy se nezmění. Co chcete dělat?“

Elizabeth se opatrně vymanila z jeho náručí a Carter využil příležitosti, aby na sebe něco oblékl.

Pokrčila rameny a po chvíli přiznala: „Ještě jsem o tom nepřemýšlela. Mám zůstat v Egyptě nebo se vrátit do Anglie? S tím mužem však rozhodně nezůstanu.“

Howard se dlouze zadíval do jejích smutných, tmavých očí. Ztratily svůj lesk a vypadaly jak bez života. Pohled na ni ho bolel. „Prosím vás, nečekejte ode mě, že vám poradím.

Pokud jde o mezilidské vztahy, jste na špatné adrese. Ve vztazích se ženami mě štěstí zrovna moc nerozmazlovalo.

To je také důvod, proč jsem se stal poustevníkem. Nebo jste si myslela, že muž jako já dobrovolně prchne do pouště?

Údolí králů je útočiště samotářů.“

Elizabeth se pokusila o milý úsměv. „Howarde, vy mluvíte, jako by to tak mělo zůstat navěky. Vždyť ještě nejste tak starý, abyste nemohl začít nový život.“

Howard se nucené usmál a zvolal: „Elizabeth, já nemám jinou volbu. V životě jsem se toho moc nenaučil. A jestli mám někde šanci, tak je to tady a nikde jinde na světě.“

„Jenom jsem myslela…“

„To teď také není aktuální problém. Nejde tu o moji budoucnost, nýbrž o vaši.“

Elizabeth se opřela o dřevěný plot táhnoucí se kolem Carterova domu, hleděla směrem k řece a přemýšlela.

„Miluji tuto zemi,“ pronesla zadumaně. „Egypt se mi stal druhým domovem. Přesto možná bude nejlepší, když se vrátím do Londýna. Najmu si ty nejlepší právníky, abych se dostala ze spárů toho hnusáka.“

V následující době se Howard a Elizabeth vídali téměř denně. Pro svá setkání si pokaždé zvolili jiné místo, aby nevzbudili podezření. Elizabeth rozkvétala a zvolna se jejím očím vracel lesk.

Howard pochyboval, zda má tu ženu jen tak nechat odejít. Ale čím déle o tom přemýšlel, tím více si uvědomoval, že Elizabeth nemá v Luxoru žádnou budoucnost. Spink by ji dál týral, ponižoval a vykořisťoval a on, Howard, by musel jen nečinně přihlížet.

Znal Spinka od mládí a vlastně by měl vědět, že svou manželku dá krok za krokem sledovat. Už dávno věděl o jejích tajných setkáních s Carterem a jak se dalo předpokládat, vyvodil z nich nesprávné závěry.

Jednoho dne čekala Elizabeth na Howardův návrat v jeho domě. Spink v doprovodu tří podmračených mužů se schoval za blízkou pískovou dunou. Vypukla bouřka, v tomto ročním období obvyklá, a hnala před sebou oblaka písku a prachu.

Carter na sebe nenechal dlouho čekat. Jako fata morgána se z mračna písku vynořil na hřbetě své muly a zmizel v domě. Elizabeth ho očekávala se strachem. Otvory a škvírami dovnitř vnikal písek a způsoboval podivné zvuky.

Elizabeth hledala ochranu v Howardově náručí. A tu se otevřely dveře.

Howard si nejprve myslel, že je rozrazil vítr, potom však stál proti čtyřem zahaleným postavám a než se vzpamatoval, dva muži se vrhli na něj a dva na Elizabeth. Ta křičela z plna hrdla a tloukla a kopala kolem sebe. To bylo poslední, co Carter viděl, protože v tom okamžiku ho zasáhla strašlivá rána do hlavy a v bezvědomí klesl na zem.

Písečná bouře ustala tak náhle, jak začala. Když se Howard vzpamatoval, vládlo v údolí podivné ticho. Hlava ho bolela. Mezi zuby mu skřípal písek a ruce měl vysušené a drsné. Dveře byly napůl otevřené. Do domu pronikla písečná závěj. Skromné zařízení bylo zničené.

Zvolna se začal rozpomínat. Posadil se. Na paži měl zaschlou krev. Namáhavě se ve vzniklém chaosu orientoval a začínalo mu být jasné, že dům mu nezpustošila bouře nýbrž ti cizí muži. Po Elizabeth nebylo ani stopy.

Tutanchamonův pohár, blesklo Howardovi hlavou. S

obtížemi vstal a kulhal k výklenku ve zdi, kde drahocenný kousek schovával. Pohárek zmizel. Carter nepochyboval, že za útokem stojí Spink. Sám přepadení přestál bez vážnějších zranění, měl však velkou starost o Elizabeth. Od chvíle, kdy se mu svěřila se svým utrpením, se za ni nějak cítil odpovědný.

Skoro týden Howard nic neslyšel o Sajjádovi, proto byl rád, když ho vyhledal jednoho dne při práci v Dér el-Bahrí.

„Sakra, kde celou dobu vězíš?“ vyjel na něj Carter nevrle. „Když tě člověk potřebuje, tak tu nejsi! Kdybych umřel, dozvíš se to až z novin.“

Sajjád se na efendiho zkoumavě podíval, jestli si z něj nedělá legraci, ale viděl, že se tváří vážně a zeptal se: „Co se stalo, efendi Cartere? Sajjád neměl důvod vás obtěžovat maličkostmi.“

„Tomu říkáš maličkost?“ zvolal rozhořčeně Howard a tvář mu zrudla. „V mém domě mě přepadli čtyři muži, vykradli mě a unesli paní Spinkovou, která u mě byla na návštěvě.“

„Říkáte unesli, efendi Cartere? To není možné. Alláh je mi svědkem, že jsem paní Spinkovou viděl dneska při ranní procházce. Ta krásná lady se procházela před hotelem Winter Paláce. Na chvilku zašla do kanceláře Thomase Cooka a pak pokračovala po nilské promenádě.“

„Jsi si jistý, že to byla paní Spinková?“ Howardův hlas zněl vzrušeně.

Sajjád zvedl bradu a zkřížil si paže na prsou: „Efendi Cartere, chcete mě urazit? Sajjád má oko na krásné ženy a paní Spinková je krásná žena. Ale to vám nemusím říkat.“

Howard vzal Sajjáda, který ho už málem přerostl, stranou. Co mu chtěl říci, nebylo určeno pro cizí uši: „Pan Spink s paní Spinkovou špatně zachází. Chce se s ním rozejít a prchnout do Anglie. Bezpodmínečně musím vědět, co má v plánu. Slyšíš?“

„Žádný problém, efendi Cartere!“ odpověděl Sajjád a aniž vyčkal dalších instrukcí, rozběhl se do údolí a vířil za sebou prach jako pouštní liška na útěku před lovci.

Už se stmívalo a Howard se zabýval úpravou svého domku, když se blížil Sajjád stejnou rychlostí, jakou ho opustil. „Efendi Cartere!“ volal už z dálky a mával složeným papírem. „Zpráva od paní Spinkové.“

Carter vzal list a četl: „Howarde, doufám, že jste v pořádku. Koupila jsem si jízdenku na noční vlak do Káhiry a rezervovala lodní lístek na parník Sudan plující z Alexandrie do Neapole. Modlím se, aby všechno dobře dopadlo.

Přijdete se se mnou večer rozloučit na nádraží? – S láskou Elizabeth“

Howard si zamyšleně zamnul bradu a zeptal se: „Sajjáde, kdy odjíždí noční vlak do Káhiry?“

Sajjád povytáhl obočí, jako kdyby mu chtěl sdělit něco důležitého. „To záleží na různých věcech!“ odpověděl šelmovsky. „Podle přání železniční společnosti by měl noční vlak odjet v deset hodin deset minut. Ale to je jenom přání – jako si lidé přejí dobrý den a moc o tom nepřemýšlejí. Ve skutečnosti noční vlak sotva někdy vyjede z luxorského nádraží před jedenáctou. Pan Zaki Rakis, přednosta stanice, říká, že všechen spěch pochází od ďábla.“

S pocitem smutku se Howard večer vypravil na cestu do Luxoru a ani převozník, kterého znal léta a jenž měl vždycky na rtech nějaký veselý popěvek, ho nedokázal rozptýlit. V květinářství před Winter Paláce koupil kytičku jasmínu. Zahanbeně ji schoval pod sako.

Howard se rozhodl, že půjde na nádraží postranním vchodem, kudy se dopravovala zavazadla cestujících. Tady si mohl být jist, že jeho příchod bude nepozorovaný. Na nádraží se postavil pod železnou stříšku. Tam měl nejlepší přehled. V rozporu se Sajjádovým sdělením přijel vlak s jídelním vozem a dvěma lůžkovými vagony přesně, potom však zřejmě nikdo nespěchal. Strojvůdce, stewardi, nosiči zavazadel a průvodčí měli především zájem na tom, aby si vyměnili novinky. Ručičky na velkých nádražních hodinách už dávno překročily čas odjezdu, když začali první cestující nastupovat do svých kupé.

Carter vzrušeně vyhlížel Elizabeth. Samozřejmě si dělal starosti, jak to chce navléknout, aby se nepozorovaně vytratila. A protože neznal bližší okolnosti, nezbývalo mu nic jiného, než se důkladně dívat na všechny cestující, kteří se zdržovali na nástupišti. Musel počítat s tím, že Elizabeth se objeví v nějakém převleku. Všechno marně.

Nakonec se rozhodl, že bude přecházet po nástupišti tak, aby ho každý viděl, a pohledem putoval od jednoho okénka k druhému. Ručička hodin se blížila k jedenácté, když přednosta nádraží, který zavrhoval veškerý spěch, vyšel ve své červené uniformě k vlaku vybaven hlásnou troubou a ohlásil brzký odjezd. To se ovšem dalo pouze předpokládat, protože vlak už měl být dávno pryč a jeho hlas z trouby zněl tak nesrozumitelně jako muezínova ranní modlitba.

Howard se musel bezradně dívat, jak se vlak dává do pohybu a mizivé tmě směrem na sever. Muselo se přihodit něco neočekávaného – Carter si to jinak nedovedl vysvětlit, a tak se vydal domů. Z převoznické pramice hodil do Nilu kytici jasmínu.

Uplynuly dva dny a Sajjád mu přinesl zprávu od Elizabeth. Její plán útěku byl odhalen a Spink jí vzal pas a peníze. Je zoufalá a neví, co si počít.

Howard si prohlížel spěšně naškrábaný dopis a pak zkoumavě pohlédl na Sajjáda: „Jak ti mohla paní Spinková ten dopis podstrčit? Jistě je teď hlídaná ještě více než předtím.“

„To si buďte jistý, efendi Cartere. Chudinky paní Spinkové je mi líto. Nařídila mi, abych vám řekl, že na sebe máte dávat pozor. Efendi Spink je zlý člověk. Všichni se ho bojí. Ze strachu před výpraskem jsou všichni sluhové na jeho straně, i když je jim paní Spinková mnohem milejší.

Jenom jeden je na straně té krásné lady: můj bratr Sulejman.“

„Tvůj bratr je sluhou u Spinka?“

Sajjád přikývl, jako by to byla nejsamozřejmější věc na světě. Zamrkal a prohlásil: „To je dobře, když má člověk hodně bratrů, že?“

Lord Carnarvon bydlel v apartmá v přízemí hotelu Winter Palace. Lady Almina a malá Evelyna už dávno odjely do Anglie. A jednoho dne se v hotelu ohlásil evropsky oblečený Egypťan s fezem na hlavě. Chtěl mluvit s lordem Carnarvonem ve vážné záležitosti. Své jméno neprozradil, prý nehraje roli.

Jeho lordstvo nebylo zvyklé na takovou nezdvořilost, nakonec však zvítězila zvědavost a vyšel do haly vstříc neznámému cizinci.

„Kdo jste?“ zeptal se lord a prohlížel si muže od hlavy k patě. Ani elegantní tmavý oblek nedokázal zmírnit podezřelý dojem, jaký ten člověk vyvolával. Neznámý patřil k lidem, s nimiž je lepší nemít nic společného. Na černých vlasech měl nános brilantiny, pudr překrýval stopy po oholených vousech a oblek vypadal zblízka ušmudlaný a oblýskaný.

Proto už by se Carnarvon nejraději stáhl zpátky, avšak cizinec, který nezareagoval na jeho otázku, pravil: „Jak jsem slyšel, mylorde, sbíráte starožitnosti a výsledky vašich archeologických vykopávek zatím nejsou nijak ohromující.“

Lord zaváhal: „No a?“

„Mám na prodej jednu věc, něco nádherného, sire, ozdobu každé sbírky. Ale neodebereme se na nějaké klidnější místo, kde nebudeme mít při rozhovoru žádné svědky?“

Carnarvon přikývl a ukázal na sedací kout u schodů vedoucích na ochoz. Usadili se.

„O co jde?“ zeptal se lord.

„O vázu se zlatou pukličkou z období I. dynastie, jeden z nejstarších uměleckých předmětů, jaké kdy byly v Egyptě nalezeny.“

„Chci ji vidět. Okamžitě.“

„Inšalláh,“ přikývl tajemný Egypťan. „Ale já určím podmínky.“

„A to?“

„Tři sta britských liber. A musíte se nechat se zavázanýma očima dopravit tam i zpátky. Ručím za vaši bezpečnost. Máte moje slovo.“

Taková dobrodružství byla podle lordova vkusu. Na svých cestách kolem světa prožil nebezpečnější situace a nebál se smrti ani ďábla. Bez rozmýšlení zašel do místnosti s trezory za portýrovou lóží a dal si vyplatit tři sta liber. S

nimi vyšel z hotelu, kde na něj Egypťan čekal. Společně nastoupili do uzavřeného kočáru stojícího u chodníku.

„Musíte prominout,“ omluvil se neznámý, když Carnarvonovi zavazoval oči, „ale je to pro moji bezpečnost.

Kdyby se vám ten kousek nelíbil, přivezu vás zase zpátky a nikdy jsme se neviděli.“

To znělo téměř seriózně. A kočár se dal do pohybu.

Po deseti minutách jízdy získalo jeho lordstvo dojem, že vůz jezdí v kruhu. Opakovaly se podivné zvuky a Carnarvon se netrpělivě zeptal: „Poslyšte, pane, je to ještě daleko?

Mohu se snad spolehnout na vaše slovo?“

Uslyšel, jak se neznámý, který seděl naproti němu, směje a říká: „Sire, kdybychom se my, gauneři, už nemohli spolehnout jeden na druhého – tak potom už na koho?“

Doma v Anglii by muže, který ho stavěl do jedné řady s gaunery, vyzval na souboj. Ale tady v Egyptě bylo všechno jinak. „Porchy“ se zasmál. Nezbývalo mu nic jiného, když se nechtěl připravit o šanci získat cennou starožitnost.

V té chvíli kočár zastavil. Cizinec opatrně pomohl Carnarvonovi z vozu a po čtyřech schodech ho vedl do domu a dále do prázdné místnosti, v níž se hlasy rozléhaly.

Tam mu sňal šátek z očí.

Místnost byla bíle vymalovaná a uprostřed stál starý dřevěný stůl. Ze stropu visela žárovka a osvětlovala vázu ze žlutozeleného alabastru. Ta byla dvě stopy vysoká a zdobily ji obrázky bohů se zvířecími hlavami a hieroglyfy. Uzavřená byla polokruhovitým zlatým víčkem. Carnarvon byl oslněný. Ještě nikdy tak nádherný kousek neviděl.

Neznámý se lstivým úsměvem a pažemi zkříženými na hrudi sledoval lordův lačný pohled. „Tak co, sliboval jsem příliš?“ zeptal se nakonec a vzal vázu do rukou, aby ji podržel proti světlu. Alabastr se rozzářil, jako kdyby uvnitř planul oheň.

„Tři sta liber?“ zeptal se nejisté lord, jako by se obával, že cizinec cenu mezitím zvedl.

Ten však jen beze slova přikývl.

Carnarvon rychle vytáhl peníze z kapsy a podal je muži.

„Je vaše, mylorde,“ řekl Egypťan a podal mu tu krásnou vzácnost.

Jen sběratelé Carnarvonova druhu mohou pochopit, co Angličan v tom okamžiku pociťoval. Mlčky a dojatě k sobě tiskl vázu jako otec, jenž poprvé drží v náručí své dítě. Měl slzy na krajíčku. Vzrušením nedokázal promluvit. Pravou rukou jemně přejížděl po hedvábném alabastru.

Carnarvon se polekal, když k němu neznámý zezadu přistoupil. „Prominete, mylorde, ale opět vám musím zavázat oči.“

„Porchy“ si to nechal líbit, aniž dal drahocennou vázu z ruky. Tak byl vyveden z domu.

Už bylo pozdě a na ulicích ruch téměř utichl. Carnarvon se už ani nezajímal o trasu, kterou kočár projížděl, jenom si uvědomil, že tentokrát to trvalo o polovinu času méně. Když kočár zastavil, cizí muž mu sňal šátek a rychle se rozloučil.

Carnarvon vystoupil a kočár se rozjel severním směrem.

Chladný noční vzduch dělal lordovi dobře. Aby nevzbudil pozornost, svlékl si sako a zabalil do něj vázu. Pak vešel do hotelu Winter Palace.

Druhého dne ráno vyslal posla do Dér el-Bahrí, aby za ním Carter okamžitě přišel do Winter Palace. Howard, když se vydal do Luxoru, netušil nic dobrého. Už „lordyho“ – jak Carnarvonovi říkali dělníci – neviděl pět dní a přestávky mezi jeho návštěvami vykopávek byly stále delší. Vypadalo to, jako by Carnarvon ztratil chuť v Dér el-Bahrí dále kopat a Howard si na přívozní pramici dával dohromady vhodná slova, jimiž by ho přesvědčil, aby vydržel alespoň do podzimu, než začnou s vykopávkami v Údolí králů.

Ale nakonec se všechno odehrálo jinak. Lord ho přijal ve skvělé náladě, vůbec nebyl rozmrzelý a netrvalo dlouho a Howard uviděl důvod jeho nadšení. Carnarvon postavil vázu na stůl k oknu v apartmá a ranní slunce, které vrhalo zlaté paprsky na drahocennou nádobu, jí propůjčovalo nadpozemské vzezření.

„Mylorde!“ zvolal nechápavě Carter a přistoupil blíž k váze, aby si ji lépe prohlédl. Po chvíli se zeptal: „Mylorde, jak jste ten kousek získal?“

Carnarvon na otázku neodpověděl. Místo toho se obrátil na Howarda: „Chci od vás vědět jenom jedno, pane Cartere: je ten kus pravý, nebo jsem se nachytal na padělek?“

„Jestli je ta váza pravá?“ Howard se uchechtl. „Taková otázka u předmětu jako je tento vůbec nepřichází v úvahu.

Kdo by tak vynikající dílo padělal? Ale víte vůbec, co jste získal? Je to jedno z nejstarších uměleckých děl, které byly stvořeny lidskou rukou. Pravděpodobně pochází z I.

dynastie, je tedy téměř pět tisíc let staré. Mylorde, tu vázu nelze zaplatit!“

„Zaplatil jsem za ni tři sta liber,“ poznamenal lord povýšeně. „A teď si říkám, jestli se práce tam naproti, na druhém břehu Nilu vyplatí. Léta vydávám mnohonásobek a dosud jste – jistě prominete – dosáhl jen velmi skromných úspěchů. Pochopte mě správně, pane Cartere, tato kritika není zaměřena proti vám nebo vaší práci, ale neopouští mě myšlenka, zda bychom neměli vaše znalosti a schopnosti raději využít k tomu, abyste na černém trhu získával věci jako je tato. Přišlo by to levněji a ani byste si neumazal ruce.“

Carter zbledl jako stěna. Strnule stál na místě neschopen slova.

„Nechtěl jsem se vás dotknout,“ dodal Carnarvon, když viděl, co způsobil. „Samozřejmě bych vás platil jako dosud.

Jak se na můj návrh díváte?“

Carter polkl. „Odkud to máte?“ vypravil ze sebe tiše.

„Od jednoho Egypťana. Neřekl mi své jméno a tvářil se velmi tajemně. Ale to není podstatné.“

„To tedy je!“ vykřikl Carter a hlas mu přeskočil. „Ta váza, co máte před sebou, totiž byla před měsícem ukradena z muzea v Káhiře a od té doby ji hledá policie!“

„Cartere, vy žertujete!“ zaraženě odpověděl lord.

„V žádném případě.“

„A jste si jistý, že je to tato váza?“

„Absolutně jistý. Maspero projevil obavy, že už může být navěky ztracená. Prohlásil, že ta váza je prostě příliš známá, než aby se pro ni našel kupec. Jen idiot by na sebe vzal takové riziko a zaplatil za ni velkou částku. Je to jako kdyby byla ukradena Mona Lisa a nabízena na černém trhu.

To řekl Maspero.“

Lord Carnarvon přistoupil k baru, kde stály lahve a sklenice. Naplnil si sklenku do poloviny whisky a naráz ji vypil. Potom propukl v dlouhý, ošklivý smích.

„Nechci se vnucovat,“ pokračoval Carter, když se lord uklidnil, „ale možná bychom měli na druhém břehu kopat dál.“

Lord Carnarvon dva dny přemýšlel, jak situaci řešit a neztratit tvář. Potom napsal Gastonovi Masperovi, řediteli Správy starověkých vykopávek, dopis, že vykoupil cenný kousek ze spárů černých obchodníků bažících po penězích.

XXIII

V polovině května, když se smutek nad smrtí krále Eduarda VII. trochu uklidnil, pořádal Theodore Davis v hotelu Luxor velkou slavnost. Archeologové zpravidla opouštějí místo svého působení v takové tichosti, v jaké přišli, ovšem Davis byl spíše dobrodruh než archeolog.

Především to byl bohatý Američan, který byl rád středem pozornosti, a proto slavnost, kterou uspořádal na rozloučenou, předčila všechno, co tu dosud bylo. Plesový sál hotelu byl vyzdoben egyptskými vykopávkami jako kdysi divadlo v Káhiře při premiéře Verdiho opery Aida a sotva někdo dokázal rozeznat, zda jsou to originály či kopie.

Sfingy a sochy v životní velikosti se střídaly s obrazy božstev a nástěnnými reliéfy a spoře oblečená dámská kapela hrála k hostině, jak to bylo vidět na nástěnných malbách v hrobech na druhém břehu Nilu.

Theodore Davis se převlékl za faraóna a navzdory svému věku si vzal na sebe krátké roucho. Nahé paže mu zdobily zlaté náramky a zlatomodře pruhovaný šátek skrýval řídké, šedivé vlasy. Jeho manželka byla oproti tomu oblečena vznešeně a střízlivě, v dlouhých splývavých šatech jako královna Nefertiti.

Pozvaná byla společenská smetánka Luxoru, všichni archeologové mezi Káhirou a Asuánem, Američané a Evropané a samozřejmě lord Carnarvon a Howard Carter – celkem jistě dvě stovky svátečně oblečených lidí.

Jako kdyby si narežíroval i finále svého egyptského pobytu, odhalil Davis krátce před vypršením své archeologické licence pro všechny zcela nečekaně bohatý hrob. Sice to nebyl hrob faraóna, ale přece jen hrobka tchána a tchyně Amenhotepa III. naplněná drahocennými pohřebními dary. Americké noviny, dokonce i New York Times, o tom psaly na prvních stránkách.

Důstojná stará dáma oblečená v černém sametu jako kdysi královna Viktorie a se závojem zakrývajícím vlasy k sobě poutala pohledy všech a Davis se slunil v lesku její přítomnosti. Bydlela v hotelu Winter Palace pod jménem Pierrefondsová, rychle se však proslechlo, že za tímto zvláštním jménem se skrývá Eugénie, poslední císařovna Francouzů.

Američanova maska se jí líbila a vtipně, francouzsky zbarvenou angličtinou pravila: „Pane Davisi, proč jste mi neřekl, že přijdete v kostýmu? Byla bych se převlékla za mumii.“

Davis potlačil smích a odpověděl: „Výsosti, při vašem vzezření by se to nepodařilo!“

Stará dáma zamávala černou hůlkou se stříbrnou rukojetí a pokárala ho: „V mém věku působí všechny komplimenty trapně. Měl byste toho nechat, pane Davisi!“

Takto pokárán začal Američan konverzaci z jiného konce: „Výsosti, jste v Luxoru poprvé?“

„Ne, to ne. Tehdy, před více než čtyřiceti lety při otevírání Suezského kanálu, jsem podnikla cestu po Horním Egyptě. To ještě byly časy! Tenkrát jsem cestovala do Egypta na své jachtě L’Aigle. Byla považovaná za nejkrásnější loď v celém Středozemním moři. Dnes musím být ráda, když dostanu lodní lístek na linkový parník.

Takový je život.“

Pohled jí přitom padl na elegantního pána s prošedivělými spánky a niklovými brýlemi s koženými chránítky před oslněním. Eugénie se naklonila k Theodoru Davisovi a tiše se zeptala: „Není to doktor Munthe, Axel Munthe?“

„Vaše Výsost ho zná?“

„Ne, dosud jsem neměla to potěšení, ale hodně jsem o něm slyšela. Dlouhý čas strávil v Paříži a když někdo žije v exilu, zajímá se o všechno, co se v jeho vlasti děje. Prý je to skvělý lékař a u švédského královského dvora je jako doma.

Především ženy ho zbožňují, jako kdyby dělal zázraky jak Ježíš.“

Muž, o němž se pělo tolik chvály, nosil žaket jako kdyby se v něm narodil. Byl zvyklý, že ho obklopovaly ženy. A tak tomu bylo i zde. Jakoby náhodou zachytil pohled bývalé císařovny a lehce kývl hlavou na pozdrav.

Davis mu pohybem ruky naznačil, že ho zve, aby se k nim přidal. Munthe se nenechal dvakrát prosit.

„A co vás sem zavedlo, pane doktore?“ zeptala se stará dáma, když jí Davis představil vzácného hosta.

Otázka byla dosti neobvyklá, ovšem Muntheova odpověď tu neobvyklost ještě zdaleka překonala.

Odpověděl: „Madame, hledám egyptskou sfingu z červené žuly, která by zdobila lodžii mého budoucího domu. Našel jsem obyčejný kousek země a na něm si stavím svůj příbytek, kde budu moci žít prostým životem mezi obyčejnými, nevzdělanými lidmi. Nepotřebuji nic než vybílenou místnost s tvrdou postelí, stůl z jedlového dřeva, pár židlí, klavír, za okny cvrlikání ptáků a vzdálené šumění moře.“

„Ale povězte nám, doktore, co způsobilo takový obrat ve vašem myšlení? Přece jste dlouho pobýval v Paříži a patřil k výkvětu společnosti. Nebylo vévodkyně či markýzy, která by nevyužila vašich služeb. A nezbavil jste i několik ruských velkoknížat a vévodu z Aumale bolestí v kříži? A teď se chcete stáhnout do ústraní? A kam, smímli se ptát?“

„Vždycky jsem nenáviděl ten nepřirozený život velkoměst. Nechci už ztrácet svůj čas v atmosféře nemoci a rozkladu. Nechci už být módním lékařem. Mám strach, že bych skončil jako můj přítel Guy de Maupassant. Ne, madame, stavím si svoje tuskulum.“

„A můžeme se ptát, kde ten zaslíbený kousek země leží?“

„Na Capri, madame, přesněji řečeno na Anacapri, nahoře v horách s pohledem na Neapolský záliv. A tam, stovky metrů kolmo nad mořem, mě má střežit sfinga z červené žuly. Pane Davisi, musíte mi pomoci. Neodjedu z Egypta, dokud takovou sochu nezískám.“

Davis vrtěl hlavou. „Obávám se, že já nejsem pro vás ten správný člověk. A také bych vám nedoporučoval, abyste své přání nahlas rozhlašoval. Časy, kdy se dalo v Egyptě koupit všechno, totiž uplynuly. I kousky, které vidíte tady, jsou všechny registrované a neprodejné.“

Náhodou se k nim blížil Carter a Davis se obrátil na Muntheho: „Zkuste se zeptat tady toho pána. Jmenuje se Howard Carter a má pověst vynikajícího archeologa. Carter strávil polovinu života v Egyptě. Jako dlouho už žijete v Egyptě, pane Cartere?“

Howard přistoupil až k nim, zdvořile všechny pozdravil a odpověděl: „Dvacet let, pane Davisi, ovšem dvacet let v Egyptě je tolik jako padesát v Evropě. Věřte mi, vím o čem mluvím.“

„To je doktor Munthe,“ představil Davis neobřadně muže po svém boku. „Je to známý lékař a hledá sfingu z červené žuly. Možná byste mu mohl pomoci.“

„Já?“ rozhořčil se Carter. „Jak jste přišel zrovna na mě?

Já jsem archeolog, pane Davisi, žádný překupník, to byste vlastně měl vědět!“ Obrátil se k nim zády a odcházel.

„Někdy je trochu prudký,“ poznamenal Američan a díval se za Howardem. „Mohl bych o tom vyprávět. Dost dlouho jsme spolu pracovali.“

Carter vyšel na terasu. S hranou lhostejností vyhlížel Elizabeth. Dlouho už o ní nic neslyšel a byl si jistý, že Spink by si nenechal ujít oslavu jako je tato. Náhle ho někdo zatahal za rukáv. „Pane Cartere!“

Byl to Arthur Weigall. „Vy nemáte Davise moc rád, že ne?“

„Ne,“ odpověděl stručně Howard.

„Já také ne,“ pokračoval Weigall. „Pracovat pod americkým šéfem je trest boží a dá se to srovnat jen s deseti ranami egyptskými v bibli.“

Carter se podivil: „Je tedy div, že vy jste to tak dlouho vydržel.“

„Ale vždyť sám víte, jaké to je, když člověk potřebuje peníze,“ namítl Weigall. „Teď jsem rád, že je to za mnou.

Vracím se do Anglie. A vy? Jak dlouho tady ještě chcete zůstat?“

„Jak dlouho?“ opakoval Carter udiveně otázku.

Vypadalo to, jako kdyby o tom ještě nikdy neuvažoval. „Jak dlouho?“ zašeptal nepřítomně. „Myslím že tak dlouho, dokud neobjevím nález svého života. To jsem si zkrátka jednou vzal do hlavy.“

„A co chápete tím nálezem vašeho života?“

„Najdu hrob Tutanchamona, někde tam, na druhém břehu, v kamenné poušti! A budu první, kdo po více než třech tisících letech do toho hrobu vkročí.“

Weigall se zamyslel. Zdálo se, že se k něčemu odhodlává, že chce něco říci. Pak tiše a zajíkavě promluvil: „Měl byste vědět něco, co vlastně mělo zůstat tajemstvím.

Davis si od Ayertona a ode mě vyžádal slib mlčení. Ale jestli má někdo právo se to dozvědět, pak jste to vy, pane Cartere.“

Howard se na Arthura Weigalla zkoumavě zadíval. Dělá si z něj legraci? Potom si všiml Weigallovy vážné tváře a vyzval ho: „Tak už konečně mluvte!“

Weigall se rozhlédl, rozpačitě si zamnul nos a začal: „To je totiž tak: Davis už hrob Tutanchamona našel, alespoň je o tom přesvědčený. A to je také důvod, proč zastavil práce a vrací se do Ameriky.“

Carter cítil, jak na něj dopadá obrovská pěst. Na okamžik jako kdyby ztratil všechny smysly, měl dojem, že omdlívá, že ztrácí vědomí a přišel opět k sobě, když se Weigall začal bránit, protože Carter ho chytil za ramena a křičel: „To není pravda! Řekněte, že to není pravda!“

„Pane Cartere, prosím vás, nevyvolávejte rozruch! Chci vám všechno vysvětlit!“

Howard byl k neuklidnění: „Tak našel faraóna nebo ne?“

A Weigall vyprávěl: „Začátkem roku jsme v Údolí králů narazili na nenápadnou hrobku, vlastně jenom šachtu bez ozdob bez výzdoby a nápisů. Hrob byl osm metrů pod povrchem a byl po strop naplněný blátem, které sem v průběhu tisíciletí naplavila prosakující voda. Vynesli jsme uschlé bahno nahoru, celé týdny je prosívali, avšak jediné, co jsme našli, byly úlomky skříňky s několika zlatými destičkami. Na dvou z nich bylo vyryto jméno Tutanchamona a jeho manželky Anchesenamony.“

„To nic neznamená!“ zvolal rozčileně Carter.

„O několik dní později,“ pokračoval Weigall, „jsme o pár kroků dál objevili jámu s hliněnými džbány, uschlými květinami a girlandami a několik sáčků s natronem. Ve džbánech byla suť, nic jiného než suť. Jeden však byl zabalený do šátku a na šátku bylo Tutanchamonovo jméno a datum rok 6. A v tom džbánu byly cenné zlaté šperky, prsteny a náramky vykládané emailem, leštěná zrcadla a nádobky na mastičky z modrého fajánsu. Davisovi tak hned bylo jasné, že hrobka je Tutanchamonův hrob, že hrob byl vyloupený a lupiči všechno, co nemohli unést, nechali v jámě, snad aby si to vyzvedli později.“

Carter sepjal ruce a se soucitnou tváří poznamenal: „Aha. Tak to tvrdí ten moudrý pan Davis. Vždyť obchodoval s mědí – jestli si dobře vzpomínám. Proč, proboha, u toho nezůstal? Tak on prý našel Tutanchamona!

Abych se nezasmál! Když si je svou věcí tak jistý, proč má jeho objev zůstat utajený?“

„To vám hned povím. Theodore Davis si bezpodmínečně chtěl ty šperky nechat pro sebe. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než celý nález zamlčet – i když to byl Tutanchamonův hrob.“

„Ten blázen! Ale nepodaří se mu dostat poklad ze země!“

„Musím vás zklamat, pane Cartere. Už se mu to podařilo. Davis ty cennosti skryl do svých cestovních zavazadel, a ta už jsou dávno na cestě do New Yorku.“

„A s takovým člověkem jsem léta pracoval!“ Howard zavrtěl hlavou. „Někdy mám pocit, že jsem pro tohle řemeslo moc slušný. Ale řekněte mi jedno: Vy si také myslíte, že to byl hrob zapomenutého faraóna?“

Weigall stáhl tvář, jako by mu bylo nepříjemné na tu otázku odpovědět. Potom prohlásil: „Abych byl upřímný, zpočátku jsem byl také přesvědčený, že jsme našli místo Tutanchamonova posledního odpočinku. Koneckonců bylo na některých pohřebních darech jeho jméno. Čím déle však o tom přemýšlím, tím více rostou mé pochybnosti. Jistě, dalo by se předpokládat, že tento faraón byl absolutně bezvýznamný, proto mu také byl postaven prostý hrob bez jakékoli výzdoby. Ale proti tomu svědčí cenné šperky, které jsme našli. Pane Cartere, ještě nikdy jsem neviděl něco tak nádherného!“

„A sarkofág? Myslím jak vypadal sarkofág? Byl umělecky vyzdobený, nebo spíše obyčejný, bez nároků na krásu?“

„Sarkofág? Nebyl tam žádný sarkofág. Ta jáma by byla na sarkofág příliš malá.“

„Pak, pane Weigalle, to nebyl hrob faraóna. V dějinách starého Egypta není jediný faraón, který by byl pohřben bez sarkofágu. I kdyby byla mumie uloupena, sarkofág by lupiči nechali na místě. Ne, Davis mi nevyvrátí přesvědčení, že Tutanchamonův hrob ještě nebyl nalezen.“

Carter se lehkým stiskem ruky rozloučil s Weigallem a vyšel do temného hotelového parku, kde usedl na lavičku a zadíval se do korun sukovitých stromů, jejichž černé siluety se odrážely od nočního, temně modrého nebe. Howard plakal a když to zjistil, přemítal o důvodu. Asi to byla zlost, že mu někdo jiný chtěl ukrást slávu objevitele. A přitom je on, Howard Carter, jediným, komu tato sláva patří.

V jediném okamžiku ho zachvátila horečka a začal fantazírovat. Kolem něj přecházely řady dělníků nesoucích džbány a všelijaké cennosti, polonazí bubeníci tloukli do rytmu a Davis sledoval scénu pod slunečníkem, na zlatém křesle, které dělníci předtím vytáhli z jednoho hrobu.

Velkoryse kynul davu, který ho oslavoval jako faraóna.

Howard dokonce viděl mezi jásajícími i sám sebe, přestože by nejraději Davise zabil.

Když se probudil z toho stísňujícího zlého snu, obestřel ho nevysvětlitelný strach. Měl pocit, že ho někdo sleduje. S

očima dokořán zíral do tmy, naslouchal každému zvuku a nakonec se hnal zpátky k jasně osvětlené terase, kde jeho nečekané objevení vyvolalo údiv.

Ty jsi blázen, oslovil se v duchu, jsi na nejlepší cestě ztratit rozum. A všechno jenom kvůli tomu zatracenému faraónovi, jehož nikdo nezná, a o němž i chytří lidé tvrdí, že nikdy neexistoval! Ale ve stejné chvíli, kdy se celou silou svého rozumu snažil situaci zlehčit, namluvit si, že jeho život nezávisí na odhalení jedné vyschlé, nevzhledné mumie, cítil touhu přiblížit se té tajuplné bytosti. Už pouze ze jména Tutanchamon – Žijící obraz Amonův – vycházela magická síla, kterou si nedokázal vysvětlit. Energicky, avšak neviditelně, ho přitahovala jako magnet.

Rozhovor s Weigallem Cartera rozrušil. Nechtěl se už s Davisem setkat a potají se vytratil jako kapesní zloděj. V

předsálí vběhl do náruče lorda Carnarvona, jenž byl v doprovodu dvou dam ve svátečních róbách.

„Mylorde,“ zavolal na něj Carter s vážnou tváří, „zítra začneme kopat v Údolí králů. Slyšel jsem hlas faraóna!“

Obě dámy se tázavě zadívaly na lorda Carnarvona. Ten stáhl koutky úst a pokrčil rameny. „Občas bývá pan Carter poněkud zvláštní,“ poznamenal lehce ironicky. „Asi už žije v poušti příliš dlouho.“

Druhý den ráno. Nad Údolím králů se vznáší dusno a mlžný opar. Už z dálky jsou vidět oblaka prachu. Řetěz tří set mužů, jeden v dosahu druhého, si podávají koše se sutí a štěrkem a dopravují je do údolí. Někteří si prozpěvují, avšak co bylo původně míněno pro povzbuzení, působí spíše monotónně a uspává.

Na písečném pahorku trůní Howard Carter v křesle a nad sebou má okrový slunečník – tak jak viděl Davise ve své včerejší vizi. Hlásnou troubou křičí: „Hlouběji!

Zatraceně, kopejte do větší hloubky! Do mnohem větší hloubky!“

„Efendi Cartere!“ volá Rais Ali Husajn z díry v zemi, „efendi Cartere, jsme už v devíti metrech. Písek je tak sypký, že by se stěny mohly každým okamžikem sesout. Mí muži mají doma ženy a děti. Už nechtějí. Je to moc nebezpečné.“

„Naposledy říkám, hlouběji. Řekni svým lidem, že kdo se bojí kopat, ať jde domů. Ale ať si nemyslí, že u mě ještě někdy najde práci. Pověz jim to!“

Po krátké debatě dělníci pokračují v práci. Zoufale se prohrabávají do podzemní říše.

„Půjdeme do deseti metrů, dřív mi nikdo z té díry nevyleze!“ Carter je jako posedlý.

Když lord Carnarvon v poledne přišel do Údolí králů, překvapeně se zastavil před ohromnou trychtýřovitou jámou, kterou už Carterovi lidé vyhloubili.

„Proč jste včera tak rychle zmizel?“ zeptal se a snažil se pohledem najít nějakou zvláštnost ve výkopu.

„Nebyla to moje slavnost, nýbrž večírek měděného magnáta Davise,“ odpověděl chladně Carter. „Proč bych tam měl setrvávat do konce?“

Carnarvon nepochopil Carterovu narážku a vyptával se dál: „Nelíbilo se vám to? Bylo možné setkat se tam se spoustou zajímavých lidí.“

„Cizí lidé mě nezajímají,“ nevrle odsekl Carter a ukázal na hlubokou jámu. „Jediný člověk, který mě zajímá, leží někde tady dole, nebo tam či onde, možná také někde úplně jinde. To je jedno. Chci ho najít a najdu ho.“

Lord Carnarvon sňal klobouk a otřel si kapesníkem čelo. „Kolik takových jam chcete vykopat, pane Cartere?“

„Deset, dvacet, co já vím? Tolik, kolik bude třeba, abych našel Tutanchamona.“

„A když ani potom nebudete mít žádnou stopu?“

Howard přistoupil o několik kroků blíž k lordovi a vzrušeně vykřikl: „Mylorde, cítím to. Je tady, docela nablízku. Vy nevnímáte blízkost faraóna?“ Teatrálně rozpřáhl ruce jako by chtěl létat a přitom ztratil rovnováhu.

Klopýtl a přepadl přes okraj kráteru a ještě než mohl zareagovat, začal písek téci, rychle a silou laviny. Křičel a mával rukama jako tonoucí. Zoufale se pokoušel pád zastavit, ale jeho prudké pohyby jen zrychlovaly klesání.

Jako kdyby ho do hloubky stahoval vír. Na okamžik uviděl nebe, potom ho obklopila úplná tma. Cítil se jako ochromený, zabetonovaný a jeho poslední jasnou myšlenkou byla otázka: Faraóne, proč mě chceš zabít?

Klobouk panama označoval místo, kde se Howard propadl do země. Rais a několik dalších dělníků, které přilákalo šumění písku zasypávajícího kráter, začali rychle kopat. Pomocí košíků odhazovali písek ke straně a už po několika minutách se objevila paže a hned poté Carterova hlava olepená pískem. Ali Husajn se naklonil a poklepával Howardovi na tváře. „Efendi Cartere! Efendi Cartere!“

křičel a pak se obrátil na dělníky: „Vodu! Přineste vodu!“

Z hliněného džbánu vychrstl Rais všechnu vodu Carterovi do tváře. Jeho muži zatím už Howarda vyprostili až do pasu. Otevřel oči a zašeptal: „Byl jsem docela blízko něj.“

Carter rozhodně nehodu, při které mohl přijít o život, nepovažoval za podnět postupovat opatrněji. Už druhý den otevřel nedaleko další kráter, opět do desetimetrové hloubky a opět aniž objevil jedinou stopu po zapomenutém faraónovi. Ani další den neprošel jinak a ani ten, který po něm následoval.

Po třech měsících práce, kdy se Údolí králů podobalo krajině poseté krátery, jakou si představujeme na Měsíci, se začali dělníci bouřit. Neviděli už ve své práci smysl. Neboť na rozdíl od všech archeologů před ním Carter s oblibou kopal na místech, která ostatní považovali za beznadějná.

Den ze dne byl uzavřenější a mlčenlivější. Z úst mu nevyšlo jediné vlídné slovo. Dělníci byli houfně propouštěni. V

Údolí králů se šířila nenávist a nevole, nenávist k bezohledným dělníkům a nevole těch, kteří přišli o práci – a záviděli ostatním jejich dobrý výdělek.

V listopadu, když se rychle a brzy stmívalo, a noci se daleko od hluku města protahovaly do nesnesitelné délky, se Howard jednoho dne za soumraku vracel ke svému domku a z dálky už viděl, jak z něj hrozivě stoupá k nebi sloup tmavého kouře. Carter netrpělivě pobídl Sira Henryho ke klusu. Když dospěl k místu, kde se nezpevněná cesta vinula kolem naváté pískové duny, dech se mu zatajil. Jeho dům hořel. Téměř s morbidní krásou šlehaly z dřevěné střechy žluté a rudé plameny, rozžhavené trámy skřípěly a ohnivé třísky se syčením vystřelovaly k zemi.

Carter hleděl do plamenů jako očarovaný a věděl, že už není pomoci.

Spink, prolétlo mu hlavou a rychlostí požáru v něm vzrůstala nenávist k protivníkovi. Jenom on může vězet za touhle lumpárnou!

Howard klidně, téměř lhostejně usedl na zem a sledoval strašidelné představení. Co už můžeš ztratit, pomyslel si a náhle ho napadlo, jak ubohý život dosud vedl. Hlasitě se rozesmál. Smíchy se otřásal a před očima mu hořel dům, zalykal se, kašlal a válel se v písku. Jeho křečovitý smích přehlušil dokonce i praskání ohně.

Později si nedokázal vzpomenout, jak dlouho strávil v tomto kataleptickém stavu. Za nějakou dobu však v záři ohně uviděl ustarané tváře. Ze břehu Nilu, z Kurny a z Dra Abú en-Naga přispěchali lidé. Ale protože v okruhu půl míle nebyla žádná voda, nikdo se nemohl ani pokusit oheň uhasit.

Z domu a jeho zařízení nezbylo vůbec nic. A když druhého dne prohraboval ještě teplý popel, měl pocit, jako by se probíral svou minulostí. Z kufru, který ho provázel už dvacet let, zbyla jenom ubohá kostra. A v ní k nepoznání roztavený rámeček. Z fotografie, která v něm kdysi byla, zůstal prach.

Hamdi-Bey, velitel policie v Luxoru, přišel se dvěma strážci pořádku, aby pátral po příčině požáru. Vyšetřování se však omezilo na lhostejné zašťourání do popela a konstatování, že příčina požáru je neznámá. Nic jiného Howard ani nečekal. Jen tak mimochodem a když policisté nebyli na doslech, mu Hamdi-Bey zašeptal: „Pane Cartere, jestli vám smím poradit, odejděte z Luxoru. Máte tady příliš mnoho nepřátel.“

Ale často chodí štěstí a neštěstí ruku v ruce. Lord Carnarvon prohlásil, že svému archeologovi dá postavit nový dům z pevných cihel. Howard navrhl místo bezprostředně u vstupu do Údolí králů. Dokud nebyl dům hotový, a to trvalo měsíce, přespával pod stanem nedaleko staveniště a snášel nepříjemné noční návštěvy pískomilů, krys a pavouků. Carter vždy spal s puškou ve spacím pytli a s prstem na spoušti.

V jedné z těch nekonečných nocí, ve kterých ho pronásledovaly zlé sny a divoké představy, vyšel Howard před stan, aby tam čekal, až přijde den. Uviděl, jak se od Nilu blíží blikavé světlo. Přiložil si pušku k líci. Světlo mířilo přímo k němu.

Když bylo vzdáleno asi sto kroků, Howard zvolal: „Kdo je?“

Ze tmy se ozvala odpověď: „Žádný strach, to jsem já, doktor Munthe.“

Carter hlasu nedůvěřoval. „Munthe? A co tady chcete uprostřed noci?“

„Mluvit s vámi, pane Cartere.“

„To jste si vybral dost nezvyklou dobu,“ prohlásil Howard, když se Munthe objevil přímo u něj.

Doktor Munthe v měkkém klobouku a pelerině sebejistě odpověděl: „Ale pane Cartere, o vás je známo, že vstáváte časně ráno a já nejsem zvyklý spát déle než tři hodiny denně. Spánek je promarněný čas. A není nutné, aby nás někdo viděl spolu. Myslím, že vám bylo nepříjemné, když jsem vás na večírku na rozloučenou oslovil kvůli sfinze.

Přiznávám, že to ode mě nebylo příliš šikovné.“

„To máte úplnou pravdu, pane doktore. Už jste někde uspěl?“ Munthe položil svítilnu na zem a zavrtěl hlavou.

„Bohužel ne, ale ještě jsem se nevzdal. Naposledy mě poslali za jistým panem

Spinkem, mazaným kulhavým Angličanem, který měl na prodej všechno možné, jenom žádnou sfingu. Nabízel mi čerstvé mumie a starý zlatý pohár. Ale přece si nemohu na terasu postavit mumii!“

Carter zbystřil pozornost: „Říkal jste zlatý pohár?“

Munthe mávl rukou. „Prý je z pohřebního pokladu nějakého neznámého faraóna a Spink za něj požaduje tisíc anglických liber.“

Carter beze slova zašel do stanu. Zevnitř zavolal: „Vypijete si se mnou čaj, doktore?“

„Velmi rád.“ Carter ve stanu připravoval čaj a Munthe vysvětloval: „Neodvážil bych se za vámi jít, ale jeden mladý Egypťan, kterého jsem potkal v Luxoru, mi pověděl, že jediný člověk, který mi může pomoci, je pan Carter. Mám vás pozdravovat od Sajjáda.“

Howard vyšel před stan a na rozviklaný rozkládací stolek servíroval čaj. Jako židle sloužily dvě bedny. „Není to tu moc komfortní, ale zato v nejlepší poloze.“

Doktor Munthe souhlasně přikývl. „Závidím vám úkol, který jste si sám uložil. Člověk žije z úkolů, které si stanoví.

Čím dříve poznáme, že náš osud je v naší vlastní hlavě, tím lépe pro nás. Štěstí můžeme najít jenom v sobě samých.“

Carter s požitkem usrkával čaj a naslouchal slovům moudrého doktora. „A k vašemu štěstí patří sfinga, jestli jsem vás dobře pochopil?“

„Ano. A smířím se i s tím, že mě budete považovat za blázna.“

„Ale v žádném případě, doktore Munthe. Mám pocit, že ta sfinga by pro vás znamenala víc než pouhý dekorativní kousek. Bylo by to něco jako splnění snu, ochranný duch, symbolická postava vašeho života. Je to tak?“

„Je, pane Cartere. Chcete mi pomoci?“

„Uvidím, co mohu udělat. Z Luxoru do Karnaku kdysi vedla alej sfing, bylo jich několik set, možná jich bylo i tisíc a ještě jsou všechny zasypané. Jestli je o jednu více nebo méně, na tom už nezáleží. Největší problém ovšem bude transport.“

„O ten se nebojte, pane Cartere. O transport už je postaráno.“

Nad řekou svítalo a Munthe vstal, aby se rozloučil.

„Viděl jste ten zlatý pohár, který vám Spink nabízel?“

zeptal se Howard, když mu doktor podával ruku.

„Ne,“ odpověděl Munthe. „Prý ten drahocenný kousek přechovává v trezoru. Ale nemám o něj zájem. Proč se ptáte?“

„Jen tak,“ zalhal Carter. Pak se díval za zvláštním návštěvníkem, který mizel v ranním šeru.

Ráno Carter přehodil pušku přes rameno a vydal se na druhý břeh do Luxoru, aby si promluvil s Robertem Spinkem.

Spink seděl polooblečený u snídaně na terase svého domu a obsluhovali ho dva sluhové v arabském oblečení.

Jeden nosil jídlo a druhý mu stříhal nehty u nohou.

Howard si vymohl vstup do domu násilím a strážce, který se mu postavil do cesty a ptal se ho, co si přeje, odstrčil pažbou pušky. Muž se polekaně stáhl.

„Spinku!“ křičel Carter už z dálky. „Odprásknu tě, ty prašivěj pse! To ty jsi mi zapálil dům a ukradl zlatý pohár.“

Na Spinka Carterova tvrdá slova neudělala příliš velký dojem. Znuděně se obrátil a zašklebil se vetřelci do očí.

„Jaká to příjemná návštěva v tak časnou hodinu.“ Rázem se však zamračil a vyštěkl: „Co chceš, Cartere? Nevolal jsem tě.“

Howard zamával puškou a vykřikl: „Zlatý pohár, Spinku. Vím, že ho máš. Dej ho sem, nebo vystřelím a budeš chromý na obě nohy!“

Howard ještě nedopověděl a už cítil v zádech hlaveň revolveru. Když se opatrně otočil, poznal strážce, kterého na cestě odstrčil.

„Pusť pušku na zem,“ poručil mu klidně Spink. Carter poslechl a Spink dal strážci znamení, aby schoval revolver.

„Raději mi řekni, Cartere, kde je moje žena!“

Howard se zarazil. „Tvoje žena? Jak to mám vědět? Měl sis na ni dávat lepší pozor. Já chci vědět, kde je můj zlatý pohár!“

„Zlatý pohár? Nevím o čem mluvíš, Cartere. Měl sis na něj dávat lepší pozor. – Moje žena včera zmizela.“

„Tak?“ zeptal se škodolibě Howard. „To mě nepřekvapuje. Spíše mě překvapovalo, že s tebou tak dlouho mohla vydržet.“

„Utekla jenom s nejnutnějšími věcmi, bez peněz, bez dokladů.

Daleko se dostat nemohla. Ale jestli v tom máš prsty, Cartere, tak tě zabiju. To přísahám!“ Ze Spinkových tmavých očí šlehal oheň.

Carter byl teď obklíčen třemi strážci, kteří zaujali pohotovostní postavení několik kroků od něj a zbraně zatím drželi pod galábíjemi. Howard se necítil moc dobře. Od Spinka se dalo čekat cokoli. Vztek ale převažoval nad strachem.

Pomalu a shrbeně, jako by se chtěl na protivníka vrhnout, přistoupil ke Spinkovi a když byl těsně u něj, násilně tlumeným hlasem promluvil: „Nabízel jsi doktorovi Munthemu ke koupi zlatý pohár. Řekl mi to.“

Spink poprvé znervózněl, což u něj Howard ještě nikdy nezpozoroval. Pomrkával a krátce, prudce dýchal. Nakonec se opět zašklebil, jak bylo jeho zvykem. „Ten Munthe je starý blázen. Neví, co říká a žije ve svém světě snů. Tak jako ty, Cartere.“

Howard ustoupil o několik kroků zpátky, aby zvedl svou pušku. Strážci sledovali každý jeho pohyb. Carter se znovu otočil ke Spinkovi: „Tak ty mi tedy pohár nevydáš?“

„Jak ti můžu dát něco, co nemám? Zmiz a neobtěžuj mě svým fantazírováním.“

Ještě než Howard vyšel ze dveří, pohrdavě na soupeře pohlédl: „Od mládí mi stojíš v cestě, Spinku. Doufal jsem, že tady v Luxoru se tě zbavím. Říkám ti, že tady je místo jenom pro jednoho z nás.“

„Uvidíme, pro koho!“ vykřikl za ním Spink.

Tři dny žil Howard ve velkém neklidu. V Údolí králů, kde se jeho lidé prokopávali stále hlouběji do země, si Carter vylezl na kopeček a sledoval obzor. Čím více času ubíhalo, tím více se obával.

Konečně, čtvrtý den kolem poledne, se blížil Sajjád na svém oslu. Howard mu běžel naproti.

„Tak mluv!“ zvolal netrpělivě, když Sajjád mlčky sestoupil na zem.

Mladíkova tvář se rozjasnila: „Efendi Cartere, byla to těžká práce, ale všechno dobře dopadlo. Paní Spinková už pluje do Janova.“

„Jsi si tím úplně jistý, Sajjáde?“

„Úplně jistý, efendi Cartere. Čekal jsem, až loď vypluje.

Alláh je mi svědkem. Ovšem…“

„Co?“

„Bylo trochu drahé dostat falešný britský pas. Ale zato je skvěle udělaný. Ali říká, že je lepší než originál.“

„Tak kolik?“

Sajjád se na něj bezelstně zahleděl jako vždycky, když šlo o peníze: „Sedmdesát liber – se vším všudy.“ Odpověď zněla spíše jako otázka.

„Sedmdesát liber?“ Carter vzdychl, ale pak odpověděl: „V pořádku.“

XIV

V den, kdy Carter dostal zprávu o Elizabetině příjezdu do Londýna, byl svět stržen do víru událostí. Dva smrtící výstřely srbského nacionalisty vypálené na rakouského následníka trůnu a jeho manželku roznítily světový požár.

Jako strom, který před svou smrtí ještě jednou naplno rozkvete, tak bylo i toto léto zářivé a horké jako už dlouho ne. Neuplynul však ani den, aby na nebi nevyvstalo mračno vyhlášení války jedné země druhé: Rakousko Srbům, Německo Rusům, Německo Francouzům, Anglie Němcům, Francie a Velká Británie Rakušanům, Japonsko Němcům.

Byl právě konec srpna.

Howard se nastěhoval do svého nového domu na pahorku, do paláce v poušti s kopulí nad obývacím pokojem, která chránila před největším vedrem, s jídelnou a pracovnou včetně knihovny, s hostinským pokojem pro lorda Carnarvona a ještě jedním pro sluhu. Nezapomnělo se ani na koupelnu, i když to byla jen zinková vana na holé kamenné podlaze a každá kapka vody se musela na oslích hřbetech přepravit ze vzdálenosti půl míle. Domorodci z blízké vesnice nazvali nápadný dům Carter Castle.

Carterovi to lichotilo.

„Jak dlouho může taková válka trvat?“ zeptal se Carter pozdě večer, když seděl s Carnarvonem v místnosti s kopulí.

Lord zatáhl z cigarety nasazené ve špičce a pomalu, v několika obláčcích, vyfukoval kouř, aby získal čas. Pak odpověděl: „Neodvažuji se něco předpovídat, pane Cartere, ale dovedu si představit, že tato válka bude dost dlouhá.

Němci a Rakušané jsou skvěle vyzbrojeni. Mají dělostřelectvo s houfnicemi ráže patnáct centimetrů. Víte, co to znamená, pane Cartere? Z pevniny tak mohou rozstřílet naše ministerstvo války na padrť!“

„Proboha!“ zvolal Carter. „A to udělají?“

„Za předpokladu, že se trefí,“ zatvářil se lord vážně. „Já v každém případě odjedu co nejrychleji do Anglie. Vy tady, Cartere, buďte na stráži, než ta hrůza pomine. Přece se na vás mohu spolehnout, ne?“

„Samozřejmě, mylorde. Budu odtud sledovat Údolí králů, jako by v něm byla Anglická královská banka.“

Druhý den se lord Carnarvon vydal na cestu domů, což nebylo zcela bez nebezpečí. Itálie sice na začátku války vyhlásila neutralitu, ovšem ve Středozemním moři se bojovalo.

V Egyptě ještě vládl strašidelný klid a mnozí, především Egypťané, věřili, že velká válka je mine. Ale tato naděje byla pouhým snem. Země na Nilu byla už dlouho ovládána Velkou Británií a lord Kitchener, britský generální konzul, byl tajným vládcem Egypta. Chedív z milosti tureckého sultána neměl žádné slovo. Jakmile Rusko, Francie a Anglie vyhlásily válku Turecku, Angličané anektovali Egypt. Pro Angličana jako Howard Carter, jenž měl i tak nepřátel více než dost, bylo v těchto dnech poměrně nebezpečné ukazovat se na ulicích Luxoru.

Howard neměl nejmenší představu, co válka znamenala.

Pro něj byla válka záležitostí nositelů hodností a uniforem, kteří řešili své spory mezi sebou. Ostatně od dětství, kdy dostal k Vánocům olověné vojáčky po nejstarším bratrovi Vernetovi, nenáviděl uniformy. Figurky byly už tak ohmatané, že se nedal rozeznat přítel od nepřítele, takže ani nebylo možné hrát si na válku. I teď pociťoval silný odpor proti válce, protože neviděl smysl v tom, že si úplně cizí muži navzájem rozbíjejí hlavy a nemají z toho pro sebe nic.

Ke všemu neštěstí se běh následujících roků nevysvětlitelně zpomalil, tak jako se ve školních časech zpomalovaly dny školního roku a prázdniny ubíhaly jako vítr. Howard měl dost času o tom přemýšlet a odhalil důvod náhlého zpomalení let. Byla to samota, která jeho život téměř zastavila.

Pro vykopávky zůstalo Howardovi jen pár starých mužů z Kurny, s jejichž pomocí kopal další trychtýřovité otvory do země, zdaleka už ne tak hluboké jako na začátku války, ale stejně prázdné. Mladí odešli do války. Nejvíc mu chyběl Sajjád.

Carter dal postupně zasypávat všechny jámy, které za léta vykopali. Ovšem přesně zanesl do mapy jejich polohu a hloubku. Když byly tyto práce dokončeny, ve třech následujících dnech chodil do Údolí králů, jen aby na sebe nechal působit krajinu. Protože doufal, že když už ho nikam nezavedla jeho zkušenost, třeba to dokáže cit. Strávil tři nekonečné, osamělé dny v údolí, hlavu pokrytou mokrým šátkem chránícím ho před prachem a sluncem. Každý, kdo by ho potkal, by se vyděsil, nebo si alespoň položil otázku, jestli má tento poustevník v poušti ještě zdravý rozum.

Naštěstí však Carter zůstal ušetřen pohledů cizích lidí, nebo si to alespoň myslel, a pod mokrým šátkem se zrodilo podezření, že zapomenutý faraón nebyl pohřben do země, nýbrž do skalního hrobu jako královna Hatšepsut. Seděl na načervenalém balvanu, který měl nahoře proláklinu, v níž se mu dobře sedělo. Pohledem přejížděl po skalních stěnách a hledal podezřelé pukliny, jizvy nebo výstupky. Ukázalo se, že dalekohled, kterým se nejprve díval, pro něj není použitelný, protože vzhledem k nezvyklé perspektivě více skrývá než odhaluje. Ale obyčejné noviny srolované do trubičky skvěle dokázaly soustředit pohled, takže Howard po několika hodinách už objevil na skalních stěnách dva tucty podezřelých bodů. Pečlivě každý z nich zanesl na nákres, který si předtím připravil. Ale jak a kde začít?

Bylo mu špatně při pomyšlení, že léta kopal se stovkami dělníků na místě, které, jak se nakonec ukázalo, bylo omylem. Už viděl, jak se mu všichni archeologové posmívají. A opět jednou přemýšlel, jestli by nebylo lepší hledání konečně zastavit a ušetřit si tak nevyhnutelnou blamáž.

Při těchto myšlenkách nadešel večer a Carter zamířil ke svému domu na písčitém pahorku. Přestože měl elektrické světlo, chodíval si brzy lehnout. Raději ráno brzy vstával.

Obvykle spal tvrdě a pevně – tuto noc se však probudil, zcela proti svým zvyklostem – kolem jedné v noci. Měl pocit, jako když někdo v dálce volá jeho jméno.

Byl to sen, pomyslel si, protože sny se mu zdály často, a pokusil se znovu usnout. Ale nepodařilo se mu to. Místo toho opět slyšel, jak ho z dáli někdo volá. Zmatený Howard si přitiskl polštář na hlavu, aby tomu přeludu unikl. Nebylo to nic platné. „Cartere! Cartere!“ znělo mu v hlavě.

Vstal tedy, rychle se oblékl a se syčící karbidovou lampou vyzařující kužel bledého světla se vydal do Údolí králů. Nešel touto cestou v noci poprvé, tentokrát mu však připadalo, že je všechno jiné. Jako kdyby ho někdo nutil, jako kdyby ho před sebou hnala bouře, štval se Carter poklusem po stezce, aniž tušil, co tu vlastně v noci hledá.

Opět zaslechl vzdálené volání, tentokrát však už hlasitější. Howard se podivil: přestože hlas volal jeho jméno hlasitě a přestože bylo ticho, že mohl slyšet svůj dech, volání nezpůsobilo žádnou ozvěnu.

Na místě, kde se stezky v Údolí rozcházely jako vlákna pavouci sítě, se Carter zastavil, položil lampu na zem a naslouchal do noci. Jasně a zřetelně uslyšel volání: „Cartere!

Cartere!“

„Ano?“ odpověděl váhavě.

„Cartere! Cartere!“

Howard zvedl lampu, avšak její světlo bylo příliš slabé a nedokázalo osvětlit skalní stěny.

„Tutanchamone,

jsi

to

ty?“

Zatajil

dech.

„Tutanchamone, dej mi znamení!“

Nestalo se nic. Jenom jeden kámen se uvolnil ze skály a s tichým zvukem dopadl na hromadu štěrku. Znamení?

„Tutanchamone!“ vykřikl Howard a jeho hlas se ozvěnou odrážel od skal.

Žádná odpověď. V dálce zaštěkal pes. Rozhostilo se ticho, nekonečné ticho.

Podpatkem Carter táhl v písku rýhu ve směru, kde spadl kámen. Zamyšleně se vydal domů.

Za denního světla šel hledat rýhu v písku, kterou v noci udělal, ale nenašel ji ani po dlouhém pátrání, i když to místo znal. Nechtěl vyloučit, že padl za oběť přeludu, a tak si předsevzal, že v noci počká, zda opět uslyší ten hlas.

Nechal svítit lampu, aby neusnul. Někdy, pomyslel si, když podřimoval v křesle, je samota velké štěstí. Ale stejně jako štěstí, tak i samota zničí duši, když přesáhne určitou míru.

„Cartere!“ Zřejmě usnul, protože teď polekaně vyskočil.

Zase tady bylo to volání, tak podivné, jako by nepřicházelo z dálky nýbrž z hlubin země. „Cartere!“

Tak jak byl, oblečený do pyžama, vyšel Howard před dveře, otevřel dokořán oči i ústa a napjatě naslouchal.

Nakonec si klekl a pravé ucho, na které slyšel lépe než na levé, přitiskl k zemi. Domníval se, že volání se ve skalnaté zemi bude šířit jako šumění v drátech telegrafních sloupů.

Ale i tento pokus naslouchat byl marný, noc zůstala tichá a Howard se vracel do domu, aby si šel lehnout.

Jakmile usnul, znovu ho probudilo volání: „Cartere!

Cartere!“ Tentokrát tak zblízka, jako by volající stál přede dveřmi.

„Ano?“ odpověděl nesměle. „Faraóne Tutanchamone, jsi to ty?“

Sotva domluvil, vyděsil se sám nad sebou. Proč začíná mluvit s Tutanchamonem? Začíná šílet? Jistě, v posledních měsících četl o Tutanchamonovi hodně, vytvářel různé teorie o tom, kdo tento faraón vůbec byl, kde a proč m usí být asi pochovaný, a zase je zavrhoval. Pak přemítal, jestli je ještě pánem svých smyslů.

Opět jako kdyby ho volal nějaký hlas. Carter bez ohledu na své noční oblečení a bos vyšel z domu, seběhl dolů z pahorku a hnal se dál do Údolí králů. Faraón tě volá, bušilo mu v hlavě. Tutanchamon tě volá.

Zase se zastavil uprostřed pavučiny cest, jako by ho tam někdo povolal. Opět naslouchal, tentokrát však zůstalo všechno v klidu – zůstal na místě nejméně hodinu. Až když se ho zmocnila zima a písek mezi prsty mu připomněl, že je bos a v pyžamu, vrátil se Howard do skutečnosti a zamířil domů.

Cesta zpátky byla utrpením. Předtím běžel a necítil žádnou bolest, teď ho trýznil každý krok. Ostré hrany kamínků se mu jako nože zařezávaly do masa. Nechápal, jak je možné, že prve si ničeho nevšiml.

Když se konečně dostal domů, zjistil, že má nohy celé zakrvavené a k ránu dostal vysokou horečku. Obojí bylo důvodem, proč nemohl vstát z postele a záhy měl pocit, že je blíže k smrti než k životu. A on, jenž věřil spíše v ďábla než v boha, se začal modlit. Howard se modlil, aby ho faraón k sobě nevolal dříve, než konečně najde jeho hrob, a nevšiml si, že modlitbu vysílá na špatnou adresu.

Obvykle se tvrdí, že horečka vyvolává zlé sny a fantastické vidiny, ovšem u Cartera tomu bylo spíše naopak.

Protože když mu pot vyrazil na čele i po celém těle, když se mu dech proměnil v nepříjemné chrčení, myšlenky měl jasné jako horskou bystřinu. V horečce také neslyšel žádný hlas volající jeho jméno, takže pomalu začal pochybovat, kdy je vlastně zdravý. Po sedmi dnech horečka klesla a Carter byl schopen vstát z postele. Jakmile byl opět schopen chůze na stále ještě bolavých nohou, jeho první cesta vedla do Údolí králů – na místo, které už po dvě noci vyhledával.

Mezitím mu bylo jasné, že to nemohla být náhoda, nýbrž že se za opakovaným zážitkem skrývá prst tajuplné mocnosti, který mu ukazuje, aby začal právě na tomto místě hledat faraónův hrob. Porovnání s mapou, do níž zakreslil všechny dřívější jámy, ukázalo, že přesně na tomto místě, pod křižovatkou cest, ještě nikdy nikdo nekopal.

Když druhý den časně ráno opět na místo přišel, uviděl něco nevysvětlitelného: rýha, kterou první noci vyryl podpatkem do písku a druhý den nenašel, tu náhle opět byla.

Jasně viditelná ukazovala jihozápadním směrem ke skalní stěně. A když se tam Howard podíval, uviděl nahoře na skále postavu, která okamžitě zmizela.

I s rozbolavělýma nohama utíkal Carter nahoru po úzké stezce, která na druhé straně klesala k Děr el-Bahrí. Už týdny tady nikoho nepotkal. Kdo se tam tak časně ráno potlouká?

Když dospěl nahoru, opatrně se plížil k okraji skály.

Puklinami zbrázděné stěny skýtaly skvělou možnost se skrýt. Zpoza jednoho výstupku vykročil muž.

„Spinku!“ vykřikl polekaně Carter. „Myslel jsem, že jsem viděl ďábla. Ale tak velký rozdíl to zase není. Proč nejsi ve válce a nebojuješ za Anglii?“

„No, proč asi,“ zašklebil se Spink. „Vlastně ti můžu poděkovat, že jsem války ušetřený.“ Ukázal na zchromlou nohu, na kterou špatně chodil. „A co ty? Jsi na to moc zbabělý, co?“

Těch pár slov stačilo, aby znovu vzplálo staré nepřátelství. Carter a Spink se nenáviděli od prvního setkání ve Swaffhamu a zřejmě bylo předurčeno, že tato nenávist neskončí, dokud jeden z nich druhého neodstraní. Stáli proti sobě na kraji skály a oba mysleli na totéž, nikdo se však neodvážil prvního kroku. Zírali na sebe jako dva gladiátoři.

A náhle dostal Carter podivný strach. Nebyl to strach, že ho Spink shodí ze skály, ale strach, že by on mohl shodit Spinka a stát se tak vrahem.

Z údolí se náhle ozvalo volání: „Efendi Cartere!“

Muži se překvapeně podívali do hlubiny. Běžel tam poslíček a mával nad hlavou nějakým papírem.

Chlapec oběma přišel vhod. Okamžitě povolilo napětí v jejich tvářích, i když věděli, že střet byl jen odsunut na pozdější dobu.

„Ještě se uvidíme, Spinku!“ zasyčel Carter, obrátil se a zamířil k poslíčkovi. Spink se vydal cestičkou opačným směrem k Dér el-Bahrí.

Howard už věřil, že válka na něj prostě zapomněla. Teď náhle držel v ruce dopis britské vojenské správy, která ho vyzývala, aby se neprodleně ohlásil na vojenském štábu v Káhiře.

Britská armáda pro své účely obsadila vznešený hotel Savoy. Na místě, kde ještě nedávno horliví hoteloví sluhové pečovali o blaho hostů, teď vojáci předváděli svoje pušky.

Místo vůně sladkých parfémů a kouře doutníků tu páchl vosk na holínky a olej na mazání pušek.

Carter měl na sobě jako obvykle tropický oblek, motýlka a klobouk panama a pod paží jezdecký bičík, jak to odkoukal u lorda Carnarvona.

Plukovník, který ho registroval, se na ten zvláštní zjev zadíval přimhouřenýma očima. Když si zapsal Howardovy personálie, zeptal se: „A kde jste sloužil dosud, pane Cartere?“

„Sloužil?

sloužím

jenom

faraónovi

Tutanchamonovi.“

Plukovník zmateně vzhlédl. „Aha. A na jaké straně bojuje ten váš faraón Tut…“

„Tutanchamon.“

„No dobře. Na jaké straně bojuje?“

Carter se sklonil nad stůl až plukovník uhnul: „Víte, majore, to se nedá tak snadno zjistit. Faraón není právě výřečný. Dělá kolem své osoby samá tajemství. Není jasný ani jeho původ. Jisté je jenom to, že se ve dvanácti letech oženil s třináctiletou vdovou.“

„A proč mi to vyprávíte, pane Cartere?“

„Vždyť jste se na to ptal, majore!“

„Plukovník!“

„To je jedno. Rozhodně jsem připraven hájit svou zem před nepřítelem. Já jsem totiž vlastenec, majore!“

„To může být Velká Británie opravdu šťastná,“

poznamenal plukovník a mrzutě probíral papíry na stole.

V tom okamžiku vešel do místnosti, která v lepších časech sloužila jako kuřárna, statný, úctu vzbuzující generál v uniformě a s řády na hrudi. Carter s údivem sledoval rituál břeskného pozdravení, jenž mu připomínal ranní rozcvičku.

Potom se k němu generál obrátil, položil si dlaň na čelo a pravil: „Sir John Maxwell, my se známe, pane Cartere.“

Carter vyskočil, přehodil si klobouk z jedné ruky do druhé a pokusil se o vojenský pozdrav, což se mu žalostně nepovedlo. „Sir John Maxwell z Egypt Exploration Fund?“

opakoval nevěřícně. „V té uniformě bych vás nepoznal, sire.“

Generál na sebe s hrdostí shlédl a přejel rukou po suknu barvy khaki. Potom s nádechem ironie poznamenal: „Vidíte, pane Cartere, taková uniforma způsobí, že i chlapík malý jako já vypadá dobře.“

„Sire, vy žertujete.“

John Maxwell odmítavě zvedl ruku. „Co myslíte, kolika takzvaným vlastencům je uniforma důležitější než vlast.“

Povídali o válce a o přednostech uniforem vůbec, když do místnosti vešel další důstojník. Byl to plukovník Neill Malcolm a zastával funkci nejvyššího důstojníka generálního štábu. Malcolm při svých polních taženích prošel celou Afrikou a vyznačoval se dvěma vlastnostmi, z nichž první se k muži jeho druhu hodila, zatímco druhou by nikdo u důstojníka generálního štábu Jeho Veličenstva krále nečekal. Malcolm byl neobyčejně statečný a velmi se zajímal o archeologii. Říkával, že kdyby se nestal důstojníkem, sáhl by po rýči.

Okamžitě se rozproudila vzrušená debata o vynikajících výkonech anglických archeologů, zatímco nepřítel – toto označení se vztahovalo především na Němce – zůstává se svými úspěchy daleko pozadu.

Nakonec se Neill Malcolm Cartera zeptal: „A jakému úkolu se věnujete teď, pane Cartere? Slyšel jsem, že stále ještě pracujete pro lorda Carnarvona na vykopávkách v Údolí králů.“

Howard rozpačitě přikývl. Potom odpověděl: „Můj úkol je tajný, sire.“

„Tajný?“ Maxwell a Malcolm, kteří dosud diskutovali klidně, přistoupili o krok blíž k Howardovi, který se náhle cítil jako v obklíčení nepřátelských armád. Pohlédl do jejich vážných tváří. „Tajný?“ opakoval Malcolm otázku.

Kdyby Carter tušil, jakou reakci může vyvolat tak obyčejné slovo jako „tajný“ u dospělých lidí, jistě by zvolil nějaké jiné. „Hledám hrob zapomenutého faraóna. Chcete znát jeho jméno?“

Teď se ozval plukovník: „Jmenuje se Tut…“

„Tutanchamon,“ doplnil Howard. „Jsem mu na stopě už léta a teď cítím jeho přítomnost.“

„A kde ho chcete objevit?“ Malcolma se zmocnilo vzrušení.

Carter se lstivě usmál. „Někde v Údolí králů. Přesnější informace jsou, jak už jsem řekl, tajné.“

Jak tajné?“ zeptal se Malcolm.

„Tak tajné, že přibližné místo, kde by mohl být nalezen, je uloženo pouze v mé hlavě.“

„A vy nejste ochoten to tajemství vydat?“

„Plukovníku, sire, prozradili byste místo, kde je poklad, který jste objevili?“

„Ne,“ přiznal Malcolm. „Máte pravdu. Klidně si své tajemství ponechte pro sebe.“ Obrátil se na plukovníka: „Pan Carter bude s okamžitou platností odvelen kArab Bureau, oddělení civilní tajné služby.“

„Ale to je přece…,“ zmateně ze sebe vypravil Carter.

„…nejlepší řešení,“ potvrdil plukovník Malcolm. „Jako nositel tajemství zapomenutého faraóna jste pro britskou korunu velmi důležitý. Místo vašeho nasazení je Údolí králů.“

Těžko říci, kdo si z koho dělal větší legraci, zda Carter z britské armády či důstojníci z podivína z Luxoru. Ale válka v Egyptě teď byla hodně vzdálená od krutých bitev mezi Němci a Francouzi nebo od zepelínů shazujících bomby na Londýn. V Káhiře se to sice hemžilo vojáky, především těmi, kteří přijeli na obrovských parnících z australských kolonií, avšak skutečné války zůstala země na Nilu ušetřena.

Důstojníci Jeho Veličenstva krále se probojovávali především nočními lokály a různými zakázanými podniky v Káhiře, kde se povolné dámy modlily k Alláhovi, Eset, Usirovi a všem božstvům, která byla k dispozici, aby válka ještě chvilku trvala. A jako kdyby bohové jejich modlitby vyslyšeli, válka se protahovala.

Jako tajný agent Jeho Veličenstva krále Velké Británie byl Howard Carter vyzbrojen nejnovějšími střelnými zbraněmi, karabinou, revolverem a pistolí, jež mu umožnily, aby se rozloučil se svou arabskou puškou, která pro každý výstřel potřebovala delší přípravu. Howard ji pohřbil nedaleko svého domu.

Jako světlo přitahuje můry, tak válka přitahovala lupičské bandy, které pustošily vesnice zbavené mužů a nezastavily se ani před archeologickými sídlišti. Carter si už dávno zvykl vydávat se do Údolí králů pouze vyzbrojen karabinou, revolverem a pistolí a v noci, když se ho v jeho domě zmocnil strach, vylezl na střechu a vypálil výstřel. Pak si šel zase lehnout.

Tak uplynuly čtyři roky, pro Howarda ztracené roky, v nichž byl často blízko zoufalství, protože se jeho životní cíl stále vzdaloval. Večer, když se vracel ze svých pochůzek, zmocňovaly se ho pochybnosti, zda mu ještě vůbec kdy bude dopřáno úspěchu. Především se obával, jak dlouho ještě bude lord Carnarvon ochoten financovat neúspěšné vykopávky.

Když noviny prorokovaly, že válka už nemůže trvat dlouho, protože do bojů zasáhla Amerika, Carter se rozhodl, že lordovi Carnarvonovi napíše dopis, ve kterém ohlásil, že jakmile bude válka u konce, začne po Tutanchamonovi pátrat v magickém trojúhelníku mezi hroby Ramesse II., Merenptaha a Ramesse VI. Ostatně není nejmenších pochyb, že to je to správné místo.

Howardovo tvrzení bylo spíše zbožným přáním než přesvědčením a vycházelo pouze z poznatku, že na tomto místě dosud nikdo nekopal. Ještě měl k dispozici trochu peněz, avšak nebyly tu žádné pracovní síly, se kterými by mohl v kopání pokračovat. Carter počítal dny. Samota byla téměř nesnesitelná. V noci spal vždycky jen chvilky, zbytek času pouze podřimoval, nebo vedl rozhovory se zapomenutým faraónem.

Jedné noci, když byl ponořen do trudnomyslného rozjímání, zaslechl táhlé, žalostné zvuky. Howard už dávno ztratil smysl pro realitu a stěží byl schopen rozlišovat mezi svými představami a skutečným děním. Proto kvílení a kňučení nejprve nepřikládal žádný význam, když však neustávalo a naopak bylo stále srdceryvnější jako dětský pláč, vstal a vyšel před dveře.

Ze tmy vyšla Carterovi naproti bílá kočka, zvláštní zvíře, mnohem větší než kočky bývají, s červenýma očima zářícíma tak, až to nahánělo strach. Avšak zvíře od ostatních jeho druhu odlišovala vlastnost, kterou Howard znal pouze z nástěnných reliéfů v hrobech faraónů. Kočka stála na dvou nohou jako člověk a její vzpřímené tělo připomínalo tělo panny.

Když se Carter přiblížil, umlklo bolestné kvílení a zvíře se na něj zadívalo velkýma červenýma očima. Číst v kočičích očích je nemožné, protože se člověku zdají stejné, ať už je v nich dobrý nebo zlý pohled. Proto Howard nejprve ucouvl a nevěděl, jak se má k tomu podivnému stvoření zachovat.

„Jsem Bastet,“ uslyšel náhle kočku, „hned po Esetě nejkrásnější bohyně.“

Carter se vyděsil. „Jsi obyčejná kočka a nic jiného!“

zvolal. „Co tady chceš tak uprostřed noci?“

„Chci tě vést.“

„Kam mě chceš vést?“

„Dovedu tě k cíli tvých snů.“

„A odkudpak znáš moje sny, kočko?“

„Nejsi pro bohy zdejší země nikdo neznámý. Sledují tě od první chvíle, kdy jsi vkročil do Údolí králů.“

„A co o mě víš, Bastet?“

„Všechno, Cartere,“ odpověděla kočka. „Bohům nic neunikne.“

„Pak taky víš, co hledám?“

(

„Samozřejmě. Tutanchamona.“

„Už to trvá moc dlouho. A ani nevím, jestli jsem na správné stopě…“

Kočka si přejela tlapkou po čumáčku a zvedla hlavu. Jsi na správné cestě, Cartere. Jednoho dne, a nebude to už dlouho trvat, najdeš faraóna.“

Carterova tvář se vyjasnila. „Kéž bys měla pravdu, Bastet.“

„Mam pravdu, Cartere,“ pravila kočka vemlouvavě.

„Bohové se nemýlí.“

Příštího rána si Howard jen zhruba vzpomínal na události uplynulé noci. Všechno by mohl považovat za sen, kdyby na jeho posteli neležela velká bílá kočka. Nedůvěřivě si zvíře prohlížel ze všech stran a kočka klidně mhouřila oči.

„Bastet!“ zašeptal Carter.

Kočka se vylekala a skočila pod stůl.

„Bastet!“ opakoval tentokrát hlasitěji a klekl si před stůl. „Cožpak jsi ztratila řeč? V noci jsi byla tak povídavá.“

Kočka mlčela.

Carter se jí zadíval do očí: „Jsi přece Bastet, která mi prorokovala úspěch, ne?“ Kočka neodpovídala.

Carter měl chuť ji zahnat. Neměl kočky rád, považoval je za falešné a nevypočitatelně. Ale Bastet se od něj nehnula.

Mlčky sledovala každý jeho pohyb a jakmile vyšel přede dveře, vyšla po jeho boku.

Chtě nechtě si zvykl na svého nového nájemníka a časem bylo pro Cartera samozřejmostí, vydávat se do Údolí králů v doprovodu velké bílé kočky a přitom vést samomluvu. Protože odpověď od ní už nikdy nedostal. Ani ve snu se mu už Bastet nezjevila, takže přemítal, jak to s tím nočním rozhovorem vlastně bylo.

Celé týdny byla Bastet jediným tvorem, na kterého mohl mluvit. Kočka ho zbavila strachu, že ztratí řeč. Protože i když ho k tomu nevyzývala, zvykl si předčítat jí nahlas z knih, které studoval, a ona pozorně sledovala výraz v jeho tváři dokud – většinou po hodině – neusnula. Tak se z Cartera za několik měsíců stal přítel koček a už si život bez Bastet nedokázal představit.

Když neblahá válka konečně skončila a vrátili se muži z Luxo

ru, Kurny a Dra Abú en-Naga, ptali se u Cartera na práci, mnozí se podivili nad archeologovým zvláštním vzezřením. Efendi Carter se podivně proměnil. Přijal podobu lorda Carnarvona. Nejen že se oblékal stejně jako lord, ale nosil i stejný vyzývavý vousek pod nosem a opíral se o hůlku, přestože to vůbec neměl zapotřebí. Z dálky mohl být považován za Carnarvona. Objevoval se výhradně v doprovodu velké bílé kočky připomínající rozměry mladého tygra a povídal si s ní, i když jinak byl spíše mlčenlivý.

Budil podezření, jako kdyby byl nepřátelský špion.

Jako ve všech válkách bylo i v této mnoho vítězů a málo poražených, ovšem při bližším pohledu a s ohledem na osud jednotlivce existovali pouze poražení. Jistě, Anglie, Francie a Spojené státy americké válku vyhrály, na straně poražených stálo Rakousko-Uhersko, Osmanská říše a Německo. Cena za vítězství a porážku byla deset milionů mrtvých.

V Egyptě začal nový věk. Egypt už nebyl vazalským státem. Sultán vládl jako egyptský král a doba s sebou přinesla i to, že Angličané se museli vzdát protektorátu nad zemí na Nilu.

Cartera to všechno moc nezajímalo. Dával dohromady nový tým kopáčů a hodlal se pustit do magického trojúhelníku, ve kterém ještě nikdy nikdo nekopal. Ale kde začít?

Carnarvon, jenž válku nečinně strávil v Londýně – rodinné sídlo Highclere Castle sloužilo jako lazaret – ohlásil návrat do Luxoru. Teď musel Carter konečně prezentovat nějaký úspěch, jinak se vystavoval nebezpečí, že Carnarvona přejde další chuť.

Howard bezohledně hnal své muže do práce. Polovinu zbývající doby vykopávali další trychtýřovité jámy – svévolně pokud šlo o polohu a bezúspěšně z hlediska výsledku.

Kočce, kterou při kopání zavíral doma, Howard vyčítal, že mu dělala falešné naděje a on je teď v koncích.

Bastet na něj hleděla záhadnýma očima. A on si její pohled nedokázal vysvětlit.

„Obelhala jsi mě, ty zatracená, úplně obyčejná kočko,“

huboval nevrle. „Vyhodím tě z domu a dělej si pak, co chceš.“

„Nedělej to!“ Najednou jako kdyby zase slyšel kočku promluvit. Ale když se obrátil, jen se na něj dívala velkýma očima. Ho

ward se lekl. Nemýlil se. „Ty už se mnou zase mluvíš?“

zeptal se nevěřícně.

Poklekl před Bastet na kolena. „Tak to pochop, potřebuji nějaký úspěch, nebo jsem vyřízený. Musíš mi prozradit místo, kde mám kopat. Musíš!“

Velká bílá kočka před ním seděla jako by zkameněla a nic se jí netýkalo.

Howard chytil zvíře za přední tlapky a přitáhl si je k obličeji. Bastet funěla a Carter zvolal: „Vím, že mi rozumíš!

Bože na nebi, proč mi neodpovídáš?“

Bastet mlčela a chvilku se na sebe člověk a zvíře dívali jako boxeři před začátkem zápasu. Pak Howard zvíře od sebe vztekle odhodil a zvolal: „Ďábel mi tě poslal, mizerný zvíře! Zmiz a už se tady neukazuj!“

Howard otevřel dveře a Bastet vyletěla, jako by ji honily fúrie.

XXV

Druhého dne se Carter vypravil do Luxoru na nádraží naproti lordu Carnarvonovi. Zasmušilý podzim a vědomí, že jeho lordstvo nemůže být spokojeno s výsledky jeho práce za léta velké války, ho tísnily.

Dříve, před válkou, bylo v Luxoru jen málo žebráků, teď se před nádražní budovou tísnili rozedraní muži a rozcuchané ženy s malými dětmi v náručí a každému, kdo přicházel, nastavovali ruku. Howard, jako vždycky skvěle oblečený a v klobouku panama na hlavě, se žebrákům jen stěží bránil. Nebyl v Luxoru neznámý a ti, kteří nežebrali o peníze, žadonili o práci. Panoval hlad a většina mužů byla ochotna pracovat zajeden piastr denně.

Když Carter vešel hlavním vchodem na nádraží, všiml si žalostné postavy, sešlého muže oblečeného do pytle, s košíkem uvázaným kolem krku. Místo paží měl pahýly končící hned pod rameny. Howard zaváhal, zda má ubožákovi hodit do koše almužnu, náhle se však zděšeně zarazil. Mrzák stydlivě pohlédl stranou. „Sajjáde?“ zeptal se tiše Carter. „Efendi Cartere,“ odpověděl muž a klopil oči k zemi. Howard zavrtěl hlavou a nedokázal hned promluvit, tak ho pohled na Sajjáda vyděsil.

Sajjád pokrčil rameny, jako by se chtěl omluvit či požádat za odpuštění za svůj zevnějšek. Přitom mu pahýly vyletěly nahoru jako křídla ještě neopeřeného ptáčete.

‚ JMašalláh,u poznamenal s předstíranou lhostejností a pokusil se o úsměv – jak si bůh přeje.

Carter ustoupil o krok stranou, aby uvolnil cestu. „Jak se to stalo?“ zeptal se rozpačitě. Nic vhodnějšího ho v té chvíli nenapadlo.

„Balíček s výbušninou!“ zašklebil se Sajjád. „Byl určený Alimu.“

„A?“

„Ali mi ho dal, abych ho otevřel. Asi něco tušil.“

„Ten prevít!“

Sajjád přikývl a podíval se na pahýly paží. „Neštěstí postihne vždycky malé lidi. Velcí zůstanou bez úhony.“

„Říká Ali.“

„Ne, efendi Cartere. Říká Sajjád. Ve válce jsem zmoudřel. Člověk nemusí bezmyšlenkovitě opakovat, co říkají ti nad ním.“

„Takže už nejsi nacionalista, jestli tomu dobře rozumím?“

„Ne, efendi Cartere. Sajjád je úplně obyčejný Egypťan, víc nic.“ Pak se podíval lišácky, jak to dělával dříve: „Ale taky nic míň.“

Dojatý Howard potlačoval slzy. „A z čeho žiješ, Sajjáde? Myslím, že časy…“

„Myslíte, že časy krádeží jsou pryč. Jen to klidně řekněte, efendi Cartere. Bez paží a rukou je to zatraceně těžké. Ale ještě mám hlavu. Možná se najde někdo, komu bude moje hlava užitečná. Ostatně mám bratry, ti se o mě starají.“

Howard se zamyslel. Po chvíli řekl: „Tvoji hlavu bych mohl potřebovat. Chceš pro mě pracovat?“

„Hlavou?“ nevěřícně se zeptal Sajjád.

„Hlavou,“ přisvědčil Cárter. „Potřebuji poslíčka.

Řekněme za pět piastrů denně. Souhlasíš?“

Mladík, který neměl možnost vzít Cartera za ruku se sklonil, aby mu ruku políbil. Když Howard viděl, co má Sajjád v úmyslu, stáhl ruku za záda. „Počítám s tebou,“

rozloučil se.

Sajjád se usmíval.

Vlak z Káhiry přijel s přiměřeným zpožděním a Howard mával kloboukem, když za jedním okénkem zahlédl lorda.

„Vítejte v Horním Egyptě, mylorde,“ zvolal, když se Carnarfl von objevil ve dvířkách vagonu. Od té doby, co ho před válkou viděl naposledy, lord hodně zestárnul. Lady Almina, vystupující za manželem, však vypadala skvěle, téměř mladistvě.

Ale potom se stalo něco, s čím Cárter nepočítal a co mu vzal řeč. Za matkou se objevila tvář překrásné dívky, Carnarvonovy dcery Evelyny.

Přestože uplynulo deset let, Howard si stále pamatoval scénu, kdy ho na terase hotelu Winter Paláce vzala za ruku holčička a zeptala se: Jsi smutný, pane Cartere? Tenkrát se právě dozvěděl o smrti lorda Amhersta. A tohle že je ta holčička? Kdyby Howard Evelynu nepoznal, její stisk ruky by ho zavedl do vzpomínek. A když ho pozdravila slovy: „Jsi pořád ještě smutný, pane Cartere?“ a objala ho jako dobrého přítele, Howard nevěděl, jak je to možné, ale zaplavil ho blažený, vřelý pocit, o kterém si myslel, že je pro něj navěky ztracený.

„Jsi krásná,“ zašeptal Howard tak tiše, aby to její rodiče neslyšeli. Evelyna měla krátké hnědé vlasy lehce zvlněné.

Její tvář se světlýma očima, téměř rovným obočím a úzkými rty vypadala ušlechtile a pěstěně jako obrázek z titulní stránky módního časopisu. Howard byl fascinovaný.

Evelyna rozpustile poděkovala za poklonu tak, že zakoulela očima, jako by chtěla říci: no, jen nepřeháněj.

Neřekla to však a místo toho se zeptala: „Mohu ti říkat Howarde? Jsme přece staří přátelé, ne?“

„Samozřejmě,“ zajíkl se Howard a zpozoroval, že ještě pořád ji drží za ruku.

Lady a lord Carnarvonovi se zabývali svými zavazadly, a tak jim vřelé uvítání těch dvou uniklo. O zavazadla cestujících z Anglie vznikla mezi nosiči skutečná pranice, protože si každý z nich sliboval velkorysé spropitné.

Na cestě k hotelu Winter Paláce, kam jeli všichni společně kočárem, seděl Howard vedle Evelyny proti lordu Carnarvonovi. Mezi Carterem a lordem se rozvíjel živý rozhovor.

„Tady se od mého posledního pobytu skoro nic nezměnilo,“ po/namenal lord, když kočár projížděl ulicí od nádraží směrem 2 města.

„Ne,“ souhlasil Howard. „Jenom lidé jsou jiní. Válka je ještě Víc zbídačela. Většina z nich je ráda, když má vůbec co jíst.“

Lord Carnarvon s jistou lhostejností přikývl. „Tak měla válka alespoň jednu výhodu, že jsou lacinější pracovní síly.

A co vy, [pane Cartere?“

„Nevím, co máte na mysli.“

„No, co jste za války vykonal pro Anglii?“

Howard rozpačitě zakašlal a letmo pohlédl na Evelynu, potom se napřímil: „Sloužil jsem v Arab Bureau, civilní tajné službě Jeho Veličenstva.“

„No to je báječné! Pan Carter je tajný agent!“ Evelyna se přisunula blíž k Howardovi, chytila se ho pod paží a zvolala: „Howarde, musíš mi povídat o svých tajných úkolech. Máš taky pistoli?“

Carterovi začínala být situace nepříjemná. Ale když už se jednou tak vytahoval, odpověděl: „Samozřejmě. Mám revolver a navíc karabinu nejnovějšího typu. Ale pokud jde o mé tajné úkoly, jsem vázán přísahou mlčenlivosti.“

Lord se zasmál a Evelyna se na Cartera s obdivem zadívala. „Určitě to bylo hodně nebezpečné!“

„O nic víc než moje práce v Údolí králů,“ odpověděl Howard.

Lord se teď obrátil ke svému archeologovi: „Jak jste pokročil s prací, pane Cartere? Jsem si jist, že pro nás máte v záloze nějaké překvapení. Ze mám pravdu?“

„Překvapení?“ Howard se podivil. „Co tím myslíte, mylorde?“

„Ale jděte. Pravděpodobně už dávno trávíte noci ve faraónově hrobě a jen jste svůj objev dosud tajil.“

Howard se zajíkl: „Tedy s faraónovým hrobem – jak bych to řekl – jsem blízko, ale…“

„Co to má znamenat?“ skočil mu do řeči lord. „Přece jste mi psal, že už znáte přesnou polohu hrobu a je jen otázkou týdnů či několika měsíců, než najdete Tutanchamona. Od té doby uplynuly téměř dva roky, pane Cartere. Dva roky, ve kterých jsem vás velmi slušně platil za to, že konečně něco vykopete, něco, co ospravedlní ty vysoké náklady, které jsem do toho podniku investoval.“

Carter se ovládal a lady Almina mu přišla na pomoc: „Porchy, neměl bys panu Carterovi dělat výčitky. Úspěch se nedá vynutit. Jsem přesvědčená, že odvedl dobrou práci. Ale možná ten podivný faraón nikdy neexistoval. Tedy pan Carter logicky nemůže ten hrob najít. Pak by ses měl rozhodnout a práce zastavit.“

„To ne, mylady!“ zvolal Howard. „Nepochybuji o tom, že

Tutanchamona najdu, věřte mi. Jednou v noci jsem potkal bohyni Bastet s kočičí hlavou. Byla bílá jako sníh, měla červené oči a zvěstovala mi, že už brzy faraóna najdu.“

Lord Carnarvon a lady Almina si vyměnili mnohoznačný pohled. V tu chvíli kočár zastavil před hotelem.

„Uvidíme se zítra v Údolí králů,“ stroze prohlásil lord a Carter se nikoli poprvé cítil svým zaměstnavatelem hluboce pokořený.

Na cestě k apartmá v přízemí hotelu lord Carnarvon řekl: „Je nejvyšší čas, aby Carter ukončil svou práci. Už příliš dlouho se zdržuje v Údolí králů a zdá se mi trochu podivínský. Slyšeli jste, co říkal o tom setkání s bohyní s kočičí hlavou? Myslím, že Carter je už trochu…,“ rukou si zamával před obličejem.

„Papá, jsi nespravedlivý!“ zvolala rozzlobeně Evelyna a dupla nohou. „Pan Carter rozhodně nemluví jako blázen.

Ale i kdyby jednou mluvil, pak se musíš nejdřív zeptat sám sebe, kdo to zavinil.“

„Evelyno!“ napomenula lady Almina dceru. „Tak nesmíš s otcem mluvit. Takovým tónem ne!“

„Papá je nespravedlivý k panu Carterovi. Vyčítá mu, že dělá to, co on mu nařídil dělat, hledat v Údolí králů zapomenutého faraóna. Myslím, že i papá by byl trochu divný, kdyby dvacet let na jednom a tom samém místě pátral po faraónovi, o kterém ani není jisté, jestli kdy vůbec žil.“

„Evelyno!“ opakovala matka ostře. „Tak se o otci nemluví. Okamžitě se omluv!“

„Vždyť je to pravda!“ odmlouvala rozčileně. „A za pravdu se omlouvat nemusím.“

„Okamžitě se otci omluvíš, nebo jdi do svého pokoje!“

Dva ochotní hoteloví sluhové v bílých galábíjích a s červenými fezy na hlavách doprovodili hosty k jejich apartmá, řadě čtyř pokojů propojených dveřmi. Evelyna beze slova zmizela ve svém pokoji a práskla za sebou dveřmi.

Večerní slunce vysílalo teplé, zlaté paprsky na plochou střechu jeho domu na písečném pahorku. Carter vyšel nahoru a pohledem zabloudil k Údolí, které se mu zdálo stejně nepřístupné a cizí jako první den. Už nechtěl. Co dokázal? Přesně vzato nic.

Pár náhodných nálezů, několik náhodných objevů bez většího významu. Lord Carnarvon nebyl tak daleko od pravdy. Poslední léta znamenala opravdu jenom výdaje.

Rukama vyhrabával klíče z písku na místě poblíž vchodu, kam je vždycky skrýval, a náhle ho zaplavila sladká vzpomínka na Evelynu, to malé děvčátko. Už tomu bylo dávno, co se ho takové pocity zmocnily, tenkrát, při setkání s Lajlou. Evelynin zevnějšek ho nadchl, dojal a uvedl do stavu příjemného očekávání a naděje.

Dost dlouho sebe a svoje pocity skrýval za strnulou maskou a byl jen ctižádostivým archeologem znajícím jediný cíl: úspěch. S vědomím, že vede neobvyklý a pro ženu nepřijatelný život, ho ani nenapadlo trpět nedostatkem lásky. A i když nepociťoval k ženám averzi – to určitě ne – vášeň a žádostivost ho zcela opustily.

A náhle to vypadalo jinak. Pohled na Evelynu ho zasáhl jako blesk. Její krása v něm probudila fantazii a žádost a přivedla ho na myšlenky, jaké míval kdysi ve Swaffhamu, když se mu líbila Sára Jonesová. A jako tehdy i nyní v sobě pociťoval nesmělost. Byl dvakrát tak starý jako Evelyna, mohl by být jejím otcem. A přesto, pomyslel si, nikdy v sobě nenajde odvahu, aby se jí vyznal. Howard byl nejistý, zmatený a bezradný.

Nerozhodně usedl pod kopulí svého domu k velkému stolu, který používal k mnoha účelům: jako jídelní, psací a pracovní. Občas na něm i žehlil, když si obleky, o jejichž čistotu se obvykle starali v hotelu Luxor, žehlil sám.

Howard přemýšlel. V duchu si znovu přehrával setkání s Evelynou a ve vzpomínce hledal v jejím chování nějaký náznak, ze kterého by mohl usoudit, že i ona k němu cítí více než sympatii. Ale jak rozebíral každou jednotlivost, rostlo v něm zklamání a myšlenka, že ta dívka se na něj může dívat pouze jako na milého podivína – jinak ne.

Howard se rozhodl ke kroku, který se pro překonání nesmělosti hodí lépe než všechno ostatní. Napsal dopis, tedy přesněji řečeno pokusil se napsat dopis, neboť dopisem se většinou sleduje i to, že si ho adresát přečte.

Napsat deset dobře formulovaných řádků mu zabralo skoro celou noc a Howard měl velké problémy už s oslovením, protože

„Moje ctěná slečno“ vyjadřovalo jeho pocity stejně málo jako „Milovaná Evy“. Po půl tuctu nepovedených pokusů, v nichž se střetávala nesmělost a opovážlivost, Carter nakonec dospěl k přijatelnému kompromisu, který obsahoval láskyplné city a zároveň projevoval určitou zdrženlivost. Howard napsal: „Moje malá Evy!“

Dlouho stálo oslovení na bílém archu papíru osamoceně, než Carter začal vyprávět, jak na něj setkání, teď už uplynulého dne, zapůsobilo. Její krása, psal Evelyně, ho okouzlila a kdyby už nedosáhl určitého věku, byl by šťasten, kdyby se jí mohl dvořit.

Ponořen do příjemných myšlenek a s pohledem upřeným na dveře si Howard náhle něčeho všiml. Dveře se tiše a pomalu otevíraly, jako kdyby vstupoval neviditelný duch. Bylo to tak nečekané a tiché, že se ani nestačil bát.

Upíral oči na dveře, odložil stranou pero a uviděl, jak se ve skulině objevila velká bílá kočka Bastet, kterou přede dvěma dny vyhnal z domu.

Dávno už mu to bylo líto, protože od té doby neměl v domě nikoho, na koho by mohl promluvit. Přesto jeho pozdrav vyzněl spíše nevlídně: „Máš hlad, co, ty kočko!“

Velká bílá kočka si jeho slov nevšímala. Hrdě, s huňatým ocasem vztyčeným, prošla místností, jedním skokem se vyhoupla do ušáku v rohu a po způsobu koček se stočila do chlupatého klubka. Očima bez výrazu na něj mrkala.

„Vždyť já vím, že se nikde lip nenajíš,“ poznamenal Howard a vstal, aby jí ze špižírny přinesl něco k jídlu. Sám se většinou živil konzervami, které si po bednách dával posílat z Anglie. V zásobách však měl i pytle rýže, chleba v dózách, sušený hrách a fazole, všeho dost na půl roku.

Carter se vrátil s konzervou herynků, vyklopil obsah na misku a postavil ji před křeslo, na kterém se Bastet uvelebila. Pak opět usedl ke stolu, aby dokončil dopis. Už předtím ho stálo velké úsilí najít vhodná slova, nyní ho Bastetina přítomnost mátla ještě víc. Měl pocit, že je sledován jako student při písemné práci, protože kočka nepravidelně zavírala a otevírala oči a vysílala k němu nevysvětlitelné pohledy.

„Tak už si vezmi svou rybku. Vždyť jsem tu konzervu otevřel kvůli tobě!“ zavolal na ni.

Bastet se však ani nehnula.

„Tak ty jsi moc hrdá. No dobře. Když je tvoje hrdost větší než hlad, tak zkrátka trp.“

Půlnoc už minula a Carterovi se zavíraly oči, ale kočka se ryby ještě ani nedotkla. Pomalu místnost zaplavoval nepříjemný, nakyslý zápach, jaký šíří jenom herynky.

Howard byl příliš unavený na to, aby dopis dokončil, vstal, přeložil papír na polovinu a schoval ho do zásuvky ve stole.

„No tak ne,“ zabručel nevrle a postavil misku s herynky za dveře. Ale to už Bastet předla v hlubokém spánku.

Za svítání se ozvalo klepání na dveře. „Efendi Cartere, Sajjád přináší důležitou zprávu. Efendi Cartere!“

Rozespalý Howard otevřel a uviděl Sajjáda s koženým sáčkem kolem krku. Mladík mu pohybem hlavy naznačil, aby ze sáčku vytáhl obálku. „Telegram z Anglie, efendi Cartere! Došel už včera večer. Ale byla už tma,“ vysvětloval a lapal po dechu.

„To je v pořádku.“ Carter roztrhl obálku. Sestra Amy mu psala, že zemřela matka.

„Jistě něco nepříjemného,“ poznamenal Sajjád a zvědavě se podíval na Howarda.

Ten pokrčil rameny a bez viditelného dojetí pohlédl stranou. „Moje matka umřela,“ odpověděl hluše.

„Ach, to je efendi určitě moc smutný.“

„Ano, Sajjáde, i když bych si přál mít lepší matku, takovou, která by mi poskytovala trochu lásky a nedávala mi najevo, že jsem byl jako jedenácté dítě nevítaný.“

„To je mi líto, efendi Cartere. Ale kdyby si člověk mohl matku vybrat, byly by matky s tisícem dětí a potom takové, které by neměly ani jedno.“

Howard se zasmál: „To je pravda, Sajjáde.“

„Kolik let bylo vaší matce?“

„Osmdesát pět.“

„Dožít se takového věku je Alláhova milost, efendi Cartere.“

„Ne, Sajjáde, není to tak vždycky. Matka žila jen občas ve skutečném světě, většinu času strávila v myšlenkách na otce. Ale ten už je skoro třicet let po smrti.“

„Chápu,“ soucitně přikývl Sajjád.

Carter zamyšleně pokyvoval. Potom, jako kdyby zprávu náhle setřel z paměti, se zeptal: „Vypiješ si se mnou čaj?“

„Rád si vezmu.“

Carter připravoval čaj a nosil na stůl ovčí sýr, marmeládu a chlebové placky. Aniž se na Sajjáda podíval, řekl: „Musím ti říci zprávu, která je pro mě ještě smutnější.

Zastavuji práci v Údolí králů. Co bude dál, to nevím.“

Vzdychl.

„Ale to nesmíte udělat, efendi Cartere. Nesmíte se vzdát. Cožpak jste sám neříkal, že jste už jen kousek od cíle?“

„Říkal, ale zmýlil jsem se. Lord Carnarvon má pravdu, když tvrdí, že jsem ho za posledních patnáct let jenom stál peníze.

Howard držel šálek u Sajjádových úst a krmil ho jako dítě. „Byl bych ti vděčný, kdybys pro mě mohl doručit jeden dopis. Ale smíš ho dát adresátce jenom osobně, rozumíš?“

„Rozumím,“ přikývl Sajjád a žvýkal sousto. „Efendi Carter je zamilovaný.“

Howard se zarazil a tázavě pohlédl na mladíka. „Proč myslíš?“

„Prostě si to myslím, když tak slyším efendi Cartera mluvit. Jak se jmenuje a kde bydlí?“

„Jmenuje se Evelyna a je to dcera lorda Carnarvona.

Carnarvonovi bydlí v hotelu Winter Paláce.

Sajjád přikývl. „Provedu. Efendi Carter se na mě může spolehnout.“

Howard láskyplně a téměř něžně vytáhl dopis ze zásuvky, ještě jednou přelétl očima řádky, které v noci napsal, a teď se pod ně podepsal. Dopis vsunul do obálky a zastrčil do koženého sáčku na Sajjádově krku.

Sotva se Sajjád rychlým krokem vzdálil, objevil se lord Carnarvon na koni.

Jeho lordstvo uznale pochválilo dům, který dosud vidělo jenom jednou. Jedním dechem však Carnarvon pokračoval: „Škoda, že z našeho společného bydlení už nic nebude. Ale jak jsem vám už včera naznačil…“

„Mylorde, můžete si ušetřit šetrná slova a já se ani nemohu divit, že už nemáte chuť v tom podniku pokračovat.

Zkrátka mě štěstí zrovna nepronásleduje.“

„To nikoho z nás, pane Cartere. Já jsem ve svých plánech nepočítal s následky války. Jistě, Anglie válku vyhrála, ale ví bůh, že nejsme velcí vítězové. Anglická libra klesá. Řítíme se k pořádné inflaci. Personál v Highclere polyká obrovské částky. Moje výdaje na záležitost Tutanchamonova hrobu činí do dnešního dne více než padesát tisíc liber. Padesát tisíc liber, pane Cartere!

Dovedete si představit, co všechno jsem s tou částkou mohl udělat?“

Carter ze sebe nevypravil ani slovo. Styděl se. Styděl se, i když peníze jeho lordstva ani neutratil, ani nepromarnil.

Jenom věřil v něco, co zřejmě neexistuje. Věřit znamená doufat a Howardova naděje se zhroutila jako domeček z karet.

„Proto vás prosím,“ pokračoval lord Carnarvon, „abyste k dnešnímu dni zastavil práce. Finanční záležitosti vyřídím v nejbližších dnech prostřednictvím banky v Luxoru.“

Jakmile lord domluvil, prolétl pokojem stín a bylo slyšet tak děsivé skřeky, že Carnarvon, který zcela jistě nebyl lekavý, se vyděsil a překvapeně se zeptal: „Máte tady strašidlo, pane Cartere?“

Howard pohlédl ke dveřím, za kterými stín zmizel, a odpověděl: „To byla Bastet, moje domácí bohyně. Zřejmě se jí něco ve vašich slovech nelíbilo. Normálně se chová mírumilovně.“

„Aha,“ poznamenal lord nejisté a rovněž se zadíval ke dveřím, „tak vaše domácí bohyně. Pane Cartere, nechci se vás dotknout, ale domnívám se, že by vám delší pobyt v Anglii neuškodil.“

Howard zamával rukama a vzrušeně zvolal: „Jen to ne.

Anglie už není mou vlastí. Žiju tady a tady umřu. Já už si na svoje živobytí vydělám, mylorde!“

Lord Carnarvon pokrčil nos nad takovým nedostatkem lásky k vlasti, nakonec rozhořčeně prohlásil: „Pane Cartere, smět žít v Anglii je milost jako šlechtický titul od Jeho Veličenstva krále. Už svým původem je každý Angličan šlechtic. Měl byste si to uvědomit.“

Howard pokrčil rameny a lhostejně poznamenal: „No dobře, když myslíte, mylorde. Ale k čemu mi bude šlechtictví, když nebudu mít z čeho žít? Když dovolíte, dávám přednost tomu být najedený než být šlechtic.“

Lord Carnarvon vyskočil. Ve tváři měl vepsán vztek, jaký v něm Carterova slova vyvolala. Chtěl odpovědět, Howarda usadit, ale potom raději mlčel. Beze slova stáli muži proti sobě: lord, který nesnesl odpor, a už vůbec ne od někoho, koho patnáct let živil, a Carter, který s hrdostí a důstojností trval na svém.

Konečně lord ukončil trapné mlčení a rozloučil se: „Tak tedy všechno podstatné bylo řečeno, pane Cartere. Mějte se dobře.“

S nevolí a výrazem pohrdání se Carter díval, jak lord vsedl na koně a odjížděl. Obrátil se a hleděl k Údolí králů, k tomu zatracenému kusu země, který se mu stal osudem, a věděl, že se od něj celý život neodpoutá.

Kolem poledne se od údolí blížily dvě postavy. Z dálky poznal podle chůze Sajjáda. V jeho doprovodu byla Evelyna. Sajjád ji proto, aby je nikdo neviděl, vedl stezkou přes Dér el-Bahrí. Evelyna už z dálky mávala a Carter jim vyšel naproti.

Howard a Evelyna si prudce padli do náruče a Sajjád se v rozpacích odvrátil a pokračoval v cestě sám.

Opět tu byl ten pocit blaženosti, který v Howardovi vyvolával každý Evelynin dotek. Jeho nálada, před chvilkou ještě melancholická a blízká zoufalství, se rázem změnila.

Zapomenuta byla jeho svízelná situace, dokonce i opovržení, které ještě před okamžikem choval k lordovi.

„Howarde,“ zajíkala se Evelyna. Stoupla si na špičky, vzala jeho hlavu do dlaní a líbala ho. „Ty jsi mi napsal tak krásný dopis. Miluji tě, Howarde!“

Samozřejmost, s jakou to řekla, v Carterovi vyvolala ještě větší neklid. Když ho pustila, uviděl u jejích nohou klec s malým, žlutým kanárkem neklidně poletujícím mezi bidýlky.

„Toho jsem ti přinesla,“ zasmála se Evelyna. „Prý je velmi učenlivý a zažene tvou samotu. Musíš mu ještě dát jméno. Je to samička.“

„Pak to bude Evy.“

„Nejsem proti.“

Ruku v ruce šli nahoru ke Carterovu domu. „Dneska ráno tady byl tvůj otec,“ poznamenal Howard s vědomím, že to nesmí zamlčet.

„Já vím,“ odpověděla krátce Evelyna. „A jak to dopadlo?“

„Je po všem. Úplně po všem.“

„Co to znamená?“

„Tvůj otec mi poručil, abych s okamžitou platností zastavil všechny archeologické práce.“

„To papá udělal? To je hnusné. Ale ještě to nebude jeho poslední slovo. Promluvím s ním.“

„Myslím, že to nepomůže. Lord je pevně rozhodnut skončit a mámli být upřímný, musím říci, že má pravdu.

Člověk si nemůže svoje štěstí vynutit.“

„Ale ano, Howarde, může.“ Evelyna byla rozzlobená a pohled na ni vyvolával v Carterovi něžnost. Bylo dojemné vidět, jak ta osůbka trvá na svém. „Může!“ opakovala Evelyna. „Papá mi ještě nikdy žádné přání neodmítl.“

Carter znejistěl.

Když došli nahoru na pahorek, Evelyna ho požádala, aby jí ukázal dům, a když si prohlédla všechny místnosti, Carter rozpačitě poznamenal: „Samozřejmě to není Highclere Castle, ale ve srovnání s mými jinými příbytky je to vyloženě luxusní. V Amarně jsem v noci bojoval s krysami, hady a štíry, ve svém pokoji v penzionu v Luxoru jsem se musel bát nevítaných návštěvníků, protože tam nebyly žádné pořádné dveře. To se pak člověk tady cítí jako v paláci.“

Evelyn se na Cartera obdivné podívala. „Ty jsi tak skromný, Howarde. Vůbec si nedovedu představit, že jsi byl někdy nespokojený.“

„Ale jdi,“ poznamenal Carter trochu mrzutě, „skromnost většinou není nic jiného než předstíraná pokora. Byl bych moc rád neskromný, kdyby se mi jen naskytla možnost. Ale zkrátka jsem se nenarodil se stříbrnou lžičkou v puse, a proto jsem dneska odkázán na lidi jako je tvůj otec.“

Evelyna zamyšleně přikyvovala. Potom se zeptala: „Neukážeš mi Údolí králů, Howarde? Bylo mi dvanáct, když jsem je viděla poprvé. Už je to dávno a nepamatuji si skoro na nic.“

Společně vyšplhali na útesy nad údolím, odkud je vyhlídka až k Nilu.

Howard rozepjal paže jako prorok a shlížel dolů do údolí u svých nohou. A s patosem herce při velkém vystoupení zvolal:

„To je můj svět, Evy. Někdo v Údolí vidí jen skály, písek a štěrk, pro mě skrývá všechna tajemství lidstva.“

Pod vlivem těch slov Evelyna zezadu přistoupila k Howardovi a objala ho kolem hrudi. V tom okamžiku oba cítili magickou přitažlivost toho místa a pocit štěstí, který byl zdánlivě nevysvětlitelný. A kdyby ji Howard vzal za ruku a zvolal skoč – Evelyna by vůbec nezaváhala vrhnout se spolu s ním do hlubiny, natolik byla její duše omámená přítomnou chvílí.

Několik minut tak stáli přitisknuti jeden k druhému a vychutnávali svou samotu. Byl tam však očitý svědek, s nímž Howard ani Evelyna nepočítali. Asi půl míle od nich se za písečnou dunou skrýval lord Carnarvon a dalekohledem sledoval každý jejich pohyb. Neušlo mu ani, jak se zamilovaní líbají a nakonec klesají na zem. Když vášnivá hra nebrala konce, lord vztekle sklapl dalekohled, vyskočil na koně a cválal pryč.

Následujícího dne na sebe léto ještě nechalo čekat a od řeky vál vlahý vítr. Carter v domě nemohl vydržet. Musel znovu vidět Evelynu, a tak se vydal do Luxoru. Se záminkou, že chce vyřídit obchodní bilanci vykopávek, s sebou nesl archeologický deník, ve kterém byly přesně na libru a piastr zaneseny všechny nálezy a výdaje.

V hotelové hale Winter Paláce vládlo velké vzrušení kolem exaltované mladé dámy, plavovlásky v barevném oblečení a s kloboukem připomínajícím kolo od vozu, jen podstatně více ozdobeným květy. Dáma právě přijela v doprovodu manžela Archibalda. Malý, podsaditý muž se vznešenou zdrženlivostí stál stranou a spokojeně se usmíval, zatímco jeho manželka si pronikavým hlasem stěžovala na ubohý pokoj, který jim byl v prvním patře přidělen, a nemají ani vyhlídku na Nil.

„Já jsem spisovatelka!“ křičela vzrušeně na recepčního, přestože stál těsně před ní a rozuměl by, i kdyby šeptala.

„Vy mě tady asi neznáte. Jmenuji se Agatha Christie a tohle je můj manžel Archie!“

Recepční v černém obleku se klaněl tak horlivě, až mu střapec na pokrývce hlavy tančil stejně divoce jako Isidora Duncanová, o které mluvil celý svět. „Ale samozřejmě vás známe i v Egyptě, mylady, ale v této roční době je hotel do posledního místečka obsazený. Ke svému velkému politování vám mohu nabídnout pouze tento pokoj. A smímli si dovolit poznámku, je luxusně zařízený.“

„Je to malý, ubohý pokojík bez výhledu na Nil. Kde mám vzít inspiraci pro svůj nový román?“

Černě oděný ředitel hotelu, přilákán hlukem, jaký dělala Agatha Christie, si razil cestu přes kufry, krabice a cestovní kabely hlasité lady a pokoušel se ji uklidnit, což, jak se ukázalo, nebylo snadné, ba dokonce to bylo nemožné.

„Okamžik!“ Řediteli se náhle ulevilo. „Lord Carnarvon dnes ráno náhle odcestoval. Mohla byste převzít jeho apartmá, paní Christie. Pokud budete mít chvíli strpení?“

„Lord Carnarvon? – Toho neznám,“ odpověděla Agatha Christie. „Ale jestli obýval víc než jeden pokoj a budu mít vyhlídku na Nil, tak budu spokojená.“

Ředitel přikývl: „Jeho lordstvo obývalo čtyři místnosti a pokoje mají vyhlídku na Nil a do parku.“

S tím se rezolutní dáma spokojila.

„Souhlasíš, Archie?“ zeptala se jen pro forma.

Carter, jemuž hlasitá debata neunikla, přistoupil k řediteli a nejisté se zeptal: „Říkal jste, že lord Carnarvon odcestoval? To musí být omyl. Lord Carnarvon teprve před několika dny do Luxoru přijel.“

„Ach, pane Cartere, to jsem rád, že se potkáváme,“

odpověděl ředitel. „Jeho lordstvo mi pro vás nechalo zprávu a šek. Okamžik počkejte…“ Zmizel ve své kanceláři, ihned se však vrátil a předal Howardovi šek a dopis. Sek byl vystaven na tři tisíce liber a dopis zněl: „Pane Cartere, nic

ve zlém. Rozhodli jsme se, že se vrátíme do Anglie.

Přiložený šek hy měl stačit na poslední, skutečně poslední

archeologickou sezonu. Pokud by Vám ani tentokrát štěstí

nepřálo, budeme se muset navždy rozloučit. Jinak Vás

žádám, abyste si mou dceru Evelynu vyhnal z hlavy.

Uvědomte si svůj věk a postavení. C.“

Letmo napsané řádky začaly Carterovi tančit před očima. Zakázka na novou archeologickou sezonu ho potěšila, ztráta Evelyny ho zasáhla jako políček. „Ale to snad není možné,“ zašeptal. „Vždyť se milujeme.“ Howard bojoval se slzami.

„Jeho lordstvo odjelo ranním vlakem do Káhiry,“

poznamenal ještě ředitel hotelu a obrátil se k odchodu.

Howard byl tak ponořen do myšlenek, že si nevšiml, jak si ho rázná spisovatelka nepokrytě prohlíží od hlavy k patě.

Nakonec ke Carterovi přistoupila a zdvořile se zeptala: „Vy jste Angličan, sire?“

„Ano, jistě,“ odpověděl udiveně Howard.

„Agatha Christie,“ představila se lady. „Jsem spisovatelka a někdy bývám trochu hlučná, ale tiší spisovatelé nestojí ani za papír, na kterém je tisknou. Znáte můj román Záhada na zámku StylesT‘

„Lituji, neznám. Jsem archeolog a nezbývá mi čas ani přečíst si dobrou knihu.“

„Jestli je dobrá nebo ne, to nechrne stranou. Hlavně že je známá, pane.“

„Carter. Jmenuji se Howard Carter.“

„Pro mě se jmenujete Hercule Poirot. Máte v sobě něco francouzského. Tmavé vlasy, vousek pod nosem, ano, jste pro mě Hercule Poirot. Jednou napíši román o Egyptě. A v něm bude hrát roli muž vašeho zevnějšku. Těšíme, že jsem vás poznala…“

Howard si nesl smutek z dopisu lorda Carnarvona s sebou do Údolí králů. Kam jinam by jej také nesl? Váhal, zda má novou lordovu nabídku vůbec přijmout, jestli nemá šek poslat zpátky s poznámkou: Děkuji, bolestné neberu.

Nepozorovaně se mu přilepila na paty Bastet, a když si kočky všiml, bylo už pozdě na to, aby ji zahnal domů. Jako by to bylo úplně samozřejmé, kráčela vedle Howarda a když usedl do středu pavučiny pěti vyšlapaných cest na kámen, Bastet si sedla vedle něj.

Vášnivá láska k Evelyně se ho zmocnila náhle a silou bouře, takže nebyl schopen jasné myšlenky. Vůbec mu nepřišlo na mysl, že je mnohem starší než ona, nic nemá a vzešel z ničeho. Láska se neptá na stáří a původ. A přece ho náhle dostihla jeho ubohá minulost.

Howard nerozhodně zíral do písku. Jediné, co mu zbývalo, byla hrdost. A proto pojal plán, že šek, který mu Carnarvon tak velkoryse přenechal, pošle zpátky s patřičnou poznámkou.

Jakmile se Carter dopracoval k tomuto rozhodnutí, jakmile se oprostil od myšlenky, že musí objevit zapomenutého faraóna, padl jeho pohled na Bastet, která kousek, co by kamenem dohodil, hrabala v písku, jako kdyby si chtěla po kočičím způsobu ulevit. Ale když Bastet nepřestávala, když zároveň předními i zadními tlapkami hrabala díru do země a neposlechla ani na zavolání, Carter vstal, aby se na to místo podíval.

„Chceš tady snad vyhrabat faraóna?“ zavolal na ni spíše vesele a vyháněl ji z jamky. Ale kočka se nenechala a hrabala dál, dokud Carter nedošel až k ní a rukama neodházel nános země. Pak zahlédl něco lesklého, co Bastet vyhrabala. Byl to zprohýbaný plíšek, velký sotva jako krabička od sirek a tenký jako papír. Plíšek se třpytil jako zlato, Cartera však zajímal nápis na něm.

Opatrně se pokoušel plíšek narovnat a uviděl královské jméno, tři nenápadné hieroglyfy vyryté přes sebe, sluneční kotouč, skarabeus a oblouk se třemi svislými čarami.

„Nebcheprure,“ přečetl Carter s nábožnou úctou.

„Královské jméno zapomenutého faraóna.“

Howard jako smyslů zbavený začal rukama hrabat v zemi. „Nebcheprure,“ opakoval stále znovu. „Re je pánem proměn“. Vzrušeně dýchal, prsty ho bolely a vyhrabal jámu do hloubky paže. „Nebcheprure!“

Bylo to znamení bohů? Carter udýchaně vzal plíšek do ruky. Tisíce let staré rýhy zprohýbaného plechu tvořily zmatenou síť a téměř znemožňovaly rozluštění dalších znaků. Ale jeden z nich padl Howardovi do oka: pečetní znak města mrtvých. Kněží v Údolí králů jej používali, když pohřbívali faraóna!

Howard cítil, jak se ho zmocnil tichý větrný vír, zvedl ho do vzduchu a znovu stlačil do díry v zemi. Vnímal blízkost zapomenutého faraóna. On, Howard Carter ze Swaffhamu v Norfolku.

Howard nedokázal říci, jako dlouho hrabal holýma rukama, bez nástrojů, než se konečně vzpamatoval. Jsi blázen promluvil sám k sobě, úplně jsi zešílel. Pak se ohlédl po kočce.

„Bastet?“ zvolal nejisté. „Bastet, kde jsi?“

Zvíře se přece nemohlo rozplynout ve vzduchu. Ale ať se rozhlížel jakkoli pozorně, po Bastet nebylo ani stopy.

Nebyla ani doma a přestože v noci nechal otevřené dveře, Bastet se nevrátila. Kočka prostě zmizela. Howard ji už nikdy neviděl.

Druhý den hodil Carter své původní rozhodnutí přes palubu, najal osmdesát dělníků a začal kopat na místě, které mu ukázala velká bílá kočka.

XXVI

Po návratu na Highclere Castle se lord Carnarvon a jeho dcera Evelyna jeden druhému několik dní vyhýbali. Nebylo to nijak obtížné, zámek byl tak velký, že nikdo, ani lord, ani služebnictvo, nedokázal spolehlivě říci, kolik je tu pokojů.

Při dineru, jediném jídle, při kterém se každý den v podvečer rodina scházela, rozhovor vázl a v jídelně vyložené tmavým dřevem s ohromnými portréty předků na stěnách se rozhostila tísnivá atmosféra. Dlouhý stůl uprostřed nabízel místa pro dvacet hostů, takže si Evelyna, když jedla společně s rodiči, připadala dosti ztracená. Teď byl tento pocit posílen ještě mlčením.

Náhlý odjezd z Luxoru, pro který jeho lordstvo našlo ubohou výmluvu, že se necítí dobře a potřebuje lékařské ošetření, Evelynu utvrdil v podezření, že si otec všiml jejího vztahu s Howardem a má námitky proti tak stavovsky nerovnému spojení, či je dokonce zcela zamítá.

Pravděpodobně by mlčení mezi lordem a jeho tvrdohlavou dcerou trvalo ještě celé dny, nebo dokonce týdny, kdyby nezasáhla lady Almina, která situací trpěla nejvíce, ale jinak neměla o ničem tušení.

„Mohl by mi někdo vysvětlit,“ zeptala se mezi pečínkou z divočáka – právě začala lovecká sezona – a moučníkem, „může mi někdo vysvětlit, co se tady odehrává?“

Lady vyčítavě pohlédla na Evelynu, ta se tázavě obrátila na Carnarvona a jeho lordstvo se podívalo na lady Alminu: „Má drahá, je nejvyšší čas připomenout tvé dceři, že je lady a lordova dcera a žádná slečna Bezvýznamná.“

Lady Almina se zamračila: „O tom nikdy nikdo v naší rodině nepochyboval. Můžeš nám sdělit, kam míříš?“

Carnarvon odložil ubrousek a čekal, až komorník a služka odejdou. Potom se naklonil k manželce sedící vpravo od něj u delší strany stolu a prohlásil: „Tvoje dcera se nestydí udržovat tajný poměr s jedním z našich zaměstnanců.“

Evelyna vyskočila, aby utekla z místnosti, ale lord na ni vykřikl: „Tady zůstaneš!“ Přitom udeřil dlaní do stolu tak silně, že světlo svíček, které stolování propůjčovaly slavnostní ráz, se rozkomíhalo. Dívka, které otec jindy nic neodepřel, si nevzpomínala, že by se k ní někdy choval tak přísně.

Lady Almina byla zděšená. V šoku z Carnarvonova sdělení se obrátila k Evelyně: „Je pravda, co otec říká?

Odpověz!“

Evelyna mlčela. Byla dotčená nadutou formulací, jakou otec použil. A nepochybně to měl Carnarvon v úmyslu.

Lady Almina úplně bez dechu a rudá v tváři naléhala: „Teď chci vědět, kdo se opovážil k tobě přiblížit!“ A pohlédla na manžela: „Doufám, že jsi toho chlapa okamžitě propustil?“

Lord Carnarvon upíral oči na stůl. Zjevně těžko hledal odpověď. Nakonec se zlým úsměvem pravil: „Nepropustil.

A až se dozvíš, kdo ten darebák je, pochopíš to.“

„Tak kdo to je? Mě už šetřit nemusíte.“

Lord pohlédl na dceru, ať odpoví ona. Evelyna však mlčky zírala před sebe.

„Je to náš vznešený pan Carter,“ dopověděl tedy lord a v hlase mu zněl tichý výsměch.

Lady Almina nevěřícně vzhlédla. „Carter? Náš Carter?

To snad není možné!“

„To jsem si taky myslel. Ale na vlastní oči jsem je viděl, jak –no však víš.“

Lady rozčileně oslovila dceru: „Evy, tak řekni, že to není pravda!“

Evelyna zavrtěla hlavou: Je to pravda, maminko. Miluji Howarda.“

Lord Carnarvon a lady Almina na sebe zděšeně pohlédli. Nic je v té chvíli nemohlo vyděsit víc než dceřino přiznání.

„Vis vůbec, co říkáš, dítě?“ zeptal se lord se zdůrazněným klidem. „Ten muž by mohl být tvůj otec, a to vůbec nemluvím o jeho původu.“

„No a?“ rozhorlila se Evelyna. „Howard je oslňující muž a srdcem je mladší než leckterý mladík ze staré šlechty, protože ti už většinou jako kmeti přicházejí na svět.“

Lord se zachmuřil a v jeho postoji bylo cosi hrozivého.

„A co lord Beauchamp?“ zeptal se lstivě. „Vždyť víš, že jsi mu zaslíbená!“

„To je nepochybně milý muž, ale já miluji Howarda.

Jsem dost stará, abych si sama zařídila život. Můžete mi říci, proč se tak rozčilujete?“

„Právě pochybuji o tom, že si můžeš sama zařídit život.

Pochybuji, jestli vůbec chápeš, do jaké sitauce mě přivádíš, když se zahazuješ s tím neúspěšným vykopávačem. Jsi moc mladá na to, abys vůbec věděla, co je láska. To, co za lásku pokládáš, je jenom vzplanutí, momentální nadšení, které se rozplyne tak rychle, jak se objevilo. Toho Cartera si v každém případě musíš co nejrychleji vyhnat z hlavy.“

„To neudělám!“ vzdorovala Evelyna.

Lord Carnarvon vstal a neklidně přecházel sem a tam s rukama založenýma za zády. Nakonec oznámil: „Dobře, tak dám zablokovat šek na tři tisíce liber, který jsem panu Carterovi nechal na poslední vykopávky. Ať si dělá, co umí.“

Evelyna zbledla. Bylo vidět, co se jí honí hlavou. „Ty jsi Howardovi nabídl peníze, aby se mě vzdal?“ zašeptala.

Carnarvon se nezastavil v přecházení a odpověděl: „V

každém případě ty peníze přijal. Vlastně jsme se dohodli na ukončení naší spolupráce. Potom jsme se však domluvili takto.“

„Tomu nevěřím,“ neslyšitelně namítla Evelyna. Stěží potlačovala slzy.

„Je to Carterova poslední šance,“ pokračoval lord.

„Žádný rozumný člověk tomu bláznovi nedá ani penny na jeho vykopávky. Carter ze mě patnáct let tahá peníze a každý rok slibuje, že příští archeologická sezona přinese ten velký úspěch. Dodnes na něj marně čekám. Myslím také, abych se vyjádřil šetrně, že pan Carter není už tak úplně pánem svých smyslů. Vidí strašidla a mluví se starými bohy.

Není divu, po třiceti letech osamělého života v poušti. Ne, dítě, opravdu toho Cartera rychle pusť z hlavy.“

„Tak tedy byl Carter důvodem našeho překotného odjezdu z Luxoru,“ poznamenala smutně Evelyna.

„Doufám, že ta kapitola je tímto vyřízená.“ Carnarvon přistoupil k dceři a položil jí ruku na rameno. „Evy, ty jsi krásná mladá žena a pýcha svého otce. Chci jen tvoje dobro.

A proto bychom měli už brzy oznámit tvoje zasnoubení s lordem Beauchampem. Buď hodné dítě a nedělej otci ostudu.“

Lady Almina horlivě přikyvovala. Neviděla podezřelý lesk v Evelyniných očích.

V následujících dnech a týdnech se Evelyna rodičům stále více vyhýbala. Nezlobila se na ně, jenom chtěla být sama a přemýšlet. Poutalo ji na Carterovi to, že je dobrodruh, rys tajuplnosti a cizokrajná atmosféra, která se kolem něj šířila? Kolísala mezi tichým vztekem na otce a nerozhodností, jakou cestou se vydat. Evelyna byla dostatečně dospělá, aby pochopila, že se vystavuje nebezpečí učinit ze vzdoru nesprávné rozhodnutí.

Bez rozmýšlení a v návalu lehkomyslnosti se vrhla Carterovi kolem krku a on její city opětoval stejně přemrštěně. Ani jeden se nepřemáhal, nebylo zapotřebí žádné výzvy, vyplynulo to zcela samozřejmě, najednou, jako by se stal zázrak.

Ještě v den roztržky s otcem věřila, že bez Howarda Cartera nemůže žít a kula dobrodružný plán, že sama a potají odjede do Egypta. Po několika týdnech její plán ustoupil pocitu vystřízlivění a pochopení, že takový dobrodruh těžko může být základem nějakého trvalého vztahu.

Navíc se právě v těchto dnech osamění – ovšem nikoli náhodou – několikrát objevil na návštěvě lord Beauchamp a pozval Evelynu na vyjížďku do okolí Newbury. Sir Brograve Campbell Beauchamp, jak znělo jeho celé jméno, byl automobilista, vlastnil dvousedadlový vůz rolls royce, který i při rychlé jízdě jen jemně šuměl. Naložil na něj ještě balon, který se dal naplnit horkým vzduchem, a nosný koš.

V něm také stoupal do vzduchu, avšak Evelyna tolik odvahy neměla.

Lord Beauchamp se velmi snažil, aby Carnarvonovu dceru zaujal. Vypadal dobře, měl hezké ruce a skvělé vychování. To, že byl velmi zámožný, že jeho otec stál v čele pojišťovny Lloyd a navíc byl také poslancem za liberály v Dolní sněmovně, hrálo v Evelyniných očích podřadnou úlohu, i když život, jaký jí sliboval, by tím jistě netrpěl.

Tak se stalo, že Evelyna šest týdnů po návratu z Egypta v slzách roztrhala dopis na růžovém papíře, který začínal slovy: „Můj milovaný Howarde!“ a nikdy nebyl dopsán. Z

okna svého pokoje v druhém patře Highclere Castle vyhodila útržky, které se snášely k zemi a promíchaly se s prvním podzimním listím jako poslední pozdrav jara.

O tři týdny později bylo v Highclere Castle uveřejněno prohlášení: George Edward Stanhope Molyneux Herbert, 5.

hrabě z Carnarvonu, a jeho manželka, lady Almina, oznamují zasnoubení své dcery lady Evelyny Herberty se sirem Brogravem Campbellem Beauchampem, synem sira Edwarda Beauchampa a jeho manželky, lady Betty Campbell Beauchampové.

Téhož dne bylo rozesláno tři sta oznámení o tomto zasnoubeníjedno adresované panu Howardu Carterovi, poste restante Luxor.

V den oslavy zásnub se nad Highclere Castle rozpoutala nevídaná bouře. Nebe se zatáhlo tmavou šedí s černými stíny, déšť jen lil, jako kdyby měla přijít potopa světa.

Služebnictvo mělo co dělat, aby židle, stoly a drahocenné nádobí připravené na oslavu v zámeckém parku včas odneslo do bezpečí.

Dostaveníčko si tu dali lordové a jejich manželky, smetánka anglické společnosti. Velká hala Highclere Castle byla slavnostně osvětlená. Dámy byly oblečené do dlouhých pestrých šatů, pánové měli na sobě žakety, jak se na tuto denní dobu patřilo. Ve vzduchu se vznášela omamná vůně květin dodaných s písemnými blahopřáními. Při výběru hudebního rámce Evelyna prosadila svou a místo zamýšleného smyčcového kvarteta tu hrál osmičlenný saxofonový orchestr. V souladu s hudbou, která se nesetkala s jednoznačným nadšením, což měla Evelyna v úmyslu, byla snoubenka oblečena do přiléhavých, ke kotníkům sahajících šatů z bílého organtýnu, nad koleny nabraných jako divadelní opona a pod dekoltem měla z lesklých žlutých flitrů vyšitého kanárka. Žlutá čelenka držela modrozelené paví pero u levého spánku.

Nelze říci, že by lady Evelyna působila právě šťastným dojmem, ale v obecné dobré náladě přerušované jen výměnou zdvořilostních frází a mluvením o zlých časech, to nebylo nijak nápadné. Do očí bijící byla spíše skvělá nálada lorda Carnarvona, který od doby, co ho trápila dna a artróza, pozbyl hodně ze své dřívější bezstarostnosti. Nyní, když se dcera zasnoubila s mužem stavovsky na úrovni, byl u cíle svých přání. Lord Carnarvon pronesl řeč veselou jako za svých mladých let, s mrkáním si stěžoval na těžký osud otce, který své dceři nic, ale vůbec nic nedokáže odmítnout a poukázal na Evelyninu drobnou postavu s tím, že jak už se ukázalo u Napoleona, za malým vzrůstem se skrývá nezlomná vůle.

Evelyna, která otevírala telegramy, jež poslíček přinesl ve velkém koši, objevila obálku, na níž nebylo jméno ani její, ani sira Brograva, nýbrž lorda Carnarvona. Odesilatel: Eastern telegraph, Luxor, Egypt.

„Papá, to je pro tebe!“ zvolala a zamávala obálkou nad hlavou.

Carnarvon přerušil rozhovor a přistoupil k dceři. „Tak co, jsi šťastná, moje maličká?“ Vzal si od ní telegram.

Evelyna se místo odpovědi zeptala: „Něco důležitého, papá?“

Lord Carnarvon stáhl tvář. „Zřejmě,“ poznamenal a pohlédl za Evelyninu hlavu do jakéhosi neznámého bodu v hale. Potom podal telegram dceři, která se na něj stále ještě tázavě dívala.

Evelyna četla a tiše pohybovala rty: „konečné skvěly objev v udoli kralu + stop + nasel jsem velkolepý hrob s neporušenými pečetěmi + stop + do vašeho příjezdu zase všechno zasypané + stop + gratuluji + stop + carter.“

Sotva dočetla, blesk ozářil halu jasně zeleným světlem a ozvala se burácivá rána, až se staré zdi otřásly. Elektrické světlo blikalo jako plamen svíčky. Evelyna si přitiskla telegram k hrudi. Polekaně se obrátila na otce: „Papá!“

vykřikla.

Lord byl k smrti vyděšen. Vytrhl dceři telegram z ruky.

„Neměl jsem ti to ukazovat,“ vypravil ze sebe ve zjevném zmatku. Dámy, které v úleku hledaly ochranu v náručí svých průvodců, se už od nich opět odpoutaly. Vůně květin v hale na okamžik ustoupila pronikavému zápachu síry a dehtu.

Dvě starší dámy z Brecklandu, o nichž nikdo nevěděl, proč a na čí doporučení sem byly pozvány, se hystericky rozesmály a nepřestávaly ani pod nesouhlasnými pohledy ostatní společnosti. Někteří lordi, za jejichž statnou postavou by se dala předpokládat určitá míra hrdinství, vyběhli ven a křižovali se. Lord Carnarvon se však už vzpamatoval, nedbaje na cenu drahocenného nábytku se postavil na židli a vykřikl: „Dámy a pánové, jen žádnou paniku. Ten blesk je znamením bohů, kteří tak žehnají svazku mé dcery Evelyny s lordem Beauchampem. Přípitek mladému páru!“

Blesk udeřil do Highclere Castle, ale jako zázrakem nezpůsobil žádné škody. Jen s obtížemi se lordu Carnarvonovi podařilo svým obvyklým vtipem přesvědčit hosty, že žádný člověk ani zařízení na Highclere Castle neutrpěli škodu. Slavnost pokračovala.

„Co chceš dělat?“ křičela Evelyna na otce, který stále ještě svíral v ruce telegram. Musela zesílit hlas, aby se prosadila proti saxofonům, které teď, aby zachránily náladu, vyhrávaly dvojnásob nahlas.

„Musím okamžitě do Egypta!“ Carnarvon byl bledý jako stěna a Evelyna se pokoušela uhodnout příčinu: vyděsil ho blesk, nebo to bylo vzrušení nad Carterovým údajným objevem?

„Pojedu s tebou,“ prohlásila Evelyna a stěží skrývala vzrušení.

Lord odmítavě zvedl ruce: „To nepřichází v úvahu, dítě.

Je to jenom záminka, aby ses mohla sejít s Carterem. Teď jsi však zasnoubená s lordem Beauchampem a musíš dbát na svou pověst. Na to, prosím tě, nezapomínej!“

Ale Evelyna se nedala: „Beauchamp může jet s námi.

Ostatně patnáct let nemluvíš o ničem jiném než o zapomenutém faraónovi a teď, když ho Carter možná objevil, mám zůstat doma a čekat na tebe? Papá, to mi nemůžeš udělat. Splnila jsem tvoje přání a zasnoubila se s Beauchampem. Teď zase nesmíš ty odmítnout moje přání.“

Mezitím už hlasitý rozhovor lorda a jeho dcery vzbudil pozornost. Lady Almina a mladý Beauchamp, jemuž se nastávající tchyně stále více zamlouvala, k nim přistoupili a lady se s úsměvem zeptala: „Mohli bychom také vědět, o co tady jde?“

„Přišel telegram z Luxoru,“ předešla Evelyna otce. „Pan Carter se domnívá, že našel hrob, po kterém pátrá už patnáct let. Musíme jet do Egypta! Brograve pojede s námi, že ano, Brograve?“

Evelyně ani při jejím rozrušení neušlo, jak sebou její matka cukla, když vyslovila Carterovo jméno. Ale mlčela a vyzývavě hleděla na Carnarvona, jako by čekala na jeho námitku. Carnarvon však mlčel.

Nakonec Beauchamp zcela upřímně řekl: „Raději s tebou nepojedu, Evy. Doufám, že to pochopíš. Nehodí se, aby se snoubenci společně vydali na tak dlouhou cestu.

Rozhodně se to příčí morálním představám mé rodiny. Bude lepší, když do Egypta pojedeš jenom s rodiči.“

„Já také nepojedu,“ prohlásila lady Almina v naději, že dceru od cesty odradí. Ale Evelyna trvala na tom, že bude otce provázet, a nesmírně se těšila na chvíli, až uvidí Carterův objev.

Lord Carnarvon přivolal svého tajemníka a přikázal mu, aby odeslal telegram: Panu Howardu Carterovi, Luxor.

„Přijedu s Evelynou tak brzy, jak jen to bude možné.

Carnarvon.“

XXVII

Po bouřlivé plavbě z Marseille do Alexandrie a neméně namáhavé cestě železnicí proti proudu Nilu dojel lord Carnarvon s dcerou Evelynou v neděli 26. listopadu do Údolí králů. Od Evelynina zasnoubení a doručení Carterova telegramu uplynulo osmnáct dní. Na rozdíl od Highclere, kde v tuto roční dobu byly dny ponořeny do vlhké mlhy, v Luxoru bylo příjemně jako na jaře v Anglii. Ve vzduchu viselo podivné napětí. Už se proslýchaly zvěsti o Carterově objevu. V Údolí králů dlouhý čas nikdo neučinil velký objev a pokud byl někdo, od něhož by se něco takového dalo čekat, pak to byl Howard Carter, ten zasmušilý Angličan, který žil sám na okraji pouště jako koptský mnich a mluvil s kameny – alespoň to tvrdili lidé, kteří se tam s ním setkali.

Avšak Carter, jakého teď zastihli Carnarvon a Evelyna, vypadal jinak než ten, kterého znali. Poníženost, pokora a podřízenost, jindy základní rysy jeho charakteru, ustoupily sebevědomí stavěnému na odiv, jisté nepoddajnosti, ba aroganci, kterou u Howarda nikdo nikdy nezažil.

V očekávání nadcházejících událostí Howard angažoval jednoho asistenta, jenž léta pracoval pro Egypt Exploration

Fund. Jmenoval se Arthur Callender, z nevysvětlitelných důvodů se mu říkalo Pecky a měl postavu jako almara z časů královny Anny. A jako všem obrům byla i jemu vlastní flegmatická povaha, což je ideální předpoklad pro práci s dělníky na vykopávkách. Protože Carter už sám s dělníky nejednal. Měl na sobě sněhobílý oblek, pod vyztuženým límcem motýlka a svůj klobouk panama se širokým okrajem. Jako před válkou Naville seděl nyní Carter pod slunečníkem a uděloval příkazy.

Když k němu lord Carnarvon s Evelynou přistoupili, sice vstal, ovšem neopustil stín svého slunečníku. Vzhledem k událostem přivítal jeho lordstvo překvapivě stroze a pak se obrátil k Evelyně: „Gratuluji k zasnoubení, Evy. Bohužel jsem měl tolik práce, že jsem ti nestačil poblahopřát písemně.“

V jeho slovech se ozývala nepřeslechnutelná trpkost.

Evelynu však ještě víc udivilo, že Howard o jejím zasnoubení vůbec věděl. „Děkuji, opravdu děkuji,“ zajíkla se a tázavě pohlédla na otce.

Carter si její pohled vyložil zcela správně a poznamenal: „Tvůj otec mi prokázal tu čest a poslal mi oznámení o tvém zasnoubení, abych byl správně informovaný, že mylorde?“

„Papá!“ vykřikla rozzlobeně Evelyna, „papá, to jsi klidně mohl nechat na mně, sama bych Howardovi o svém zasnoubení řekla!“

Carnarvon vypadal nejisté. Záležitost mu byla trapná.

Potom však odpověděl svým panovačným stylem: „Dítě, je věcí otce, aby oznamoval zasnoubení své dcery. A Carnarvonové kladou důraz na slušnost a etiketu. Vlastně bys to měla vědět.“

Lord opatrně, jako kdyby se obával, že něco poškodí, scházel po šestnácti kamenných schodech, které dal Carter odhalit uprostřed širokého výkopu. Evelyna si vzala Howarda stranou. „Já jsem to nechtěla,“ poznamenala se sklopenýma očima. „Otec mě víceméně přinutil, abych se s Beauchampem zasnoubila. Dokonce pohrozil, že ti zablokuje šek, který ti nechal na poslední sezonu.“

„No jistě, jistě,“ předstíral Howard pokrytecky pochopení. „Tak to jsem ti dokonce zavázán poděkováním.

Díky! Díky! Díky! Jak jen jsem se mohl odvážit přiblížit se k anglické lady. Já, námezdní archeolog, syn obyčejného malíře zvířat z Norfolku. Mylady, prosím o prominutí mých nevhodných citů! A teď mě omluv.“

Carter se spěšně vydal za Carnarvonem do výkopu. Na konci schodiště uzavřela další cestu zeď. Spáry byly vymazané jílem s otisky pečetí Tutanchamona, na jiných místech s hieroglyfy šakala a devíti zajatců, pečetí města mrtvých v Údolí králů.

Jen Howard Carter věděl, co to znamená. Stačil jeden pohled a poznal, že i tento hrob už kdysi navštívili lupiči. Při bližším zkoumání bylo možné rozeznat polokruhovitý otvor, který byl zase velmi pečlivě uzavřen a zapečetěn. Přesto Carter nebyl malomyslný, neboť – jak odhadl – otvor byl tak malý, že se jím mohl protlačit jenom jeden člověk. Dalo se tedy předpokládat, že větší předměty a králova mumie nebyly vyneseny. Howard se však o tom ani nezmínil.

Na tento den svolal jen malou skupinu dělníků, své nejlepší lidi, a naléhavě je zavázal k mlčení.

Lord s úctou stanul před zdí. Ramena mu nervózně cukala, což svědčilo o jeho napětí. Carter to s uspokojením pozoroval. Pro něj už pohled nebyl nový, stačil ho zpracovat a teď dával okázale najevo klid.

„Cartere,“ vypravil ze sebe vzrušeně lord, „myslím, že se musím omluvit za svou netrpělivost. Jste velký archeolog!“

„Ale kdež!“ odpověděl Howard a letmo pohlédl na Evelynu. „Jsem jenom zatvrzelý a zatvrzelost nepatří zrovna ke křesťanským ctnostem. Ostatně to byly vaše peníze, mylorde. Je mi líto, že to tak dlouho trvalo. Přitom jsem už dvakrát byl jen na pět kroků vzdálen od prvního kamenného schodu. Tehdy jsem ještě kopal pro Theodora Davise. A podruhé jste to tak trochu zavinil i vy, mylorde, když jste prohlásil, že bychom našimi vykopávkami neměli bránit přístupu k hrobu Ramesse VI. Přitom vyvážky právě z toho hrobu zasypaly vstup k zapomenutému faraónovi.“

„A jak jste se dostal na správnou stopu, pane Cartere?

Vždyť to je skoro zázrak!“

„Také to byl zázrak, mylorde. Ale raději o něm nechci mluvit.“

Evelyna se na Howarda zvědavě zadívala. „Zázrak?“

opakovala nesměle.

Howard její otázku přešel a vyzval je: „Smím vás poprosit, abychom se vrátili nahoru?“

Krátce poté začalo pět dělníků s těžkými, špičatými železnými tyčemi zpracovávat zeď. Netrvalo ani hodinu a uvolnili první kámen.

„Světlo!“ zvolal Carter a Arthur Callender spustil do hlubiny elektrický kabel se žárovkou chráněnou černým stínítkem. Howard chvějící se rukou protáhl svítilnu otvorem a nahlédl dovnitř. Pohled ho nejprve zklamal.

Chodba naplněná zeminou, štěrkem a prachem vedla šikmo do hloubky.

Carter zavelel: „Strhnout celou zeď!“

Po hodině byl vstup uvolněný.

„Prosím, jen dál.“ Carter se usmíval a pohybem ruky lorda vyzval ke vstupu.

Carnarvon byl příliš vzrušený, než aby poznal ironii v Howardových slovech, a Evelyna, které srdce bušilo v krku, už vůbec nepochopila, že se jim Carter vysmívá.

„Ne, jen jděte napřed vy!“ odmítl lord a ustoupil stranou. Carter vzal svítilnu do obou rukou a vydal se dolů, táhl za sebou kabel a za ním následovala Evelyna, za ní Carnarvon a na konci Callender.

Chodba nebyla širší než na rozpětí paží a do výše kolen byla zasypaná štěrkem, úlomky kamenů a pískem. Páchlo to tu prachem a mrtvým hmyzem. Po několika krocích sahal zával téměř až ke stropu a znemožňoval další postup.

Kašlající a prskající Carter dal rukou znamení k návratu.

Když opět vdechovali čerstvý vzduch, Carter se obrátil ke Carnarvonovi a Evelyně. „Je to ještě kus práce. Dříve než do zítřejšího odpoledne nebude možné chodbu uvolnit a kdo ví, do jaké hloubky štola vede. Jakmile bude překážka odstraněna, pošlu do Luxoru posla. A teď mě omluvte.“

Howard se opět usadil pod svým slunečníkem a pilně začal udělovat příkazy. Kvečeru byl násyp ve štole z poloviny odstraněný a Callender rozestavěl stráže, šest ozbrojených mužů pod jeho vedením.

Na hřbetě Sira Henryho se Carter vracel do svého domu.

Už z dálky viděl, že na něj někdo čeká.

„Spinku?“ zvolal Howard, když ve tmě rozeznal svého protivníka. „Zatraceně, co tady děláš? Zmiz, nebo tě odprásknu!“ Rychlým pohybem vytáhl revolver.

„Nedělej hlouposti, Cartere,“ odpověděl Spink a směle vyšel Howardovi vstříc.

Carter natáhl paži a zamířil na Spinkovu hlavu. „Říkám, aby ses ztratil, Spinku. Počítám do tří…“

„Tak mě přece vyslechni, Cartere. Přišel jsem, abych ti navrhl obchod. Můžeš vydělat peníze. Hodně peněz, Cartere!“

„S grázly neobchoduji. Nepotřebuji tvoje peníze.“

„Každý potřebuje peníze, Cartere. Ty stejně jako já.

Časy nejsou zrovna nejlepší. Moje firma jde jen tak tak, abych neřekl mizerně, a od té doby, co je Mustafa Aga Ayat po smrti, nemám ani šanci přivydělávat si věcmi z vykopávek. Trh je vymetený. Přitom je dost bohatých Američanů, kteří se ohánějí tisícovkami dolarů. Mám ty nejlepší kontakty.“

Howard sklopil hlaveň zbraně. „A proč mi to říkáš?

Snad mi nechceš povídat, že žiješ na hranici bídy. Tvému otci patří největší továrna na parní stroje v Norfolku a ty tady hořekuješ nad špatnými časy.“

Spink se na chvíli odmlčel a Howard získal dojem, jako by zápasil sám se sebou, zda má mluvit dál. Po delším váhání pokračoval: „Otec mě vydědil.“

„A pročpak to?“ Carter se hlasitě rozesmál a nedokázal skrýt škodolibost. „Tak Spink je vyděděný! Já tě taklituju, ty chudáčku prevíte.“

Spink rozpačitě odkašlal. „Ty nejsi na mojí situaci tak úplně bez viny, Cartere!“

„Jááá?“ Howardův výkřik se rozlehl nocí.

„S tvojí pomocí se Elizabeth podařilo vrátit se do Anglie.“

„A co s tím má společného Elizabeth? Spinku, mluvíš nesmysly.“

„To tedy ne. Elizabeth v Anglii prosadila rozvod. A navíc navázala spojení s mým otcem. Zdá se, že v odsouzení mé osoby byli ti dva zajedno. Velmi zajedno. Natolik zajedno, že se vzali. Elizabeth je děvka. Takže zámožný vdovec jí přišel vhod.“

Carter potřeboval delší chvíli, než Spinkovo doznání zpracoval. Pak propukl v neutuchající smích. „Tak starý Spink!“ vykřikl několikrát za sebou, „tak starý Spink se oženil se svou bývalou snachou, ha ha ha. A vydědil svého syna.“ Zatleskal. „Ode dneška věřím, že osud přece jen rozděluje své dary s určitou spravedlivostí. Je pouze otázka času, kdo kdy přijde na řadu.“

Spink se hořce uchechtl.

„A co chceš ode mě?“ zeptal se Howard, když se trochu uklidnil.

„Bylo mi řečeno, že jsi objevil zapečetěný hrob faraóna.

Cartere, to je tvoje životní šance. Můžeš být ze dne na den tak bohatý, že Carnarvon bude kopat pro tebe. Dosud nikdo neví, jaké poklady se v hrobě opravdu skrývají. Když si potají vezmeš pro sebe ty nejdražší věci a hrob zase zazdíš než se bude konat oficiální otevření, nikdo tě neobviní.

Nikdo kromě nás dvou se nikdy nedozví, odkud ty poklady pocházejí. Všechno jsem připravil. Nemusíš se o nic starat.

Jenom řekni ano a bude z tebe boháč.“

Howard se potutelně zasmál. „To je dojemné, jak se staráš o mé blaho, Spinku. Ale jak tě znám, je v té věci čertovo kopýtko, viď?“

Spink rozpačitě pokrčil rameny a odpověděl: „Pojedeme na půl. Vzhledem k riziku, jaké ponesu, je to docela fér.“

„To by se ti tak hodilo,“ vysmíval se Cárter.

„Tak dobře, dvě třetiny tobě a třetina mně. To je moje poslední nabídka, Cartere!“

Sen o náhlém zbohatnutí zanechal na Carterovi stopy.

Představoval si, jaké by to bylo, kdyby měl najednou víc než sto tisíc liber, dům se služebnictvem a automobil. Nebo dahabiji s posádkou, salonem na zadní palubě a kabinami pro hosty. Mohl by ve Winter Paláce pořádat oslavy jako to dělal Theodore Davis nebo Aga Ayat. Každý, kdo v Horním Egyptě něco znamená, by se dral o pozvání. Nejkrásnější ženy by mu ležely u nohou. A lorda Carnarvona by mrzelo, že mu odepřel svou dceru.

„Rozdělíme se dvě ku jedné,“ opakoval Spink a Howard se vrátil na zem.

„Dvě ku jedné?“ zeptal se, jako by se probíral ze sna.

„Spinku, a jak víš, jaké hodnoty jsou v tom hrobě skryty?“

Spink zvedl ukazováček. „Mustafa Aga Ayat jednou řekl, že kdyby se našel zapečetěný hrob faraóna, bude to největší poklad lidstva. Ayat to musel vědět, byl nejvýznamnějším obchodníkem se starožitnostmi v Egyptě a – mimochodem řečeno – patřil k nejbohatším mužům země.“

Najednou si Cárter vzpomněl na událost, k níž došlo před třiceti lety, náhle však byla velmi živá, jako by se stala včera.

Jednoho dlouhého večera v Didlington Hall zhypnotizoval Walter B. Painswick, profesor tajných nauk fyziky v Cambridge, Amherstovu dceru Alicii, aby přezkoumal její tvrzení, že vidí do budoucnosti. Při experimentu Alicia prorokovala, že jeden z přítomných objeví největší poklad lidstva. Lord Amherst proroctví vztáhl na sebe, avšak ukázalo se, že domněnka byla nesprávná. Myslela snad Alicia tehdy jeho?

Spink si Carterovo zamyšlené mlčení vysvětlil jako nerozhodnost, zda se má do obchodu pustit. Proto dodal: „Jestli můj návrh nepřijmeš, budeš možná slavný. Ale sláva člověka neuživí a spíše mu jen pořídí závistivce. Lord Carnarvon si bude dělat nárok na pocty pro objevitele a tebe nechá padnout jako horký brambor. Za pár let budeš zapomenutý.“

„Nesmysl!“ bouřil se Howard. „Chceš mi snad namluvit, že mi leží na srdci sláva? Spinku ty jsi a zůstaneš gauner. Vážně sis myslel, že jsem na prodej? Spinku, Spinku! Howard Carter je čestný muž, a tím se od tebe liší!“

Spink pochopil, že dál se nedostane. Zavrtěl hlavou a kulhal ke svému koni. Ještě než se vyšplhal do sedla, zvolal: „Cartere, neudělej chybu. Ještě jednou si celou věc pořádně promysli.“

Carter ani na minutu nezamhouřil oko až do šesté ráno, kdy vstával. Byla ještě tma. O spaní ho připravilo nejen vzrušení z objevu hrobu, ale svoje udělal i Spinkův návrh.

Letité pokořování, jehož se mu dostávalo od Carnarvona, neustálé narážky na jeho nízký původ, na to, že on, Carter, patnáct let žil na lordův účet, to všechno by bylo dostatečným důvodem k pomstě. Spink má pravdu, když tvrdí, že nikdo nemůže tušit, jaké poklady se v hrobě skrývají. Kam jsem dospěl se svou slušností, přemítal Howard. Ten maličký majetek, dáli se to tak vůbec pojmenovat, beztak nezískal čestným způsobem. Drobné pokoutní kšeftíky mu často vynesly víc než byl jeho roční plat.

Pro Cartera ponořeného do takových úvah se začalo rozednívat až příliš brzy a události se začaly odvíjet po svém. Když přišel do Údolí králů, už se tam pracovalo.

Callender a jeho strážci se po hodině střídali ve spaní. Nikdo si nechtěl nechat ujít ten velký okamžik. Dokonce i dělníci, kteří obvykle vykonávali svou práci jen kvůli penězům a o její výsledky se nezajímali, teď s napětím vlekli své koše naložené štěrkem. A potom, krátce před polednem, ohlásil předák Ahmed Gurgar objevení druhých zapečetěných dveří.

Carter jako smyslů zbavený vyskočil ze svého stinného trůnu, výkopem se hnal dolů po kamenných schodech a úzkou chodbou. Dělníky, kteří mu mlčky, skoro s úctou vycházeli naproti, odstrčil a zastavil se až před zdí. Podobala se navlas té první a byly na ní otisky prstenů s Tutanchamonovým jménem a pečetě města mrtvých.

Opatrně, jako by se bál, že něco může zničit, přejížděl Howard prsty po zdi. Ahmed, který držel lampu, se na archeologa tázavě zadíval. Když si Carter všiml jeho pohledu, přejel ukazováčkem po královském jménu Nebcheprure a vážně, slavnostně prohlásil: „Ahmede, za touto zdí najdeme zapomenutého faraóna.“

„Ano, efendi,“ odpověděl s úctou Ahmed Gurgar.

„Ano, efendi!“ opičil se Carter. Popadl svého předáka za ramena a třásl s ním jako s poloprázdným pytlem, přitom křičel, až mu přeskakoval hlas: „Chápeš vůbec, co říkám?

Za touto zdí se skrývá faraónův hrob a my jsme po třech tisících letech první lidé, kteří tam vkročí. A jediné, co ty na to povíš, je ‚Ano, efendi.‘“ Carter předáka rozčileně odstrčil.

Přilákáni křikem scházeli dolů Carnarvon a Evelyna, kteří právě přijeli z Luxoru. Zpráva o druhých zapečetěných dveřích se rozšířila jako požár.

Carter oběma stroze odpověděl na pozdrav a pohybem hlavy ukázal na pečeti.

„To znamená…,“ začal lord otázku.

„…že můžeme chovat naději,“ dopověděl Carter.

„Měl byste hned začít s otevíráním!“

Howard, který si lorda dosud příliš nevšímal, se k němu náhle obrátil. Tiše, avšak s hrozivým podtónem, prohlásil: „Mylorde, kdo tady co a jak bude dělat, určím pouze já. Vy jste tady ten cirkus zaplatil, ale já jsem ředitelem pod jehož bičem tancují všichni koně. I vy, mylorde!“

Evelyna sebou trhla. Nevzpomínala si, že by kdy někdo s jejím otcem mluvil takovým tónem a očekávala prudkou reakci. Ale nic podobného se nestalo. Naopak, lord Carnarvon se tiše omluvil: „Promiňte, pane Cartere, to je to vzrušení. Samozřejmě vy určíte časový plán.“

Carter v životě zažil jen několik triumfálních okamžiků, počet porážek a pokoření byl mnohem větší, a toto byl možná největší triumf v jeho dosavadním životě. Hrdý lord Carnarvon, u něhož se dalo předpokládat, že se ještě nikdy nikomu za nic neomluvil – proč také, říkával, já jsem dokonalý – tento hrdý lord ho požádal o prominutí, jeho, stavovsky hluboce pod ním stojícího Howarda Cartera ze Swaffhamu v Norfolku.

Howard vychutnával okamžik mlčenlivého napětí, vsával ho do sebe jako opium a opájel se jím. Jeho euforii ještě zvyšovaly Evelyniny obdivné pohledy. Nikdy by nevěřila, že Howard může projevit tolik hrdosti a její otec tolik poddajnosti.

Carter dal beze slova Ahmedovi znamení a ten mu podal těžkou, do špičky zabroušenou železnou tyč. Lord a jeho dcera ustoupili o několik kroků. Howard si svlékl sako, jako kdyby měl v boji porazit protivníka, pak oběma rukama zvedl tyč nad hlavu. Rozpřáhl se a zarazil nástroj do levého horního rohu zdi.

Ukázalo se, že kámen je křehký. Na zem dopadlo několik úštěpků velkých jako pěst. Carter bušil železnou tyčí do zdi, jako kdyby ho poháněl parní stroj, a dostal se do podivného rytmu, nikoli nepodobného tlukotu lidského srdce. Znělo to, jako kdyby faraónovo srdce začalo znovu bít.

Ani pot, který se mu řinul ze všech pórů, ani prach, který se mu štiplavě usazoval na plicích, nemohly Cartera zabrzdit. Zarytě tloukl těžkou železnou tyčí do kamenů, dokud se neprobořila zdí a nezmizela až do poloviční délky v otvoru.

Howard zamyšleně přestal. Potom se obrátil ke Carnarvonovi, který si tiskl k ústům kapesník. Carter pokýval hlavou.

Evelyna s údivem sledovala, jak Ahmed zapálil svíčku, jako by chtěl zdůraznit slavnostní atmosféru okamžiku. Ale jakmile Carter vytáhl tyč ze zdi, Ahmed mu svíčku podal.

Howard teatrálně jako kouzelník a s rutinou, jako by to už stokrát nacvičoval, přiblížil plamen k otvoru. Světélko se rozblikalo, jako by mělo každým okamžikem zhasnout. Bylo téměř možné cítit, jak zevnitř uniká tisíce let starý vzduch.

Jako kněz při tajuplném ceremoniálu Howard pohyboval svíčkou sem a tam. Míjely minuty plné záhadnosti a stísněnosti. Nakonec Carter prohlásil: „Žádné nebezpečí!“ A když zachytil Evelynin zvědavý pohled, vysvětloval: „Musíme vycházet z toho, že za tisíciletí se uvnitř vytvořily jedovaté plyny. Ty však by svíčku uhasily.

To je starý hornický trik.“

Carter opatrně začal tyčí otvor rozšiřovat. Když byl velký asi jako dětská hlava, vzal Howard předákovi z rukou elektrickou svítilnu, odšrouboval stínítko a prostrčil svítící žárovku dovnitř.

Lord Carnarvon a Evelyna, přemoženi neklidem, přikročili až k němu. Howard stál na překlopeném koši, oběma rukama se pevně držel okraje otvoru a se zatajeným dechem nahlížel dovnitř.

Ten pohled připadal lordovi, jeho dceři, Arthuru Callenderovi a Ahmedovi nekonečně dlouhý.

„Cartere!“ oslovil ho lord Carnarvon s očekáváním v hlase, „tak mluvte, Cartere, prosím vás!“

„Howarde, tak co je?“ připojila se Evelyna.

Carter opatrně spouštěl žárovku dolů. Chvíli trvalo, než si jeho oči přivykly nezvyklému světlu. A potom – jako za mlžnou stěnou vyvstaly podivné postavy a ukázala se divoká zvířata a občas se jim zaleskly oči, jako by je oslnilo moderní elektrické světlo, které je probudilo z tisíciletého spánku. Stíny, které vrhala žárovka připevněná na kabelu, rozpohybovaly vnitřek komory jako loď v bouři. A následkem toho se zase poklady, které tu byly nashromážděny – skříňky vykládané zlatem, bedny a válečný vůz – leskly a zářily jako v kalifově pokladnici.

„Cartere, vidíte něco?“ hlas lorda Carnarvona vytrhl archeologa z jeho fantastického světa.

„Ano,“ odpověděl Howard, „úžasné věci.“ Nedokázal viděné popsat. Paměť mu vypověděla službu. Okamžik, který prožíval, mu připadal příliš významný.

Jako ve snách sestoupil z koše a beze slova pokynul lordovi.

Carnarvon nahlížel otvorem dovnitř a kolem vládlo mrtvé ticho. Jen proutí koše občas krátce zavrzalo, takže Evelyna se oběma rukama chytila Howarda. Ten mlčky a téměř nezúčastněně klopil oči k zemi.

Na celé minuty, stejně jako před ním Carter, ustrnul lord v pozici voyeura, který do sebe chtivě vpíjí pohled na něco zakázaného. Situace v sobě měla cosi magického, fantastického, a –přestože všichni zúčastnění mnoho let na tento okamžik čekali – i něco neuvěřitelného. Žádné lidské oko už více než tři tisíce let nenahlédlo do faraónovy zapečetěné hrobky a vědomí jedinečnosti té chvíle všechny ochromovalo.

Jen Evelyna, která se ještě dovnitř nepodívala, neklidně přešlapovala z nohy na nohu. Nakonec tahala otce za rukáv, dokud nesestoupil z koše a dokud sama nevylezla nahoru.

Protože však byla pořád ještě malá na to, aby mohla otvorem vidět, Carter ji objal kolem boků a drobnou osůbku vysadil výš.

Evelyna vychutnávala Howardovo objetí neméně než pohled na faraónovy poklady. A tak, jakmile se odpoutala od pohledu na nálezy, došlo k nečekanému sblížení. Jako by ji předcházející zážitek připravil o rozum, Evelyna, kterou Carter opatrně postavil na zem, ho objala kolem krku a líbala tak prudce, jako by to bylo poprvé. Přitom se k němu tak vášnivě tiskla, že mu po zádech přecházelo slastné mrazení a ochotně její laskání opětoval.

Lord Carnarvon to dobře viděl, byl však příliš rozrušen, než aby dění připisoval větší význam. Domníval se, že dceřin citový výbuch vyvolalo vzrušení, jemuž všichni podlehli. Avšak mýlil se.

Když se do hrobu podívali i Callender a Ahmed, všichni se vrátili nahoru na denní světlo a všichni měli pocit, jako by přicházeli z jiného světa, jako by za sebou zanechali tři tisíce let minulosti. Nikdo nebyl schopen promluvit slovo, a tak si přisedli do písku k dělníkům, kteří kolem výkopu vytvořili kruh.

Carter si položil hlavu na zkřížené paže. Pohled na něj by svědčil spíše o hlubokém zoufalství než o hrdosti na vytoužený úspěch, či dokonce o objevitelském štěstí.

Dělníci si nedokázali vysvětlit zdánlivou zdrcenost efendi Cartera, takže Ahmed považoval za nutné jim sdělit, jak se věci mají.

Sotva domluvil, dělníci v radostném chumlu tančili kolem hrobu, podávali si ruce, zpívali veselé písně a ten, který udával takt, po každé sloce vykřikl: „Alláh je veliký a efendi Carter je Alláhův věrný sluha!“

Carnarvon upíral pohled na skalní útesy. Z jeho postoje dýchala hrdost, vědomí vítězství nad poraženým. Pro něj teď hra skončila, zvítězil nad faraónem.

Evelynin zájem teď však platil více Carterovu stavu než jeho objevu. Jeho doteky stačily, aby v ní znovu roznítily dřívější city. Ona si také jako první všimla, že se Howard chvěje po celém těle. Účastně se k němu sklonila a jemně mu položila ruku na rameno.

Howard zvedl hlavu a Evelyna viděla, že pláče.

Hrdému, svéhlavému Carterovi se po tvářích koulely slzy. A nestyděl se za ně. „Nevím, jestli je správné, co dělám,“

zašeptal dojatě. „Připadám si jako vetřelec.“

Evelyna se na něj tázavě zadívala. „Ale vždyť sis to tak toužebně přál!“

„Já vím,“ odpověděl Howard, „ale teď, když se největší přání mého života vyplnilo, přicházejí pochybnosti.

Koneckonců je to hrob faraóna, mimořádného člověka. Má člověk právo proniknout do hrobu jiného člověka a rušit jeho posmrtný klid?“

Evelyna se tvářila bezradně. „Howarde, vždyť to není poprvé. Proč máš najednou výčitky svědomí?“

„Protože je to první hrob, ve kterém velmi pravděpodobně ještě leží králova mumie. Všechny hroby, do kterých jsem dosud sestoupil, byly už dávno vyloupené a byly to pouhé historické památky.“

„Znamená to, že chceš ustoupit, právě teď, když se splnil tvůj životní sen. Howarde, nebuď pošetilý. Když té práce necháš, udělá ji někdo jiný a sklidí tvoji slávu. Jsem si jistá, že papá se toho nevzdá, nikdy, Howarde! Ty teď musíš dál jít svou cestou.“

Howard přikývl. Evelyna měla pravdu. Kdyby teď dal lordovi výpověď, Carnarvon by si okamžitě hledal nového šéfa vykopávek. Nezbývá mu tedy nic jiného než své dílo dokončit.

„Kde je tvůj otec?“ zeptal se neklidně. Ani on ani Evelyna si nevšimli, že se lord vzdálil.

Ahmed Gurgar ukázal směrem k Nilu: „Efendi, tam odjel lord Carnarvon!“

V dálce bylo vidět oblak prachu. „Neřekl ani slovo,“

pokračoval Ahmed, „vyskočil na koně a odjel!“

„Tak se mi zdá,“ zavrtěla hlavou Evelyna, „že faraón vás všechny připravil o rozum. Papá asi zapomněl, že má dceru.“ Howard pokrčil rameny a usmál se.

Na druhé straně řeky lord okamžitě zamířil k poštovnímu a telegrafnímu úřadu stojícímu nedaleko luxorského chrámu. Velmi spěchal.

Zvenčí se úřad podobal věznici, vnitřní zařízení vypadalo jako mnišské cely středověkého kláštera. Za zamřížovanými okénky se v šeru rýsovaly podmračené tváře dvou úředníků zatrpklých nízkým platem. Jako na povel zmizeli, když lord anglicky – Carnarvon se nikdy nenaučil ani slovo arabsky – požadoval bleskový hovor do Káhiry.

Úředníci poštovního a telegrafního úřadu v Luxoru byli nikoli neprávem skeptičtí k vynálezu telefonu, prostě jej považovali za ďáblův vynález. Ale spojovat telefonický rozhovor s bleskem nebes jim dokonce nahánělo strach a připadalo jako rouhání proti bohu, takže nejprve musel přijít vedoucí úřadu, aby Angličanovu přání vyhověl.

Ředitel pošty a telegrafu, jistý Ali Mansour, se mnohoslovně omlouval za hloupost svých zaměstnanců a slíbil, že požadované spojení naváže jak nejrychleji bude moci. Jeho lordstvo nechť se odebere do telefonní kabinky.

Deset minut stál Carnarvon s pohledem upřeným na černý přístroj v páchnoucí kabince, která se na první pohled podobala katolické zpovědnici, uvnitř však spíše připomínala sešlý vlakový klozet, kde chybělo známé vybavení. Konečně aparát na stěně pronikavě zadrnčel.

Carnarvon zvedl sluchátko.

Na druhém konci se hlásil Arthur Merton, dopisovatel londýnského listu Times v Káhiře.

„Mertone?“ řval lord do mluvítka vyčnívajícího z dřevěné skříňky na stěně. „Mertone, jste to vy? Tady Carnarvon. Volám z Luxoru!“

„Mylorde, čím jsem si zasloužil tu čest?“ stejně hlasitě křičel z druhé strany Merton.

„Senzace, Mertone, říkám vám, světová senzace!“

„Mylorde, dovolte mi hádat. Vy jste v Údolí králů našel hrob toho neznámého faraóna! Jak jen se jmenoval?“

„Tutanchamon!“

„To snad není pravda!“

„Ale ano, Mertone, je!“

„Gratuluji, mylorde. Kdo o tom dosud ví? Už jste dal hlášku místnímu tisku?“

„Ne, Mertone. Proto vám volám. Ten objev je ryze anglická záležitost, proto se o něm má nejprve psát v londýnských Times.“

„To je od vás opravdu velkorysé, mylorde. Víte, že konkurence je velká a nikdy nespí!“

„Já vím, Mertone, já vím. Předpokládám, že Times

vznese nárok na exkluzivní práva na tuto světovou senzaci.“

„To by bylo dokonce velmi velkorysé, mylorde.“

„Co znamená velkorysé? Je to pouze a jedině otázka peněz. Nebo jste si myslel, že vám nabídnu světovou senzaci zadarmo? Pane Mertone, já jsem do toho podniku investoval padesát tisíc liber. Je nejvyšší čas, aby investice začala nést ovoce.“

„Chápu, ale já nejsem kompetentní kupovat exkluzivní práva pro svůj list. Okamžitě uvědomím pana Geoffreye Dawsona, vydavatele Times. Pan Dawson se s vámi spojí, mylorde. A já jedu nejbližším vlakem do Luxoru.“

„V pořádku, Mertone. Čekám vás nejpozději zítra ráno v hotelu Winter Paláce.“

Bleskový rozhovor do Káhiry byl pro Ali Mansoura, ředitele pošty a telegrafu, příliš důležitý, než aby ho nezkontroloval. Proto seděl se sluchátky na uších za jednou zamřížovanou přepážkou a odposlouchával každé slovo.

Jeho angličtina nebyla nejlepší, ale vyrozuměl, že lord Carnarvon objevil v Údolí králů faraónův hrob – Mašalláh!

Z telegrafního úřadu se lord vydal do hotelu Winter

Paláce. Oblek měl špinavý a zaprášený a byly na něm patrné stopy výkopu. Lord trýzněný žízní však rovnou zůstal v hotelovém baru, který byl v tuto denní dobu poměrně prázdný.

Jakoby náhodou se v šeré místnosti vyložené silnými koberci zdržoval muž, kterého už lord někde viděl.

Nevzpomínal si však, odkud ho zná, a proto se choval, jako by si muže nevšiml.

Lord si objednal kokakolu, módní nápoj, který spíše než ve šlechtických kruzích byl oblíbený mezi umělci, hudebníky a cestovateli. K ní si dal skotskou whisky a než se nadál, byly to tři nebo čtyři, rozhodně tolik, aby mu daly zapomenout na povýšenost kterou vystavoval na odiv.

Cizí m